nefernefer komentáře u knih

„Skoro jsem se nepoznával. Najednou jsem byl právě takovej správňák, nad kterejma se vždycky ušklíbám. Mahatma Gandhí, Brandon Walsh a Lars v jedný řadě, všichni svatý až na půdu.“

Je to tak, Lars je prostě správňák, co naplat. Ale to je právě to, co je na něm sympatické. Že to není jenom potetovaná vypatlaná mlátička bez vlastního názoru, ale chytrý chlap, který sice řeší věci často ne úplně v rukavičkách, zato však stojí vždycky na správné straně. Zkrátka přesně ten přitažlivý prototyp drsňáka s romantickou duší, který však narozdíl třeba od Wolverina (jo, ten mi přijde jako stejná sorta) navíc ještě trousí téměř na každé stránce fakt vtipné hlášky, kvůli kterým to v důsledku vlastně čtu. Protože právě vtip je to, co mě na téhle sérii (doufám tedy, že to tímto dílem nekončí a bude z toho série) tak baví a kvůli čemu z té řady běžných (tím rozhodně nemyslím špatných) detektivek tak vyčnívá. A navíc je to hodně dobře napsané. Čímž mám na mysli, že jsem vůbec neměla potřebu přeskakovat řádky a užívala si každou větu.

„...kostky ledu uvnitř zachrastily a několikrát se přes ně přelil jantarovej příboj. Jeho vůně mi nejkratší cestou vrazila do nosu a já zavřel oči. Tu chvíli před tím, než poprvý usrknu, mám vždycky nejraděj. Skoro bych řekl, že slibuje víc, než člověku nakonec dá. A pak že chlast a ženský nemaj nic společnýho.“

Nad posledními stránkami jsem však měla neodbytný dojem, že si autor dělá ze čtenářů srandu. I když vlastně proč ne? Já se bavila celou knížku, tak proč ho nenechat, ať se na těch posledních dvou stránkách pobaví zase on.

„Ta hudba vykouzlená hmyzí armádou dodávala oné chvíli atmosféru smíření člověka s přírodou. Vzduch, na němž melodie plula, byl prosycen mořskou solí, mírný vánek si pohrával s jejími atomy a mísil je s vůní pomerančů a oliv. Ta směs byla tím nejopojnějším parfémem, který pomalu, ovšem s jistotou vedl dva mladé lidi až na okraj jejich skrývané touhy.“

A když to vezmu kolem a kolem, tak mě ten telenovelový závěr konec konců pobavil taky. Úplně jsem viděla Boba Saint-Clara v Muži z Acapulca. :o)

28 04.06.2020

Motto: Když se přijme to, co je, přestane život tolik bolet.

Touhle větou paní Vodňanská uvozuje závěrečnou kapitolu své knihy. A já mám takový mlhavý dojem, že to je přesně ten důvod, proč tu knihu napsala. Aby si sama v sobě všechno uspořádala, pochopila, aby vše přijala a přestalo to bolet. Vlastně taková forma psychoterapie, kterou se pro tentokrát snažila pomoct sama sobě.

Kniha se dá rozdělit na tři části a každou z nich hodnotím jinak. První třetina, kde vzpomíná na dětství a rané mládí a na svou rodinu, mě naprosto nadchla. Bylo mi to nesmírně blízké, zejména roky na vysoké a pak sedmdesátá léta, v mnoha situacích jsem se úplně viděla. Stejné naivní střevo, které mělo, nahlíženo ze zpětného pohledu, dost často neuvěřitelnou kliku a štěstí na lidi okolo sebe. Úplně chápu ty vnitřní zmatky a hledání se. Autorka mi v tu chvíli byla moc sympatická, souzněla jsem s ní. Bez rozmýšlení pět hvězd a dala bych klidně i šestou.

