Nale komentáře u knih

Za mě mnohem lepší než první díl. Brexley už není tak nesnesitelná, což je rozhodně plus a stránky ubíhaly rychle. Rozhodně je to čtivé. Styl psaní je úžasný a čte se to fakt dobře. Co se týče děje... ten není špatný. Ale myslím, že tohle bude jedna z těch natahovaných sérií, kde další 3 díly budou výplňkové, ale uvidíme. Samozřejmě i zde naleznete spoustu připitomělých věcí (postavy pořád myslej hlavně pohlavními orgány), ale dá se to přežít.:) Taková odpočinková četba, když si dáváte pauzu od Eriksona či jiných.

3 05.08.2024

(SPOILER) „Je to ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla. A díky šikmé jizvě vypadá dokonce přitažlivěji. Zatraceně přitažlivě. Brutálně přitažlivě. Vypadá tak přitažlivě, že by mě to mohlo dostat do potíží, a přitom mi to pořád připadat sexy.“

Mám dost.
Skončila jsem na straně 354. Nutně si od téhle knihy potřebuji dát pauzu, jinak by mi odumřely všechny mozkové buňky. Ani nevím, kde začít. Pozitiva? Nádherná obálka. Tím to končí. Přitom začátek nevypadal vůbec špatně.

Jestli toužíte po další knize, kde má hlavní hrdinka místo mozku vagínu, pak je kniha přesně pro vás.
Ne, teď vážně.

Tohle má s pořádnou fantasy společného asi tolik co bernardýn s čivavou.

Máme tu kupu nelogických věcí, které nás pronásledují celou knihou (vojsko nutně potřebuje vojáky, přesto v pohodě dovolí kadetům, aby se navzájem zabíjeli, instruktoři mají autoritu roztomilého koťátka a na akademii nepanuje téměř žádný řád, Violet tráví jednoho člověka za druhým, při čemž to nikomu nepřijde podezřelé. Kadet poruší pravidla, chce zabít dalšího kadeta a co udělá učitel? Nic. Nijak se ho nepokusí zastavit. Proč? Nemám ponětí. Doslova všichni učitelé tam byli totálně k ničemu a žádné porušení kázně nemělo důsledky. Tahle vypadá výcvik vojáků, kteří mají bojovat bok po boku? No potěš koště.

Hlavní postavy následují klasický vzorec všech dosavadních romantasy – drobná, křehká hrdinka (ano, to, že je křehká nám v jednu chvíli opakuje na každé stránce). Naopak on je vysoký, svalnatý, nebezpečný, tajemný, smrtící… bla, bla, bla. Chápeme.

Violet je klasická nejspeciálnější hrdinka ze všech speciálních a tak speciální, že dokonce i její vlasy mají speciální barvu. Prostě je ve všech ohledech výjimečná! A tak inteligentní (což nám autorka připomíná extra často, abychom na to nezapomněli), až na to, že ji všichni musí neustále zachraňovat před její hloupostí a v jednom kuse kňourá, když s ní někdo přestane zacházet v rukavičkách.
Jediná věc, co se mi líbila na Violet, byla není nemoc. Myslím, že spousta čtenářů, která trpí podobným chronickým onemocněním by se s ní mohla ztotožnit.

A pak tu máme Daina. Tomu klukovi jsem chtěla vyrazit zuby pokaždé, když se objevil. Naprosto zbytečná postava, která tam je jen proto, aby čtenář mohl fandit Xadenovi.
Jack je zase klasický padouch, co hrdinku trýzní a je ve všech směrech kretén, jehož jediným úkolem v celé knize je šikanovat naši hrdinku. Toť vše.

Příběh je NESKUTEČNĚ předvídatelný a vrcholem tohohle stylu psaní je zdůraznění slov tečkou:
„Pojď. Sem. A. Vyklop. To.“
„Co. To. Sakra. Je.“
„Já. Jsem. Tady.“

Violet samozřejmě zkouškami prochází hladce, až zázračně. Bez problémů všechno zvládne. Propojí se s dvěma draky (oba jsou samozřejmě naprosto výjimeční, nejsilnější a nejvzácnější). A navíc má schopnosti, které dosud nikdo neviděl. Všichni postavy jen kulí oči, jak je Violet speciální a uuužasná! Zároveň mě bavilo, že kdykoli, když se objeví Xaden, začne hrdinku brnět hlava. :D Takovou pitomost čtu opravdu poprvé.

„On se ani nepokouší vypadat sexy… on zatraceně sexy prostě je.“
„Xaden je přesně to – nádherný a smrtící.“
„Svatá prostato. Ten je ale sexy.“
„Není to zvrácenost, že mě tenhle vzhled přitahuje?“
„Každá hrana Xadenova těla je vybroušená jako zbraň, samá ostrá linie a stěží spoutaná síla. A to břicho… Totiž, kolik břišních svalů vůbec existuje?“

Ano. Tuhle slátaninu dostanete snad na každé třetí stránce. A pro vás, co tuhle knihu vychvalujete jako jednu z nejlepších fantasy jakou jste kdy četli, mám otázky… To vám fakt stačí tak málo? Nebo to je vaše první kniha v žánru?

Jdu se vrátit k opravdu kvalitní četbě.

(SPOILER) Ze začátku mě překvapilo, že si musíme projít dalším dětstvím, tentokrát Jardirovým. Světe div se, přestože svět Krasijsů je drsný (víme na kom je založený, že?), tak mě opravdu bavil. Nová jména, názvy… vůbec to nevadilo. Právě naopak, dodávalo to jejich světu šmrnc. Líbilo se mi, že se příběh střetl s první knihou a mohli jsme tak vidět Jardirův úhel pohledu a jeho vztah s Arlenem, který byl v Tetovaném jen naznačený. Takhle část byla opravdu skvělá. Celá nápad s dvěma Osvoboditeli, Krasijským tažením a boji s démony, je boží. Bohužel, ty boje s démony byly až na výjimky všechny na jedno brdo… Musím přiznat, že ke konci knihy už jsem ty popisy přeskakovala.

