NaturalKiller_c komentáře u knih

(SPOILER) Tady raději opustím sektor postav. Přicházejí na řadu nelogičnosti a především řada protiřečení si, které mě konstantně vytrhávaly ze čtení. Některé z nich jsou spíš drobnosti, jiné mě vytočily víc.
1. Nejsem si jistá, jestli by šíp mohl zajet vlkovi do oka skoro až po letku. Ledaže by prorazil skoro celou lebku, i kdyby byl ten vlk velký.
2. Feyre na jedné straně tvrdí, že se spolu s obchodníky tajně modlí k zapomenutým bohům, na další zase říká, že už nemají nikoho, ke komu by se modlili.
3. Je řečeno, že obyvatelé Jarního dvora mají masky na horní polovině tváře, a vzápětí Feyre dodá, že Lucienova jizva končí pod obočím. Těžko ji může vidět, leda že by měl Lucien průhlednou masku, což nemá.
4. Feyre tvrdí, že aby její rodina přežila, klidně pro ně bude škemrat, jenže když předtím zvíře přišlo do jejich chalupy, ona ho ještě provokovala, přestože tím riskovala, že ho rozzuří a ono je všechny, včetně její rodiny, zabije.
5. Tohle není nelogičnost, ale obraty jako „mužná krása čelisti“ nebo věta „Dokonce i to, jak dýchal, v sobě mělo odvěké, nadpozemské kouzlo,“ mě odrovnaly:D.
6. Opravdu nikdo předem nevysvětlil Feyre, proč nemá chodit na Obřad? Jasně, řekli jí, že je to nebezpečné, což by měl být dostatečný důvod, aby se držela zpátky, jenže ona je nikdy neposlouchá, tak jí třeba mohli vysvětlit, co by se jí mohlo stát, aby tam pak ze zvědavosti nešla. Opravdu jí to musí vysvětlovat Lucien až potom, co ten zákaz poruší?
7. Feyre v pohodě láme kosti přes koleno. Nevím, co přesně to bylo za kosti, ale myslím, že tak snadné by to fakt nebylo.
8. Naši hrdinku přijdou do cely navštívit dvě stínové víly. Feyre je jasné, že je musel poslat Rhysand, a o stránku dál je překvapená, že ho vidí a říká, že jí mělo dojít, že za tím stojí on. Ale tys to přece věděla!
9. Feyre přežije několik dnů s neustále krvácející otevřenou zlomeninou. Jak, to je mi záhadou.
10. Hlavní postava nedokáže tři měsíce přijít na primitivní hádanku, ale v momentě, kdy má zlámané skoro všechny kosti v těle, svíjí se v agónii a neměla by být schopná pořádně přemýšlet, se jí najednou rozsvítí a uhodne to. Nemám slov.

No a ten konec. Čekali byste nějaký pořádný epický souboj s arcizáporačkou, co? Jděte o dům dál. A pozor, opět přichází větší spoilery. Dočkáme se jen toho, že královna v záchvatu vzteku zkope a zabije Feyre, Rhys a Tamlin se s ní poperou a to vše před plnou síní víl, které v tichu stojí a čumí. Nakonec jsme tu mohli mít ještě docela milý kýčovitý happy end s „a žili šťastně až navěky“, ale to by nesměl přijít ten náznak, že Feyre má nejspíš pouto s tou nejtoxičtější postavou, co tam je. Aby mohly být další díly plné dramatu. Asi.

Upřímně, jsem vážně ráda, že jsem si Dvůr půjčila v knihovně a nekoupila si ho, protože těch 350 korun by teď klidně mohlo jít na nějakou terapii, kterou po tomhle nejspíš budu potřebovat. Prosím, neříkejte mi, že druhý díl bude lepší. Neříkejte mi, ať si počkám, že ono se vlastně ukáže, že Rhysand je fajn a Tamlin blbec. Už jsem o tom slyšela. Ale pokud je první díl tak zlý, že mě dokonale znechutí a sebere mi veškerou motivaci pokračovat dál, tak je prostě něco špatně. Promiňte mi tolik komentářů. Já jen cítím potřebu tady vyjádřit své pocity a názor, protože opravdu nechápu, proč má Dvůr trnů a růží tak vysoké hodnocení.

Amarantha. Dámy a pánové, přivítejte toho nejsměšnějšího záporáka, s jakým jsem se kdy setkala. Krutá, tisíce let stará královna, která miluje mučení, div nepožírá k snídani štěňátka, je zlá a zlá a… taky ještě zlá. A to je tak jediná její vlastnost. I když, abych jí nekřivdila, musím přiznat, že je ještě k tomu hloupá. Mocná dlouhověká vládkyně dá Feyre tak primitivní hádanku, to snad nemyslela vážně. Ještě kdyby šlo jenom o to, CO to bylo za hádanku, ale já mám problém i s tím, že jí tu možnost okamžitého osvobození vůbec dala. Mohla se prostě pobavit při plnění Feyřiných úkolů (tři úkoly jsou teda jedno z nejméně originálních řešení situace, ale tak dobře), užívat si, jak trpí a nakonec se vytasit s tím jejím triumfem, že Feyre špatně pochopila jejich dohodu (nechci to moc spoilerovat, ale snad to jde aspoň trochu pochopit). Ne, ona jí dá tuhle hloupou možnost záchrany, přestože ji to může životně ohrozit. Můžete mi říct, že se naše zlá královna prostě nudila a chtěla si to okořenit trochou adrenalinu a nejistoty, ale z mého pohledu šlo prostě o nelogickou kličku, kterou autorka mohla dosáhnout výsledného konce.

Ještě k té její povaze: jak jsem řekla, Amarantha je zlá, hloupá a tím to končí. A mě to hrozně štve, protože… Jasně, můžete mi říct, že je to retelling pohádky a v pohádkách přece bývají zlé prohnilé královny. Jenže pak zjistíte, co v té knize ještě je a dojde vám, že to tak úplně pohádka nebude a že je to spíš pro starší čtenáře (nebudu tu rozvádět YA vs NA dilema, ale víte, jak to myslím, klasická pohádka pro děti to není). A když je to teda pro starší čtenáře, kteří, předpokládám, mají už něco načteno, tak by nebylo na škodu na tom trošku zapracovat, protože takhle plochá záporačka jim prostě stačit nebude.

Rhysand. Tak. A teď si jdu zalézt do nějakého krytu, protože pokud doteď ještě žádná fanynka nezačala plánovat moji vraždu, teď se to určitě zvrtne. Podle mě je totiž Rhys jednou z nejhorších, nejnechutnějších a nejtoxičtějších postav, o jaké jsem kdy četla. Kdyby to byl záporák, byl by možná lepší než Amarantha, i když je fakt, že laťka je tu dost nízko. Můžete mi někdo prosím vysvětlit, kdy se sadističtí psychopati stali sexy? Já jsem u něj chvilku měla naději, když hned v jeho první scéně pomohl Feyre a nic za to nechtěl. Jenže pak to šlo do kytek. Následující část obsahuje spoilery, ale upřímně si myslím, že by si ji měli přečíst i ti, co se na Dvůr teprve chystají, aby zhruba měli přehled, co je Rhysand v prvním dílu zač.

Poníží Tamlina a Luciena, donutí je uklonit se mu až k zemi výměnou za to, že možná neprozradí, že u sebe mají lidskou holku. Čte před nimi nahlas Feyřiny osobní myšlenky, které se týkají Tamlina. Když je Feyre v Amaranthině cele a má otevřenou zlomeninu, Rhysand se nabídne, že ji vyléčí, ovšem pod jednou podmínkou. Každé dva týdny v měsíci, do konce jejího života, s ním stráví na jeho dvoře. Feyre odmítne, protože doufá, že jí přijde na pomoc Lucien. Rhysand nabídku zopakuje. Feyre ho důrazně pošle pryč a co udělá náš milý Rhysand, kterého všichni tak milují? Chytne ji za tu vyčnívající kost a několikrát s ní zakroutí, až Feyre řve bolestí. A do toho se na ni usmívá a šklebí, protože si užívá, že ji to bolí a že má nad ní takovou moc. Hnus. Dál ji opíjí vínem a nutí ji tancovat mu mezi nohama až do vyčerpání, a když se vyřízená Feyre pozvrací, on ji zvedne ze země, nalije jí další pohár a nutí ji to dělat znova. Taky jí olizuje obličej, když brečí, nazývá ji jeho majetkem a takhle bych mohla pokračovat dál a dál.

A co mě na tomhle štve úplně nejvíc? Že to není prezentováno jako něco špatného. On Rhysand potom přijde za Feyre do cely, aby si postěžoval, že je unavený a osamělý, že vlastně všechno dělá jen naoko, aby naštval Tamlina, protože potřebuje, aby proti Amarantě využil veškerý vztek, a že je to vlastně hodný chudák, co jí pomáhá. Asi aby nám ho bylo líto. Až na to, že vůbec. On se k ní totiž chová jako k majetku, i když nemusí, viz to kroucení kostí. Jenže třeba hned potom, co jí začne olizovat obličej, si Feyre řekne, že jí vlastně pomohl se nezhroutit, a když uzavřou tu dohodu ohledně času, který Feyre stráví na jeho dvoře, tak ji napadne, že je na ni vlastně milý, že byl ochotný s ní usmlouvat jeden týden místo třeba celého roku. Chápete? On není zlý, že ji využívá pro svoji zábavu, ponižuje ji a opíjí. On je vlastně hodný, že s ní o tom smlouvá. Tohle je odpornost nejvyššího kalibru a vyčítám především autorce, že takového zmetka glorifikuje. Nerozumím tomu, proč na něj tady vidím tolik pozitivních názorů. Nechápu, jak někdo psychicky zdravý může říct, že Rhysand je super. Copak vy byste byli schopni se do někoho takového zamilovat? Copak vám přijde v pořádku, jak se chová? Kde je v tom ten „skvělý humor a přitažlivá arogance“? Tohle by nemělo připadat v pohodě nikomu, ať už je vám 15 nebo 25. Nepobírám to. Rhysand má k romantice a oblíbitelnosti asi stejně blízko jako Thomas Honor ke cti, a pokud nevíte, o kom mluvím, buďte rádi a v zájmu vašeho psychického zdraví to jméno co nejrychleji zapomeňte.

Bolest. Utrpení. Genocida mozkových buněk. Tato slova se mi vybaví, když si vzpomenu na Dvůr trnů a růží. Historicky první kniha, ze které jsem doslova slzela zoufalstvím. Přemýšlela jsem, jestli bych ji vnímala jinak, kdybych si ji přečetla o něco starší a dospěla jsem k názoru, že ne. Problémy, které se Dvorem mám, nijak nesouvisí s explicitními scénami, které jsou tam asi dvě, možná tři, ani s násilím, které je oproti jiným knihám ještě slabým odvarem. Jedná se o věci, se kterými budu mít nejspíš problém vždycky. Zkusím ale začít aspoň trochu pozitivně a pokud možno bez větších spoilerů, protože bych byla ráda, aby i ti, kteří Dvůr ještě nečetli, měli možnost podívat se na něj z trochu jiného pohledu, než jaký tu prezentuje většina recenzí. Aspoň se budete moct psychicky připravit.

