MrKrahujec komentáře u knih

Hlavní příčina propadu a neúspěchu této knihy tkví asi v tom, že autor jednak po celou délku textu nedokázal "chytit správně slinu", pořád jako by naskakoval a zase se sesmekával, a hlavně v tom, že kritika a zesměšnění církví a náboženství je bohužel už strašně stará vesta a nejspíš se na ni nový pohled vrhnout už nikdy nepodaří (alespoň Jonassonovi se to tedy rozhodně nepodařilo).

6 21.01.2022

V tomto případě (a nejen v tomto, vztáhl bych to na celou Boříkovskou sérii) silně podezírám pana Steklače z toho, že neměl ani tušení, co to vlastně napsal. Teď, po dlouhých letech, kdy konečně celé jeho dílo jaksi "sedimentovalo" a samo se roztřídilo, není sebemenších pochyb, že právě Bořík je dokonale nadčasový, i vpravdě generační, ba možná i legendární. Bohužel v jeho stínu už zřejmě natrvalo zůstane celá autorova vážná (detektivní) tvorba i kdysi vzývaný Žlutý Robert, o to víc pak vynikne tato dokonale realistická výpověď o životě a snech, řekl bych možná i několika po sobě jdoucích generacích kluků v rozpětí od počátku šedesátých let snad až do konce tisíciletí. Teprve 21. století asi přineslo změnu, ale to nevadí, protože Steklačovo svědectví je už zakotveno dostatečně pevně. A nic na tom nesníží ani fakt (který přiznal ochotně sám Steklač), že Bořík vznikl na objednávku, jako náhrada za Goscinnyho "Malého Mikuláše". Už na první pohled se dá velice snadno rozpoznat, že Bořík je skutečně bytostně něco jiného: především je věkově trochu starší, malému Mikulášovi je během celé série (odhaduji) tak od šesti do osmi až devíti let, zatímco Bořík i se svými kamarády od těch osmi let tak asi začíná a dotáhne to určitě k třinácti, možná i k patnácti letům. Dále je opravdu až do morku kostí český, včetně i všeho negativního, co život českého, socialistického proti své vůli, dítěte s sebou nesl - zvlášť dobře je to pak vidět na záporné postavě Bohouška, který je naprosto precizním modelem komunistického protekčního dítěte. Na rozdíl od neškodně zastydlého Celestýna z Malého Mikuláše není Bohoušek vlastně vůbec nejinteligentnější, ani nejsnaživější žák třídy, je jen přehnaně ctižádostivý a vlastně je po celou dobu děje nadále permanentně rozmazlován, i když Steklač samozřejmě nemohl naplno odhalit komunistické protekční důvody tohoto rozmazlování, což ale bylo dětem té doby stejně jedno. Mluvím ze zkušenosti. Moc se mi taky líbilo, jak se autorovi povedlo zachovat dokonalou realističnost celého vyprávění se současným zapojením Boříkovy klukovské fantazie a jeho živelné schopnosti nehorázně si vymýšlet. Není vůbec těžké odhadnout, které epizody (např. let balonem, psychiatrická epizoda s doktorem Hrochem, či celé postavy strýce Chrobáka a básníka Ištvána) jsou zjevně Boříkem vymyšlené a které naopak hořce pravdivé (např. teta Hermína, či Bohouškovi rodiče). Několik minivýhrad jsem však nakonec přece našel: nikdy jsem například úplně neuvěřil, že by Boříkova máma mohla být opravdu tak strašně školometská, pokrytecká a panovačná. Táta je naprosto přesný - je dostatečně kamarádský, aby byl živý, i dostatečně protivný, aby byl uvěřitelný, ale u mámy jako by něco pozitivního pořád chybělo. A ještě je tu jedna věc, která by mě zajímala i dnes: co asi Bořík (který patrně bude, plus-minus deset let, mým vrstevníkem) dělá dnes, ve zralém věku. Přece se snad opravdu nestal tím ajznboňákem, jak po tom neustále toužil...