Tetovaného jsem přečetla jedním dechem a po dlouhé době to byla kniha, která mě fakt nadchla. Za to druhý díl zklamal.

Mám jednu důležitou otázku pro autora… Proč všichni v téhle sérii myslí pohlavními orgány? Ty nechutné popisy znásilnění, neustále narážky na prsa, ženskou nahotu a kdo s kým se vyspí – to už fakt bylo moc. Dále mě zarazily ještě další věcí.

Zničené postavy.
V celé knize jsem měla pocit, že Arlen je jediný se zdravým rozumem. Takhle postava nese celou sérii na ramenou. Jediný, kdo si dokázal udržet mé sympatie a nad jehož chováním jsem neprotáčela oči v sloup.
Leesha je taková dokonalá světice, co všechno umí, všechno se hned naučí a je tak osvícená, že brečí nad bičovanými muži, kteří chtěli znásilnit její kamarádku. Ale na druhou stranu hupne do postele s člověkem, pod jehož vedením se hromadně vraždí, znásilňuje a utlačuje. Rojer není jiný – ten hupne do postele rovnou se dvěma ženami, aniž by pomyslel nad následky a jeho hlava je pořád jen okolo dokonalé Leeshi.

Jardir… Co ti to provedli?! Prostě, proč?!
Do třičtvrtě knihy jsem ho zbožňovala. Rozpolcená postava, vůdce, který si vládu dobil krví a drsným vedením. Na druhou stranu má problém se svoji manipulativní manželkou. A taky věří, že je Osvoboditel a všichni se musí podvolit jeho nátlaku. Opravdu jsem si jeho postavu užívala… dokud nepřišla opěvovaná Leesha. Samozřejmě, ona ho uhranula svoji dokonalostí a nadpozemskou krásou, jedině pro ni se zřekne svých zákonů (přestože jdou proti tomu, v co sám dosud věřil a učil). Hlavně když bude Leesha jeho manželka! Dává to někomu sakra smysl? Neskutečný zklamání.

Reena je kapitola sama o sobě…
Najednou vraždí démony stejně zkušeně jako Arlen, který má ROKY výcviku, pořád jen vrčí a Arlen ji musí pořád dokola zachraňovat. Hlavně před její hloupostí. Kdyby ji předhodil démonům, zlobit se fakt nebudu.

Ty ženy mi v téhle sérii lezou krkem. Hysterický, uřvaný, manipulativní. Muži jsou na druhou stranu buď tupý jak pařez, podpantlofáci nebo odporní úchylové. Jardir – vůdce, který nestrpí neposlušnost a nabádá všechny k tvrdé disciplíně – začne před Leeshou vypadat jako ustrašený králíček. Ostatní jsou jen na okrasu jako kupa svalů a seno v hlavě. Mužskou populaci okrajově zachraňovali jen Abban s Arlenem.


Takhle série by mohla být tak dobrá! Kdyby jen zmizely všechny ženské postavy a přestalo se řešit, kdo s kým spí. Začíná se podobat červené knihovně. A proč zatraceně všichni v jednom kuse řvou?

2 29.02.2024

Po dlouhé době fantasy, která mě zaujala a naprosto pohltila. Musím přiznat, že jsem ze začátku měla problém prokousat se dětstvím postav (Arlen mě ale bavil hodně), ale pak to nabralo spád a rozhodně se jedná o velice slibný začátek série.

2 29.02.2024

Epické momenty, kruté boje, potoky krve, uvěřitelné postavy, tajemno - tahle série je prostě úžasná. Takto má vypadat pořádná fantasy a dnešní autorky by si z Lynn Flewelling měly vzít příklad!:)
Od první knihy vidíme proměnu chlapce v dívku, sledujeme pouto s Bratrem, vidíme zrození královny a to vše završeno finální bitvou o budoucnost království. A plus je rozhodně i horský lid. Dříve Lhel, tady Mahti. Osobně jsem si ho zamilovala, jeho kapitoly byly hrozně uklidňující při všem tom masakru.
Konec byl šokující, opravdu jsem ho nečekala tak... realistický? A právě tím u mě Tamír stoupla ještě výš. Tenhle svět mi bude upřímně chybět. Těžko můžu všechny své dojmy vyjádřit slovy.

2 16.02.2024

Když jsem Sestru Luny četla poprvé, odložila jsem ji nedočtenou. Světe div se, po půl roce mám na ni úplně jiný názor. Přestože Tiggy není má oblíbená postava, stejně mě její příběh bavil. Španělsko, flamenco, cikáni, nádech duchovna... Nádhera. Až na jednu konkrétní postavu mi žádná k srdci bohužel nepřirostla, ale to vůbec nezměnilo požitek ze čtení. Lucinda umí navnadit skvělou atmosférou, historickými poznatky a úžasnými popisy prostředí. Zajímavé, oddychové a emocionální čtení, které vás chytne za srdce.

Nejlepší postavou byl za mě Chilly. <3 Toho jsem si fakt zamilovala. Jen škoda, že nedostal víc prostoru, hlavně v minulosti.

