Nale komentáře u knih

Co na to říct? Opět úžasný díl. Klasický Geralt. Konečně se zde objevuje i Phillipa s Djikstrou. Jen to setkání vladařů mě trochu nudilo.

(SPOILER) Ani nevím, kde začít.
Prolog byl skvělý a já si říkala, že tentokrát se hodnocení třeba mýlí. No... bohužel. A je mi to líto. Obálka je krásná, anotace taky zajímavá.

Kombinace našeho světa s ještěřím světem (a fantasy jmény x česká) zkrátka nefunguje. Kdyby se autorka vybodla na Brno a psala čisté fantasy bylo by to lepší.
Nebudu lhát, čekala jsem draky. Takže jsem byla lehce zklamaná, že v knize žádní nebyly. A ještěři jsou vlastně z části upíři... Ah, a přeměna vám zaručí, že se do konce života nebudete muset holit! Momentů kdy jsem jen kroutila očima nebo se plácala do čela tam byla kvanta. Tolik nesmyslů nacpané v jedné knize jsem ještě neviděla. Copak to nečetli žádní betačtenáři? Kniha je plná náhod, zázraků bez pořádného vysvětlení, všechno se stane tak, jak se zrovna hodí a korunuje tomu naprosto nesmyslné jednání postav. Děj je buď příliš rychlý, málo rozepsaný, nebo naopak zbytečně natahovaný. Člověk se až smál, jak absurdní některé scény byly.

Prakticky od začátku už víte, kdo je padouch, protože... hrdince špatně voní. (Clap! Clap!) Žádné velké odhalení se nekoná.

První polovina byla čisté utrpení. Pořád jsem doufala, že se konečně začne něco dít. Lovení a nudné toulání se dalo zkrátit na míň stránek. Málem jsem knihu odložila, ale jsem zvyklá číst do konce, takže jsem se prokousala i zbytkem.
Naopak druhá polovina ve městě je celkem dobrá. Je vidět, že svět je promyšlený (oceňuji i mapu), historie ještěrů je zajímavá.

Jana jako hlavní hrdinka byla nesnesitelná. Pořád křourala, brečela, nebo byla nadržená. Stále ji někdo unášel, chtěl zabít, nebo se všichni ujišťovali, že je v pořádku. Taková cukrová chudinka. Jakmile navštíví rodiče, prakticky už pak pro ni přestávají existovat. Ani jednou se k nim nevrátí, aby je zkontrolovala.
Nejvíc mě rozesmála věta, kdy řekla, že se o sebe umí postarat. A o pár stránek dál se málem zabije kvůli vlastní blbosti. Podruhé!:)
Žádnou postavu jsem si nepblíbila, chyběla jim hloubka, pořádné zpracování.

Další věc - opravdu potřebujeme pořád číst o hrdinkách, které chce někdo osahávat a znásilnit? Co je tohle za novodobý trend?

Zamilovatost mezi Janou a Ondrou byla hrozně umělá. Spíš bych to nazvala majetnickým pudem. Jejich posedlost mi hrála na nervy.

Všechno se vypsat nedá. Mohla bych takhle pokračovat dál. Nicméně, potenciál tam je. Styl psaní je dobrý, našla jsem i krásné slovní obraty, popisy.

Jelikož jsem si pořídila obě knihy, dám druhému dílu ještě šanci. Nic sice od toho nečekám, ale třeba mě překvapí. Nebo alespoň pobaví, jako tenhle.

2 26.06.2022

(SPOILER) Vzpomínky ledu byla jedna velká emocionální jízda a zatím nejlepší díl Malazské Knihy padlých. Z čistým svědomím ji taky označuju za nejlepší fantasy knihu jakou jsem kdy četla.
Obléhání Capustanu byla síla – drsný, nelítostný masakr. Žádná záchrana na poslední chvíli, žádná naděje. Jen předem prohraný boj. Tenescowri mi zanechali odpornou pachuť na jazyku. Erikson válku prostě umí a vyždímá z ní maximum. Nebojte, humoru je tam ale také dost.:)

Setkáváme se jak se starými tak s novými postavami a sledujeme hned několik dějových linek.
Paní Závist neměla chybu. Její charisma, humor, boj v Panionském chrámu (spíš teda jednostranný masakr) a putování s Tocem Mladším jsem si užila.
Vlč byl ze začátku taky fajn, karavana s nekromanty byla hodně zajímavá. Akorát jsem čekala větší bojovou scénu s K'chain Che'malle (ze kterých mrazí). A ano, to že je Keruli K’rul bylo milé překvapení. Škoda, že dostal málo prostoru. Uvítala bych dialog třeba s Rychlým Benem. Docela jsem se zasmála, když se viděli v Capustanu. Zatímco K’rul Rychlýho doslova probodával pohledem, Rychlý Ben se ze všech sil snažil být neviditelný. On a bohové prostě nejdou dohromady.:D Nejprve oklamal Stínupána a pak zkrotil samotného mistra Kápě.

Naopak Mhybe a Stríbrná Liška mě neskutečně štvaly. Hrozně otravné postavy, při kterých jsem trpěla.

Rychlý Ben… Jeho návštěva u nekromantů byla skvělá (celou dobu jsem tiše doufala, že jim to někdo natře). No, zklamaná jsem rozhodně nebyla. Rychlej má skvělý scény. Třeba souboj proti Panionským vojákům, průchod chodbami, nebo jeho a Paranovo setkání s Věšcem, kde konec navazuje na úplný začátek a všechno se krásně vysvětlí.

Itkovian, další nová postava, kterou jsem si oblíbila. Pokorný voják s darem přijímat bolest. Boj s tenescowri nebo osvobození T'lan Imass byl dechberoucí. Jeho smrt mě pak dostala. A že jsme si těch smrťáků užili... jak mezi novými, tak starými postavami.

Nejvíc mě zasáhla smrt Whiskeyjacka a dalších Paličů mostů. Když Rychlý Ben vyjmenovával jména mrtvých na Měsíčním kameni, musela jsem se držet, abych nebrečela. Stejně tak jsem soucítila s Klátilem. Krásně vykreslené následky války coby šrámy na psychice.

Vzpomínky ledu vás pobaví, chytnou za srdce, šokují… Steven Erikson nemá ve fantasy konkurenci.

5 06.06.2022

K Eriksonovi prostě musíte dozrát, rozhodně není pro všechny.
Po několika letech jsem se vrátila k Měsíčním zahradám (skončila jsem u Lovců kostí) a protože jsem od té doby načetla mraky fantasy knih, užila jsem si je podstatně víc a znovuobjevila geniální kouzlo Malazu. A opět mu propadla na celé čáře. Eriksonova fantazie je úctyhodná. Všechny pocity z knihy jen těžko můžu vyjádřit slovy.

