nefernefer komentáře u knih

„Jedna duše má deset tisíc životů,“ řekla Bábi. „Deset tisíc pokusů. Potom se z ní stane Nicota.“
Milo ztuhl. Co?
„Takže máš ještě pět životů, aby se ti to povedlo. A jestli se ti to povede, projdeš Sluneční branou ve zlatém záblesku a staneš se součástí Velké reality. Nadduše,“ dodala Bábi „Všeho.“
„Vesmírnýho boa“, vyštěkl Milo. „Je mi to jasný.“
„To doufám,“ řekla Bábi. „Protože jestli to nedáš, přivedeme tě sem a strčíme tady z toho chodníku a ty navždycky zmizíš z času i prostoru. Tvoji duši zrušíme jako blbej televizní seriál.“

Z tohohle úryvku je, myslím, dostatečně jasné, o co v knize jde. U většiny Milových životů jsem si říkala „Zaplaťpánbu za ten můj!“ a mnohem víc mě bavil příběh, který se odehrával napříč celou knihou v Životě po životě, kam se po každé smrti vracel, aby tu strávil nějaký čas, než se znovu narodí. Klasický milostný příběh milenců, kterým okolí nepřeje, ale oni se odmítnou vzdát. Anotace sice začíná slovem legrační, ale k popukání to úplně není. Je to příjemně napsaná odpočinková kniha, ve které se autor občas lehce otře o nějaký ten vážný problém nebo si jen tak trochu zafilozofuje na téma smyslu života. A sem tam je to i vtipné. :o)

„Poslouchejte“, řekl Buddha a zakašlal. „Nehledejte své štěstí až na konci Země. Dokonalost je v tom být spokojený s tím, co jste teď.“
„Co když je někdo debil?“ vykřikl někdo.
Mistr mu věnoval unavený úsměv. „Velmi pochybuji,“ řekl, „že šťastní lidé jsou debilové.“
Pak umřel. Ompati hleděl do prázdna. Jeho oči zastřel šok.
„Jeho poslední slovo bylo ‚debilové‘,“ poznamenal.

22 29.04.2021

Obecně jsem fanda nonsensové literatury, baví mě, když si někdo dokáže hrát, a pan Stančík se svou hravou fantasmagorií patří mezi mé oblíbence. Ovšem tohle na mě bylo nějak moc. „Jak šla bomba na vandr“ byla výborná, stejně jako ostatní „předhádky“. Ale ty byly jen čtyři, a k tomu každá sotva na půl stránky. Ve zbytku knížky mě pak zaujal sem tam nějaký obrat či originální příměr, ale jako celek mě to spíš otravovalo. Protože nic se totiž nemá přehánět. Ani snaha o originalitu. Čeho je moc, toho je prostě příliš, a to platí i v literatuře.

18 29.04.2021

„Vyklepaný slečny na sedačce jsem na první pohled odhadnul na akvarijní rybičky. Hezký ploutve, ladnej pohyb, ale inteligence sotva na plavbu od jedný skleněný stěny ke druhý. Snad zvládnou aspoň nalít drink.“

Mám ráda pohádky. Proto mám ráda Larse. Protože i tenhle díl je sice vtipně a svižně napsaný a do drsňáckého potetovaného hávu zabalený, ale pořád zůstává fajn pohádkou pro dospělé, kde ‒ slovy Larse ‒ „... jde o nápravu špatnejch věcí a záchranu nevinnejch duší.“ A že při tom sám velký kladný hrdina není až tak úplně beze zbytku kladný, je víc než sympatické. Zůstává nadále mým oblíbencem. :o)

P.S.: A ještě drobnost, která nemá s kvalitou obsahu nic společného, ale mě moc těší, a tou je forma. Všechny díly jsou vydané na příjemném papíře s normální velikostí písma a normální šířkou okrajů, mají tvrdé desky a stužkovou záložku, což v dnešní době začíná být čím dál tím vzácnější. Pro mě to bylo prostě potěšení ze čtení po všech stránkách. :o)

