Nale komentáře u knih

K Eriksonovi prostě musíte dozrát, rozhodně není pro všechny.
Po několika letech jsem se vrátila k Měsíčním zahradám (skončila jsem u Lovců kostí) a protože jsem od té doby načetla mraky fantasy knih, užila jsem si je podstatně víc a znovuobjevila geniální kouzlo Malazu. A opět mu propadla na celé čáře. Eriksonova fantazie je úctyhodná. Všechny pocity z knihy jen těžko můžu vyjádřit slovy.

První díl je takový úvod do komplikovaného světa Malazu, kde zuří válka nejen mezi smrtelníky, ale i mezi bohy. Ano, ze začátku budete mít problém se zorientovat. Erikson vás prostě hodí do moře a je na vás zachytit se lana.
Dám vám radu – nesnažte se všechno zapamatovat, nesnažte se svět úplně pochopit po pár stránkách. To přijde samo. Jména a názvy se začnou opakovat a vy postupně odhalíte, jak to celé funguje. Postavy jsou propracované, osobité, žádná není vyloženě „kladná“ nebo „záporná“ (až na zřejmé výjimky) a právě to dělá svět realističtější.

Střet bohů a smrtelníků (zvlášť co se týče Parana, který na ně měl fakt… napsala bych štěstí, ale nechci přivolávat Oponn... měl na ně zkrátka smůlu) jsem hltala, jak napínavé a čtivé to bylo. Běhal mi mráz po zádech. Kotilion a Stínupán patří rozhodně k nejzajímavějším bohům a vlastně i nejlepším postavám vůbec. A zatímco z některých bohů jde strach, jsou i tací, se kterými rádi pokecáte u ohýnku (Kruppe x K’rul). :)

Pro mistra Kápě, jak já miluju Paliče mostů!
Whiskeyjack, Rychlej Ben (kdo by nemiloval někoho, kdo je pro bohy osinou v zadnici, že?), Paran, Klátil, Kalam… Číst o jejich skupince bylo jako vrátit se domů. Člověk si snadno představí, že s nimi sedí u stolu, popíjí pivo a hraje karty (a ne ledajaké! Z výkladu balíčku mrazí). Naopak linka Kvítka s asasíny mě spíš nudila.
Pobočnice Lorn… do teď nevím, jestli se mi líbila, nebo ne. Měla světlé chvilky, ano. Ale smrt si zasloužila, o tom žádná. T'lan Imass si mé sympatie naopak udržel.

Konec, kde se všechny dějové linky propojí, byl prostě bravurní. Postavy se konečně setkají, akce střídá akci a já se dychtivě vrhám na další díl.

(SPOILER) I po přečtení si pořád nejsem jistá, jaké mám z knihy dojmy. Jedná se o špatnou knihu? Ne. Prostředí věznice, záhadná nemoc a smrtící zkoušky živly... Ranhojička měla skvělý potenciál! Ale bohužel nesahá pořádným fantasy románům ani po kotníky. Možná kdybych s fantasy začínala a bylo mi 12, pohlížela bych na knihu jinak a spoustu absurdních věci bych prominula.

Předvídatelný děj, romantická linka bez špetky chemie, vše funguje formou náhody a Kiva nemá zdravého rozumu a prozíravosti ani co by se za nehet vešlo. Tohle je holka, která deset let přežila ve věznici smrti? Nechtějte mě rozesmát.

Do poloviny mě kniha nudila a zápletka byla tak předvídatelná. Jediné malé překvapení se konalo na konci, ale to bohužel knihu nezachránilo. Spíš ji ještě uzemnilo. Jediné pozitivum věnuji Typpovi a Jarenovi, kteří ji drželi nad vodou.

Co mě vyloženě vytáčelo, bylo opakování vět psané kurzívou. Zas a znova, snad čtyřikrát na jedné stránce. Kiva byla sama o sobě rozporuplná – v jedné větě se popisuje, že se jí z těch zvrácenosti už nedělá špatně a (doslova!) hned v další Kiva potlačuje, aby se nepozvracela. Pořád měla na krajíčku, potřebovala neustále zachraňovat a utěšovat. To by nemusel být takový problém, kdyby alespoň projevila trochu mazanosti nebo vychytralosti. Teď se budu opakovat - deset let ve vězení? Tak tomu nevěřím. Stejně jako nevěřím, jak se Kiva upínala na vzkazy od své rodiny.

Příběh je neskutečně předvídatelný. Dokonce jsem si v jednu chvíli říkala „Vsadím se, že žádná nemoc není. Je to jed.“ Překvapení! Ono opravdu jo. :D Kiva to samo sebou zjistí úúúplnou náhodou a snad 50-100 stránek se tak stává naprosto nepodstatným (vlastně spousta věcí funguje formou náhody). Vzpoura vězňů? Opět předvídatelné. Jaren je princ? Páni, kdo by to byl čekal! Zlý ředitel? Bez komentáře.

