MrKrahujec komentáře u knih

Tak mi najednou přišlo na mysl položit si otázku: ČÍM vlastně je Saturnin tak jedinečný, tak okouzlující a tak legrační. Téměř unisono se tu všichni rozplývají nad jeho pohodářstvím, humorem a zábavností, ale sám Jirotka svůj román přece označil za satirický. Takže ta moje otázka tedy zní: proti čemu je ta satira namířena? Vlastně mě docela překvapilo, když jsem pochopil, že hlavním terčem Saturninovy satiry je pokrytecký, prázdný patos, zbytečně velká gesta a vylhané pozérství. Proti tomu všemu Jirotka staví takovou tu bodrou sousedskou normálnost: kuchařka nemizí jako strašidlo, nýbrž si prostě na chvíli odskočí domů a povodeň jí odřízne cestu zpátky, Saturnin taky nezmizí jako oběť trestného činu, ale prostě si jenom zajde na houby, zdánlivě proradný továrník nechce za každou cenu zaprodat svou dceru boháči, ale jednoduše má dcery dvě a rozhodně se jim nechce míchat do života, a tak dále a dále, aspoň jeden příklad se najde skoro na každé stránce. (Ještě překvapivěji mi to vlastně připomnělo Goscinniova Asterixe a zvláště pak postavu Obelixe, permanentně zesměšňujícího tentokrát starořímský válečný patos a pokrytecké hrdinství římských dobyvatelů). Napoví to už sama povaha nejzápornější postavy: Teta Kateřina je především nesmírný pozér, ustavičně si hrající na něco, čím není, což nakonec ve výsledku přece jen malinko oslabí její zápornost: spíše než padouchem je teta Kateřina politováníhodnou ženskou, která "toužila po penězích přímo horečně, a když je měla, utratila je způsobem, který bych nazval pitomým, kdyby mi mé vychování nebránilo používat takové výrazy" (abych uzavřel citátem z knihy).

Velmi potřebná a hlavně dobře napsaná kniha, zaplňující jedno z nejbolavějších "bílých míst" české historie. Jenom se už léta nemohu zbavit dojmu, že oběti "divokého odsunu" Němců z českého území nejsou dostatečně důrazně označovány za další (jako následné) oběti hitlerovců. Je sice pravda, že jejich vrazi a tyrani byli většinou Češi, ale především to téměř výhradně byli bývalí kolaboranti, kteří se touto nehoráznou krutostí snažili zakrýt své válečné zločiny a hlavně by se tyto temné síly v českém národě patrně nikdy neaktivovaly bez předchozího nacistického teroru. Napadlo třeba někdy někoho, jak by vypadal např. život Reinharda Heydricha, kdyby se narodil o sto let dříve? Tohle "vytváření příležitostí" je jedním z nejskrytějších a nejzáludnějších německých válečných zločinů. Ale abych zase nevypadal, že rodilé české zločince nějak hájím: to platí jen o prvních poválečných letech. Komunistická zločinecká mašinérie už byla v daleko větší míře původně česká a přinesla zločinů minimálně stejně.

21 22.09.2023

Všechny klady této brilantní prózy už tu byly více-méně vypsány, takže upozorním jen na jeden (až ekvilibristický) formální experiment, který mnohým možná ušel: přestože autorka sleduje důsledně hlavního hrdinu, pana (většinou však soudruha) Žáka od jeho narození, až po hluboké (a patrně předsmrtné) stáří, nikdy ho vlastně "oficiálně" autorsky hlavním hrdinou nejmenuje. Jeho jednání je popisováno důsledně z pohledů lidí, kteří ho postupně za života obklopují a mám dokonce pocit, že ani jednou nemá v celém textu přímou řeč (i když teď nevím, jestli se nepletu). Určitě je to ojedinělý pokus podat hlavní postavu výhradně prostředky, určenými vedlejším postavám. Opravdu by mě zajímalo, jestli něco takového zkusil v literatuře ještě někdo jiný...

