niknikita
komentáře u knih

(SPOILER) Touto knihou jsem se protrpěla přes neuvěřitelný labyrint postav a situací až na konec. Přitom stačilo, přečíst si poslední kapitolu, ze které cituji:
"...Marta dokončila dlouhé vylíčení událostí o prstenu, o jejich otci Charlie Atkinsovi - Catkinsovi - evakuovaném do Kanady pod jménem Lewis Rodwell, o Connie, o sestře jejich otce, která zůstala v Anglii, a dokonce o Henrym, Sylviině vnukovi a Lewisově synovci, který však není v žádném příbuzenském vztahu s Charliem a díky bohu s ní ani s Elizabeth..."
To by nevymyslel ani Jára Cimrman.


Věděla jsem, že to bude drsné svědectví, ale je to horší...je to masakr. Celou svojí bytostí neumím pochopit tolik krutosti a zla v dnešním světě.
Slovy písně Černí andělé: "Středověk neskončil, středověk trvá..."


Marně se snažím najít smysluplná slova k hodnocení. Karanténa je neuvěřitelně vizionářská záležitost a děsí mne, že by mohlo být v současném světě ještě hůř.


Text v knize je obyčejný novinářský rozhovor bez větší hloubky a emocí, zato fotografie nemají chybu. Ty jsou doslova nádherné.
Vlastně to bylo jenom letmé setkání s úspěchy a výrazným telentem jakým Daria Klimentová bezesporu je, ale ráda bych strávila v její společnosti víc, než jedno odpoledne.


Krásné a smutné...
Tato slova by mohla stačit, ale musím dodat, že ačkoliv je kniha napsaná velice čtivě a v krátkých kapitolách, musela jsem si ji "dávkovat" s přestávkami, abych nabrala dech k pokračování.
Literární styl autorky je poměrně jednoduchý a přesto silně sugestivní.
Čtěte.


Zavírám knihu a slyším sama sebe, jak té tváři na obálce nahlas říkám: "díky, Maaro".
Víc už ze mne nevypadne...


Tolik smutných a depresivních pocitů po přečtení této nenápadné knížky jsem nečekala.
Jde sice jenom o skupinu lidských jedinců, ale obávám se, že podobných pokřivených tvorů je společnost plná.
Nelíbí se mi trávit svůj čas v podobných příbězích, které nabídnou čtenáři plno agrese, násilí a podivných sexuálních anomálií...

Na prvotinu hodně dobrý příběh a perfektně propojené vztahy mezi jednotlivými postavami.
Překvapivě docela přesně popsané charaktery, se kterými se běžně setkáváme, takže všechno do sebe zapadlo a bylo to uvěřitelné. Za mne určitě spokojenost.


Všechno už tady bylo řečeno...je to silný příběh a dokonce jsem si zvykla i na literární řeč autorky.


Každá kniha Ladislava Zibury je především skvělý cestopisný zážitek. Zábavné, svěží a v mnohém taky poučné čtení, i když tentokrát silně posilněné množstvím alkoholu. Ale malé vysvětlení najdeme v následující větě. Cituji:
"Alkohol je v kultuře Kavkazu hluboce zakořeněn, což spolu s ohromnou pohostinností místních, vytváří nebezpečnou kombinaci."
Do dnešní nelehké doby stojí za pozornost Ladislavova úvaha o předsudcích.
"...když s předsudkem přistoupíme k náhodné skupince lidí, dost možná jsme nespravedliví ke slušným lidem. Předsudek je ve své podstatě především křivda."
P.S.
Khndzoresk není přesmyčka, ale místo na mapě Arménie.


Román plný odvahy i věrnosti, ale taky zbabělosti, podlosti a krutosti, který se v dnešních pohnutých dnech nečte zrovna nejlíp. Veškeré dění provází postava blonďaté, nenasytné dračice, které jsem od samého začátku nemohla přijít na jméno a k tomu spousta erotických scén...
Všechno je barvitě a podrobně vyprávěno tak sugestivně, jak jsem na to u mého oblíbeného autora zvyklá.
Ale přiznám se, že kdybych nechtěla vědět, jak bude všechno zlo potrestáno, dávno bych knihu odložila na lepší časy.


