nefernefer komentáře u knih

Nejlepší pohádka jakou jsem za poslední léta četla. Hodně mě mrzí, že se ke mně nedostala, když byly moje děti ještě ve věku, kdy jsme si četli před spaním. Je prostě výborná po všech stránkách. Krásný vymazlený jazyk, který vůbec nepodceňuje dětského čtenáře a počítá s tím, že když nějakému slovu nebude rozumět, tak od toho je tu ten dospělý, který mu ho vysvětlí.

„Louka byla opuštěná, nad trávou lesknoucí se rosou se vznášela samota, až to svíralo srdce. Honza se posadil na kámen a přemýšlel nad tím, proč tu je a čeho chce dosáhnout a jestli to štěstí, že čirou náhodou narazil na zakletou čarodějnici, zrovna když potřeboval magickou pomoc, tak jestli vydrží. Ovšem i když noční ticho svádělo k melancholii a chladný vzduch zábl na kůži, nic z toho nemohlo ochladit Honzovo odhodlání. Seděl napjatě, díval se na hvězdy a snažil se z nich vyčíst, co ho asi v nejbližších chvílích čeká. Moc se to nedařilo.“

Do nejmenších detailů promyšlený příběh. Všechno na sebe skvěle navazuje, zapadá do sebe. Je poučný i výchovný a zároveň vtipný, napínavý a úžasně „barevný“. Tím myslím na jedné straně tu neuvěřitelnou fantazii a na druhé straně to, že nic není úplně černobílé a není pokaždé všechno, jak se na první pohled může zdát. Moc mě to bavilo, přestože z dětských bačkůrek jsem vyrostla už opravdu hodně dávno. Takže nadšeně doporučuji nejen rodičům malých dětí, ale i těm, kdo se do dětských let občas rádi vracejí. A moc děkuji trudošovi za skvělý komentář, jenž mě přiměl si přečíst knížku, kterou bych jinak asi minula. :o)

23 23.01.2020

„... uvažoval jsi někdy o tom, že hlad je jen jeden?
Jak jeden?
Po lásce, po objetí, po chlebu, po mase, po vášni...“

Pár zajímavých myšlenek, ale jinak neurazí - nenadchne. Z mého pohledu je dost předvídatelně nejlepší povídka Smrtečka Miloše Urbana, která je však obsažená i v Mrtvých holkách, takže jsem ji už znala. Ovšem bavila jsem se u ní úplně stejně, jako když jsem ji četla poprvé, protože mám poměrně bujnou představivost a všechno jsem viděla v barvách. A to se nejde nesmát. :o) Ovšem co se týče ostatních, tak za nějaký čas už si ani nevzpomenu, o čem vlastně byly.

17 13.01.2020

„... jsi zamilovanej do toho vztahu, do představy vztahu, do zamilovanosti, ne do ženy.“
„Někdy je představa lásky tak svůdná,“ řekl klidně. „Tebe nesvádí? Nemůžeš to pochopit? Nesmyslná, nerealizovatelná, a přesto svůdná.“

Ano, je to přitažené za vlasy, trochu překombinované a občas nechutné. Jinými slovy klasická výborně napsaná skvělá bizarní urbanovština. Hlavní hrdina je opět rozervaný nevyrovnaný možná i lehce úchylný zhýralec a romantik a panoptikum vedlejších postav mu skvěle sekunduje. Atmosféra dekadentně ponurá, podzimní nevlídno úplně zebe za krkem. Ačkoli detektivky nejsou můj žánr, tak tohle můžu. Jen mě tentokrát trochu překvapil ten skoro až prosluněný závěr. Téměř „... a žili spolu šťastně až do smrti“. Ale pro změnu proč ne? Když to není sladce ulepené, tak trocha optimismu na závěr nikdy neškodí. :o)
Takže resumé: Kdo má styl Miloše Urbana rád, bude se mu líbit i tohle, a kdo se s ním míjí, ať se do toho ani nepouští. Je zbytečné, aby se při čtení trápil a knížku, kterou já hodnotím plným počtem, pak znectil jednou hvězdou a zklamaným komentářem.