Její zkoušky Živlů bylo jedno velké zklamání. Až k smíchu. Zkouška vzduchem – byla jí věnována sotva jedna stránka a hotovo. Kiva zázračně přežila.
Zkouška vodou – dost jsem se nasmála, když Kiva ani jednou nepomyslela, že by jí mohli prostě jen ponořit na pár minut pod vodu.
Samozřejmě, ve všech zkouškách je Kiva totálně bezbranná a pokaždé ji někdo musí zahraňovat. Ať už v nich nebo mimo ně. Bez Naari a Jarena by nepřežila snad ani den. Stejně tak její myšlenkové pochody nebraly logiku. To, co čtenář uhádne prakticky okamžitě, jí trvá po celou knihu.

A při odhalením, kdo je Kiva, jsem jen protáčela oči v sloup. Protože to by nebyla YA kniha, aby hrdinka nebyla nejspeciálnější ze speciálních, neměla utajený původ (princezna, protože proč ne. Máme málo YA knížek s utajenými princeznami, že?) a k tomu zázračnou moc, kterou neumí ovládat a musí ji skrývat. Tohle cliché začíná být otravné

Jelikož už jsem si zakoupila celou sérii, nezbývá mi než pokračovat a doufat, že Ranhojička dostane svému hodnocení, které zatím absolutně nechápu. Modlím se ať překvapí a já nelituju utracených peněz.

7 10.02.2024

Mnohem lepší než předchozí díly! Zatím nejlepší. Cece, kterou jsem nesnášela, se ukázala být sympatickou postavou a její shledání s dědou bylo opravdu hodně dojemné. Až slza ukápla. Škoda jen, že nevíme, jak to dopadlo s Esem.

Co se týče příběhu z minulosti... Tam je to stále na jedno brdo. Úžasný popis prostředí, lidí, ale scénář, kde si věčně unavená hrdinka vezme nepravého, ale miluje jiného, mě už docela omrzel. Stejně tak mě v minulosti začínají chybět sympatické mužské postavy. Na můj vkus jsou až příliš toxičtí a manipulativní...

Těším se na příběh Tiggy.

7 06.03.2023

Tahle knížka mě po poslední stránce zanechala s pusou dokořán. Jelikož jsem jako první četla Levandulovou zahradu, měla jsem ze začátku problém se začít, zvlášť proto, že mi prostředí Indie nic neříká. To se však velmi rychle změnilo. Příběh Anahity byl jedna velká emocionální jízda. Krásný, dojemný a smutný osud statečné ženy v nelehké době. Hodně jsem si oblíbila prolínání minulosti a přítomnosti - přestože Rebeka mě moc neoslovila, hlavně kvůli její dokonalosti a to, jak po ní doslova všichni muži slintali, rozuzlení panství Atsbury mě překvapilo. Při některých momentech jsem i brečela, což se mi u knih stává jen zřídka. Speciálně mě dostaly do kolen poslední stránky s Anahitiným synem.

Přestože mi něco připadalo jako hodně velké náhody, můžu autorce jen tleskat. Lucinda Riley píše ty nejemocionálnější knihy pro ženy, jaké jsem kdy četla. S chutí se vrhám na sérii Sedm sester.

"Našel jsem ho, Anahito," zašeptal a zvedl oči vzhůru.

7 08.01.2023

"Začalo to meči, přemítal, když po několikáté šlápl do louže. Jak to říkal Marigold? Řada nešťastných příhod a smolných incidentů? Nejdříve jsem přišel o své meče. Ani ne o tři týdny později jsem pozbyl koně. Co bude následovat? Běda pomyslet."

Bouřková sezóna je velkolepý návrat do světa Zaklínače, kde to srší dobrodružstvím, krví, humorem a pořádnou dávnou sarkasmu. Sice se našly i nudnější části (např. okecávání namyšlených mágů) a v porovnání s ostatními díly je tento slabší, ale stejně se máte na co těšit. Je to přece Geralt. A když se k němu přidá Marigold, máte o zábavu postaráno!
Stejně tak putování s Addario Bachem bylo parádní a stránky ubíhaly na můj vkus až příliš rychle. Epilog mě pak upřímně dojal.

"Nechal jsem se okrást, Marigolde, podvést a okrást jako naprostý trouba. Vesemir by mi vynadal, pak by se mi vysmál, a kdyby náhodou byli na Hradišti moji druhové, postaral bych se jim o zábavu a dělali by si ze mě blázny celé roky."

7 04.11.2022

(SPOILER) Další klasická oddechová romanťárna od Julie Caplin. Za mě ale slabší díl.
Island je vykreslený skvěle, doslova jsem se vyžívala v hygge stylu (který u nás bez diskuze zavedu), horkých pramenech a nádherných popisech prostředí. Hned bych tam chtěla zajet! Zamilovala jsem si vedlejší ženské postavy. Hlavně Heklu – ta byla prostě úžasná. Pomsta vůči Bobovi neměla chybu. Celou dobu jsem doufala, že mu to někdo natře. Alex byl u stolu s Bobem a Clivem taky skvělý a v duchu jsem mu tleskala. Taky jsem se hodně zasmála při pitkách a záchraně ovce.