3 10.02.2024

(SPOILER) I po přečtení si pořád nejsem jistá, jaké mám z knihy dojmy. Jedná se o špatnou knihu? Ne. Prostředí věznice, záhadná nemoc a smrtící zkoušky živly... Ranhojička měla skvělý potenciál! Ale bohužel nesahá pořádným fantasy románům ani po kotníky. Možná kdybych s fantasy začínala a bylo mi 12, pohlížela bych na knihu jinak a spoustu absurdních věci bych prominula.

Předvídatelný děj, romantická linka bez špetky chemie, vše funguje formou náhody a Kiva nemá zdravého rozumu a prozíravosti ani co by se za nehet vešlo. Tohle je holka, která deset let přežila ve věznici smrti? Nechtějte mě rozesmát.

Do poloviny mě kniha nudila a zápletka byla tak předvídatelná. Jediné malé překvapení se konalo na konci, ale to bohužel knihu nezachránilo. Spíš ji ještě uzemnilo. Jediné pozitivum věnuji Typpovi a Jarenovi, kteří ji drželi nad vodou.

Co mě vyloženě vytáčelo, bylo opakování vět psané kurzívou. Zas a znova, snad čtyřikrát na jedné stránce. Kiva byla sama o sobě rozporuplná – v jedné větě se popisuje, že se jí z těch zvrácenosti už nedělá špatně a (doslova!) hned v další Kiva potlačuje, aby se nepozvracela. Pořád měla na krajíčku, potřebovala neustále zachraňovat a utěšovat. To by nemusel být takový problém, kdyby alespoň projevila trochu mazanosti nebo vychytralosti. Teď se budu opakovat - deset let ve vězení? Tak tomu nevěřím. Stejně jako nevěřím, jak se Kiva upínala na vzkazy od své rodiny.

Příběh je neskutečně předvídatelný. Dokonce jsem si v jednu chvíli říkala „Vsadím se, že žádná nemoc není. Je to jed.“ Překvapení! Ono opravdu jo. :D Kiva to samo sebou zjistí úúúplnou náhodou a snad 50-100 stránek se tak stává naprosto nepodstatným (vlastně spousta věcí funguje formou náhody). Vzpoura vězňů? Opět předvídatelné. Jaren je princ? Páni, kdo by to byl čekal! Zlý ředitel? Bez komentáře.

Její zkoušky Živlů bylo jedno velké zklamání. Až k smíchu. Zkouška vzduchem – byla jí věnována sotva jedna stránka a hotovo. Kiva zázračně přežila.
Zkouška vodou – dost jsem se nasmála, když Kiva ani jednou nepomyslela, že by jí mohli prostě jen ponořit na pár minut pod vodu.
Samozřejmě, ve všech zkouškách je Kiva totálně bezbranná a pokaždé ji někdo musí zahraňovat. Ať už v nich nebo mimo ně. Bez Naari a Jarena by nepřežila snad ani den. Stejně tak její myšlenkové pochody nebraly logiku. To, co čtenář uhádne prakticky okamžitě, jí trvá po celou knihu.

A při odhalením, kdo je Kiva, jsem jen protáčela oči v sloup. Protože to by nebyla YA kniha, aby hrdinka nebyla nejspeciálnější ze speciálních, neměla utajený původ (princezna, protože proč ne. Máme málo YA knížek s utajenými princeznami, že?) a k tomu zázračnou moc, kterou neumí ovládat a musí ji skrývat. Tohle cliché začíná být otravné

Jelikož už jsem si zakoupila celou sérii, nezbývá mi než pokračovat a doufat, že Ranhojička dostane svému hodnocení, které zatím absolutně nechápu. Modlím se ať překvapí a já nelituju utracených peněz.

7 10.02.2024

(SPOILER) Do půlky knihy se to táhlo a někomu to mohlo připadal nudné - ale Tobinovo dětství jsme si museli prožít. Jeho život na dvoře, vztahy s ostatními postavami, místo ve vojsku, i to, jak přemýšlí a přímá, že uvnitř je žena - to vše mělo svůj důvod, abychom Tobina poznali. Život na hradě byl taktéž popsán skvěle.

Proměna Tobina v Tamír byla úžasná a při jejím odhalením před vojáky a přetržením pouta s Bratrem jsem i slzu ukápla. Lhel, budeš mi chybět...
Lynn Fleweling umí psát bitvy a umí situace popsat tak, že vám přímo ožívají před očima. Bitva o Ero byla jedna velká emocionální jízda. Tolik epických a silných momentů. Tady se Lynn vyřádila mnohem víc než v druhé sérii a udělala dobře.

Kdo mě ale zklamal, byl Arkoniel. Pořád si jeho postavou nejsem jistá... Thero z Nočních běžců měl svůj šarm a dokázala jsem si ho zamilovat. Ale Arkoniel mi přišel až moc krotký, jako by neuměl myslet sám za sebe. Pořád je jen v pozadí a až na odvedení čarodějů byl v celém příběhu prakticky zbytečně.
Stejně tak mi chyběl humor Nočních běžců. I k ostatním postavám jsem si nevytvořila nějaký blízký vztah. Ta vazba tu prostě není.

Je opravdu škoda, že série Tamír u nás není tak známá, protože se jedná o kvalitní, epické dílo.

1 14.01.2024

(SPOILER) Nechtěl bys být tady? Chtěl. A já taky.

DŮM V BLANKYTNĚ MODRÉM MOŘI

Jaká to cesta

Vydejte se s Linusem na nezapomenutelnou jízdu na ostrov, kde vás přivítá Antikrist s vášní pro hudbu a velice temným smyslem pro humor, zahradní trpaslice vás bude chtít pohřbít na své zahradě a jistá víla pak na vašem hrobečku nechá vykvést nádhernou květinku. To aby vám odchod ulehčila. Ale předtím dejte prosím nevelké spropitné poslíčkovi...