Druhá část podle mě představuje gros psychoterapeutického procesu, kdy se autorka snaží vypořádat se vztahem k VH. Na jednu stranu chápu důležitost tohoto počínání pro ni samou, ale na druhou stranu si říkám, že většina z toho měla zůstat veřejnosti skrytá, protože je to vlastně jakoby součást osobní terapeutické složky pacienta a tedy podléhá lékařskému tajemství. Přiznám se, že touhle částí jsem prosvištěla jen letmo, abych neztratila kontinuitu. Četla jsem jen deníkové záznamy, autorčiny komentáře a z dopisů nezbytný zlomek, abych pochopila souvislosti, protože mě to jinak iritovalo. Ne proto, že bych si vytvářela okolo VH gloriolu a uctívala jeho nedotknutelnost, ale proto, že si myslím, že je určitá oblast, která by měla zůstat jen mezi těmi dvěma. Ostatním do toho nic není. A to platí pro každého, ať je to prezident nebo uklízečka. Dvě hvězdy, jedna za odvahu, druhá za upřímnost.

Poslední část zachycuje období porevolučního okouzlení z toho, že je najednou „všechno možné“. Hledání sebe sama nabralo ten správný směr. Kniha tak v konečném důsledku vyznívá úžasně pozitivně a bez ohledu na to, že svět východních kultur, ve kterém se paní Vodňanská nakonec našla, mi moc neříká, jsem dočítala s pocitem, že jí to po všech těch životních peripetiích moc přeju a že je to mému naturelu velmi blízká, silná a charismatická osobnost. Tři zasloužené hvězdy. Sečteno, podtrženo, zprůměrováno mi tedy za celek vycházejí rovněž tři.

28 22.12.2019

A mně se to líbilo. Kdekdo tu srovnává Kotletu s Kulhánkem. Já to dělat nebudu. Kulhánek je Kulhánek, Kotleta je Kotleta a brak je brak. A tohle je parádní brak, u kterého jsem se parádně bavila. Je pravda, že rozjezd je trochu těžkopádný, ale od půlky dál to nemá chybu. Je to akční, je to vtipné a je to, světe div se, dokonce romantické! Nesouhlasím s tím, že tomu chybí příběh. Naopak. A navíc se mi fakt líbí vysvětlení původu upírů. Jan Bezzemek je odteď můj nový oblíbený hrdina. Jdu na další díl. :-)

28 12.10.2018

Tuhle knížku jsem dostala před třemi lety jako dárek, a přestože jsem se poctivě snažila, tak jsem jí tehdy nějak nepřišla na chuť. Teď jsem se rozhodla dát jí druhou šanci a dobře jsem udělala. Nejspíš jsem do ní potřebovala dozrát. :o) Neříkám, že jsem se válela smíchy, ale rozhodně jsem se bavila a jdu do dalšího dílu. :o)

28 10.07.2017

I čtvrtý díl jsem přečetla na jeden zátah a královsky se u toho bavila. Fakt mě mrzí, že další díly se zatím v češtině nechystají, je to opravdu velká škoda. Nápisy na tričku uvozující každou kapitolu i některé další Charlottiny bonmoty jsem měla chuť si zapisovat. :o)

„Když už musíš jíst banán na veřejnosti, nikdy s nikým nenavazuj oční kontakt.“ :o)

28 20.05.2017

"Měl by se nastolit stav, v němž je možné nadávat imigrantovi do hňupů a všichni by pochopili, že teď se nadává do hňupů hňupovi, a ne že se nadává do hňupů imigrantovi."

Tenhle severský přístup k psaní literatury se mi líbí čím dál víc. Asi stárnu. :o) Stejně jako u Backmana i tady je základem laskavost a víra v sílu lásky k bližnímu svému. Ačkoliv si osud s hrdiny vlastně celkem dost zahrává, obrací jim život vzhůru nohama a nutí je dělat věci, o kterých se jim nikdy ani nesnilo, žádné velké drama se při tom nekoná a čtenář si rozhodně nehty napětím neokusuje. Prostě je mu od začátku jasné, že je to milá, občas úsměvná, občas dojemná pohádka pro dospělé, která dobře dopadne a ze které by si měl nakonec odnést nějaké ponaučení. A těch je tu celkem dost a podle mě taky dost trefně popsaných. Mě to moc bavilo a tak s naprosto klidným svědomím doporučuji. :o)

