nefernefer komentáře u knih
Nejsem schopná posoudit, do jaké míry je autorčin popis autistického vnímání světa věrohodný. Ale když nebudu hnidopich, věrohodnost či nevěrohodnost nechám stranou a soustředím se pouze na pocity, které ve mně kniha vyvolala, tak to byla především čistota. Přímočará, bez postranních úmyslů, bez nánosů lety zakonzervovaných představ, „co by se mělo“, nebo naopak „co se nemá“. Zmiňovanou ekologickou rovinu jsem příliš nevnímala, a když tak víc jako kritiku toho, co je obecně považováno za ekologické myšlení (velké mezinárodní ekologické organizace z toho nevyšly příliš dobře, vlastně je autorka hodila do jednoho pytle s ostatními zfanatizovanými teroristy). Spíš se vkrádala taková podprahová úvaha o právu na život a právu na to, život někomu vzít.
„O mnoho let později [...] jsem našla [...] větu, která která slovy vyjadřuje rozdíl mezi mnou a lidmi.
Myslím, tedy jsem.
Nad tou větou jsem užasla, protože je evidentně neuvěřitelná. Stačí mít 2 oči v hlavě, aby člověk viděl, že všechno, co je, nejdřív je, a potom dělá další věci.
Ale nejneuvěřitelnější je to, že ten filozof netvrdí, že to tak je, ale jen slovně formuluje to, co si lidé o sobě samých myslí. Že nejdřív myslí, a pak jsou.
A horší je to, co z toho plyne. Protože lidé žijí v přesvědčení, že nejdřív myslí, a pak existují, myslí si, že všechno ostatní, co nemyslí, neexistuje vůbec.
[...]
A co dává lidem jistotu, že myšlení je nejdůležitější činností ve vesmíru? Co jim dává jistotu, že myšlení je činnost, která rozděluje všechny věci na nadřazené a podřadné?
Aha, myšlení.
Já jsem naopak nikdy nezapomněla, že jsem nejdřív byla, a až potom jsem se naučila − s velkou námahou − myslet. A to je moje každodenní realita. Nejdřív jsem, a tedy − pouze někdy a s obtížemi, a jen když je to nezbytně nutné − myslím.
A to je rozdíl mezi mnou a lidmi.“
Není to kniha pro toho, kdo hledá akci a napětí. Je to spíš klidné čtení k zamyšlení pro toho, kdo se chce podívat na svět „jinýma očima“.
A ještě douška na závěr − nejsilnější postavou pro mě v této knize nebyla hlavní hrdinka, ale její teta. Moc chci věřit, že takoví lidé nejsou jen výplodem spisovatelské fantazie, ale že skutečně existují.
Každý je někdy naštvaný, ukřivděný nebo má prostě jen špatnou náladu a otravuje život sám sobě i ostatním. Ale vždycky se s tím dá něco dělat, pokud tedy dotyčný sám chce. A tahle knížka mu v tom může celkem pomoct. Není třeba ji číst celou od začátku do konce. Stačí si z ní vybrat jen to svoje. Vedle jednoduchého vysvětlení příčiny toho, proč se člověk cítí, jak se cítí, poskytuje i praktické návody a cvičení, pokud se do nějakého takového stavu dostanete, jak ho zvládnout a zůstat v pohodě. Teorii a odborné rozbory plné cizích slov jako v jiných psychologických publikacích tu nenajdete. Je to vlastně spíš taková cvičebnice. :o)
„Soustřeďte se na to, abyste své problémy řešili, místo abyste si vytvářeli pocity viny.“
„Čím silnější je náš pocit vlastní hodnoty, tím tolerantnější dokážeme být také vůči druhým, a o to méně se cítíme zranění, když se druzí nechovají podle našich představ.“
Knihu jsem půjčila pro svou dceru, která má psát ročníkovou práci na téma fobie. A byl to moc dobrý výběr. Tohle nejsou jen odborné pindy o ničem. Tohle je srozumitelně napsané vysvětlení nepochopitelných stavů, které člověk občas zažívá, velmi pochopitelným způsobem. A co víc, ten, kdo má nějaké psychické problémy, se tu nejen dozví jejich příčinu, ale také tu najde podrobný návod, jak si sám pomoct. A pro toho, kdo by to přece jenom sám nezvládal, je na konci přehledný seznam užitečných odkazů a adres, kam se může obrátit, upravený pro české čtenáře. Za mě je to velmi užitečná publikace.