31 13.01.2020

„Minulosti je třeba se postavit čelem. Dříve či později je to nevyhnutelné. Nemusí se zrovna natřásat před našimi zraky, ale je všudypřítomná. My sami jsme svou vlastní minulostí. Nemáme nic než minulost a nic z toho, co se stalo, nelze odestát.“

Kolik toho děti nevědí o svých rodičích. A mají rodiče právo mlčet o věcech, které se dětí bytostně dotýkají? A mají obecně lidé právo jeden druhému zamlčet něco, co se ho dotýká? Minulost nakonec stejně vyjde najevo. Ovšem často už pozdě. Osud zúčastněných je nenávratně změněn a ve chvíli, kdy si pravda konečně najde skulinku a dostane se na světlo, už nic nezmůže. Člověku pak nezbývá, než si povzdechnout, „proč jsem to nevěděl dřív“.

Možná můj komentář působí trochu depresivně, ale kniha taková není. Děj plyne hladce a vy všechno pozorujete jakoby z povzdálí. Doporučuji jako příjemné nenáročné čtení, které vás emocionálně příliš nezasáhne. A jednu hvězdu dávám za závěr, který ačkoli jsem něco málo tušila, tak pro mě byl přesto překvapením.

26 05.01.2020

Potřebovala jsem lehký intelektuální restart a to kniha splnila. Ovšem pvní díl (který vlastně žádným prvním dílem není, protože ty dvě knihy spolu téměř vůbec nesouvisejí) byl o úroveň výš. Tohle byla sice čtivá a do drsňáckého vlkodlačího kožichu zabalená, ale pořád jenom taková skoro bych řekla až červená knihovna. Chyběla nadsázka, chyběl humor. A to je to, co mě na literatuře podobného ražení baví nejvíc. Takže tentokrát jsem na hvězdy skoupá, ale tři přece jen dám, protože přes všechny výhrady tahle knížka v rámci žánru pořád patří mezi lepší průměr.

24 28.12.2019

Motto: Když se přijme to, co je, přestane život tolik bolet.

Touhle větou paní Vodňanská uvozuje závěrečnou kapitolu své knihy. A já mám takový mlhavý dojem, že to je přesně ten důvod, proč tu knihu napsala. Aby si sama v sobě všechno uspořádala, pochopila, aby vše přijala a přestalo to bolet. Vlastně taková forma psychoterapie, kterou se pro tentokrát snažila pomoct sama sobě.

Kniha se dá rozdělit na tři části a každou z nich hodnotím jinak. První třetina, kde vzpomíná na dětství a rané mládí a na svou rodinu, mě naprosto nadchla. Bylo mi to nesmírně blízké, zejména roky na vysoké a pak sedmdesátá léta, v mnoha situacích jsem se úplně viděla. Stejné naivní střevo, které mělo, nahlíženo ze zpětného pohledu, dost často neuvěřitelnou kliku a štěstí na lidi okolo sebe. Úplně chápu ty vnitřní zmatky a hledání se. Autorka mi v tu chvíli byla moc sympatická, souzněla jsem s ní. Bez rozmýšlení pět hvězd a dala bych klidně i šestou.

Druhá část podle mě představuje gros psychoterapeutického procesu, kdy se autorka snaží vypořádat se vztahem k VH. Na jednu stranu chápu důležitost tohoto počínání pro ni samou, ale na druhou stranu si říkám, že většina z toho měla zůstat veřejnosti skrytá, protože je to vlastně jakoby součást osobní terapeutické složky pacienta a tedy podléhá lékařskému tajemství. Přiznám se, že touhle částí jsem prosvištěla jen letmo, abych neztratila kontinuitu. Četla jsem jen deníkové záznamy, autorčiny komentáře a z dopisů nezbytný zlomek, abych pochopila souvislosti, protože mě to jinak iritovalo. Ne proto, že bych si vytvářela okolo VH gloriolu a uctívala jeho nedotknutelnost, ale proto, že si myslím, že je určitá oblast, která by měla zůstat jen mezi těmi dvěma. Ostatním do toho nic není. A to platí pro každého, ať je to prezident nebo uklízečka. Dvě hvězdy, jedna za odvahu, druhá za upřímnost.