Lucy mi naopak nesedla. Tak nějak jsem přemýšlela proč kolem ní všichni skáčou. Ze začátku to bylo fajn, líbilo se mi, jak ji pomáhají, snaží se s ní sblížit, ale od druhé poloviny to vypadalo jako kdyby byla jejich středobodem světa a řešila se jen a jen ona.
Naopak se mi líbilo, jak se snažila vypořádat se svým traumatem a na konci to také zvládla skvěle.

Alex se mi ze začátku hodně zamlouval. Laskavý, klidný a obětavý. Později mě ale ten scénář omrzel - dokonalý princ zachraňující princeznu v nesnázích. Jejich zamilovanost byla hrozně nereálná, příliš rychlá. Žádné přirozené jiskření. Navíc jsme se o něm kromě jeho práce nic nedozvěděli – měl třeba v minulosti přítelkyni?

Na co už jsem doslova alergická je otázka: „Jsi v pořádku?“ Když už se objevila asi po osmé, protáčela jsem oči v sloup. Měla jsem si dělat čárky, kolikrát se ta věta za celou knihu objeví.

Konec mě spíš naštval, než nadchnul. Prostě se to celé useklo a pak přeskočilo do Skotska.

Další díly si ale určitě přečtu, protože např. Čajovna v Tokiu byla naprosto dokonalá. Takže se vrhám na další díl.

7 08.08.2022

Oddechová romantika, která pohladí po duši a zahřeje u srdce. I slza na konci ukápla.
Japonsko miluju, rodinu paní Haruky jsem si oblíbila, stejně tak se mi líbily popisy prostředí, japonských zvyků a fotografování. Oba hlavní hrdinové mi rychle přirostli k srdci.
Moje první kniha od autorky a určitě si přečtu i ostatní díly.:)

7 02.08.2022

(SPOILER) Poslední díl mi trval podstatně déle, než předchozí, přestože to bylo čtivé, jak už je u Maasové zvykem.

Fayre jsem sice nikdy nemusela, ale tady se mi přímo znechutila, jak "dokonalá" a povýšená se stala. Minimum zkušenosti, ale všichni ji poslouchají na slovo, vymýšlí strategie, jako nic porazí několik set staré bytosti a dokola opakování, že ona je přece vladařka mě tak vytáčelo, že jsem protáčela oči v sloup.
Jak jsem se obávala z Rhyse se stal podřízený pejsek a všechno co jsem na něm milovala, zmizelo.

Jediný kdo se mi opravdu zamlouval ve třetím díle, byl Tarquin, přestože tam nebyl často.

První polovina je vlastně jenom povídání, stále dokola se probírá to samé. Jediná zajímavá část byla v knihovně.
Setkání vladařů mi připadalo jako velký vtip. Připomínalo to setkání středoškoláků, co se jen hašteří a brečí nad svým zraněným egem. Samozřejmě, všichni jsou vzhledově dokonalí svalovci! Jen škoda, že za ta staletí života nepobrali trochu moudrosti a pokory.

Druhá polovina byla neskutečně přetažená za vlasy, pravidla jsou častokrát porušována a prostě vše funguje tak, jak se zrovna hodí. Válka, která trvá sotva pár stránek, je podle nich tak zrozivá a nemožná, přesto v ní nikdo nezemře. Záchrana na poslední chvíli už ztratila veškerý efekt - jedna armáda, druhá, třetí. A načasování je jako vždy perfektní! Působí to děsně nereálně.

Elaine jako nic zabije krále, přestože on je nejmocnější bytost s jakou kdy bojovali a smrt Pradleny byla výsměch. Opravdu by jen tak tupě stála a nechala krále, aby k ní v klidu přistoupil a zabil ji?

Jediná emocionální část pro mě byla, když se ukázal otec Fayre a smrt Suriela.

Naopak o hlavní postavy se u Dvorů prostě nemusíte bát, dokonce i když umřel Rhys, naprosto nic to se mnou neudělalo. I rádoby "smrt" Amren. Rhyse vzápětí zase oživili stejně jako Fayre v první knize - a hele další pravidlo je porušeno a ono to zázračně zabere! A Amren se také vrátí, samozřejmě, aby nám to nebylo líto.

A na závěr opět spousta vulgárních gest, které tam v jednu chvíli byly doslova na každé stránce.

Omlouvám se všem fanouškům, nejspíš jsem už na tohle stará, ale Dvory mi nikdy nepřirostly k srdci. Asi se vrátím ke Skleněnému trůnu, který miluju.

7 05.05.2022

První polovina ušla, přestože se tam nic nedělo. Ale od druhé poloviny... To mě zamordujte člunovým hákem. Jestli vám Bella připadala naprosto posedlá Edwardem, tahle křehotinka je ještě horší, jelikož povznesla posednost na jinou úroveň.

Zbylých cca 100 stran jsem jen přejížděla očima a modlila se, ať už mám tohle utrpení za sebou. Tomuhle se nedá ani říkat parodie.... to je naprostá tragédie.

