nefernefer komentáře u knih

„Myslím, že už jsem se několikrát zmiňoval, že má tahle studna průměr něco přes metr a půl. Z čehož vyplývalo, že by se sem další tělo schovalo jen velmi těžko.Tohle nebyla studna na dvě mrtvoly. Byla to typická jednomrtvolová studna.
Ale přesto jsem šťouchnul do Fairaizla, aby kousek odplul, a věnoval jsem dvacet sekund prohmatávání dna.
Nic. Přesně jak jsem si myslel. Přece poznám jednomrtvolovou studnu, když ji vidím.“

Detektivky čtu jen velmi sporadicky, ale z Rychlopalby jsem byla nadšená, takže další díl byl jasná volba. Kopřivův bezejmenný bojovník za spravedlnost a lepší svět je mi sympatický. Navíc mě baví, jak je kniha napsaná. S lehkostí prošpikovanou vtipnými poznámkami a odkazy na kdeco, literaturou počínaje a matematickými teoriemi konče. Ačkoli tentokrát se přiznám, že už mi to přišlo někdy trochu přes čáru. Třeba v momentě, kdy hlavní hrdina coby obyčejný pochůzkář jen tak mimochodem utrousil poznámku o harzburgitickém diamantu, se na rovinu přiznám, že jsem si připadala jako úplný ignorant. Možná jsou na tom jiní čtenáři se vzděláním lépe. Uznávám, že mám mezery. Ale nějak se nemůžu zbavit dojmu, že si tu autor tak trochu honil triko. A hlavně to častokrát fakt nepůsobilo moc věrohodně (přestože o inteligenci, vzdělání a sečtělosti našich strážců zákona rozhodně vůbec nepochybuji). Ačkoli na druhou stranu jsem si zase trochu rozšířila obzory, takže bych měla vlastně spíš poděkovat. :o)

40 15.09.2020

„Asi je to román pro ty, kdo dávají přednost sdílení před sděleními.“ - se píše na zadní straně obálky a podle mě to knihu naprosto vystihuje. Pokud nejste připraveni sdílet a zajímá vás pouze příběh, knihu si neužijete. Budete jen řešit, kdo se jak zachoval, čí to byla vina a kdo komu ublížil. Zda to je, či není pozérství a narcismus, zda měl, či neměl autor právo svou partnerku takhle „odhalit“ na veřejnosti. Budete jen soudit. Ale pokud se oprostíte od jakýchkoli soudů a jen se vtisknete mezi řádky a necháte se unášet, čeká vás úžasná cesta do krajiny emocí a nádherného jazyka. Do krajiny lásky, která možná neskončila dobře, ale rozhodně stálo za to ji prožít. Pokud jste schopni a ochotni sdílet, je tahle kniha pro vás.

36 08.09.2020

Pro pohlazení, pro pobavení, pro zamyšlení. Laskavé, něžné, úsměvné i prostopášné. Takové jsou verše i neverše v téhle sbírce. A v doprovodu fotografií s nápisy na zdech tvoří harmonický celek. S touhle knížkou mi bylo moc hezky. :o)

Malířka

Naučila jsem se vidět a malovat.
Do detailu vykreslit pohled,
vycítit duši...
... tvou jedinečnou vůni.
Proč? Kdy a jak?
Je zázrak.
Co nikdy nepochopím.
Nikdy se nemohu dopídit
odkud přicházíš.
Mohu tě jen pohladit štětcem
a umazanou rukou.

16 08.09.2020

Zaplaťpánbu za tu poslední povídku. Skoro mám nutkání všem potenciálním čtenářům doporučit, aby si z celé knížky přečetli jen tu jednu a nekazili si dojem ostatními. Špacírflintě bez váhání dávám z fleku plný počet hvězd. Narozdíl od těch, které jí předcházejí a kterými jsem se prokousala jen s velkým sebezapřením (povídku o Dejvickém divadle jsem dokonce vzdala úplně), protože ve mně vzbuzovaly jen pocit ošklivosti. Věřím, že po světě chodí spousta takových lidských kreatur, jakými jsou jejich hlavní hrdinové, a že se mnozí lidé skutečně chovají jako hovada, ale rozhodně takoví nejsou všichni, jak se nás autor snaží přesvědčit. Nebo to aspoň tak vypadá. Na milost se třemi hvězdami bych snad vzala jen Průmysl 4.0, který se odehrává v nějaké smyšlené dost depresivní budoucnosti. Ale ostatní povídky byly jen ztrátou času. Naštěstí na mě na konci čekala odměna za tu vynaloženou námahu a já tak nezavírala knihu totálně znechucená, ale naopak okouzlená a s pocitem, že tu poslední povídku snad nemohl napsat stejný autor. Že se tam omylem zatoulala z nějaké knížky Oty Pavla nebo jiných spisovatelů, kteří dokážou v lidech vzbudit jejich lepší já. Za těch několik posledních stránek lidskosti mi to stálo.

