nevermore3 komentáře u knih
K Noci na Karlštejně jsem choval mírný despekt skrz ten muzikál z roku 1973. Ovšem drama je daleko lepší, možná jedině až na příliš "tatíkovsky" hodného Karla IV.
Za myšlenky v této knize bych plný počet dal. Forma je ovšem typicky americky motivační, spousta příkladů, a téměř až primitivní sloh, časté opakování a po chvíli jednotvárnost. Nicméně... Doporučuji všem, protože když už nic jiného, alespoň se člověk zamyslí, jestli náhodou na tom, co se tu píše, nemůže být aspoň za nehet pravdy. Já věřím, že je, a na závěr si dovolím několik zajímavých výtažků.
"Úspěšní lidé často nemají větší schopnosti, jen větší odvahu."
"Nespokojenost posiluje problém, který ji vyvolal."
"Sebelítost je jedna z nejhorších vlastností, funguje jako zbytečné znovuprožívání negativních věcí z minulosti."
Dobrý, ne? :)
(SPOILER) Čtivé, to ano, ale...
V první řadě zhodnotím styl, který mi ne úplně vyhovoval. Tučný text, kurziva - budiž, ale cpát do románu smajlíky :-( a :-) - to je opravdu zbytné.
Stejně tak břídilské vyjadřování typu:
"Nedivím se, že mladý děcka závislý na PÍSÍČKÁCH jsou vybledlý jak 100 let starý prostěradla." - toto mi vážně neimponuje. Slova jako komp, písíčko a vůbec tzv. obecná čeština v koncovkách pro navození "atmošky", já si nemůžu pomoct, ale připadne mi to v knize rušivý. Myslíc české webové stránky, autorka svorně (jak puberťačka) napíše "na našem netu" atd. ...Náš net... (ty vole co to je)...
A teď k obsahu, čili bacha na částečný (ale ne úplný) SPOILER. Hlavní postava, která měla být pro čtenáře zpodobněním dominy, byla hlavně sadistka. Dominantní ženu si hravě dokážu představit i bez sebemenších sadistických sklonů, to ale neplati v této knize, kde mi přijde, že spíš než o ponižení, šlo Madam Heleně o bolest a vlastní pocit nadvlády. To už je záměr příběhu autorky, jasně, chápu, ale když se pak dostane kniha do ruky člověku, který svět BDSM nezná (ne, že bych ho sám nějak lépe znal), dostaví se pravděpodobně zhrození a zhnusení.
Všichni tito by měli být předem upozorněni, že román Otrok je extrémně vyhrocený, hlavní postava je psychicky narušená osoba, žádná domina, ale prachsprostá sadistka, která je sobecká, nejde jí o vyrovnávání submisivity a dominance dvou lidí, ale čistě o její prospěch. O svého otroka se zajímá vlastně jen z egoistických důvodů, a to si myslím, že není běžné, nebo by aspoň nemělo být.
Sečteno podtrženo: za čtivost body nahoru; za všechno ostatní, co uvádím výše, zase dolů
Svěží sbírka. Vtipná je zejména báseň o Češích, jak je Karel IV. hodnotí.
"Však jaká země - taký lid!
Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí -
buď svatý rád, když není bit!"
:)
Bílá nemoc pro mě není top3 od Káji, ale přesto je díky souvislostem, které dílko provázely, velmi velmi důležitá.
Úžasný soubor. Následující tři jsou mé nejoblíbenější.
Českých knížek hubitelé lítí,
plesnivina, moli, Jezoviti. :)
Když ti Pánbůh za tvých houslí zvuky,
místo dvou dát ráčí čtyry ruky!
To ti přeju k svátku, na mou duši!
by sis mohl, když hráš, zacpat uši.
Mohamed dovolil: "Můžeš míti
mnoho žen, však víno nepij žádné"-
přesvědčen, že víc než jednu míti
střízlivému nenapadne.
Ať si říká kdo chce co, tohle je jednoznačně TOP Cimrman. Prácheňského role a role zvídavého invalidy je bezkonkurenční a dlouho jsem se tak nezasmál, jak při větě "Chyběls nám tu chlapče zvídavá.... copak by tě dneska zajímalo.."
Zajímavé čtení, ale pro mě napsáno, jak to říct, typicky "americkým" stylem, spousta příběhů a opakujících se příkladů. Navíc je řada pasáží jako takových poměrně snadno napadnutelná - např. část "Paralely". Paralelu najdete při troše snaze všeho se vším. Tím ale určitě nechci zpochybňovat život po životě, sám na něj věřím. Akorát toto dílo...
