Ninjer komentáře u knih

Válku s mloky jsem četl jako komiksovou adaptaci, ale tohle je jiný kafe. Předně je velká část knihy v postmodernistickým stylu - místo klasického vypravování kapitoly předstírají reálné odborné články, transkripce, úryvky z knih... Díky tomu se dozvídáme o mlocích opravdu hodně do detailu. Rozebírají se z pohledu biologického, obecně vědeckého či třeba i jejích společenský vliv. A upřímně, možná je toho občas příliš mnoho, protože je pak kniha místy náročnější na čtení.

Zbytek knihy je velké dobrodružství, občas i s hororovým nádechem. Čapkovi mloci jsou zatraceně působivou bytostí, na kterou jen tak nezapomenete.

Válka s mloky je nadčasové dílo, které by si zasloužilo nějakou hodně propracovanou seriálovou adaptaci, třeba od HBO. Má potenciál vyrazit dech celému světu.


Osm mlaskajících monster z hlubin z deseti.

9 17.06.2019

Slavné dílo popularizátora ateismu Richarda Dawkinse je hezky strukturovanou obranou ateismu. A nejlepší obrana je útok, jak se říká, takže je Dawkins často zábavně sarkastický a rejpavý.

Věnuje se různým známým argumentům věřících, proč Bůh existuje nebo proč je náboženství užitečné, a to velmi vědeckým způsobem. Takže občas sice prezentuje zábavné historky, ale občas se také pustí velmi podrobně do teorií vzniku světa či vývoje a obliby náboženství. Místy jsem se moc nechytal. Dost mě třeba zklamalo, že kapitola o "memech" vůbec nebyla o internetových fórech. Povětšinou se ale knížka čte skvěle, a dozvěděl jsem se mnoho zajímavého.

Komárkův 40stránkový agnostický doslov v české verzi jsem po půlce přestal číst. Jsou tam sice nějaké další informace o zastáncích "inteligentního designu" (moderní verze kreacionismu, kde se nemluví o Stvořiteli, ale o "designérovi", aby mohli křesťani efektivněji diskutovat s ateisty), ale to je prokládané otravnými útoky na Dawkinse, které by, myslím, autor knihy snadno odrazil, mít k tomu příležitost.

Hodnotím osmi ateisty z desíti.

9 28.02.2017

Slavná knížka Milana Kundery je opravdu zajímavě napsaná. Vyskytuje se v ní er-forma, ale autor si s ní dost pohrává. Kromě občasného skoku v děje si svými poznámkami o struktuře románu jakoby drží od postav odstup, ale zároveň zase jinými poznámkami naznačuje, že jsou postavy skutečné.

Nesnesitelná lehkost bytí je milostným příběhem, ve kterém se filozofuje a prozkoumá se v něm nelehký život v Československu za dob komunismu. A vlastně všechny tyto tři aspekty knihy jsou zde nezvyklé. Romantická část nepostrádá lásku, ale oba zdejší vztahy ne úplně fungují. Například proto, že hlavní mužská postava se nedokáže vzdát svých bokovek. Filozofická část je psaná v lehkém stylu a Kundera se odkazuje na různé filozofy a jejich myšlenky provokativně a přisprostle rozvádí. A totalita v Československu je tu v lecčem naprd, ale zároveň není nijak démonizovaná, protože hlavní hrdinové jí relativně příjemně proplouvají. A ukáže se tu i povrchní aspekt disidentu.

Kniha také sem tam přijde s nějakou tou sexuální sprosťárnou, takže pokud je Nesnesitelná lehkost bytí povinnou četba na gymplu, tak doufám, že žáci nepředčítají určité pasáže nahlas. Někoho, kdo je ohledně sexu puritánský, může kniha i slušně rozhodit.

Nesnesitelná lehkost bytí působí stále svěžím a neokoukaným dojmem. Navíc je to čtivé.

Myslím, že kniha může ale i dnes narazit na to, že některá témata budou prostě na někoho "moc". Nemyslím si, že by byl román v dnešní době nějak zvlášť provokativní, ale například některé postavy nemusí být každému sympatické. U mě to bylo tak tak - s žádnou z hlavních postav bych se kamarádit nechtěl, ale byly dostatečně fascinující na to, abych si o nich něco málo přečetl - s čestnou výjimkou druhé hlavní mužské postavy. Franz je zamilovaný do umělkyně Sabiny, se kterou předtím spal hlavní hrdina Tomáš. Jeho příběh mě moc nezajímal, i když pak vyvrcholí překvapivě komediální a provokativní satirou na téma "celebrity zachraňují svět". To byl docela úlet, který si myslím, že není příliš dobrou satirou (je příliš jednoduchoučká), ale vtipně napsané to bylo.


Netypická milostná knížka, která se dobře čte.


Sedm lásek za dob totality z deseti.

8 29.05.2022

Třetí díl poutavé ságy o mladém čarodějovi. Ani tentokrát nebude mít Harry klidný rok, jde totiž po něm masový vrah.

Autorce J.K. Rowlingové jdou velmi dobře scény, které vyvolávají silné emoce, a zde své postavy často nešetří. Dvojice kamarádů Ron a Hermiona se mezi sebou pohádají kvůli domácím mazlíčkům (takhle to zní hloupě, ale oba mají dobré důvody, proč spolu nemluvit, a obou mě bylo líto) a Draco Malfoy krutě šikanuje Harryho i dobráckého poloobra Hagrida. Frustrace nad různou nespravedlností je tu až hmatatelná.

