mrkvivit komentáře u knih

Velmi zajímavá, bohužel však málo známá dystopická novela pojednaná jako soubor dopisů (zpráv) z fiktivní země. Jiří Gruša byl nepochybně mužem velmi bujné fantazie. Jím vytvořené společenství je detailně promyšlené, včetně fiktivního jazyka i svérázné a brutální etiky. Kniha původně vznikala v letech 1968 až 1969, čili je jasné proti komu se autor touto cestou vymezuje. Nicméně kniha obstojí i jako kvalitní fantasy román. K Mimnerovi se zaručeně budu chtít vracet.

1 14.11.2016

Velice silný čtenářský zážitek. Ke knize jsem se dostal náhodou, aniž bych měl ponětí o tom kdo je Michel Houllebecq. Teď si na něj musím dát pozor. Přestože je autor velice naturalistický a nihilistický, nejde o samoúčelné pokusy o šokování čtenáře - vše si dovede obhájit. Navzdory tomu, že mi tento styl není příliš blízký a navzdory autorově očividnému levicovému postoji si mě román Elementární částice určitým bizarním způsobem podmanil a hodnotím jej vysoko.

4 13.11.2016

Zajímavá, informacemi nabitá knížka o (podle mě) nejlepším období praotců metalu. Autor zasazuje každé album do dobového kontextu a detailně rozebírá skladbu po skladbě. Jen škoda, že si neodpustil do knihy zakomponovat i svoje až příliš osobní vzpomínky. Opravdu mě nebavilo číst o tom jak kdy a kde koho osahával. Tyhle pasáže mi jinak dobrou knihu celkem zprotivily a myslím si že v biografii kapely nemají co dělat. Ovšem na druhou stranu je to autorovo výsostné právo a čistě můj problém

12.11.2016

Z vychytralých sluhů mám sice nejradši Saturnina, ale Jeeves taky není špatný. Povídky v této sbírce jsou vtipné a dobře vypointované. Biotop britských snobů zaručuje nepřeberné množství výchozích situací pro nejrůznější humorné patálie.
Příjemná odpočinková literatura.

11.11.2016

Výborná a zábavná knížka! Příznivci kapely by si ji neměli nechat ujít. Je dobře, že je psaná s odstupem mnoha let, protože čas obrousil hrany sporů a výsledkem je objektivní vyprávění nezatížené někdejšími averzemi mezi jednotlivými účastníky. Nick Mason píše věcně, ale hlavně s příslovečným anglickým smyslem pro humor. Mě osobně nejvíc zaujaly pasáže z rané historie skupiny, kdy pánové ještě studovali a teprve se rozkoukávali co a jak.
V kontrastu s oslnivou kariérou kapely působí Masonovo líčení skromně, jako by skoro o nic nešlo...
(Krom vázaného vydání od BB artu s bohatou fotogalerií vyšla i lacinější paperbacková verze v Levných knihách, kde je obrazová část podstatně skromnější)

2 10.11.2016

Knihu (první vydání) jsem dostal jako vánoční dárek a tak se mi líbila, že jsem ji bral všude s sebou a četl z ní kamarádům. I dnes na mě fórky Š+G fungují skvěle. Spousta hlášek se u nás doma stala běžnou součástí konverzace (taková "Nevím jak vy, ale já se počůrám" z Jak jsem jel tramvají zabere vždycky).
Je to sbírka vytvořená vzdělanými, inteligentními kavárenskými povaleči, tudíž nejde jen o bezduchou řachandu a povídky mají tu více, tu méně patrný společenský přesah.

4 09.11.2016

Skutečně povedená a hlavně nadčasová kniha. Je vidět, že Henri Murger dobře věděl o čem píše. Víceméně jde o kaleidoskop drobných velmi autentických epizod, v nichž figuruje skupinka věčných studentů - filozofů. Víc už asi není třeba dodávat. Snad jen že řadu nuzných dní sem tam prozáří jeden nebo dva dny hojnosti, kdy někdo z přátel přijde k penězům a začínají prvé bakchinálie. Kniha ale zdaleka není prvoplánově humoristická. Linie tragiky se prolíná celým příběhem, chvílemi převažuje, chvílemi je sotva patrná, ale pořád je intuitivně cítit.
Kdo studoval nebo se přátelil během studií s adepty libovolné uměnovědy určitě potvrdí, že od dob Henriho Murgera se téměř nic nezměnilo a to dělá Ze života pařížské bohémy stále živou knihu.

1 08.11.2016

Nebýt toho, že jsem fanoušek Rollins Bandu, asi bych se ke knížce nikdy nedostal a to by byla škoda. Není to sice typ literatury, který bych vyloženě vyhledával, ale k rozzlobenému muži Henrymu by ani nic jiného nesedělo. Kniha je souborem krátkých a přesných úderů a výkřiků. Přesně takových, jaké od zuřivého hardcore/rockera očekáváte. Příběhy jsou plné zmaru, cynismu a deprese. Někdy docela beznadějné, někdy ale určité východisko přeci jenom nabídnou. Nakonec i poslední (bohužel) deska Rollins Bandu se jmenuje Nice. Část věnovaná Henryho "snáři" je opravdu strašidelná, jestli se mu po nocích zdají takové věci... brr. To se pak ani člověk nemůže divit, že tu agresi je třeba z hlavy a těla vypustit. Kdo někdy viděl vystoupení Henryho kapely musí potvrdit. P.S. Knihu jsem si koupil dvakrát a dvakrát mi ji ti komu jsem ji půjčil už nikdy nevrátili.