První díl je takový úvod do komplikovaného světa Malazu, kde zuří válka nejen mezi smrtelníky, ale i mezi bohy. Ano, ze začátku budete mít problém se zorientovat. Erikson vás prostě hodí do moře a je na vás zachytit se lana.
Dám vám radu – nesnažte se všechno zapamatovat, nesnažte se svět úplně pochopit po pár stránkách. To přijde samo. Jména a názvy se začnou opakovat a vy postupně odhalíte, jak to celé funguje. Postavy jsou propracované, osobité, žádná není vyloženě „kladná“ nebo „záporná“ (až na zřejmé výjimky) a právě to dělá svět realističtější.

Střet bohů a smrtelníků (zvlášť co se týče Parana, který na ně měl fakt… napsala bych štěstí, ale nechci přivolávat Oponn... měl na ně zkrátka smůlu) jsem hltala, jak napínavé a čtivé to bylo. Běhal mi mráz po zádech. Kotilion a Stínupán patří rozhodně k nejzajímavějším bohům a vlastně i nejlepším postavám vůbec. A zatímco z některých bohů jde strach, jsou i tací, se kterými rádi pokecáte u ohýnku (Kruppe x K’rul). :)

Pro mistra Kápě, jak já miluju Paliče mostů!
Whiskeyjack, Rychlej Ben (kdo by nemiloval někoho, kdo je pro bohy osinou v zadnici, že?), Paran, Klátil, Kalam… Číst o jejich skupince bylo jako vrátit se domů. Člověk si snadno představí, že s nimi sedí u stolu, popíjí pivo a hraje karty (a ne ledajaké! Z výkladu balíčku mrazí). Naopak linka Kvítka s asasíny mě spíš nudila.
Pobočnice Lorn… do teď nevím, jestli se mi líbila, nebo ne. Měla světlé chvilky, ano. Ale smrt si zasloužila, o tom žádná. T'lan Imass si mé sympatie naopak udržel.

Konec, kde se všechny dějové linky propojí, byl prostě bravurní. Postavy se konečně setkají, akce střídá akci a já se dychtivě vrhám na další díl.

(SPOILER) Přestože jsem měla na první díl názor, jaký jsem měla, stejně jsem se ze zvědavosti pustila do druhého. Navíc má vyšší hodnocení a tak jsem to riskla.
Musím říct, že jsem byla ze začátku překvapená. Bavilo mě to, bylo to čtivé a stránky ubíhaly rychle. Autorka umí psát, o tom žádná.

Taky jsem konečně našla alespoň jednu postavu, která se chovala normálně! Díky bohu za Kierana!
Naproti tomu ostatní ve mně nevyvolávali naprosto žádné emoce. Kdyby všichni do jednoho umřeli, vůbec by mi to nevadilo. Člověk ani nedostane příležitost je pořádně poznat. Prostě jen pronesou pár vět, jen se tam mihnou, nebo umřou a jsme nuceni si od Poppy prožít další nudný emoční kolotoč.

Jak jsem četla dál, počáteční nadšení rychle opadlo. Za celou knihu se vlastně nic nestane. Zápletka? Nulová. Dočkala jsem se jen mluvení, Poppyno kňouraní, sem tam mini akce a další mluvení, což zahrnuje spousty teorie a stále dokola opakování toho, co už bylo řečeno. Přitom tam potenciál je! Tahle kniha má světlé stránky a je jich mnohem víc, než v prvním díle.

Na co jsem už alergická jsou „romantické“ scény a rádoby pošťuchování. Už jsem přestala počítat, kolikrát Poppy řekne, že chce někoho zapíchnout, kolikrát Casteel řekne, že ho její krutost vzrušuje, že je Poppy úžasná, někdo se Poppy zeptá, jestli je v pořádku, a nebo se Poppy zmíní o Casteelových dolíčkách, což bylo popsané snad pokaždé, když si ho prohlížela. Už jsem se zmínila, že Casteel je dokonalý alfa samec s nejdokonalejším tělem, jaké kdy žena viděla?

Pokud vám Poppy připadala úplně vygumovaná v prvním díle, v tomhle se ještě překoná! Dělá jednu kravinu za druhou, říká neskutečně hloupé věci, že jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo vyskočit z okna.

Krásný příklad její tuposti je třeba to, že chtěla utéct, ale jaksi ji nedošlo, že venku je to samý kraven (přestože je cestou do pevnosti napadli). Dokonce i přemýšlela nad tím, že se prvnímu kolemjdoucímu odhalí, že je Panna.
Další zářný příklad, když Povznesený držel chlapce jako rukojmího. Co na to Poppy? Nejenom, že chtěla hrát blbou, ona se do toho vžila tak moc, že vyplodila naprostou hloupou konverzaci:
„Ubližujete tomu chlapci.“
„Opravdu?“
„Krvácí.“
Neříkej, Poppy! :D A nakonec ještě odhodí zbraň.
Následně její myšlenkové pochody v kočáře: „Přece tomu dítěti neublížil. Nebo ano?“ Poppy asi zapomněla, že Povznesení používají děti jako krevní banku a zacházejí s nimi jak s dobytkem, přestože to předchozích padesát stránek opakovala pořád dokola.
Další perla, když na ni Casteel zaútočil a ona byla přesvědčená, že, kdyby chtěla, mohla by ho zabít. Atlanťana. Její skleróza je neuvěřitelná.
Casteen se promění v nebezpečného predátora, ale Poppy stejně jen myslí na to, jak je z jeho doteků vzrušená. Nevěděl o sobě o ona mu dovolila, aby se s ní vyspal, přestože ji v tu chvíli mohlo jít doslova o život...
Odbočím teď taky k útoku a střetnutí Poppy a vévodkyně Teermanové… Jak je možné, že se Poppy lehce podařilo ji zabít? Navíc se vévodkyně vůbec nebránila. Doslova.

Co se týče Casteela… Já fakt nevím, co na něm čtenářky vidí. Vždyť chce Poppy jen v jednom kuse osahávat, je pořád nadrženej a jeho slovník je jako u kluka, co právě prochází pubertou. U věty: „Musím se sakramentsky držet, abych z tebe nestrhl kalhoty a neošukal tě tak tvrdě, že ještě za několik dní budeš cítit sílu mé vděčnosti.“ jsem protáčela oči v sloup.

Pokud vám Z krve a popela připomínal Trůn, Království těla a ohně zase spíš připomíná Dvory - noční můry hlavních postav, sexuální narážky, záře Poppy, spřízněné duše atd..