Ale věděla jsem, do čeho jdu. Moje chyba. Chtěla jsem poznat, jestli je kniha skutečně tak špatná, jak všichni píšou. Realita je však mnohem horší.

6 26.10.2023

(SPOILER) Četla jsem negativní i pozitivní hodnocení, ale jako vždy si ráda utvářím vlastní názor a nejedna kniha mě navzdory kritice mile překvapila.

Přísahám tedy, že jsem ke knize přistupovala s otevřenou myslí, ale tady je tolik podobností, že se to nedá ignorovat. V podstatě se jedná o takovou fanfikci na Harryho Pottera.

Claudius je Snape a opovažte se mi tvrdit opak. Ze začátku je na zlé straně, ale ve skutečnosti je dobrák, který jen nenávidí sám sebe a ředitel školy čar a kouzel mu nabídne práci učitele. Samozřejmě, že žáci ho nenávidí a až "vzácná, překrásná bytost" (jak ji jeden z učitelů nazve) mu připomene jeho lepší já. Protože Cellestia je naprosto dokonalá! Pohled do jejích očí vás zavede do savany, kde vidíte pobíhat lví smečku, běžícího geparda, stádo altilop, letící pelikány, skály porostlé akáciemi, vodu napajedla a u něj stádo majestátních slonů.
Nebudu lhát. Při tomhle jsem dostala záchvat smíchu.
Myslíte, že jednou stačilo? Ne! Její opěvování pokračuje dál: "Byla nádherná jako alabasterová socha nadpozemské víly, do níž sám Ovidius vdechl život." Bla, bla, bla... Pořád dokola.

Upřímně tuhle úchylku, kde autorky ženkou postavu vykreslují jako dokonalost samu, nechápu. Až na to, že Cellestia je neskutečně otravná. Namyšlená nána, která umí jen řvát a hádat se.

Věty typu: "Přesvédčovala ho tónem, jako by chtěla , aby si na sendvič zvolil místo majonézy kečup", "Zíral na mě jako klíčová dírka na čipovou kartu" nebo "..., neboť se dámy jaksi nemohly rozhodnout, pro kterého mají vzdychat víc. Vysocí svalnatí tmavovlasí polobohové prošli mezi stoly, přičemž museli sem tam překročit některou ze studentek, která neuváženě omdlela přímo do uličky", tam byly tak časté, že jsem nemohla brát knihu vážně. Chápu, že se autorka snažila o vtipný, poetický popis, ale tohle zní jako špatná parodie.

Dále jsem trpěla při předlouhých popisech. Ne, opravdu nepotřebuji vědět, jak se vedlejší postava jmenovala za svobodna a jména všech členů její rodiny. Kromě Drakea a Cellestie si nepamatuju žádné další jméno, jelikož tam bylo představeno tolik nedůležitých postav, že jsem se pořád ztrácela.
Chvilkami jsem měla zase pocit, že čtu úryvky z novinového článku. Strany 38-46 jsem jen projížděla očima. Navíc je text "obohacený" výrazy, které se tam vůbec nehodily. Slova jako "schodišťátko" nebo "magickofča" nebyly ojedinělé.

Vlastně jsem ani nevnímala všechny ty informace, co tam byly naplácané (máme tu například Banshee, které pracují jako servírky a děvky nebo tu máme koně, kterým pod vodou narostou ploutve, kouzelné záchodové prkénko, kterému byla věnována polovina stránky atd...) Občas jsem si říkala, jestli si autorka nedala k psaní láhev vína.

Člověk by si pomyslel, že si tyhle popisy přetrpí na začátku a pak se konečně přesune k ději. Ne! Oni pokračují dál a dál. Překousávat se tím bylo hotové utrpení.

Když už je řeč o samotném ději... Tam nějaký byl? Možná později. Skončila jsem kolem strany 120, protože mi čtení této knihy absolutně nic nedávalo. Dočkala jsem se jen předlouhých zbytečných popisů, Drakeova dětinského uvažování, sem tam něco z hodiny magie a obdivování nesnesitelné Cellestie.

Mimochodem, v jednom popisu (str. 39) jsem našla zakončení věty: Jak to tenkrát provedli, netuším ani já sama.
Z er-formy se najednou přechází do ich-formy? To vidím v knize poprvé.

Styl psaní je napodobenina Rowlingové. Je až neuvěřitelné, jak moc se mu snaží podobat. Až na to, že to nefunguje.

Nenašla jsem nic, co by mě nutilo číst dál, hltat stránky a postavy byly všechny na odstřel. Ještě nikdy jsem neviděla tolik uřvaných, hysterických postav v jedné knize. Žádná neměla pořádnou hloubku a po celou dobu mi bylo srdečně jedno, co se s nimi děje.

Mezi dvěma ohni byl takový experimentální guláš, do kterého se házely veškeré ingredience, co kuchaři přišly pod ruku.

Myslím, že příběh měl zůstat jako fanfikce na HP. Ilustrace však byly, společně s obálkou, opravdu povedené. Časem se knihu možná pokusím dočíst, momentálně však na to nemám kapacitu.