15 31.08.2020

„Já...,“ pronesl Felix a praštil trubkou batole do hlavy.
„Nejsem...,“ další rána vykřesla jiskry.
„Kurva...,“ po hladké lebce se rozběhly praskliny.
„Žádný...,“ náraz zazněl víc dutě.
„Vořezávátko!“ Černá hlava se rozletěla na střepy a tělo mimina se sesulo na zem.
„Jsem Kladivo na čaroděje, bejby,“ utrousil Felix a zatočil trubkou.

Další výborný díl. Tahle série už pro mě pomalu začíná být sázkou na jistotu, že po dočtení kteréhokoli dílu mi zůstane na tváři ještě dlouho pobavený úsměv. A co mě na tom baví nejvíc, je, že i když se jedná o čistokrevný brak, tak je z každého řádku cítit, že to nepíší žádní primitivové. A Ondřej Nečas píše fakt hodně dobře. Čirá radost to číst.

„Pod nohama cítila chvění města, ten zvláštní, tiše pravidelný pohyb, jako záškuby podkožních svalů spícího zvířete, ochutnávala nohama dlažbu a ten dotyk ji naplňoval vzrušením. Síla prosakovala vzduchem.“

24 24.07.2020

„Sami sebe si uvědomujeme ve vztahu k druhým; právě proto je vztah s druhými nesnesitelný.“

Tak tohle nebylo zrovna odpočinkové čtení. Což neznamená špatné. Čte se to samo. Přímočaré, na nic si to nehraje a rozhodně si to nebere servítky, ať se jedná o jakékoli téma. Erotické scény jsou napsané skvěle, nepůsobí vulgárně a pokud někoho pohoršují, je problém spíš na jeho straně. Mně se tahle kniha líbila, jen bych doporučila si její čtení naplánovat na dobu, kdy je člověk psychicky v pohodě, protože jinak může skončit v pěkné depresi. ;o)

29 20.07.2020

„Obvykle vidíme věci jen v okamžiku, kdy vstupují do našeho života a kdy jsou ještě cizí. Naše nejbližší věci, které po celé roky denně používáme, se pokrývají povlakem samozřejmosti a stávají se pod ním neviditelnými, a tak prostor kolem našeho těla, kde tyto věci žijí, je pro nás záhadnější krajinou než vzdálená exotická města, o kterých čteme v časopisech a na která se díváme v televizi. Skutečná džungle je v krajině blízkého; je to džungle, kterou nikdy neopouštíme.“

Dva příběhy, které se v jednom bodě letmo protnou, ale jinak si žije každý svým životem. Kouzelné prolínání reálného světa se světem imaginace. Pomalé tempo, poetický jazyk, velmi originální zamyšlení nad formou, funkcí a významem písma a k tomu všemu spousta dalších a dalších vnořených dílčích vyprávění pohybujících se na hranici mezi skutečností a snem. Takové literární matrjošky pro milovníky fantazie. :o)

18 05.07.2020

Ve výkladní skříni seděla na pérové matraci hezká žena. Měla nahou hruď a přístroj opatřený dlouhými měkkounkými kartáči s jemnými bílými chlupy jí směrem nahoru kartáčoval ňadra. Na ceduli tam bylo napsáno: Ošetřujte svou obuv pomocí Protinožce důstojného pána Karla.
„To je dobrý nápad!“ zvolala Chloé.
„Vždyť to spolu nijak nesouvisí...,“ namítl Colin. „Je to mnohem příjemnější rukou.“
[...]
V jiné výloze podřezával muž v řeznické zástěře malé děti. Byla to propagační výloha Sociální péče.
„Tohle je drahý špás,“ poznamenal Colin. „Čistit to každý večer, to je musí přijít hrozně draho.“
„Nejsou přece skutečné!“ vyplašila se Chloé.
„Kdo to může vědět?“ řekl Colin. „Sociální péči to nic nestojí...“

Tak tuhle knihu by si měli přečíst všichni obdivovatelé Carrollovy Alenky v kraji divů, aby poznali, co to je opravdová nonsensová literatura. Tohle totiž není jen snůška nesmyslů, kterými se prokousáváte se zatnutými zuby jenom proto, že „to je přece klasika“. Tohle je skutečná fantazie. Ničím neomezená, úžasně barevná, vtipná i mrazivá. Nepopírám, že je to bláznivé a totálně na hlavu postavené, ale má to atmosféru a je to dobře napsané. Což jsou dvě zásadní věci, které mi u Alenky chyběly.