Naštěstí je ve Vězni z Azkabanu i mnoho odlehčených scén (třeba když si Ron dělá srandu ze své potrhlé učitelky jasnovidectví) a po mnohých útrapách také dochází k menším i větším vítězstvím, které si pak čtenář o to víc užije.

V knize se také dál rozvíjí fascinující svět kouzelníků. S ním však taky přichází další trhliny. Možná je trochu hloupé pátrat ve fantasy knížce cílené pro děti nelogičnosti, ale nemůžu si pomoct, ten nápad, že Hermiona dostane stroj času - teoreticky nejmocnější artefakt, co si snad dokážu představit - aby se mohla lépe učit... Ten si měla bývalá šprtka Rowlingová nechat do nějaké jiné, ujetější ságy.

Jinak je totiž Vězeň z Azkabanu solidní detektivka. Prvky detektivky jsou již v předchozích dílech, ale v tomto ohledu je třetí díl zatím nejambicióznější. Podstrkává nám mnoho stop a vše směřuje k velkolepému finále, které ale funguje spíše na té emocionální úrovni než detektivní. Přeci jen je tu hodně náhod, aby vše takhle dopadlo.

Famfrpál jinak stále nedává smysl, ale kapitoly s ním jsou navzdory tomu zábavné a napínavé. V reálném světě by ta hra byla dost nuda, když nepočítám to, že by hráči padali z košťat a umírali (zde to vždy nějak zvládnou, samozřejmě), protože 150bodový rozdíl chytače, který si někde bokem chytne zlatonku, je natolik obrovský, že by si zbytek hráčů spíš dával někde kafíčko než blbnul s nebezpečnými lítajícími mičudami. Jenže Rowlingová vždy přijde rychle s nějakým novým nápadem, proč je zrovna tenhle zápas napínavý. Takže vlastně nakonec super.

Celkově velice dobrá kouzelnická detektivka se silnými momenty a výborně napsanými postavami.


Osm šprtek snících o delších dnech na šprtání z deseti.

8 18.04.2022

Harry se vrací v o něco temnějším dobrodružství. Bydlení u strýce a tetičky je mizérie, ale naštěstí se po krušném létě vrací do magické školy, kde to má tolik rád, i když tam teď jemu i jeho spolužákům hrozí smrtelné nebezpečí.

Druhý díl správně dávkuje Harryho objevování nových kouzelných věcí, napínavý hlavní příběh a nějaký ten vyvedený humor. O zábavu se tu stará například Zlatoslav Lockhart, do sebe zahleděný čaroděj-model, o kterém si velká část lidí myslí, že je úžasný, i když je to ve skutečnosti neskutečný patlal. Myslím, že před lety mě tato postava i trochu štvala, ale nyní jsem si užíval, jak vždycky všechno zkazí a ve všem se mýlí, ale přesto se u toho sebevědomě tváří jako vítěz.

Celkově postavy jsou tu sympatické a dobře napsané, a to i ty, které nemají tolik prostoru. Hodně mě ve dvojce bavil Ron a jeho chtěný i nechtěný humor (dojde na jeho arachnofobii) a pak jsou tu taky jeho bráchové dvojčata Fred a George, které považuju za největší borce školy. Jsou to neřízené střely, které se neohlíží na to, co si o nich ostatní myslí. Dělají si srandu z věcí, které jiní berou příliš vážně (např. když Lockhartovi valentýnští skřítci ztrapní Harryho), ale taky znají svou mez... i když tu mají trochu dál než většina lidí. A taky jsou teda zatraceně vtipní.

V tomto díle se objevuje vážnější a dospělejší téma rasismu. Malý Draco Malfoy začne používat nadávku "mudlovská šmejdka" odkazující na to, že Hermiona nemá rodiče čaroděje, navzdory čemuž se u ní objevilo kouzelnické nadání (ve skutečnosti je v čárech mimořádně dobrá). Tato urážka je ve světě Harryho Pottera považována za mimořádně nechutnou, ale zároveň zjišťujeme, že "čistou krev" zde řeší více postav a že to je dokonce součástí myšlenek hlavního padoucha Voldemorta.

Příběh o záhadě Tajemné komnaty přinese pár dramatických okamžiků a je pěkně vymyšlený. Harryho pátrání opět trochu připomene detektivku, ale ve skutečnosti je tu ještě víc náhod než v jedničce (například až zázračné přežívání některých postav), a také aby příběh fungoval, musí Harry a jeho kamarádi být přehnaně tajnůstkářští. Kdyby Harry nepřišel ve správnou chvíli na správný díl skládačky a byl se svým odhalováním sdílnější, nečekalo by ho efektivní finále - to by si odbyl třeba Albus Brumbál či v ideálním případě Fred a George Weasleyovi.


Vyvedené pokračování ze stále přitažlivého kouzelnického světa.


Osm Lockhartových vítězství v Týdeníku čarodějek o nejkouzelnější úsměv z deseti.