17 17.02.2020

Extratřída! Jednička! Tohle je moje nejoblíbenější kniha už pomalu pětatřicet let, protože jsem si ji poprvé přečetl (možná trochu předčasně) v patnácti, tedy ještě v době, kdy většina zde tak dokonale shazovaných komunistických reálií byla ještě funkčních, a to i u nás. Snad nejvíc mě na tomto příběhu fascinuje, z kolika různých knih je složen a jak dokonale do sebe při své různosti zapadají. Tím zdaleka nemyslím jen ten jeden nejviditelněji osamostatněný apokryf o Ježíši (nazývaném zde, vlastně správně, jeho řeckým jménem Ješua) - tady najdeme i břitkou politickou satiru vedle okouzlující humoristické grotesky i zcela autentickou fantasy ságu, nadto se skutečně vydatnou dávkou erotiky. Téměř bych řekl, že celý druhý díl knihy je snad nejerotičtějším textem moderní literatury, ukazujícím až k antickým starořeckým a římským mistrům erotiky. A to píšu se vší úctou ke všem Henrym Millerům, Charlesům Bukowským a Williamům Burroughsům, kteří se sice také velmi snažili, ale takhle prudkého a živelně přírodního erotismu, jakým je prodchnuta celá pasáž o gala-plesu u Satana, přece jenom nedosáhli.

15 25.11.2016

Legenda každým coulem. Pravdou ovšem je, že v tomto případě mají možná až nadpoloviční zásluhu na úspěchu páni kreslíři, Jan Fisher a Marko Čermák, ten druhý možná o trochu menší, protože jak sám jednou přiznal "mimika v obličejích mu nikdy moc nešla". Přece jen ho mám trochu raději jako hudebníka, než jako kreslíře. (V souvislosti s tím si vzpomínám, že jsem se kdysi dočetl, že po smrti Jana Fishera byl jako potenciální kreslíř osloven i můj velký oblíbenec Karel Franta, který ale nakonec "s mírným úlekem" odmítl. Od té doby si s oblibou představuji, jakým způsobem by se asi mohl s tímto úkolem vyrovnat. Nemůžu se zbavit dojmu, že výsledek by byl přeroztomilý). Foglarův autorský podíl tedy zůstává, jak je u něj zvykem, stále stejně znepokojivě dvojaký. Vždy znovu a znovu je nutno konstatovat, že skutečně živými členy RŠ jsou jen Rychlonožka, Červenáček a snad i Jindra Hojer, Mirek Dušín spolu s Jarkou Metelkou mohou být už tradičně a opakovaně charakterizováni jako "neživotní, vyspekulovaní panáci s temperamentem výkladového manekýna" (což byly dobové komunistické výtky). Tato dvojakost však naštěstí vždy znovu vyústí ve Foglarův prospěch: je jasné, že Foglar se stal geniálním spisovatelem nikoliv proto, že vytvořil charakter Mirka Dušína (k tomu by věru moc geniality třeba nebylo), ale proto, že ta nepopiratelná plochost těchto charakterů ve výsledku vůbec, ale vůbec nevadí. A možná i proto, že už přes čtyřicet let nemůžu zaboha přijít na to, jak to vlastně dokázal.

14 21.03.2021

Povšiml jsem si, že většina čtenářů považuje jaksi automaticky tenhle román za když ne přímé pokračování, tedy alespoň za nástupce a pokračovatele "Stoletého staříka", tedy za něco málem zaměnitelného. Ale rozdíl mezi oběma hrdiny je přímo propastný! Vlastně by se dalo říci, že jsou si pravými opaky. Zatímco Alan Karlsson je vlastně úplně obyčejný člověk, dokonce má původ, který by se mohl zdát jakýmsi symbolem, či principem obyčejnosti, a veškeré šoky, senzace a neuvěřitelnosti, které jeho život naplňují, k němu přicházejí zvenčí, jako produkty náhody, nebo pověstné smůly, proměňující se ve svůj opak, je Nombeko Mayeki už svým narozením charakterizována jako ztělesnění všech možných extrémů. S téměř matematickou dokonalostí ji Jonasson vytvořil jako lidskou bytost, mající ty absolutně nejhorší podmínky pro vstup do života: osoba černé pleti, ženského pohlaví a ještě absolutně svým narozením nemajetná, která se narodí schválně v Jihoafrické republice, ve které jsou právě takové osoby nejopovrhovanějšími tvory na celé zeměkouli - to je přece hodně promyšlené! A stejně tak jsou promyšleně extrémní i všechny její vlastnosti a chování, zatímco Alan reaguje na všechny absurdity, kterými je jeho život doslova zavalen, vlastně pořád stejně - se zdravým selským rozumem obyčejného člověka. Spíše bych se tedy klonil k tomu, že tenhle text je vlastně jakýmsi negativem "Staříka" a to i zaplaťpánbůh díky tomu, že v podstatě nevykazuje pokles kvality (což se už o takovém "Zabijáku Andersovi" rozhodně říci nedá). Zgruntu novou kvalitu tedy přinesla v Jonassonově tvorbě až "Sladká pomsta", ve které, zdá se, znovu chytil správný dech humoristův.