Intelektuální zábavička jako vystřižená z pera nějakého cimrmanologa. Pro milovníky medvídka Pú, inteligentních parodií všeho druhu a humoru montypythonovského ražení vřele doporučuji. Prostě taková chytrá ptákovina. :-)
Tahle kniha mi bohužel vůbec nesedla. Má být pro děti, ale podle mého názoru není ani pro děti, ani pro dospělé. Takový hybrid. Jazykově mi lezla dost na nervy a vymyšlené příběhy, které měly ilustrovat různé krizové situace a jejich řešení, nebyly vůbec uvěřitelné. Aby se člověk dozvěděl staré známé pravdy, jako „usměj se, poskoč si, zazpívej si“, nepotřebuje ztrácet čas čtením něčeho takového. Věřím, že autorka měla dobré úmysly, ale v mém případě se minuly účinkem.
„...kdyby byl lidský mozek tak jednoduchý, že bychom mu rozuměli, byli bychom tak hloupí, že bychom mu stejně nerozuměli.“
Mrzí mě, že jsem něco podobného neměla k dispozici za časů studií. Musím přiznat, že výklad dějin filosofie prostřednictvím příběhu je skutečně chytré řešení toho, jak získat pozornost a přiblížit tuto oblast i těm, pro které je spousta z toho španělskou vesnicí (bez mučení přiznávám, že mezi ně patřím i já). Myslím, že pro většinu lidí je filosofie něčím vzdáleným, co s běžným životem nemá nic společného. Ve spojení s příběhem však najednou dokáže být zábavnou, snáze pochopitelnou, přibližuje se skutečnému životu, stává se jeho součástí. A tenhle příběh je navíc chytře napsaný tak, že i v případě, že náhodou narazíte na pasáž, která vám připadá nezáživná a těžko pochopitelná, stejně knihu neodložíte, ale raději si dané místo přečtete několikrát, abyste mohli pokračovat dál a přišli na kloub té záhadě, která je vám v náznacích postupně odkrývána. Škoda, že tahle kniha není součástí povinné četby na středních školách. O mnohém z toho, o čem se v ní píše, se děti stejně učí, ale rozhodně ne tak zábavnou a hlavně pochopitelnou formou.
„Život je smutný i slavnostní. Jsme vpuštěni do úžasného světa, potkáváme se tu navzájem, seznamujeme se − a chvíli jdeme společně. Pak se jeden druhému ztratíme a zmizíme stejně rychle a nepochopitelně, jako jsme se jednou objevili.“
Zvláštní kniha. Nemůžu říct, že by mě nějak uchvátil samotný příběh. Nepoháněla mě kupředu touha dozvědět se, jak to dopadne, kde je pravda, jak to vlastně bylo. Ale dostavila se u mě absolutní fascinace jazykem, stylem, jakým je napsaná. Není to ten typ knihy, kterou „žijete s hrdiny“, fandíte jim a přejete si, aby všechno dobře dopadlo, nebo naopak. Emocionálně mě nechala zcela chladnou. Nezáleželo mi na tom, zda je Grace vinna či nikoli, zda se mezi ní a doktorem Jordanem rozvine nějaký bližší vztah nebo ne. Bylo mi vlastně úplně jedno, jak to skončí. Jen jsem se nechala unášet vyprávěním a nemohla se odtrhnout, dokud jsem to nedočetla. Jak říkám, zvláštní kniha. Rozhodně nelituji, že jsem do toho šla.
„Když jsem se dnes probudila, venku byl nádherný růžový východ slunce s mlžným oparem pokrývajícím pole jako bílý měkký háv z mušelínu a slunce svítilo skrz jeho vrstvy neostré a narůžovělé jako slabě žhnoucí broskev.