Poslední část zachycuje období porevolučního okouzlení z toho, že je najednou „všechno možné“. Hledání sebe sama nabralo ten správný směr. Kniha tak v konečném důsledku vyznívá úžasně pozitivně a bez ohledu na to, že svět východních kultur, ve kterém se paní Vodňanská nakonec našla, mi moc neříká, jsem dočítala s pocitem, že jí to po všech těch životních peripetiích moc přeju a že je to mému naturelu velmi blízká, silná a charismatická osobnost. Tři zasloužené hvězdy. Sečteno, podtrženo, zprůměrováno mi tedy za celek vycházejí rovněž tři.

28 22.12.2019

Je vám -náct a navíc milujete romantické vánoční americké filmy? Pak je to knížka přesně pro vás. Pro mě ale neplatí ani jedno z toho, takže to bylo tak trochu šlápnutí vedle. Nicméně jak říkám, jiná cílová skupina bude určitě nadšená. Pokud do ní patříte, nenechte se odradit mým nízkým hodnocením a směle do toho. Bude se vám to líbit.

21 28.11.2019

Pěkný výběr starých textů. Ale ještě mnohem lepší jsou komentáře, psané krásným, jednoduchým, občas až poetickým jazykem, kterými se autor knihy snaží tyto texty vyložit z vlastního pohledu, přiblížit je dnešnímu čtenáři a ukázat, že i dvěstě let stará historie má stále co říct a my se z ní i dnes můžeme poučit. Některé věci se totiž nemění.

16 27.11.2019

„Její výstřední chování zcela zaplnilo můj život, našlo si místo v každém zastrčeném rohu, hodinový ciferník obsadilo útokem a bez výjimky spolykalo každičkou chvilku. Já její bláznovství přijal s otevřenou náručí, a jakmile jsem je držel, náruč jsem sevřel a paže pevně přitiskl k tělu, abych to do sebe všechno nasál. Jen jsem se bál, že takové sladké bláznovství nemůže být věčné.“

Předně musím říct, že je to opravdu moc dobře napsané. Čte se to samo. Jen mi zpočátku trochu vadila ta naprostá nepravděpodobnost téměř čehokoli. Ale když jsem na tu hru přistoupila a přestala řešit, že „tohle je úlet“, oprostila se od rozumového vnímání a prostě si řekla, že příběhy nejsou od toho, aby vždycky odrážely skutečnost, tak jsem se najednou ocitla v písni a jen se nechala unášet její melodií. Krásnou. Na povrchu veselou a hluboko uvnitř smutnou.

V anotaci se píše, že ve Francii se čtenáři nad touto knihou nahlas smějí v pařížském metru. Tak nevím. Asi mají Francouzi jiný smysl pro humor. Je to čtení občas úsměvné, ale určitě ne k popukání. Stále v pozadí cítíte tu blížící se hrozbu. Daleko víc je kniha melancholická, nesmírně láskyplná a nakonec i velmi dojemná. Stejně jako ta píseň, o které se v ní píše. Určitě si ji pusťte.