Konec je možná pro někoho epický a dechberoucí, ale pro mě naprosto přeplácaný a k smíchu. Na chudinku Poppy zase zaútočí, protože ji nevěří, ona je zabije a hele… prší krev, ona svítí měsíčním svitem, umí přivolat vlkodlaky, umí léčit, vnímat emoce, má krev boha a já nevím, co ještě všechno. Zapomněla jsem na něco? Ještě vlastně mistrně ovládá luk a snad veškeré zbraně světa.
Ale zpátky ke konci… Zjeví se tam rodiče Casteela a královna poklekne, aniž s Poppy prohodí slovo a rozkáže, aby se všichni Poppy poklonili. Jako... Právě zabila jejich lidi (přestože si to zasloužili, ale to oni nemohli vědět), neznají ji, neví o ní prakticky nic, nemluvili s ní, ale má krev boha! Tak ji hned učiní královnou!
Kde je v tom sakra nějaká logika?!
Jako chápu, že je to příprava na další díl, ale je to všechno naplácané na sebe tak, aby konec působil co nejepičtěji, místo, aby se pořádně rozepsal.
Zhruba v posledních sto stranách už jsem chtěla mít knihu za sebou.

Celé by to mohlo být skvělé, kdyby se místo trapných sexuálních scén raději soustředilo na příběh a Poppy nebyla... Poppy.

5 15.05.2022

Deltora byla první série, kterou jsem v dospívání četla stále dokola a díky které jsem si zamilovala žánr fantasy. Emily Rodda doslova odstartovala moji lásku ke knihám.
Deltoru jsem hltala a vzpomínám, jak nadšená jsem tehdy byla z hádanek, kterými je autorka pověstná.
I po několika letech je to stále úžasné čtení.
Svět je propracovaný, příběh skvělý, nechybí napětí, akce i nečekané zvraty. Jako milovnice draků byla za mě třetí série nejlepší. Čtyři sestry mi doslova naháněly husí kůži a Lief, Barda a Jasmína budou mít navždy místo v mém srdci.:)

4 13.05.2022

(SPOILER) „Jsem Celaena Sardothien a nebudu se bát.“

Povídky ze světa Skleněného trůnu byly zajímavým okořeněním celé série a musím říct, že jsem si je moc užila, přestože jsem je četla až po Říši bouří. Bylo krásné konečně si přečíst o všech těch dobrodružství, které jsou tak často zmiňována v sérii.

***Vražedkyně a Pán pirátů***

Krátká, ale svižná, akční, dobře napsaná povídka. Seznamujeme se se Samem, Rolfem i Zátokou lebky.
Calaena je tu namyšlený spratek, ale překvapivě mi nevadila. Nápad, jak zachránit otroky byl dobře vymyšlený, celý příběh mě bavil, prostředí krásně popsané a Sam mi hned padl do noty.

***Vražedkyně a léčitelka***

Takový krátký mezistupeň mezi Zátokou lebky a Pouští. Ze začátku jsem měla problém se začíst. Vůbec mě to nebavilo. Nakonec ale povídku hodnotím víc než kladně – líbilo se mi, jak Celaena učila Yrene sebeobraně a následovat své sny, stejně tak i to, jak si uvědomila, jaký parchant Arobynn ve skutečnosti je i její vnitřní pochody.

***Vražedkyně a poušť***

Tanec bez hudby, kouzlo všudypřítomného ticha, krása oáz, červený písek… Co víc si přát?

Nejlepší povídka ze všech. Naprosto jsem si zamilovala tiché vrahy i samotnou poušť. Dala bych nevím co, abych si mohla zakoupit celou knihu jen o nich. Příběh mě pohltil a postavy mi padly no noty téměř okamžitě. Napínavé, čtivé a některé situace i zahřály u srdce. Prostředí je tak barvitě popsané, že člověk až cítí žár pouště ve svých kostech.
Bylo zajímavé, jak Celaena odhodila svou masku „nejlepší vražedkyně s egem až k nebesům“ a učila se otevřít lidem okolo, vychutnat si dobrodružství a hledala samu sebe. Trénink s Němým mistrem byl zajímavý a Ilias, přestože za celou dobu neřekl jediné slovo, mě naprosto okouzlil. Docela jsem Celaeně malý románek přála.
Moment kdy se Celaena mistrovi upřímně přiznala, že se bojí vrátit, nabízí nový, sympatický pohled na ni.:)
Následný útok na pevnost, zrada Ansel (přestože to bylo jasné) i finální boj... Hltala jsem stránky o sto šest.
Co se však týče Ansel - ne, nic ji neomlouvá, že chladnokrevně zabila svého milence. Opravdu tu postavu nemusím a raději bych, aby ji Celaena zabila.

Nechápu tu ale pár věcí – Jak je možné, že se Ansel podařilo přemoc Michaila a Iliase a vyváznout bez sebemenšího zranění, přestože měla s Celaenou takové potíže? Vždyť (nevím jak Michail) ale Iliase cvičil jeho otec (na rozdíl od Ansel, kterou odmítl cvičit). Jak je možné, že ji mistr vysílal za lordem jako vyjednavačku, přestože měl podezření o její zradě? A v neposlední řadě... jak je možné, že mistr nepoznal jed ve svém poháru, přestože ho Celaena poznala na první přičichnutí?
Nelogičnosti (které ve Skleněném trůnu nejsou nic nového) mi trochu překážely, ale konec byl skvělý.
Finální rozmluva mezi Celaenou a mistrem krásně ukazuje rozdíl mezi Pouští a Zlomuvalem. Tišší vrazi si získali mé srdce každým coulem.

***Vražedkyně a podsvětí***

Abych byla upřímná, poslední dvě povídky mě spíš vytáčely, než bavily a trvalo, než jsem se začetla.

Asi takhle… měla jsem chuť praštit s Celaenou o zeď. Už jsem si zvykla, že stále dokola čteme o tom, jak si o sobě myslí, že je nejlepší z nejlepších (člověk by čekal, že po zážitku a tréninku z Pouště získá trochu pokory, ale ne. Celaena je zpátky ve Zlomuvalu a zpátky je i její nesnesitelná namyšlenost).
To je však nic v porovnání, co teprve udělá.
Arobynn ji zmlátil do bezvědomí, obelstil ji s otroky, díky němu nevěděla, jestli Sam žije nebo ne a ona se cítila provinile, když Arobynnovi chtěla splatit dluh a ještě ho hájila? A jako bonus ještě byla na Sama hnusná. Ne že bych se Sam choval jinak – zvlášť ta žárlivá scéna, kdy se objevil Dorian s Chaolem (btw tleskám, jejich náhlé zjevení bylo milé překvapení). Ta romantická linka mi tam vůbec neseděla. Od dětství se nenávidí, opovrhují sebou, ale najednou jim bleskne, že toho druhého vlastně milujou!
Samova záchrana Celaeny, kdy se topila v kanále, byla ale skvělá.
Arobynn se opět ukázal jako manipulativní parchant (což bylo jasné všem kromě Celaeny) a Celaena omylem zabila nesprávné lidi. Mimochodem, moc lítosti tedy neprojevila. Prostě ok, právě zabila dva muže, byl to omyl, jeden z nich chtěl zabránit otroctví, ale hej! Jde se dál! Na jednu stranu je Celaena plná soucitu o bezbranné, nenávidí otroctví, je proti bezpráví… Na druhou je jí to vlastně fuk. Vyber si, holka!:D

***Vražedkyně a impérium***

Nejočekávanější povídka ze všech. Povídka, kde jde všechno do kytek, Samova očekávaná smrt (kterou jsem i tak prožila, protože mi přirostl k srdci), Celaenino dopadnutí a následné uvrhnutí do solných dolů Endovieru.