Ve skutečnosti nemám ponětí, jaký byl venku východ slunce. Ve vězení jsou okna vysoko nahoře, nejspíš abyste skrz ně nemohli vylézt ven, ale taky abyste za nimi nemohli nic vidět, nebo alespoň nic ze světa venku. Nechtějí, abyste se dívali ven, nechtějí, abyste na slovo ven třeba jen mysleli, nechtějí, abyste se dívali na obzor a říkali si, že se za něj třeba někdy taky přehoupnete jako plachta odplouvající lodi nebo kůň s jezdcem mizící v dáli po stráni.“
„...Prach je označení pro to, co se stane, když si hmota začne uvědomovat samu sebe. Hmota má v lásce hmotu. Snaží se zjistit o sobě víc, a tehdy se objevuje Prach. První andělé vznikli koncentrací Prachu...“
Důstojné zakončení krásné série. Měla jsem trochu obavy, že napínavému příběhu ke konci dojde dech, ale nestalo se tak. Naopak mi ukončení přišlo příliš rychlé, spousta věcí otevřených. Ačkoli jsem přála Lyře jiný konec, musím přiznat, že takhle je to asi lepší. Uvěřitelnější. I když bych možná přivítala alespoň nějaký dovětek ve stylu „Po dvaceti letech...“ Sice je mi celkem sympatické, že autor nechává na čtenáři, aby popustil uzdu vlastní fantazii v otázce dalšího života hlavních hrdinů. Ale co se v jednotlivých světech stalo s vírou a vůbec s církví obecně? Mohu se jen dohadovat, a jelikož filozofování mi nikdy moc nešlo, hodilo by se mi aspoň nepatrné vodítko, abych se v tom tak neplácala. Ale nestěžuju si. Vlastně mám otevřené konce ráda. Nutí člověka přemýšlet.
Jednu hvězdu však přeci jen musím ubrat. A to za paní Coulterovou. Všechny postavy v knize měly přesně vymezený charakter. Někdo se občas choval možná trochu nepředvídatelně nebo jinak, než by člověk čekal. Ale všem jsem to věřila a jejich chování rozuměla. Ne tak paní Coulterová. Nejde o to, že to byla záporná a nesympatická postava. I takové jsou v příběhu důležité. Nikoho by nebavilo číst si jen o samých kladných hrdinech. Ale já jsem za celou dobu ani trochu nepochopila, proč dělá to, co dělá, když je vzápětí schopná najednou otočit o stoosmdesát stupňů. Její postava prostě nebyla uvěřitelná. V jejím případě se autor s nějakým budováním charakteru (ať už kladného či záporného) vůbec nenamáhal. Jen ji využil ve prospěch gradace děje a nechal ji dělat v daný okamžik to, co se mu právě hodilo do krámu. Ještě v prvním díle byly obrysy jejího charakteru vcelku jasné. Ve druhém se ale začaly lehce rozmlžovat. A ve třetím už úplně změňavkovitěla, aby nakonec posloužila coby ušlechtilost sama co nejpůsobivějšímu závěru. Tak takovýhle veletoč na mě byl přece jen trochu moc. Proto nedávám tentokrát plný počet. Nicméně přesto trvám na tom, že tato série je výjimečná a moc ji doporučuji.
Krátké glosy, kterými pan Třeštík komentuje svět okolo sebe. Svůj svět. Svýma očima. Je to někdy vtipné, někdy k zamyšlení a jindy jen tak mimochodem něco prohodí. Baví mě to. A jeho zjevně také. :-) Autorů, kteří píší vtipně a zároveň je jejich humor laskavý, chytrý a často namířený proti nim samotným, zas tolik není. Nikdy jsem pana Třeštíka naživo nepotkala a nejspíš ani nepotkám, což mě docela mrzí, protože je mi moc sympatický. No, možná na nějakém dalším autorském čtení... ;-)
„Právě jsem se vrátil z autorského čtení. Vymyslel to jeden literární časopis. Řekl jsem jim ale dopředu, že nebudu číst. Nevadí, najmeme herce. Najali divadlo, najali herce, já označil pasáže. Moje snacha Radka měla před časem autorské čtení ve vlaku. Vzhledem k účasti to moje mohlo být klidně na motorce. Já bych řídil, herec by četl.“
„Když mi reklama na Fejsbuku nabízí pastely, je to něco jako dobře cílená reklama. Když mi ale už několik dní nabízí moji vlastní knížku, je to něco jako Tyvole, tak si ji kup aspoň ty.“
Tyhle verše mě provázejí celý život. Znovu a znovu se k nim vracím. Většinou, když je mi těžko na duši. Vrátí mě do mládí. Otevřou stavidla a pustí emoce ven. A když je pak čisto a uklizeno a já jsem z toho úklidu celá unavená, pustím se do Krchovského. Ten mi vrazí pár facek a zase mě znovu postaví na nohy. :o) Tahle dvojice je pro mě nerozlučně spojená. Hrabě - Krchovský. A tak jsem byla trochu překvapená, že dnešní mladí jsou oběma těmito jmény ve valné většině naprosto nedotčeni. Proto kudy chodím, tudy šířím a vnucuji. :o) Jestli patříte mezi ty, kdo se s Hrabětem dosud nepotkali, neváhejte a jděte do toho. Je jedno, jestli vám je sedmnáct nebo padesát. Dejte mu šanci. Zaslouží si ji.