26 04.07.2020

Poslední dobou jsem měla smůlu na knížky, které měly možná dobrý příběh, ale byly tak mizerně napsané, že už jsem z toho pomalu začínala propadat trudomyslnosti. Naštěstí se ke mně dostala tahle, a ta zafungovala lépe než míč. :o) Nevím, zda jsem ji pochopila správně nebo ne. Popravdě jsem se ji pochopit ani moc nesnažila a to, co jsem si z ní odnesla, si nechám pro sebe. Každý v ní může vidět něco jiného a všichni mohou mít pravdu. Anebo nemusejí. Není to důležité. Důležitá je atmosféra, to jak na vás kniha působí, jak se cítíte během čtení i poté, co ji dočtete. A tohle pro mě byla esence laskavosti a něhy. Balzám. Určitě jsem ji nečetla naposledy.

„Rozumíte psychiatrii?“ zeptal se Tracy.
„Psychiatrii ne,“ řekl dr. Pingitzer. „Lidem - maličko, maliličko. Každý den, každý rok víc a víc maliličko. Proč? Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra, fantazie, kouzla a čárymáry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. [...] Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zlomené lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju.“

36 29.06.2020

Protože knihu hodnotím jako celek, nemůžu dát víc než tři hvězdy. Což ale nic nemění na tom, že některé básně si určitě zaslouží plný počet.

Horečka

V zemi sucha vyprahle a zblízka
jako po hrnčířském kruhu
ne mě
ale rukám
po tobě se stýská

16 28.06.2020

Podlehla jsem zdejším pochvalným komentářům a bylo to totální zklamání. Nudila jsem se, zahořklost pana Brixiho mi nepřišla ani trochu vtipná, spíš mi ten jeho věčný negativismus lezl na nervy. Části věnované třináctileté Lence na mě nepůsobily vůbec věrohodně. Sama mám dceru, které bylo třináct celkem nedávno, ale takhle by mluvila sotva. A pasáže, které se týkaly ničemy, jsem rovnou přeskakovala, jak se mi ošklivily. Rozhodně nemůžu říct, že by mi četba téhle knihy skýtala nějaké potěšení, takže ani doporučit ji tím pádem nemůžu.

11 28.06.2020

„Kdy anomálie přestane být anomálií a začne být jen součástí běžného života? Co když já a ty nejsme poslední svého druhu, ale jedni z prvních? První z lepších tvorů v lepším světě? Můžeme alespoň doufat. Že nepatříme minulosti, ale budoucnosti.“

Často se komentář snažím uvést nějakou větou z dané knížky, která ji z mého pohledu charakterizuje. A v tomhle případě si myslím, že autoři měli prostě záchvat uvědomělosti a chtěli známé pohádkové téma povýšit na mravoučný příběh o podvědomé tendenci společnosti vyobcovat každého, kdo se jen trochu liší. Takže vedle zvláštního vodního tvora tu máme i tělesně postiženou, homosexuála a černošku. Chvályhodný úmysl, jen kdyby nebylo té jinakosti na tak malém prostoru vměstnáno tolik, že to chvílemi působilo skoro jako parodie (což ale není to, co mi vadilo nejvíc). Podobné téma se v různých variacích objevuje v tisících jiných knih a zdálo by se, že příběh lásky, která nakonec překoná všechny překážky a kde dobro zvítězí a zlo je po zásluze potrestáno, má úspěch předem zaručen. I já mám ráda pohádky. Ovšem dobrý příběh automaticky neznamená dobrou knihu, resp. knihu dobrou pro mne, protože pro mne je mnohem důležitější než příběh sám způsob, jakým je kniha napsaná. A pokud některé věty nechápu ani po několikerém přečtení a nudím se u toho natolik, že mě to nutí přeskakovat celé pasáže, pak nemám z četby vůbec žádné potěšení a jen se snažím co nejrychleji dobrat konce, abych zjistila, jak to dopadlo. Takže za mě závěr: příběh by nebyl úplně špatný, ale zpracování je pro jinou cílovou skupinu čtenářů, než jsem já. Jestli taky patříte mezi ty, co v knihách hledají kromě příběhu i potěšení z práce s jazykem, tak sáhněte raději po jiné. Nebo se třeba podívejte na film, tohle bude totiž asi právě ten případ, kdy je lepší než kniha.

