nefernefer komentáře u knih

„... nikdo nemá možnost si vybrat vlastní srdce. Nikdo se nedokáže přinutit k tomu, aby chtěl jen to, co je pro něj dobré a co je dobré i pro ostatní. Nikdo nemá možnost si vybrat, jaký je. [...] Jak poznáme, co je pro nás správné? Odpověď zná každý psychiatr: [...] ‚Následuj své srdce‘ [...] Co když srdce, z vlastních nepochopitelných důvodů, člověka záměrně, v jakémsi oblaku oslepujícího jasu, odvede od zdraví, rodinného života, občanských povinností [...] a vůbec všech těch ohraných, obecně uznávaných ctností a namísto toho jej nasměruje přímo do centra té překrásné záře úpadku, sebezničení, katastrofy?“

Tak zhruba o tom podle mě celá tahle grafomanská exhibice je. Narozdíl od jiných jsem ocenila těch posledních 30 „filozofujících“ stran, díky kterým aspoň nemám pocit, že to byla ztráta času. Ale jinak si myslím, že dvě třetiny tohohle sedmisetstránkového špalku tvoří nic neříkající a naprosto zbytečná vata, která s dějem často ani nemá nic společného, a kdyby tam nebyla, knize by to jenom prospělo. Navíc neustále se opakující, jako vejce vejci podobná líčení opileckých a zdrogovaných stavů hlavního hrdiny po čase čtenáře začnou nudit, ne-li přímo otravovat. Tak často jsem už dlouho v žádné knize nepřeskakovala. Netvrdím, že je to vyloženě špatné, ale udělení Pulitzerovy ceny upřímně nechápu.

30 09.10.2019

Po šedesáti stranách mi došla trpělivost. S touhle knihou se úplně míjím. Vůbec jsem se nedokázala začíst. Prostě není na světě spisovatel ten, aby se zalíbil čtenářům všem. Znáte to. :o)

12 07.10.2019

„Na samém nejhlubším dně duše to Cukuru Tazaki konečně pochopil. Že totiž lidská srdce nepojí vjedno jen mír a harmonie. Že je spíš mnohem hloub dokážou propojit jejich vzájemné rány. Vzájemné bolesti a vzájemná křehkost. Nemůže být ticha bez bolestných výkřiků, [...] není smířlivého přijetí, pokud jsme předtím nezažili krutou ztrátu. Přesně tyhle věci totiž leží v kořenech každé opravdové harmonie a míru.“

Murakami není pro každého. Musíte přijmout jeho propojení snů s realitou. Vnímat víc náladu než příběh samotný. Pak budete polapeni. Já osobně pokaždé, když dočtu nějakou jeho knihu, tak mám pocit, že jsem uvnitř tak nějak uklizená, čistá, vypraná a vyžehlená. :o)

34 04.10.2019

Rozhovor s dítětem...
Dítě: „Já bydlím doma.“
Já: „Taky bydlím doma.“
Dítě: „Jsem tě tam neviděl.“

Opravdu doporučuji. Chytré, vtipné a zároveň hodně k zamyšlení. Autor se netváří jako superhrdina, který spasí svět. Přiznává, že i on dost často mele z posledního. Snaží se ukázat, že lidé, kteří dělají podobnou práci, jsou taky jenom lidé. A že děti trpící autismem jsou pořád jenom děti. Přestože je to skutečně hodně vtipně napsané, tak to veselé čtení rozhodně není. Zaplaťpánbu za to, že jsou mezi námi tací jako on. A zaplaťpánbu za takové knížky. Kdybych ji měla charakterizovat třemi slovy, asi bych řekla „láska, lidskost, samota“.

„Neexistuje lepší či horší generace dětí. Existuje jen lepší nebo horší generace dospělých.“

34 24.09.2019

Překrásná knížka. Příjemný formát, krásný papír, úchvatné ilustrace a příběh, který je úplně obyčejný a zároveň hluboký (přestože vlastně nepřináší nic nového a potvrzuje jenom staré známé pravdy). Když ho budete číst pěkně pomalu, hlemýždím tempem, dorazíte na konec bratru za půl hodiny. A další hodiny strávíte tím, že se budete znovu vracet k jednotlivým stránkám a okouzleně obdivovat průzračnou jednoduchost textu a přenádhernou jemnou kresbu.