30 16.04.2021

Co se týče detektivek s kapitánem Exnerem, jsem možná trochu nekritická, protože pro mě mají neodolatelnou příchuť mého mládí. Sedmdesátky jak vyšité. Všechno vidím v barvách. Jako bych se dívala na film. A přestože se nejedná o bůhvíjak akční příběh a kapitán Exner je spíš sympatický floutek, který si s lidmi prostě jen tak povídá, než namachrovaný drsňák, co pro ránu nejde daleko, tak se to četlo samo. Letní vyprávění se sice vleklo líně jako řeka, na jejímž břehu se odehrávalo, přesto nenudilo a udržovalo mě v mírném napětí a zvědavosti až do konce. Prostě ideální čtení třeba na dovolenou.

36 16.04.2021

„Teda, to muselo dát příšernou práci. Přitom taková blbost, co?“ :o) Tahle hláška bylo to první, co mě napadlo. Ne že by dalo nějakou extra práci ty básně vytvořit, o to se koneckonců postarala technika. Ale ne všechno, co z našeptávače vypadne, je hodno nazývat poezií. A vybrat z toho obrovského množství to, co za něco stojí, a výstižným nadpisem, který dá zdánlivě nahodilým a často nesourodým útržkům vět úplně jiný rozměr, to povýšit na poezii, opravdu muselo dát práci.

BUDOUCNOST

až mi
až mi jednou nezavoláš
až mi tváře zcela zblednou
až mi čas řekne stůj
až mi bude tak sto deset přijde bůh a zmáčkne reset

Kromě samotných básniček, většinou vtipných a často lehce nekorektních, je pěkná i předmluva a na konci moc hezký rozhovor se zakladatelem tohoto konceptu.

„Ta nejlepší google poezie nám může hodně prozradit ‒ je to záznam toho, o čem lidé přemýšlí, když si myslí, že se nikdo nedívá.“

Doporučuji všem milovníkům nejen slovních hříček a alternativní poezie, ale také všem, kteří dokážou ocenit vtip, i hračičkům, kteří se možná nechají inspirovat. :o)

31 02.04.2021

Přes některé i poměrně dramatické okamžiky, které s sebou přináší život na řídce obydleném americkém venkově (notabene život s lvicí), plyne kniha klidným pomalým tempem. Celý příběh, složený z mnoha minipříběhů, jež se tak na cestách po tomto kraji mohou člověku přihodit, se odehrává v jakémsi zvláštním bezčasí (možná padesátá léta 20. století, ale stejně tak dobře by to mohla klidně být léta sedmdesátá) a je připomenutím toho, že štěstí si každý představuje po svém a ten, kdo nemá mnoho, je mnohdy bohatší než ten, kdo toho má až moc. Doporučuji milovníkům krásných popisů přírody a přívětivých knih s pomalu plynoucím dějem, které spíš uklidní, než aby nějak výrazně pobavily.

26 20.03.2021

Možná jsem už zhýčkaná, ale za svůj život jsem četla nepočítaně mnohem lepších povídek. Ty nečekané konce vůbec nečekané nebyly, po jazykové stránce také žádný zázrak, prostě celkově jsem se u této knihy dost nudila.

18 14.03.2021

SPOR OBLOHY A SLUNCE

Tak zpívá tma:
Když do mne ránou rána pronikneš,
mou temnou tvář tím zakryješ.

Tak zpívá slunec:
Rozkoší, kterou ti dávám,
roste tráva.

Tak zpívá tma:
Optej se milenců, čí zraky
je lépe skryjí? Mé! Já pasu vlkodlaky.

Tak zpívá slunec:
Kam jen pohledím,
ty pošleš stín.
Obloho oblá, rozkostřený kloube božích sil,
nebýt mne, nikdo tě nikdy nespatřil.

Tohle je poezie, která mě oslovuje. Nebudu tvrdit, že se mi líbilo všechno. Některé básně mě minuly, některé jsem nepochopila a u některých jsem si říkala, že je autor psal v pořádném rauši. :o) Ale jako celek hodnotím vysoko, protože ty ostatní jsou skvělé. Obdivuji úžasnou hru se slovy. Vtip a lehkost, s jakou básník vytváří nová slova a těm starým dává nové významy.