Styl psaní mi neuvěřitelně sedl. Po přečtení první kapitoly jsem si řekla: „Jo, tohle by mohlo být dobrý.“ Na rozdíl od prvního dílu Skleněného trůnu, který se hrozně táhl, se Dvůr četl skoro sám. Byla jsem s ním hotová za dva dny, a jestli si někdy ještě přečtu něco od Maasové, tuhle chybu už nikdy neudělám, protože zkonzumovat za tak krátkou dobu takové množství toxicity prostě nemůže být zdravé. Ale dobře, styl psaní za mě skvělý.

Dost lidí tu píše, že je Jarní dvůr nudil, a že je příběh začal bavit až v momentě, kdy se objevil Rhysand. Možná je se mnou něco špatně, ale mám to přesně naopak. Pokud bych knihu odložila někde v polovině, před Rhysandovým příchodem, dala bych jí jednu až dvě hvězdičky. Jasně, tolik se tam toho nedělo, Feyre se seznamovala s Tamlinem, Lucienem a Jarním dvorem, plánovala útěk, malovala atd., ale jakmile se tam objevil právě Rhys, všechno to šlo do těch nejtoxičtějších hlubin pekla, jaké si dokážu představit. A když už o něm mluvím, pojďme si rozebrat postavy. Předem říkám, že žádná z nich mi nepřišla nijak extra do hloubky promyšlená, většinou to byli samí sexy machři s tragickou minulostí, ale sem tam se našlo i nějaké menší pozitivum.

Feyre. Postava, která na začátku působí jako hrozná chudinka. A upřímně, když jsem viděla, jak debilně se ve druhé kapitole chová její rodina, tak mi jí chvilku líto i bylo a myslela jsem si, že ona jediná je z nich docela schopná. Jenže veškerá lítost mě přešla v okamžiku, kdy Feyre přijela na Jarní dvůr. Ona je totiž hrozně hloupá a protivná. V momentě, kdy jí ani její rodině nehrozí žádné nebezpečí, je o ně všechny dobře postaráno a mají se líp než kdy dřív, plánuje útěk a dělá všechno proto, by se odtamtud dostala, a naopak když jí nebezpečí hrozit začne, se jí nechce odjet, protože je zamilovaná. Tamlin si ji nastěhuje do luxusního pětihvězdičkového paláce, je tam jak na dovolené all inklusive, jídlo má, oblečení má, sakra, služebné jí doslova vytrhávají chloupky, Tamlin se k ní snaží chovat mile a ona na něj štěká, uráží víly, jak jsou kruté, ale při sebemenší poznámce o lidech se sama okamžitě urazí a odejde. (Jo a jsem ráda, že se nakonec vysvětlilo, proč ji Tamlin za to, co provedla, poslal do wellness hotelu a nezabil ji, nad tím jsem se rozčilovala půlku knížky.) Půl hodiny před západem slunce si vyjde do lesa, kde nikdy nebyla, lovit tvora, kterého nikdy neviděla, přestože kolem se potlouká další kopa příšer, co ji mohou zabít. Mimochodem, menší spoiler, ale nejde o nic zásadního: Feyre chce teda vzít roha. V zahradě na ni začne mluvit Tamlin, snaží se k ní být milý, navrhne, že ji provede po pozemcích atd. Feyre má skvělou příležitost se s ním sblížit, aby se ho mohla později pokusit přemluvit, jestli by ji třeba za dobré chování nepustil domů. A co udělá? Protivným tónem ho pošle pryč, čímž ho podráždí. A proč že ho poslala pryč? Aby mohla najít jeho vyslance a nejlepšího přítele Luciena, kterého si chce naklonit, aby se za ni přimluvil u Tamlina, jestli by ji nepustil domů. Ach jo.

Dál nejen že neumí poslechnout jediný příkaz, ale hlavně ani dobře míněnou radu, která slouží k jejímu bezpečí. „Dneska v noci nechoď ven, Feyre, mohlo by se ti něco stát.“ Samozřejmě že jde ven. „Dobře, když už jsi šla ven a viděla, proč jsi to neměla dělat, běž zpátky do pokoje a do rána nevycházej, je to nebezpečné.“ Spolehněte se, že Feyre vyleze z pokoje. „Hele, nepij o slunovratu to víno, není to dobrý ná--“ Feyre už ho do sebe leje jak vodu. To, že asi tři měsíce není schopná uhodnout primitivní hádanku, kterou vyluštíte po třetím řádku, radši nekomentuju, ale vrátím se k tomu u Amaranthy.
Tamlin. Milosrdný, milý, obětavý krásný hrdina s tragickou minulostí, který nese svá těžká břímě sám, než aby se někomu něco stalo. Namakané má nejspíš i svaly kolem uší a vůbec je prostě dokonalý. Ale jedno mu musím přiznat, přinejmenším se nechoval tak toxicky jako Rhysand (ano, řeknu to o něm ještě hodněkrát) a bylo vidět, že mu na jeho lidech záleží.

Lucien. Ten jeden světlý bod, aspoň v porovnání s ostatními. Opět, opravdu se nejedná o kdovíjak propracovanou postavu, ale je jediný, koho jsem si dokázala jakž takž oblíbit. Napřed jsem si myslela, že to bude srab, co stáhne ocas, jakmile jde do tuhého, soudě dle toho, jak se zachoval jednou v lese a podruhé, když je poctil návštěvou Rhysand, ale na konci knihy byl ochotný riskovat pro své přátele a pro svobodu dvora vlastní život, čímž mě vyvedl z omylu. Jediná postava, která nebyla úplně dokonalá, ale ani neměla nesnesitelnou osobnost.

Obvykle u knížek, které mě opravdu vyvedou z míry, netuším, jak začít recenzi, tady ale vím naprosto jistě: Pro Dvojí mysl je v pekle vyhrazený samostatný kruh. Hned vám vysvětlím, proč.

BEZ SPOILERŮ: Už anotace zní jako něco, co byste našli na Wattpadu. Jenže i tam byste našli hromadu lépe napsaných příběhů, než je tento. Scény, které mají být děsivé, jsou směšné, a ty, u nichž se máte zasmát, ve vás akorát vyvolají chuť skočit do zdi. Dám vám menší přátelskou radu: pokud chcete napsat horor nebo thriller, nedělejte si v důležitých okamžicích z hlavní postavy legraci. Nepopisujte, jak se komicky rozplácne na zemi, zatímco bloudí v temné budově, a proboha, nenechte ji přemýšlet o ředkvičkové revoluci, když ji nahání vrah. Naprosto tím podkopete napětí a nikdo to nebude brát vážně. Nemáte zač.

Kromě toho autor popisuje scény, kde postava loví v bazénu brýle nebo se plíží kolem expřítele mnohem akčněji a detailněji, než scény, u kterých je to potřeba.
K postavám: Ty jsou údajně dospělé, ale chovají se jako děti ve školce. Dospělý muž v práci nahlas křičí ,,Hurá, hurá!" zatímco jeho kolegyně volá dokola ,,Sushi, sushi, sushi!" a třetí se tomu hihňá. Na všechno reagují naprosto přemrštěně, brečí smíchy nad vtipy, nad kterými byste se maximálně pousmáli a ani za nic nevěřím, že je někomu mentálně víc jak deset let. Co se týče Lilly, hlavní postavy, nedokážu si představit, komu by mohla být sympatická. Mám pocit, že autor se buď záměrně vysmívá všem čtenářkám, nebo má naprosto zkreslenou představu o tom, jak ženy uvažují (a mimochodem, puberta ženám opravdu nekončí ve dvaadvaceti letech). Lilly je povrchní hloupá husa, která vám nezapomene připomenout, že je opravdu blond, je štíhlá, má výstavní kukuč a zadnici a muži se za ní točí. Taky si myslí, že je mentálně vyspělá, což je jediný dobrý vtip, který jsem v celé knize našla. Panikaří víc nad tím, že její fotka má málo liků, než když jí jde o život. Nepřeháním, takhle reaguje na nebezpečí: ,,Usoudila jsem, že mi chce setnout hlavu a raději jsem se víc nepřibližovala." Cítíte v tom ty emoce? Já taky ne. Jinak je velmi háklivá na svůj vzhled a soudí podle něj i ostatní, přece by vedle sebe nenechala sedět nějakého vandráka, jak sama řekla. S oblibou hodnotí náhrobky a přirovnává je k dekoracím, porovnává, kdo ze zemřelých byl jak oblíbený a radši by zemřela, než aby obětovala kabát. Taky počítejte s tím, že na konci knížky budete bez problémů schopní sestavit její kompletní jídelníček, protože autor se zřejmě vyžívá v popisech toho, jak Lilly jí a jako správná mladá slečna si to jídlo dokumentuje prostřednictvím mobilu a hází to na sociální sítě, a obírá tím sám sebe o prostor pro důležité a děsivé scény a čtenáře o mozkové buňky. To by asi stačilo.
Tolik k postavám, nenajdete tam žádnou, který by měla větší hloubku než louže na chodníku. Víc se rozepíšu u komentáře se spoilery. Tam se dostanu i ke konkrétním nelogičnostem, ale teď přejdeme k mému oblíbenému bodu: sloh a slovní obraty.
Při čtení prologu jsem si všimla, že autor se celkem elegantně zvládá vyhýbat opakování slov. Máme tu hosty, návštěvníky, strávníky, nedočkavce. Dobrá práce! Škoda, že to nevydrželo do první kapitoly. Pak to totiž všechno začalo jít z kopce a nezastavilo se to do konce knihy.
Všechny postavy něčím disponují, téměř v každé kapitole něco zeje prázdnotou, všechno rapidně klesá nebo roste a nesmím zapomenout na slovo choť. Zato pro auta tu máme spoustu nových výrazů, jako třeba plechové kočáry, burácivé motorové oře, plechová monstra a opancéřované ďábly. Tři odstavce o tom, jak Lilly šlápne do psího exkrementu, autor napsal nejspíš jen proto, aby předvedl světu geniální obraty jako fekálová lady nebo rozverný kakanec. Vrchol komedie, Goldoni se v hrobě popadá za břicho.
A to nemluvím o té hromadě nesmyslných vět:
,,Nadýchaný bochánek se zaklepal a ulétl pryč." To Lilly mluví o mraku. Odkdy se mraky klepou?
,,Kýžené pročištění vzduchu se nekonalo."
,,Volby byly na krku."
,,Venku nepřetržitě operovala tma."
,,Rozkmitala jsem své malinké nožičky." Tady se Lilly prosím pěkně rozběhla.
,,Pompézní vchod působil svěžím dojmem." Jak si mám představit svěží vchod? Je čistý? Je bílý? Voní jako toaletní papír z reklamy? Netuším.
,,Moje nálada rapidně rostla směrem vzhůru." To směrem vzhůru je tu úplně zbytečně, nálada asi neporoste do strany. Jenom ta moje začala během čtení vytvářet mandaly.
,,Ta dřevěná kráska mě každý večer nápadně vábila." S Rouskovými větami bez kontextu byste mohli hrát hru Uhodni objekt. Tady mluví o posteli.
,,Nechutnost a nevole se mnou doslova cloumaly." Když už, tak znechucení, ne nechutnost.
Co je sakra limitní zážitek?
Slova jako skvělá, mimořádná, jedinečná, nejsou superlativy, to by spisovatel mohl vědět.
,,Zoufale jsem zalapala po atomech kyslíku." Prosím, ať se autor raději nepokouší popisovat panické záchvaty.
Odmítám uvěřit tomu, že tuhle knihu viděl korektor, beta čtenář nebo někdo jiný, kdo by měl být zodpovědný za její konečnou podobu, protože není možné, aby nechal projít tolik hrůzností. Nemluvě o chybějících písmenech, mezerách navíc, náklonnosti s jedním n, špatnému ji/jí, v tom napsaném zvlášť tam, kde má být dohromady a o výrazu ,,jedny velké vrata." Au. Kromě toho zjistíme, že když Lilly někoho přechytračí, nedokázala ho převézt, ale převést. Asi na metry krychlové. Aby toho nebylo málo, věty jako: ,,Opravdu jsem se bála! To by ale byla ostuda! To bych rozhodně nepřežila!" na mě působily tak ironicky, že jsem začala přemýšlet, jestli vlastně celá kniha není parodie. Pak bych názor možná přehodnotila.
A pokud si myslíte, že to všechno zachrání napínavý příběh, jste vedle. Zápletku nejspíš uhodnete kolem strany 35 a zbytek knihy budete, jak už jsem řekla, číst o tom, jak Lilly jí, randí, obdivuje svůj vzhled a svým humorem na úrovni třetí třídy dostává své přátele a kolegy do kolen.

