Ninjer komentáře u knih

Nechal jsem se obelhat. Stejně jako několik generací čtenářů a s nimi i Steven Spielberg, který natočil filmovou adaptaci.

Hlavní podvodníček přišel s příběhem svého života, který je tak úžasný, neobvyklý a atraktivní, že zaujal mnoho lidí a já sám ho po přečtení knihy obdivoval jako toho největšího podfukáře v moderních dějinách. Kniha působí i velmi filmově, a proto je filmová verze velmi podobná a tvůrci se vlastně ani při adaptování látky nemuseli tolik snažit. Původní dílo je ale samozřejmě v něčem jiné, je mnohem podrobnější a nabízí víc fascinujících historek.

Franku Abagnaleovi pomohl napsat jeho životní příběh spisovatel Stan Redding, který má pravděpodobně lví podíl na tom, jak je tato kniha působivá a čtivá. Vypráví se zde údajně reálný příběh Franka Abagnalea, který je takovým moderním Robinem Hoodem. Pomocí falešných šeků okrádá bohaté banky a další velké instituce a aby se vlísal do přízně nádherných žen, přesvědčivě se vydává za kapitána letecké společnosti, za dětského doktora či za univerzitního profesora. Občas se s nimi vyspí, ale nikdy to není slizké, často mu dokonce jen stačí přítomnost krásek a některé z nich rezolutně odmítne. Je charismatický, pohledný, všímavý, inteligentní a snadno se s každým spřátelí. Zároveň je to trochu tragický hrdina, protože začal své podfuky dělat ve velmi raném věku a je vlastně trochu ztracen ve světě, který dokáže manipulovat podle svých přání, ale úplně nerozumí svému místu v něm.

Největším lákadlem pro mě bylo pochopit, jak to proboha všechno dokázal. Zde kniha slovy autora vysvětluje, že prostě měl ty správné osobnostní předpoklady a když mu o něco šlo, dokázal být velmi pracovitý a dokonce se v oboru (ať už šlo o padělání šeků či třeba právo) neustále neformálně vzdělával. Sem tam mu taky pomohlo nějaké to štěstí, to třeba když potkal správného člověka ve správnou chvíli. Dlouho unikal policii, ale štěstí si nakonec vybral, protože po zhruba deseti let jeho podvodnické kariéry ho čekal příšerný kriminál. Při popisu nelidského zacházení ve francouzském vězení, které připomínalo nějaké středověké žaláře, jsem Franka upřímně litoval a nedokázal knihu odložit, protože jsem musel vědět, jak se z toho nakonec vylízal.

Frank Abagnale nám však se svým komplicem Stanem Reddingem lže. A není to žádná hravá lež, není to žádná Záhada Blair Witch. Jedná se o drzou, vypočítavou lež, která měla získat a taky získala Abagnaleovi slávu a popularitu. Teprve před několika lety se Abagnalem začali zaobírat různí novináři, z nichž jeden dokonce napsal knihu, ve které důkladně a s dostatkem důkazů dekonstruuje v podstatě všechny Abagnaleovy historky a tvrzení. Nečetl jsem ji, ale s pomocí internetu, obzvlášť z rozsáhlých článků na Wikipedii, jsem zjistil, že reálný Abagnale je úplně jiný.

Reálný Abagnale padělal šeky v mnohem menší míře a hlavně za ně byl mnohem častěji dopaden a uvězněn. Už samotný název knihy (a filmu) naznačuje, že prožil jakýsi dlouhý hon na kočku a myš, až nakonec spadla klec. Ve skutečnosti však většinu svého mladistvého života, který v knize popisuje jako jednu nekončící řadu podfuků a večírků, strávil v kriminále. Neokrádal pouze velké instituce, ale i majitele malých obchodů, na univerzitě hned prokoukli, že o sociologii nic neví, někteří lidé, které oblbnul a dlouhodobě jim lhal, z toho měli a mají psychické problémy a v neposlední řadě se nechoval nejspíš ani nijak úžasně k ženám - nepředstíral jako ve své fiktivní biografii, že je šlechetný dětský lékař, předstíral, že je doktorem u letectva, aby mohl provádět u žen nahé tělesné prohlídky.

