nefernefer komentáře u knih

„Přestože polibky byly cudné, v duchu jsem úpěla. Maminko, maminko! Kdybys mě teď viděla uprostřed lesů v cizích ponožkách, v ruce štamprle, vlevo Laďu, vpravo Karla, byla bys celá pryč tak dokonale, že by po tobě nezbyl ani knoflík.“

Moc milá knížka. Napsaná krásnou češtinou, vtipně a chytře. Zase další „úlovek“, za který vděčím databázi. S autorkou jsem se dosud míjela a byla to škoda. Budu to muset napravit. Lehkého, ale rozhodně ne plytkého čtení, které občerství a zvedne náladu, není nikdy dost. :o)

„Což takhle... Chachacha, průjem! To by byla omluva. Úplně neprůstřelná. Rozdychtěný ctitel, který už pár dní sní o krajkách, jimiž se bude prodírat ke sladkému cíli, se určitě neodhodlá k otázce ‚A kolikrát jste, milostivá, byla?‘ Zejména v prvním stadiu dvoření, kdy mezi oběma aktéry panuje tichá dohoda, že zažívací ústrojí končí kopretinou.“

36 31.01.2022

„Na zázraky nejsou žádné spolehlivé záruky. Přesvědčivé důkazy vždy chybějí! Spolehlivě zaručený zázrak by už nebyl vůbec žádným zázrakem. Bez naděje na zázraky bychom vůbec nemohli žít.“

Oproti Kouři z komína je tohle skutečně knížka, kterou pochopí i dítě. Občas se možná na něco zeptá, bude žádat vysvětlení, ale od toho je tu přeci dospělý, který čte s ním. Tahle kniha je totiž ke společnému čtení jako dělaná. Příběhy jsou krátké, plné barevné fantazie, andělské laskavosti, a navíc většina z nich je ne sice přímo humorných, ale hřejivě, mile úsměvných. A taky jsou napsané krásným poetickým jazykem se spoustou kouzelných obratů a přirovnání.

„... slova se rozplynula ve vzduchu. Docela jako cukr v čaji. Jenomže se neudělalo sladko, ale smutno.“

18 10.01.2022

„Skutečnost a sen jsou podobné povahy, neboť jsou upředeny ze stejné látky!“

Nejsem si jistá, že je to opravdu kniha pro děti. I když na druhou stranu, pokud je za dětskou knížku vydáván Malý princ nebo Alenka v říši divů... Navíc co se týče druhé jmenované, tak Kouř z komína je mnohem mnohem lepší než tato opěvovaná klasika. I tady jde sice logika stranou a čtenář se ocitne ve světě, kde se mísí realita se snem, ale narozdíl od Alenky nezklouzává k pouhé bezduché nesmyslnosti. Příběh je to krásný, poetický, s kouzelnými ilustracemi a sympatickými hrdiny, kteří musí bojovat s lidskou zlobou, chamtivostí... a se smrtí. Je o síle lásky a přátelství. Je to příběh s dobrým koncem, který se dotkne vaší duše.

„‚Člověk zemře!‘ pravil hlas tiše. ‚Jeho duše odletí s kouřem. Ale naše láska se vždy bude vznášet jako duch nad vodami.‘“

22 05.01.2022

S rukama v klíně
starý muž ještě čeká
při trpkém víně

19 27.12.2021

„Každý v hloubi duše chce být dobrý.“

To je základní kámen, na kterém Fredrik Backman staví. A vychází mu to. Ano, je to sladké, ale ne přeslazené. Prostě jen laskavě dojemné. A přestože ten hřejivý dotek lidskosti čtenáře, pokud se nejedná o obzvlášť zatvrzelého cynika, zasáhne v jakékoli roční době, tak v době předvánoční je to jaksi snazší. Tím spíš, když se děj odehrává den před Silvestrem. Takže jsem si propláchla slzné kanálky a do nového roku budu vstupovat s předsevzetím, že hodným je třeba být i na blbce, přestože je to někdy hodně těžké. :o)
Doporučuji nejen jako předvánoční čtení všem, kteří mají rádi pohádky. :o)

„Lidé totiž potřebují i pohádky. Alespoň občas.“

52 21.12.2021

„Kdybych se v Česku nenarodil, musel bych se sem přestěhovat.“

Z mého pohledu zatím nejlepší Ladislavova kniha. Dost možná právě proto, že je psaná s láskou k zemi, o které pojednává, a k lidem, kteří v ní žijí. Ubylo vtípků (což neznamená, že se nezasmějete, jen to nebude na každé stránce) a přibylo zajímavostí a perliček nejen z historie. Zdaleka nestihl navštívit všechna místa, která by si to zasloužila, ale to nejspíš nebylo ani jeho cílem. Každopádně názorně ukázal, že cestovat se dá i okolo komína a vůbec to nemusí být méně dobrodružné nebo zajímavé. Naopak. Dost často je člověk překvapený, co má za humny za poklady, o kterých neví. A že jich je. :o)

54 16.12.2021

Neurazí, ale ani nenadchne. Paradoxně nejlepší z celé knížky je doslov Olgy Scheinpflugové.