Epilog bych nepopsala jako třešničku na dortu, spíš jako svíčku na hranici polité benzínem.

(SPOILER) Kde jenom začít? Knihu jsem četla ještě na internetu před jejím vydáním, nedávno se mi ale naskytla příležitost zjistit, jak vypadá její finální vydaná verze. A nestačila jsem se divit. Patřím k cílové skupině, ale musím říct, že málokterá kniha ve mně vyvolala takovou chuť mlátit hlavou do stolu (malý bod k dobru za to, že z těchto knih Lea pořád nebyla ta nejhorší).
Začnu postavami. U Ley bych do určité míry byla schopna tolerovat její trucování a vztekání se, aspoň ze začátku. Přeci jen, kdyby mě v sedmnácti letech otec vyhodil z domu s tím, že si mám vzít o deset let staršího chlapa, aby byl dodržen nějaký slib, o kterém jsem v životě neslyšela (což je další věc, co mě překvapila – to se u Ley doma o Thomasovi a slibu vůbec nemluvilo?), taky bych z toho nebyla dvakrát šťastná, obzvlášť pokud by se jednalo zrovna o Thomase (a je mi úplně jedno, že je nadpozemsky mužný). Každopádně Lee její až dětinské chování vydrželo snad až do konce knihy, opravdu mi nepřišlo, že by se chovala na sedmnáctiletou vesnickou holku (takhle bych se kvůli spaní na zemi nevztekala ani já). Ale hlavně že je krásná, to nám kniha předhodí snad milionkrát. A taky jí nedělá problém porazit v souboji s meči nejlepší honorskou válečnici. Jo a už jsem se zmínila, jak je Lea krásná?
Thomas. Absolutně nechápu, jak někomu jeho „kočkování se“ s Leou mohlo připadat vtipné, nebo dokonce romantické. Jakmile Lea Thomase neposlouchá, místo domluvy ji přinutí poslouchat buď tím, že na ni zařve, začne jí vyhrožovat, a jednou jí dokonce hodí meč (asi jedinou památku na domov) do rybníka/jezera. Poté ho napadne, že to „asi trochu přehnal“, ale nepamatuju si, že by se za to Lee omluvil. Když se náhodou Thomasovi něco stane, vyčítá to samozřejmě Lee, protože to dělal kvůli ní, v jedné části knihy dokonce přizná, že doufal, že si ji vychová k obrazu svému nebo tak něco. Honorskému lidu ji kvůli jednomu hloupému vtipu představí jako Nijak, přestože dobře ví, jaké má Lea z představení obavy. A když to vypadá, že se jeho a Leyin vztah konečně začal někam posouvat, tahle smyčka začne nanovo. Já nevím jak vám, ale mně vyhrožování, řev, manipulace, ani veřejné ponižování fakt romantické nepřijde. Proto nechápu, jaký mají ženy v knize důvod Thomase tak zbožňovat, kromě toho, že je podobně jako Lea neuvěřitelně krásný a údajně se jedná o skvělého válečníka, kterého uvidíme bojovat asi tak jednou při tréninku a podruhé s mužem, na kterého žárlí, protože si dovolil mluvit a žertovat s Leou. To je další věc – Lea očividně nesmí mluvit s muži, jinak se Thomas šíleně naštve, ale Thomas smí mluvit, flirtovat a kdoví co všechno s jinými ženami. Tím se dostávám k dalšímu bodu: Thomas miluje Perlu. Miluje ji tolik, že se s cestou do Sluneční vesnice opozdil o pět let a nedostál tak své „cti“. Miluje ji tolik, že se ji vydá hledat i přesto, že může být klidně mrtvá. Ale očividně mu i přesto nedělá problém se líbat s Leou (navíc často proti její vůli), o které je navíc několikrát řečeno, že je ještě považována za DÍTĚ!
K dalším postavám toho nemám tolik co říct. Fleur má být elitní válečnicí, co dokonale ovládá svůj vztek, ale první den, co uvidí Leu, na ni vylije polévku (těch bitev s jídlem tam vůbec bylo nějak moc). Proč? Protože žárlí kvůli Thomasovi. Oceňuji, že aspoň u ní proběhl nějaký vývoj a ke konci knihy už aspoň neměla chuť na každém kroku Leu zabít. Patrick u mě selhal ve chvíli, kdy jsem zjistila, že miluje Leu (protože proč ne?), jinak mi asi jako jediná relativně normální postava připadal Kristián (který je ovšem terčem Thomasových posměšků, protože na rozdíl od něj neholduje boji, tudíž to podle jeho bratra asi není správný chlap nebo já nevím).

9 09.04.2021

(SPOILER) Svět. Máme tu zemi, kde téměř pořád prší, některé postavy ani neviděly slunce, ale důsledky se neřeší. Nedostatek vitamínu D, problémy s pěstováním… nic. Dál je tu země, kde všichni musejí chodit upravení, jinak jim hrozí dost drsné tresty, tudíž by mě celkem zajímalo, jak v té zemi pracují, starají se o zvířata a podobně, protože u toho se člověk občas musí zašpinit. Ještě se vrátím k Honorově zemi – pokud jsem to pochopila správně, jedná se o vojensky asi nejvyspělejší stát. Jejich vojáci jsou známí jako skvělí bojovníci a válečníci… Ale s kým válčí? Byla tu jedna bitva na začátku příběhu, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, nenapadá mě, s kým by se podle mapy mohli honorští dostat do války (o loďstvu myslím zmínka nepadla). Konflikt mohlo vyvolat leda to, co se později v knize stalo mezi Leou a Bellou, ale zatím to vypadá, že to skončilo u sekání copů, jednoho pokusu o vraždu (rychlé vysvětlení: Bella poslala na Leu vraha, který jí měl v hostinci nalít do pití jed. Tenhle pokus díky záměně sklenic - to si s sebou vrah přinesl ty sklenice dvě? - nevyšel a na dně sklenice, ze které se napil někdo jiný, se našel vzkaz. ) a výhružného dopisu. Zato se zdá, že král a jeho vojsko ignorují, že mají ve městě čtvrť kanibalů/obchodníků s masem. Jediným varováním je cedule „Smrtné uličky“, ale že by se to jejich slavné vojsko sebralo a šlo ty Obchodníky odtamtud vyhnat, aby neohrožovali obyvatelstvo, to ne.
Pak tu je spousta menších nelogičností: Thomas v klidu popíjí, zatímco ho Lea mlátí do zad, služebná klepe na dveře a vzápětí je nemůže otevřít, protože má prý plné ruce (asi do těch dveří kopala nebo mlátila hlavou, já nevím), ženy po Thomasově zranění POSTUPNĚ vykřikly, postavy po sobě hází těsto na lívance (tekutým těstem se musí házet fakt blbě), objeví se tam pouštní chuchvalce (podle autorky koule smotaných větviček), useknutá hlava přemýšlející o vlastní smrti, knihovna ve stanu, dar rodu Honorů cítit emoce ostatních, který funguje, jak se mu zrovna zachce a tak dále.
Abych zmínila i něco pozitivního, musím říct, že se mi až na některé slovní obraty docela líbil styl psaní. Myslím, že některé popisy se opravdu povedly, a když zavřu oči nad gramatickými chybami a překlepy (teda to bych je při tom množství musela mít zavřené celou knihu, ale budiž), tak kniha jako taková byla aspoň napsaná docela čtivě. Proto dávám knize aspoň tu jednu hvězdičku, které navíc pomohl fakt, že jsem nedávno narazila na knihu mnohem horší a nechci Leu srazit až na její úroveň.

9 09.04.2021

Možná vám podobně jako mně bude chvíli trvat, než si zvyknete na autorův styl psaní a možná trochu chaotické prokládání děje vedlejšími linkami nebo vysvětlováním, ale věřím, že když se vám podaří naladit na autorovu vlnu, celý ten zmatek začne najednou dávat nějakým zvláštním způsobem smysl.
Bavila mě ta promyšlenost - co vám v prvním dílu připadá jako náhodná, vtipná a absurdní scéna, to se o pár dílů později ukáže být součástí něčeho většího.
Dále je tu autorova fantazie - nevím, jak dokázal vymyslet něco jako loď na nepravděpodobnostní pohon, ale je to skvělé.
Humor možná nesedne každému, ale sama jsem se u knížky docela nasmála.
Myslím, že kniha mě chytla ve chvíli, kdy autor začal bořit klišé. Myslíte si, že když nabídnete svému vězniteli pochopení, že vlastně všechno zlé dělá jen proto, že je ve skutečnosti osamělý a chce být milován, ušetří vás? Ani omylem. Zkoušíte přemluvit hloupého strážce, že má v životě na něco lepšího a měl by se vzbouřit? Zapomeňte. Právě tohle dělá knihu nepředvídatelnou, což je pro mě upřímně osvěžující.
I přes veškerou absurditu a humor se ale autorovi podařilo sdělit zajímavé myšlenky, nad kterými jsem se musela pozastavit. Kniha je zkrátka geniálně absurdní a absurdně geniální.

8 09.04.2021

Od této knihy jsem měla docela velká očekávání, bohužel však musím konstatovat, že jsem poněkud zklamaná. Začnu ale s pozitivy a zkusím to bez spoilerů.

Základní koncept je skvělý. Fantasy detektivka z prostředí Londýna, přesně to mě nalákalo ke čtení, protože takový nápad má podle mě obrovský potenciál. A byly to právě části, kde se vyšetřovalo, kde si postavy dávaly věci do souvislostí a přemýšlely nad dalším postupem, kde Peter prováděl různé experimenty, kterými se snažil zjistit, jak magie vlastně funguje, aby tyhle poznatky pak mohl v důležitém okamžiku použít, které mě bavily ze všeho nejvíc. Bohužel jsem kvůli nim musela přetrpět spoustu bolestivých, nepřehledných a někdy nudných částí, ale k tomu se dostanu.

