nefernefer komentáře u knih

Po několika špatných zkušenostech jsem se už vyhýbala mnohadílným sériím, a pak se mi dostane do rukou tohle a zase se vezu. :o) Tak jen doufám, že další díly nezklamou a budou stejně dobré jako ten první. Dlouho se mi nestalo, aby mě kniha úplně pohltila a já nemohla přestat, dokud ji prostě nepřečtu. Doporučuji.

22 24.07.2023

Po literární stránce tato kniha není žádným skvostem. Ale tím, že se jedná o krátké střípky, tak to v zásadě nevadí. Není to klasický životopis. Jsou to nahodilé vzpomínky, které přibližují atmosféru tehdejší doby a Adolfa Loose představují nejen jako světoznámého architekta, ale především jako člověka. Jako architekt byl bezesporu geniální. Jako člověk dost nesnesitelný. Jako by celý život zůstal dítětem. Na jedné straně čistá naivní duše se srdcem na dlani a na straně druhé umanutý svéhlavý spratek, který neváhá udělat scénu, když není po jeho. Nicméně bylo zajímavé na chvíli nahlédnout do jeho světa. Člověk pak lépe pochopí jeho práci.

17 28.06.2023

Krásná kniha formou i obsahem. Mám z ní velkou radost. Není to jen kniha, je to umělecké dílo. Ačkoli formát mě trochu překvapil, málem se mi nevešla do tašky. :o) Některé ilustrace jsou vskutku hororové, jiné vtipné. A poezie pluje někde mezi Timem Burtonem a J. H. Krchovským, plná slovních hříček a vtipných bizarností. Prostě pastva pro oči i duši. Jen tím tvrzením anotace, že je určena dětem, si tedy nejsem úplně jistá. Dospělý si ji užije mnohem víc. Tentokrát jsem si nemohla pomoct a jako ukázku jsem musela vybrat aspoň dvě. :o)

TICHÁ NOC
Zlé nemluvně jak podlý vrah
se plíží mezi stíny
a šíří démonický pach
rok neměněné plíny.

Dle dávné sudby stane se
prý ničitelem světů,
na Štědrý večer pronese
svou hrůznou PRVNÍ VĚTU
a sešle na svět prokletí,
čas přetočí se zpátky,
zem pukne, nebe odletí...
Přeji vám krásné svátky!

INFERNO
Jsem věčně prochladlý a mládí navzdory
sním, kterak za sto let natáhnu bačkory.

V nebi je větrno, tak ať se smažím v pekle,
v huňatém rubášku, na nohou funusekle.

Ještě s tím otálím, tak jako všichni lidé.
Co však Ti v mrazivém a krutém světě zbyde?

Jen peklo, které má prazvláštní vroucí něhu,
a dobrá společnost, Společnost přátel žehu.

22 21.06.2023

"... až začneme všichni přemýšlet o svých blízkých jako o prvních, a až potom o sobě, nic nás nepřemůže."

Příjemné, oddychové čtení. Laskavý příběh s nádechem polemiky o smyslu života. Něčím mi to připomínalo knihu "Muž, který chtěl být šťastný" a jí podobné, které jsou plné mouder, co jsme je sice všichni četli už tisíckrát, ale stejně se podle nich neřídíme. Proto je dobré si je občas připomínat. :o)

20 21.06.2023

To, co držíš v objetí, když
někoho objímáš, není
tělo: je to čas. V tom pozdrženém zastavení
(zatímco svíráš jiný život) je
tělo, které ti patří po dobu, co ho máš
v náručí
protože ho máš pro sebe
po celou nehybnou chvíli
po kterou zastavuješ čas
časem
jednoho objetí. Ale
síla tvých paží je slabší
než síla času
a vzdát se musíš ty
(to ty musíš pustit) protože
čas nesnese být zastavený tak dlouhý čas
a vyžaduje, abys ho propustil
a vrátil do pohybu.

Tahle jediná mě oslovila. Jinak se s tímto druhem poezie bohužel naprosto míjím.