17 22.06.2020

„Skoro jsem se nepoznával. Najednou jsem byl právě takovej správňák, nad kterejma se vždycky ušklíbám. Mahatma Gandhí, Brandon Walsh a Lars v jedný řadě, všichni svatý až na půdu.“

Je to tak, Lars je prostě správňák, co naplat. Ale to je právě to, co je na něm sympatické. Že to není jenom potetovaná vypatlaná mlátička bez vlastního názoru, ale chytrý chlap, který sice řeší věci často ne úplně v rukavičkách, zato však stojí vždycky na správné straně. Zkrátka přesně ten přitažlivý prototyp drsňáka s romantickou duší, který však narozdíl třeba od Wolverina (jo, ten mi přijde jako stejná sorta) navíc ještě trousí téměř na každé stránce fakt vtipné hlášky, kvůli kterým to v důsledku vlastně čtu. Protože právě vtip je to, co mě na téhle sérii (doufám tedy, že to tímto dílem nekončí a bude z toho série) tak baví a kvůli čemu z té řady běžných (tím rozhodně nemyslím špatných) detektivek tak vyčnívá. A navíc je to hodně dobře napsané. Čímž mám na mysli, že jsem vůbec neměla potřebu přeskakovat řádky a užívala si každou větu.

„...kostky ledu uvnitř zachrastily a několikrát se přes ně přelil jantarovej příboj. Jeho vůně mi nejkratší cestou vrazila do nosu a já zavřel oči. Tu chvíli před tím, než poprvý usrknu, mám vždycky nejraděj. Skoro bych řekl, že slibuje víc, než člověku nakonec dá. A pak že chlast a ženský nemaj nic společnýho.“

Nad posledními stránkami jsem však měla neodbytný dojem, že si autor dělá ze čtenářů srandu. I když vlastně proč ne? Já se bavila celou knížku, tak proč ho nenechat, ať se na těch posledních dvou stránkách pobaví zase on.

„Ta hudba vykouzlená hmyzí armádou dodávala oné chvíli atmosféru smíření člověka s přírodou. Vzduch, na němž melodie plula, byl prosycen mořskou solí, mírný vánek si pohrával s jejími atomy a mísil je s vůní pomerančů a oliv. Ta směs byla tím nejopojnějším parfémem, který pomalu, ovšem s jistotou vedl dva mladé lidi až na okraj jejich skrývané touhy.“

A když to vezmu kolem a kolem, tak mě ten telenovelový závěr konec konců pobavil taky. Úplně jsem viděla Boba Saint-Clara v Muži z Acapulca. :o)

28 04.06.2020

Protože čeští autoři patří v psaní podobných ujetin mezi naprostou špičku, udělali ze mě rozmazleného čtenáře, kterého není úplně lehké uspokojit. Co si budeme povídat - ve srovnání s Kulhánkem, Kotletou, Kopřivou, Pavlovským, Žambochem a dalšími se Carlton Mellick může jít zahrabat. Nicméně ačkoli jako celek knihu hodnotím dost vlažně, tak pár dobrých míst se v ní přesto najde. Třeba skvělá předmluva nebo postava Priscily, přítelkyně z lega, jejíž popis mi kdovíproč evokoval Gabrielu Koukalovou :o). A závěrečný masakr démonů s křesťanskými fanatiky neměl chybu, kvůli těm dvaceti stranám nakonec nelituju, že jsem do toho šla, protože ty opravdu stály za to. :o)

„Jeden z Ježíšových kyborgů postoupí vpřed a ze zad se mu na rameno rozloží protidémonická bazuka. Když spustí palbu, Jonathan si na ní všimne loga Křesťanských potřeb. Raketa, která z ní vyrazí, je ve skutečnosti miniaturní dóza na bonbony ve tvaru Ježíše Krista naplněná svěcenou vodou. [...] Jonathan vyskočí na nohy a zpod obleku vytáhne lego brokovnici. Nabije ji lego kostičkami a vystřelí. Kyborga zasype několik drobných jednokolíčkových dílků. [...] Když padne na zem, Jonathan mu ke tváři skloní hlaveň brokovnice a naposledy zmáčkne spoušť. Po podlaze se rozletí kousky mozku a dílky lega. ‚Jdu si pro tebe, Veško,‘ zamručí si pro sebe.“

