nefernefer komentáře u knih
„… stalo se akorát to, že se nic nestalo, že moje přilnavost k světu, již zkraje omezená, postupně mizela úplně, až už nemohlo nic zabránit sesuvu.“
Jedno se Houellebecqovi musí nechat. Psát umí. Naštěstí. Protože kdyby tenhle depresivní, sebelítostí nacucaný monolog chlápka, který tak nějak neví, co si vlastně počít se životem, byl ještě špatně napsaný, asi bych to nedočetla. Ale takhle nejen že jsem to dočetla, ale dokonce mě to i bavilo. Pár zajímavých úvah, neotřelá slovní spojení (poklona překladateli). Jen jsem nepobrala, jak je možné, že někdo, kdo trpí totální ztrátou libida a impotencí, neustále žvaní o sexu. Když mě něco nezajímá, tak mě ani nenapadne se tím zabývat, nebo ne? Ovšem autor si je nejspíš velmi dobře vědom toho, co od něj jeho čtenáři očekávají a že kdyby tam právě tyhle pasáže chyběly, spousta z nich by byla zklamaná. :o)
„Tato země je poseta tolika stopami, nepatrnými zbytky lidských tužeb. Ale tyto stopy, stejně jako tahle cesta bolesti, jsou křehké, obroušené zimou. Až zase napadne sníh nebo až bude na jaře obleva, veškeré známky toho, že jsme tudy procházeli, zmizí.“
Láska má mnoho podob - láska milenecká, rodičovská, sourozenecká, manželská, láska mezi mužem a ženou, mezi dvěma muži, láska tajná, zakázaná, otevřená či skrytá, láska vášnivá, chladná, probouzející se, hasnoucí, něžná, drsná, šťasná, bolestná, opětovaná, jednostranná, nesobecká i vypočítavá... A všechny tyto podoby se spolu mísí v jednom příběhu. V příběhu, ve kterém se vlci mihnou jenom vzdáleně.
Tentokrát je anotace celkem trefná. S čistým svědomím mohu tuto knihu doporučit. Je jednou z těch, u kterých jsem litovala, že nebyly delší.
„... nikdo nemá možnost si vybrat vlastní srdce. Nikdo se nedokáže přinutit k tomu, aby chtěl jen to, co je pro něj dobré a co je dobré i pro ostatní. Nikdo nemá možnost si vybrat, jaký je. [...] Jak poznáme, co je pro nás správné? Odpověď zná každý psychiatr: [...] ‚Následuj své srdce‘ [...] Co když srdce, z vlastních nepochopitelných důvodů, člověka záměrně, v jakémsi oblaku oslepujícího jasu, odvede od zdraví, rodinného života, občanských povinností [...] a vůbec všech těch ohraných, obecně uznávaných ctností a namísto toho jej nasměruje přímo do centra té překrásné záře úpadku, sebezničení, katastrofy?“
Tak zhruba o tom podle mě celá tahle grafomanská exhibice je. Narozdíl od jiných jsem ocenila těch posledních 30 „filozofujících“ stran, díky kterým aspoň nemám pocit, že to byla ztráta času. Ale jinak si myslím, že dvě třetiny tohohle sedmisetstránkového špalku tvoří nic neříkající a naprosto zbytečná vata, která s dějem často ani nemá nic společného, a kdyby tam nebyla, knize by to jenom prospělo. Navíc neustále se opakující, jako vejce vejci podobná líčení opileckých a zdrogovaných stavů hlavního hrdiny po čase čtenáře začnou nudit, ne-li přímo otravovat. Tak často jsem už dlouho v žádné knize nepřeskakovala. Netvrdím, že je to vyloženě špatné, ale udělení Pulitzerovy ceny upřímně nechápu.