6 20.09.2022

(SPOILER) Mnohem lepší, než první díl.
Alespoň první polovina, přestože se Feyre jen utápěla v depresích a občas jsem se nad jejím chováním plácala do čela. Ale to mi překvapivě nevadilo, naopak se mi líbilo, jak se z toho postupně dostávala a budovala vztah s Rhysandem. Bylo krásné, jak ji učil psát a trénoval ji. Mimochodem jeho vstup na svatbu jsem přímo hltala a vychutnávala si Tamlinovu reakci. Krásně napsané!
Noční dvůr se mi zalíbil i nové postavy. Trochu jsem se překousávala předlouhými popisy šatů, města a slavností, ale na to už jsem z téhle série zvyklá.:)

Ze začátku jsem nemohla pochopit náhlou změnu chování Luciena. Kdy se z něho stal poslušný pejsek? V jedničce se mi zamlouval, ale tady prostě autorka ze všech na Jarním dvoře udělala pitomce a zbabělce. Tamlin sice nikdy nebyl můj oblíbenec, ale udělat z něho ještě nepřítele a násilníka je trochu moc.

Návštěva Letního dvora byla zajímavá a Tarquin se mi zalíbil.:)

Druhá polovina mě naopak dost zklamala a Fayre se opět ukázala jako náladová blbka, která samozřejmě má zázračným způsobem velkou moc a stačí ji pár tréninků na to, aby se vyrovnala několik set starému válečníkovi. Dozvěděla se, že je Rhys její druh a co udělá? Urazí se, nechá svého milého ležet v bahně a na několik dnů se zavře sama do chaty. (clap, clap!) Koulela jsem očima, když jsem si pak přečetla, že Rhys už znal Fayre dřív, než přišla na Jarní dvůr, viděl ji ve snech malovat a tak dále... Tím všechno kouzlo a krásné budování jejich vztahu naprosto vyprchalo!
Dále vulgární gesta, rádoby vtipné nadávky a neustále narážky na sex, které tam byly přímo vecpané.

Konec... samozřejmě, že tam přidáme sestry Fayre a pozor - uděláme z nich vznešené víly! A z Fayre navíc vladařku Nočního dvora. Vzali se samozřejmě tajně a hrdinka se obětovala, aby mohli utéct (taky vám to připomíná Říši bouří?) Začíná to být překombinované, z Rhyse se pomalu stává podpantoflák a jeho úžasná osobnost vymizela kamsi za humny.

Do třetího dílu jsem se pustila hlavně ze zvědavosti, abych věděla, jak to všechno dopadne.

Nesnáším se za to, že jsem s knihou tak dlouho otálela - hlavně proto, že je to za poslední rok první knížka, která mě do sebe doslova vtáhla, a od které jsem se nemohla odtrhnout.
Mám načteno hodně a s čistým svědomím můžu napsat, že je to ta nejlepší česká fantasy, jakou jsem zatím četla. Dokonce mě bavila i víc než Zaklínač a knihy od Maasové a to je co říct.

Čtivé, velmi vtipné, napínavé i místy temné.

Obě postavy jsem si zamilovala okamžitě (hlavně Minangara, který mi přirostl k srdci nesmírně).
Souboj bardů společně s Cuchenovou minulostí byl pro mě asi nejvíce emotivní, souboje s bandity napínavé, povídka s nalezeným chlapcem zase zahřála u srdce.
Opravdu se mi nedostává slov.
Nezbývá mi, než se vrhnout na další díl.:)

6 18.04.2022

(SPOILER) Tahle kniha se dá shrnout jedním slovem - jednoduchost. Ať už jde o cliché postavy, příběh nebo svět. I knihy pro dvanáctileté jsou napsané dějově lépe.
Anotace zněla skvěle, obálka mě naprosto uchvátila a také mě nalákalo vysoké hodnocení od žen, které si tuhle knihu chválí.

Bohužel, jsem těžce zklamaná. Kniha slibovala parádní zápletku, ale ta se bohužel nekonala. Kniha je zařazena do románů pro ženy + dark fantasy, což je výsměch a urážka všech dark fantasy děl. Omlouvám se.

Ani nevím, kde začít. Styl psaní připomíná začátečnické pisálky na wattpadu a číst na každé straně sprosté slovo bylo otravné. Samé "vole", "do prdele" a výrazy jako "co ten magor hulí" nebo "No ty vole, je to fakt magor". Nad tím jsem kroutila očima, protože to bylo tak časté, až jsem si pomyslela, jestli nečtu náhodou něco pro puberťačky.
Dobrou knihu opravdu nedělá přemíra sprostých výrazů ani erotické scény.
Autorka by si měla vzít příklad z Hetaru od Bertrice Small. Tam je erotiky opravdu hodně, ale nezastiňuje příběh. V Rapsodii nemáme šanci ani svět poznat, nevíme jak funguje, nedokážeme si ho představit, protože je tam popsán jen okrajově, nic není vysvětleno a vedlejší postavy jsou k smíchu, protože slouží jen jako "aby se neřeklo".
Calli nebo jak se ten vlkodlak jmenuje, sloužil jen na žárlivou scénu, aby rytíř Handlíř mohl naši hrdinku zachránit a pak vlkodlak mizí ze scény. Jen aby se objevil jako dodatek, vyslechl si tragický příběh naší sirény, omluvil se a šel dál. :D