Katniss zvítězila v loňských Hladových hrách a sice má teď v totalitním světě o něco jednodušší život, ale stále je obklopená chudobou a nespravedlností. Lidé jsou čím dál nespokojenější a mnozí by rádi mladou lovkyni viděli jako vůdkyni odporu. Jenže to rozhodně nebude tak jednoduché.

Pokračování Hunger Games Vražedná pomsta je rozděleno na tři části. První je zaměřena na těžký život v krajích, kde si na rozdíl od smetánky v Kapitolu, moc srandy neužijou, naopak už v tak tvrdém režimu začíná přituhovat. Tahle část je místy poměrně drsná, dojde i na veřejné lynčování či popravy. V prostřední části se Katniss a další připravují na další ročník Hladových her, který má být tentokrát něco extra, a poslední je přímo o hrách.

Každá část je trochu jiná a každá mě jinak bavila. Začátek má opravdu dost napjatou atmosféru. Čekáme, jaká přesně bude úloha Katniss, která sama je rozpolcená mezi útěkem s rodinou a pokusu o nějaký vzdor. Je to "young adult" román, takže kromě boje o přežití ještě musí řešit nějaký tem milostný trojúhelníček, ale ten je poměrně originální (musí na kamery předstírat vztah) a docela mile nevinný (chudáci její ctitelé se nedostanou přes první metu).

Druhá část, v níž se Katniss vrací do Kapitolu je také velmi dobrá. Vrátí se nějaké staré vedlejší postavy z bohatého hlavního města, u nichž je zajímavé sledovat, jak jsou odtržení od reality, což jim ale často hlavní hrdinka nevyčítá a naopak pro ně má pochopení. Také se seznamujeme s novými postavami, z nichž některé vypadají zajímavě a slibují zajímavý střet v aréně.

Bohužel samotné Hry mě moc nebavily. Je to slušná řezničina, o tom žádná, ale prostě všichni chrání Katniss a všichni milují Katniss a najednou je konec. Postavy, co vypadaly zajímavě, nakonec zajímavé moc nejsou, protože se dají v podstatě rozdělit na "zcela hodné, statečné a sebeobětující se" a "zlé". Bohužel tedy zhruba třetina knihy za moc nestojí.


Vražedná pomsta je temnějším fantasy určené pro mladší čtenáře. Je toho v ní mnoho zajímavého, ale na konci se to trochu rozpadne do nezajímavého uslzeného zabíjení.


Sedm odznáčků "Milujeme Katniss" z deseti.

8 13.11.2021

Řeky Londýna lákají na krásnou obálku a také trochu zavádějící popisek hovořící o "dospělém Harry Potterovi u policie". Není to úplně lež, máme tu kouzelnického učně a reálný svět kombinovaný s magií, ale obsahově od toho fakt něco jako Pottera nečekejte...

Kniha je místy opravdu vtipná, hlavní hrdina neustále hláškuje. A protože je dospělý a tohle NENÍ POHÁDKA (na rozdíl od Harryho), tak je občas pěkně sprostý. Vyskytne se nějaká ta "kurva", nechtěná erekce či provokující říční nymfy.

Postupem děje začíná přibývat postav, mnohé jsou z nich nadpřirozené, a s tím začíná i moje nespokojenost. Postavy působí nejprve poměrně originálně, především tu máme jakési bohy a polobohy řeky Temže, ale v podstatě žádná není nijak zvlášť zajímavá. Nezaujmou dialogy ani tím, co dělají. Působí spíš jako komparz. Ke konci už je postav fakt dost, takže se mi začaly mezi sebou čím dál víc plíst, a na konci už jsem potom rozpoznával jen menší část - a to jsem knihu četl bez jakékoliv delší pauzy. Jedině hlavní hrdina je docela zajímavý, jedná se o snědého konstábla s náročnějším rodinným zázemí, co je bystrý, vtipný a kvůli tomu, že je snědší pleti, občas narazí na nějaký ten menší rasismus.

Stejně jako postavy je divný i děj. Základní námět není vůbec špatný. Konstábl Grant se učí magii, řeší násilné vraždy, u kterých se pachatelé jakoby náhle zblázní, a do toho se mezi sebou hašteří Otec a Matka Temže. Zpracování děje mi ale vůbec nesedělo. Nevím přesně proč, ale absolutně jsem se do děje nemohl dostat, knihu jsem četl spíše "z povinnosti". Nejen že mě nezajímalo, co bude dál (protože jenom hlavní hrdina je docela OK, ale i ten se dokáže chovat dost pasivně, třeba co se týče holek, co ho obletují...), ale úplně jsem se ztrácel v ději. Jako by to celé bylo zahalené v takové špatně čitelné mlze. Obvykle se nevracím zpátky, ale tady jsem se vracel třeba jednou, dvakrát, třikrát... A přesto jsem tomu pořádně neporozuměl. Přitom jsem to četl v češtině, ne ve staroangličtině. Je to zvláštní. Může to být zvláštně mizerně napsané, zvláštně přeložené anebo prostě tohle není můj literární styl.

Kniha je mi v mnoha aspektech sympatická, líbí se mi třeba taky, jak tam autor občas hodí nějakou tu zajímavost o Londýně či policejní práci, ale bohužel mě příliš nebavila a nepovažuju ji za vyvedenou ani zábavnou knížku.