„‚Óóóóóóóóóóóódíííííííííííííííín!‘
Tenhle bojový pokřik už jsem dlouho neslyšel. A slyšel jsem ho zatraceně rád.“
Gerhard je můj kůň. Jednoznačně. :o) Druhý díl sviští setrvačnou silou vyvolanou prvním a tenhle Germán funguje jako akcelerátor. Akce střídá akci, hláška hlášku. Bavila jsem se, chechtala nahlas a dojímala zároveň. Kotleta se nezdá, ale v té drsné krvavé slupce je zakuklený velký romantik. A nová brazilská transsexuální upíří rodina neměla chybu. Konec je tentokrát také skvěle načasovaný, žádné rozpliznutí do ztracena, ale přerušení v tom nejlepším, takže do dalšího dílu se budu muset pustit, ať chci nebo ne. :o)
„Král Jan mi kdysi řekl: ‚Je čas milovat, čas bojovat, čas truchlit a čas utíkat. A jenom moudrý muž ví, kdy který čas nastal.‘ A já právě teď jasně věděl, že nastal čas utíkat.“
Je to téměř až paradox, ale těžko najít sympatičtější postavu, než je Smrť. Je zkrátka naprosto neodolatelný. Dokonale čistá duše. Nejvíc jsem se bavila, když ve své totální naivitě na základě informace, že „nejlepšími přáteli každé ženy je pár pěkných diamantů“, sháněl kámen, který by byl co nejpřátelštější. :-D
„Pane, dovolil bych si poznamenat, bez obav z přílišné troufalosti, že jsme naši obchodní politiku nikdy nebudovali na přátelství a náklonnosti prodávaných kamenů,“ vypravil ze sebe obchodník. [...] „Ten má osm set padesát karátů. A pane, abych předešel vaší otázce, tak s tím bych rád vlezl i do postele.“
Moc povedený, úžasně vtipný a zároveň moudrý a citlivý příběh. Z celého srdce doporučuji.
„Knížky jsou jako zrcadlo. Člověk v nich vidí to, co nosí v sobě.“
Podle anotace jsem čekala fantasy o prolínání dvou světů. Světa knižní fikce a skutečného. Ale čekal mě místo toho romantický příběh tragické osudové lásky až za hrob na pozadí dozvuků občanské a světové války ve Španělsku. Války, která zničila spousty životů a donutila lidi ukázat se v holé syrové podobě svých charakterů. Příběh o tom, že přátelství a láska k bližnímu znamenají tak zásadní hodnoty, že probudí hrdinství v lidech, u kterých by to nikdo nečekal. A také o tom, že nenávist dokáže zatemnit mozek do té míry, že se z člověka stane zrůda. Žádný patos ani dojetí však nečekejte. Ačkoli je to z velké části kniha o smutku a beznaději, slzu neuroníte ani jednu. Je psána velmi civilně, přesto čtivě. A navíc je celé vyprávění umně zahaleno do oparu tajemství s až detektivním nádechem, který vám nedovolí přestat číst, dokud neposbíráte všechny střípky a tu skládačku nesložíte.
„Válka nemá paměť. Nikdo se neodvažuje válku pochopit. A nakonec nezůstane žádný hlas, který by mohl vyprávět o tom, co se stalo. Pak však nastane chvíle, kdy už válku nikdo nepozná a ona se pod jiným jménem a s jinou tváří vrací, aby spolkla, co tu ještě zbylo.“
„Slovo ‚kamna‛ se vyskytuje pouze v češtině. O jeho původu se vedou plamenné pře. Podle jedné teorie vzniklo z kamenů, jimiž se obkládá ohniště. Podle druhé z latinského ‚caminus‛ (čti kamínus) neboli pec. Podle třetí kdysi dávno kněžna Libuše přinesla Přemyslu Oráči k pluhu topinky opečené na kamnech. Přemysl zabodl do země otku, hryzl do topinky a povídá: ‚Kam na ty topinky chodíš?‛“
Kdyby mi kdysi někdo řekl, že budu v druhé půlce života ujíždět na sérii knížek pro děti, nevěřícně bych zdvihla obočí. Mám všechny díly. A nekupuju je žádným dětem, ale sama sobě. Po výtvarné stránce jsou to doslova šperky a po obsahové rovněž. Jsem přesvědčená, že kdybych tohle četla jako dítě, rozhodně bych si to neužila tak jako dnes. Ty různé jazykové vtípky, fintičky a frajeřinky dítě nikdy nemůže ocenit, protože mu v mnoha případech prostě vůbec nedojdou.