19 26.11.2021

„Slova z této básně o ovcích tvrdošíjně odkudsi tahajících v tlamách dlouhé a tlusté elektrické kabely do kavárny hotelu Evropa, plné hostů, kteří jsou z počínání ovcí smutní, se stala námětem velké fresky, před níž můj švagr, vracející se z filosofického kongresu, kde přednesl referát o tom, že hlavní problém metafyziky je třeba rozřešit na způsob oříškového müsli, byl přepaden prodavačkami ryb, které jej bily pěstmi do obličeje a volaly na něj: ‚Dobře utajená síť dálnic se zlatou vozovkou je stejně nóbl jako zvíře, které všichni loví v klavírních sonátách, udělej nám novou Sněhurku, vole!‘ Ani potom však nedokázal odpovědět na otázku, co vlastně myslel hlavním problémem metafyziky.“

Líbí? Pak si tuhle knihu opravdu užijete.
Nelíbí? Tak to se do ní raději ani nepouštějte, protože takhle vypadá většina textu.
Nonsens mám ráda a třeba Vianova Pěna dní patří mezi mé oblíbené, ale tohle na mě bylo už příliš. Připomnělo mi to takovou tu hru, kdy někdo napíše řádek a ohne papír, aby někdo jiný na dalším řádku pokračoval v psaní, aniž by věděl, co napsal ten před ním. Výsledkem je pak dokonalá fantasmagorie bez jakéhokoli smyslu vzniklá náhodně pospojovanými útržky. Občas se povede, že je kousek třeba i poetický nebo vtipný, ale zbylá většina je jednoduše obyčejný blábol. A tak je to i s touto knihou. Je to proud nahodilých myšlenek a obrazů. Některé pasáže mají úžasnou snovou atmosféru, některé působí groteskně, ale jako celek je to bohužel slátanina.

25 24.11.2021

Relax v té nejčistší podobě. Aspoň pro mě. :o) Od pana Heteši je tohle třetí kniha, se kterou jsem měla tu čest. Ty dvě předešlé jsem hodnotila jako lepší průměr, ale pořád jenom průměr. Na třetí pokus můžu konečně s klidným svědomím nadělit plný počet. Konec byl skvělý. Doporučuji. :o)

37 19.10.2021

Tato kniha je sice o mladých, ale není pro mladé. Četla jsem ji současně se svou dvacetiletou dcerou, která ji v půlce odložila s tím, že větší nudu už dlouho nečetla. A já byla unešená. :o) Je to opravdu zvláštní kniha. Musím dát za pravdu těm, kdo říkají, že je vlastně o ničem, bez příběhu. Přesto má v sobě určité kouzlo, kterým mě úplně polapila. Netřeba příběh. Stačí atmosféra. Nejspíš musí mít člověk už něco odžito. Pak pocítí jistý nádech nostalgie... Protože si vzpomene na vlastní mládí, které bylo vlastně taky tak trochu o ničem. Velké příběhy se stávají málokomu. :o) A kdo měl život jen sluncem zalitý a nic z popisovaného nikdy nezažil, ten je opravdu šťastný člověk.

26 19.10.2021

„Co zbude z našich dnů a nocí?
Básně a děti. Cʼest la vie.
A v nich jsme pořád útlobocí
a nezkrotní a hořlaví.“

Útlá knížečka. Šestačtyřicet krátkých básniček na čtyři řádky. Šestačtyřicet pohlazení pro duši. Darovaná, aby potěšila, a to se jí povedlo. Chcete-li někomu udělat radost, třeba jen tak, zkuste mu dát tuhle knížku. Funguje to. Vyzkoušeno, potvrzeno. :o)

„Modlím se k tobě duší tělem:
Mluv ke mně řečí tajemnou.
Zkroť ve mně smečku divých šelem,
zachraň nás oba přede mnou.“