"... u vás, u současných rodičů mě udivuje jedna věc. [...] Je to jakési kondicionální rodičovství.
Moh bys mi to osvětlit?
Copak kondicionál není jakýsi tvar podmíněnosti?
Asi jo.
No a to vy používáte. Co kdyby sis sedla? Co kdybys to autíčko vrátil do regálu? [...] Papala bys, drahoušku, dneska těstovinky se sojovým masíčkem? Takhle se za mého dětství s dětmi nemluvilo."

27 20.11.2022

„Každý slušný člověk vlastně celý život hledá vážnou známost se slušnou, skromnou nemocí, se kterou by se sžil.“

Úsměvné, laskavé čtení (nic k popukání, spíš jen k lehkému pousmání), po kterém je člověku tak nějak obyčejně hezky. A i to je někdy třeba. Vlastně docela často. :o) Navíc napsané moc hezkým jazykem.

„Sám sobě se za obzorem neztratíš, byť jsi ho měl sebemenší. A jiným? Když zmizíš z obzoru jedněm, neodbytně se objevíš na obzoru druhým. Není úniku. Někomu vždycky budu v obzoru trčet.“

27 03.03.2021

Překrásná knížka. Příjemný formát, krásný papír, úchvatné ilustrace a příběh, který je úplně obyčejný a zároveň hluboký (přestože vlastně nepřináší nic nového a potvrzuje jenom staré známé pravdy). Když ho budete číst pěkně pomalu, hlemýždím tempem, dorazíte na konec bratru za půl hodiny. A další hodiny strávíte tím, že se budete znovu vracet k jednotlivým stránkám a okouzleně obdivovat průzračnou jednoduchost textu a přenádhernou jemnou kresbu.

„Každý si neustále dělá plány,
ty ale nikdy neobstojí před tím, co nás čeká,
všechno se mění, nic není věčné,
a když nemůžeš vyzrát na věčnost,
užívej si toho, co je tady a teď.“

27 17.09.2019

Krátké glosy, kterými pan Třeštík komentuje svět okolo sebe. Svůj svět. Svýma očima. Je to někdy vtipné, někdy k zamyšlení a jindy jen tak mimochodem něco prohodí. Baví mě to. A jeho zjevně také. :-) Autorů, kteří píší vtipně a zároveň je jejich humor laskavý, chytrý a často namířený proti nim samotným, zas tolik není. Nikdy jsem pana Třeštíka naživo nepotkala a nejspíš ani nepotkám, což mě docela mrzí, protože je mi moc sympatický. No, možná na nějakém dalším autorském čtení... ;-)

„Právě jsem se vrátil z autorského čtení. Vymyslel to jeden literární časopis. Řekl jsem jim ale dopředu, že nebudu číst. Nevadí, najmeme herce. Najali divadlo, najali herce, já označil pasáže. Moje snacha Radka měla před časem autorské čtení ve vlaku. Vzhledem k účasti to moje mohlo být klidně na motorce. Já bych řídil, herec by četl.“

„Když mi reklama na Fejsbuku nabízí pastely, je to něco jako dobře cílená reklama. Když mi ale už několik dní nabízí moji vlastní knížku, je to něco jako Tyvole, tak si ji kup aspoň ty.“

27 01.03.2019

„Tady růžová jedna, už vás vidíme. Proč se nestáhnete?“ zeptal se Diana.
„Protože jsme pod palbou, prcino...“