„Chapadlo je část těla sloužící k chápání. Mozek je také část těla sloužící k chápání. Ale proč se chobotnice chápou chapadly, zatímco chápani se chápou prackami, to mozek jen těžko chápe.“
„Já chodím na hřbitov ráda, líbí se mi, jak chodíme s dědou po hřbitově mezi hrobama a sou tam i různý hroby s QR kódama, vezmu mobil a dozvíme se, kdo tam leží [...] Nejšílenější hroby mají ale cigáni, sou veliký a barevný [...] a sou celý vyleštěný a vždycky to vypadá, jak říká děda, jako kdyby tady na hřbitově přistálo nějaký UFO. Nedávno tam zničehonic přistál cigánskej hrob a na něm je obrovskej sádrovej Ježíš v červeným županu a vedle něj Marie v modrým županu, celej ten hrob vypadá jako obrovský umyvadlo a Ježíš a Marie vypadají jako obrovský kohoutky na teplou a studenou vodu, bylo to úplně děsivý, dokonce i děda, i když je neznaboh, řekl Proboha!“
Smrt není nic veselého a stáří už vůbec. Jsou to věci, kterých se každý bojí. A nejlepší obranou je v takovém případě dělat si z toho, čeho se bojíme, legraci. Aspoň já to tak teda mám a podle nadšených komentářů zjevně nejsem sama. :o) Podle mého čistě subjektivního hodnocení tahle kniha dostala ocenění Magnezia Litera právem. Je nejen vtipná, ale především je chytrá. Prostě to nenapsal hlupák. Můžu jen doporučit.
„Působí na mě ten interiér, jako bych nebyl první starej dědek, kterej si tady suší prochcaný gatě. Vlastně to vypadá úplně jako odchytová stanice pro dědky, co se pochcali. ‚Hotel Incontinentalʼ napadne mě najednou. Nebyl by to vůbec špatnej název pro nějakou síť eldéenek.“
„Kouzlo poezie
spočívá v tom, že ji objevíme, když je nám jí třeba.“
Je diskutabilní, jestli je tohle skutečně poezie. Nevím. To, že je jedna věta rozkouskovaná na několik řádků, nestačí. Zkrátka já to jako poezii nevnímám. Ale to vůbec nic nemění na tom, že je to moc krásné. Krásné myšlenky citlivě zabalené do těch správných slov. Kratičké věty, které často naprosto přesně vyjadřují to, co cítí spousta lidí, jen to neumějí pojmenovat.
„Byla jen další rozbitá panenka,
která snila o klukovi s lepidlem.“
Působilo to na mě spíš jako sbírka citátů o lásce doplněných moc krásnými černobílými fotografiemi. Nebo by to mohlo být i naopak. Sbírka černobílých fotografií doplněných moc krásnými citáty o lásce. Ale vlastně, kdo jsem já, abych soudila, co je poezie a co není? Je to nádherné. Víc netřeba.
„Trpělivě tloukla křídly
o jeho nebe,
a když odešel,
vzlétla
a byla zase sama sebou.“
„Ať si zlo dovoluje, co chce, ať si je, jak chce silné, vždycky, než z nás udělá fašírku, můžeme mu dát aspoň tu jednu perdu!“
Jedna z mála knih, u které jsem si byla jistá stoprocentním hodnocením ještě dřív, než jsem ji dočetla. Bylo mi, jako bych se vrátila do svých vlastních mladých let. Věci, které porevoluční generaci přijdou absurdní, byly tehdy naprosto normální. A každý se s tou absurditou vypořádával po svém. Síla přátelství a nezlomná víra v jiný, lepší svět, to byly ty nejsilnější zbraně v boji s lidskou malostí. Pro mě byla tahle kniha zpočátku vtipným, a nakonec velmi dojemným připomenutím mého mládí. A je mi moc sympatické, že autor ani ve chvílích, kdy píše o té odvrácené tváři tehdejšího režimu, nesklouzává k zahořklosti a zlobě, ale drží se té laskavé formy vyprávění, za kterou bych mu, kdybych mohla, dala hvězd klidně deset. :o)
„Často jsem tehdy dával své ženě hlavu na prsa a vydržel dlouho ležet a poslouchat se zavřenýma očima. Ta pravidelnost dechu a pravidelný tlukot srdce mne vždycky přesvědčily, že to základní je v pořádku, že věci jsou přece jenom na svém místě. Ani tenkrát, v těžké době, která potom přišla, jsem nepřestal věřit, že štěstí má v sobě velikou sílu, a stejně mi v těch chvílích probíhal před očima film složený ze samých šťastných okamžiků. Ostatní zůstaly někde ve střižně, nepovedly se zkrátka a nebyly použity, s tím se přece počítá.“