Samotná kostra příběhu je rozhodně zajímavá, s každou další vraždou hrdinové nachází nová vodítka, až jsou nakonec schopni předpovědět, kde by se mohla stát další, a pokusit se jí zabránit. Motiv a závěrečné odhalení chválím, nápad to byl originální, i když jsem se na konci trochu ztrácela. Celkově se mi ale právě ta detektivní dějová linka moc líbila, rozhodně víc než ta, kde se řešil spor božstev, ale ten tu kvůli spoilerům pro jistotu rozebírat dopodrobna nebudu.

A posledním čistě plusovým bodem, který bych ráda zmínila, byl samotný popis práce u policie. Prostředí, atmosféra, popis postupů, a vysvětlování některých technických záležitostí, všechno to působilo důvěryhodně a skvěle doplňovalo celou atmosféru.

Teď k té méně příjemné části. Ačkoliv je Londýn jedním z mých oblíbených měst, přiznám se, že po několikátém detailním popisu toho, přes které zastávky metra Peter jel, který podnik se nachází v konkrétní části nějaké ulice, které budovy ho obklopují a jak dlouho už tam stojí, jsem začala přeskakovat. Pokud vás historie a struktura Londýna opravdu zajímají, věřím, že pro vás tyto části budou představovat plus, já jsem však bohužel většinu míst, které autor popisoval, během minuty vypustila, tedy až na ta, která byla pro příběh skutečně důležitá. To, co mi navodilo atmosféru Londýna mnohem lépe, byly zmínky mrazivého vzduchu, deště, turistů a hlavně suchý britský humor, který sice nebyl pokaždé tak vtipný, jak autor zamýšlel a do některých situací se mi moc nehodil, ale většinou svůj účel splnil a pobavil mě.

Co mi na rozdíl od přednášek o městě chybělo, byly překvapivě emoce. Chápu, že Peter za tu dobu, co pracuje u policie, viděl dost ošklivých věcí a neočekávám proto, že se bude hroutit kvůli každé kapce krve. Ne. Aby člověk mohl dělat takovou práci, musí si vypěstovat určitou odolnost, a to nám kniha dost jasně sdělila. Za to určitě plus. Jenže postavy se tady chovají absurdně klidně v situacích, kdy to skoro až není normální. Zdá se mi, že všichni přijali fakt, že magie existuje, úplně v pohodě. Žádná dlouhá fáze popření, žádný „To přece nemůže být pravda, někdo si z nás dělá legraci!“ Respektive ono tam vyjádření určitých pochyb je, jak ze strany Petera, tak Lesley, jeho kolegyně, ale trvá celkem tak dvě věty a oba velmi rychle přijmou fakt, že kouzla existují, jako by se nechumelilo. Žádné otřesení z toho, že svět funguje jinak, než si mysleli a že existuje oddělení pro vyšetřování případů zahrnující nadpřirozené jevy. Žádné „Jak to, že zrovna já vidím duchy a cítím nadpřirozeno?“ Nic, všechno je v pohodě, jedeme dál a Peter po velmi krátké době vyjádří přání stát se čarodějovým učněm a složit přísahu, aniž by o cokoliv věděl o magii nebo o tom, proč k ní vlastně má nadání. Teprve na straně 128 vyjádří nespokojenost nad tím, že vlastně neví, jak magie vzniká, a právě tady konečně začínají jeho výše zmíněné experimenty a různé otázky na inspektora Nightingalea, který Peterovi ale většinou odmítá odpovědět, protože ještě nenastal ten správný čas. Ve druhé polovině knihy už je to lepší, pokud vynechám scénu, kde posednutá postava s rozpadající se tváří s klidem žertuje, a hlavně se dočkáme i napínavých scén, ze kterých jde občas mráz po zádech, ale do té doby jsou všichni, jak jsem řekla, překvapivě klidní na to, co se kolem nich děje.

Teď přejdu k tomu, co mě v knize rušilo ze všeho nejvíc, a to byly neustálé sexuální narážky. To, že Peter se snadno rozptýlí, je sice pro postavu dobrá špatná vlastnost, jestli chápete, co tím myslím, jde o nedokonalost, která nám postavu polidšťuje, bylo by ale fajn, kdyby ho rozptylovalo něco jiného, než ženy. Skoro pokaždé, co se v knize objeví ženská postava, jako první se obvykle dozvíte, jaká má prsa a jestli Petera vzrušuje. Neřeknu, kdyby to tam bylo jednou dvakrát, abychom pochopili, že Peterovi se prostě ženy líbí, ale ono je to tam až překvapivě často. A když pak většinu kapitoly, kde se máte dozvědět od jiné postavy podstatné informace pro vývoj příběhu, zabere Peterovo očumování nahé holky a přemýšlení nad jejími ňadry a zadnicí, zatímco ten důležitý rozhovor zabere pár vět, máte chuť knihu odložit. Tedy aspoň já jsem ji měla. Dalším příkladem je část, kdy skončí napínavá kapitola, v níž postavy bojují a utíkají o svůj život, jenže hned ta další začíná Peterovým naštěstí ne detailním popisem jeho erotických snů. Skvělý způsob, jak podkopat atmosféru. Co mě ale naštvalo úplně nejvíc, byla tahle věta: „Hlas patřil baculaté ženě s kulatou tváří toho typu, která si vytvoří příjemnou povahu, protože druhou možností je sebevražda.“ Protože ženy, které nejsou štíhlé a nemají výstavní postavu, kterou by muži mohli okukovat, by se měly jít zabít. Nevím, jestli tohle pořád patří pod „klasický britský humor,“ který mám normálně ráda, každopádně vtipné to nebylo a akorát to ve mně probudilo chuť autorovi zaklepat na dveře a přátelsky si s ním promluvit. Pokračujeme k postavám.

7 26.12.2023

(SPOILER) SPOILERY: Vrátím se k postavám. Jak jsem řekla, Lilly je sice krásná jako hvězda jasná, zato blbá jak tágo. Když ji po ulici vláčí vrah, napadne ji, že by si mohla svléknout kabát a muži vyklouznout. Tenhle nápad si rozmyslí, protože ten kabát má příliš v lásce. Proto radši tomu chlapovi dupne na nohu a vběhne na červenou do vozovky, kde na ni všichni troubí, málem ji přejede auto a ona se diví, co to s těmi řidiči je. Taky tvrdí, že pořád využívá GPS, protože má talent se všude ztratit, ale když se opravdu ztratí, tak ji samozřejmě nenapadne ji použít. V jednu chvíli prohlašuje, že psaní článků ji baví víc než papírování (je to novinářka), o pár stránek dál řekne přesný opak. Za to, že má noční můry a vidiny, samozřejmě může její bratr Desmond, protože měl bouračku, kterou to všechno začalo. Takže je to samozřejmě jeho vina, on zničil Lilly psychiku a chudinka teď zůstala na všechno sama. Nikdo jí nepomáhá, nikdo se o ni nezajímá, všichni jsou zlí a nechají ji, aby se zachránila sama. Asi takhle nějak Lilly přemýšlí. Taky se na sto metrů od ní nesmí vyskytovat žádný bezdomovec nebo tlustý člověk ve volnějším oblečení, jinak to v její hlavě odstartuje nekonečný monolog plný znechucení a pohrdání. Myslí si, že je chytrá, ale dokáže ze sebe jenom sypat moudra typu ,,Zdraví máme jen jedno, lepší pozdě než nikdy, hlavně zůstat sama sebou, nesmím ztrácet naději, dokud jí ještě špetka zbývá." Věří tomu, že když je člověk v pubertě a cloumají s ním hormony, lépe ponese ztrátu rodičů. V průběhu se seznámí s mladíkem Aaronem a přeskočí mezi nimi jiskra. Jenže ouha, Lillyin bývalý přítel Luke to nenese dobře, začne se o ni hádat (a používá při tom argumenty typu Já s ní chodil první!) a celá hádka vyústí rvačkou. Aaron teda řekne Lilly, že by si napřed měla vyřešit minulost a ona ho odsoudí jako zbabělce. Pak fňuká, že zatímco jí jde o život, srágora Aaron si sedí doma. A to říká někdo, kdo se plíží za zády expřítele a volá na pomoc sousedku, jen aby s ním nemusela mluvit. Mimochodem, dovolte mi podotknout, že Aaron o jejích nočních můrách a halucinacích vůbec nevěděl... Zkrátka jsem se během čtení přistihla, že si přeju, aby ji už vrah konečně odkrouhnul.

Lucy, Lillyina sousedka. U té jsem myslela, že mi ji autor nestihne znechutit, ale dokázal to. Lucy je fajn kamarádka, ale nemám ji ráda. Když podvede přítele, chvíli brečí a má depky, pak si najednou uvědomí, že ho nemiluje a radši se s ním rozejde, a už se zase směje. Říkám, v téhle knize není jediná sympatická ženská postava. Zatím vede paní na recepci u bazénu a kouzelná kmotřička víla, která ke konci příběhu předá Lilly vizitku s motivačním citátem, zmizí a už se neobjeví.

Desmond. Ten je v pohodě. Jo, fakt je v pohodě. A to je tak všechno, co vám o něm můžu říct. Vypadá to, že má sestru rád, snaží se ji chránit, dokonce se snaží přijít i na nějaké řešení, když zjistí, že Lilly má halucinace. Chce ji přesvědčit, aby se nerýpala v minulosti, protože ví, že jí to neprospívá. Není to nijak promyšlená postava, ale aspoň je snesitelný.

Aaron, Lillyin nápadník, byl v pohodě, bohužel ho Lilly odsoudila jako zbabělce, protože po ní chtěl, aby se chovala rozumně. V příběhu je celkem zbytečný, jenom zabírá prostor a prodlužuje tak čtenářovo utrpení.

Luke, Lillyin přítel. Reaguje podobně přehnaně jako Lilly, asi vím, proč se dali dohromady. V jednu chvíli ji sleduje, pere se o ni a chová se tak majetnicky, že Lilly uvažuje o soudním zákazu přiblížení, o pár kapitol později jí ale vyznává lásku (poté, co ji zase sledoval), snaží se jí pomoct, tvrdí, že se změnil a vůbec ho Lilly najednou vidí jako hrdinu. A pak díkybohu umře.

Tolik k postavám, jedeme dál. Přichází nelogičnosti.

(SPOILER) Lilly má v jednu chvíli pořezané ruce a na nich obvazy a fňuká, že vypadají jako pěst na oko a neví, jestli s nimi vůbec bude moct pracovat (jak jsem řekla, je to novinářka a má za úkol psát na počítači články). O chvíli později si těma rukama myje vlasy a vůbec jí to nevadí.
Jednou z mých oblíbených scén je ta, kde Lilly vypadne z okna. Zrovna drží v ruce smeták, když vtom ji do zad udeří okenní tabule a naše hrdinka vypadne ven. Zachytí se na mokrém parapetu, na kterém několik minut visí za dva prsty na každé ruce a pak vyleze zpátky. Co to je? Kam zmizel ten smeták? Jak může někdo vypadnout z okna po hlavě a zachytit se parapetu nad sebou? Jak může viset tak dlouho za dva prsty na každé ruce a pak najednou sebrat sílu a vyškrábat se zpátky? Nechápu, nerozumím, v tu chvíli jsem měla chuť jít taky vypadnout z okna.
O kapitolu dál hledá Lilly Desmonda v obchodě. Ten se před ní schovává, ale Lilly mu zavolá a jeho prozradí vyzvánění. Zavolá mu celkem třikrát, myslím. Že by si ten mobil mezitím ztlumil? Ne.
Pak z toho obchodu utečou před vrahem. A co udělají? Že by nasedli na první tramvaj domů nebo někam do háje, kde je nenajde? Ne. Zastaví se přímo vedle toho obchodu a začnou si povídat. Hádejte, kdo je tam najde:).