Pět podivných bytostí v ospalém Londýně z deseti

8 27.12.2020

Svět sužuje tzv. Bílá nemoc, pandemie, která není úplně nepodobná té současné (koronavirus roku 2020). Je tu však doktor Galén se zázračným lékem... a také utopistickým plánem, který může změnit celý svět.

Čapkova pandemie opravdu připomene Covid-19 v tom, že se autor několikrát přesně trefí do chování lidi (bagatelizace nemoci, svádění na cizí mocnosti...) a v tom, že nemoc postihuje především staré lidi. Zde ale podobnost končí. Karel Čapek nebyl jasnovidcem ani nevlastnil stroj času. Ve svém napínavém divadelním dramatu se soustředí především na společenskou kritiku a lidská morální dilemata. Jedna z důležitých postav je tzv. Maršál, velký vojevůdce, který má mocnou armádu, s níž chystá válčit ve jménu svého národa. Je to taky jedna z postav, které nejsou úplně amorální, a proto je zajímavé sledovat jeho vývoj.

Drama Bílá nemoc představuje zajímavé téma a příběh je svižný a poutavý. Podobně jako u jiných Čapkových děl i zdejší téma je nadčasové. Na druhou stranu je přeci jen Bílá nemoc občas trochu zjednodušující, a to především v tom, jak si autor představuje motivaci k válčení. Můžu se mýlit, třeba takoví lidé existují (nebo existovali), ale zdejší Maršál a jeho pohůnci mi připadali místy trochu až jako nechtěné karikatury. V mnoha jiných věcech je ale Čapek naprosto přesný, i když se jen zlehka otře například o nacionalismus.

Strhující staré protiválečné drama, které dodnes rezonuje.


Osm mazaných doktorů z deseti.

8 07.11.2020

Oblíbená Kingova knížka, podle které vznikl film a dokonce inspirovala i televizní seriál. Má hodně přitažlivé téma: Chlápka, který po autonehodě vidí velmi slušně do minulosti i do budoucnosti - stačí, aby se vás dotknul. Takové to, na co si hrají tisíce a tisíce lidí po celém světě, aby z vás vymámili vaše těžce vydřené peníze. Jenže hlavní hrdina John Smith (vtipně obyčejné jméno, který si hlavní hrdina uvědomuje) je v Mrtvé zóně dosti tragickou postavou. Kvůli autonehodě přijde o zajímavě se rozvíjející vztah (v kómatu totiž stráví mnoho let), jeho schopnosti jsou mu nepříjemné a prostě není ten typ, který by chtěl být hlavní hvězdou EZO.TV. Celá kniha je vlastně dost smutná.

Mrtvá zóna je delší román a občas jde hodně do detailu. Než to John se svými schopnostmi víc rozjede, sledujeme jeho rande, potom bolestivou rekonvalescenci a návrat do běžného života. Kniha je taky hodně politická. Jedna dramatičtější část se věnuje sériovému vrahovi, ale hlavní příběh je o nebezpečném parchantovi, o kterém John Smith díky svým schopnostem ví, že to může v americké politice dotáhnout vysoko, až na prezidenta. I když je tento možný prezident sadistickým hajzlem, tak je taky velice chytrý a schopný, takže se mu mezi lidmi daří. Protože King nikam nespěchá, sledujeme střípky z úplných počátků vzestupu diktátora.

Hodně fajn knížka o smutném jasnovidci v sedmdesátých letech.


Osm nešťastných věštců z deseti.

8 01.06.2020

Je to asi tak "hrozné", jak tušíte. Na rozdíl od třeba slavného Klusákova dokumentu Matrix AB se Kmenta snaží hlavně zmapovat Babišovu podnikatelskou a později politickou minulost (i když u něho je oboje provázané). Postupuje dost systematicky a vysvětluje čtenáři, na co všechno přišel. Velmi často se zdá, že má Kmenta hromadu nepřímých důkazů, podle kterých si můžeme tzv. selským rozumem dovodit "jo, takhle to bude". Ale u soudu by to nestačilo.

Kmenta fakta také různě komentuje a dodává jim ten lidský rozměr, kde vidíme, kolik času nad tím strávil a jak to pro něho muselo být těžké, když třeba viděl, jak se před jeho očima mění jeho oblíbené noviny MF Dnes nebo jak lidi skáčou na špek někomu tak bezohlednému. Blbý je, že díky rozklíženosti dnešní doby může Babišův fanoušek jednoduše říct, že si prostě Kmenta domýšlí nebo úplně vymýšlí...

Místy se Boss Babiš čte jako strhující thriller, ale občas, zvlášť v druhé půlce knihy, je důkladné rozkrývání Babišova byznysu dost náročné na čtení. Dostavila se u mě i nuda. Za to ale asi kniha tolik nemůže, jen je někdy těžké se v tom všem zorientovat. Ale možná může Boss Babiš sloužit jako referenční materiál. Možná by také pomohlo, kdyby byly občas přímo v textu fotografie, aby si čtenář mohl dosadit tváře ke jménům (je jich občas opravdu hodně a strohé popisy nestačí).


Celkově však působivá kniha, za kterou stojí obdivuhodná práce. Jo a kdo je teda Babiš? Podle Kmenty (a jeho mravenčí práce) kariérista posedlý byznysem, který zbohatl a vypracoval se díky nemorálním taktikám (kličky v zákoně, nefér konexe s nejvyšší politikou, zneužívání různých fondů...) a který se nejen že paktoval s komunistickou sebrankou před revolucí, ale který i nadále využívá všemožné bývalé STBáky a komunistické pohlaváry dnes ve svém byznysu, například ve své politické straně ANO.