Spadl jsem ze sklály porostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí a tebe
Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorem zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít
Loupu pomeranč a vzpomínám
na Prahu Čvachtavý sníh Rackové Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?
Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj
do které se opřel vítr
Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty máš krev
stejné skupiny jako já
Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se Až pro tebe přijdou
budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji
a nebudu vědět že jsi přišla
Vím že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
s bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že je už vůbec nikdo nepamatuje
I tento díl je napsán tak poutavě, že jsem ho přečetla za jednu neděli. Přestože to rozhodně není žádná idylická procházka. Jak už jsem psala u prvního dílu - opravdu to není kniha pro děti. A kdo si myslí, že je, tak ji vůbec nepochopil. Příběh je sice prosycen zdánlivě pohádkovými bytostmi, ale svou krutostí se všem pohádkám vymyká a svým poselstvím také. Rozhodně by ho neměli číst ti, kdo se považují za skutečně věřící. Tato trilogie je totiž jednou velkou obžalobou církve i samotného Nejvyššího, jež nekompromisně viní z toho, že jejich jménem jsou páchána ta největší zvěrstva ve všech světech, kterých jsou miliony a které existují paralelně vedle sebe, aniž by o sobě měly tušení. V prvním díle však byla porušena hranice, která tyto světy dělila, a na mnoha místech se otevřely průchody, jimiž lze proniknout. Rovnováha byla narušena, mění se podnebí, světy jsou vystaveny přírodním katastrofám i nájezdům bytostí, které byly dosud uvězněny a nyní jsou volné. A za vším stojí boj církve proti prvotnímu hříchu.
Neskutečně propracovaná vize různých civilizací, bytostí, kultur. Velmi originální představa o Bohu a andělech. Jejich existenci, zrození. A navíc úžasně čtivě napsané. To je kombinace, která si nezaslouží méně než plný počet hvězd. Jsem napnutá k prasknutí. Pouštím se do poslední části a vůbec netuším, co si pro mě autor připravil. Doufám jen, že závěr nezklame. :o)
Tak jsem z toho taková rozpačitá. Asi jsem četla nějakou jinou knihu než všichni ostatní, protože jinak to není možné. Z lidí z mého okolí, o kterých si myslím, že je znám relativně velmi dobře, to nesedělo ani na jednoho, a dokonce ani na mne samotnou. A to ne v nějakých detailech, ale v té zásadní a základní celkové charakteristice. Nechápu, kde je chyba a jak je možné, že ostatní komentáře píší něco úplně jiného. Je to záhada a mrzí mě to, ale já ji doporučit nemůžu.
„Tady růžová jedna, už vás vidíme. Proč se nestáhnete?“ zeptal se Diana.
„Protože jsme pod palbou, prcino...“
Je fakt, že poslední díl už nemá takovou šťávu. První půlka mi přišla dokonce na žánr, který zastupuje, už moc na vážno. Čekala jsem pokračování bizár jízdy, ale kde nic tu nic. Ani Gerhard se moc neukázal a jen tak přicmrndával. Naštěstí se to v půlce otočilo a nabralo zase obvyklé tempo. Dokonce se na chvíli vrátilo na scénu transupíří jihoamerické komando, což mě potěšilo. Takže konec dobrý, všechno dobré. Bylo to sice slabší než jiné kulhánkoviny, žambochoviny, kotletoviny a další ujetiny, ale v rámci pokleslé brakové literatury je to stále důstojný zástupce a čtyři hvězdy si zaslouží. :o) Jenom si lámu hlavu nad tím, kdo je to vlastně zobrazený na obálkách tohoto a předchozího dílu. Kdyby někdo znal odpověď, budu ráda, když mi ji napíše. :o)
Tahle sbírka není tak plná života, jako „Hledání modrého květu“, jako by autorce trochu docházel dech, jako by začínala být unavená. Nad milostnými básněmi (které mi jsou i v této knize nejbližší) tu převažují verše plné smutku, bolesti a životního zklamání. Přesto ale nepůsobí nijak depresivně. Stále je v nich cítit odhodlání bojovat, nezměrná chuť žít a nezlomná víra, že všechno se dá zvládnout.