Slovy nedokážu vyjádřit jak moc mi tahle knížka přirostla k srdci. Milé, oddychové, moudré čtení, ze kterého by si dnešní školství i někteří lidé měli vzít příklad. Řeší se tu morální hodnoty, vnitřní traumata, odsuzování společnosti a mnoho jiných.
Postavy jsou propracované, příběh hezky plyne a s dobrým svědomím považuju Dům za nejlepší dílo, co jsem během roku přečetla.

Už dlouho se mi nestalo, abych při čtení brečela smíchy, netrpělivě otáčela stránku za stránkou a culila se jak puberťačka nad krásným, pozvolna se rozvíjejícím poutem mezi oběma muži.

Linus byl perfektní hlavní postava. Osamocený obézní čtyřicátník, který se se svou kočkou vydává na průzkum tajemného ostrova. Vyvíjel se, přehodnocoval své názory a nakonec udělal správnou věc. To jak se sbližoval s dětmi (a Arthurem!) bylo prostě krásné. Jeho konečné vyjádření před jeho nadřízenými jsem si nesmírně vychutnala.

Když už je řeč o dětech Za mě vedl rozhodně Lucy. Ten byl parádní. Společně s trpaslicí tvořili legendární duo. Já tenhle styl humoru zkrátka miluju. Dále Sal, další má oblíbená postavička z dětí. Jeho trauma a léčení mě dojímalo.

A pak je tu Arthur Parnassus. Ředitel, který opravdu udělá cokoli, aby své děti ochránil. Fascinující postava a navíc je FÉNIX?! Tak to bylo opravdu šokující odhalení.

Určitě si někdy dám re-reading. Hodně věcí jsem si díky knize připomněla a kdybych tu měla vypsat všechny postřehy, které jsem si poznamenala, nepsala bych nic jiného.

8 23.12.2023

První polovina ušla, přestože se tam nic nedělo. Ale od druhé poloviny... To mě zamordujte člunovým hákem. Jestli vám Bella připadala naprosto posedlá Edwardem, tahle křehotinka je ještě horší, jelikož povznesla posednost na jinou úroveň.

Zbylých cca 100 stran jsem jen přejížděla očima a modlila se, ať už mám tohle utrpení za sebou. Tomuhle se nedá ani říkat parodie.... to je naprostá tragédie.

Ale věděla jsem, do čeho jdu. Moje chyba. Chtěla jsem poznat, jestli je kniha skutečně tak špatná, jak všichni píšou. Realita je však mnohem horší.

6 26.10.2023

Po dlouhé době krásná fantasy, která stojí za to si přečíst. Katsa se mi zamlouvala, protože (konečně!) není přes kopírák jako jiné hlavní ženské postavy. Proč? Protože má hloubku. Stejně tak jsem si naprosto zamilovala Poa.
Svět sice není nijak propracovaný, ale to ani u oddechovky nečekám. I když mi to tam trochu chybělo. Stejně tak bych uvítala víc vedlejších postav, které by se zapojili do děje.
Co se mi dále líbilo, byla milostná linka mezi Katsou a Poem - milá, nádherná, pozvolna se rozvíjela. Kolikrát jsem se přistihla, že se při jejich konverzacích nemůžu přestat usmívat. Všechny moderní YA fantasy by si z téhle knihy měly vzít příklad. Žádný sexy namyšlený badboy, který hrdinku přesvědčuje, že je neodolatelný alfasamec, co vrčí při každé příležitosti, žádná jednoduchá ženská, která popisuje jeho dokonalé tělo na každé druhé stránce a podlamují se jí z jeho dechu kolena. A žádný hloupý milostný trojúhelník!
Na takové ptákovinu tu fakt zapomeňte.:)
Katsa a Po patří mezi nejsympatičtější dvojici, o jaké jsem kdy četla. Jaká škoda, že další díly jsou o někom jiném. Nebo možná ne. Možná je dobře, že se jejich příběh uchová takhle.

Jen Bitterblue tam byla opravdu navíc, jak tady někdo zmiňuje. Kdyby tam nebyla, možná by byla kniha ještě lepší.

Konec mě překvapil. Není to klasický happyend, ale ani nic úplně depresivního. A mě upřímně sedl. !!!SPOILER!!! (bylo mi strašně líto, že Po oslepl, ale život není fér a právě proto je kniha více... realističtější? Nevím, jak bych to přesně popsala, ale rozhodně se liší mezi všemi těmi přeslazenými YA) !!!KONEC SPOILERU!!!

Graceling vřele doporučuju všem, kteří touží po pohodovém, nenáročném čtení při dlouhých večerech nad šálkem dobrého čaje. <3

2 26.10.2023

(SPOILER) Tahle kniha se dá shrnout jedním slovem - jednoduchost. Ať už jde o cliché postavy, příběh nebo svět. I knihy pro dvanáctileté jsou napsané dějově lépe.
Anotace zněla skvěle, obálka mě naprosto uchvátila a také mě nalákalo vysoké hodnocení od žen, které si tuhle knihu chválí.

Bohužel, jsem těžce zklamaná. Kniha slibovala parádní zápletku, ale ta se bohužel nekonala. Kniha je zařazena do románů pro ženy + dark fantasy, což je výsměch a urážka všech dark fantasy děl. Omlouvám se.