6 28.10.2020

Opět (jako tradičně) vynikající! Co na tom, že Pratchettův humor tak silně připomíná Goscinny-ho Asterixe, přece jenom je jiné prostředí i forma (i když nějaké ty komiksy už má na kontě i Pratchett). Já osobně mám dojem, že o Pratchettovi lze směle říci totéž, co kdysi o takovém velikánovi, jakým byl Charles Chaplin v souvislosti s němou groteskou: Terry Pratchett obdařil žánr fantasy srdcem!

Podle mne je Dykovou hlavní silou a předností jeho jedinečný vnitřní rozpor mezi precizní, až ledově dokonalou formou, působící téměř odlidštěně a nesmírně vášnivě romantickým obsahem, který je naopak lidský až trochu moc. Tato dokonalá vyváženost dvou protikladů je zárukou toho, že jeho poezie je až do dnešní doby vpravdě "napínavá" a o Milé sedmi loupežníků to platí dvojnásob.

6 08.08.2019

Často jsem si nad známou větou Děda Vševěda z pohádky: "Čichám, čichám člověčinu! Koho tu, matko, máš?" kladl otázku, co to vlastně ta člověčina je. No a tady mám jednu z možných odpovědí.

6 16.06.2019

Mně se tohle líbí STRAŠNĚ, a to ve všech významech toho slova. I jako důkaz toho, že dětská literatura nemusí být nutně vždy jen "šišlavá", i jako adorace dokonale plebejského přístupu k velkým tématům, hodného Voskovce a Wericha, či Jiřího Suchého (na něj, přesněji na jeho Kytici jsem si při četbě slovních přestřelek tří čarodějnic vzpomněl asi nejčastěji) a v neposlední řadě jako ukázka nádherného slovního humoru formátu René Goscinnyho, nebo Jeroma Klapky Jeroma, ba i Zdeňka Jirotky. Tohle může vypadat, že obviňuji pana Pratchetta z nepůvodnosti, ale co ještě v dnešní době může být stoprocentně původní? Já považuji navázání na skutečně kvalitní vzory za zcela adekvátní práci dobrého humoristy. Ta určitá plebejskost přístupu k tradičním tématu (zřetelné odkazy na Shakespeara) pak Pratchetta překvapivě přibližuje typicky českému humoru, protože právě tohle je přece naše dávná tradice už od dob již zmíněného Osvobozeného divadla (oblíbené Voskovcovy a Werichovy variace na Golemovská, či antická témata). Až jsem chvílemi zalitoval, že tento román nebyl zfilmován právě u nás v Čechách, ale to by muselo být patrně ještě před jeho napsáním. Protože na hlavní trio čarodějek se mi při četbě neodbytně přilepily tři české herečky, které jedině by byly schopny ty tři neskonale lidské čarodějnické typy zvládnout. Ovšem, muselo by se to točit tak kolem roku 1980: Bábi Zlopočasná - Stella Zázvorková, stařenka Oggová - Marie Rosůlková a Magráta Česneková - Jitka Molavcová. V roli Hlavní čarodějky, věštící z prádelního hrnce by se mohla i dobře uplatnit Luba Skořepová. No a to by jako ukázka mohlo stačit!

6 17.11.2018

Jak že to řekl Švejk? Já to mám moc rád, když tak lidi blbnou na kvadrát...

Je to docela zvláštní, ale právě na tuhle Londonovu knihu (a spolu s ní i na Martina Edena a pár dalších) jako by byla vytvořena známá Jirotkova filipika z jeho románu Saturnin: "Lidé, kterým je lhostejno, budou-li mít milion, nebo ne, se vyskytují jen v románech zrovna tak jako ty neuvěřitelné lidské mátohy, které žijí šťastně a spokojeně, pokud nemají na oběd, ale které nabyvše nečekaného bohatství propadají z jakýchsi nesmyslných důvodů čirému neštěstí a oddechnou si teprve, když o ten majetek zase přijdou. To jsou hrdinové z papíru a sypou se z nich drtiny." Tohle skutečně vypadá jako dokonalá charakteristika obsahu knihy Bílý den, která ale kupodivu není ani trochu špatná. Jack London jako by se všech těch výše uvedených prohřešků skutečně dopustil, ale zároveň jako by záměrně a s takovou elegancí, že v jeho textu vůbec jako prohřešky nevypadají. To je možná i důkaz skutečného talentu, protože o všech jeho pozdějších i předchozích napodobitelích toto říci věru nelze.