Lilly a Desmond se schovají před vrahem v opuštěné továrně. Ghaar, ten vrah, ale Lilly najde a společně propadnou podlahou do patra pod nimi, za nimi spadne nábytek z té místnosti, ale jim se skoro nic nestane. Ghaar vyvázne bez škrábnutí, Lilly je chvilku v bezvědomí, ale nakonec má prý jenom sedřenou kůži na noze a nemůže běhat. Na tuhle scénu navazuje další, ve které se objeví Luke. Jak Lilly v té opuštěné továrně našel? Prý na ni dával pozor. To by mě zajímalo, jestli ji stalkoval už v tom obchodě. Lilly zatím poslouchá jeho vyznání lásky a normálně si s ním povídá. Pak klidně konstatuje, že někde v sutinách leží i Ghaar, ale že to je jedno. To je jedno? To je jedno?? Víte, jak moc je to jedno? Tak moc, že ten vrah, před kterým před chvílí zdrhala o život a který ji najednou vůbec nezajímá, potichu vstane a probodne Luka nožem. Takhle moc je to jedno. Takhle moc je v pohodě, že kousek od vás leží ozbrojený muž, který vám jde po krku. Gratuluju, Lilly.

Ghaar potom nechá Lilly pokecat si s Lukem, místo aby ji poslal rovnou za ním. Lilly se potom zvedne, a přestože doteď nemohla chodit a nebude moct ani za chvilku, najednou se rozeběhne přímo proti Ghaarovi. Ach jo. Taky je v jednu chvíli vystrašená, v duchu prosí o pomoc a loučí se se životem a o řádek dál je na Ghaara drzá a utahuje si z něj.
O kousek dál se dozvídáme, že Desmond, který je většinu knihy mrtvý, akorát mu trvalo si uvědomit, že je duch, se nemůže dotýkat věcí a lidí. Akorát že jsme ho napříč celou knihou viděli jíst, pít a objímat se s Lilly. Hm.
Ghaar potom najednou přejde z módu ,,Nemáš právo nic vědět, máš jenom právo zemřít," do ,,Zasloužíš si znát celý příběh," protože autorovi se to zrovna hodí. Pak jde teda konečně na věc, chce Lilly zabít, ale Desmond, který byl ještě před chvílí tak slabý, že začal blednout a sotva vyhodil do vzduchu hrst hlíny, mu zadrží ruku a probodne Ghaara vlastním nožem. A Lilly se na to zaujatě kouká jako, cituji, na ,,show."

A zapomněla jsem zmínit jednu věc. Lilly po příchodu do továrny zavolala policii. Ta přijede samozřejmě až když je po všem a tvrdí, že přijeli necelých pět minut poté, co Lilly zavolala. Ani omylem. Lilly se mezitím stihla schovat, nechat se najít, propadnout podlahou, být v bezvědomí, popovídat si s Lukem, popovídat si s umírajícím Lukem, poprat se s Ghaarem, pokecat si s Desmondem, vyslechnout si Ghaarův smutný příběh a pozorovat souboj mezi Ghaarem a bratrem. Samotný vrahův monolog by trval těch pět minut, tak ať se mi autor nesnaží nalhat, že Lilly jen zkresleně vnímala čas.
No a na konci zjistíme, že hrdina Luke na sebe vzal Desmondovu smrt a ten se mohl vrátit mezi živé, protože přece bychom v hororu neudělali něco tak odvážného jako je zabití kladné postavy. Taky by mě zajímalo, jak Desmond hodlá vysvětlit, kde se flákal celých pět týdnů po té jeho bouračce.

Takže na závěr: Jedná se o horor? Stoprocentně. Hrůzné obraty a nelogičnosti mě budou v nočních můrách strašit ještě dlouho. Ale pokud opravdu hledáte kvalitní četbu, u které se budete bát něčeho jiného, než hlouposti hlavní postavy, zkuste třeba Stephena Kinga, tady se nedočkáte. Tahle knížka prostě nemá dno, u kterého byste si mohli říct: Dobrý, horší už to být nemůže. Může. A bude.

Moje výsledné hodnocení je jasné.

Druhý díl naprosto předčil má očekávání. Tentokrát mě bavil už od samého začátku a líbil se mi ještě víc než ten první.

Opět musím vyzdvihnout práci s postavami a vztahy mezi nimi, poznáváme další jejich stránky a zjišťujeme víc o jejich minulosti a o tom, proč se stali takovými, jaké je známe, a i když byste je občas nejradši něčím praštili (ahoj, Jespere :D), zkrátka nejde si je neoblíbit. Dělají chyby, mají dobré i špatné vlastnosti, mají své motivace, jak už jsem psala u prvního dílu. Zkrátka opravdu působí jako lidé. Lidé, které byste asi radši nechtěli na ulici potkat, ale ano, působí jako lidé a ne jako ploché postavičky s nanejvýš dvěma vlastnostmi a jedním výraznějším rysem, abychom je od sebe rozpoznali. Dokonce i Kuwej, ze kterého autorka klidně mohla udělat vedlejší, byť důležitou postavu, o které se sice bude mluvit, ale jinak se nebude projevovat, měl svoji osobnost, vážně mi udělalo radost, že to nebylo odfláknuté.

Všechno do sebe skvěle zapadá a dává to smysl. Taky se tu znovu dočkáme další spousty plánovaní a nechybí samozřejmě ani akce, jejichž průběh je výborně popsaný. Jakmile se vám něco zdá nejasné, buďte si jisti, že se později objeví dílek skládačky, který celý ten obraz doplní. Jo a nechybí ani humor.

Líbilo se mi, že naší skupince ne všechno vychází na první dobrou, naráží na mnohem víc komplikací než v prvním díle, díky čemuž je celý příběh jednak realističtější, ale také ještě méně předvídatelný, což mě bavilo. V knize jsem našla asi jen jednu výraznější věc, která mě v negativním slova smyslu fakt zarazila. SPOILER: Inej při prvním souboji s Dunjašou utrpí celkem dost zranění. Má pořezanou ruku a z těla jí trčí celkem šest šurikenů/hvězdic, a to z lýtka, stehna, ramene, paže, holeně a předloktí. Až na to říznutí to nejsou jen povrchová zranění. Inej potom spadne z dvacetipatrové výšky do záchranné sítě, což jí překvapivě ty rány nezhorší nebo to není zmíněné, jeden šuriken ze sebe vyrve a potom se k v klidu plaví lodičkou přes skoro celé město, kde si ty rány s pomocí Niny zaváže, aniž by jí cokoliv bylo. Tohle už mi přišlo trochu moc, na druhou stranu, jak jsem řekla, byla to snad jediná větší věc, co mi neseděla, rozhodně mi to knihu jako celek nezkazilo. KONEC SPOILERU.

I s koncem jsem byla spokojená. Myslím, že byl docela dobře vyvážený. Nekoná se žádný pohádkový happy end, kde by se všichni najednou rozhodli zapomenout na svoji minulost, založit charitu a otevřít si kočičí kavárnu. Dostaneme vesměs dobrý hořkosladký konec, kterému dokážu věřit a zároveň nebudu mít chuť předstírat, že se nestal.

Když jsem tuhle duologii začínala číst, bála jsem se, že to bude další přehypovaná série, ze které budu navzdory jejímu velmi pozitivnímu hodnocení zklamaná. Ani omylem. Nakonec se opravdu zařadila mezi jednu z mých nejoblíbenějších a mileráda ji budu dál doporučovat.

7 05.08.2022

K Šesti vranám jsem zpočátku byla skeptická. Chválil je snad každý, koho jsem požádala o doporučení na knížku, a já s příliš opěvovanými knihami nemám moc dobré zkušenosti. Tentokrát jsem však zklamaná nebyla. Je sice pravda, že mi chvíli trvalo, než jsem se začetla, příběh se pořádně rozjel, až když Kaz dal dohromady celý tým, ale potom už jsem celý den Šest vran nemohla odložit. Obvykle začínám pozitivy, tentokrát to ale udělám naopak, protože negativ bylo podstatně méně a budu s nimi rychle hotová.

Hlavní hrdinové jsou až moc mladí a až moc dobří v tom, co dělají. Celé výpravě je mezi 16 (u Wylana možná 15, teď nevím) a 18 lety a jsou to prostě borci největší. SPOILER: A tu výpravu do Ledového paláce vlastně zvládnou takřka bez úhony, pokud nepočítám to, co se stalo Nině, když opustili budovu. KONEC SPOILERU. Tady ale výtky končí, protože s ničím jiným jsem snad větší problém neměla. Takže hurá na pozitiva.

Celý příběh se přemýšlí a plánuje. Budete sledovat hlavní postavy, jak dávají dohromady důmyslný plán, záložní plán pro případ selhání toho prvního, připravují se na různé situace a víte co? Ono to dává smysl. To, jak přemýšlejí, to, co říkají, fakt dává smysl a je krásné o tom číst a přemýšlet spolu s nimi, co by se asi dalo dělat, kdyby se něco pokazilo. A menší spoiler, samozřejmě, že se něco pokazí, takže budete mít příležitost podívat se, jak si výprava poradí s menší improvizací.

K postavám. Zpracovat takhle dobře postavy, které jsou pro všechny ostatní v knize vlastně záporáci, tak, aby si je čtenáři oblíbili, je umění. Nejsou to čistokrevní padouchové, kteří by vraždili koťátka na potkání, ale rozhodně si nehrají na morálně čisté hrdiny. Všichni mají své slabé a silné stránky, dobré i špatné vlastnosti a zkrátka se chovají uvěřitelně, jako lidé. A taky jsou tam dobře vykreslené ty vztahy mezi nimi. SPOILER: Teď nemyslím jenom vztahy mezi těmi dvojicemi, ale celkově, když spolu mluví celá skupina. KONEC SPOILERU.

Kaze jsem zpočátku moc neměla ráda, přišel mi přespříliš sebevědomý, samolibý a vypadalo to, že bere ohled spíš na zisk než na své přátele/spojence, ale to jsem se spletla. I on pochyboval, i on občas potřeboval ujištění od ostatních, že mu věří. Jedním z důvodů, proč mi přijde jako skvěle zpracovaná šedá postava, je ten, že Kaz je sice schopný hrozných věcí, klidně někoho zabije, případně připraví o oko a pak zabije, ale zaprvé to tam není vykreslováno jako něco dobrého (dokonce i někteří z jeho party s ním nesouhlasí), a zadruhé on se takhle chová jen k protivníkům, nepřátelům, lidem, které nemá rád. Svým spojencům a přátelům sice ne vždycky plně důvěřuje, ví, že není dobré jim pokaždé říct všechny informace, ale pořád je vidět, že mu na nich záleží a že by mu nebylo jedno, kdyby se jim něco stalo (a nejen kvůli tomu, že jsou „cennými investicemi“). Zkrátka tam není glorifikované žádné toxické chování k lidem, které má rád.