„Benedikt pohlédl na oblohu. Hvězdné kolo tam nahoře se už otočilo o čtvrtinu své dráhy od chvíle, co vystrčil hlavu ze dveří stavení U Ledovce. Takovou rychlost má čas, ať už se jím řídíme, nebo ne. Ale je to hezké, cestovat s hvězdami, mírně se pohybovat jako ony. A šlo se opravdu dobře. Zasněžené vrchy se zdály v měsíčním světle tak nízké a daleko, tu a tam se od noční, leskle černé ledové plochy odrážel blyštivý pás hvězd. Takové putování bylo jako báseň s umným rýmem a krásnými slovy a jako báseň se usazovalo v krvi. A jako báseň se je člověk naučil nazpaměť – a musel sem pak chodit zas a zas, aby se přesvědčil, jestli zůstalo všecko beze změny. A zůstalo: zvláštní a nedosažitelné, a přesto důvěrně známé a nepostradatelné. Na Benedikta se snesl ničím nerušený mír. Pocit bezpečí se z hloubi duše šířil dál a dál a nakonec byl všeobjímající a neomylný: ano, tudy jdu.“
Většina děje se, na rozdíl od mnou vybrané ukázky, odehrává za sněhové bouře. Takový Stařec a moře, jen místo moře bojuje hlavní hrdina se zasněženými horami. Já jsem tento úryvek vybrala jako důkaz, že tvrzení, že je kniha napsána strohým jazykem, je mylné. Příběh sám je možná strohý, ale jazyk, kterým je napsaný, rozhodně ne. Je jednoduchý, to ano, ale ve své jednoduchosti také nesmírně poetický. Přesně vystihuje základní myšlenku – to nejdůležitější v životě je zároveň to nejprostší.
Četla jsem ji o adventu. Ale i kdybych ji četla kdykoli jindy, napsala bych to samé. Kniha plná pokory, která mě naprosto okouzlila.
„Sami sebe si uvědomujeme ve vztahu k druhým; právě proto je vztah s druhými nesnesitelný.“
Tak tohle nebylo zrovna odpočinkové čtení. Což neznamená špatné. Čte se to samo. Přímočaré, na nic si to nehraje a rozhodně si to nebere servítky, ať se jedná o jakékoli téma. Erotické scény jsou napsané skvěle, nepůsobí vulgárně a pokud někoho pohoršují, je problém spíš na jeho straně. Mně se tahle kniha líbila, jen bych doporučila si její čtení naplánovat na dobu, kdy je člověk psychicky v pohodě, protože jinak může skončit v pěkné depresi. ;o)
Do téhle knížky jsem se pustila nejen na základě zdejších oslavných komentářů, ale také na základě poutavé anotace, které skutečně tleskám. Je to dokonalý reklamní trik. V prvním díle, který má úctyhodných 640 stran, se totiž téměř o ničem z toho, co anotace slibuje, nedočtete. :o) Ale kdyby se v ní psalo, že celá ta bichle je o malém klukovi, kterak se protlouká životem (něco mezi Oliverem Twistem a Harry Potterem), rozhodně by to nepůsobilo tak přitažlivě a možná bych se do ní ani nepustila, což by byla velká škoda. Je totiž opravdu moc krásná.
Bavil mě ten do nejmenších detailů propracovaný svět. Všechno je popsáno tak uvěřitelně, že vám to vůbec nepřijde jako fantasy. Od běžného života až po magii, která tady není nějaké mávání hůlkou a pronášení kouzelných formulí, ale skutečně obtížná vědecká disciplína. Směs přírodních věd a dokonalého umění ovládání vlastní mysli, které zvládnou skutečně jen vyvolení. Hlavní hrdina je abnormálně nadaný ve všech směrech. Za normálních okolností by to člověku asi za chvíli začalo jít na nervy, ale Kvothe je naštěstí dostatečně dětsky naivní, čestný, skromný, hrdý a tak dále, takže je celkem lehké mu to, jak je ve všem nejlepší, odpustit. Navíc se s ním život moc nemazlí a každou chvíli mu připraví nějakou tu horkou chvilku.