Ani nevím, kde začít. Styl psaní připomíná začátečnické pisálky na wattpadu a číst na každé straně sprosté slovo bylo otravné. Samé "vole", "do prdele" a výrazy jako "co ten magor hulí" nebo "No ty vole, je to fakt magor". Nad tím jsem kroutila očima, protože to bylo tak časté, až jsem si pomyslela, jestli nečtu náhodou něco pro puberťačky.
Dobrou knihu opravdu nedělá přemíra sprostých výrazů ani erotické scény.
Autorka by si měla vzít příklad z Hetaru od Bertrice Small. Tam je erotiky opravdu hodně, ale nezastiňuje příběh. V Rapsodii nemáme šanci ani svět poznat, nevíme jak funguje, nedokážeme si ho představit, protože je tam popsán jen okrajově, nic není vysvětleno a vedlejší postavy jsou k smíchu, protože slouží jen jako "aby se neřeklo".
Calli nebo jak se ten vlkodlak jmenuje, sloužil jen na žárlivou scénu, aby rytíř Handlíř mohl naši hrdinku zachránit a pak vlkodlak mizí ze scény. Jen aby se objevil jako dodatek, vyslechl si tragický příběh naší sirény, omluvil se a šel dál. :D

Hanlíř má být nelítostný vyjednávač, nejstrašnější kriminálník, ale za celou dobu nevidíme nic, co by tak dokazovalo. Proč? Protože on je vlastně super dobrák, který trestá jen padouchy! Je těžce hledaným zločincem za... ani vlastně nevím za co a je tak hrozivý, že se na první pohled zamiluje do šestnáctileté puberťačky, chodí s ní na ples, kouká na Harryho Pottera (ne, to není vtip:D) a žere bombónky.

Callypso je zase klasická hrdinka mnoha ženských románů - týraná, nenávidí se, lituje a je naprosto posedlá mužem. Už jsem přestala počítat, kolikrát zmiňuje Handlířovo tělo, hlas nebo vlasy. Jak je sexy, neodolatelný, dokonalý. Její spasitel bez nějž by umřela a bla bla bla...
A pozor, velké odhalení, které nikdo nečekal! Callypso a Handlíř jsou spřízněné duše! Nad tím jsem kroutila očima div mi nevypadly z důlků.

K samotnému ději - budu se opakovat, ale tohle je ta nejjednodušší fantasy román pro ženy, jaký jsem kdy četla. Problém, který trvá deset let se vyřeší tak náhodou lusknutím prstu a odhalení, kdo stojí za zmizením žen, byl jeden velký výsměch. Tomuhle problému bylo věnováno zhruba 20 stránek ze 368! Zbytek bylo jen (doslova!) ujasňování si citů mezi Hanlířem a Callypso.

Callypso unese král z jiného dvora, protože je slabinou Handlíře a NÁHODOU je také i Požírač duší. Protože proč ne. Abychom měli už všechno za sebou a co nejrychleji vyřešený děj. Autorka si asi na poslední chvíli vzpomněla, že píše fantasy a má tam rozpracovaný konflikt. Upřímně, když jsem to četla, dokola jsem si říkala: Ne, to nemůže být takhle primitivní! V tom musí být nějaké háček. No, bohužel.
Důvod, proč král unáší ženy? Jednoduchý! Aby je mohl oplodnit. Z nějakého záhadného důvodu chce mít xxx dětí s cizími ženami, ženy přivádí do kómatu a z dětí jsou prorokové, co pijí krev. A pak je rozešle zpátky na dvory. To je celé. Celý smysl toho mi úplně uniká (možná vysvětlení v druhém díle?) Navíc má král rozdvojenou osobnost, takže je takový Jekyll a Hyde.

V podstatě celý únos slouží k jedinému účelu - jedna osobnost chce, aby Callypso měla křídla a druhá ji chce ojet. Což stejně nemůže, přestože se o to snaží snad tucetkrát bez úspěchu. Prostě ji k sobě nechá přivést, omámí ji, zjistí, že ji nemůže znásilnit a tak ji zase zavře.
Stejně jako Handlíř, i tento vladař, přestože záporák, se jevil jako totální trouba. Oběma bych nesvěřila k vládnutí ani stádo kuřat.
Král najednou zjistí, že Callypso lze vystopovat pomocí magie. A co král udělá? No nic. Jen ji znovu zavře do cely a čeká na Handlíře. A co se stane potom? Překvapení! Objeví se Handlíř, krále zabije lusknutím prstu, zachrání Callypso a odnese ji domů.
Tohle bylo tak pitomé, že jsem nevěděla, jestli kroutit očima nebo brečet nad naprosto promarněným časem, který jsem knize věnovala.

PS: Fakt mě pobavila Callypso, když narazila na cízího muže v domě Handlíře. Opravdu pomyslela, že na nadpřirozenou bytost, v jiném světě, zavolá policii?

Jednička měla skvělý potenciál a i přes nelogické nedostatky, předlouhém výkladu, který trval polovinu knihy a absurdnímu chování postav, jsem si ji docela užila. Hodně k tomu napomohl přednes Jitky Ježkové. Celý svět má obrovský potenciál, ale autorce se z něho nepodařilo vyždímat maximum. Všechno podstatné už napsali uživatelé pode mnou, takže budu stručná.
Dvojka je mnohem horší než první díl a do poloviny to byla zase nuda. Chování postav se ještě zhoršilo, nic se nedělo a tak příšerný wordbuilding jsem ještě nečetla. Pořád se jen spekuluje a vytváří teorie, staré věci neplatí a mám trochu pocit, že ani sama autorka nemá ponětí, jak její svět vlastně funguje.
Z Ilan se stal ještě větší spratek (navíc se potvrdila má domněnka, že je naše hrdinka ještě speciálnější než jsme si dosud mysleli, protože to by pak nebyla YA fantasy literatura, že?), kapitán s oříškovýma očima je stále na přes držku a logika tu absolutně nedává smysl. Do háje, nic ve světě Naslouchače nedává smysl! A té legendární Pětadvacítce bych nesvěřila k ochraně ani malou osadu s kozami.