SETKALCOVSKÝ STAV

Setkali jsme se včera
i setkali láskou: já byl útek, ty osnova.
Dnes už jen páříme se,
párat zítra začneme a jako páru
nás pak jeden vítr na dvě strany rozduje.

19 14.03.2021

Cestuješ ve mně
obdivuj mou krajinu
okus mé vody

Mám moc ráda haiku a opravdu obdivuji toho, kdo ho umí napsat tak, aby dávalo smysl, bylo poetické a zároveň dostálo předepsanému počtu a pořadí slabik 5‒7‒5. Proto jsem se pustila i do této knihy. Příběhu samotnému bych neudělila více jak dvě hvězdy, ale díky těm básničkám, z nichž některé byly lepší než ty skutečně japonské, se kterými jsem měla možnost se seznámit, přihazuji třetí a ta čtvrtá je za naprosto nečekaný a pro mě překvapivý konec. Některé komentáře pode mnou knihu právě za ten závěr kritizují, ale v mých očích knížce natolik vylepšil renomé, že jsem nakonec zvedla hodnocení.
Dalším kladem bylo, že jsem se dozvěděla spoustu nových zajímavých informací o japonské poezii a rozšířila si obzory o další její formu - tanku. Jako nedostatek naopak vnímám to, že básně v této knize dost často nedodržovaly předepsané pořadí slabik, takže to vlastně opravdová haiku nebyla. Nevím, zda je to tak i v originále, nebo je tím vinen překladatel. Chápu, že překládat něco takového je obzvlášť těžké. Ale s přihlédnutím k tomu, že se nejedná o sbírku japonské poezie, ale o beletrii (vzhledem k rozsahu spíš novelu než román, jak uvádí anotace), tuto nedokonalost nakonec přehlížím, protože i tak jsou ty verše hezké.

Cestuji v tobě
proniknu až do středu
tvé metropole

30 10.03.2021

„ ‚Do motýlího sosáčku!‘ ulevil si Hugo pomocí nejsprostší ze všech japonských nadávek, kterou se naučil od pana Zakahira, svého mistra bojového umění zvaného Kendó neboli Cesta meče.“

Třetí dobrodružství klanarádů Huberta, Huga a Ofélie, členů klanu H2O, je stejně povedené jako předchozí dvě. Moje nadšení neutuchá. Nemyslela jsem si, že někdy budu fanynkou knižní série určené pro mladší školní věk, ale už je tomu tak. Autora si řadím mezi oblíbené, a než vyjde další díl, tak se asi pustím do nějaké jeho jiné knížky pro děti, abych zjistila, jestli jsou stejně dobré. :o)

„Pedr. Nejezchleba přezdívaný Dieta, byl ředitelem základní školy Evelíny Saturejkové. Když byl v mládí pro nedotáčivost mozkových závitů vyloučen ze studií, nechal si své křestní jméno Petr úředně změnit na Pedro. A od těch dob ho píše zkráceně s tečkou na konci, aby si lidé mysleli, že je doktorem pedagogických věd.“

19 10.03.2021

„Pokud se dokážeme smířit s malými zázraky, jsme schopní představit si velké.“

Za mě nejlepší Robbinsova kniha. Byla moje první a nic ji nepřekonalo. I když si myslím, že kdybych byla muž, asi bych na první příčku stavila „Invalidy“. Takže moje doporučení - pokud se na Robbinse teprve chystáte a jste žena, přečtěte si jako první Parfém, pokud jste muž, přečtěte si jako první Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé. Když se vám to bude líbit, směle do dalších. Když se vám to líbit nebude, nemá smysl se pokoušet dál. Robbins je přesně ten autor, který není pro každého a dělí čtenáře do dvou nesmiřitelných táborů uctívačů a odmítačů. Já jsem nekritický uctívač. :o)

33 09.03.2021

„Někdy možná člověk musí hodně zapomenout a hodně prožít, aby nakonec objevil pravdy, které mu už dávno pošeptali jiní.“