V prvním díle se tedy seznámíte s dětstvím velké legendy a tím, co předcházelo tomu, než se legendou stal. Nenechte se odradit počtem stran. Čte se to krásně hladce. A celou dobu jste prostřednictvím různých náznaků a nezodpovězených otázek udržováni v mírném napětí a zvědavosti, takže po dočtení určitě budete chtít sáhnout po druhém dílu, abyste zjistili odpovědi a konečně se dočetli něco o tom, co slibovala anotace prvního dílu. Já tedy rozhodně. :o)
„Začal se třást. Jestliže takhle fungoval humor, pak se mi líbil a bylo škoda, že jsem nebyl vtipný už dříve.“ :-)
Výborné čtení. Vcuclo mě to a vyplivlo až za dva dny. Nedokázala jsem se odtrhnout a četla každou volnou chvilku. Někdo tu zmiňoval Kingova Pistolníka a je pravda, že něco z té atmosféry světa, který se ocitl v jakémsi bezčasí, kde se prolíná středověk s moderními technologiemi, to skutečně má. I když jinak je to samozřejmě úplně jiná sorta, a proto to vlastně moc srovnávat nelze. Ale ve své kategorii tahle knížka rozhodně patří ke špičce.
Když necháme stranou všechny ty brutální šílenosti, sarkasmus a černé hlášky (kvůli kterým to všichni čteme :-) ), tak tohle je navíc romantika jako blázen! Drsný sešívanec s rozpolcenou duší, který celou knihu bojuje sám se sebou, je ve skutečnosti hrdina tak kladný, až se chvílemi podobá Mirkovi Dušínovi (občas sice trochu ujede, ale nikdo není dokonalý :-) ). Zkrátka hrdina s velkým H. A pro obyvatele Severní Moravy má tahle knížka přidanou hodnotu. Já jako pražská náplava ze Severních Čech jsem litovala, že jsem nikdy nebyla v Ostravě, to bych si to užila ještě víc. Ale i tak jsem si přišla na své a vřele doporučuji.
Nemůžu se zbavit dojmu, že se touto knihou nechal inspirovat autor scénáře pro animovaný film Shrek 2. Dobrá víla, která ve skutečnosti vůbec není dobrá, a spousta pohádkových příběhů v jednom propletenci. Když si k tomu všemu přidáte ještě kouzelné hašteření tří čarodějek, Magrátinu půvabnou nešikovnost, Bábinu hlavologii a Stařenčino nadání pro cizí jazyky a neuvěřitelnou schopnost ve všem vidět zábavu, úspěch je zaručen. Čarodějky v roli tří sudiček, které mají za úkol zabránit, aby si Popelka vzala prince, jsou skvělé, Silver jako člověk je neodolatelný a největší milovník Casanovlez se opět překonává. :-) Za sebe vřele doporučuji.
„Svět se točí dál, naprosto nezávisle na mé osobě. [...] Svět. Slovo, při kterém jsem si vždycky vybavil ohromný okrouhlý disk, který ze všech sil podpírá želva se slonem. Slon nemá potuchy, k čemu je tu želva, želva nechápe, k čemu je tu slon, a jeden jak druhý nechápou, k čemu je svět jako takový.“
Klasický Murakamiho rukopis. Text poklidně plyne a ani nevíte jak, máte za sebou 100 stran, na kterých se vlastně skoro nic nestalo, ale vůbec vám to nevadí. Prvky mystična se naprosto přirozeně prolínají s obyčejným světem a vytvářejí tu typickou snovou atmosféru, která mě na Murakamiho knihách tak okouzluje, ale na rozdíl od 1Q84, kde už té mystiky na mě bylo trochu moc, tak tady nepřesáhnou únosnou míru. Moc jsem si to užila a mohu jen doporučit.