Třetí díl dočtu jen z povinnosti, aby měla sérii za sebou.

15 03.07.2023

(SPOILER) AUDIOKNIHA
Čte Jitka Ježková

"Ona slyší reteu..."

Upřímně nevím jak knihu hodnotit. Na jednu stranu se Naslouchač poslouchal velmi dobře (hlavně díky podání paní Ježkové), líbil se mi jazyk i vytvořený svět. Je originální, zajímavý. Sklenaři se mi zamlouvali, stejně tak jejich sluch a spojení se sklenitem.

Začátek byl skvělý, ale bohužel nadšení nevydrželo dlouho.

Jsem těžce zklamaná. Podle hodnocení a vychvalování jsem očekávala kvalitní českou fantasy, která mě vezme na parádní dobrodružství. Něco nového, co vyniká, navíc od české autorky! Ale ne. Bohužel. Jedná se o klasickou YA se spoustou cliché, které se opakuje snad v každé YA knize.
Do poloviny jsem si připadala, že sedím na nějaké přednášce a musím si dělat poznámky z výkladu historie, zeměpisu a sociologie. Párkrát se mi při tom podařilo málem usnout a já netrpělivě čekala, kdy se konečně začne něco dít.

S čím jsem měla největší problém, bylo chování postav. Bože, ty byly tak plochý! Všichni se chovali a mluvili stejně, nikdo neměl vlastní osobnost. Muži, kteří jsou podle popisu zvyklí na špínu a krvavé boje připomínali citlivé slečinky. Kolikrát jsem jejich hysterické chování nechápala, připadalo mi nelogické až směšné vzhledem k situaci. Něco takového bych očekávala od dětí a ne dospělích, zkušených bojovníků. Proč? Aby to bylo víc YA? Je poznat, že je psala žena. A kapitán s oříškovýma očima byl také k smíchu. Jemu bych nesvěřila k velení ani kočku.
Stejně tak jsem koulela očima nad celou záležitostí s Evaldem... Chcete mi tvrdit, že všichni byli tak slepí? Tak naivní? To jim nepřišlo divné, že sklenař, který měl Ilan vyučovat, svoji práci vůbec nedělá? Zřejmě ne.
Těch nelogičností tam bylo tolik, až je to k nevíře. Stejně tak množství tajemství kolem Ilan mě iritovalo.

Samotná Ilan se jednou chovala jako dítě, vzápětí zase byla jediná, kdo měl alespoň špetku zdravého rozumu. I když mě její věcné otázky iritovaly, přesto byly vzhledem k věku pochopitelné. Samozřejmě nesmí chybět ani klasická počáteční nenávist a trýznění hlavní "správňácké" hrdinky, aby mohlo přejít k politování a pochopení. Opět... klasický prvek YA.

Teď něco k ději... On tam nějaký byl? Po předlouhých popisech a vysvětlování, které trvalo polovinu knihy, se najednou Ilan chystá s Pětadvacítkou na cestu... Kam? Nemám ponětí. Nevěděla jsem ani, co tam vlastně budou dělat. V celém tom kolu informací jsem to okamžitě zapomněla. Stejně tak jsem si kromě kapitána, Vargase a Evalda nezapamatovala žádnou další vedlejší postavu, natož její jméno.
Velké plus je za Ďatlovovu výpravu. V horách se KONEČNĚ začalo něco dít. Dále mě zaujalo zjevení nasterei. Až na to, že napětí, které bylo vytvořeno, díky dalším popisům a vysvětlením, naprosto vyprchalo.

Jedná se o nenáročnou YA pro ženy. Ale kvalitní? To těžko. Většina uživatelů tady zřejmě nikdy pořádnou fantasy nečetla. Tohle je hodně slabý odvar.
Do druhého dílu se pouštím ze zvědavosti. Konec byl zajímavý.

PS: Už jsem alergická na zvolání "Ilane!" a větu "Jsem jen obyčejný sklenař."
PPS: Věděli jste, že kapitán má oříškové oči?
PPS2: Vsadím se, že se v dalším díle dozvíme, že je hrdinka ještě speciálnější než jsme si dosud mysleli.

15 11.04.2023

Pokud máte rádi WW2, ale nemusíte krev, Byt nad Seinou vás určitě zaujme. Kniha o statečných ženách, špionkách, které pomohly zachránit nespočet lidí. Hrdinek, které zůstávaly ve stínech a jejíchž zbraněmi nebyly pistole, nýbrž rtěnky a nevinné úsměvy.
Není to tak záživné jako knihy od Lucindy Riley, přesto se jedná o velmi dobré zpracování, které stojí za to si přečíst. Už jen proto, abychom si připomněli, že i v tak těžké době se našli tací, kteří se nevzdali a pomáhali ostatním, přestože sami o všechno přišli.
Vřele doporučuji.

5 11.04.2023

(SPOILER) Musím říct, že jsem se na Krutého prince hodně těšila. Samé pochvalné komentáře, srovnání s Maasovou, vílí krutý svět Nakonec jsem neodolala. Nejspíš svým názorem naštvu spoustu fanoušků.

Nedokážu ani vyjádřit jak moc jsem zklamaná a doslova znechucená. Z krve a popela jsem označila za nejhorší knihu, jakou jsem kdy četla. Beru zpět. Krutý princ se jí bez potíží vyrovná. Možná ji v něčem i překoná.