„Maminka mi často vyprávěla příběh, jehož hrdinou byl Mister Bojangles. Příběh krásný, roztančený a smutný, tak jako jeho hudba. Proto taky mí rodiče tak rádi tančili slow právě s Mistrem Bojanglesem, jeho hudba byla citu plná. Žil v New Orleans, a i když už od té dávné doby uběhla spousta času, dodnes se tam nic nezměnilo. Zpočátku cestoval se svým psem a ve staromódním obleku. Pes mu potom umřel a nic už nebylo jako dřív. Mistr Bojangles chodil tancovat do barů, pořád v těch starých šatech, a tancoval bez ustání, jako mí rodiče. A aby tancoval a nepřestával, lidé mu platili pivo. Tančil v těch svých příliš velkých kalhotách, vyskakoval hodně vysoko a dopadal úplně potichu. Maminka říkala, že tančil, aby se mu vrátil jeho pes, věděla to jistě. A ona zase tancovala, aby se vrátil Mistr Bojangles. Proto tancovala pořád. Aby se vrátil, prostě proto.“

31 21.11.2019

Haiku mám opravdu moc ráda. Ale musí být buď poetické, nebo mít nějakou pointu, v ideálním případě oboje. Autor, který dokáže takové haiku napsat, má můj neskonalý obdiv. V případě této knihy mě však čekalo zklamání. Samozřejmě, že mezi tím ohromným množstvím se mi jich několik líbilo. Ale spočítala bych je na prstech a to je málo. Taková haiku jako -

Plísním koně
za to že sežral
horskou růži

Žáby vespolek
opěvují svátek
otvírání hrází

- na mě nepůsobí ani poeticky, ani ve mně neprobouzejí žádné emoce. Ale možná je jejich kouzlo na mě příliš skryté. Jsem zkrátka nedovtipa a potřebuji větší než homeopatické množství poetiky, abych ji byla schopna ocenit.

19 19.11.2019

„Jakékoli bytosti, které by toužily zničit jiný SVĚT, vždycky dávno předtím zničí samy sebe.“

Klasickou sci-fi nečekejte. Je to spíš takový psychologický román a ekologicko sociální agitka, apelující na lidstvo, aby se vzpamatovalo, než si tu větev pod sebou opravdu podřízne, v jednom. Ale moc dobrý. Nutí vás to přemýšlet. Navíc je to tak chytře napsané, že si čtenář není jistý vůbec ničím. A prostředí psychiatrické léčebny s příběhy jednotlivých pacientů je všechno jen ne nudné. I když s těhotným chlapem to už autor podle mě trochu přehnal. :o) Ale co už. Vždyť je to sci-fi. Takže určitě doporučuji ne milovníkům mimozemšťanů, ale především milovníkům dobře napsaných příběhů.

32 14.11.2019

Jak vidno z předchozích komentářů, nějaké spokojené čtenáře si kniha našla, takže úplně zbytečné její vydání asi nebylo. Já mezi ně však patřit nebudu. Já ani nemám chuť psát na ni komentář, protože nevím, co bych vlastně měla komentovat. Prázdno? Nic? Jen ztráta času. Jednu hvězdu dávám za obálku a formát cigaretové krabičky.

Namátkou pro představu:

OPOJNÝ PODVEČER
Víno má dvě růže
Smíchem hádat může tóny
Pláče bílé chvíle
Má krev křídla dávno zřídla

Kalné povečery
Opilost je smělý rytíř
V plné zbroji stojí
V slepé sklence existence

13 14.11.2019

„Nerozumná rozhodnutí a zbytečné cesty občas jen tak pro radost podnikám rád. Připomínají mi totiž, že jsem svobodný člověk − ne jen otrok touhy po efektivitě. Rozum je možnost, ne zákon.“

Tohle už je několikátá knížka, kterou od Ládi čtu. Dokonce jsem zašla i na jeho přednášku a rozhodně to všem doporučuji. Tak dobře jsem se už dlouho nebavila. Takže jsem věděla, do čeho jdu, a knížka nezklamala. Moc hezké odpočinkové čtení. Jen jsem si říkala, že na to, jak je kniha evidentně s láskou dělaná, a na to, že má v tiráži uvedené hned tři jazykové redaktorky, tak v ní zbylo příliš chyb. A to je škoda. Ale po obsahové stránce nemám co vytknout. Ráda si přečtu další.