Je fakt, že poslední díl už nemá takovou šťávu. První půlka mi přišla dokonce na žánr, který zastupuje, už moc na vážno. Čekala jsem pokračování bizár jízdy, ale kde nic tu nic. Ani Gerhard se moc neukázal a jen tak přicmrndával. Naštěstí se to v půlce otočilo a nabralo zase obvyklé tempo. Dokonce se na chvíli vrátilo na scénu transupíří jihoamerické komando, což mě potěšilo. Takže konec dobrý, všechno dobré. Bylo to sice slabší než jiné kulhánkoviny, žambochoviny, kotletoviny a další ujetiny, ale v rámci pokleslé brakové literatury je to stále důstojný zástupce a čtyři hvězdy si zaslouží. :o) Jenom si lámu hlavu nad tím, kdo je to vlastně zobrazený na obálkách tohoto a předchozího dílu. Kdyby někdo znal odpověď, budu ráda, když mi ji napíše. :o)

27 04.02.2019

Sleduji páně Třeštíkovo noticky na FB už nějaký ten čas, protože mě prostě baví a vždycky mi zvednou náladu. Takže obsah téhle knížky jsem už zčásti vlastně četla podruhé. Ale vůbec mi to nevadilo. I přesto jsem se několikrát rozesmála nahlas. A to je přesně to, proč si myslím, že takové knížky mají smysl. Ve světě, kde si okolo mě pořád jen někdo na něco stěžuje, něco řeší a je s něčím nespokojený, vnímám knížku, která je chytrá, vtipná a nic neřeší, jako osvěžující doušek živé vody. :-)

„Obleč se víc, bude tam zima,“ říkal jsem včera Tomášovi.
„Tyvole, neraď mi, je mi čtyřicet.“
No jo no, jenže oblečenej byl na šestnáct.

Bais se flegmaticky válí v trávě, drbu ji na břiše: „Jak to, že je ta mistička pořád plná? Jak to? Jak to, když i šunčičku jsem do ní dal? Copak je to za nepapacího pejska!?“ A takový jsem býval uměřený a racionální člověk.

27 03.11.2018

Vypadá to, že se ze mě stává Tomova skalní fanynka :-) Naskočila jsem na jeho vlnu a už se vezu. A přestože jeho knížky čtu pomaleji než jiné, protože si chci vychutnat každou větu, tak je to skvělá jízda. Z neotřelých příměrů jako "hovnivál času uválel její půlky do bujných oblin" mám až dětinské potěšení :-) I v téhle knížce je patrná Tomova fascinace pyramidami a něžným pohlavím. Hlavní hrdina je neodolatelný hochštapler a beznadějný romantik - kouzelná kombinace :-) A opět se musím hluboce sklonit před uměním pana překladatele. Nevím, jak zní originál následujícího odstavce, ale přeložit ho do češtiny určitě musel být dost velký "překladatelský oříšek" (něco jako kolik višní, tolik třešní :-) ) a ten překlad je sám o sobě geniální:

„... já se snažím nevěřit ... prchám před všemi uzurpátorskými véčky ... V jako víra. V jako vlastnit. Véčka, jež mohou za většinu mrtvých na tomto světě. Jestliže k nám nepatříte, jste podřadní, nebo nepřátelé, nebo obojí; a pokud Věříte v něco jiného, než v co Věříme my, nemůžete k nám patřit ... lidé mají potřebu se někam Včlenit, Věřit v něco ...bude-li nás stále přitahovat potřeba Věřit a Vlastnit, nikdy nedojdeme klidu ... Slyšíte ten Vichr, který Víra a Vlastnictví rozvířily? V-vlajky. V-vazalství. V-velení. V-vášně. V-vivisekce. V-vyrabované V-vesnice. V-výstřely. V-výstrahy. V-výbuchy. V-vraždění. V-vyhlazování. V-výsměch. V-vztek. V-války ... Samozřejmě existují také dobré věci začínající na V. V-víno, například. V-věnečky. V-Velvet Underground. V- vateň...“

Tak a teď si najděte, co je to vateň :-))) Ještě jednou má hluboká poklona překladateli.