Hanlíř má být nelítostný vyjednávač, nejstrašnější kriminálník, ale za celou dobu nevidíme nic, co by tak dokazovalo. Proč? Protože on je vlastně super dobrák, který trestá jen padouchy! Je těžce hledaným zločincem za... ani vlastně nevím za co a je tak hrozivý, že se na první pohled zamiluje do šestnáctileté puberťačky, chodí s ní na ples, kouká na Harryho Pottera (ne, to není vtip:D) a žere bombónky.

Callypso je zase klasická hrdinka mnoha ženských románů - týraná, nenávidí se, lituje a je naprosto posedlá mužem. Už jsem přestala počítat, kolikrát zmiňuje Handlířovo tělo, hlas nebo vlasy. Jak je sexy, neodolatelný, dokonalý. Její spasitel bez nějž by umřela a bla bla bla...
A pozor, velké odhalení, které nikdo nečekal! Callypso a Handlíř jsou spřízněné duše! Nad tím jsem kroutila očima div mi nevypadly z důlků.

K samotnému ději - budu se opakovat, ale tohle je ta nejjednodušší fantasy román pro ženy, jaký jsem kdy četla. Problém, který trvá deset let se vyřeší tak náhodou lusknutím prstu a odhalení, kdo stojí za zmizením žen, byl jeden velký výsměch. Tomuhle problému bylo věnováno zhruba 20 stránek ze 368! Zbytek bylo jen (doslova!) ujasňování si citů mezi Hanlířem a Callypso.

Callypso unese král z jiného dvora, protože je slabinou Handlíře a NÁHODOU je také i Požírač duší. Protože proč ne. Abychom měli už všechno za sebou a co nejrychleji vyřešený děj. Autorka si asi na poslední chvíli vzpomněla, že píše fantasy a má tam rozpracovaný konflikt. Upřímně, když jsem to četla, dokola jsem si říkala: Ne, to nemůže být takhle primitivní! V tom musí být nějaké háček. No, bohužel.
Důvod, proč král unáší ženy? Jednoduchý! Aby je mohl oplodnit. Z nějakého záhadného důvodu chce mít xxx dětí s cizími ženami, ženy přivádí do kómatu a z dětí jsou prorokové, co pijí krev. A pak je rozešle zpátky na dvory. To je celé. Celý smysl toho mi úplně uniká (možná vysvětlení v druhém díle?) Navíc má král rozdvojenou osobnost, takže je takový Jekyll a Hyde.

V podstatě celý únos slouží k jedinému účelu - jedna osobnost chce, aby Callypso měla křídla a druhá ji chce ojet. Což stejně nemůže, přestože se o to snaží snad tucetkrát bez úspěchu. Prostě ji k sobě nechá přivést, omámí ji, zjistí, že ji nemůže znásilnit a tak ji zase zavře.
Stejně jako Handlíř, i tento vladař, přestože záporák, se jevil jako totální trouba. Oběma bych nesvěřila k vládnutí ani stádo kuřat.
Král najednou zjistí, že Callypso lze vystopovat pomocí magie. A co král udělá? No nic. Jen ji znovu zavře do cely a čeká na Handlíře. A co se stane potom? Překvapení! Objeví se Handlíř, krále zabije lusknutím prstu, zachrání Callypso a odnese ji domů.
Tohle bylo tak pitomé, že jsem nevěděla, jestli kroutit očima nebo brečet nad naprosto promarněným časem, který jsem knize věnovala.

PS: Fakt mě pobavila Callypso, když narazila na cízího muže v domě Handlíře. Opravdu pomyslela, že na nadpřirozenou bytost, v jiném světě, zavolá policii?

Pokud máte rádi WW2, ale nemusíte krev, Byt nad Seinou vás určitě zaujme. Kniha o statečných ženách, špionkách, které pomohly zachránit nespočet lidí. Hrdinek, které zůstávaly ve stínech a jejíchž zbraněmi nebyly pistole, nýbrž rtěnky a nevinné úsměvy.
Není to tak záživné jako knihy od Lucindy Riley, přesto se jedná o velmi dobré zpracování, které stojí za to si přečíst. Už jen proto, abychom si připomněli, že i v tak těžké době se našli tací, kteří se nevzdali a pomáhali ostatním, přestože sami o všechno přišli.
Vřele doporučuji.

5 11.04.2023

"Proto když nějakému Nájemágovi staneš tváří v tvář, budeš dbát na slušné vychování a nezapomeneš na slovíčka 'pane' a 'paní'."
"Pěkný pták, sráči," řekl Locke.