Hned za začátku, kde se dohadovali o tom, kam by šli, aniž by je ohrozil Arobynn mě napadlo… Proč Celaena ani nepomyslela nad tím, že by se vrátila do Rudé pouště? Pokud si dobře vzpomínám, Němý mistr ji nabídl, že ji kdykoli přivítá a vždy tam najde domov. Mohli se tam ukrýt do doby, než by vydělali dostatek peněz, aby se vyplatili z Arobynnových služeb, ne?
Navíc jsem v tomhle byla za Sama – snažil se co jen mohl, aby vydělal alespoň nějaké peníze (které Celaena samozřejmě volně rozhazovala za luxusní věci).

Samozřejmě, Arobynn opět překvapil a až budu znovu číst Královnu stínů, jeho pád si vychutnám dvojnásob.

Část, kdy Celaenu odváželi do solných dolů Endovieru byla hodně emotivní, až málem slza ukápla. Úžasně napsané.

1 10.05.2022

Kimetsu no Yaiba - jedna z nejlepších mang, jaké jsem kdy četla a také nejlépe nakreslená. Plná humoru, napětí, skvělých propracovaných postav a hlavně sourozenecké lásky, která zahřeje u srdce.

Tanjira a Nezuko si okamžitě zamilujete, stejně tak jejich cestu, která bude jedna velká emocionální dráha. První díly vás ani zdaleka namůžou připravit na to, co přijde.

Mangu jsem přečetla do poslední stránky, viděla anime, cosplaye, fanarty, nejspíš vše, co se dalo. Nemůžu nic než vychvalovat, autorku obdivovat a směle doporučit dál.

1 06.05.2022

(SPOILER) Poslední díl mi trval podstatně déle, než předchozí, přestože to bylo čtivé, jak už je u Maasové zvykem.

Fayre jsem sice nikdy nemusela, ale tady se mi přímo znechutila, jak "dokonalá" a povýšená se stala. Minimum zkušenosti, ale všichni ji poslouchají na slovo, vymýšlí strategie, jako nic porazí několik set staré bytosti a dokola opakování, že ona je přece vladařka mě tak vytáčelo, že jsem protáčela oči v sloup.
Jak jsem se obávala z Rhyse se stal podřízený pejsek a všechno co jsem na něm milovala, zmizelo.

Jediný kdo se mi opravdu zamlouval ve třetím díle, byl Tarquin, přestože tam nebyl často.

První polovina je vlastně jenom povídání, stále dokola se probírá to samé. Jediná zajímavá část byla v knihovně.
Setkání vladařů mi připadalo jako velký vtip. Připomínalo to setkání středoškoláků, co se jen hašteří a brečí nad svým zraněným egem. Samozřejmě, všichni jsou vzhledově dokonalí svalovci! Jen škoda, že za ta staletí života nepobrali trochu moudrosti a pokory.

Druhá polovina byla neskutečně přetažená za vlasy, pravidla jsou častokrát porušována a prostě vše funguje tak, jak se zrovna hodí. Válka, která trvá sotva pár stránek, je podle nich tak zrozivá a nemožná, přesto v ní nikdo nezemře. Záchrana na poslední chvíli už ztratila veškerý efekt - jedna armáda, druhá, třetí. A načasování je jako vždy perfektní! Působí to děsně nereálně.

Elaine jako nic zabije krále, přestože on je nejmocnější bytost s jakou kdy bojovali a smrt Pradleny byla výsměch. Opravdu by jen tak tupě stála a nechala krále, aby k ní v klidu přistoupil a zabil ji?

Jediná emocionální část pro mě byla, když se ukázal otec Fayre a smrt Suriela.

Naopak o hlavní postavy se u Dvorů prostě nemusíte bát, dokonce i když umřel Rhys, naprosto nic to se mnou neudělalo. I rádoby "smrt" Amren. Rhyse vzápětí zase oživili stejně jako Fayre v první knize - a hele další pravidlo je porušeno a ono to zázračně zabere! A Amren se také vrátí, samozřejmě, aby nám to nebylo líto.

A na závěr opět spousta vulgárních gest, které tam v jednu chvíli byly doslova na každé stránce.

Omlouvám se všem fanouškům, nejspíš jsem už na tohle stará, ale Dvory mi nikdy nepřirostly k srdci. Asi se vrátím ke Skleněnému trůnu, který miluju.

7 05.05.2022

Bojovný Cuchenam a upovídaný Minangar. Jak já tuhle dvojku miluju!
Opět úžasný díl, i když jsem si ho užila podstatně méně kvůli milostné lince, kterou moc nemusím. Část s obrem byla neskutečně napínavá, doslova jsem hltala každou stránku. Humor také nechyběl. Autorka vše dokáže napsat tak barvitě a přirozeně, že prožíváte příběh společně s postavami.
Líbil se mi hlavně vývoj Minengara (a nejenom, že zkrátka miluju bardy) - v poslední povídce s princem byl skvělý.
Konec mi vyrazil dech, takže jsem nedočkavá na další díl a doufám, že bude brzy.
Michaela Merglová je doslova královna české fantasy!:)

4 03.05.2022

(SPOILER) Mnohem lepší, než první díl.
Alespoň první polovina, přestože se Feyre jen utápěla v depresích a občas jsem se nad jejím chováním plácala do čela. Ale to mi překvapivě nevadilo, naopak se mi líbilo, jak se z toho postupně dostávala a budovala vztah s Rhysandem. Bylo krásné, jak ji učil psát a trénoval ji. Mimochodem jeho vstup na svatbu jsem přímo hltala a vychutnávala si Tamlinovu reakci. Krásně napsané!
Noční dvůr se mi zalíbil i nové postavy. Trochu jsem se překousávala předlouhými popisy šatů, města a slavností, ale na to už jsem z téhle série zvyklá.:)

Ze začátku jsem nemohla pochopit náhlou změnu chování Luciena. Kdy se z něho stal poslušný pejsek? V jedničce se mi zamlouval, ale tady prostě autorka ze všech na Jarním dvoře udělala pitomce a zbabělce. Tamlin sice nikdy nebyl můj oblíbenec, ale udělat z něho ještě nepřítele a násilníka je trochu moc.