27 29.09.2016

Anotace je zavádějící. Neříkám, že si člověk z knihy nic neodnese. Určitě je v ní spousta užitečných myšlenek, potažmo i rad. Ale ne každá bolest duše je způsobena rozpadem vztahu nebo neporozuměním mezi partnery. Ne každá bolest duše má svůj původ v nešťastné lásce. A tato kniha řeší z 99 % právě pouze tyto případy a jen 1 % se dotýká i jiných příčin. Za mě kniha nesplnila očekávání. Nesplnila, co slibuje, tj. poradit, "jak vlastními silami čelit smutku, psychické bolesti a úzkostem", protože v tom slibu schází specifikace - "způsobeným nešťastnou láskou". Ale pokud někdo řeší problémy po rozchodu, pak by mu mohla být užitečná.

26 25.07.2023

Tato kniha je sice o mladých, ale není pro mladé. Četla jsem ji současně se svou dvacetiletou dcerou, která ji v půlce odložila s tím, že větší nudu už dlouho nečetla. A já byla unešená. :o) Je to opravdu zvláštní kniha. Musím dát za pravdu těm, kdo říkají, že je vlastně o ničem, bez příběhu. Přesto má v sobě určité kouzlo, kterým mě úplně polapila. Netřeba příběh. Stačí atmosféra. Nejspíš musí mít člověk už něco odžito. Pak pocítí jistý nádech nostalgie... Protože si vzpomene na vlastní mládí, které bylo vlastně taky tak trochu o ničem. Velké příběhy se stávají málokomu. :o) A kdo měl život jen sluncem zalitý a nic z popisovaného nikdy nezažil, ten je opravdu šťastný člověk.

26 19.10.2021

Další Stančíkova skvělá knížka nejen pro děti. Krátká předmluva ji přirovnává k Alence v říši divů, ale podle mě je lepší. Mnohem lepší. Není to jen proud bezbřehé fantazie. Má to vtip a je to chytré. Takhle nádherně si hrát s jazykem umí málokdo. Krátké básničky, uvádějící každou kapitolu, nemají chybu. :o)

Na zelené travičce
domlouval jsem travičce:
Lepší nežli lidi trávit
je čas na výletě trávit.
Tak co říkáš, jedem?
Odvětila: Jedem!
Když mě pak dívky do rakve omyly,
došlo mi, že tak vznikají omyly.

26 20.06.2021

Přes některé i poměrně dramatické okamžiky, které s sebou přináší život na řídce obydleném americkém venkově (notabene život s lvicí), plyne kniha klidným pomalým tempem. Celý příběh, složený z mnoha minipříběhů, jež se tak na cestách po tomto kraji mohou člověku přihodit, se odehrává v jakémsi zvláštním bezčasí (možná padesátá léta 20. století, ale stejně tak dobře by to mohla klidně být léta sedmdesátá) a je připomenutím toho, že štěstí si každý představuje po svém a ten, kdo nemá mnoho, je mnohdy bohatší než ten, kdo toho má až moc. Doporučuji milovníkům krásných popisů přírody a přívětivých knih s pomalu plynoucím dějem, které spíš uklidní, než aby nějak výrazně pobavily.

26 20.03.2021

V tomhle díle mě Aaronovitch dostal. Dovolil si v něm lehce vybočit z vytýčené trasy a své dosud jen tu a tam opatrně vykukující potlačované vášni pro architekturu dát volný průchod. Tentokrát nešlo především o zápletku. Tentokrát byl zkrátka hlavním hrdinou ve skutečnosti ten barák, kde se vše odehrávalo. Miluju architekturu a moderní zvlášť. Takže podrobné popisy Skygardenu jako funkcionalistického skvostu městského bydlení mě uváděly v nadšení. Toužila jsem se o něm a jeho stvořiteli dozvědět víc. Vidět fotky, plány, nákresy. To, že jsem o něm do té doby neslyšela, mě nepřekvapovalo. Vím, že nic nevím. :o) Hledala jsem, nenašla jsem. Jak říkám, Aaronovitch mě dostal. Stavba i její autor jsou pouhou fikcí. Ale krásnou. A tak poutavě napsanou, že jsem jí uvěřila. :o)

26 10.11.2020

„Přepadla mě příšerná představa, že mě snad obejme, ale naštěstí jsme si oba včas vzpomněli, že jsme Angličané.“