Osm amorálních hovad z deseti.

8 20.03.2020

Nic pro slabé povahy. Jack Ketchum vypráví drastický příběh o mladé pohledné dívce, kterou její sadistická teta spolu s dětmi mučí ve sklepě. Ketchum umí zatraceně dobře psát, a tak tu máme nejdřív takové retro z amerického předměstí, kde se všechny děti znají, pijou Coca Colu, hrají si u rybníka, poslouchají Elvise... prostě taková vesnická idylka, když nepočítáte pár dětí se sadistickými sklony ke zvířatům. Příběh však začne být čím dál temnější a eskaluje a eskaluje a eskaluje... Spolu s hlavním hrdinou, sotva patnáctiletým klukem, se stáváte voyeurem, kterému je zle z toho, co vidí, ale zároveň je tím vším vyděšený i fascinovaný a hlavně se nemůže přestat dívat.

U filmové adaptace (která vypadá, že se hodně drží předlohy, ale asi ji nechci nikdy vidět) se někdo na ČSFD podivuje nad tím, proč se vůbec něco takového točí. No, v případě knihy jde myslím o to, že jako každý kvalitní horor (a tohle je zatraceně kvalitní horor) i Dívka od vedle nutí čtenáře k tomu, aby se postavil svému strachu. Ne jen tak z hecu, ale proto, že se tím člověk může dozvědět i něco sám o sebe, a snad ho to i připravit na různé reálné děsy. A v tomto konkrétním případě kromě toho, že má tahle kniha nepopiratelné literární kvality (opravdu), tak se rozhodně jen nesnaží šokovat, protože tenhle příběh je bohužel volně inspirován reálným, ještě odpornějším činem. Svět je někdy zatraceně hnusný místo nejen v románech Jacka Ketchuma, a občas asi není na škodu si to uvědomit.

Odporné, fantasticky napsané, znepokojující a opravdu hrůzostrašné.

Devět drastických hororů z deseti.

8 30.12.2019

Šéfredaktor Respektu napsal jakési pásmo úvah, které rozebírá různé staré i nové nešvary v české společnosti, obvykle související s politikou. Jak podtitul "od Masaryka po Babiše" vyzrazuje, nejprve Erik Tabery rozebírá počátky 20. století (např. humanismus Masaryka, za který ho mnoho lidí nemohlo vystát), ale poměrně rychle skočí autor k modernějším problémům jako novodobí populisti, fake news, uprchlická krize, Babiš a podobně...

Kniha má tedy mnoho témat, a Tabery je vše popisuje poměrně stručně, ale zároveň se opírá o fakta a přidává různé zajímavosti a postřehy. Opuštěná společnost tak na poměrně malém prostoru nabízí opravdu hodně. Čtivým způsobem čtenáři předává ucelený a jasný obrázek o Češích a problémech, kterým momentálně čelíme. Autorovi to také nedalo a přidá i pár rad, co bychom měli dělat, aby se v Česku žilo líp... aby pak následně na základě historických zkušeností řekl, že stejně bude nejspíš hůř (ale potom zase líp).

Opuštěná společnost je takový moderní a velice zábavný dějepis. České moderní dějiny se zamyšlením - co teď s tou naší minulostí dělat dál?


Devět českých problémů z deseti.

8 16.09.2018

Kniha, kterou jsem dostal jako dárek (opravdu!). Vypadá to na pěknou prasárnu... což taky je, ale zároveň je to překvapivě dobrý čtení.

Carlton Mellick III je jedním z předních spisovatelů žánru Bizarro, v němž se dějí neskutečně bizarní a nechutné věci, což tamější postavy moc nepřekvapuje. V této knize jsou tři povídky a každá se nějak týká sexu. Ve Strašidelné vagině hlavní hrdina zjistí, že pohlavní otvor jeho přítelkyně mluví a dokonce v sobě schovává jakýsi podivný svět, a tak se ho na její nátlak vydává prozkoumat. Potom je tu Porno v srpnu o natáčení pornofilmu na moři, na němž herci ztroskotají, a neustále usínají a probouzí se do měnící se reality, a na závěr tu máme Fantastické orgie o chlápkovi ve swingers clubu, v němž si účastníci předávají zmutované sexuálně přenosné nemoce, které zvětšují pohlavní orgány či třeba přidávají křídla nebo šupiny.

Všechny povídky jsou velmi zábavný a čtivý (snad jen Strašidelná vagína by mohla být podle mě kratší), autor se moc nezdržuje popisy prostředí a atmosféry, ale zároveň jeho neskutečně ujetá fantazie jede na řádcích na maximum. Hádám, že se v bizarnostech hodně inspiruje u Japonců - u nich jsou takové věci možná i ve školních čítankách, ale pro západního čtenáře je určitě tohleto dílko pořádně nezvyklým čtením.

Zároveň se ale nejedná jen o sled nechutností a ujetostí. Každá povídka má nějakou "hloubku". Hlavní hrdinové se třeba často snaží vyhovět svým partnerkám, až to bývá dojemné, a především v snovém příběhu o pornohercích na moři si člověk taky může nacházet různé významy (i když autor tvrdí, že rozbory vysokoškoláků o tom, jak kritizuje prázdnost pornoprůmyslu, jdou mimo něj).