Návštěva Letního dvora byla zajímavá a Tarquin se mi zalíbil.:)

Druhá polovina mě naopak dost zklamala a Fayre se opět ukázala jako náladová blbka, která samozřejmě má zázračným způsobem velkou moc a stačí ji pár tréninků na to, aby se vyrovnala několik set starému válečníkovi. Dozvěděla se, že je Rhys její druh a co udělá? Urazí se, nechá svého milého ležet v bahně a na několik dnů se zavře sama do chaty. (clap, clap!) Koulela jsem očima, když jsem si pak přečetla, že Rhys už znal Fayre dřív, než přišla na Jarní dvůr, viděl ji ve snech malovat a tak dále... Tím všechno kouzlo a krásné budování jejich vztahu naprosto vyprchalo!
Dále vulgární gesta, rádoby vtipné nadávky a neustále narážky na sex, které tam byly přímo vecpané.

Konec... samozřejmě, že tam přidáme sestry Fayre a pozor - uděláme z nich vznešené víly! A z Fayre navíc vladařku Nočního dvora. Vzali se samozřejmě tajně a hrdinka se obětovala, aby mohli utéct (taky vám to připomíná Říši bouří?) Začíná to být překombinované, z Rhyse se pomalu stává podpantoflák a jeho úžasná osobnost vymizela kamsi za humny.

Do třetího dílu jsem se pustila hlavně ze zvědavosti, abych věděla, jak to všechno dopadne.

Nebudu hodnotit, nedočetla jsem.
Chápu, že chtěl autor předat své myšlenky (a oni občas jsou zajímavé), ale nestačí je prostě narvat do dialogů a říkat tomu fantasy kniha. Přecto oceňuji, že šel do samonákladu.

Kniha je však plná chyb, předlouhých opakovaných popisů krajiny, potřebuje pořádně proškrtat, doladit, zapracovat na příběhu, logice. Nikdy jsem nečetla nic tak nedodělaného. Sakra, když napíšu knihu, tak si ji i vymazlím ne? Autor ji prostě poslal do světa bez toho, aniž by jí věnoval alespoň minimální péči.

Co mě přímo vytáčelo, byly moderní výrazy a citoslovce. Nad tím jsem jen kroutila očima. Dialogy hlavní čtveřice byly naprosto katastrofální, stejně tak i zpracování postav. Nedalo se to číst. Je to jako by autor měl potřebu za každou cenu vyjádřit, že jsou přece ještě děti v pubertě. Ta materializace je tam taky příšerně zmatená. Dokola jsem si řikala... proč? Jak? Ano, je to fantasy kombinovaná se scifi ale i to musí mít logiku. Chárovi se jen tak podaři vyvolat obra a předtím vdechnout život robotovi, který pak mimochodem umí předpovědět budoucnost (Jak je to možné se mě neptejte, prakticky všechno je pro mě v Landii záhadou), ale vlastně jen když se to hodí.

Ale! Abych napsala alespoň něco pozitivního - třeba mistr Loté byl fajn a jako jediný mě nevytáčel.

Landii jsem dala hned několik šancí, ale nešlo to. Přesto by z toho mohla být dobrá kniha. Celé to zní zajímavě, jen kdyby šlo o kvalitu a ne kvantitu.

Jinak... koukala jsem na ty pozitivní komentáře od uživatelů, kteří hodnotili pouze knihu Jakuba Trpiše a samozřejmě dali nejvyšší hodnocení. Nevím, jestli se tomu mám smát, nebo brečet.

Nesnáším se za to, že jsem s knihou tak dlouho otálela - hlavně proto, že je to za poslední rok první knížka, která mě do sebe doslova vtáhla, a od které jsem se nemohla odtrhnout.
Mám načteno hodně a s čistým svědomím můžu napsat, že je to ta nejlepší česká fantasy, jakou jsem zatím četla. Dokonce mě bavila i víc než Zaklínač a knihy od Maasové a to je co říct.

Čtivé, velmi vtipné, napínavé i místy temné.

Obě postavy jsem si zamilovala okamžitě (hlavně Minangara, který mi přirostl k srdci nesmírně).
Souboj bardů společně s Cuchenovou minulostí byl pro mě asi nejvíce emotivní, souboje s bandity napínavé, povídka s nalezeným chlapcem zase zahřála u srdce.
Opravdu se mi nedostává slov.
Nezbývá mi, než se vrhnout na další díl.:)

6 18.04.2022

(SPOILER) Tak jsem se konečně dostala k té všemi milované sérii Dvorů. Jelikož jsem velká fanynka Trůnu a Maasovou miluju, byla jsem dost natěšená. Moje pocity z knihy i po dvou týdnech stále přetrvávají a já ne a ne vychladnout.

Začátek s rodinou Fayre byl fajn, přestože mě její sestry i otec nehorázně vytáčeli a být Fleyre, nalovím si jen pro sebe a ostatní, buť ať se přinutí něco dělat, nebo umřou hlady. Dále mě to bavilo, dokud nepřišel Tamlin. Na Jarním dvoře jsem se příšerně nudila. Pořád jsem knihu odkládala, ale jelikož to je Maasová, vydržela jsem. Nekonečně opakované popisy krajiny, dále Fayřino chování (její rodina se má dobře, ona žije v luxusu, prakticky nemá nic na práci, ale přesto si ztěžuje, je protivná, hrubá). Když už ji tohle chování opustilo, následovaly další nekonečné popisy ala romantika s Tamlinem, která mi přišla nucená a ani trochu přirozená.
Pořád jsem čekala kdy se konečně začne něco dít! Vždycky když už to vypadalo nadějně... zase nic. Tamlin mi ze začátku až tak nevadil, dokud nedošlo na část pod Horou.

Ano, spoilerům jsem neunikla, takže jsem se těšila, až se objeví Rhysand. Teprve potom mě to začalo bavit. Kdyby ho nebylo, asi bych knihu nedočetla a ani se nepouštěla do dalšího dílu. Jediný z mužů měl nějaký charakter, líbila se mi jeho arogance a nutil mě pokračovat ve čtení. Nehledě na to (přestože Fayre zdrogoval, ano, to fakt nebylo správné, i když vím, proč to dělal) ji i několikrát zachránil, mluvil s ní, povzbuzoval a díky němu Fayre uspěla.