43 10.11.2019

„Se svobodou je to stejné jako se samotou. Je to vnitřní stav. Svobodný se můžeš cítit v jakékoli situaci. [...] Někdo se může cítit svobodnej i ve fabrice, jinej bude na louce se zvířatama jako ve vězení.“

Osm rozhovorů s lidmi, kteří žijí o samotě. Někdo víc, někdo méně. Úplně odstřižený od okolního světa ale není nikdo z nich. Všichni udržují styk s civilizací, někteří i pracují, ale žijí zkrátka sami. Důvody, proč žijí sami, se různí. Někdo si samotu vybral cíleně, jiný k ní byl dohnán okolnostmi. Každý se s ní popasoval po svém. Zajímavé je, jak moc se od sebe liší rozhovory vedené s ženami a rozhovory vedené s muži. Ačkoli všichni bez výjimky disponují celkem vysokou inteligencí, tak ženy z toho vycházejí jako samostatné, silné, pragmaticky uvažující osobnosti a muži ve většině případů jako ztroskotanci, kteří nezvládli svůj život, nebo naprostí magoři. Rozhodně však knize nelze upřít čtivost. Ono nahlédnutí do cizích oken, cizích životů je přece tak lákavé.

„Já nikdy nechtěl bejt sám, přál jsem si mít rodinu, děti, nějaký věci... A nevyšlo to. Tak jsem se tím probolel. Samotou se můžeš jedině probolet.“

39 06.11.2019

„Uvnitř úlu probíhá jasně vyladěná komunikace. Vše je tak blízko, že už ani nevím, zda lze odlišit mluvení od poslouchání a jazyk od vnímání. Nutí mě to přemýšlet. Jak velká část řeči, jak velká část toho, co ze sebe vydáváme, je spojena s tím, jak posloucháme, jak se díváme, jak se dotýkáme? A co říká o potřebě blízkosti či vzdálenosti?“

Ano, skutečně lze tuto knížku pojmout jako včelařského průvodce pro začátečníky, jak zmiňují předchozí komentáře. Je v ní spousta praktických informací a užitečných odkazů pro toho, kdo by se chystal založit si vlastní úl. Ale zároveň se jedná o nepřetržitý tok poměrně příjemného filozofování, které se netýká pouze včel. Přiznám se, že jsem moc nevěděla do čeho jdu. Čekala jsem nějaký příběh. Tak úplně jsem z anotace nepochopila, že se jedná o autobiografii. Vlastně o takový „deník“, ve kterém autorka zaznamenávala nejen, co se skutečně dělo, když se rozhodla chovat včely, ale rovněž co se jí při tom honilo hlavou. Takže příběh se sice nekonal, ale to nevadí. Nechat se unášet proudem myšlenek na téma fascinujícího života včel, potažmo komunikace a vztahů života lidského, bylo docela příjemné.

22 03.11.2019

Těžko hodnotit jako celek, protože každá povídka je jiná. Některá mě oslovila víc, některá méně. Ale žádná z nich není vyloženě špatná. Jednoznačně nejlepší je podle mě Zahrada. Ta je skutečně výborná. Každopádně fandům scifi a fantasy určitě doporučuji. Přestože jsou autoři vybraných povídek teprve začínající a neznámí, nejsou to žádní podřadní pisálkové. Píší možná lépe než někteří „zavedení“. Takže resumé: Zahrada a Zákon smečky si zaslouží plný počet, a když to zprůměruji s ostatními, vychází mi pro antologii jako takovou poctivé tři hvězdy. A ještě poznámka na závěr: Krasavici z obálky uvnitř nehledejte. Není tam. :o)

17 31.10.2019

„... realita, i když může být děsivá a bolestná, je také jediným místem, kde najdeš skutečné štěstí. Protože realita je reálná.“