Přiložil jsi mi obvaz na ránu
krev nestoupala do zmuchlaného fáče
duše krvácejí dovnitř
Bledá, ustrašená
Bylo slyšet svištění stříbrných nábojnic
v první linii zasažená
blouzním o lepším životě
Jsi lékařem mého času
dny hada s přeraženou páteří
plazícího se do prázdna jsou sečteny
Ta úleva!
Tohle je poezie, která mě oslovuje, do které se dokážu vcítit, která rezonuje na mé frekvenci. Po přečtení prvních dvou básní jsem se zvedla a šla si nalít sklenku, abych si udělala pohodu a mohla si celou sbírku pořádně vychutnat. A když jsem knížku dočetla, první, co mě napadlo, bylo slovo „plnokrevná“. Žádné unylé, uvzdychané, trpící, rozervané verše. Ale verše plné života. Ať už je jejich ladění šťastné či ponuré, stále jsou živoucí. Jejich autorka musí být ženou, která život nepřežívá, ale žije. Žije naplno a opravdově a tu opravdovost pak promítá do svých veršů. A já jí to věřím.
“Zbožňuji vůni našich vlnících se těl
dvě srdce, běžící maratonce
tehdy cítím, že žiji
jsem tvá bohyně smyslnosti
nemyslím na věci příští
cítím se celá
Jsem kotva, ty můj přístav
rostou nám křídla
blížíme se k cíli rychlostí orla
společná slast, malá smrt, naplněná touha
Chce se mi plakat i smát
oddávám se ti celá beze zbytku
nebojím se, věřím ti
vím, že mě nezradíš
jsme jako ptáčata
co v hnízdě k sobě se choulí
chci jen s tebou dál být
ve dvou vyhneme se líp v životě bouřím„
„To, co mě pohání, je nejasná nespokojenost sama se sebou, trýznivý neklid duše, která neví, kde a v čem spočinout, a rozpolcenost mysli, která trpíc nerozhodností blíží se k šíleným břehům snů, mizejícím v mlze zoufalství, aby se mohly znova vynořit ve slunci imaginární lásky.“
Velmi smutné čtení. Plné touhy bez naděje na její naplnění. Pochybností o smyslu vlastní existence. Tápání. Hledání životního cíle.
„Chtěla bych umět psát o životě. Co je však jediným tématem, kterým se hluboce zabývám? Směřování ke smrti, pomíjivost a láska, která toto uvědomění dělá snesitelnějším. “
Autorka svléká svou duši až na dřeň. Obdivuji její odvahu jít s kůží na trh a takhle veřejně se odhalit. Ale možná je to určitý způsob terapie a já chci věřit, že to, že dokázala pojmenovat věci pravými jmény a pravdivě vyjádřit své pocity a ze všeho se vypsat, jí pomohlo zůstat nohama na zemi a jít životem dál. Mnozí si v dobách rozjitřeného mládí prožili totéž a hledali to uzemnění, tu kotvu, která by dala jejich životu řád a hlavně smysl. Většina ji našla, když najednou zjistili, že jejich vlastní život není to nejdůležitější. Že mají pro koho žít. Že dokonce žít musejí, protože je někdo potřebuje. Z celého srdce bych autorce přála, aby tu svou kotvu našla...
„Věci nedávají smysl, člověk ztrácí půdu pod nohama, ale přesto se vždycky najde něco nebo někdo, kdo přinese slunce do deštivých dnů.“
...aby našla to, co hledá. Lásku.
