morienhithwen komentáře u knih
Trošku zmanipulovaná filmovými zpracováními jsem jako vždy překvapená, jak málo se slečna Marplová v knize v rámci příběhu vyskytuje, ale to nic nemění na tom, že Mrtvá v knihovně je fantastická klasická mňamka, která se čte jedním dechem.
Best book ever. Jak je to napsané, přístup k námětu, využití kapitol, profesorova teorie, konec! Jsem v lásce. (Jediná výtka by byla v přístupu k ženským postavám, toho se dobové stigma/poměry pohužel dotkly.)
Vůbec jsem nečekala, že ve mně Malé ženy vyvolají tolik rozporuplných pocitů. A už vůbec ne, že mi skoro "znechutí" film Malé ženy (1994), který jsem měla doteď velmi ráda. Onen film i všechny ostatní adaptace mi ve srovnání s knihou najednou přijdou jaksi bezvýznamné a zbytečné. Film oproti knize vždycky bude omezen objemem informací, které do své stopáže dokáže pojmout, a zrovna v případě Malých žen mi přijde, že celá ta knížka a její pointa je právě ve zdánlivě nekonečném sledu detailně popsaných událostí běžného života, což je něco filmem nepostižitelné. Všechny filmové adaptace se ve výsledku soustředí jen na tu vztahovou rovinu a s kým skončí Jo a Teddy, a ani to nedostává tolik času, kolik by potřebovalo. Knížka si mě vzala jako rukojmího, ze začátku mi ani jedna sestra nebyla sympatická, ale právě proto, že kniha obsáhne tolik detailně popsaného času a vývoje, jsem ji nakonec byla schopná docenit a přemýšlím nad ní snad i víc než běžně nad přečtenými knihami přemýšlím. Mám ale potřebu napsat, že mi silně vadilo, že výchova děvčat ze strany matky byla "dobře míněným" útlakem. Ať už k ní přišly s jakýmkoliv problémem, její hodnocení a rada byly: "Chyba je v tobě. Potlač v sobě autentickou reakci a zdravé řešení, místo toho buď poslušná a hodná." (Anglicky.)
Jsem ráda, že jsem knihu nečetla ve svých telecích letech (i když jsem se k tomu tehdy chystala), protože jsem si celkem jistá, že bych ji tehdy spíš neocenila. Rozhodně ne tolik jako teď, kdy mi imponuje, jak nenápadným a podvratným způsobem Salinger vykresluje svůj masterpiece. Fascinující použití obvykle filmového pravidla "show, don't tell", protože čtenář může/musí sledovat nejen to, co Holden dobrovolně sděluje, ale také (a hlavně) co zamlčuje a co skrývá mezi řádky. (Anglicky.)
Když se ke knize postavím jako k fikci, tak nemám skoro vůbec žádné námitky. Hrozně mě fascinuje, jak strašně dobře je to napsané: autor odvádí skvělou práci v rámci popisu vnitřních pochodů postav a osvětlování toho, proč která postava je taková, jaká je, a co z její minulosti a z okolností ji k tomu přivedlo, a zároveň skvěle střídá úhly pohledu, aby se čtenář vyznal ve složité spleti dějových odboček a množství postav, kterých se týkají. Opravdu jsem nečekala, že mne Čachtická paní bude takhle bavit. Ale jak říkám, musí to člověk brát jako čistou fikci a nikoliv jako snahu mrknout do minulosti.
To si takhle jdu po ulici a vzpomenu si na větu, že spisovatele, i když moc jídla do balíčku pro svoje bratry od lidí nevyprosil, maminka pohladila po vlasech a řekla mu "Ty můj malý obchodníčku.", a už začínám brečet.