Locke není klasický hrdina. Nedrží meč, nemá svaly a jeho pusa je ostřejší než břitva. Za to vás dostane svou genialitou, dechberoucími převleky, neotřelými způsoby a skvělým humorem. Jeho společníci nejsou elfové, mágové, ani rytíři. Jen obyčejní chlápci, kteří si kryjí záda. Docela obyčejní zloději, co si svou profesi užívají, aby byl jejich bůh hrdý.

Už je to dlouho, co jsem narazila na tak dobrou fantasy. Je pravda, že jsem měla po zahájení přítomného děje problém se začíst, protože některé pasáže byly hodně popisné, ale zatraceně... Ty dialogy! Dialogy byly brilantní, svět neskutečně promyšlený a příběh Camoru mě uchvátil. Dost jsem se nasmála nad Lockeho plány a zadržovala dech, když všechno šlo do kytek. Šedý král mi naháněl husí kůži.

Stejně jak jsem si užívala mezihry, které byly humorné, někdy i filozofické, někdy zase poučné. Pro někoho zbytečná vsuvka (a některé skutečně zbytečné byly), ale otce Okova a jeho pověstný sarkasmus nešlo jinak, než si zamilovat. Lockeho výtržnosti měly parádní grády a vždycky mě překvapil. Tak dlouho jsem se už nezasmála.

Lži Lockeho Lamory je zkrátka veledílo, které stojí za to si přečíst. Vzhůru na Rudá moře pod rudými nebesy!

"Velice jste mě potěšili. Velice, velice potěšili. Ale vážně se musím zeptat - proč mi tu k čertu poslední půlhodinu muži a ženy házejí do kotlíku peníze a říkají: 'Mrzí nás, co se stalo ve Videnze'?"
"To kvůli tomu, že je mrzí, co se stalo ve Videnze," odvětil Galdo.
"V žádné hospodě nehořelo, Dobrodinec mi to dosvědčí," řekl Locke.
"Co," zeptal se Okov, a mluvil pomalu jako k neposlušnému zvířeti, "jste, hoši, s tou mrtvolou prováděli, než jste ji schovali v chrámu?"
"Vydělávali peníze." Locke hodil měšec darovaný kupcem do kotlíku, kam s hlasitým třesknutím zapadl. "Třiadvacet solónů a tři, abychom byli přesní."
"A košík pomerančů," dodal Calo.
"Balíček svící," přisadil Galdo.

"To mě zamordujte člunovým hákem," pronesl Okov, když skončili. "Nepamatuju se, že bych ti říkal, že je to vodítko dost povolené na nějaké posrané pouliční představení, Lamoro."
"Museli jsme nějak získat zpátky ty peníze," namítl Locke. "Stálo nás patnáct stříbrňáků dostat to tělo z Paláce trpělivosti. Teď máme i o něco víc, a k tomu svíčky a chleba a pivo."
"Pomeranče," doplnil Calo.
"A svítikoule," přihodil Galdo. "Na ty nezapomínejte, jsou hezký."
"Nekalý dohlížiteli," pronesl Okov, "ještě dnes ráno jsem trpěl sebeklamem, že to já tady dávám lekce."

5 28.01.2023

(SPOILER) Nejprve bych chtěla pochválit obálku, která je naprosto úchvatná a právě ona mě nalákala na čtení společně s tématem čarodějů, které naprosto miluju.
Přestože speciální holka s neovladatelnými schopnosti je poměrně cliché, líbil se mi nápad s ročními obdobími, stejně tak propojení magie s emocemi. Styl psaní je krásný, poetický, kniha se četla svižně. Jedná se o takovou příjemnou, nenáročnou oddychovku. Citáty ze zápisníku na začátku každé kapitoly se mi také zamlouvaly. Potenciál byl obrovský. Jen škoda, že dějově to byla bída a je mi to fakt líto.

Co mi vadilo hodně, byla Clařina sebelítost. Ano, chápu ji. Trauma ze zabití musí být velké, ale její neustále popisování toho, jak nenávidí svou moc, nenávidí sebe, všeho lituje a je nebezpečná, už bylo otravné. Vzápětí je zase se vším smířená, pak opět obrátí... Pořád to samé dokola. Také se ani nedozvíme jak to, že je vždyčarodějkou. Pouze jediné - Slunce z ní z nějakého důvodu udělalo vyvolenou.

Clara jako hrdinka byla naprosto nesnesitelná a opravdu nechápu, co na ni kdo vidí – věčně podrážděná, až toxická, sobecká, nevděčná, mluví jen o sobě a řeší jen sebe.

Na co už jsem opravdu alergická, jsou otázky: „Jsi v pořádku?“, „Jak se dnes cítíš?“ Už jsem při nich protáčela oči v sloup. Kdybych zvýrazňovala často opakující se fráze, poloviny knihy by byla barevná.
Dále má být Clara nejmocnější čarodějka, ale je v jednom kuse vyčerpaná nebo omdlívá.
Učitelé jsou samozřejmě neschopní a tak ji lektora dělá Sang, který mi byl společně s Paige (mimochozem skvělá postava) snad jediný sympatický. Konečně někdo, kdo není alfa samec s dokonalým tělem, ale normální kluk! A navíc empatický florista, což je velké plus.:)
Přesto mi jejich zamilovanost nepřipadala vůbec přirozená, žádné jiskření, nic. Prostě… jednoho krásného dne na sebe pohlédli a bylo to. Všechno všeobecně se dělo hrozně rychle (časové skoky klidně i o pár týdnů, Clara měnila názory jak ponožky.)