„Přála bych si
potkat tě
v noci
kdekoliv
nečekaně
střetnout se
a dotknout se
tvé duše
jako noční hvězdy“
„Sny se prý plní, když si to člověk hodně přeje. Doufám, že i ty, které odporují přírodním a všem možným zákonům a pravidlům. A vlastně proč ne? Od čeho by to jinak byly sny...“
Druhá knížka, která ke mně doputovala díky plesové tombole a která by mě asi jinak minula. Sbírka krátkých fejetonů na tři, čtyři stránky psaná lehkým perem. Svěží, vtipná i k zamyšlení. Škoda, že autorka nemá větší reklamu, zasloužila by si ji. Podle mého skromného názoru (opravdu pouze mého, někdo s ním nemusí souhlasit a má na to právo, nemám patent na rozum) jsou její knížky o dost lepší než to, co píše do nebes vynášená Radka Třeštíková, okolo které je ovšem takový mediální humbuk a reklamní masáž, že čtenář snadno podlehne klamu, že se jedná o jednu z nejlepších českých spisovatelek současnosti. Nejedná. Klára Mandausová je lepší.
„Bylo mi čtyřicet a skoro celej život jsem byl zvyklej žít sám. Dokázal bych vůbec s někým sdílet víc než postel? Snášel by někdo mý móresy, akceptoval mý názory a rozdejchal mý zlozvyky?
Otázky zbytečný stejně jako teplý fusekle do rakve.
Barem zněla Moonlight Serenade Glenna Millera, bourbon v mý skleničce házel zlatavý odlesky a svět venku za výlohou mi byl najednou úplně u mýho ctěnýho zadku.“
Trochu mi to připomínalo Kopřivovu Rychlopalbu, ze které jsem byla nadšená. A stejně tak se mi líbilo tohle. Vlastně nemám co vytknout. Hlavní postava drsný sympaťák, známé prostředí, vtipné hlášky ve stylu Raymonda Chandlera, zápletka, co má hlavu a patu, co víc si od dobré detektivky přát.
„Je to divné, jak si vztahy přivlastní celý život. Roztahují se v něm od puberty jako sovětská vojska ve východním bloku. Okupují. A když jsou pryč, zbude spoušť.“
Naprosto upřímně se přiznám, že kdybych tuhle knížku nevyhrála v tombole, nikdy by mě nenapadlo ji číst. Ale když už jsem si ji přinesla domů... :o) A nebylo to vůbec tak špatné. Takový Patrik Hartl v sukních. Neméně svižně a vtipně napsané, se sympatickou hlavní hrdinkou, ze života. Troufám si tvrdit, že každá vdaná žena „v nejlepších letech“, která má nějaké to dítě, se v tom na mnoha místech najde. :o) Jednohubka na jedno sobotní odpoledne na gauči. Bavilo mě to. Jako nenáročné relaxační čtení můžu s klidným svědomím doporučit.
Úžasná kniha. Přesně jak píše tsal „próza na pokraji poezie“. Nemůžu jinak než dát plný počet. Přestože z toho, co slibovala anotace k prvnímu dílu (a o čem jsem se v něm nedozvěděla ani slovo), se ve druhém objeví pouze Felurian (žádní mohyloví králové, žádné princezny) a zbytek stále zůstává zahalen. A zatím zahalen zůstane, protože další díl pořád ještě nevyšel. Já jen doufám, že ne navždy. Ač měl ještě o nějakých třista stran oproti předchozímu navíc, tak mi tento díl přišel lepší. Neuvěřitelně mě bavil Kvothův pobyt u Ademů. Ta do detailů promyšlená jiná kultura, do detailů promyšlené jiné pojetí „civilizace“. Kdy to, co člověk považuje za slušné vychování, je považováno za naprosté barbarství a naopak. Do detailů promyšlený jiný způsob komunikace, vyjadřování emocí, život v souladu s filozofií Kethani (která mi tak trochu připomínala šibumi ze stejnojmenné knihy). A taky mi vyhovovalo, že Kvothe konečně dospěl. Přestože na nějaký posun v jeho vztahu s Dennou (která mi, stejně jako snad úplně všem, neskutečně pila krev) to žádný valný vliv nemělo. Přála bych si dočkat se pokračování, než se z mojí děravé paměti úplně všechno vytratí. :o)