Zlákala mne pěkná obálka a přirovnání ke knize Sedmilhářky. Když jsem se prokousala nudou a klepy, zjistila jsem, že by stačilo přečíst si poslední kapitolu.
Takže shrnuto: trochu zbytečná kniha.
Ale ty dveře na obálce jsou vážně super :)


Za mne opět spokojenost, i když mám pocit, že tentokrát nebyl případ komisaře Dupina tak vymazlený, jak jsem u svého oblíbeného autora zvyklá. Od samého začátku jsem tušila, že si půjdou po krku místní zbohatlíci a taky jsem se těšila, jakou souvislost bude mít místní legenda s příběhem.
Dostala jsem přesně to, co jsem očekávala a do Bretaně se vždycky ráda vrátím, obzvlášť když mne bude provázet Jean-Luc Bannalec.


Trochu váhám s hodnocením příběhu, který sám o sobě je lidsky hodně silný.
V podstatě jsou nejzajímavější zápisky, které si píše Eva ve formě zpovědi nebo chcete-li deníku a na ně pak naváže také Angelo.
Ale já osobně jsem měla největší problém právě s odvěkým dilematem těch mužů, kteří se neumí rozhodnout mezi láskou a celibátem. Celou dobu jsem tak trochu trpěla s hlavní hrdinkou a najednou přišel nečekaný konec...


Jsou to jenom útržky z posledních let života Albrechta Valdštejna, zahrnující trochu chaoticky jeho románek s císařovnou Eleonorou. Většina dialogů mi připadá na tehdejší dobu psaná příliš současným jazykem a není v nich nouze o vtip, a tak jsem jim v historickém kontextu nějak nevěřila.
Třeba je to autorův záměr, kdo ví.
Kdo ale může vědět, jak by se například věci vyvíjely, kdyby si páter Quiroga nepustil pusu na špacír? Třeba by Valdštejn uskutečnil své plány a z Jičína by vyrostlo slavné a krásné město. Protože, jak podotkla v komentáři DraculasLady: Valdštejn byl sympaťák.


Nečekané a překvapivé setkání s mým oblíbeným impresionistou, s malířem něžných linií baletek, které mne dokázaly nejednou okouzlit.
Arthur Japin vylíčil jedinečnou osobnost a složitou povahu Edgara Degase dokonale a protože jsem trochu postrádala reprodukce jeho obrazů, dohledávala jsem si je postupně na internetu.
Nádherně jsem si tuto skvělou knihu užívala.
Musím tentokrát pochválit taky krásnou obálku, vazbu a bezchybné korektury.


Přísahám, že jsem se snažila, ale nedokázala jsem se protrpět dál, než přes prvních třicet stránek. Samá vata a nekonečný zmatek v ději i postavách. Opět jsem tady za rebelku.
Takže nehodnotím, jenom si neodpustím podotknout, že tohle není kniha, které bych obětovala svůj čas...

Zpočátku jsem zápasila s nezvyklým literárním slohem spisovatele, ale nakonec se mi podařilo přepnout svůj mozek do minulého století a s tímto vnímáním jsem si užívala celý příběh Lady Chatterleyové.
Na svoji dobu hodně odvážná a otevřená kniha určitě stojí za pozornost.


Přiznávám, že tentokrát to bylo trošku zdlouhavé, ale poslední část knihy všechno vynahradila a opět překvapila. Typický Harlan Coben...hraje si s námi a zkouší naši čtenářskou trpělivost, aby nás na konci příběhu patřičně odměnil .
Přiznávám, že mám pro autora slabost...
Přiznávám, že HC má u mne protekci :)


Mám doma vydání z roku 1947. Je to moje nejohmatanější kniha, která už v naší rodině prošla rukama tří generací /zatím/. Všichni u nás s nadšením poslouchají příběhy z mraveniště a očima hltají kouzelné ilustrace...věřím, že neexistuje nikdo, kdo se s touto nádhernou klasikou nesetkal.