Ani ostatní postavy nejsou ploché, navíc jsou u všech jasně pochopitelné motivace a důvody, proč dělají to, co dělají. Postavy zkrátka skvěle fungují jak ve skupině, tak samy o sobě a za tohle před autorkou smekám, protože určitě nebylo lehké si s nimi poradit.
Šest vran můžu s čistým svědomím doporučit a už se těším na další díl.

7 30.07.2022

Od Města mečů jsem po přečtení prvního dílu měla vysoká očekávání a musím říct, že mě rozhodně nezklamalo. Z příběhu zmizely některé prvky, které mě v minulém díle rozčilovaly, a naopak přibyly jiné, které mě nadchnuly. Styl psaní je stále skvělý, před provázaností a promyšleností událostí musím zkrátka smeknout.

Vždycky jsem si myslela, že nemám ráda knihy, kde se až moc řeší válka, ale tahle mi ukázala, jak moc mě i takový příběh může zaujmout. Sledujeme cestu Mulagheshové, která na každém kroku bojuje se svojí minulostí a sebou samou, a k tomu musí vést zcela nové boje ve Voortyaštanu – ať už se jedná o vyšetřování vražd nebo bitvu s nadpřirozenými vojáky. Kniha čtenářům poskytne spoustu různých pohledů na válku a na to, co vlastně znamená být dobrým vojákem. Máme tu postavy, které usilují o moc a uznání a v boji jim nevadí jít přes mrtvoly, ale je tu i druhá strana, která si stojí za tím, že vojáci by měli zkrátka sloužit, co nejvíc se vyhýbat zabíjení, a každý další ukončený život ji v noci straší. Autor nám ukáže, jakým svinstvem si všichni, kdo se k válce připletou, ať už civilisté nebo právě vojáci, prochází, jak je obtížné se s tím vším vyrovnat, a když je po všem, začlenit se do běžné společnosti. Znovu se ukázalo, jak Benett umí pracovat s postavami, jejich vývojem a také s emocemi, protože těch ve mně kniha vyvolala spoustu.
Mulagheshovou mám po tomto díle ještě raději než dřív, ačkoliv mě hrozně mrzí, čím si prošla. Setkáváme se tu ale s dalšími postavami, jako třeba s Biswalem, kterého prostě nedokážu mít ráda (což ale není výtka autorovi, tady je právě vidět, že umí vytvářet postavy s různými pohledy na svět, jak jsem říkala) nebo se Signou. Ta je dalším příkladem toho, jak… lidské postavy autor umí vytvářet. Nemá jen kladné vlastnosti, je vypočítavá a pěkně protivná, a přesto jsem si ji postupem času nedokázala neoblíbit. Taky se dozvíme něco víc o Sigrudovi (třeba to, že se mu jizva od minulého dílu přesunula z pravé ruky na levou, pokud čtu správně, ale to je jen maličkost :D).

Stejně jako v minulém díle se tu najde napínavé vyšetřování, a ačkoliv se rozhodně nejedná o veselý příběh, objeví se tu i humor. Taky musím vyzdvihnout popis bojových scén, třeba když se snažili vyřídit toho voortyaštanského vojáka, ale taky všechny vzpomínky na Žlutý pochod byly výborně napsané. S čistým svědomím dávám plný počet hvězd a už se upřímně těším na třetí díl.

6 23.07.2022

Nejvíc jsem si oblíbila Nightingalea. Tajemný a většinu času seriózní čaroděj, který ale navzdory svému zdánlivě neochvějnému stoicismu nepřipomíná ledovou sochu, a chová se jako normální člověk. Umí se zasmát, má rád rugby, má svoje morální zásady, ale i nedostatky. Není vševědoucí ani všemohoucí, ačkoliv tak na začátku může působit. Mrzí mě, že nám o něm kniha neprozradila trochu víc, na druhou stranu zrovna on je postava, kterou je lepší nechat částečně obestřenou tajemstvími, aspoň do dalších dílů, takže to chápu.

Z Petera mám smíšené pocity. Ve druhé polovině knihy jsem ho měla radši, protože se konečně začala projevovat jeho osobnost, ze začátku jsem o něm ale věděla jen to, že se nechá snadno rozptýlit, má rád ženy a je přidrzlý. Co nám ale kniha připomene tak milionkrát, je to, že Peter je smíšeného původu a že jeho otec býval hudebníkem. To sice jsou celkem zajímavé poznatky, ale nevidím důvod je zmiňovat pořád dokola, myslím, že čtenáři to pochopí už napoprvé. Každopádně jak jsem řekla, ve druhé polovině mi přišel mnohem zajímavější a začalo se ukazovat, že mu to pálí víc, než se zdá. Nepřijde mi kdovíjak do hloubky promyšlený, každopádně podobně jako u Nightingalea předpokládám, že se o něm víc dozvíme v dalších dílech.

Z ostatních postav bych vyzdvihla snad jen Molly, u které nemám nejmenší tušení, co je vlastně zač, ale ráda bych se to dozvěděla, protože mi přijde zajímavá, a inspektora Seawolla, který je sice napřed popisován jako protivný, tvrdohlavý a uřvaný nadřízený, ale taky má i světlou stránku. Je ve své práci vážně dobrý, a ačkoliv to asi nedává moc najevo, našlo se pár momentů, které prozradily, že se o své zaměstnance přeci jen stará. Jsem moc ráda, že z něj autor neudělal jen hloupého uřvaného troubu, za to palec nahoru.

Z ostatních postav mě nikdo moc nezaujal, takže tenhle úsek bych ukončila a raději přešla k závěru, než prozradím něco zásadního.

Přemýšlela jsem, jak knihu ohodnotit. Jak jsem říkala, koncept mě uchvátil a jsou tu věci, o kterých bych se opravdu ráda dozvěděla víc, bohužel mě od dalších dílů ale odrazuje myšlenka, že se budu muset znovu prokousávat Peterovými vnitřními monology o ženách, přednáškách o londýnském metru a popisů toho, jak kouká na televizi a snaží se zprovoznit internet, abych se vůbec dostala k zápletce. Je to sice moje první kniha od autora, takže nemůžu posoudit, jestli je tohle jeho typický styl, domnívám se ale, že kniha by mě bavila mnohem víc, kdyby sejný koncept zpracoval někdo jiný.

Nakonec dávám s přivřeným okem tři hvězdičky, v nejbližší době se ale do dalších dílů nejspíš nepustím.

4 26.12.2023

Hodně jsem přemýšlela nad tím, jak Divotvůrce hodnotit. Tuhle recenzi píšu zpětně, v současnosti mám přečtené tři díly série, což mi dalo spoustu času si to nechat projít hlavou. Řeknu to takhle: Kdybych si Divotvůrce přečetla jako mladší, vím naprosto jistě, že bych z něj byla nadšená, tu sérii bych milovala. Dneska ji vidím trochu jinýma očima. Jsou tam chyby. Všímám si nelogičností, které mě občas při čtení ruší. Našla jsem tam i pár klišé nebo podobností s jinými knihami. Jenže k mému vlastnímu překvapení jsem zjistila, že přes to všechno ty knihy nedokážu nemít ráda. Nějakým způsobem si mě získaly, ať už to bylo postavami, humorem nebo tou kouzelnou atmosférou.

K těm postavám: Na Kellena jsem zprvu měla trochu smíšený názor. Co oceňuji, je fakt, že to není žádný vyvolený, naopak. Je nucený poradit si s tím málem, co mu zbylo, a sice to zvládá s odřenýma ušima a s notnou dávkou štěstí, ale zvládá. Je vynalézavý a chytrý, umí improvizovat a čím dál se v sérii dostanete, tím častěji si musí poradit bez pomoci ostatních. Nedá se mu upřít ani odvaha, ale na druhou stranu, s oblibou se do všeho vrhá přímo po hlavě, bez pořádného plánu, což je spíš hloupé než statečné. Podle toho to pak taky často dopadá a Kellen potom kope kolem sebe a svaluje vinu na ostatní, což je právě to, co mě na něm nejvíc štve, a objevuje se zatím ve všech dílech. Všichni kolem můžou za to, co se mu děje a on se kvůli tomu lituje. Ale abych byla spravedlivá, je dobře, že má i záporné vlastnosti. A co se týče té sebelítosti, musím uznat, že kdybych v jeho věku zažívala všechno, co on, asi bych to zvládala ještě podstatně hůř, takže se mu nakonec ani nedivím. To mě přivádí k tomu, že jak Kellen roste, je u něj vidět i jistý vývoj, což je taky dobře. Abych to shrnula, sice mě občas štve, ale dokázala jsem si ho oblíbit. (Mimochodem, teď mě napadlo, že on je vlastně tak trochu kombinace Willa z Hraničářova učně a Calluma z Magisteria, ale možná to tak přijde jenom mně.)

Ferius mi sedla hned od začátku. Miluju její humor, argosanská moudra, její metody, to, jak si dokáže poradit v různých situacích, ale přesto není nezranitelná, byť tak na první pohled působí. Má svoje osobní kouzlo a čím víc se o ní dozvídám, tím ji mám radši. Hrozně ráda bych se o ní rozepsala, mám toho hodně, co bych k ní chtěla říct, ale tentokrát se udržím, protože tenhle komentář píšu i pro ty, co se na první díl teprve chystají, tudíž bych se ráda vyhnula větším spoilerům, plus nechci rozbít tu její tajemnost.
A něco podobného platí i pro Reichise. Neřeknu vám, kdo to je, ale i tohle, cituji: „sarkastické hovado,“ jsem si zamilovala :D.

Zato Kellenovu rodinu nedokážu mít ráda, ať už dělá to, co dělá, z jakýchkoliv pohnutek. Ony ty jejich motivace jsou docela pochopitelné, ale všichni mě hrozně štvou, nemůžu se rozhodnout, jestli víc nesnáším Shallu, nebo jejich otce.

Co mi příliš nesedlo, byly pokusy o vytvoření romantické linky, třeba ve druhém díle mi to přišlo skoro zbytečné, ale to je tak všechno, co k tomu řeknu.

Proti systému magie nejspíš nic zásadního nemám, akorát jak čtu dál a dál, nějak se nemůžu rozhodnout, jestli se mi líbí, jak ho autor doplňuje, nebo jestli mě štve, že se to začíná podezřele zamotávat. Asi bych měla víc přemýšlet nad tím, jestli to fakt dává smysl, ale zrovna u Divotvůrce se v tom moc rýpat nechci a musím se přiznat, že bych to nejspíš tentokrát nedokázala posoudit objektivně.

Jak asi poznáte, když srovnáte tuhle recenzi s počtem hvězd, jsem téhle sérii ochotna prominout hodně, a to především kvůli postavám, atmosféře, ale hlavně pocitům, které ve mně vyvolala. Nevím, jak je možné, že mi tak přirostla k srdci, když jsem obávala, že mi to ty chyby budou kazit, ale stalo se. Abych to zakončila: Patří Divotvůrce k nejkvalitněji napsaným sériím, jaké jsem kdy četla? Nejspíš ne. Ale i přesto se zařadil mezi moje nejoblíbenější.