23 19.02.2020

Komentář kap66 pode mnou mi úplně mluví z duše. Knihu jsem četla před několika lety, a protože můj celkový konečný dojem z četby byl negativní a já jsem nechtěla psát odrazující komentář, raději jsem se komentování zdržela. Po letech jsem si ale řekla, že můj názor možná někomu poslouží, aniž by ho nutně od čtení odradil.

Takže klady: Kniha je napsána opravdu čtivě a kdyby pro nic jiného, tak pro to, že mě donutila se zajet podívat na Tugendhat na vlastní oči, ji stálo za to přečíst. Je to opravdu moc krásný dům.

A zápory: Ta milostná, potažmo erotická linka, včetně toho předpokladu „latentní lesbické strunky v každé ženě“ (jak píše kap66), mi v téhle knize ukrutně lezla na nervy a vadila natolik, že mi to čtení úplně znechutila (ačkoli jinak rozhodně nejsem prudérní). Přišlo mi to laciné, uměle naroubované na příběh jen kvůli „zatraktivnění“, takové skoro bulvární a hlavně úplně zbytečné. Prostě mi to v téhle knize nesedělo.

Tolik tedy můj dojem z četby, který nebyl úplně nejlepší. Nikoho ovšem neodrazuji, naopak. Myslím si, že tohle je klasický příklad knihy, na kterou si každý musí udělat názor sám.

36 17.02.2020

BOM-BA-SÁL-NÍ! :o) Osud mi přihrál do ruky tuhle dětskou knížku a já se u ní královsky bavila, i když už dítě dávno nejsem. Být mým ratolestem okolo jedenácti, nebo naopak přes třicet, tak jim ji vnutím. Bohužel se obě nacházejí v mezidobí, kdy z ní na jednu stranu už vyrostly a na tu druhou do ní ještě nedospěly. Ale jednou se dočkám. :o) Kromě toho, že je to skvěle napsané, je to taky moc vtipná alegorie na Prahu. Takže městem, kde naši hrdinové prožívají svoje dobrodružství, protéká řeka Hltava, nad kterou se tyčí Věštihrad, slunce zapadá za věže katedrály svatého Dyndy na Prahradě a orloj je na radniční věži na Kratihrdelském náměstí. :o)

„Kozibradští věřili, že Snědené schody kdysi dávno mezi domy prokousal sám ďábel poté, co mu poustevník svatý Dynda namočil ocas do svěcené vody. A že si pak od sežraného kamene schválně ulevil v podobě vysokého obelisku na třetím nádvoří Prahradu, hned vedle katedrály.“

A úplně nejlepší jsou vysvětlivky psané po stranách.

„Panika - Slovo panika vzniklo ze jména starořeckého boha stád a lesů Pana. Ten měl totiž tak chlupaté nohy, že dámy při pohledu na Pana propadaly panice. Od té doby pánové nosí na veřejnosti dlouhé kalhoty, aby mohly dámy šílet v pohodlí domova.“

Nebo tahle, která vysvětluje, proč je katedrála ve městě zasvěcená svatému Dyndovi. Že by nějaké šťouchnutí do vlastních řad? :o)

„Sv. Dynda - Říká se: uděláme to jindy, na svatýho Dyndy... Ale proč? Svatý Dynda žil za krále Klacka. Nikdy nic nedělal, takže nikdy nic nepokazil, a proto byl všeobecně oblíben. Jednoho dne ho při odpočinku sežralo hejno hladových želv. Tím se stal patronem všech flákačů, lemer líných a nicnedělníků. Ve světě je také známý pod latinským jménem svatý Prokrastinacius.“

Zkrátka jsem z téhle knížky tak nadšená, že zaprvé hned musím najít nějakou oběť, které ji vnutím, a za druhé si rozhodně musím přečíst zbývající díly. Tím spíš, že jsem se s talentem sobě vlastním trefila do prostředka, a tím pádem mi určitě utekly nějaké narážky na první díl. Takže vřele doporučuji, ale vemte to od začátku. :o)