5 21.01.2022

Já (bohužel) nemohu říci, že bych s autorem v něčem nesouhlasil, jeho text dokonce není ani nevyvážený (kapitola, vypočítávající historický přínos východní kultury), jenom mě trochu udivilo, že autor (při jeho vzdělání) stále klade otázku: Jak je možné takové nadržování islámu? jako řečnickou, tedy bez odpovědi. Rozhodně si nemyslím, že by naše západní kultura trpěla nějakým mystickým sebemrskačstvím, nebo nevysvětlitelným politickým masochismem, pouze si naši milí politikové dobře všimli, že se díky svému narůstajícímu počtu evropští muslimové stali vlastně docela nadějnou voličskou základnou a co by i naprostá politická nula neudělala pro to, aby tou nulou přestala být, že... Tohle je ale mechanismus, který vynesl do popředí jak fašismus, tak i komunismus, což oba tyto systémy nejen staví na roveň dnešnímu islámu, ale dokonce je s ním přímo ztotožňuje, ale tohle tam autor už zase má.

5 10.04.2021

Dílo rozhodně mistrovské, mimořádně vhodné pro opakované čtení. To by byla velká pochvala, nepatrně ji kazí jen to, že si toho byl pan Kundera při psaní evidentně velmi dobře vědom a nakonec se na to i nepatrně spolehl. Text má spousty vedlejších zásluh - první profesionálně provedené poukázání na zločiny komunismu a vlastně na celou jeho zločinnou podstatu, jakož i první vážnější zpracování historie PTP, to všechno nelze popřít. Přesto jsem si ale nějak (a to vlastně dost dlouho po dočtení) nemohl srovnat, že se tak inteligentní a nadaný člověk, jakým je vypravěč Ludvík (v textu je dokonce naznačeno, že je profesí matematik), rozhodne k tak impulsivní a školácké pomstě formou svedení provinilcovy manželky, dokonce aniž by si předtím ověřil, že taková pomsta bude vůbec účinná (což, jak se ukáže, samozřejmě není). Je to kaz vlastně docela drobný, ale s údivem jsem shledal, že se v mých očích během času, uplynulého od dočtení knihy, zvětšuje.

5 12.05.2019

No, thriller je to opravdu jak noha, až jsem si pomalu začal říkat, jestli to s tím Jurkem už trochu nepřehánějí, přece jen mi ta jeho nesmrtelnost, nezničitelnost a výkonnost začala připadat už trochu mimo mísu, když mi přesně v tom okamžiku došlo, že klíč k této postavě může spočívat právě v tom, že vůbec nejde o zobrazení člověka. Byl by to literárně docela zajímavý experiment, ale proč ne: připusťme, že Jurek vůbec nemá být lidská postava, ale alegorické zobrazení komunismu. Pak totiž sedí úplně všechno - jeho ruský původ, jeho dvojenectví s bratrem (od samého počátku se komunističtí vládci přece vždycky potýkali s párovými spoluvládci: Lenin-Stalin, Stalin-Berija, Berija-Chruščov, Chruščov-Brežněv atd.), jeho nepředstavitelná krutost (historici už pomalu začínají připouštět, že komunismus ve své krutosti nejspíš trhnul i ten fašismus) a hlavně ta nezničitelnost spolu s tím zmrtvýchvstáním. Copak jsme opravdu nevěřili, že se v roce 1989 podařilo komunismus definitivně zlikvidovat - a kohopak to máme dnes za premiéra a prezidenta? No, uznávám, že z takového výkladu notně mrazí, ale teď už jsem dost přesvědčen, že přesně tohle autoři na mysli měli.