Především je ale Strašidelná vagina ujetou zábavou plnou netypických, ale poměrně originálních obrazů - ale zase pokud znáte japonský ujetosti, tak můžete mít i pocit deja vu (jako já, ehm). Každopádně si rád přečtu další dílka Mellicka, případně další knihy z podobného žánru.


Sedm bizarních ujetostí z deseti.

8 01.09.2018

Blíží se prezidentské volby v Česku a nečekaným černým koněm se stává Novák, který sice plácá blbosti, ale lidé mu naslouchají. Vše pozorně sleduje jeho mladá sarkastická asistentka.

Mnohá témata, která si Stanislav Biler do své satiry vybral jsou správně aktuální (bulvarizace médií, macho společnost, ovlivnitelnost lidí...), ale humor mi přišel dost obyčejný. Jsou to takové ty hlášky a vtípky, kterým bych třeba na Facebooku v komentářích dal lajk, ale v beletrii velmi rychle omrzí.

Moc mě nebavily ani samotné postavy, kde prezidentský kandidát Novák je částečně parodie na Babiše, ale částečně je to bez nadsázky retard... a taková kombinace mně přišla prostě zvláštní a ne moc zábavná. Hlavní hrdinka je poměrně fajn, ale na konci začne docela trapně drsňačit.

Kniha se jinak snadno čte, protože je v ní hromada dialogů a Biler píše krátkými údernými větami. Pár vtípků je slušných, ale jako román u mě Nejlepší kandidát moc nefungoval.


Pět zpackaných prezidentských voleb z deseti.

8 11.03.2018

Namlsán Ziburovými živými vystoupeními jsem se začetl do literární verze jeho poutí. Zatímco Ziburova představení jsou regulérním komediálním stand-upem, jeho kniha je opravdu... no, literaturou. Dokonce tu ani nejsou žádné fotografie, Láďa Zibura sází na své vypravěcí schopnosti a ty určitě nepostrádá.

I v knize je Zibura často vtipný, ale také tu poměrně detailně popisuje dny své cesty. Ve zkratce jde o nudu (ale zábavně popsanou), pár podivných setkání a desítky přátelských lidí, kteří mu aktivně dávají jídlo, pití a ubytování.

Narozdíl od vystoupení se ale se Láďa Zibura hodně dělí o své pocity a myšlenky. Nestylizuje se do nějakého experta a guru, naopak se vtipně shazuje, ale beze studu zdůrazňuje svůj pozitivní přístup k lidem a ke světu.

Ladislav Zibura je menším zjevením, protože zastává hodnoty a názory, které jsou v české společnosti často odmítány, ale prezentuje je s velkou pokorou a bez patosu. A dělá dobrý fóry.


Dávám osm vyhladovělých poutníků z deseti.

8 23.01.2017

Tarantino mě dostal. Původní film se mi nelíbil tolik jako jiné tarantinovky, ale dost jsem si ho užil. I proto jsem nečekal, že bych si knižní verzi stejného námětu užil o tolik víc.

Stejně jako se Tarantino nebojí experimentovat u filmů, je odvážný i u své románové prvotiny. Knižní Tenkrát v Hollywoodu je jiný než film. Dá se brát jako doplněk k filmu, protože námět je tu sice stejný, ale skáče se v chronologii, máme tu hodně flashbacků a dokonce i v několika kapitolech zažijeme western. Je asi určený především pro lidi, kteří už film viděli, protože někde v první třetině se dozvíme, jak původní snímek dopadne, a místo toho nabídne knížka jiný závěr.

Byl jsem až v šoku, o kolik víc se toho o postavách dozvíme. Z prvních reakcí, které převzala i česká média, jsem se dozvěděl, že jeden z hlavních protagonistů, kaskadér Cliff (ve filmu Brad Pitt), zabil svoji manželku. V knize to není žádné tajemství, naopak se tu dočkáme hned několik příběhů o Cliffově vraždění. Téměř všechny postavy, hlavní i vedlejší, tu mají nějaké ty eskapády a všechny jsou moc fajn. Ať už jde jen o rozhovory nebo pořádnou dávku sexu a násilí. Prostě to, co většina lidí z tarantinovek zná - i když z filmového Tenkrát v Hollywoodu zase tolik ne.

Kniha i film mají stejnou atmosféru. Tarantino tu stylově vyobrazuje konec 60. let v Los Angeles, které ovládli hipíci, na něž tak rádi nadávají stárnoucí filmoví herci přesouvající se nyní do oblíbených televizních seriálů. Máme tu tedy v podstatě stejné kulisy, stejné postavy, ale jednotlivé scény jsou zhruba z 90 % jiné. Stejně jako teď Tarantino tak rád točí alternativní historii, tak tady napsal alternativní verzi svého filmu.