Jsem až v šoku, jak moc jsem si tuto knihu užila oproti Emmě (což byla první, a pokud si dobře pamatuji i jediná kniha, kterou jsem zatím od Jane Austen četla). V Emmě byly všechny třídní předsudky součástí narativu a vývojem příběhu jen upevňovány, zatímco v Pýše se přeskakují a zpochybňují a člověk je hodnocen na základě svých skutečných vlastností. Už jen kvůli tomu, do jaké míry detailu jsou vyobrazeny postavy jako pan Collins, paní Benettová, pan Wickham, Darcyho teta a celá ta myriáda dalších, bych skoro řekla, že to víc než jako romanci vnímám jako společenské drama. Ani to mi nicméně nezabrání přiznat, že mě absolutně dostalo knižní zobrazení pana Darcyho. Knižní Darcy je velmi, velmi hot, určitě tomu napomáhá to, jak ho autorka popisuje kombinací toho, jak se jeho chování jeví pozorovateli zvenčí i popisem jeho vlastních vnitřních pochodů. Žádné z jeho filmových nebo seriálových ztvárnění, které jsem viděla, mu nesahá ani po paty. Paradoxně bych řekla, že mojí představě, kterou ve mně evokovala kniha, nejvíc odpovídá Sam Riley z Pýcha, předsudek a zombie. Nikdy bych nevěřila, že by někdo mohl ohrozit pozici pana Rochestera, ale Darcy je nyní dosazen na pozici dream goth husband. (Anglicky.)
Extrémně čtivé a do světa vtahující - už teď mě štve, že to George nejspíš nikdy nedopíše. (Česky i anglicky.)
Vždycky říkám, že nejsem (a nemůžu/nechci) být stoprocentní vegan, protože věřím, že kytky mají taky city. Jsem ráda, že to Peter Wohlleben odborně podpořil a vysvětlil.
A bude hůř. Nedovedu si představit, jaké to muselo být uvnitř Kafkovy hlavy.
Nevím, jestli je to tím, že si dávám celou ságu v rychlém sledu, možná, že už jsem opravdu unavená tím množstvím materiálu, ale Paní jezera je pro mě v podstatě zklamáním. Má své silné momenty, ale i tak se nemůžu zbavit pocitu, že je to napsáno, inu, rutinně.
Tak děsivě skutečná fikce, že si lze těžko představit čas, kdy ještě nebyla nepsána, nebo kdy by její poselství neplatilo. "Nejsme nic víc než ochranné obaly knih..."
Dnes stejně tak přesné a aktuální jako kdykoliv předtím.
Přemýšlím, jestli náhodou Silmarillion není moje nejoblíbenější Tolkienova kniha. Hobit je fantastický mimo jiné kvůli svému humoru, Pán Prstenů je Pán Prstenů a netřeba dalších slov, ale moje srdce asi nejvíc hoří pro sutbu Noldor, Fingolfina, Berena a Lúthien, Belega, Túrina, Nienor.
-"Sbohem, země a obloho! Vděčím ti přece za mnoho, ty požehnaný severní kraji, kde bílé nožky přebíhají Lúthien Tinúviel, té nejkrásnější, již kdo zřel. I kdyby svět se v zkázu zřítil a propadl se do nebytí, přece je dobré, že byl stvořen – večer a úsvit, země, moře – neboť byla i Lúthien."
(Česky i anglicky.)
Celou dobu jsem se snažila rozhodnout, jestli je hnací síla za takovým příběhem spíš optimismus nebo spíš pesimismus, ale ani konec mi nepomohl k definitivní odpovědi. Jako čtenář jsem si musela chvíli zvykat na to, že stejně jako Hari Seldon při předpovídání budoucích událostí i já mám vnímat příběh jako celek a nikoliv soustředit se na jednotlivé postavy, které se v hledáčku míhají jen na chvíli a hned mizí v propadlišti "dějin". Postupně to do sebe všechno zapadlo a chystám se pokračovat dalším dílem (zatímco například u Duny mi první kniha stačila a dál jsem nešla).
Zdeněk Šmíd je absolutní bůh co se týče vkládání lásky a poezie do textů, které nejsou explicitně o lásce a poezii. I když z jistého úhlu pohledu stejně jsou.
Sakra, už třetí knížka od Agathy, kde chci napsat, že je moje nejoblíbenější. Asi tedy prohlásím, že svatou trojici pro mne tvoří Smrt na Nilu, Vražda na faře a Pět malých prasátek a že nejsem prostě schopná si mezi nimi vybrat favorita. Každá z nich má trochu jinou náladu, ale všechny tři jsou velmi prodchnuty jakýmsi smutkem/melancholií a všechny tři jsou o vášnivé, osudové lásce.
Co se týče příběhu, tak se mi nejvíc líbí balada Záhořovo lože, co se týče atmosféry, tak mám nejraději Svatební košile.
Panebože, to jsem vůbec nečekala, že to bude taková zábava! Správně vyvážená nálož hudební historie, humorných vzpomínek a kritické sebereflexe nadiktovaná živoucí legendou/chodící mrtvolou nějakému šikovnému pisálkovi.