23 17.02.2020

V anotaci se píše „román o hloubce ducha a síle imaginace“. Netuším, o jaké hloubce ducha je tu řeč. Pro mě je to román o nenávisti, zášti a neschopnosti odpustit. Hlavní hrdinka je sice nesmírně inteligentní, ale zároveň plná závisti a zahořklosti. Je přesvědčená o tom, že když není šťastná ona, neměli by být ani ostatní. Osobuje si právo soudit lidi okolo sebe. A nenávidí je. Zahleděná do vlastního neštěstí se touží jen pomstít těm, které podle ní dostaly to, co mělo patřit jí. Vůbec nebere v potaz, že si žádná z nich svou roli vědomě nevybrala, že všechny (ačkoli tělesně zdravé) na tom byly možná ještě hůř než ona (tím myslím jizvy na duši), že se všechny včetně její matky staly oběťmi tehdejší úřednické mašinérie a jejího řešení problémů nehodících se do krámu „zdravé společnosti“ a že o tom, že ona existuje, neměly ani tušení. Každá ze čtyř „sester“ si nese své vlastní stigma, které jí brání být šťastná, a ochrnutá Desirée je hlavní hrdinkou jen zdánlivě. Ve skutečnosti mají všechny v knize svou vlastní linku, které se navzájem prolínají.
Knize nelze upřít čtivost. To je také první z důvodů, proč jsem ji neodložila, ale dočetla až do konce. Druhým je to, že jsem celou dobu doufala, že se na konci ta atmosféra nenávisti vyčistí a všichni si dokážou odpustit. Nestalo se. Konec byl naprosto nemastný. Nevyřešilo se vůbec nic. Jen skončil jeden ze sledovaných životů a jinak se jede dál ve stejné beznaději jako dosud. Skoro mě mrzí, že jsem se do téhle knihy pustila. Zůstala mi po ní jen pachuť na jazyku a kámen v žaludku.

16 11.02.2020

„Dnešek zatím běžel jako na drátkách, což samo o sobě Felixovi nenápadně naznačovalo, že by nebyl špatný nápad najít si bezpečný úkryt a preventivně v něm tu anomálii přečkat.“

Pořád čekám, kdy se to pokazí a v téhle řadě vyjde nějaký propadák. Ale zatím si všichni vedou víc než dobře. Nový díl, nový autor a zase dobrý. Celá čtyřka pohromadě, vtipné momenty i hlášky, jako bych se vrátila na začátek k dílu prvnímu. Příběh mi sice trochu připomínal Kruté stroje, ale nevadilo to. A navrch zase jednou dostal prostor můj oblíbenec Vincenc, takže já jsem spokojená. A kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli scéně v supermarketu tenhle díl rozhodně stojí za přečtení. Armáda krvelačných důchodců v den, kdy začínají slevy, nebyla až tak úplně mimo realitu. :o)

25 29.01.2020

„ Jestli ji teď zabijí, tak to bude splnění všech nočních můr její matky, která ji vždycky nutila, aby si vzala čisté spodní prádlo pro případ, že by ji srazilo auto. Teď je bez spodního prádla, v cizím oblečení a špinavém županu. Matky celého světa řvou hrůzou.“

Výborný díl. Tentokrát trochu hororovější atmosféra. Čtyřka je znovu rozdělená a odvíjejí se tu dva naprosto samostatné příběhy. Klaudiina linka bez diskuze vede. V příběhu Felixe s Waltrem je sice pár vtipných momentů, ale jinak průměr. Zato panelák, kde žijí na první pohled normální lidé... No, párkrát jsem se fakt docela bála. Právě ta zdánlivá normálnost všeho byla nejděsivější. Asi se teď chvíli budu vyhýbat výtahům. :o)

24 29.01.2020

Začalo to celkem slibně. Nápad s vnitřním světem mobilních telefonů byl docela vtipný. Ale to bohužel samo o sobě nestačí. Když první povídka najednou v půlce skončila, byla jsem trochu překvapená a říkala si, že se k ní třeba autor vrátí někde dál. Nevrátil. A když už pátá povídka vyšuměla naprosto jalově do ztracena, přestala jsem mít chuť číst dál. Kdyby se Milan Tesař vykašlal na vymýšlení stále nových postav a příběhů, které nijak nekončí, a vzal jeden z nich a dokončil ho, možná by z toho mohla být opravdu dobrá povídka. Takhle je to jen jedna velká nuda s naprosto nevyužitým originálním nápadem.

21 25.01.2020