5 26.04.2019

No, vlastně se mi potvrdilo, že na Brownovi visí jako nezměrná galejnická koule ta jeho komerčnost. Pořád je to takový skoro jako Eco, skoro jako Bulgakov, ale hlavně, aby se to prodalo, a taky aby to hlavně skousli i ti prostodušší čtenáři. Copak o to, osvěta je chvályhodná věc a asi by mě mělo potěšit, že zrovna v této knize jsou dva masivní chvalozpěvy na mé dva oblíbené umělce - na architekta Antoniho Gaudího a grafika a básníka Williama Blakea. Ale stejně: to se radši kouknu na nějaké Gaudího stavby aspoň na fotkách, nejlépe v reálu, nebo si přečtu nějaké skutečné básně od Williama Blakea a podívám se na jeho grafiky, než o tom číst někde jinde... No a se zápletkou je to ještě horší: základní výchozí myšlenka je vlastně vykradená a to rovnou z Karla Čapka, tedy z jeho hry R.U.R. Dokonce jsem poznal některé jeho věty, jak osvobozená technologie (tedy vlastně roboti) zbaví člověka jha těžké práce a člověk bude moci dělat jen to, co opravdu chce (téměř doslova opsáno). Odpověď na tři osudové otázky (což by bylo vlastně celkem originální, kdyby se to za poslední desetiletí tak neotřepalo) je tedy více než nepřesvědčivá. Už Woody Allen (a to ještě navrch v žertu) dost jasně dokázal, že technologie nikdy člověka ani neovládne, ani nevytěsní, dokud bude tak beznadějně poruchová (a to tedy je, dokonce i ta nejšpičkovější - však víte), takže ten proklamovaný "převratný objev" tedy vůbec převratný není a vezmeme-li úvahu vztah dnešní veřejnosti k náboženství a církvím, pak by ta Kirschova prezentace globálnímu publiku sotva stála za odplivnutí, natož pak za úkladnou, notabene veřejnou vraždu. Drtivá většina z těch stovek miliónů údajných diváků by s největší pravděpodobností prostě přepnula na fotbal. No a to ještě nebereme v potaz, že ta špičková technologie, která by se měla začít vyvyšovat nad lidskou rasu, se statisticky vzato týká vlastně jen docela malého segmentu lidstva - obyvatel Evropy, Severní Ameriky a (snad ještě) Austrálie. Kdybychom měli opravdu přísně posuzovat lidstvo jako jeden celek, pak jsme se ještě ani zdaleka nevybabrali z mladší doby kamenné!

5 02.06.2018

Autor tu pořádně zamával s emocemi čtenářů, přesto mám (už delší dobu) pocit, že v této oblasti existuje jakýsi "strop", za kterým už jsou všechny efekty jaksi nivelizované, už nemůžou poděsit "ještě víc". Kdybych měl třeba říci, jestli je "hroznější" tohle, nebo některé detektivky Larse Keplera, případně slavná trilogie "Millenium", tak bych vlastně nevěděl. Snad by mě napadlo, že méně je opravdu někdy více a že třeba Dostojevského popis posledního snu Svidrigajlovova ve "Zločinu a trestu" je nakonec možná sugestivnější. Ale tím nechci říci, že by tahle kniha byla špatná, vypointovaná je dokonce mistrovsky, i když mi tam skříplo pár maličkostí, jako třeba chování Katie bezprostředně poté, co byla vytažená z divoké řeky - že by se vůbec nechtěla převléknout do suchého? A že jí i pak perfektně fungoval mobil? Taky jsem si nějak nakonec nedokázal moc srovnat, že by Lucy opravdu v mužské podobě tak strašlivě brutálně zavraždila obě dívky a profesora navrch (nebo to nebyla ona? To mi nějak nedošlo) a jak to zaprvé všechno stíhala a jak se jí povedlo tak dokonale přestrojit za muže, když je na konci řečeno, že měla kromě penisu poměrně velká ňadra? Ale uznávám, že to jsou vlastně drobnosti...