16 30.05.2023

Nic se mi vlastně neděje...
jen začal život bez děje
a v tuto těžkou hodinu
přicházím k sobě... Odjinud

25 16.05.2023

"Měl by se nastolit stav, v němž je možné nadávat imigrantovi do hňupů a všichni by pochopili, že teď se nadává do hňupů hňupovi, a ne že se nadává do hňupů imigrantovi."

Tenhle severský přístup k psaní literatury se mi líbí čím dál víc. Asi stárnu. :o) Stejně jako u Backmana i tady je základem laskavost a víra v sílu lásky k bližnímu svému. Ačkoliv si osud s hrdiny vlastně celkem dost zahrává, obrací jim život vzhůru nohama a nutí je dělat věci, o kterých se jim nikdy ani nesnilo, žádné velké drama se při tom nekoná a čtenář si rozhodně nehty napětím neokusuje. Prostě je mu od začátku jasné, že je to milá, občas úsměvná, občas dojemná pohádka pro dospělé, která dobře dopadne a ze které by si měl nakonec odnést nějaké ponaučení. A těch je tu celkem dost a podle mě taky dost trefně popsaných. Mě to moc bavilo a tak s naprosto klidným svědomím doporučuji. :o)

"... u vás, u současných rodičů mě udivuje jedna věc. [...] Je to jakési kondicionální rodičovství.
Moh bys mi to osvětlit?
Copak kondicionál není jakýsi tvar podmíněnosti?
Asi jo.
No a to vy používáte. Co kdyby sis sedla? Co kdybys to autíčko vrátil do regálu? [...] Papala bys, drahoušku, dneska těstovinky se sojovým masíčkem? Takhle se za mého dětství s dětmi nemluvilo."

27 20.11.2022

„Byla jsem plná úžasu
byla jsem nahá jako nikdy
se sukní vyhrnutou do pasu
a v jeho dlaních se mé tělo
od nehtů na nohou
až po vlasy
nádherně chvělo
Byla jsem jako pramen
pod prutem proutkaře
A hřích se změnil v zázrak
Amen.“

Jedna z nejkrásnějších sbírek poezie, jakou znám. Provází mě už od mládí a pořád jsem stejně okouzlená. Prévert je básník mnoha tváří. Něžný i sarkastický, vtipný i zasmušilý, hravý i vážný. Jeho verše jsou krásně civilní a nadčasové. A úžasně plastické a živé, plynou vám jako obrazy před očima. Do velké míry je to i tím, že všechny jsou výborně přeložené. Tentokrát jsem měla opravdu potíž vybrat, co se mi líbilo nejvíc. Tak jsem nakonec namátkou otevřela stránky...

„Hlavou říká ne
a srdcem říká ano
říká ano všemu co má rád
však učiteli říká ne
ne na kvadrát
když stojí u tabule
a všecky otázky se na něj valí
A v tom se začne ukrutánsky smát
a všecko rázem smaže
čísla i písmena
jména i data
vyňatá slova a další chytáky
a přestože mu laje učitel
a přestože mu premianti hrozí pěstí
pestrobarevnými křídami
na černou tabuli neštěstí
nakreslí tvář štěstí“

38 27.09.2022

„Slovo ‚kamna‛ se vyskytuje pouze v češtině. O jeho původu se vedou plamenné pře. Podle jedné teorie vzniklo z kamenů, jimiž se obkládá ohniště. Podle druhé z latinského ‚caminus‛ (čti kamínus) neboli pec. Podle třetí kdysi dávno kněžna Libuše přinesla Přemyslu Oráči k pluhu topinky opečené na kamnech. Přemysl zabodl do země otku, hryzl do topinky a povídá: ‚Kam na ty topinky chodíš?‛“

Kdyby mi kdysi někdo řekl, že budu v druhé půlce života ujíždět na sérii knížek pro děti, nevěřícně bych zdvihla obočí. Mám všechny díly. A nekupuju je žádným dětem, ale sama sobě. Po výtvarné stránce jsou to doslova šperky a po obsahové rovněž. Jsem přesvědčená, že kdybych tohle četla jako dítě, rozhodně bych si to neužila tak jako dnes. Ty různé jazykové vtípky, fintičky a frajeřinky dítě nikdy nemůže ocenit, protože mu v mnoha případech prostě vůbec nedojdou.