Prvně styl psaní to je vtip? Dámy a pánové, vystřelili jste si ze mě? Nevím, jestli je to překladem, ale autorčino psaní připomínalo začátečnické dílo na wattpadu. Nemám problém s ich-formou a přítomným časem, ale tohle bylo špatné. Věty stylu: Postavím se. Začnu se svlékat. Pak seběhnu dolů, kde už snídají moje sestry, padaly znepokojivě často.
Nemůžu uvěřit, že to píšu, ale i školní slohovka je napsaná líp. A dětinská jména jako Doubek, Vřesinka nebo švadlena Nitka (jak originální!) tomu dodávaly korunu.
Některé situace se zbytečně protahovaly, další jely moc rychle a některé byly odbyty jen pár větami. A ty popisy oblečení! Těch tam bylo tolik, že už jsem je úmyslně přeskakovala. Ne, opravdu nepotřebuju detailně vědět co má každá postava na sobě.

Dále postavy. Upřímně nevím, co k nim napsat. Všichni do jednoho nesympatičtí. Ano, víly mají být krutý, ale jejich chování do poloviny knihy bylo spíš dětinské (rozbíjení školních pomůcek, tahání za vlasy, neustálé slovní narážky, výhružky). Připadala jsem si jako na základce. Ne. Tohle není krutost, jen chování puberťáků. Čekala jsem temnou atmosféru a že se mi z víl budou ježit chlupy na těle, ale spíš jsem jen protáčela oči v sloup jak idiotsky byli všichni napsaní. Snad až na Vivi.
Masakr královské rodiny pak bylo spíš úsměvné, protože Kdo by to čekal, že? Snad všechno je v knize předvídatelné, od začátku do konce to jede přesně tak, jak čekáte. Taková pohádka s klasickým vzorcem.

Jude nechápu, co na ni všichni vidí. O tak tupé hrdince jsem naposledy četla v Divoké říši. Ví že nemá důvěřovat vílám, ale kývne na první nabídku, kterou jí vílí princ poskytne? Její touhu jít přes mrtvoly chápu a líbilo se mi to, ale nad její naivitou a hloupostí jsem jen kroutila očima. Věc s Lockem? Další nepochopitelná hloupost.
Samozřejmě, Jude je klasická YA hrdinka chudinku všichni nenávidí, spolužáci ji šikanují a přesto na ni je něco velice speciálního. NeNí JaKo OsTaTnÍ HoLkY.
Učí se strategii, plížení, odposlouchávání, ale to ji není ničemu platné, protože mozek ji unikl kamsi za humny. Alespoň ke konci něco předvede tam to zase vypadá, že je jediná, která vůbec dokáže něco vymyslet. Ta nevyváženost mě vytáčela a ne, nejedná se o vývoj hlavní postavy.
Cardan - ze začátku arogantní pitomec, pak zas připomíná dítě, které Jude musí vést za ručičku, protože nedokáže sám vůbec nic a tak uposlechne každý její rozkaz.

Dále vztah Jude a Cardana Kdy? Jak? Nerozumím. On se k ní od začátku chová jak ke kusu hadru, ale stačí ho jednou políbit a ona hned myslí na to, jak je z něj vzrušená, jak má dokonalé tělo a bla bla bla.

Logické nesmysly
Jude už od začátku knihy přitahuje pozornost, protože je člověk. Vidíme nespočet takových situací. Ale princ si ji vybere jako špeha, protože pozornost vlastně NEPŘITAHUJE. A jako zázrakem je najednou nepovšimnutá a být člověk je výhodou!
Dále tu máme absurdní situaci s jedy. Jude na ně chce mít odolnost a tak ochutná malou porci. Což by bylo v pořádku, kdyby neukousla porci Z KAŽDÉHO DRUHU JEDU. To nedává absolutní smysl. Jude nemohla vědět, jak budou jedy reagovat sobě navzájem., natož se mi nechce věřit, že mají stejný vliv na tělo. Ale hej! Úkol splněn a ona je naprosto v pohodě.

A svět? Jaký svět? Už je to dlouho co jsem naposledy četla tak příšerný worldbuilding. Kombinace vílího s moderním zkrátka nefunguje. Moderní mě tam hrozně rušil a ty scény v něm neměly absolutně žádný smysl. Stejně tak jsem neviděla smysl v představení Viviny přítelkyně. Nemám nic proti gay postavám ve fantasy světě (mnou milovaní Noční běžci jsou toho důkazem), ale tohle připomínalo násilně vecpanou propagandu, aby to bylo víc současné a moderní...

Co se týče konce Co to mělo být? Už od začátku nám je naservírováno, že lidé nejsou nic. Ale Jude netrvá ani půl stránky přesvědčit lordy, aby ji pomohli dosadit Cardana na trůn. Oni hned souhlasí a najednou jsou hrozně přátelští a zdvořilí!

Ne, děkuji. Do dalšího dílu se určitě pouštět nebudu. Tenhle bohatě stačil.

(SPOILER) Za mě mnohem lepší než první díl. Čtivé, vtipné, odpočinkové a pohladí romantickou duši.
Zatímco první díl mi vůbec nesedl, hlavně prostředím, zdlouhavým opakováním o ničem a absurdními situacemi, u tohohle jsem se nenudila ani trochu a přečetla ho poměrně rychle. Ze začátku jsem byla skeptická - Prescot působil jako neohrabaný ňouma, Silver jako klasická hrdinka, která si z minulosti nese všechny bubáky světa. Ale ne. Naštěstí šlo všechno jiným směrem.