„Každý si neustále dělá plány,
ty ale nikdy neobstojí před tím, co nás čeká,
všechno se mění, nic není věčné,
a když nemůžeš vyzrát na věčnost,
užívej si toho, co je tady a teď.“

27 17.09.2019

K téhle knize mám velmi osobní vztah, protože je to dárek. Dárek, který jsem v okamžiku darování bohužel nedocenila, ale časem jsem pochopila, že to byl možná jeden z nejosobnějších dárků, jaký jsem kdy dostala. Beru ji do rukou poměrně často. A ještě nikdy mě nezklamala.

16 13.09.2019

Jelikož je Tom Robbins mého srdce šampión, tak i tahle knížka se mi samozřejmě líbila, přestože z mého pohledu patří mezi ty slabší. Snad že mě tolik nebere lesbická láska. Ale i přes tuto zdánlivou nelibost mi opět ve společnosti jeho osobitého stylu psaní a názorů, které jsou mi naopak blízké, bylo moc příjemně.

„Život není jednoduchej. Je nesmírně složitej. Obdivování jednoduchosti je drogou těch, který chtěj utýct před skutečností. Jako alkohol. Je to protiživotní postoj. Tyhle ‚jednoduchý‘ lidi, který jednotvárně oblečený posedávaj při svíčce v potemnělejch místnostech a usrkávaj mátovej čaj, tyhle lidi nežijou. Jsou už zpoloviny mrtvý a nemaj o tom sebemenší potuchu. Smrt je jednoduchá, ale život je bohatej.“

„Nejsou snad myšlenky všech velkejch bulíků vždycky překrucovaný?“
„Překroucený, nepochopený, zředěný a zbožňovaný. Přesně v tomhle pořádku. Od svých zbožňovatelů utrpěl Ježíš mnohem víc než při ukřižování. Máš nádhernou prdel.“
„Ty nejseš moc jak Ježíš.“
„Jak to víš?“
„Když takhle mluvíš o mý prdeli.“
„Ty si myslíš, že Ježíšovi by se tvoje prdel nelíbila?“
„Ne tomu Ježíšovi, o kterým jsem četla.“
„To je přesně ono. Překroucenej, nepochopenej a zředěnej.“

21 13.09.2019

Robbinsovi buď přijdete na chuť, a pak ho budete nekriticky zbožňovat, nebo si nesednete, a pak vám bude děsně lézt na nervy. Jeho knížky prostě nejsou pro každého. Já patřím k té první skupině a při čtení jeho knih zažívám úžasné opojení. Neskutečně mě baví. Takže ani téhle knížce nemůžu dát méně než plný počet. A to přesto, že svět burzovních makléřů, ve kterém se děj odehrává, je pro mě naprostá španělská vesnice. Není třeba se orientovat v zákonech finančního světa. Stačí nechat na sebe působit kouzlo Tomových metafor -

„Evoluci řídí buldozer maskovaný za dětskou tříkolku. V případě historie je to přesně naopak.“

- a vychutnávat si jeho filozofické výlevy. :o)

„Jak se vůbec můžeme považovat za výtvor dokonalosti čtyři miliardy let dlouhého experimentu při našich sklonech k vraždám, mučení, zotročování, znásilňování, kanibalismu a drancování? Při naší náklonnosti k relamním sloganům, plyšovým potahům a golfu? V mezích možností jsme jako druh jisté úrovně dosáhli, ale to ještě neznamená, že se evoluce uchýlí do ústraní. Ve výkresech má určitě načrtnuté něco, co zcela přesahuje současný koncept člověka. Přivykli jsme si označovat nejhorší příklady našeho barbarského a nestřídmého chování za ‚nelidské‘, přičemž jde zcela bez výjimky o jednání člověku vlastní, neboť žádný jiný tvor se v podobných krutostech nevyžívá. Tohle všechno samozřejmě neznamená popření našich občasných estetických úspěchů a ctností, ale pokud za zatáčkou času nečeká alespoň trochu lepší tvor, potom nezbývá než konstatovat, že evoluce trpí předčasnou ejakulací.“

24 06.09.2019

V téhle knize je shromážděna skutečně velká spousta opravdových zajímavostí, ale jejich naprosto nesmyslné abecední řazení a absence jakékoli mapy ji činí pro praktické využití zcela nepoužitelnou. Pokud bych se chystala dejme tomu na Vysočinu a chtěla si vytipovat, kam se podívat, tak z téhle knížky se to nedozvím. Na to, abych ji četla od A až po Z a s mapou v ruce hledala, jestli se v ní náhodou nepíše o něčem, co se nachází v místech, kam se chystám, nemám čas ani trpělivost. A na to, abych ji četla jen tak jako místopis, se nehodí. Nejedná se o souvislý text, ale o jednotlivá hesla, která by měla smysl, pokud by byla členěná podle lokality, ale abecedně řazená nejsou k ničemu.