Teď ke zkouškám... To vážně? Mocná, několik set stará bytost a dá Fayre tak primitivní, ubohou hádanku? Dokonce i já ji uhodla, než jsem ji celou vůbec dočetla a to je co říct. Díky tomuhle jsem nemohla brát nic vážně. Snad se jen všemu smát. Hlavně nad tím, jak je hrdinka tupá a naivní. Ne, opravdu nedokážu pochopit, že zachraňovala a zbožně milovala muže, který pod Horou nepromluvil ani slovo, nesnažil se ji bránit (kromě škemrání) a když měl konečně příležitost, jen se s ní chtěl vyspat - přímo před zraky nepřítele. Pardon, ale postavy byly tak na odstřel, až jsem měla chuť mlátit hlavou o zeď. Hlavně když hrdinka měla neustále potřebu opakovat větu "Klidně se budu i plazit a škemrat." Což je její oblíbená věta i v první polovině druhé knihy mimochodem.
Z Jarního dvora by byl sympatický jen Lucien.

Zkouška s červem mě bavila - napínavé, nápad s kostmi taky super. Jediná část knihy, kde jsem stránky hltala. Další dvě zkoušky mě naopak zklamaly + dávat hrdince tak ubohé úkoly jako sbírat čočku a vytírání podlahy? Nad tím jsem protáčela oči v sloup. Další hrdinka, která chudinka malinká je všemi týraná, samozřejmě měla bídný život, rodina se k ní chovala špatně, aby ji čtenář mohl litovat a dokonalí muži obdivovat.:)

Amarantha je jako nepřítel prostě k smíchu - několik let stará bytost, která si podmanila všechny vladaře, ale chová se jako puberťák, propadá výbuchy hněvu, vlastní důležitosti, dává stupidní hádanky a nakonec samozřejmě hrdinku v záchvatu vzteku zabije. Od tak mocné bytosti bych očekávala víc originality, víc rafinovanosti. Vladaři samozřejmě Fayre oživí a hele! Ona se změnila ve vznešenou vílu! (Ach jo.)

Na druhý díl jsem se vrhla jen z toho důvodu, že mě zajímala postava Rhysanda a Noční dvůr. Navíc, když už jsem si koupila celou sérii (po 3 knihu), tak ji i překoušu. Jinak to bylo jedno velké zklamání a dokonce jsem si i posteskla nad tím, jak moc mi chybí osobnost Aelin.

4 10.04.2022

"Z temnot vzejde panna. Ze zlatého světla vzejde válečnice. Ze vzdálených zítřků přichází opravdový osud Hetaru."

Co k tomu říct.
Hodně politických intrik - což mě osobně vůbec nevadilo. Právě naopak. V podání BS, ve světě, kde smrtelníci žijí zároveň s magickým bytostmi, to bylo úžasné čtení.
Knihu jsem četla až jako druhou v pořadí po Pánovi Soumraku (první díl jsem úplně vynechala), takže jsem věděla, kdo je Magnus a co od něho čekat. Jeho setkání s Larou bylo hodně přeslazené (ale hej, naprosto všichni jsou Larou posedlí, to mě trochu vytáčí, jak je popisována jako dokonalost sama). Do kladných postav jsem se však zamilovala, kniha byla čtivá, krásné popisy prostředí... Za mě je série Hetar jedna z nejzajímavějších, jakou jsem kdy četla.

13.03.2022

(SPOILER) Po prvních 200 stranách jsem přemýšlela, jestli knihu dočtu, nebo ji rituálně spálím. Nebyla část, která by mě zaujala a já jen žasla nad tím, jak moc je špatná. Jelikož ale nemám ráda nedočtené knihy, překousala jsem se i zbytkem.
Z krve a popela je snad první kniha, kde mi nebyla sympatická žádná postava. Naopak mě všechny svým nelogickým, otravným chováním vytáčely, což se mi ještě nikdy nestalo.

Hlavní hrdinka je tak bolestně tupá, až má člověk chuť mlátit hlavou o zeď. Stále dokola opakuje to, co už bylo řečeno nejmíň stokrát, je přímo posedlá dolíčkem dokonalého válečníka a co je vám jasné hned na začátku, ji to trvá celou knihu. Snad jediný moment, kdy se mi líbila bylo, když řekla Vikterovi od plic, co si skutečně myslí.
Dialogy byly jinak v prvních 200 stranách naprosto katastrofální a už jsem přímo alergická na tři tečky ve větě, které se objevovaly snad na každé stránce. Nechápu, jak ji někdo může srovnávat s Maasovou, to je – jak by řekl dr. Rodney McKay – jako srovnávat bernardýna s čivavou.

Co se týče Maasové, je vidět, že se u ní autorka inspirovala. Až příliš.

1. Vůně borovic (Hawke x Jeřáb)
2. Opakování slova „bohové“ (typická Maasová)
3. Vražedný mód v záchvatu zuřivosti (Cealena x Poppy)

Kniha je plná nepochopitelných nelogičností, kdy si dokola říkáte: Proč? Prostě… proč? Druhá polovina je o chlup lepší, když pominu naprosto trapnou sexuální scénu ve sněhu + když spali v lese. Zradil ji, ona ho nesnáší, umřeli kvůli němu lidi, ale… On je přece tak sexy! Scéna kdy se Poppy osahávala, protože měla v sobě jeho krev snad ani raději nebudu komentovat. Tomu nešlo jinak, než se smát.

Ano, byly tam i části, které mě celkem bavily, ale těch je tak zatraceně málo, že už si na ně ani nevzpomínám. Když to porovnám, bavilo mě jen cca 50 stránek z celé knihy. Jediná věc, co se autorce musí nechat je, že píše čtivě.

Lituju, že jsem za knihu dala tolik peněz a nechápu, jak je možné, že získala cenu za romantiku.

(SPOILER) Za mě nejlepší díl Skleněného trůnu.

Ze začátku se to sice vleče a Lysandra mě příliš neoslovila, ale záchrana Aediona byla skvělá (kdo by se netěšil, až se bratranec konečně shledá se sestřenicí, že?), stejně mě zaujala linka s Arobynem. Odhalení plánu Aelin po jeho vraždě, bylo bravurní a já jen valila oči v němém úžasu.

Konečně jsme se taky dočkali setkání Aelin a Manon Černozobé – který rozhodně nezklamal. Jejich souboj na mostě byl super, stejně tak to, jak Aelin Manon zachránila. Za to má u mě plus!:) Celá linka s čarodějnicemi, Erawanem, Manon (kterou jsem si tu doslova zamilovala), Elide a Kaltain byla zajímavá.

Romantika mezi Aelin a Jeřábem mi překážela, fakt jo, bez téhle kapitoly bych se klidně obešla. Přiznávám ale, že když se poprvé objevil ve Zlomuvalu, byla jsem doslova štěstím bez sebe.