„Chapadlo je část těla sloužící k chápání. Mozek je také část těla sloužící k chápání. Ale proč se chobotnice chápou chapadly, zatímco chápani se chápou prackami, to mozek jen těžko chápe.“

29 11.09.2022

„Jsi jako blesk,
když rozrazí mračnou oblohu:
Vidím tě – trnu,
teskním,
když vidět tě nemohu.“

Křehké, něžné, melancholické verše. Podobně jako haiku i tanka mají svou pevně danou strukturu a puristé mohou namítat, že tady často nebyla dodržena a kdesi cosi. Ale kdyby ty verše byly „jen“ přeloženy přesně v souladu s danými pravidly, asi by mě neoslovily. Tím, že je Bohumil Mathesius přebásnil, dosáhl toho, že oslovují i čtenáře z naprosto odlišného kulturního prostředí a umožňují mu nahlédnout do nitra dávných básníků světa, jenž je na hony vzdálený od toho našeho, a porozumět jim.

„Marno je na vodu plynoucí psát,
písmena začnou tancovat:
marnější ještě na duši psát
muže, jenž nechce tě
milovat.“

25 10.09.2022

Něco málo českého haiku jsem už přečetla, tak jsem se neubránila srovnávání. Měla jsem očekávání, které nebylo naplněno. Verše jen kloužou po povrchu, aniž by čtenáře zasáhly hlouběji. Formát knihy i její provedení je příjemné a ilustrace jsou opravdu krásné. Sama poezie však jejich krásy nedosahuje. Mým favoritem tak nadále zůstává Petr Petříček.

19 28.08.2022

Tahle knížka na mě působí jako taková terapeutická zpověď. Líbila se mi, dokonce moc, protože Tomáš Třeštík píše o dost lépe než jeho bývalá žena, je vtipný, občas hraje na city a je sympatické, že se o všech lidech zmiňuje jen v tom dobrém. Nepere špinavé prádlo ani si nevyřizuje účty. Jestli ještě něco napíše, tak si to ráda přečtu. Na druhou stranu si ale říkám, že kdyby pro mě byl blízkým člověkem, na kterém mi záleží, asi by se mi to už tolik nelíbilo. Asi bych spoustu z toho raději nevěděla. Jsou věci, které by rodiče o svých dětech a děti o svých rodičích vědět neměli. Čistě jen proto, aby si vzájemně neublížili. Je fajn se vyzpovídat, jen si nejsem jistá, jestli bylo nutné to udělat takhle veřejně.

24 15.06.2022

„Za to, že lidi tolik zajímá všechno ‚nadpřirozené‘, může jejich podivná slepota. Neboť neregistrují to vůbec největší tajemství, totiž že existuje svět. Mnohem víc je zajímají Marťani a létající talíře než celý ten úžasný svět, který se nám rozprostírá přímo před očima.“

Několikrát jsem narazila na názor, že je tato kniha přípravou na propracovanější a lepší Sofiin svět. Nesouhlasím. Je pravda, že několik myšlenek se v Sofiině světě objeví dokonce doslovně, ale není pravda, ža by byl Sofiin svět lepší. Tajemství karet je úplně stejně dobré.
Stejně jako není pravda, že je to kniha pro děti. Je to kniha, které porozumí i děti, ale primárně to rozhodně dětská knížka není. Je to kniha pro ty, co rádi přemýšlejí, co se dívají okolo sebe a snaží se si uvědomovat svět. Nenechat si život jen tak protéct mezi prsty, ale žít, jak nejlépe umějí.
Kouzelný pohádkový příběh s filozofickým podtextem. Milé a chytré čtení. Doporučuji.