Podobenství jemné jak satén. Pochopit se dá spíš srdcem než rozumem :) Mrzí mě že jsem ho četl až ve svých 24. Myslím, že se hodí tak pro 15-17 věku plného ideálů, které beztak zpravidla nedojdou naplnění...
Hodně jsem se na knihu těšil, mimo to, že má nádhernou obálku, má mimořádně zajímavou anotaci. Avšak něco mi tam chybí. Děsně se mi líbí jeden výrok, který jsem tu četl kdesi pod sebou: "cítím, že kniha je dobrá víc, než jsem si z ní dokázal vzít já". Autor je bytostný realista, skeptik a agnostik. Nemá vůbec žádnou víru v cokoliv posmrtného, a jeho terapie tak spočívá v úplně něčem jiném, než v čem bych ji hledal já. Snaží se většinou lidem poskytnout útěchu z toho, že to že je smrt nevadí, protože pak už nebudeme vnímat, po smrti nemáme city, když je-smrt nejsem já atd. Ale já věřím v posmrtný život, byť neuznávám pro sebe žádné náboženství. Spiritual not religious!
Navíc popisem vnímání smrti umírajícími mi kniha přišla i z větší části značně děsivá a zneklidňující, já vlastně nevím, jak by to čtenáře mohlo uklidnit. Ještě že jsem se tím nenechal zviklat :) Dám 3*** po své pocitové stránce, protože je autor terapeut a věřím, že dobrý, však nic pro mě.
Přišlo mi to zajímavý, někdy neuvěřitelný až přehnaný, ale každopádně zábavný a přečetl jsem velice rychle. Nejvíc mě pobavilo otitulování Jana Kvídery, alias Johnny Q. "jako komunistické hysterické píči" :D někdy mi Brichtovy soudy přišly dost unáhlený a nespravedlivý - i když na názor má právo. Ale často jeho řeči působí hodně ublíženě no. Pořád s ním člověk tak nějak soucítí, v těch půtkách s pán s egem - Urbanem a Kubem. Stejně tak když AB přišel na buben nebo když ho semlel jeho nezřízenej životní styl. Dycky si říkám, co se toho dá stihnout za jeden život, ale zase skončit lehce po 60ce takhle na hromádce :-/ Co mu nikdo neodpáře, že fakt je česká legenda (pro mě hlavně thrash) metalu a někdy v těch ranejch 90kách (Schizofrenie) to je prostě něco.
Jako divadelní hra určitě velmi silné, ale neskonale repetitivní dialogy na můj vkus. I tak dávám 4****
Myslím, že jde o velmi náročné čtení, které není pro každého. Někdy mě fascinuje, co vše musel autor ovládat za znalosti aby to dal dohromady (minimálně chemie, fyzika atd.). Nápad velmi zajímavý a jedná se taky snad o první knihu, kde mi nevadí kecy o utopickém komunismu, jakožto ideálním zřízení, na což mám velmi citlivý snímač. Ale ta autorova fantazie 220 lidí v raketě, kterou si představuju skoro jak město a témata, která ubíhají velmi pomalu a nejde vlastně o nic závratného, opravdu to působí prázdnem kosmu.
Popisný realismus mi zas tak nevadí, znám to odjinud. Já jen lituji, upřímně toho času, co jsem s tímto dílem utratil. Teď si říkám, že jsem si raději měl přečíst 3-5 jiných knih. Nechytlo mě to ani za srdce ani za nic, neztotožnil jsem se s žádnou postavou, možná tak se Štěpánem Arkaďjevičem, což je spíše podružná postava, a to je vše. Dlouhé popisné pasáže o lovu, politice, srbské válce ani práci na vesnici by mi nevadily. Ten zbytek to ale nedorovnal, nic, vůbec nic.
Dal bych normálně 4****, ale snažím se většinou vybalancovat hodnocení, když je něco hodně push nebo hodně dole, takže Tolstojovi tentokrát za 3***. Nejvtipnější mi přišlo, jak se vždy na čtvrt jednoho dílu rozepsal o podružnostech (nemyslím teď ten popisný realismus viz výše, ale to pomalé posunování děje v rozhovorech a rozjímání) a pak děj rapidně posunul dopředu - v odstavci na 5 řádků, většinou na konci kapitoly. Tomu jsem se vždycky upřímně zasmál :)
No, tak já bych to neviděl zas tak černě. Ten Hnízdil přece neříká, že rýmu dostanu proto, že jsem vystresován z práce a ne z důvodu zapomenuté čepice. Píše o civilizačních chorobách a takových těch nemocech, které procházejí všemi vyšetřeními a nedají se odhalit přesto, že pacienti jsou z nich šílení :)
Nicméně k samotné knize - já s tou myšlenkou v podstatě i souhlasím. A to nejen z vlastní zkušenosti, ale i když se koukám kolem sebe. Ne vše je zkrátka řešitelné práškem či nějakou formou toho, že pomůže něco zvenčí (samozřejmě nebavíme se o úrazech atd atd, ale spíš o těch dlouhodobých civilizačních věcech) ale ta forma mi úplně nesedla.