Paráda! Úchvatná pohádka pro dospělé. Noticka na obálce „Willy Wonka a Matrix v jednom“ naprosto přesně vystihuje moje dojmy z téhle knížky. Nesmírně jsem se bavila a to přesto, že mě videohry úplně minuly a v životě jsem žádnou nehrála (fakt si nevymýšlím). :o) A i když mi tím pádem samozřejmě unikla spousta narážek, tak jsem neměla pocit, že bych se ztrácela. Je to skvěle napsané, takže se orientuje i naprostý herní ignorant jako já (ostatní odkazy na popkulturu osmdesátek jsem jako „Husákovo dítě“ chytala celkem v pohodě). Chuť si zahrát to ve mně tedy na rozdíl od ostatních nadšených čtenářů neprobudilo. Ale možná si pustím Svatý grál. :o)

39 29.10.2019

„Stejně jako se ženy bojí přijímat, bojí se muži dávat.“

Nevím proč, ale myslela jsem si, že to bude kniha vtipných postřehů nebo něčeho jako fejetonů z oblasti partnerských vztahů. Omyl. Je to taková ta kniha typu příruček, jak lépe komunikovat, jak být šťasný, jak zlepšit ve svém životě to nebo ono. Nejprve mě to zaskočilo, ale pak jsem si řekla vlastně proč ne. Sice jsem se musela povznést nad ten typicky americký přístup, spočívající v nekonečném omílání téhož, aby si to ten „blbeček“ čtenář konečně zapamatoval, ale v konečném důsledku jsem se dozvěděla spoustu užitečných věcí, které jsem (přiznávám bez mučení, že nejsem telepat a mužům do hlavy nevidím) opravdu nevěděla. Pokud nejste „pan nebo paní dokonalá“, co žije v naprosto úžasném vztahu bez jediného mráčku, ale občas to mezi vámi trochu drhne, tahle kniha vám umožní se na věc podívat partnerovýma očima. A možná zjistíte, že problém je jenom v tom, že jste jeden druhého špatně pochopili.

„Ženy by měly chápat, že když muž mlčí, říká tím: ‚Ještě nevím, co říci, ale přemýšlím o tom.ʼ Místo toho však slyší: ‚Neodpovídám, protože mi na tobě houby záleží a hodlám tě ignorovat. To, co jsi řekla, není vůbec důležité, a proto neodpovídám.ʼ [...] říká tím: ‚Potřebuji nějakou chvíli, abych si to mohl promyslet...‘ Neuvědomuje si, že žena by to mohla chápat jako: ‚ Nemám tě rád a tvé řeči mi lezou na nervy.‘ “

22 17.10.2019

„...pokud není možné změnit přítomnost, jaký má vůbec smysl se do minulosti vracet? [...] Přítomnost se sice nezmění, ale pokud se změní naše myšlení, je smysl této židle nepochybně veliký.“

Jedna kavárna, jedna židle a čtyři příběhy. Křehká snová atmosféra zvláštního mikrosvěta jediné místnosti, kde se celá kniha odehrává, jako by vypadla z nějaké Murakamiho knihy. Strávila jsem v tomto prostředí jedno velmi příjemné odpoledne a pěkně si po dlouhé době propláchla slzné kanálky. :o) Poklidné, pomalu plynoucí, dojemné.

32 13.10.2019

„Tato země je poseta tolika stopami, nepatrnými zbytky lidských tužeb. Ale tyto stopy, stejně jako tahle cesta bolesti, jsou křehké, obroušené zimou. Až zase napadne sníh nebo až bude na jaře obleva, veškeré známky toho, že jsme tudy procházeli, zmizí.“

Láska má mnoho podob - láska milenecká, rodičovská, sourozenecká, manželská, láska mezi mužem a ženou, mezi dvěma muži, láska tajná, zakázaná, otevřená či skrytá, láska vášnivá, chladná, probouzející se, hasnoucí, něžná, drsná, šťasná, bolestná, opětovaná, jednostranná, nesobecká i vypočítavá... A všechny tyto podoby se spolu mísí v jednom příběhu. V příběhu, ve kterém se vlci mihnou jenom vzdáleně.
Tentokrát je anotace celkem trefná. S čistým svědomím mohu tuto knihu doporučit. Je jednou z těch, u kterých jsem litovala, že nebyly delší.

30 13.10.2019