13 21.01.2022

Tak tuhle knihu miluju i nenávidím zároveň! No, nenávidím je asi příliš silné slovo, spíš bych měl napsat, že mám na ni tak trochu jako vztek (a to ještě ten dobromyslný), protože mě už spousty let jaksi dopředu odzbrojuje. Měl jsem to velké životní štěstí, že se mi podařilo strávit velkou většinu dětství celkem podobným způsobem, jak je v té knížce popsáno. Bydleli jsme sice v Praze, kde jsem chodil i do školy, ale každý volný den plus kompletní prázdniny jsme jezdili na chalupu na severu Čech, kde jsem žil v téměř dvě stě let starém roubeném domě, hned pod zříceninou středověkého hradu, jak se říká přímo v lůně kopců, skal a rybníků, takže kdykoliv jsem se rozhodl, že sepíšu své vzpomínky na dětství (a že jsme si užili legrace!), pokaždé po pár stránkách zjistím, že mi místo mých vzpomínek vzniká krásný plagiát z Dětí z Bullerbynu (no, krásný, spíš poněkud odvařený). No a to už se mi stalo tolikrát, že mi nezbývá, než vzdát paní Lindgrenové hold: Jste nenapodobitelná!

Tohle není vlastně o nic horší, než "Sophiina volba" od W. Styrona. Jedna z těch knih, které přečtete - a jste jiní, než jste byli předtím. Neříkám, že to musí být nutně příjemné, ale je to velmi, velmi potřebné.

12 14.10.2018

Dost dlouho jsem nemohl přijít na to, v čem vlastně je humor povídek těchto dvou pánů (ať už v tištěné, nebo předčítané podobě) tak neuvěřitelně typický a současně nový. Sám Miloslav Šimek něco málo naznačil tím, že sebe a Jiřího Grossmanna označil za literární klauny, jak se prý občas i sami prezentovali. Ale i to je jen půl pravdy. Z klaunství (a tedy i z němých grotesek, ke kterým se rovněž nadšeně hlásili) si jejich povídky vzaly vlastně jen krkolomně přemrštěný děj a oslnivě zuřivou nadsázku, ale všimněte si, že formálně jsou ty nesmysly a skopičiny vyprávěny naprosto strohým, až úředním jazykem a to je teprve umocní do výsledné síly. Ve své době to bylo ještě opepřeno tím, že se vlastně jednalo o stranický žargon, protože přesně tímto způsobem četli komunističtí potentáti své předpřipravené projevy. Ostatně dnes to funguje taky docela dobře. Grossmann byl přece jen typičtějším bavičem, ale troufnu si odhadnout, že Šimkovi se právě na tomhle podařilo najít svůj jevištní typ úředně vypadající osoby, pronášející absurdní hlášky s kamenným obličejem.

10 05.03.2017

Po Haně opět perfektně napsaná próza. Jestli mi Hana trochu připomněla Sofiinu volbu od Williama Styrona (aniž bych chtěl nějak porovnávat, což není nutné), tentokrát mi příběh připomněl něco (cokoliv) od Milana Kundery, ale v tomto případě už bych porovnával. A to ve prospěch paní Mornštajnové. Její příběh má stejně naléhavou "drásavost" jako knihy Kunderovy (což kdysi napsal jeden profesionální kritik), ale dokázal se vyvarovat několika drobných fabulačních chyb, které v Kunderovi, vzdor jeho nepopiratelné genialitě, jsou. Takže ve výsledku ještě lepší.