Aedion mě na druhou stranu vytáčel. Z úžasného bojovníka, kterého jsem milovala v Dědičce ohně, se stal žárlivý vůl. Přestože jsem chápala jeho zlost na Aelin kvůli krevní přísaze, najednou svým chováním připomínal spíše náctiletého puberťáka.
O Chaolovi je škoda se vyjadřovat… V tomhle díle byl na odstřel. Jediné, co dokázal, bylo litovat se a obviňovat za všechno Aelin, ale hej… to že on sloužil králi jako věrný služebníček celá léta a neudělal vůbec nic, ba si ani neuvědomil, že je něco špatně, to je přece vedlejší, že? Opravdu jsem si přála, aby mu dal Jeřáb pěstí. Díky bohu za Nesryn! Jediné, s čím jsem s Chaolem souhlasila, byla záchrana Doriana.

Co se týče Doriana - prostě wow! Jízda od začátku do konce. Bylo zajímavé sledovat jeho vnitřní souboj s princem valgů, zoufalství, stejně tak i ten úžasný moment, když si nákrčník strhl.
Závěrečný souboj mezi Aelin, ním a králem byl napsaný naprosto úžasně. Autorka tyhle momenty umí. Stejně tak dechberoucí moment, kdy Jeřáb s Aedionem zničili zvonici a osvobodili magii. Aelin mě znovu překvapila, všechno vymyslela skvěle, i to, jak Dorianovi nasadila prsten, aby ho zachránila.

Trojice se opět shledala, král je poražen a máme tu další nepřátelé v podobě Maewe a Erawana. Chaol po útoku ochrnul a odjíždí za léčiteli, Dorian se musí vzpamatovat po posednutí valgem a Aelin plánuje cestu do Terrasenu.

Omlouvám se, ale nemůžu si odpustit poznámku vůči Aelin na konci… Když už jsem si myslela, že se její arogance konečně trochu zkrotila a tohle je jediný díl, kde se mi opravdu zamlouvá, zase nic. Jen jsem kroutila hlavou, když prohlásila, že se Chaol stává jejím vyslancem a je jí úplně jedno, co si o tom myslí Dorian. No, zřejmě zapomněla na fakt, že Chaol je přímo podřízený Dorianovi, jakožto svému králi a Aelin nemá nejmenší právo mu něco přikazovat.

Kniha si ale za svou nesmírnou čtivost, napětí a propracovanost, rozhodně zaslouží nejvyšší hodnocení.:)

2 12.03.2022

(SPOILER) Po úžasném díle Královna stínů, ze kterého jsem byla nadšená, mě Říše bouří upřímně zklamala.
Na knihu jsem se moc těšila a měla od ní velká očekávání. Nemohla jsem se dočkat, až dorazí domů. Opět se to čte samo, styl psaní je chytlavý. Nikdy jsem však nečetla něco tak příšerně překombinovaného....

Začátek byl úžasný - čarodějnice útočící na Zlomuval, Mamonina záchrana Doriana. Měla jsem pocit, že Dorian konečně dostane více prostoru. Elide s Lorcanem jsem si jako dvojku zamilovala, stejně tak jejich celou dějovou linku. Setkání Elide a Aelin bylo zkrátka dojemný, až jsem skoro brečela.

Největší problém jsem ale měla právě s Aelin.
A teď se omlouvám všem jejím fanouškům, ale ještě nikdy jsem nečetla o tak nesnesitelně arogantní pokrytecké „drsnačce“, která všechno tají, přestože k tomu neměla důvod, (ale samozřejmě jí všichni odpustí, protože přece měla ty nejlepší úmysly! Až na to, že by klidně VYVRAŽDILA Zátoku s nevinnými lidmi, kdyby jí Rolfe odmítl, boj s valgy byla její vina a zemřeli kvůli ní lidé) a nedej bože, aby si někdo dovolil s ní v něčem nesouhlasit! To pak nastanou klasické poznámky, že by všechny spálila na popel, jak už jsme zvyklí… Nechápu, proč skupina tolerovala ty její povýšené výstupy. Všechny jen komandovala, provokovala (dost hnusně musím říct). Třeba k Dorianovi se chovala naprosto otřesně a naprosto se mi znechutila. Ne, ani za mák nevěřím, že o něm smýšlí jako o příteli.

Zátoka lebky s Jeřábem a Dorianem byla super, dokud se nepřipojili k Aelin a Dorian, stejně jako Jeřáb, se nestal jedním z jejích ozdobných doplňků bez vlastních názorů. Jen jednou Dorian svůj názor vyjádřil a ostatní mu div za to neukousli hlavu. Protože přece nemůže říct proti Aelin špatné slovo!

Náš Jeřáb… Kam se poděl ten bojovník, kterého jsem milovala ve třetí knize? Stal se z něj poslušný pejsek, který touží jen skočit s Aelin do postele. Toho očuchávání, vrčení, cenění zubů a hlavně popisů očí (a jejich přirovnání k různým druhů kamenů) bylo fakt moc. Nemám nic proti sex scénám, mám je ráda, ale tady se to podle mě nehodí. Přišly mi tam násilně vecpané, stejně jako u Manon a Doriana. Mimochodem, není tohle náhodou YA?

Manon se mi také víc líbila v předchozích dílech. Odhalení, že je ztracená královna, mě upřímně nešokovalo, protože, jak to tak vypadá, každá žena v téhle sérii je buď utajená královna, nebo má tajemství svého původu (Aelin, Lysandra, Elide, Ansel...). A její scénky s Dorianem… Opravdu je nutné každého párovat? Je smutné, že Dorian dostal největší prostor jen v postelových scénách. Přesto byla Manon nejlepší postava v dílu.

Co se ještě týče Aelin té tam bylo fakt moc.
Ona je ta nejdůležitější v celém univerzu, královna vyvolená samotnými bohy, nositelka světla, spasitelka, samozřejmě nejchytřejší, nejmocnější, navíc mučednice, která prožila všechno utrpení a na svých bedrech nese břemeno světa. Zapomněla jsem na něco? Možná ještě na tu věc s Jeřábem, že si byli předurčení dřív, než se Aelin narodila. Nechápejte mě špatně. Mám ráda silné ženské hrdinky, ale tohle je tak neskutečně přetažené za vlasy, že mám chuť mlátit hlavou o zeď.

Mimochodem, proč se doslova všichni muži podřizují ženám? Proč se každý geniální plán, každý dobrý souboj, nechává jen na Aelin a Lysandře? To muži v téhle sérii neumí myslet za sebe?

Další věc je magie Aelin aneb Deus Ex Machina.
Když už to vypadá, že dojde na pořádný souboj, vše se vyřeší tím, že Aelin ztratí kontrolu nad svou magií a ohněm všechny rozpráší. Logiku v tomhle absolutně nehledejte, protože tam platí pravidlo – čím víc se ponoříte do studnice, tím víc magie máte. A studnice Aelin je samozřejmě nekonečná! Kam se hrabe takový Dorian se svou – podle popisu – syrovou, nekonečnou magií, ze které ale bohužel vidíme pouze jakési smrště ledu a neviditelné ruce, které slouží hlavně v posteli (to fakt?:D bože!). Stejně jako Jeřábovi i jemu magie rychle dochází. Všechno se začalo řešit magií a mě chybí časy, kdy nefungovala.
Snad jediný pořádný souboj měla Lysandra s mořskými wyverny. Gavriel a Fenrys tam byli vlastně jen na okrasu.