5 19.03.2018

Švejk je nesporně takový fenomén, že se už (za vydatného přispění komerce a reklamy) proměnil v jakýsi "duch českého národa", který nesmírně intenzivně "voní českostí" (mohu-li volně parafrázovat Puškina z předmluvy k Ruslanovi a Ludmile). Opravdu až tak "sakrální" to málem je. Jenom ta skutečně koňská dávka kýče to maličko sráží k zemi, ale knize samotné nakonec neublíží - dobrá literatura je ve své dřeni nezparodovatelná, přesněji "neshoditelná", jak lze vidět ještě jasněji na příkladu Němcové Babičky. Skoro bych řekl, že Švejk se v rámci české národní povahy formuje do jakéhosi univerzálního symbolu, člena "nejsvětější trojice" českého národa, byť v lehce negativním vyznění. Tím se automaticky vynořuje otázka, kdo jsou tedy ti zbývající dva členové "české nejsvětější trojice". Já bych řekl, že nejvhodnějšími doplňky ke Švejkovi budou další dva neexistující, leč stejně populární anti-hrdinové: pan Spejbl a Jára Cimrman. Kruh tím bude ideálně uzavřen: jestliže je Švejk symbolem české plebejské poťouchlosti a podšitosti (jakéhosi českého harlekýnství), je pan Spejbl dokonalým vzorem české nabubřelosti a zápecnictví (což by byly zase rysy českého Pantalona) a to může vhodně doplnit už jen Jára Cimrman jako symbol české touhy po světovosti, která ovšem není nijak zvlášť opodstaněná (snad něco podobného české postavě Dottora - abychom zůstali u komedie del´larte). Za povšimnutí stojí, že ve všech třech případech jde vlastně o postavy z podstaty spíše negativní, což je ovšem vykoupeno jejich okouzlující "legračností", která z nich ze všech udělala nakonec miláčky národa. Což to celé korunuje sympatickým konstatováním, že my Češi se ze všeho nejlépe umíme vysmát vlastním slabinám.

5 15.09.2017

Tohle je tak trochu kuriozita pro sběratele a jiné fajnšmekry (pamětníků už asi v dnešní době moc nezbylo...), hlavním lákadlem budou zřejmě Skupovy vlastnoruční (a skvělé!) ilustrace. Přece jenom se nezapře, že byl jako výtvarník profesionál. Ve vlastním příběhu, či spíše příbězích, pak jistě zaujme jednak to původní Wenigovo "vesnické" prostředí, ale hlavně dnes už těžko představitelný fakt, že Spejbl a Hurvínek jsou tu ještě pouhými kamarády a nikoliv otcem a synem! To jsem vážně žasl, jak zásadní, až principiální tahle okolnost je. Zároveň je však i předzvěstí zákonitého "úmrtí" třetího z party - Kašpárka. Ten je tu vlastně jakýmsi Hurvínkovým "alter egem", přesněji Hurvínek jeho. Jsou totiž nejen zaměnitelní, ale i doslova totožní, takže Hurvínek je tu vlastně přítomen spíš jen na obrázcích, pročež prostě toho Kašpárka vytlačit musel, aby začal konečně existovat. Ovšem za tu cenu, že se stal Spejblovým "synstvem" a Spejbl zas jeho "taťuldou".