9 03.05.2019

V každém případě jde o velmi kvalitní a záslužný počin, tato kniha tak dokonale vybočuje z celé běžné literární produkce, že obecné hodnocení ve výsledku vypadá, jako by to mělo být blbý, což samozřejmě není pravda. Je ale pravda, že autor sice přijal výzvu vytvořit něco nadprůměrného, ale současně taky upadl do mnohých pastí, které si tímto záměrem sám na sebe nastražil. Jeho erudice je nepochybná - zajisté četl i Bulgakovova Mistra a Markétku, i Jorge Luise Borgese, Gabriela Garciu Márqueze, nebo Julia Cortázara, či Johna Irvinga (abych jmenoval alespoň ty, které jeho román nejvíce připomíná), nebál se vkročit i na velmi tenký led, na který se mohou odvážit jen skutečně sečtělí odborníci, ale bohužel musím opět konstatovat, že se tu a tam probořil. Tady jde hlavně o tu tolik zatracovanou druhou část, která trpí jakousi didaktičností, nebo rovnou nošením sov do Athén, co se týče té adorace ekologického hnutí. Tato tematika se totiž od dob napsání románu natolik proflákla, že většina čtenářů už nejen má svůj vlastní názor, ale dokonce je může dráždit, jestli se ten jejich názor neshoduje úplně s autorovým. I ten nečekaný posun do thrilleru je ve druhé části přece jen trochu křečovitý, nehledě na to, že ta satiricky popisovaná "odpornost" likvidovaných aparátníků už za současným stavem věcí veřejných notně pokulhává. Nečekaný konec by možná vše napravil, kdyby se opět neukázalo, že autor při popisování násilí a mordů prostě pořád a pořád nemůže dosáhnout té správné mrazivosti, kterou mají pravé americké thrillery a pořád sklouzává (zajisté nechtěně) do malého českého "plivání si pod nohy". Ale to všechno jsou ve výsledku opravdu jen "mouchy", které nezmůžou víc, než ztrátu jedné hvězdičky z hodnocení.

9 17.11.2018

Pět nekriticky oslavné ódy na tuto knihu (a potažmo i na celou tvorbu Jaroslava Foglara) samozřejmě můžu aniž bych se příliš přemáhal, ale přesto mi poslední dobou v podvědomí stále hnisají přečetné kritické hlasy stran Foglarovy fabulační ubohosti, školometství, vyprázdněné didaktičnosti, pokryteckého slušňáctví a já nevím, co ještě... Tak jsem teda zkusil podívat se na Foglara a jeho svět co nejstřízlivěji a, zaplaťpánbu, rozhodující klady jsem i objektivně našel. A sice jeho smysl pro humor a pro poezii. Zajisté, že Foglar není ani básník, ani humorista, ale právě všechny "srandovní" pasáže a všechny popisy přírodních, ale především městských krás a tajemství jej nakonec činí přece jenom nadčasovým a nenahraditelným. Komické příběhy jsou známé a rozpoznatelné, ale všimli jste si třeba, jak překrásné jsou jenom popisy Stínadel a vlastně i Druhé strany a s tím celého městského prostředí? Tady neváhám tvrdit, že Foglar dal s přehledem flek všem tolik vzývaným básníkům "poezie všedního dne", kteří v době jeho tvorby byli na vrcholu pobírání poct a cen. Za povšimnutí rovněž stojí Foglarova schopnost dávat svým postavám výrazná a neotřelá příjmení, v téhle oblasti taky trhnul mnohého "vážného" spisovatele své doby. Ovšem, je nutno uznat, že to, co zbude, odmyslíme-li si humoristické a poetické pasáže, je skutečně dosti ubohé (jenom ten vymyšlený dvojník Mirka Dušína, který se ještě navrch jmenuje taky Mirek a k tomu Daneš - to je velmi neohrabané). Naštěstí to není rozhodující, takže panu Foglarovi mohu prorokovat ještě dlouhý a dlouhý život, kypící mládím a zdravím.

9 11.05.2018

Tak tohle je družstevní vajíčko, družstevní dědeček, družstevní Říha... Ale, marná sláva, je to i kousek mého dětství. Třebaže ilustrace Heleny Zmatlíkové mají nakonec asi přece jen vrch.

9 23.02.2018

Tohle je vlastně (jedno z prvních i ve světě) zcela plnokrevné sci-fi a já se opravdu velice divím, že to alespoň v současné době ještě nikdo nezfilmoval. Téhle předloze by totiž úplně nejíp slušela právě současná, technicky už nijak neomezená produkce. Jen si zkuste při četbě představit, že všechny ty děsivé i monumentální scenérie, jejichž slovní popis musel Čapek pouze vložit postavám do úst, by už s počítačovou animační technikou šly natočit naplno a ještě i zesíleně! Tady by totiž lehká technická nadsázka celkovému vyznění vůbec neuškodila, dokonce přesně naopak. Jak by se dalo doslova výtvarně vyřádit jenom na záběrech utopické továrny na roboty na ostrově, nebo i na retrospektivních záběrech samotného objevu starého Rossuma, natož pak při ztvárnění závěrečné velkolepě úděsné apokalypsy (já úplně vidím ty čistě snové záběry na nekonečné zástupy okupujících robotů s miliónkrát opakovanými totožnými obličeji). Samozřejmě, film by to rozhodně nebyl levný, na tricích a efektech by se v žádném případě nesmělo šetřit, ale když uvážíme, jaké scénáristické ubohosti jsou každoročně zachraňovány velkolepými výpravami, tak tohle by myslím žádný komerční risk nebyl.

