Nartaya komentáře u knih
Tuhle knížku miluju. Četla jsem ji našim holkám a celé jsem to nahrávala, abychom měly co poslouchat před spaním, až se nám třeba nebude chtít číst. Slyšely jsme ji s mladší dcerkou nesčetněkrát a vždy se u poslechu dost nasmějeme.
Jsem kočkomil, takže chápete, že mi na konci příběhu skanula slza po tváři...
Příběh byl těžký pro duši. Ta temná zákoutí se otvírala, smutek svíral hrdlo... Bez Hempstockových žen by se to nedalo přežít. Byly nadějí, že svět není tím, co prožíváme a jak si vše pamatujeme... Byly nadějí, že... díky bohu, že se objevila milovaná kočičí bytost. V tu chvíli dávaly slzy a stesk smysl...
Střídá se v nás mnoho bytostí. Chvíli jsme jako Milada a rádi organizujeme druhým životy, jindy jsme těmi Růženkami, které jsou pod vlivem manipulantů a vyděračů, a nejednou se stáváme tím, co je nám nejpřirozenější, bez přetvářky a snahy zavděčit se všem - žijeme Božidaru... Vše má své načasování a vše je v danou chvíli tím, co nás posouvá.
V mnoha věcech jsem s autorkou knihy v souladu.
Odpočinkové čtení během jarních prázdnin. Jakmile jsem dočetla, zopakovala jsem si i předchozí knihu Duchařské příběhy. Paní Olgu znám osobně a mám ji moc ráda. I její příběhy, z nichž občas maličko mrazí, ale většinou dávají člověku naději...
Dostala jsem pod stromeček a přečetla ji jedním dechem. Přenesla mne do světa pana Fouska, jeho úvah, snů i probuzení. Milé odpočinkové čtení. Děkuji panu Fouskovi za sdílnost a Ježíškovi za štědrost.
Přiznám se, čekala jsem více. Na tuto knihu jsou v knihovnách fronty a já se v duchu ptám, čím je tak úchvatná. Zařadila bych ji do sekce "ženských románů". Trocha ezoteriky, trocha toho ponižování žen, trocha éteru, maličko hysterie, pocit bezmoci, potlačeného vzteku. A člověk pořád čeká na to "něco", čím se kniha vymyká, čím je tak zdařilá, že je potřeba si ji v knihovnách rezervovat. Ničeho se však čtenář nedočká, jen uspěchaného konce... Na druhou stranu, kniha se čte rychle, asi právě kvůli tomu očekávanému "něčemu", co nepřijde, a čtenář se může po přečtení vrhnout na další, třeba zdařilejší dílo.
Četla jsem ji čtyřleté dcerce. Ale poslouchal i dceřin tatínek a vždy jsem musela dokončit kapitolu, i když čtyřletá již spala.
Autorku jsem dosud neznala. Půjčila jsem si knihu v knihovně, na blind... a k ní ještě Pozdní láska. První jsem vzala do ruky právě Pozdní lásku a ne a ne se začíst... Odložila jsem ji.
U této knížky to bylo naprosto jinak. Hned mne "chytla". Přišlo mi, jako by ji psala žena o pár let starší, než jsem já. Sloh svěží. Bavil mne i návrat do let, kdy vyrůstala moje mamka.
Zkrátka, kniha se mi moc líbila.
Poučná kniha psaná lehkou a místy též humornou formou. O zvířecím smyslu pro humor a srandu nepochybuji. Lze je vidět téměř denně, pokud se ve společnosti zvířat pohybujete. A pokud je zvíře schopné dělat legraci, pak je schopné cítit i bolest...
Laskavé čtení - hodně mi připomnělo příběhy milovaného Františka Nepila. Pohlazení po duši.
Útěk z reality do země splněných snů. Možná...