„Všechno plyne dál, naprosto bez ohledu na mou existenci. Bez ohledu na číkoli existenci. Sníh padá a sníh zase taje.“
U téhle série je pro mě nesmírně osvěžující, že jako celek je to sice jeden příběh, ale neustále se mění styl, každý díl je jiný. U každého máte pocit, že čtete jiný žánr. Jeden je fantasy jako vyšitá, další je stříknutý až do sci-fi, pak najednou nevěříte svým očím, ale čtete klasický milostný román, a abychom se nenudili, hop a je tu western. :-) A všechny jsou skvěle napsané. Je pravda, že ve Vlcích se blíž k Věži naši hrdinové moc neposunuli, zato se spousta věcí vyjasnila. I když na druhou stranu další hromada nezodpovězených otázek přibyla. :-) Ale to prolínání různých světů, které jsou si tak podobné a přece tak jiné, znovuobjevení „spojovacích“ dveří ze Tří vyvolených nebo postav z jiných Kingových románů, to mě baví. Sice je z toho nakonec pořádný propletenec, ale pořád to nepůsobí násilně. Nestalo se mi, že bych si řekla „Tak tohle teda už vážně přehnal.“, spíš si připadám jak malé děcko na kouzelnickém představení. Celá natěšená netrpělivě čekám, co zase autor vytáhne z rukávu. :-)
„ ‚Slyšte mě, to žádám. Měli jsme jednoho prezidenta, jmenoval se Kennedy. Zavraždili ho asi třináct let před tím, než jsem sloužil v Jerusalem's lotu...‘
‚Ano,‘ řekla Susannah. ‚Kéž ho Bůh miluje.‘ Otočila se k Rolandovi. ‚Byl to pistolník.‘
Roland zvedl obočí. ‚To říkáš?‘
‚Tak. A říkám pravdu.‘ “
Kdo nic podobného nezažil na vlastní kůži, tomu ta knížka možná bude připadat přehnaná nebo pro něj bude jen odpočinkovým čtením o těžko pochopitelných nástrahách virtuální lásky. Kdo si něčím podobným sám prošel, tak nemůže jinak než dát pět hvězd. :o) Nicméně i první skupina čtenářů určitě ocení lehkost jazyka a vůbec celkovou hravost a nenásilnost s jakou autor bravurně zvládl napsat knihu, která je celá složená jen z přímé řeči, jeden velký rozhovor bez obecných popisných pasáží. Za sebe jsem ráda, že napsal pokračování. :o)
Tak tahle knížka je pro mě jedním velkým zklamáním. Tolik náhod na jednom fleku se prostě nedá strávit. Měla jsem pocit, že se celá kniha odehrává na nějakém ostrově, kde je poměrně omezený počet obyvatel, takže se mezi sebou buď dříve anebo později prostě musejí potkat. Stylově mi přišlo, že čtu něco na způsob Okamžiků štěstí od Patrika Hartla, všichni se všemi. Ale i na něj tam bylo těch náhod přece jenom příliš a navíc jsou jeho knihy celkově optimistické. To tahle knížka je jedna velká deprese. Všechny hrdinky jsou nešťastné, žijí v nefunkčních nebo rozpadajících se vztazích, mají špatné svědomí, protože opustily svoje děti, a jakmile se v jejich životě objeví jiskřička naděje, že by se to mohlo zlepšit, tak je někdo bací po hlavě. Všechny příběhy jsou zničehonic v půlce uťaté, abychom se v úplně jiném příběhu dozvěděli střípky jejich pokračování, ovšem zdaleka ne u všech. K Patrikovi Hartlovi a jeho poslední knížce jsem byla, co se týče za vlasy přitažených náhod, shovívavá, protože se to nesnaží tvářit jako hlubokomyslná literatura a celkem nezastírá, že má za cíl primárně pouze pobavit. Ale v případě Bábovek dávám odřené dvě hvězdičky, a to jen proto, že přes všechny výtky je to alespoň napsáno čtivě.
Lehce ujetá fantasmagorie urbanovského ražení. To mě baví. :o) Je to dobře napsané, a ačkoli námět vůbec není veselý a občas se blíží téměř až k hororu, tak černý humor a ironie to dostatečně odlehčují. Nad tím, že některým věcem scházelo vysvětlení, takže jsem je úplně nepobrala, přivírám oko (vzhledem k tomu, že se jedná o prvotinu) a Lenku Elbe budu rozhodně dál sledovat.