5 06.09.2017

Tohle musím hodnotit jenom jako celek, protože on to taky dost značně srostlý celek je. Snad jen v prvním dílu je trochu osamostatněná zápletka malinko jiné detektivky, ale to je vlastně jen proto, že tam ještě Lisbeth není první hlavní postavou. Jinak lze směle říci, že je to mimořádně zručně vytěžený příběh, dokonale přesně rozvržený, takže to vzniklé monumentální "plátno" tří svazků je až obdivuhodně celistvé. Už stěžejní princip celého románu - tedy naprosto bezohledná a hrozivě temná krutost všech, kteří zneužívají tajnost tajných služeb a beztrestnost tzv. vyšších státních zájmů-je neotřelý a hlavně dosti potřebný. Líbilo se mi postupné rozkrývání celého spletitého příběhu, který se nakonec až tak spletitým nezdá, jen jsem musel prominout několik osamocených přešlapů: Ta Lisbethina "nepopravitelnost" je na konci druhého dílu už přece jen trošičku za hranou, stejně jako to lehce absurdní supermanství jejího nevlastního bratra. Ale od čeho by to jinak byla detektivka, že?

5 23.03.2017

Tahle geniální satira skutečně trochu utrpěla tím, že byla léta považována i používána (v notně zcenzurované podobě) jako dětská literatura, ačkoliv její vliv na moderní literaturu je nejen nesporný, ale i principiální. Stačí vzpomenout takové tvůrce, jakými byli Ray Bradbury (v knize 451 stupňů Fahrenheita z Gullivera dokonce přímo cituje), Pierre Boulle (Planeta opic), ale třeba i Terry Pratchett, nebo Neil Gaiman. Je sice pravda, že do správných satirických obrátek se kniha dostane až v závěru druhé části - cestě do Brobdingnagu, ale dále se jedinečná nadčasová satira už jen stupňuje. Cesta do Laputy a dalších končin, tedy celý třetí díl je vlastně nejpřesnější (a také logicky nejpřekvapivější vzhledem k časovému předstihu) kritikou komunistické ideologie sovětského, ba přímo stalinistického typu. Kdo četl, nemůže nepoznat paralely mezi nesmyslnými a krutými zemědělskými i tělesnými experimenty potrhlých vědců z Laputy a skutečnými zvrhlými excesy Lysenkovými, nebo Lepešinské, které byly bohužel násilně prosazovány jako zákony i u nás. Tady se tedy Swift projevil jako skutečný a seriózní prorok, jehož předpovědi bohužel nedokázaly odvrátit své vyplnění. Cesta k Hvajninimům pak představuje asi nejfilosofičtější část celé knihy a svou jízlivostí může českému čtenáři připomenout třeba proslulé "Výlety pana Broučka" Svatopluka Čecha (i když ty jsou samozřejmě mnohem slabší). Tady bych už možná vystopoval i první zárodky duševní choroby, které autor nakonec podlehl (zvlášť v závěrečné pasáži o Gulliverově definitivním návratu do světa lidí). Třebaže je i tato část dokonale prorocká (předjímá dokonce i příčiny dnešní ekologické krize), přesto se nedokážu zbavit pocitu, že autor člověku jako bytosti přece jen trochu křivdí. Vždyť zdaleka ne všichni lidé na zemi jsou takhle primitivní, poblouznění a zákeřní a také mám pocit, že vlastně tu okolnost, že spalování fosilních paliv, tento nejefektnější a nejdostupnější způsob získávání energie současně jako vedlejší produkt strašně ničí životní prostředí, žádný konkrétní člověk nezavinil. Zrovna tak by se mi dost těžko hledal konkrétní člověk, který by byl vinen tím, že se na svět rodí tolik osobností s krutými a ničivými sklony, které tak jako tak nakonec uplatní. Ale možná, že právě z téhle úvahy se Swift nakonec i zbláznil.

Tohle je zase jedna z naprosto brilantních vizí budoucnosti, která byla však (zcela nezaviněně) přebita skutečnými historickými tajfuny a veletoči posledních čtyř let. Jak ty děsivě působící předpovědi vypadají z dnešního hlediska idylicky...!