8 11.05.2018

Tohle je opravdu jeden malý zázrak (možná nejen) české literatury. Kniha, která předběhla svou dobu snad i o celá staletí, vznikla vlastně div ne omylem. Bezesporu je to jedna z nejfantastičtějších surrealistických básní v próze, ale současně je to možná i nejpůsobivější, byť (snad ?) i nezamýšlená kritika stalinismu a totality sovětského typu. Ne, že by Jan Weiss nenapsal i jiné brilantní povídky, ale napsal bohužel i celou řadu silně podprůměrných textů, ke všemu mnohem později a navíc silně podlézajících komunistům. Snad by šlo říci, že tady si autor nevybral téma, ale téma si jednoznačně vybralo autora a to, co (možná) mělo být kritikou západního kapitalismu, se zcela organicky přetavilo v přímou obžalobu sovětského komunismu se všemi jeho fízly, koncentráky a zločineckou mašinérií. Hlavní padouch, Ohisver Muller, je vnitřně zcela věrným obrazem Stalinovým ve všech rysech (kromě vizáže), dost podobně, jak je to třeba předvedeno ve slavném gruzínském filmu Tengize Abuladzeho "Pokání". Toto srovnání sem nepíši náhodou, protože kniha "Dům o tisíci patrech" už celá desetiletí po zfilmování přímo volá, bohužel ale také svou výtvarnou hýřivostí klade na takové zfilmování ty největší nároky: tento film rozhodně nemůže být laciný, prostředí a triky si v tomto případě bezpodmínečně vynucují technickou úroveň špičkových amerických produkcí. Zvlášť bolestně jsem si to uvědomil po shlédnutí amerického filmu "Total recall" s Arnoldem Schwarzeneggerem, ve kterém jsem s úděsem poznal základní dějové schéma tohoto románu, ovšem podané nepoměrně hůře. Veškerá fantazie a dobrodružství byly nahrazeny tupým násilím a střelbou, a přece je tento film dodnes řazen k Schwarzeneggerovým nejúspěšnějším. To by ale možná mohlo být i jakousi zárukou pro případné budoucí tvůrce, že by se filmová verze "Domu o tisíci patrech" měla setkat s úspěchem.

8 05.09.2017

Konečně zase kniha (proč je jich, k čertu, tak málo??!!), která naprosto dokumentárním způsobem ukazuje, že komunisté páchali úplně stejná zvěrstva jako fašisté, ne-li horší a že komunismus je s fašismem de facto totožný. Krásně nenápadně obnažená stupidita a škodlivost Leninových "spisků" a vůbec celá ta nevtíravost historického odsouzení je jednak báječná, ale hlavně nesmírně potřebná. Další kvality tohoto díla (kterých je víc než dost), tu už dostatečně podrobně popsali jiní, takže jsem chtěl podtrhnout jen tuhle zdánlivou drobnost, která by podle mého soudu ale neměla uniknout nikomu, kdo knihu četl.

8 07.07.2017

Je vlastně až s podivem, že si ještě nikdo nevšiml, jak mnoho společného má brouk Pytlík s panem Spejblem. Nejen náturu, typ komiky, ale i přibližnou dobu vzniku i míru popularity u dětí. Jen tou vizáží se skutečně liší a také, samozřejmě, i místem prezentace, byť brouk Pytlík občas na to jeviště (i filmové plátno) také zavítal, ale přece jen tam nebyl tak doma, jako Spejbl. O něm je zase méně knížek, takže ve výsledku to bude "fifty-fifty".

7 18.09.2017

Fenomén "Spejbl" ve své prvopočáteční, de facto embryonální podobě. Ta vnější se kupodivu změnila jen pramálo, vnitřně nám však pan Spejbl pozoruhodně vyzrál (neptejte se: na koho?, ptejte se: v co?). Z jakéhosi pouťového paňáci, možná i cirkusového klauna, vyzrál ve zcela soudobého, občas bezradného a občas pedantického otce, takového, jakých je všude plno, jako jsme třeba vy, nebo já. Ale ta původní, pimprlová podoba taky nebyla úplně k zahození. Bystřejší dítě při čtení záhy zjistilo, že Spejbl rozhodně žádný "hlupák" není, že svoji neuvěřitelnou zabedněnost jenom vtipně hraje, aby si mohl ze svého okolí dělat šoufky. Tím vlastně docela připomíná jiný český fenomén: Josefa Švejka. V této souvislosti není bez zajímavosti fakt, že při hledání vhodného Spejblova partnera, ještě před zrozením Hurvínka, zkusil Skupa postavit Spejbla na jeviště právě vedle loutky Švejka, ale to samozřejmě fungovat nemohlo...