Líbí se mi způsob, jakým je tato série napsaná. Sedne mi humor a hlavní hrdinové jsou mi sympatičtí. Líbí se mi ústřední myšlenka existence různých zvláštních bytostí a božstev žijících nepoznaně mezi běžnými smrtelníky. Líbí se mi fyzikálně pojatá magie, jejíž podstata je postavená na přírodních zákonech. Jinými slovy má tato série našlápnuto stát se mou oblíbenou.
Jen dvě drobnosti mi čtení trochu kazily. Zaprvé jsem si od předešlého dílu nechala příliš dlouhý odstup, takže jsem si to, co se v něm stalo, už pamatovala dost mlhavě. A jak jsem záhy zjistila, tato série je naneštěstí celkem dost provázaná a nějakými připomínkami minulého děje se autor rozhodně nezatěžuje. Z čehož pro mě plyne jediné ‒ neloudat se a do dalšího dílu se pustit co nejdříve.
A zadruhé mě mrzelo, že nejsem Londýňan, protože to bych si čtení užila dvojnásob. Ale s tím asi nic nenadělám. :o)

26 23.10.2020

Ve výkladní skříni seděla na pérové matraci hezká žena. Měla nahou hruď a přístroj opatřený dlouhými měkkounkými kartáči s jemnými bílými chlupy jí směrem nahoru kartáčoval ňadra. Na ceduli tam bylo napsáno: Ošetřujte svou obuv pomocí Protinožce důstojného pána Karla.
„To je dobrý nápad!“ zvolala Chloé.
„Vždyť to spolu nijak nesouvisí...,“ namítl Colin. „Je to mnohem příjemnější rukou.“
[...]
V jiné výloze podřezával muž v řeznické zástěře malé děti. Byla to propagační výloha Sociální péče.
„Tohle je drahý špás,“ poznamenal Colin. „Čistit to každý večer, to je musí přijít hrozně draho.“
„Nejsou přece skutečné!“ vyplašila se Chloé.
„Kdo to může vědět?“ řekl Colin. „Sociální péči to nic nestojí...“

Tak tuhle knihu by si měli přečíst všichni obdivovatelé Carrollovy Alenky v kraji divů, aby poznali, co to je opravdová nonsensová literatura. Tohle totiž není jen snůška nesmyslů, kterými se prokousáváte se zatnutými zuby jenom proto, že „to je přece klasika“. Tohle je skutečná fantazie. Ničím neomezená, úžasně barevná, vtipná i mrazivá. Nepopírám, že je to bláznivé a totálně na hlavu postavené, ale má to atmosféru a je to dobře napsané. Což jsou dvě zásadní věci, které mi u Alenky chyběly.

26 04.07.2020

„Minulosti je třeba se postavit čelem. Dříve či později je to nevyhnutelné. Nemusí se zrovna natřásat před našimi zraky, ale je všudypřítomná. My sami jsme svou vlastní minulostí. Nemáme nic než minulost a nic z toho, co se stalo, nelze odestát.“

Kolik toho děti nevědí o svých rodičích. A mají rodiče právo mlčet o věcech, které se dětí bytostně dotýkají? A mají obecně lidé právo jeden druhému zamlčet něco, co se ho dotýká? Minulost nakonec stejně vyjde najevo. Ovšem často už pozdě. Osud zúčastněných je nenávratně změněn a ve chvíli, kdy si pravda konečně najde skulinku a dostane se na světlo, už nic nezmůže. Člověku pak nezbývá, než si povzdechnout, „proč jsem to nevěděl dřív“.

Možná můj komentář působí trochu depresivně, ale kniha taková není. Děj plyne hladce a vy všechno pozorujete jakoby z povzdálí. Doporučuji jako příjemné nenáročné čtení, které vás emocionálně příliš nezasáhne. A jednu hvězdu dávám za závěr, který ačkoli jsem něco málo tušila, tak pro mě byl přesto překvapením.

26 05.01.2020