4 12.03.2023

Typický Poláček, jak ho máme nejraději: s věčným shovívavým úsměvem (byť je ten úsměv zároveň značně potměšilý), vždy pohotový i chápající vůči drobným lidským slabinám (jakkoliv při tom dokáže být i notně poťouchlý), prostě všechno jak má být. Jak jsem neustále litoval, že právě tahle kniha nebyla nikdy zfilmovaná (existující dvě televizní zpracování spíše nejsou, než jsou), tak jsem si neustále při čtení představoval pana Michelupa jako mladého Huga Haase (jak jinak, že - i když takový Saša Rašilov, nebo Čestmír Řanda, případně i Lubomír Lipský by také nebyli v této roli marní). Přesto jsem ale nedokázal tuto knihu číst bez jistého smutku. Poláček nijak neskrývá (i když ani nepodtrhuje), že všichni hlavní protagonisté jsou Židé, a tak kdykoliv se v textu objevilo pověstné úsměvné kritizování židovských zvyklostí, vždy mi v mysli naskočil rok, ve kterém se příběh odehrával a následně i to, co přišlo bezprostředně poté. Představa, že ti všichni tak mile pošetilí chytráčci, obchodníčci i vlastně neškodní šizuňkové nemohli neskončit v pecích nacistických lágrů je opravdu skličující. Zvláště, když si člověk uvědomí, že tito roztomile komičtí vlastenečci se asi těžko mohli zachránit emigrací. A to mi přitom i došlo, že metoda, kterou Poláček použil při popisování jejich "hříchů" docela připomíná zobrazovací metodu slavného francouzského karikaturisty Sempého, ilustrátora Malého Mikuláše. Ten několikrát prozradil, že otočil ještě v baroku používanou zvyklost zobrazovat děti jako zmenšené dospělé a ve svých kresbách zobrazoval naopak dospělé jako zvětšené děti. No a chytračení pana Michelupa při výhodných nákupech, nebo komické bolestínství pana doktora opravdu připomínají tahanice pětiletých dětí na pískovišti.

4 19.02.2023

Je opravdu pozoruhodné, jak se v případě Kunderově ostře vyhrotil rozpor mezi uměleckým talentem a křivým charakterem. Bohužel mi nezbylo než uvěřit (po zveřejnění konkrétního příběhu konkrétní oběti, anglického letce Dvořáčka), že Milan Kundera skutečně spolupracoval s StB a skutečně donášel, což navíc podporuje i ten fakt, že pak začíná celé jeho zdánlivě nevysvětlitelné chování dávat jasný smysl. Kundera se nechce vrátit do Čech, ba dokonce brání překládání svých pozdních děl do češtiny vůbec ne z nějakého mystického pohrdání zaostalým rodným krajem a národem, ale z docela prostého a obyčejného strachu, že ho tu poznají a usvědčí další jeho oběti. Proto také především chce, aby se na něj v Čechách pokud možno úplně zapomnělo a z toho důvodu všemožně brání novým českým vydáním svých knih. No a tahle kniha je přímo kabinetní ukázkou toho, jak se snaží co nejrafinovaněji vymyslet a vyspekulovat jiné důvody pro svoji nechuť k návratu. Teď už ale musím uznat působení jeho opravdu značného uměleckého talentu. Tím, že pro větší naléhavost zvolil raději ženskou hrdinku (to je přece jenom takové intimnější a osobnější než vyznání starého chlapa) a tím, jak košatě rozprostřel všechny ty hluboce citové (ve většině převzaté z červené knihovny) důvody strachu z návratu a v závěru dokonce (velmi profesionálně) neváhal zapojit i špetku toho sexu, dosáhl toho, že jsem jeho text i s vědomím jeho pravého účelu přečetl dychtivě a téměř s požitkem. Je pravda, že mne osobně nejvíc bavily ty myšlenkové veletoče a zvědavý jsem byl vlastně jen na to, co si všechno nevymyslí, aby zastřel skutečný důvod svého strachu z návratu, ale nakonec jsem (trochu i s údivem) musel konstatovat, že to funguje. I když jen do takové míry, jakou vyjadřuje mé hodnocení.

4 09.10.2022