7 06.09.2017

No, je sice pravda, že filmová podoba není zdaleka tak dobrá, jako text knihy, ale teď k tomu přičtěte, že i přesto je film výrazně nadprůměrný a bezesporu vynikající. Jaký už pak musí být ten román! Román je pžedevším úplně fantasticky bláznivá jízda, která samozřejmě není nijak původní, připomene toho až moc: Nejen Forresta Gumpa a našeho Járu Cimrmana, ale i Ginsbergova Ignu a samozřejmě Hrabalovy pábitele a navrch dokonce některé dobrodružné knihy pro děti (třeba takového Armanda Lavaréda od Paula d´Ivoise) a nakonec vlastně i němé grotesky třeba spolu s povídkami Šimka a Grossmanna. Velice pozoruhodné je to, jak to ani trochu nevadí. Autor se prostě při psaní bavil tak velkolepě, že bychom byli sami proti sobě, kdybychom se nezačali bavit s ním. A součástí toho může být i to, jak nám postupně naskakují další a další paralely: španělské pikareskní romány v čele s donem Quijotem, samořejmě i Haškův Švejk a pro mně za mně určitě i Gargantua s Pantagruelem Francoise Rabelaise. Při tom ani v jednom případě nejde o plagiát, byť je ta podobnost místy až na hranici únosnosti. Snad je to trochu i odpověď na jeden dávný článek Přemysla Ruta, který si (velmi správně!) posteskl, že literatura 20. století se příliš utopila sama v sobě, čili že vzniklo přespříliš románů, ve kterých autoři píší hlavně o sobě a o problémech kolem psaní, a že se trochu pozapomnělo na staré dobré vypravěčství a sílu fabulace. Chvíli se mi zdálo, že se takovému ideálu blíží snad jen Tolkien (a jaksi zadem Rowlingová s Harrym Potterem), ale tohle je z tohoto hlediska skutečně bomba! A furt se de!!! (snad jen jediná historicky faktická nepřesnost, či připomínka: skutečný Josif Stalin nejen že se v poezii vůbec nevyznal, ale dokonce ji z duše nenáviděl (stejně jako filosofii), protože jí nerozuměl a asi těžko by tedy mohl na první poslech identifikovat při recitaci nacistického básníka. Ale to je opravdu jen drobnost...)

7 04.03.2017

Přečetl jsem si hned zkraje první (anonymní) vydání a třebaže bylo hned po prvních stránkách jasné, že překlad je velmi chabý, knihu jsem (asi po necelém roce) opravdu dočetl, protože obsah je naprosto mimořádný. To rouhání a vše skandální je vlastně až druhým, ne-li třetím plánem celého díla, za rozhodující považuji, že je to možná i ojedinělé skutečně hluboké zamyšlení nad tím, co člověk opravdu je, za co je považován světem a co si sám přeje, aby byl. V tomto smyslu Rushdie sestoupil snad přímo k samotnému Aristotelovi a jeho teorii "přirozeného místa" věci, aby dokázal, že v případě člověka je "přirozené místo" naprosto nedosažitelná meta. Anebo by to šlo také charakterizovat jako konečně plné odhalení té těžce nefér hry, kterou s námi svět, osud, nebo bůh hraje. Člověk nese až příliš plnou odpovědnost za své činy, zatímco reálný svět kolem něj vlastně docela drze a hanebně zneužívá své převahy nad ním a neustále ho staví do absurdních a nepochopitelných situací. Takový je příběh dvou indických herců, kteří se zpočátku ani neznají a najednou se octnou v situaci, ve které není ani trochu jasné dokonce i to, jsou-li vůbec naživu, natož pak kde jsou a co vlastně jsou. Přestože jim osud, realita, nebo bůh (ani tohle není vůbec jasné) uštědří nekonečný řetěz naprosto smysl nedávajících proměn, zázraků a přesunů v čase, do samého konce se to nedovědí a čtenář samozřejmě také ne. Ouha, právě jsem prozradil celou závěrečnou pointu!