Některé situace mě taky zarážely – Sanga zasáhne blesk, doslova přestal dýchat, ale potom jde v pohodě domů bez toho, aniž by ho zkontroloval doktor. Další, když Clara měla horečku 43°. Pardon, ale člověk umírá už při teplotě 42°, natož, aby v takovém stavu mohl ještě chodit! Clara by správně měla mít poškozený mozek. Samozřejmě, ona je zázračně v pořádku a všichni jen kroutí hlavou, jak je úúúžasná!

A závěr? Jak z amerického filmu pro teenagery. Samozřejmě se objeví zázračné řešení na poslední chvíli, takže tu máme přeslazený happy end a všichni jásají nad Clařinou výjimečností.

Posledních sto stránek jsem už jen přejížděla očima a přála si, abych knihu měla za sebou. Bohužel mě to opět utvrdilo v tom, že takové „speciální“ hrdinky nejsou nic pro mě.
Přesto si vážím poslání o vztahu k naší planetě, které autorka do knížky vložila. Možná jsem nebyla naladěna na správnou vlnu, možná jsem neměla náladu. Ale jsem si jistá, že si kniha své příznivce najde.

5 15.09.2022

(SPOILER) Druhý díl Malazské knihy nás vede do nových oblastí a představuje mraky nových postav. Čtenář se tak dostává zpátky na začátek, kde se musí ve všem zorientovat. Ano, trvalo mi dlouho, než jsem knihu dočetla. Jedná se o naročné čtení a musíte být neustále v pozoru, aby vám něco neuniklo. Přesto jsem si to nesmírně užila. Dům je jiný než Zahrady a autor ukazuje, že jeho fantazie nezná meze.

Z dřívějších postav sledujeme cestu Kalama Mechára, Šumaře, Kvítka a Apsalar. Naopak z nových tu máme Felísin (která mě po většině času vytáčela), Heborika, historika Kalouse s Coiltainovým řetězem a zaklínači, kněze stínů Iskalara Pusta (on a Kruppe by tvořili legendární duo!) a zajímavou dvojici Mappa a jhaguta Icaria.
Eriksonovi postavy jsou zkrátka parádní. A přestože je jich mnoho, každá je originální a má v příběhu vlastní roli bez které by kusy skládačky nezapadly na své místo.

V díle se střídají vtipné momenty se smutnými, napínavými i dost brutálními (při scéně kdy našli mrtvé umučené děti jsem na chvíli musela přestat číst). Boje jsou krvavé, realistické, Erikson krásně vykresluje jaký dopad má válka na psychiku člověka.

Co se mi hodně líbilo, byly zmínky o říši za vlády císaře Kellanveda. Opravdu bych si o ní chtěla přečíst víc. Kotilion a Ammanas jsou jedni z nejlepších postav a doufám, že dostanou více prostoru.
Ps: Zkuste si představit Kruppeho, Iskalara a Stínupána v jedné místnosti. Myslím že by se jednalo o tu nejlepší hádku v dějinách Malazu!

Erikson má jisté pravidlo – jestliže si oblíbíte nějakou postavu (zvlášť když se jedná o vedlejší), je velice pravděpodobné, že později skončí u brány mistra Kápě. Sbohem Coltaine, Kalousi, kaprále Liste, Kulpe, Sormo. Konec Coltainova řetězu byl prostě srdcervoucí. I když u dvou možná...
No, ještěže z mých oblíbenců alespoň kapitán Kaneb přežil.

5 13.09.2022

Jako vždy skvělé. Prostě Geraltovská klasika. Setkání čarodějů a putování pouští jsem si nesmírně užila. Konečně se tu setkáváme i s Keirou Metz a Potkany.

5 08.09.2022

Za mě ne. Skončila jsem na straně 154 a odkládám na neurčito.
Z téhle série jsem zvyklá na tupé hrdinky, ale Maddie se vyšplhala na samý vrchol. Nechat se osahávat mužem, kterého vůbec nezná, chová se nehorázně arogantně... ale je TAK SEXY A BOHATEJ! Hrdince je 30 ale mozek má jako patnáctiletá puberťačka, se kterou poprvé cloumají hormony. Načež Nick se choval úplně stejně. V podstatě všechny postavy tam byly na odstřel.
Dále Maddie nikdy nepracovala na lodi (natož aby vařila složitá jídla) ale samozřejmě zvládá všechno na 100%!

5 01.09.2022

Zatím nejlepší díl a nejenom díky Regisovi, který je jednou z nejzajímavějších a nejsympatištějších postav ze světa Zaklínače. Bylo víc Geralta i víc akce. Svět je neuvěřitelně promyšlený, má skvělý humor i jedinečné postavy.

5 18.08.2022