V knize se občas zevrubně rozebírají filmy a sem tam přijde Tarantino s nějakou tou peprnou historkou. Zde jsem si občas nebyl jistý, jestli je to opravdu pravda, jestli to zase není nějaká "alternativní historie". Z toho, co jsem si ale zkusmo googloval, vše sedělo. V knize se tedy třeba vypráví o kultistovi Charlesu Mansonovi, který měl svoji sektu jen jako takovou bokovku a ve skutečnosti podlízal slavné kapele Beach Boys, protože se chtěl stát rockovou hvězdou. No a pokud někoho urazilo ztvárnění Bruce Leeho ve filmu Tenkrát v Hollywoodu, tak stejnojmennou knihu pravděpodobně vzteky roztrhá.

Knižní Tenkrát v Hollywoodu je super. Působí trochu jako šestákový román, který je ale zároveň plný skvělých dialogů a hoří láskou k filmu. Možná westernové pasáže mě až tolik nezaujaly nebo spíš na mě působily až podivně realistické ve srovnání s tím, jaký seriál pak z nich měl vzniknout. Ale není jich mnoho a mají něco do sebe. Také finální kapitola je sice moc fajn, ale trochu mi tam přeci jen scházel ten masakr, který se zde shrne jen v několika odstavcích.

Celkově však paráda, která mě tak dostala, že já vlastně teď ani nijak zvlášť nechci nový Tarantinův film - chci novou Tarantinovu knihu.


Devět filmových drsňáků z deseti

7 05.03.2022

Kdysi jsem viděl filmovou adaptaci, která se mi líbila, ale i u této poměrně krátké knížky platí, že v předloze toho najdete mnohem, mnohem víc.

Ten, kdo stojí v koutě, je nostalgické a posmutnělé vyprávění jednoho citlivého kluka jménem Charlie, který se považuje za outsidera, někoho, kdo spíš jen pozoruje věci kolem sebe a moc se nezapojuje. Děj se odehrává na střední škole a začne to hnedka zostra - sebevraždou jeho kamaráda. Charlie je z toho zdrcený, ale naštěstí náhodou poznává dva starší spolužáky, se kterými se začne kamarádit (a do holčičí části této dvojice se i tajně zamiluje).

Děj je vyprávěn pomocí anonymních dopisů, které jako nějaký deník Charlie posílá neznámé postavě, u níž tuší, že se jí může svěřovat. Autor Stephen Chbosky v Charlieho podání píše jasně a stručně a někdy možná na svých 15 let působí příliš dětsky. To je ale pravděpodobně i záměr, protože Charlie není úplně obyčejný kluk. Sice bývá smutný a dokonce velmi často (doslova) brečí, ale zároveň se snaží na sobě pracovat a hlavně je velmi empatický k ostatním. Je vnímavý, naslouchající a přející i k lidem, kteří si to na první pohled vůbec nezaslouží.

Super je, že postavy nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak se na první pohled můžou znát. Jeho rodiče jsou na svou dobu velmi liberální, ale ne nijak parodicky. Většinu věcí dle mého názoru dělají ve výchově velmi dobře. Charlieho ségra působí nejprve jako povrchní mrcha, která jen využívá svého vzhledu, ale vztah s jedním klukem, který sám neví, co si s ní počít, ji dost ovlivní a to dost paradoxním způsobem. A mohl bych pokračovat. Kniha je plná realistických postav, které dělají chyby i kontroverzní věci, ale s vypravěčem Charliem v nich vnímáme hlavně to pozitivní. Sám Charlie však taky není žádný gándhí a udělá pár pitomostí.

Ten, kdo stojí v koutě je především velice čtivá záležitost, do které se snadno ponoříte. Bylo by to "lehké čtení", kdyby v něm však nebylo tolik vážných témat, o kterých pravděpodobně budete přemýšlet ještě dlouho po přečtení.

Vynikající introspekce jednoho neobyčejného středoškoláka.


Devět traumat z deseti.

7 05.12.2021

Prequel Balada o ptácích a hadech byla příjemná fantasy, a tak jsem se rozhodl dát šanci i dnes už klasické trilogii, která je obecně hodnocena lépe. A jo, první díl Hunger Games s podtitulem Aréna smrti je opravdu ještě lepší.

Hlavní hrdinkou je Katniss Everdeenová, šestnáctiletá dívka nezkušená v lásce, ale zase dosti zkušená v lovu, což se jí bude hodit ve zvrhlé reality show, v níž děti bojují na život a na smrt. Příběh se odehrává v budoucí Americe, ve které po devastaci válkou zase vystrkuje ouška civilizace a moderní technologie. Bohužel však především u tzv. Kapitolu, který se mstí za dávný válečný konflikt okolním chudým krajům právě těmito "hladovými hrami". Takže jo, zdejší fantasy svět je slušně depresivní a drsný.

Tolik se toho ale o státu (jménem Panem) nedozvíme, protože kniha je vyprávěna pouze z pohledu Katniss a s ní čtenář intenzivně prožívá její příběh. Protože během Hladových her nemá kontakt s vnějším světem, nevíme o něm nic ani my. Jak reagují diváci či organizátoři soutěže (proti kterým se snaží Katniss trochu bouřit) se můžeme spolu s hlavní hrdinkou pouze domnívat. Občas je to škoda, ale také má takovéto komornější a soustředěné vyprávění něco do sebe. Rozhodně to přispívá k tomu, že se kniha snadno čte, protože v ní nejsou žádné odbočky a soustředí se hlavně na děj, ve kterém nechybí všemožné zvraty.