30 03.06.2022

„Já chodím na hřbitov ráda, líbí se mi, jak chodíme s dědou po hřbitově mezi hrobama a sou tam i různý hroby s QR kódama, vezmu mobil a dozvíme se, kdo tam leží [...] Nejšílenější hroby mají ale cigáni, sou veliký a barevný [...] a sou celý vyleštěný a vždycky to vypadá, jak říká děda, jako kdyby tady na hřbitově přistálo nějaký UFO. Nedávno tam zničehonic přistál cigánskej hrob a na něm je obrovskej sádrovej Ježíš v červeným županu a vedle něj Marie v modrým županu, celej ten hrob vypadá jako obrovský umyvadlo a Ježíš a Marie vypadají jako obrovský kohoutky na teplou a studenou vodu, bylo to úplně děsivý, dokonce i děda, i když je neznaboh, řekl Proboha!“

Smrt není nic veselého a stáří už vůbec. Jsou to věci, kterých se každý bojí. A nejlepší obranou je v takovém případě dělat si z toho, čeho se bojíme, legraci. Aspoň já to tak teda mám a podle nadšených komentářů zjevně nejsem sama. :o) Podle mého čistě subjektivního hodnocení tahle kniha dostala ocenění Magnezia Litera právem. Je nejen vtipná, ale především je chytrá. Prostě to nenapsal hlupák. Můžu jen doporučit.

„Působí na mě ten interiér, jako bych nebyl první starej dědek, kterej si tady suší prochcaný gatě. Vlastně to vypadá úplně jako odchytová stanice pro dědky, co se pochcali. ‚Hotel Incontinentalʼ napadne mě najednou. Nebyl by to vůbec špatnej název pro nějakou síť eldéenek.“

29 08.05.2022

„... nikdy nikoho nenech, aby ti říkal, co dokážeš nebo nedokážeš. Je na tobě, co si vybereš a jak budeš žít.“

V zásadě nic objevného, nic, z čeho by si člověk sedl na zadek, nic, co by v různých variantách nečetl už tisíckrát. Na druhou stranu není od věci si to občas připomenout. A tohle připomenutí je dobře napsané, nenudí a není dlouhé. :o)

„Když se ničeho nevzdáte, připravujete se o možnost výběru. A kdo se vzdá možnosti výběru, vzdává se také možnosti žít tak, jak by si přál.“

24 07.04.2022

„Ranní mléko nechal být mlékem, ale odpolední nalil do máselnice a utloukl z něj máslo. Obvykle to dělala Apolena, ale teď jí narostlo tak velké břicho, že by nedosáhla na tlouk. Po utlučení hroudu másla proléval vodou a hnětl trdlem, aby ho zbavil posledních zbytků podmáslí. Nakonec dobře vyhnětené máslo zatlačil do ozdobně vyřezávaných dřevěných formiček a uložil do nejstudenějšího konce sklepa. Mozolnaté ruce měl dotykem másla na chvíli hladké jako filmová hvězda, a tak šel pohladit Apolenu po tváři, dokud mu zase nezhrubnou.“

Čtenář, který sáhne po Andělím vejci, očekávaje stejně rozkošně opulentní magořinu, jakou je Mlýn na mumie, bude nutně rozčarován. Což je mimo jiné nejspíš i důvod relativně nízkého hodnocení a zklamaných komentářů. Ale Andělí vejce není horší kniha, je prostě jen jiná. Kdybych ji měla charakterizovat jedním slovem, napadá mě „něžná“. Samozřejmě, že i tady najdeme typické stančíkovské prvky, jako je nádherně netradiční hra s jazykem, ulítlé vynálezy, fascinace všemi možnými požitky těla i duše, mísení fikce s realitou a v neposlední řadě svérázný humor. Ale celkově je mnohem klidnější a velmi poetická. Kdo se při jejím čtení dokáže oprostit od srovnávání s Mlýnem, bude odměněn pohlazením po duši v takřka svěrákovském duchu.

„Středobodem Dřímanova filozofického systému byl enigmatický pojem deodeontogonie čili sebeodstvoření. Bůh se podle něj stvořením vesmíru dopustil fatální chyby, neboť se jakožto všeprostupující esence bytí stal vězněm svého vlastního díla. Jakmile si tento omyl uvědomil, upřel své úsilí na reverzní proces, tedy odstvoření vesmíru. Avšak Bůh se nemůže od vesmíru oddělit, čím více odstvořuje vesmír, tím více odstvořuje i sám sebe, čímž je pro něj toto sebeodstvoření stále obtížnější. Tak původně absolutní bytost zdegenerovala v pouhého člověka, navíc velmi chabé vůle zejména ve vztahu k alkoholu, jehož nadměrné požívání mu vytváří iluzi návratu do ztraceného ráje všemohoucnosti a zároveň dále prohlubuje proces deodeontogonie. Onoho padlého Boha Dříman ztotožňoval sám se sebou, čímž si vysvětloval vlastní bídnou existenci, ruku v ruce jdoucí se všeobecným úpadkem okolního světa.“