21 06.10.2021

„Vy jste fakt samé lákadlo! Chcete mě zavřít do baráku plného uřvaných dětí, co po mně budou beztrestně střílet vrabce, a ve vlastní ředitelně mě bude špehovat kytka?!“

Kdo čeká parodii na Harryho Pottera, bude zklamán. Sice se děj odehrává v kouzelnické škole v místě zvaném Beďary, ale tím veškerá podobnost končí. Milovníci fantasy sice také nepřijdou úplně zkrátka, ale potěší zejména pedagogy. Je to totiž velmi trefná parodie na naše školství a vlastně na fungování jakékoli státní instistuce v naší přebyrokratizované zemi. Parodie chytrá, vtipná a bohužel pravdivá.

„Každý učitel, řekl bych bez výjimky, má skutečně vnitřní přání prospět dětem a společnosti, o kariérní nebo materiální motivaci nemůže být řeč. Ale nastává tu ona existenciální otázka: Chci jít životem jako inspirátor mládeže-poustevník, vždy v souladu s vlastním přesvědčením, ale s nutností živit se jinak, nebo přijmout obol vrchnosti, ale muset jí tudíž jít na ruku?“

Možná jsem zvolila trochu vážnou ukázku. Ale to jen pro představu základní myšlenky. Jinak se nenechte zmýlit. Je to opravdu vtipné a jako bonus si pan spisovatel umí krásně hrát s češtinou. Vřele doporučuji. :o)

23 06.10.2021

Nejprve jsem myslela, že tentokrát si komentář odpustím, ale pak jsem si řekla, že možná v rámci zachování rovnováhy nebude od věci, když přidám názor, který půjde trochu proti proudu. Pro mě byla totiž četba téhle knihy celkem boj.
Ten „nádherný literární jazyk“, který komentáře pode mnou tak opěvují, jsem moc nedávala. V půlce už jsem byla ze samého „cák“ a „nýčko“ tak otrávená, že jsem to chtěla vzdát. Ale pak jsem si znovu přečetla zdejší komentáře a řekla si, že to přece není možné, abych bych byla do té míry jinde, a se sebezapřením pokračovala dál. No, zjevně to možné je. Knihu jsem sice dočetla, ale pokorně se doznávám, že jen díky tomu, že jsem se uchýlila k brutálnímu rychločtení, a některé pasáže jsem dokonce přeskočila docela.
Námět není špatný, ale já jsem se prostě úplně minula s jazykem, a to je pro mě dost zásadní, takže vyšší hodnocení dát bohužel nemůžu.

23 22.07.2021

Čistý, průzračný příběh, kterému by však slušelo trochu poetičtější podání. - To jsem napsala v roce 2017, kdy jsem knihu četla poprvé.
Po letech musím svůj komentář trochu opravit. Původně jsem totiž četla vydání, které vyšlo v roce 2000 v nakladatelství Vyšehrad. Překládala ho Zdeňka Stavinohová a vůbec na mě nepůsobilo poeticky, chápala jsem sice smysl, ale něco tomu prostě chybělo. Teď se mi dostal do rukou překlad Jiřího Reynka s ilustracemi Pavla Čecha. A to je úplně jiná káva. Křehce působící formát, snové ilustrace i lepší jazyk. To je přesně to, co knížce podobného druhu sluší. Pak i její poselství jakoby rozkvete, zesílí a zážitek z četby je mnohem intenzivnější. Proto rozhodně doporučuji číst vydání Veroniky Reynkové s ilustracemi Pavla Čecha. Je překrásné.

Další Stančíkova skvělá knížka nejen pro děti. Krátká předmluva ji přirovnává k Alence v říši divů, ale podle mě je lepší. Mnohem lepší. Není to jen proud bezbřehé fantazie. Má to vtip a je to chytré. Takhle nádherně si hrát s jazykem umí málokdo. Krátké básničky, uvádějící každou kapitolu, nemají chybu. :o)

Na zelené travičce
domlouval jsem travičce:
Lepší nežli lidi trávit
je čas na výletě trávit.
Tak co říkáš, jedem?
Odvětila: Jedem!
Když mě pak dívky do rakve omyly,
došlo mi, že tak vznikají omyly.