Kniha je vlastně sbírka sloupků nebo fejetonů nebo co to vlastně je, čili se dost často pasáže a myšlenky opakují a to téměř ve stejných formulacích. A hodněkrát. Celkově ta forma mi vlastně asi vadila nejvíc, dále je taky vidět, že Hnízdil není spisovatel ani bavič.
Čili abych to shrnul, poselství bych hodnotil příznivě, formu pak méně. Za mě asi ty 3*** tedy.
Téma spánku je tady v té knize vysvětleno tak naléhavě, že garantuju, že se na každém podepíše a chuť jít spát bude opravdu velká. Těch přesvědčivých argumentů, proč spát více je mraky, vše podložené statistikama a studiema. Tady nejde o žádnou ezo pavědu, kterou si někdo vycucal z prstu - pan autor je seriozní vědec :)
Jen si myslím, že se na spoustě míst jde hrozně moc do hloubky a kniha je tak se svými 400 stranami možná až moc dlouhá. Ale každý, kdo ji přečte pro sebe opravdu něco udělal :)
Dle mě, je tohle je jeden z nejlepších Čapkových titulů, přesto že je tolik odlišný. Už jen za povídku Ztracené cesta prostě musím dát plný počet. Kéž by zrovna toto dílo bylo víc "profláklé" :)
Za políček do xichtu komunismu to má u mě ještě další plusové pole navíc. Nedýchatelno v tomto marasmu Kundera hezky zachycuje i když mu o to údajně vůbec nejde a román má být románem. No dobře.
První literární střet s maratoncem Harukim. Tedy..., asi mi je souzeno opět trochu vybočovat od silného percentilu.
Kniha je konceptuálně (pro mě ale ne už tolik autorsky) vynikající, dává čtenáři možnost projektovat se do příběhu jako málokde, explicitně neodkrývá dále apod. Jenže je zde pro mě spousty rušivých elementů, a jakmile tam cítím jen trošku lichou, nemůžu to na sebe nechat padnout v plné palbě.
V první řadě mě věčné filozofování o životě a, řekněme tomu, "velkých pravdách", stálé odkazování se na alegorii žití, začaly tak od půlky díla připadat příliš četné a zbytné. Pomyslná berlička autora, tak začíná být mentorštější, než do jaké míry jsem schopen tolerovat. Odkazy k reálím západní kultury (nejen) a vlastně spíše evropské, z úst rozličných postav, mě uvrhlo v pokušení položit si otázku, jestli si máme dělat obrázek o kulturním antibarbarství Pana Óšimy (a dalších) nebo obdivovat Murakamiho všeobecný rozhled. Pro mě to mělo punc strojenosti a umělé naroubovanosti. Promiňte mi to, je možné, že se pletu, hm... nicméně...
Ale abych jen nekritizoval - zkomoleniny pana Nakaty mě příjemně pobavily a podobnost japonských mononoke s hlavním ztělesněním zla mile potěšily.
Snad je to fakt jen můj problém, že mám rád cynické hrdiny a temnější autorský styl. Kafka na pobřeží na mě byl, i přes ony naturální výjevy, nejspíš jen moc laskavou knihou, "kočičky" a taky ty - "všichni je máme rádi" - postavy jako pan Nakata a renesanční kočka Mimi. To ne.
Nevím, jak procentuálně hodnotit. Nemám rád kulty, před nimiž sám bezmezně nemlátím hlavou o zem (asi jako každý), prásknul bych sem klidně ty 4****, ale myslím, že moje 3*** Kafkovi, a už vůbec Murakamimu, nijak neublíží. A radši si přečtu něco dalšího od toho Franze.
I "my" máme pohádku "mytologickou", vďaka exotickému ptáku české literatury - Juliu Zeyerovi. Strhující naturalita seslání kletby však byla nad rámec pohádkové ohrádky. A to je super.