16 06.09.2019

Stručné, vtipné, výstižné glosy max. na jednu stránku, které vám ukážou Prahu tak, jak ji neznáte. Doporučuji zejména pražákům. Pro ostatní, kteří do Prahy přijedou jen na výlet, je knížka sice taky užitečná, ale nejvíc ji podle mě ocení ti, co v ní žijí. Takže já jsem nadšená. :o)

23 05.09.2019

Tohle je snad nejrozporuplnější kniha, jakou jsem kdy četla. Autor v ní odpovídá na otázky existenciálního a spirituálního charakteru, snaží se přiblížit a vysvětlit svůj způsob vnímání světa, svůj způsob léčby nemocí, své nahlížení na samotnou podstatu nemocí a zároveň vzpomíná na svůj život a jeho vzpomínky jsou často velmi intimní. Čtenář je vlastně svědkem jeho duchovního vývoje. Musím říct, že mě ukrutně iritovala první část, ve které líčí své mládí a do detailu popisuje happeningy plné naprosto samoúčelného násilí, destrukce a perverzity, mající za cíl pouze šokovat. A na druhou stranu pak o několik desítek let později, když už formoval svou tzv. psychomagii, píše: „Psychomagie závisí na kreativních, velmi prostých řešeních, ve kterých si nekladu žádné hranice. Jsou to věci neagresivní, věci přívětivé a v žádném případě destruktivní.“ Jsme svědky toho, jak se dopracoval k tomu, že věří, „že motorem všeho je dobrota“ a že „nemoc je nedostatkem lásky“. Prostě obrat o 180 stupňů.

Nebylo to lehké čtení. Ze spousty věcí jsem byla znechucená, spoustu věcí jsem chápala jen mlhavě a některé jsem nepochopila vůbec. Ale na druhou stranu musím přiznat, že mě taky spousta myšlenek oslovila. Takže rozhodně to nebyla ztráta času.

„... pocit viny je k ničemu. Chybovat je dovoleno, pokud chyby neopakujeme a dopouštíme se jich během upřímně míněné cesty za poznáním. [...] člověk, který něco hledá je přece chybující bytost. Chyby tvoří neodmyslitelnou část té cesty. [...] kdo chce dělat omeletu, musí rozbít vejce.“

18 05.09.2019

Další nové jméno v autorské řadě a zase výborné. D. F. Fabian naskočil do rozjetého vlaku, pevně se chopil řízení a pokračuje dál v nastaveném kurzu i rychlosti. Atmosféra byla tentokrát možná trochu více hororová než u předchozích dílů, ale to vůbec není na škodu. Nejdřív mě trochu mrzelo, že autor z příběhu vynechal Waltra a mého oblíbence Vincence. Ale bohatě mi to vynahradil na těch několika málo stranách, kde naprosto skvěle vylíčil, jak si oba nevyužití členové týmu na návrh Klaudie v rámci „utužování vztahů na pracovišti“ :o) společně vyšli na kulturní akci. Válela jsem se smíchy. Waltrova a Vincencova společná návštěva baletu v Národním divadle a následně koncertu Kabátů je jednoznačně nejlepší část tohoto dílu. Kdybych mohla, tak bych těm sedmi stranám dala deset hvězd. :o)

„Když ale uprostřed scény, kde mladý Phoebus truchlil nad tělem své tragicky zesnulé lásky, Vincenc [...] do ticha zařval ‚Vojeď ji, dokud je teplá!‘, Waltr vstal a na protest odešel ze sálu.“

21 17.07.2019

Mně tenhle díl přišel úplně stejně dobrý jako ty dva předchozí. Změnu autora jsem téměř nezaznamenala, i když je pravda, že celé to bylo jakoby jemnější a třeba můj oblíbenec Vincenc tentokrát příliš prostoru nedostal. Ale to neznamená, že to nebyla opět brutální řežba plná lstivých démonů a jejich sadistických choutek dovedených ad absurdum, proti kterým stojí banda pošuků, jimž nejde nefandit. :o) Navíc fakt oceňuju, když je něco plnotučný brak a vůbec se nesnaží to skrývat, ale zároveň je to tak dobře napsané, že mě baví číst i tu výplňovou vatu typu popisu podzimního večera, a příběh klouže tak hladce, že ho sfouknu za jeden večer. Myslím, že tohle bude další z mých oblíbených sérií.