26 20.06.2021

Nebylo to až tak depresivní, jak jsem očekávala. Dokonce bych řekla, že je to napsané skoro až poeticky. Přes jistou strohost stylu se to čte moc hezky a některá přirovnání či obraty jsou opravdu krásné. Jen ta velká písmena na začátku slov mě dost rušila. Bylo jich příliš a v dobrých osmdesáti procentech dle mého naprosto neopodstatněně. Do hlubokomyslných úvah o ceně života jakéhokoli živého tvora se tu pouštět nebudu. Je na každém, aby se s daným tématem vypořádal sám. Poselství knihy je celkem jasné, ale má to i své ale... Mně osobně se kniha hodně líbila a s hlavní hrdinkou jsem se v mnoha věcech dokázala ztotožnit. Do tří čtvrtin jsem si dokonce myslela, že dám plný počet hvězd. Ovšem konec to zazdil. Bylo by mi milejší, kdyby autorka třeba i nechala věci otevřené. Nebo pokud nutně potřebovala vysvětlení, tak bych spolkla i nějaké to nadpřirozeno. Ale tím, že z hlavní hrdinky na konci udělala bláznivou starou ženskou, která si vlastně nepamatuje, co dělá, z mého čistě subjektivního pohledu celou knihu úplně shodila. Nicméně zbytek knihy si ty čtyři hvězdy zaslouží.

38 10.06.2021

Stáhnul jsem okýnko a oba mi vrazili hlavy skoro až dovnitř.
„Dobrý večer, pane řidiči.“
Moh jsem si je prohlídnout fakt zblízka.
„Zdravím. Mohl bych se, prosím, na něco zeptat?“
Oba najednou se ušklíbnuli: „No jasně.“
„Vy jste dvojčata? Že vás máma oblíkla úplně stejně. Stejný bundičky, stejný čepičky...“
Ztvrdnul jim pohled. Chvíli trvalo, než se rozchechtali.
„Ty seš ale kokot, Larsi.“

Hrabě Monte Lars má oproti klasice jednu zásadní přednost. Edmond Dantes rozhodně není tak vtipný. Přičemž autor dokáže Larsovy hlášky dávkovat tak, že nikdy nepřekročí tu únosnou mez, kdy by začaly působit násilně. A přestože jednotlivé díly seká celkem svižně jeden za druhým, zatím to nevypadá, že by mu docházela inspirace, a všechny jsou na srovnatelné úrovni. Trochu jsem se bála, aby mu nedošel dech a třeba se nezačal opakovat. Zbytečné obavy. Baví mě to stejně jako na začátku. :o)
Jen jedna věc mě u tohohle dílu mrzí. A tou je hodně ledabylá jazyková redakce. Těch chyb tam bylo příliš. Na kvalitě knihy jako takové to nic nemění, ale na zážitku z jejího čtení se to v mém případě podepsalo. Ta jízda prostě tentokrát nebyla hladká.

34 10.06.2021

Řadím se do tábora zklamaných. Film jsem neviděla, takže nemůžu srovnávat, ale srovnání se Třemi muži ve člunu posoudit můžu a rozhodně odmítám. Tři muži jsou jednou z mých „záchranných“ knih, které přijdou na řadu, když je mi ouvej. Zaručeně mi zvednou náladu. Ale Svatební cesta do Jiljí mi párkát mírně nadzvihla koutky a to bylo tak všechno. Ani o jednom z hlavní dvojice nemůžu říct, že by mi byl sympatický, a knihu jsem dočítala spíš ze setrvačnosti. Navíc nevěřím, že existuje v reálu někdo, kdo vede podobné dialogy. Nebo jsem příliš přízemní a nepohybuji se v dostatečně itentelektuální společnosti, abych někoho takového potkala. Zkrátka snaha o intelektuální humor se u mě minula účinkem a jediné, co jsem při čtení pociťovala, byla nuda. Být delší, nejspíš by tahle knížka skončila v „šuplíku“ nedočtených.

23 03.06.2021

Nejprve jsem si ji půjčila z knihovny, a následně si ji koupila, přestože nepatří mezi nejlevnější. Je třeba psát něco víc? :o) Prostě je krásná. Moc doporučuji.

25 17.05.2021

„Na vině je ten, kdo ví a nic s tím nedělá.“

Na jednu stranu mě to fakt bavilo číst. Ale na druhou stranu ten ustřižený nedokončený konec a detaily, které se v příběhu opakovaně vrací jako něco důležitého, aniž by byly vysvětleny (Jonasovy jizvy - jak k nim přišel?; jeho tetování - proč si ho vybral?), mi nedovolí hodnotit lépe, i když mě to mrzí. Zkusím si přečíst od autorky něco dalšího. Třeba si spravím dojem.

19 17.05.2021