Nejsem sice žádná feministka, ale obrácení rolí se mi líbilo - netradiční, zajímavé (rovněž roztomilé!:)) a dobře podané. Prescot byl pořád muž, Silver žena. žádné nesmyslné prohození vlastností (ala macho žena, zženštilý muž) se nekonalo, buďte v klidu. Oba měli své chyby, svou minulost. Stejně tak byly laskaví i vtipní a já jim ráda fandila.
Prescot mi byl MNOHEM sympatičtější než věčně nabručený Ryan a Silver taky nebyla k zahození (přestože jako vycvičený bodyguard stála za prd - pardon, ale v dnešní době prostě téměř nikdo nedokáže napsat silné ženské hrdinky a ne, nemyslím to, jak každého nakopou do koulí, chování Silver na tancovačce a jednání s novináři byla katastrofa). Stejně jako v první díle, i tady mě chvílemi štvalo dětinské vyjadřování postav, ale vzhledem k tomu, že se jedná o YA pro zamilované třináctky, jsem nad tím dokázala přivřít oči.

Plus byly i postavy z první knihy - Alex a Ivy. Ivy tu byla PROSTĚ SKVĚLÁ, hrozně se mi zamlouvala. Kdyby ji jen tak autorka napsala i předtím! Nové postavy byly taky fajn.

Konec byl naopak zklamáním... Tak sladký, až jsem málem zvracela duhu. Stejně tak celá situace se služebnou mi přišla nedomyšlená, jako by na to autorka zapomněla, pak to potřebovala rychle vyřešit a tak zkombinovala konec z 1 (zranění Ryan x Silver) a přidala další mišmaš. Stejně tak překombinované vztahy a vyvrcholení sporu o korunu byly absurdní.

Celkově ale hodnotím nadprůměrně. Pobavilo, pohladilo mou ženskou stránku, culila jsem se při tom jako idiot a touha pokračovat, když jsem musela knihu odložit, mě neopustila. Takže velká spokojenost!

2 01.04.2023

Za mě nejlepší díl. Zároveň chci autorce sklonit poklonu, protože ho psala pod prášky a nemocná. Líbilo se mi střídání POV všech sester, styl psaní, zajímavá historie Irska s Anglií, stejně tak jsem si ZAMILOVALA dvojci otce Jamese a Ambrose. Měli mezi sebou mnohem víc chemie než všechny sestry s jejich partnery dohromady. Při jejich opětovném shledání jsem poskakovala radostí.

Na druhou stranu chování sester a jejich stalking (ano, přesně tak), bylo otřesné. Být Mary, zažaluju je za pronásledování. Sama Mary mě spíš vytáčela... Stále dokola opakovala, že své tajemství řekne později, i když k tomu nebyl důvod. Její dcera i syn byli ale fajn.

Ani tenhle díl však není příliš šokující, jediné menší překvapení nastalo na konci, kdo ve skutečnosti Mary je. Přestože jsem to tak trochu čekala. A pak tu máme další nevyřešenou záhadu... Kdo je otec Sůl (Atlas)? Adopce vsech sester má svůj vzorec a to jediné mi přišlo opravdu zajímavé. Jen škoda, že Lucinka nestihla dokončit závěreční knihu. Podle všeho ji dokončil její syn, takže jsem opravdu zvědavá a těším se na velké odhalení v květnu, kdy kniha vyjde.

Můj problém s celou sérii nejspíš byl, že jsem se neubránila srovnání s Půlnoční růží a Levandulovou zahradou, které naprosto miluju. Zkrátka, Sestry nebyly dost šokující, napínavé a hrozně mi v nich v minulosti chyběli sympatické mužské postavy (až na Jamese a Ambrose). Vzpomínáte na Fredericka nebo Donalda? Pak víte. Tihle byli do jednoho manipulativní, sebestřední a nezdravě posedlí hrdinkou.
Druhý díl a předposlední jsem nečetla, protože mi téma hudba ani drogy nic neříkají, čili hodnotím bez nich.

"Potřebuje se napít mléka od matky, nebo od kohokoli, to je asi jedno," usoudil Ambrose.
"Tohle jí my dva poskytnout nemůžeme," pravil James.
"Co teď? Uneseme krávu a dáme malou pod její vemeno?"

3 24.03.2023

Musím jít proti proudu. Na Tygginu dějovou linku jsem se moc těšila, protože mi byla ze všech sester nejsympatičtější. Stejně tak mi přišel zajímavý její dar a celý nádech duchovna. Nakonec knihu odkládám na neurčito. Tiggy a Lucía byly děsně nesympatické, příběh ani prostředí mi vůbec nesedly a já se přímo kolosálně nudila. A na to, abych se prokousávala téměř 600 stranami, nemám nervy. Alespoň pochválím obálku, ta je opravdu krásná.
Nejspíš si potřebuji dát od Lucinky Riley pauzu.

4 08.03.2023

Trilogii Tamír jsem začala číst až po sérii Nočních běžců, čili už jsem s prostředím a místy už byla seznámena. Styl Lynn Flewelling zkrátka miluju. Sice to za mě ještě nedosáhlo kvality Nočních běžců, nejspíš proto, že tady je Tobin/Tamír ještě dítě, ale pořád se jedná o skvělý požitek.

Tamír má temnější atmosféru, ale mě to vyhovovalo. Začátek byl skvělý, atmosféra panství s démonickým Bratrem, šílenou matkou Tobina a prokletou panenkou nahánělo husí kůži. Postavy jsou sympatické, hrozně se mi líbil vztah Tobina s Kim. Prostředek a část v paláci byl trochu nudnější, čekala jsem větší zapojení Arkoniela a Ohářů, ale třeba se dočkám v druhým díle.

Konec byl úžasný, na Tobinovo prozření jsem čekala celou knihu. Celý nápad s dívkou v klučičím těle je dokonalý. Doslova jsem hltala každou stránku a byla zklamaná, že už jsem na konci. S chutí se vrhám na další díl.

1 08.03.2023