Třetí kniha od Martina Fahrnera, kterou jsem přečetla, a s definitivní platností si ho zařazuji mezi své oblíbené. Tentokrát se nejedná o klasický příběh, ale o takový kaleidoskop vzpomínek, kdy do kratičkých střípků ze života fiktivního hlavního hrdiny zjevně probleskují skutečné postavy a skutečné prožitky samotného autora. Není to nijak ohromující, akční ani napínavé, přesto jsem se ke čtení vracela ráda, protože co mají zatím všichni Fahrnerovi hrdinové společné, je snaha být lepším člověkem a nezlomná víra ve spravedlivý svět, pro který jsou ochotni bojovat do roztrhání těla. Ovšem bez zbytečného zdůrazňování všech ústrků a utrpení, kterým při tom musí čelit. Ano, i tady se tak trochu hraje na city, ale nenásilně. Spíš je to takové laskavé pohlazení pro duši.

21 06.03.2021

„Ten Vulpes měl prostě všechny možné nešvary, a skoro žádné švary.“

VYNIKAJÍCÍ! Je to sice oficiálně knížka pro děti, ale myslím, že daleko víc si ji užijí dospělí. :o) Opravdu doporučuji každému, kdo ještě úplně dítětem být nezapomněl a kdo dokáže ocenit úžasný cit pro jazyk a téměř cimrmanovskou poetiku. Jen na okraj, další díl je možná ještě lepší. ;o)

„Rotunda je románský kostel do kruhu. Runda zase znamená, když se v kruhu kolem stolu vypije nějaký nápoj, například kohoutková voda. Obě slova pocházejí z latinského rotundus, čili kruhový. Nejvíc rotund na celém světe najdete v Čechách a na Moravě, je to taková naše národní specialita. A nejvíce rund krouží v hostinci U Zlaté rotundy.“

21 04.03.2021

Krásné, ale smutné. Trochu mi to náladou připomnělo Šťastného prince od Oskara Wilda. Ilustrace jsou samozřejmě nádherné jako ve všech knihách Pavla Čecha, ale tentokrát téměř černobílé. Absence barev podtrhuje melancholii příběhu a obrázky zimního města bez lidí mi úplně připomněly covidově vylidněnou Prahu.

„Procházel městem, které tak dobře znal.
V průchodech foukal studený vítr
a zasněžená dlažba klouzala.
Svět jako by ztratil barvy.
Byla to dlouhá zima.
Ulice byly liduprázdné.“

25 03.03.2021

„Každý slušný člověk vlastně celý život hledá vážnou známost se slušnou, skromnou nemocí, se kterou by se sžil.“

Úsměvné, laskavé čtení (nic k popukání, spíš jen k lehkému pousmání), po kterém je člověku tak nějak obyčejně hezky. A i to je někdy třeba. Vlastně docela často. :o) Navíc napsané moc hezkým jazykem.

„Sám sobě se za obzorem neztratíš, byť jsi ho měl sebemenší. A jiným? Když zmizíš z obzoru jedněm, neodbytně se objevíš na obzoru druhým. Není úniku. Někomu vždycky budu v obzoru trčet.“

27 03.03.2021

Kdybych neznala souvislosti a brala to opravdu jen jako poezii, pak musím přiznat, že by tyto „verše“ strčily do kapsy mnohé z těch, se kterými jsem měla v poslední době tu čest. Ovšem ve světle toho, o co jde ve skutečnosti, musím říct:
Je to výborné a fakt mě to pobavilo. Skvěle to ilustruje typickou českou schopnost přežít to nejhorší jen díky tomu, že si z toho budu dělat srandu. Protože vlastně je to spíš k pláči.