Hunger Games jistě patří do škatulky "young adult" románů, a tak nesmí chybět romantická linka. Katniss tu obletuje pekařský synek, který také skončí v aréně (ve skutečnosti je to velká plocha, jejíž prostředí se střídá podle ročníků, nyní je to především les), ale je tu poměrně originální aspekt toho, že si hlavní dvojice nejen příliš nedůvěřuje, ale dokonce začíná každý hrát svoji hru na diváky, protože si dobře uvědomují, že za dobře předvedenou šou můžou získat od diváků různé životně potřebné dárečky. Takže i ta romance je podobně jako okolní svět překvapivě chladná.

Aréna smrti nabízí čtivý a akční příběh, který nehýří optimismem, ale dobrými nápady ano.


Osm bedlivě sledovaných puberťáků z deseti.

7 01.09.2021

Znovu jsem si přečetl knihu, kterou jsem vždy řadil mezi svá nejoblíbenější literární díla. Všechny moje lásky mě dostaly neskutečně čtivým a hlavně neskutečně upřímným pohledem do nitra chlapíka, jenž má problémy v lásce.

Hlavním hrdinou knihy je majitel londýnského obchodu s gramofonovými deskami a CDčkami, kterému zrovna dala kopačky jeho přítelkyně. Rob umí být sympaťák, třeba jeho vášeň pro hudbu a tvoření všemožných žebříčků jsou nakažlivé, ale bohužel je taky dost sebestředný (což si momentálně omlouvá tím, že na to má se zlomeným srdcem právo) a co se týče svého přístupu k životu dost nedospělý. Jak už jsem ale naznačil, je až sžíravě upřímný k sobě i ke čtenáři. Díky tomu si může hodně čtenářů mužského pohlaví říct, že tohle dobře zná, a hodně čtenářů ženského pohlaví říct, že... to taky dobře zná, protože se s někým takovým mohly samy potýkat.

Konkrétně jde třeba o to, jak často vůbec neví, co chce (touží po svojí bejvalce a chce ji zpátky spíš z principu, než že by ji skutečně miloval), nemůže snést pomyšlení na to, že by byl v sexu někdo lepší než on, a dokáže se velmi rychle zakoukat do jiné. Kdybych chtěl, tak bych mohl chudáka Roba pomlouvat ještě hodně dlouho, a to čím se knížka víc blíží ke konci, tím je upřímně řečeno ještě méně sympatičtější... Přesto jsem musel tomuhle mrzutému ztělesnění mnoha špatných mužských vlastností fandit. Na 35 let se chová opravdu dětinsky a má často víc štěstí než rozumu, ale i tak mě mnoho jeho postřehů a myšlenek připadá zajímavá nebo alespoň zatraceně zábavná. Jeho nezvyklá upřímnost ho zachraňuje - alespoň u mě - od nesnesitelnosti. A díky talentovanému Nicku Hornbymu je to taky skvělý vypravěč.

V neposlední řadě nabízí Všechny moje lásky skvělý a na romanťárnu i překvapivě napínavý příběh. U Hornbyho je super, že i když píše o lásce a o vztazích, tak na rozdíl od klasických romanťáren se nedá předvídat závěr (může to skončit dobře, špatně i něco mezi). V románu se pořád něco zajímavého děje a nemá jediné hluché místo.

Všechny moje lásky jsou pro mě pořád srdeční záležitostí, ale nakonec nedávám plné hodnocení, protože hlavní hrdina je přeci jen trochu příliš velký štístkař a jeho postava by zasloužila lepší vývoj.

Devět zlomených chlápků z deseti.

7 09.01.2021

Lidožrouti z Lízátkova jsou dalším přírůstkem do česky vydaných knih subžánru bizarro. Minimálně ty od Mellicka III. jsou vždycky čtivé, a tenhle jeho kousek není výjimkou.

Knížka je svižná, děj se velmi rychle odvíjí a ještě k tomu je dost krátká, má kolem sto padesáti stran s velkým písmem a odsazením. I přes svou skromnou délku mě potěšilo, že i když je základní děj poměrně přímočarý, tak je opepřen různými originálními a bizarními detaily. Například hlavní hrdina má supervýkonný mozek díky nové (a nepříliš bezpečné) technologii, bydlí s příšernými feťáckými manželkami (ve skutečnosti jedna z nich je matkou té druhé, ale jedna vypadá starší a druhá mladší na svůj věk, takže působí jak sestry, ale se*ou ho stejnou měrou) a rád se oblíká od hlavy až k patě do červené.

Hlavní příběh vychází z fajn nápadu, že roztomilí lízátkoví lidi, které známe z pohádek (autor především z jedné deskové hry) jsou ve skutečnosti lidožraví parchanti, kteří ze svého přeslazeného světa chodí do toho našeho tajně na lov dětí. Loser Franklin se je snaží najít a povraždit, ale skončí s lízátkovou prsaticí, která ho chce za partnera. V několika ohledech kniha připomene knihu Zbouchnul jsem Satanovu dceru, ale na rozdíl od ní nemá tahle téměř žádné světlé momenty. Hlavní hrdina nemá chvilku klidu a pěkně si ten příběh protrpí.

Knížka umí být pěkně drsná, ale celkově je to spíše pohodovější, akční čtení. Fajn ulítlost.


Sedm sladkostí, které tentokrát sežerou vás, z deseti.

7 06.12.2020