„Myslel jsem, že máš kočky ráda.“
„Kočky jsou moc sladký,“ zapojil se Walter.
„Náhodou jsou docela...“ Klaudie se zarazila, když jí došlo, jak to myslel.
„Opravdu, třeba do guláše je vůbec použít nemůžeš, jedině tak pečené s brusinkami... Co je?“

19 04.07.2019

Tak tuhle knihu jsem si fakt užila. Lahůdka. Skutečně výborně napsané (a přeložené). Ani ne tak samotný příběh (i když i ten je skvělý, ačkoli by se dalo polemizovat o jeho uvěřitelnosti; přece jen si myslím, že realizovat něco podobného v prostředí věznice... no, nebudu šťoura), přestože motiv odmítnutí hlavního hrdiny odpoutat se od mrtvé dcerky, jeho touha po pomstě a zároveň posedlost divadlem, pozvolné prolínání příběhu s divadelní hrou, o jejímž nastudování to celé vlastně je, až v něm nakonec rozeznáme v podstatě její paralelu, to všechno je vynikající. Často velmi emotivní.
Ale ještě mnohem lepší je ten naprosto skvělý rozbor profláknuté a už tisíckrát rozebrané divadelní hry. Ten úplně jiný pohled na věc. To, jak vězňové pod Felixovým vedením postupně modelují jednotlivé charaktery, jak přicházejí na naprosto neotřelý výklad jednání každé postavy. Proč se stalo, co se stalo, co tomu předcházelo, a naopak co mohlo následovat poté, co hra už skončila. Jak by asi pokračovaly osudy jejích aktérů? Strašně mě to bavilo. Ten tvůrčí přístup. Kdy se z klasiky, o které si člověk myslí, že nemůže ničím překvapit, vyloupne něco, co by rozhodně nečekal. Opravdu mě mrzí, že to představení, které vězni v knize nastudovali, neuvidím. Vzdušný duch Ariel v modré koupací čepici s duhovými lyžařskými brýlemi a průhledné pláštěnce s beruškami... Bomba! :o)

32 13.06.2019

Tentokrát se netypicky zdržím bodového hodnocení, protože by nebylo objektivní. Myslím si totiž, že pro spoustu lidí bude tahle knížka nesmírně užitečná. Já jsem se s ní však minula, protože jsem naladěná na jinou vlnu. Jedná se o propracovaný podrobný návod k několika meditačním praktikám, které mohou s největší pravděpodobností mnoha lidem skutečně pomoct. Ovšem já a meditace ... to nejde dohromady. :o) Nicméně jsem ji přesto přečetla, protože vedle zmíněných návodů v ní bylo také nespočet zajímavých postřehů a glos, které mě oslovily, takže i já jsem si z ní nakonec něco odnesla. :o)

„Být všímaví, znamená, že na chvíli odložíme své posuzování a hodnocení věcí, na chvíli se vzdáme svých bezprostředních cílů pro budoucnost a přijmeme přítomný okamžik takový, jaký je, namísto toho, abychom se snažili, aby byl takový, jaký ho chceme mít my.“

„Vždy si pro sebe vysvětlujeme svůj život a svět a následně emočně reagujeme spíše na tato svá vysvětlení než na holé skutečnosti.“

„Špetka laskavosti a dobrotivosti vůči sobě samým je moudřejší reakce na pocity ohrožení než tuna analyzování v rámci snahy daný problém vyřešit.“

Skvělá práce s jazykem, skvěle psychologicky nastíněné charaktery hlavních postav, skvělá zápletka, zdálo by se, že to bude skvělá kniha. A přece mi při jejím čtení něco vadilo. Něco tu drhlo. Snad že tak úplně nefandím kanadským žertíkům a vtipům, které ubližují. V tomto případě by se skoro dalo říct, že zničí život mnoha lidí. Možná jsem suchar, ale já jsem na tom nic zábavného neshledala. Navíc jsem od určitého okamžiku tušila, jak to celé skončí, protože to prostě nemohlo dopadnout jinak. A tím pádem se nekonal žádný překvapivý závěr, pointa vyšuměla do ztracena. Celá ta lákavě vypadající duhová bublina splaskla s tichým lupnutím a já nemůžu dát víc než dvě hvězdy (hlavně za tu krásnou češtinu).