23 01.03.2021

„Když se Durman marně snažil polknout hostii, která se mu přilepila na jazyk, pomyslel si, jaká škoda, že Ježíš nebyl kuchař. To by jistě neproměňoval své tělo do suché, nekvašené oplatky bez chuti, ale vybral by si k tomu třeba bouillabaissu nebo jehněčí kolínko na rozmarýnu. Kněží by během mše vařili a teologické spory by se nevedly o vycházení Ducha svatého, nýbrž o to, zda biftek smažit na sádle, nebo na oleji, či je-li přípustné do bramborového salátu přidávat mrkev.“

Velmi osvěžující kombinace světa alá „Adéla ještě nevečeřela“ s průvodcem po pražských knajpách a bordelech (v obou případech s velmi barvitými popisy nabízených rozkoší) za Rakouska-Uherska, zpestřená fantaskními až mysteriózními scénami a doplněná mnoha vtipnými historicko-politicko-filozofickými postřehy. Lahůdka pro jazykové fajnšmekry. V případě duševní nouze lze nalistovat libovolnou stránku a téměř s jistotou tam najdete nějakou perlu, která vám poskytne první pomoc. Pročež velkoryse promíjím rozplizlý konec a vřele doporučuji coby účinný nástroj duševní hygieny.

„První živý tvor, jehož člověk domestikoval, nebyl žádný vlk, nýbrž kvasinka. Alkohol a chléb stály u počátku lidské civilizace.“

34 01.03.2021

„To znamená, že využívat k získávání energie pohonné hmoty je čiré barbarství. Volná energie [...] na rozdíl od energie získané spotřebou paliv nedožene tuhle planetu k záhubě.“

Hodně zajímavá myšlenka založená na Teslově vizionářství. Hodně zajímavě napsaná kniha založená na fikci s využitím reálných postav. Je to vlastně taková ta hra, co by bylo, kdyby... Stačí trochu šoupnout figurkami a vývoj se mohl ubírat úplně jiným směrem. Autor si dal opravdu práci a stvořil alternativní historii, která působí přesvědčivě. Vystupují zde skutečné postavy, skutečná místa, budovy, odkazuje na skutečné filmy či dobové šlágry. Samotná „detektivní zápletka“ mě sice příliš neuchvátila, ale svět, ve kterém se odehrávala, ano. A navíc mě tahle kniha donutila zamyslet se nad tím, jak všechno souvisí se vším a že každá mince má dvě strany. To, že hodnotím relativně nízko, je způsobeno mojí nedostatečností v oblasti všeobecného vzdělání. Na rovinu se přiznávám, že některé věci na mě byly příliš složité, ať už se jedná o technické záležitosti, nebo o čachry v politickém zákulisí. Ale pokud bude číst knihu elektroinženýr, jehož koníčkem je historie, potažmo „velká“ politika, jsem přesvědčená, že bude nadmíru spokojen.

23 15.02.2021

„... není to tak, že by pohádky byly pravda, ony jsou víc než pravda. A nejsou pravdivé, protože tvrdí, že draci existují, protože všechny děti vědí, že draci existují; jsou pravdivé, protože nám říkají, že draci mohou být poraženi.“

Není to nic ohromujícího, nic, co by tu už někdy nebylo, ale hezky se to čte. Jako všechny dobré a dobře napsané pohádky. A tohle je dobrá a dobře napsaná pohádka. Barevný svět plný fantazie, kde ne všechno končí šťastně a ne každé zlo je potrestáno, protože to není pohádka pro děti. Je to krásná pohádka pro dospělé.

Na úvod musím předeslat, že jsem udělala naprosto školáckou chybu. Žila jsem v domnění, že se jedná o trilogii. Kdybych tušila, že je to nedokončená série, jejíž další díly jsou v nedohlednu, nešla bych do toho. Než vyjde pokračování (pokud vůbec), už si dávno nebudu pamatovat, co se dělo v předchozích dílech. Navíc si myslím, že kdyby byl tento díl závěrečný a autorka v něm pořádně ukončila, co rozdělala, udělala by lépe. Ale utnout londýnskou část bez dovysvětlení a poslat hlavní hrdinku do Paříže rozjet úplně nový příběh, je pro mě zklamáním. Navíc její milostné tanečky (ale ne, ale jo, ale ne) už mě začínaly nudit a nějakého dokončení rozjetých linií vedlejších postav jsem se také nedočkala. Možná s vysvětlením toho všeho autorka počítá v dalším díle, ovšem to už se nejspíš nedozvím.

22 09.01.2021