4 12.08.2022

(SPOILER) Tuto knížku jsem si přečetla na doporučení. Zezačátku to vypadalo, že to nejspíš nebude můj šálek kávy, zhruba první třetina knihy se mi četla špatně, nedokázala jsem se do děje pořádně dostat. Jenže pak události začaly nabírat spád a najednou jsem byla na straně 400 a nechápala, kam zmizelo několik hodin mého dne. Děj mě zkrátka pohltil a od knihy už se nedalo odtrhnout.

Začnu postavami. Na začátek musím říct, že jsem opravdu ráda, že dospělí lidé se tady fakt chovají jako dospělí lidé a ne jako by jim bylo třeba sedmnáct.

Na Sharu jsem měla nejprve smíšený názor. Přišlo mi, že je příliš sebevědomá a trochu zbrklá a nelíbilo se mi, jak bylo pořád opakováno, že je nejlepší agentka, na škole byla premiantka, všechny drtila v Batlanu… Zkrátka mi to přišlo trochu přehnané (i když musím přiznat, že nakonec se ukázalo, že má na kontě taky pár slušných průšvihů). Na druhou stranu, jakmile se pořádně začala projevovat její povaha, začala mi být hned sympatičtější. V první řadě bylo osvěžující zase číst knížku, kde postavy mají mozek, dokážou logicky uvažovat a dávat si věci do souvislostí. Bavilo mě společně s ní přemýšlet, jak se věci vlastně mají, kdo za čím stojí, a zatímco některé věci nebyly tak těžké uhodnout, jiné mě opravdu překvapily. Shara je hlavní protagonistkou, ale rozhodně nemá jen kladné vlastnosti. Aby dosáhla svého, neváhá sáhnout po poněkud diskutabilních a ne tak docela legálních metodách, jakou je třeba zdrogování vězně při výslechu. Má svoje cíle, má svoje hodnoty a hlavně u ní proběhne nějaký vývoj, čehož si cením. Patří zkrátka mezi takové ty šedé postavy, které mám ráda.

Sigrud. I u něj se mi zdály jeho schopnosti trochu přehnané. Nebylo, s čím by si neporadil, koho by nedokázal zabít, žádná mise pro něj nebyla nesplnitelná, většinou ani příliš obtížná. Sice to vzhledem k jeho minulosti, která je dost důležitá, dává smysl, ale i tak mi to místy přišlo trochu moc. Přesto jsem si ho ale oblíbila. Zkusím vysvětlit proč. Sigrud je takřka dokonalý zabiják. A já už jsem se setkala s několika knihami, v nichž byly postavy, které byly dokonalými bojovníky, snad nikdo je nedokázal porazit, jenže jsem absolutně nechápala, jak si je někdo mohl zamilovat. Byli to prostě borci, kteří by přesekli v pase jedním máchnutím meče několik mužů, v souboji na všechny možné způsoby byli neporazitelní. Jenže rozdíl byl v tom, že podstatná část takových postav se buď v ubližování ostatním vyžívala a chovala se krutě, nebo měla přinejmenším s ostatními postavami fakt toxický vztah. Lidi je milovali a já to doteď nechápu. Sigrud takový není. Nechová se k ostatním jako debil, není to rádoby kladná postava, která s potěšením ublíží každému, kdo mu k tomu pomalu ani nedá důvod. Ne. Je to muž, který, i přes to, že si prošel peklem, je pořád skvělým parťákem a dobrým přítelem, který nestojí o to, aby zbytečně umírali nevinní lidé. A když už třeba během nějakého jeho záchvatu zuřivosti někdo nevinný umře, Sigrud z toho opravdu nemá dobrý pocit, naopak. Jen je zkrátka vážně dobrý ve své práci.

Mulagheshovou jsem měla ráda už od začátku. Líbí se mi, jak je rázná a s ničím se nemaže, všechno bere s cynickým nadhledem, jak dokáže jednat i v krizových situacích a zůstává silná, i když je jasné, že to, čím si prošla, se neobejde bez následků (ale to už zabíhám do druhého dílu).

I Vohannese jsem si oblíbila, možná právě proto, že také on byl rozporuplnou postavou – Kontinentál (jo, ještě jsem se nedostala přes to, že jeden z kontinentů se doslova jmenuje Kontinent, ale to už je spíš detail :D), co studoval v Saypuru. Chce pro Kontinent to nejlepší a dosáhnout toho chce tím, že bude Saypuřanům, kteří jsou stále považováni za nepřátele, dodávat ledek k výrobě střelného prachu, protože na tom vývozu Kontinent může sakra vydělat. Zkrátka chce podobně jako Shara to, co považuje za správné, ale dosahuje toho pro ostatní pochybnými způsoby. Jo a musím vyzdvihnout scénu, kde vlastní Božstvo poslal do prdele. To byl skvělý moment a upřímně, Kolkanovi to patřilo.
Když už jsem u těch bohů, líbí se mi, jak byl ten systém zpracovaný, konkrétně tedy to, že Božstva naslouchala svým lidem a plnila to, co si přáli, že lidé skrz ně neslyšeli jejich příkazy, ale své vlastní.

Poslední věc, co mi tady úplně nesedla, bylo to množství „zázračných“ původů. Pokud tohle vidí někdo, kdo Město schodů ještě nečetl, navzdory tomu označení, že budu psát spoilery, tak vás varuju, protože tenhle spoiler tam pak vysvětluje celkem důležité věci. Shara je potomek Kaje, slavného zabijáka bohů. Pak se ukáže, že má božskou krev v rodině, je v podstatě příbuzná Olvos a Džukova. Její teta je Požehnaná. Sigurd je následník dreylského trůnu. Jsem upřímně ráda, že se neukázalo, že Mulagheshová je třeba sestřenice Votrova nebo tak něco, to už bych nedávala.

Co se týče samotného města, myslím, že mohl být víc využitý ten potenciál schodů, ale celkově se mi nápad se šumem v realitě líbil.

No a poslední, co musím vyzdvihnout, je jednak celková provázanost příběhu a všech událostí, které do sebe skvěle zapadají, a jednak zkrátka popis scén. Když pominu ten začátek, kdy jsem se nemohla začíst, ostatní scény byly vážně dobře napsány. Jak jsem řekla, patří sem třeba část, kde Vohannes ze sebe konečně všechno dostane a prostě pošle Kolkana do řitě, ale v paměti mi utkvěla dokonale znepokojivá pasáž s mhvostem, a třeba i samotná bitva v Bulikově a smrt obou Božstev (A upřímně, chudák Džukov. Já tak dlouho doufala, že přežil, a když zjistím, že ano, tak umře:D.)

Abych to shrnula, ve Městě schodů se sice našly prvky, které mi úplně neseděly, ale celkově se jedná o kvalitní knihu, kde najdete skvělý humor, originální prvky a postavy, co se nechovají jako idioti, kterým byste chtěli vrazit facku na každé druhé stránce. Už jsem se letmo koukala i na další díly a pevně věřím, že budou přinejmenším stejně dobré jako tento.

4 17.07.2022

Musím říct, že ačkoliv mi trvalo se do knihy začíst a prokládala jsem ji i jinými příběhy, nakonec rozhodně nelituji toho, že jsem ji přečetla. Autor si dokázal skvěle poradit nejen s vymýšlením situací jednotlivých stanic v metru a popisem tajemné atmosféry, ale především s psychologií postav a vykreslením jejich pohledu na život a na situaci v metru. A to je právě to, co na knize nejvíce oceňuji:
Arťom na své cestě tunely potká různé postavy, komunity a sekty a každá z nich mu poskytne nový pohled na svět, nové názory na metro, nový přístup k životu. Od každé z nich se Arťom něco naučí a zároveň sám přemýšlí nad tím, jaký má pro něj život smysl, co pro lidi znamená víra a tak dále. Myslím, že ještě před pár lety by mě podobné úvahy nebavily, ale teď nad nimi docela ráda přemýšlím a upřímně si bez nich Metro nedokážu představit. Samozřejmě tu ale nechybí ani akce.
Co mě dostalo asi nejvíc, byl konec. Nechci ho tu spoilerovat, jen zmíním, že ten pocit uvědomění na konci přišel jako facka a chvíli mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala.
Jednu hvězdičku beru pouze za počáteční zmatek ve stanicích. Myslím, že především na začátku byly dialogy občas přetnuté dlouhým vysvětlováním, co se na kterých stanicích dělo, a trvalo mi, než jsem se po dlouhém zírání do plánku zorientovala a situace na jednotlivých stanicích si zapamatovala. I tak se ale Metro stalo knihou, která na mě silně zapůsobila a rozhodně budu pokračovat ve čtení dalších dílů.

4 09.04.2021

Ani nevím, kde začít. Původně jsem myslela, že knize dám jednu hvězdičku, protože měla i pár dobrých částí, jenže tam prostě bylo tolik věcí špatně, že jsem se nakonec rozhodla dát nejnižší možné hodnocení.

BEZ SPOILERŮ:
První věc, na kterou se chci zaměřit, je překlad a některá slovní spojení. Abych začala pozitivně, našlo se tu pár vět, přirovnání a slovních spojení, které se mi líbily, bohužel jich oproti tomu zbytku bylo málo. Věty jako „Předvedla očima záblesk smrti,“ „… její starobylá ústa vytlačují slova, která ohýbají realitu,“ a „Snažím se prozkoumat temnou hmotu svého mozku,“ jsou prostě zvláštní a je jich tam požehnaně. A další věc je ten český překlad. Najdete tu útok paniky, červený sametový cupcake a trochu se nám pomíchají havrani a krkavci, i když chápu, že zrovna ti mohou být pěkným překladatelským oříškem.

A abych nezapomněla, z nějakého důvodu se tu bez zřejmého vzorce střídá přítomný a minulý čas. A to třeba i třikrát za stránku.

Teď už obecněji k ději.
Začátek knihy byl… Zkrátka přihlouplý. Hayden, hlavní postava, a její spolubydlící Del, spolu v první třetině knihy vedou několik vysoce oduševnělých, příšerně dlouhých dialogů o panenství, kalhotkách a bůhvíčem dalším. To mě překvapilo, protože podle anotace jsem něco takového ani trochu nečekala. Celá pasáž v autě, když jely do Promise, byla utrpení.

Z prostředku jsem měla smíšené pocity. Byly tu dobré a znepokojivé části, kdy jsem se do děje opravdu začetla, ale ty potom byly obvykle vytlačeny dalšími hloupými dialogy nebo zkrátka nelogičnostmi, ke kterým se dostanu později.

No a konec byl jeden velký chaos a katastrofa.