20 15.05.2019

„Háá!“ Zařval nadšeně Vincenc a provedl kop s otočkou. Ukopnutá hlava jen těsně minula tu Felixovu a dopadla do řádky mezi hroby. „Gól!“

Jasně že to není bůhvíjaké veledílo, ale já poté, co jsem nechala vybublat na povrch svou úchylnou stránku bažící po zvrhlém černočerném humoru, si nad podobnými dílky parádně vyčistím hlavu. Neřeším, nepřepínám, jen se nechám unášet a královsky se u toho bavím.
Druhý díl přímo navazuje na první, a ačkoli se naše magické komando vlastně celou dobu nehne z jednoho zapadákova, nenudí. Přečteno za jeden večer a určitě se pustím i do pokračování, protože mě celkem zajímá, jak se s rozehranou partií popasuje jiný autor. :o)

23 14.05.2019

„Už byl skoro u úpatí schodů. Běžel jako o život. Kněz z toho začal mít špatný pocit. Vyšel jim naproti. Muž jen zpomalil, ale nezastavil se. Jen mávl rukou na pozdrav a zadýchaně zahalekal: ‚Zdravíčko, jsem strýc Baloun, mám vás rád a budu u vás bydlet.‘ ‚Co?‘ řekl kněz, ale to už muž vyběhl schody a řítil se ke vchodu do kostela. ‚Co?‘ řekl kněz znova, když muž odlétl zpátky, jako by ho odpálila neviditelná tenisová raketa.“

Spousta úchylných týpků, sem tam nějaký ten mág, zombík nebo démon, nekorektní hlavní hrdina, kterému nejde nefandit, když se tryskem řítí z jednoho maléru do druhého a přitom trousí vtipné hlášky, a to všechno v kulisách naší krásné stověžaté. Zkrátka Praha magická. Za mě láska na první pohled. :o)

Jedinou výtku mám k té naprosto příšerné obálce (vůbec nesouvisí s obsahem knihy, proč na ní není třeba níťák?) a taky k těm hrubkám, které unikly redakci (jestli se tedy nějaká redakce vůbec konala). Ale to je ve srovnání se skvělým obsahem vlastně prkotina.

31 12.05.2019

Knihy podobného ražení pro mě znamenají totální relax. Jsem opravdu ráda, že jsem se nenechala odradit tou skutečně otřesnou obálkou. Ta se fakt moc nepovedla (navíc vůbec nesouvisí s knihou, žádná bytost s chapadly v ní rozhodně není, to snad malíř omylem namaloval obálku k úplně jinému příběhu). Přiznám se, že kdybych nedůvěřovala Metlině úsudku a jejímu komentáři (čímžto jí upřímně děkuji), asi bych se do čtení možná ani nepustila. Ale naštěstí jsem překonala počáteční nedůvěru a zase si jednou potvrdila, že nic není takové, jak to na první pohled vypadá, a že za příšernou obálkou se může skrývat skvělá knížka (což bohužel často platí i naopak).
Celkově mi příběh hodně připomínal smrtkovskou sérii „Charley Davidson“. A přestože Joanne zdaleka není tak vtipná jako Charley, zhltla jsem knížku na jeden zátah. Je to akční, děj vás vtáhne a nepustí. Zápletka není prvoplánově průhledná a některé zvraty jsou celkem překvapivé. A romantická linka je v mém případě u podobných „pohádek pro dospělé“ naopak docela vítaná. Za mě tedy naprostá spokojenost a v žánru relaxační literatury s klidným svědomím doporučuji. :o)

17 10.05.2019

Co se týče knih, nerada se vzdávám. A v tomto případě jsem se skutečně velmi urputně snažila to aspoň dočíst, ale bohužel musím přiznat porážku. V půlce už mi čtení způsobovalo takové utrpení a všichni protagonisté mi tak ukrutně lezli na nervy, že jsem si řekla, že to nemám zapotřebí. Když navážu na komentáře pode mnou − nejspíš nejsem natolik náročný čtenář, abych dokázala kvalitu této knihy ocenit, a tento druh úchylného britského humoru je na mě asi úchylný až příliš, takže jsem ho v knize vůbec nerozklíčovala. Nebudu si tedy hrát na to, že jsem na bůhvíjak intelektuální výši, a pokorně se vrátím k literatuře pro méně náročné čtenáře, jejíž humor budu schopna pochopit. ;o)

16 18.04.2019