Zvrat vystřídá další zvrat a po něm další… Kouzlo překvapení, které jsme zažívali v předchozích dílech, vyšumělo kamsi za humny.

Co ale musím pochválit, byly části s Elenou, Manon a Aelin a jejich putování do minulosti. Emocionální a srdcervoucí, až mi slza ukápla.

Závěr s bičovanou Aelin (kam se hrabe utrpení Ježíše… pardon), její oběť i utajený geniální plán se spojenci mě nedostal. Možná proto, že už jsem byla z knihy tak otrávená, že už jsem jí chtěla mít dočtenou.

Skleněný trůn mám moc ráda. Dědička ohně a Královna stínů patří mezi mé oblíbence. Ale po tomhle díle se váhám pustit do dalších. Nejspíš si sérii přečtu znovu od začátku.

5 19.02.2022

(SPOILER) Mnohem lepší než první dva díly!
Konečně jsem opět našla to, co mě před lety na Skleněném trůně tak bavilo.
Ze začátku se to sice táhlo, jak je zvykem, ale postupně mě děj pohltil a já si čtení užívala.
Emryse a Luku jsem si zamilovala hned jak se objevili a oddechla jsem si, že je autorka nenechala zemřít.
Jeřába jsem ze začátku nesnášela - několik stovek let stará bytost a chová se jak puberťák. No, i on mi nakonec přirostl k srdci, přestože se občas vhoval jako blbec. A jak!
Aelin mě opět vytáčela, ale na to už jsem zvyklá z předchozích dílů. Dokonce jsem s ní i v jistých případech soucítila, fandila ji a nemohla se dočkat, až se z kapitoly čarodějnic přesunu zpátky k ní.

Škoda, že tam nebyly víc rozepsané části s Dorianem, který mi v tomhle díle hodně přirostl k srdci. Jeho magie a myšlení mě opravdu zajímaly a doufala jsem, že to autorka víc rozepíše, protože scény s jeho magií jsou zkrátka parádní. Jen mě překvapilo, že vzhledem k okolnostem vůbec nic nedělal. Mohl se alespoň spojit s povstalci, plánovat... něco!
Léčitelka Sorscha tam byla tak málo, že se mnou její smrt vůbec nic neudělala. Jen mi bylo líto Doriana. Ten má na ženy fakt smůlu... A nejen na ně.
Zakončení mezi ním a králem bylo drsné a jsem zvědavá, co s ním bude dál.

Chaol a Aedion byla zajímavá dvojka. Generál mě neustále překvapoval a stal se mým oblíbencem.

Části s čarodějnicemi - abych byla upřímná, při nich jsem se neskutečně nudila. Několik stovek staré čarodějky a div si nevytrhaj vlasy v kočičí bitvě když jedna na druhou špatně pohlédne. Prosím, jen to ne...


Konec byl dechberoucí a já jsem natěšená na další díl!

2 15.01.2022

(SPOILER) Buď mám čtecí krizi, nebo je to kvůli tomu, že nejsem cílová věková skupina.
Opět se to četlo svižně, hezky, stejně jako první díl. Bylo to tam ale tolik podivností, že jsem si dokola musela opakovat - je to YA.

Do poloviny knihy se děj neuvěřitelně vleče a všechno co vidíme je jak si Calaena obliká šaty, je neustále podrážděná (opravdu jsem nepochopila, proč byla tak otrávená na Doriana) a skáče do postele s Chaolem. Na to, že je nejlepší vražedkyne se snadno nechala otrávit naprosto obyčejným člověkem a málem umře.... Pak zase jakoby zázračně přepnula do vražedného módu a hravě dokáže vyřídit několik mužů kteří unesou Chaola a běží rychleji než kůň. Ten její "mód vražedkyně" nedává smysl, je to neskutečně přetažené za vlasy.
Celá postava taková je - Calaena si dokáže poradit se vším, dokáže každého porazit, všechno tají a není věc, co by neuměla. Taky je neuvěřitelně pokrytecká. Vyčítá Nahemii že ji nic neřekne, ale ona dělá to samé (ale hej, naprosto všichni tají všechno před všema. To mě doslova iritovalo).
Calaena je nájemným zabijákem, ale nesnáší vraždění, v první polovině se dokonce snaží vraždění vyhnout ale v druhé zase vraždí ráda a užívá si to.

Kniha je plná náhod - někdo náhodou spatří toho druhého, Calaena náhodou najde toto, náhodou při souboji s čarodějnicí tam byla sekera atd... O tom, že královský vrah, nejnebezpečnější osoba v království má vysoké postavení u dvora, že i vojaci se před ní musí postavit do pozoru, raději ani nemluvím.

Smrt princezny byla napsaná bravůrně. Stejně tak i souboj Calaeny a Doriana se stvůrou v knihovně i finální souboj. Hodně mě zajímala Dorianova linka s magií. Kdyby takhle byla napsaná celá kniha místo nesmyslných romantických blbovin, užila bych si to víc. To, jak Calaena přinesla Hrobovu hlavu před krále bylo zkrátka parádní. I odhalení kdo skutečně Calaena je (přestože to bylo čtenáři z náznaků jasné, popsané to bylo na úplném konci knihy epicky). Tyhle stránky jsem hltala.

Nemůžu si pomoct, ale na to, jak se popisuje, že jsou Chaol a Dorian nejlepší přátelé... upřímně ani v prvni knize jsem to necítila. Vůbec. Vždycky když spolu mluvili, jejich rozhovor se točil jen kolem Calaeny. Toť vše. Žárlí na toho druhého, přou se o Calaenu (která je podle nich dokonalá samozřejmě) a dokonce si v duchu přejí, aby Calaena tomu druhému ublížila.
Při posledním souboji dokonce Dorian nechal Chaola napospas a chtěl utéct s Calaenou. Proč znovu nepoužil magií? Vždyť už s ní stvůru odhodil. Nakonec tam byl Dorian v celém souboji naprosto k ničemu. Postavy jsou hrozně nevyspělé, dětinské a až moc emocionální na to, kde žijí. Ale zase... je to YA. Prostě to tam patří.

Ale abych nesrčela pořád kritikou, svět se mi líbí a budu číst dál. Stále věřím, že se to ještě rozjede. A jak ráda říkám - dobrá kniha je ta, která ve vás něco zanechá. Což se tady stalo. :)

2 03.01.2022