2 07.11.2016

To že je Josef Formánek je alkoholik jsem zjistil až ze seriálu Parta maraton a když jsem zjistil, že na to téma napsal i knihu, umínil jsem si ji přečíst. Trochu to trvalo, ale jak jsem se do ní konečně pustil, bylo hotovo na dva zátahy. Opět je to velmi čtivě napsáno, jak to autor dovede. Formálně se krátké kapitoly ze života pacientů (včetně autora) střídají s úryvky z terapeutického deníčku, což působí celkem osvěžujícím dojmem. Těch úsměvů pochopitelně ve vypravění moc není a když, tak je to onen pověstný smích přes slzy. Mnohem spíš než komické je vyprávění tragické a opět jen potvrzuje, jak je "černý drak" podceňovaný a boj proti němu těžký. Věci které člověk v osidlech démona alkoholu udělá jsou příšerné a následné výčitky snad ještě příšernější.
Nezbývá než Josefovi popřát hodně zdaru k doživotní abstinenci ve společnosti, kde na alkohol narazíte doslova na každém kroku.

6 07.11.2016

Snad moje nejoblíbenější kniha vůbec. Ještě se mi nepodařilo najít univerzálnější knihu. Je to až dojemné, jak moc je mi ta útlá sbírka blízká. Dá se v ní číst, když má člověk splín i když se veselí. Těžko vůbec něco dodávat - o poezii se píše nesnadno, ta se musí prostě číst. A zrovna tak nesnadno se poezie překládá, obzvláště z exotické japonštiny, pročež Mathesius verše nepřeložil, ale přebásnil a podařilo se mu to způsobem, který překonává čas i prostor.

6 05.11.2016

Když jsem tuhle knížku před mnoha a mnoha lety dostal k narozeninám, byl jsem nadšením bez sebe a shltnul ji za odpoledne. Postupem času jsem ale začal zjišťovat, že není zrovna moc přesná (Frediieho pravé jméno opravdu není Frederick atd.) a taky nějak podivně přeložená. Nicméně jako obrazový dokument - jak je uvedeno i v názvu - je výborná a často se k ní vracím. Za zmínku stojí i detailně rozepsaná diskografie včetně sólových desek členů kapely na konci knihy a soupis všech odehraných koncertů.

1 04.11.2016

Krásná čtivá pohádka o běhání a indiánech. Když jsem předloni začal s pobíháním, začal jsem si pochopitelně shánět i literaturu. Tohle byla kniha, která byla nejvíc na ráně, protože se o ní nejvíc mluvilo, psalo. Četli ji i neběžci, protože obsahuje napínavě vystavený příběh, četli ji běžci, protože je zahrnuje odkazy na nejrůznější odborné výzkumy a nabízí nový pohled na jejich hobby. Našince pochopitelně zahřeje i zmínka o Emilu Zátopkovi.
Odbornou úroveň knihy si hodnotit nedovolím, ale stejně se mi nezdá, že by bosoběh byl o tolik zdravější než běhání v botkách - asi už mě ševcovská lobby příliš semlela. Příběh samotný je oproti skutečnosti taktéž notně zidealizován a přibarven, což například potvrzuje Dan Orálek (ve své knize Můj dlouhý běh), který se zúčastnil jednoho z ročníků závodu v Copper Canyonu a měl možnost poznat některé hrdiny a místa Born to Run v reálu. Skoro bych spíš knihu zařadil do beletrie, než do sekce literatura faktu.
Nic to ale nemění na tom, že kniha je ohromně motivující!

1 03.11.2016

Na základě recenze v Respektu (pro mě, jakožto nepříliš informovaného čtenáře je knižní dvoustrana v časopise vítaným zdrojem inspirace) jsem si pořídil nejprve ukázku zdrama, pak brzy celou knihu do čtečky. Za chvíli nebylo co číst, tak mě Planina pohltila. Bragi se na půdorysu mystického až hororového thrilleru dotýká celé řady témat od komplikovaných mezilidských vztahů a vztahu člověka k sobě samému přes (ne)souznění člověka s přírodou po aktuální stav islandské společnosti po velké krizi. Příběh zvolna graduje prostřednictvím nečekaných zvratů až k neodhadnutelné pointě. Autor spád děje zpomaluje retrospektivami, které čtenáři přiblíží hlavní postavy, přesto je tempo vyprávění strhující.
Osobně jsem velice spokojen a zdá se, že si budu muset na Islandskou potažmo severskou literaturu více posvítit.

2 02.11.2016

Další střípek do skládačky mého propuknuvšího zájmu o soudobou severskou literaturu. Kratičkou novelu popisující život dospívajícího chlapce na pozadí decimující epidemie španělské chřipky na Islandu na počátku 20.století člověk přelouská lehce. Sjón popisuje chlapcovo "rozkoukávání se" ve vnějším i vnitřním světě velmi uvěřitelně a barvitě. Leckdy možná až příliš explicitně (sexuální scény, halucinační sny), ale to k drsnému severu prostě patří.
Měsíční kámen můj čtenářský svět naruby nepřevrátil, ale určitě se vyplatilo ji přelouskat.

1 02.11.2016