31 22.03.2022

„Strašná tragédie! [...] Když jsem to neštěstí viděl v televizi, hned jsem se uvolnil. Byl jsem totiž připoután řetězem k vápencové skále, která je domovem ohrožených druhů rostlin, jako je hnědenec zvrhlý, židoviník německý či hadí mord maloúborný, aby ji kapitalisté nemohli odstřelit a semlít do pytlů na cement.“

Pro staromilské Stančíkovy fanoušky, kterým hoví atmosféra filmů Adéla ještě nevečeřela či Rozpuštěný a vypuštěný, bude nejspíš Nulorožec stát ve stínu Mlýnu na mumie, protože je ryze současný. Pro mě je to naopak důvod k ještě většímu nadšení. Skvělý koktejl bizarních postav s originálními jmény a ještě bizarnějších nápadů. Cvičný hřbitov Střední školy hrobnické, tajné organizace soupeřící mezi sebou o vládu nad světem či Goethův deník. „Cimrmanovský“ humor na hranici parodie spojený s oslavou všeho, co člověku přináší rozkoš. A to všechno nádhernou češtinou překypující různými slovními hříčkami a zvukomalebnými novotvary.
Kvůli fatálnímu nedostatku prostoru si většinu knih půjčuji v knihovně a velmi pečlivě si vybírám, co si skutečně koupím. Tohle byla jasná volba. Mlýn byl skvělý, ale doma ho mít nemusím. Nulorožec už má svoje místo na poličce. :o)

„Víte vy vůbec, že hrobnictví je učební obor s maturitou?“
„Vskutku? A z jakých předmětů žáci maturují?“
„Kop, žeh, vsyp, rozptyl a matematika.“

31 20.03.2022

„U piva vymyslíš takový věci, na všechny problémy světa přijdeš, ale aby to úplně klaplo, musíš si dát ještě jedno, ale na to jsme pak často už moc ožralý.“

Jedna hvězda navíc za bezva konec. Kdyby to byla povídka na dvacet stránek, dám plný počet a budu unešená.

23 20.03.2022

„Když nemůžeš vzpomínky sdílet s tím, s kým je máš, tak pro tebe ztrácejí cenu.“

Hájíčkovy knihy jsou mi příjemné z prostého důvodu, že mám vždycky pocit, že většinu toho, o čem píše, důvěrně znám. Jsem zkrátka prototyp cílového čtenáře. :o) Mám věk jeho hrdinů, prožila jsem život ve stejných kulisách jako oni, dokážu se do nich vcítit, občas mám dokonce podezření, že se mi honí hlavou i stejné myšlenky. Ani tentokrát se nejedná o žádný „velký příběh“. Podle názvu jsem očekávala něco jako "Rumový deník" :o), ale nebylo tomu tak. Hlavní hrdinka se potýká se situací, kterou si prošla spousta lidí. Děj se odvíjí vesměs poklidně na pozadí vzpomínek na dětství, odkrývání rodinné historie a dávných křivd. Je o tom, jak málo stačí k tomu, aby si lidé přestali rozumět, a o tom, že o cizích lidech toho často víme víc než o těch nejbližších. Přesto to není nijak depresivní čtení, spíš takové obyčejné, bez velkých emocí a dějových zvratů, zvláštně uklidňující, jako když člověk přijde někam, kde to dobře zná.

„Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neumějí druhejm sdělit svoji situaci. Nebo nechtějí.“

48 07.03.2022

Lehce ujetá fantasmagorie urbanovského ražení. To mě baví. :o) Je to dobře napsané, a ačkoli námět vůbec není veselý a občas se blíží téměř až k hororu, tak černý humor a ironie to dostatečně odlehčují. Nad tím, že některým věcem scházelo vysvětlení, takže jsem je úplně nepobrala, přivírám oko (vzhledem k tomu, že se jedná o prvotinu) a Lenku Elbe budu rozhodně dál sledovat.

28 10.02.2022