(SPOILER) SPOILERY:
K postavám:
Hayden mi nejdřív nepřišla tak špatná. Přinejmenším uměla trochu přemýšlet a vypadalo to s ní docela nadějně. Jenže pak vždycky přišel nějaký výpadek, který to všechno pokazil. Jak mohla vůbec věřit čemukoliv, co jí řekli Gabriel a Elspeth? Dva magoři, před kterými se ji matka snažila varovat. Oba jí tvrdí, že musí dokončit jejich dílo, Elspeth se ji pokusí „zhypnotizovat“, oba se chovají nanejvýš podezřele, ale ona stejně věří vizi z amuletu, který jí dají. A opravdu jí trvalo tak dlouho si uvědomit, že ty zbývající dvě ampulky s krví patří jim, když o ně jasně projevili zájem a nikdo jiný tam nebyl? A v momentě, kdy se na scéně objeví Shannon, se původně relativně chytrá Hayden začne chovat fakt nesnesitelně. Nepřečte si smlouvu, kterou podepisuje. V napjatých situacích, jako třeba když se blíží konec světa a ona jede v kradeném autě, do kterého něco nabourá, myslí na to, jak Shannon hezky voní. Mluví s matkou, která měla být mrtvá? Myslí na Shannona. Ve snu se jí honí hlavou, že dotyk koženého brnění, které má na sobě, je smyslný, protože jí připomíná Shannona. BRNĚNÍ! A takových případů je tam víc. Ona prostě ve vypjatých situacích přemýšlí nad naprosto nevhodnými věcmi. A kdyby šlo jenom o Shannona, ale ona přemýšlí i nad tím, že je sexy Elspeth, což mě upřímně pobavilo a dokonale to zkazilo tu děsivou atmosféru:D.
Mimochodem, další věc je, že Hayden o sobě na začátku knihy tvrdí, že po letech terapie připomíná robota a musí přemýšlet nad tím, jak lidi normálně reagují. Asi to byl pokus o vytvoření chladné, stoické, inteligentní a znepokojivé postavy, jenže bohužel nevyšel. Hayden totiž potom v různých situacích normálně projevuje emoce a fakt se nechová jako robot.

Del mě od začátku štvala. Pořád mluvila o klucích, o panenství, stále se snaží přemluvit Hayden, ať se od ní nechá nalíčit, přestože ta dlouhodobě odmítá. Když Hayden v den jejích (Haydeniných, ne Deliných) narozenin musí vyřídit pár osobních záležitostí, Del je ublížená, protože už prý naplánovala celý den. Neměly by se kamarádky respektovat? Ona tam měla i pár světlých chvilek, ty bohužel nedokázaly změnit to, že Del nemám ráda. Rozumu taky moc nepobrala. Když přijedou do Haydenina sídla a zjistí, že to tam pravidelně někdo navštěvuje, Hayden okamžitě pozná, že něco není v pořádku, že o tomhle jí její právnička nic neřekla, a že by to měly asi řešit. A Del? Del je to jedno, protože má hlad a chce spát. Na druhou stranu, ve druhé polovině knihy si ty role prohodily, na rozdíl od Hayden jí došlo, že by si třeba měla přečíst ten dokument, co podepisovala.

Shannon. V toho jsem měla naději a brutálně mě zklamal. Proč? Protože je to zatracený sobec. Nejprve se k Hayden chová odtažitě a je protivný. Své chování později ospravedlňuje tím, že se na Hayden zlobil, protože jí trvalo tak dlouho se vrátit, že ho opustila. Hayden mu vysvětlí, že když byla malá, musela po smrti matky odjet, protože jí bylo osm a rozhodl o tom táta. Shannon argumentuje, že později už se mohla rozhodnout sama a trvalo jí to dlouho. Sakra! Hayden v dětství v Promise přišla o matku, z čehož měla trauma. Odstěhovali se, aby mohli s tátou začít znovu. Jak se na ni Shannon může zlobit, že se nevrátila? Co když prostě chtěla zapomenout na to, co se stalo? Jasně, ona Promise nikdy nenechala plavat, ale to Shannon neví. Hayden se prostě mohla zbavit traumat a spálit mosty, které ji s Promise pojily, najít si kamarády a být šťastná. Ale Shannon myslí jen na sebe a je naštvaný, že ho opustila a nevrátila se za ním.

Co se týče romantické linky mezi těmi dvěma, ona prakticky neexistuje. Respektive nemá žádný pořádný vývoj. Hayden a Shannon se naposledy viděli, když jim bylo 8 a 10, pokud vím. Potkají se po deseti letech a po dvou dnech a pár krátkých rozhovorech už se líbají. Jak? Vždyť se museli hrozně změnit! Je mi podobně jako jim a shodou okolností to není tak dávno, co jsem se potkala s někým, koho jsem před přibližně stejnou dobou znala. Myslíte, že si pořád stejně rozumíme, že jsme se nezměnily? Ne. A oni sice přiznávají, že se teď tak úplně neznají, ale myslíte, že to na to má nějaký větší vliv? Ne, táhne je to k sobě úplně stejně.

Pak jsou tu některé konkrétní scény, co mi neseděly, jako třeba když se Hayden potkala s tátou, nejdřív před ním ze vzteku rozflákala mobil, přes který ji sledoval, a do pár minut byli zase v pohodě. Ale jedna z nejdivnějších scén byla ta, kde Santiago a Shannon vzali holky do lesa sledovat, jak se Elspeth věší hlavou dolů ze stromu, pak se s Gabrielem řežou a ptají se Hayden, jestli se k nim přidá. WTF?

(SPOILER) Mám k tomu pár otázek. Santiago a Shannon přesně znají okolnosti, za kterých se ten rituál odehrává, vědí kde a vědí, že je to jednou do měsíce. Jak to sakra můžou vědět? Oni je tam chodí sledovat pravidelně? Našli je tam jednou náhodou a od té doby to tam chodili kontrolovat, aby zase viděli, jak se pořežou? A mysleli si, že to je fajn? Ono se pak sice ukáže, že Santiago s nimi spolupracoval, respektive že se nechal ovlivnit, ale co Shannon? Jestli s nimi Santiago spolupracoval už předtím, než se tam na ně šli hromadně podívat, proč by na ně Shannona upozorňoval? Jestli to někdo chápete, prosím o vysvětlení, já už na to nemám nervy ani mozkovou kapacitu.

No a teď k tomu konci. Ten byl tragický. V první řadě byl fakt uspěchaný. Kousek před koncem věci najednou naberou šílený spád. Hayden se setká s otcem, se kterým si vymění pár vět, o několik stránek dál už je zase v sídle, kde se, zatímco všude probíhá evakuace, hádá se Shannonem o talíř s Mumínky a vedou velmi duchaplný rozhovor odpovídající vážnosti situace. A najednou jsme v lese, kde Del, která přišla o malíček, řízne nožem Hayden. Ta se ji snaží probrat a odtáhnout pryč, zatímco dvoumetrový namakaný Shannon celou dobu čumí a nic nedělá. Krátký souboj s Elspeth a Gabrielem a jsme v jiné dimenzi. Tady potkáváme tu slavnou přízračnou armádu, která čítá dohromady 206 rytířů. A taky tu poznáváme arcizáporáka, který se jmenuje Czert. A co se stane? Hayden ho porazí v mentální přetahované, přestože on je mnohem starší a patrně i mocnější entita. Dozví se, že její matka přežívá v těle bílého krkavce, který ji celou dobu provází, vyzvednou Del a vydají se zase zpátky, protože ta dimenze se z nějakého důvodu začne bortit. Proběhne další souboj s Elspeth a Gabrielem, velmi podobný tomu minulému, Haydenina matka se obětuje, aby je zachránila, a je konec. Respektive končí to tím, že Hayden ještě spatří Czerta, takže nevíme, jestli se brána skutečně nadobro uzavřela, nebo ne.
Od setkání Hayden a jejího otce do konce knihy je to 71 stran. Czert se objeví pouhých 20 stran před koncem. To je hrozně málo, ten konec je prostě uspěchaný.

Další věc je, že je otevřený. Já proti otevřeným koncům nic nemám, ale tenhle je podle mě špatně zpracovaný. Možná je to jen můj názor, ale myslím si, že otevřené konce by měly hlavní události vysvětlit, a pár otázek nechat nezodpovězených. Tady je to přesně naopak. Dozvíme se sice, že Haydenina matka ve skutečnosti nezemřela, ale otázka Nibelungů, jejich povstání atd., prostě to, co se řeší celou knihu, zůstává nevyřešená, protože Hayden na poslední straně zase vidí Czerta. Nevíme, co bude s výzkumem jejího otce, když už je teda asi po všem. Nevíme, jestli zůstanou v Promise. Nevíme, co bude s Del, která vypadá překvapivě v pohodě na to, že přišla o prst. Nevíme skoro nic. A jak říkám, chápu, že otevřený konec by měl nechat některé věci nevysvětlené, proto se tomu taky říká otevřený konec, o to jde, ale… Ne tolik. A ne ty nejdůležitější.

No a kromě toho všeho je kniha protkaná spoustou nelogičností, které ten požitek ze čtení kazí:
Shannon má být o 45cm vyšší než Hayden, ale ona vestoje cítí jeho dech za krkem a tvrdí, že kdyby si stoupla na špičky, mohla by ho políbit. Nemohla. Dosáhla by možná na hruď. Taky vidí svaly na jeho zádech přes tričko a bundu.

Holky jsou v Promise několik dní a nepamatuju si, že by šly za tu dobu nakoupit jídlo. Přežívají na vajíčkách, co našly v lednici, mají je míchaná, dělají si omeletu… Jediným zpestřením jsou lasagne, které jim přinese Elspeth, a pak zase jedí vajíčka. A když jely do města, stavily se skoro všude, jen v potravinách ne. Až potom, když u nich vaří Shannon, se v lednici objeví avokádo a nějaká zelenina. Nevím, je možné, že mi něco uniklo.

Hayden a Del si to bez problémů napochodují do prázdné výzkumné stanice. Dostanou se natolik blízko, že vidí loga na vojenských stanech, Hayden doslova stojí hned vedle. Myslíte, že tam někdo je? Že to někdo hlídá? Že se jich někdo zeptá, co tam dělají, případně je pošle pryč? Ne. Hlavně že později tam mají všude stráže, aby jim při odběrech krve někdo nečmajznul techniku. A tyhle stráže jsou pak stejně pryč, když si Shannon a Hayden libovolně chodí do stanu a zpátky a Hayden u toho ještě stíhá číst tajné složky. Kdyby ta základna aspoň byla v tom lese nějak schovaná, ale Del si jí poprvé všimne za jízdy z auta kousek od silnice. Tady je prostě tolik věcí špatně.

Doreen, rodinná právnička, schovává ve své kanceláři za obrazem sejf. Totiž „schovává“. Ona ho totiž potom jde bez problémů vybrat přímo před očima klientky.

Hayden taky poté, co vstoupí do Doreeniny kanceláře, spustí vnitřní monolog o tom, jak Doreen nemůže sehnat nové klienty, ti staří jí umírají a ona pomalu nemá na nájem. Problém je v tom, že knize je jasně napsáno, že tohle je poprvé, co se ty dvě vidí od doby, kdy Hayden bylo osm let. Hayden o jejích klientech nemůže vědět vůbec nic.

Podmínky v Ellině závěti jsou naprostá kravina. Doreen správně poznamená, že z právního hlediska jsou nevynutitelné, a tudíž je Hayden nemusí plnit, ale jak je tedy možné, že to prošlo u notáře? Je tam přímo vidět to razítko.

Je možné, že některé z těch věcí jsou prostě moje chyba. Že jsem je jen špatně pochopila. I tak bohužel ani těch pár dobrých bodů v knize nedokáže vyrovnat mé zklamání z toho zbytku.