Frank Abagnale není podfukář, jen je to sedmilhář, na kterém rozhodně není co obdivovat. Není to ani žádný charismatický Leonardo DiCpario, stačí si vygooglovat jeho starší fotky (například nějaký jeho "mugshot" ze zatčení). Jeho největší schopností bude to, že umí člověku vykecat díru do hlavy. Je to ale zločinec, kterému se podařilo na chvíli přesvědčit svět, že dělá zločiny, které jsou vlastně docela fajn. Ale svět už nyní otevírá oči.

A co s touhle knihou? Brát ji jako dobře napsanou fikci? Možná. Abagnaleův prolhaný proslov na Talks at Google na YouTube zůstal, ale s upozorněním, že ho na severu nechávají jen pro historické účely. Stejně tak by se mělo nakládat s touto knihou. Není to jen trochu zveličená realita. Je to lež a to vzhledem k obětem a autorově následnému vyhřívání se na výsluní slávy pěkně nechutná.

Abagnale, dostal jsi mě. Doufám, že ty scény z vězení jsi zrovna nepřeháněl, protože by sis je zasloužil.


Bez hodnocení.

Různorodá skupinka lidí se vydává do velkého domu na malém ostrově, kde je však místo poklidné dovolené čeká postupné vyvražďování v rytmu dětské říkanky. Ano, i takové horory psala veleslavná autorka detektivek Agatha Christie.

Pěkné nové vydání této klasiky mě přesvědčilo, abych si ji konečně přečetl. Mnoho z vás tuto knížku jistě zná pod původním názvem Deset černoušků. V českém prostředí bychom možná mohli diskutovat nad potenciálním rasismem a nutností upraveného názvu a upravené říkanky... Původní anglický název je ale "Ten Little Niggers", takže není co řešit. V každém případě "And There Were None" / "A pak nezbyl žádný" jsou působivým názvem, který pěkně odráží podstatu románu.

A pak nezbyl žádný je napínavým thrillerem s detektivní zápletkou. Je čtivý a s ničím se moc dlouho nezdržuje, jde rovnou na věc. Naznačuje se tu možné mysteriózní rozuzlení, ale podobně jako třeba u takového Psa baskervillského od A.C. Doylea i méně zkušený čtenář odtuší, že je to jen zástěrka a za vraždami nestojí žádný duch, ale velmi reálný psychopat. Rozuzlení je skvělé - i když musím poznamenat, že už jsem téměř v třetině odhalil, kdo je pachatelem. Ne však proto, že bych byl takový mistr dedukce (v podobných případech se dokonce snažím příliš o záhadě nepřemýšlet, abych nepřišel o překvapení), nebo že by byla kniha tak předvídatelná... Způsobil to prostý fakt, že jsem při čtení na chvíli pustil zadní část knihy a vybafla na mě poslední strana, ze které bylo na první pohled poznat, kdo je tajemným vrahem. A pak že tištěné knihy jsou nejlepším způsobem čtení literatury.

I když jsem tedy věděl jméno vraha a přišel o možný šok z překvapivého zvratu, věřím, že to na mém zážitku z knihy příliš neubralo. Naopak jsem o to víc mohl sledovat danou osobu, přemýšlet nad její motivací a dokonce i několikrát uznale pokývat nad tím, jak to dělá nenápadně. Děj románu je tedy promyšlený, ale přece jen je to tak komplikovaný spletenec, že příběh realistický příliš nebude. Několikrát se tu spoléhá na prvek náhody, na to, že se postavy budou přesně chovat takhle a ne jinak. V realitě by se určitě něco v plánu nezdařilo nebo by se objevilo něco, co se nedalo předvídat a celý plán by byl v háji. Ale v rámci detektivní fikce je to kvalitně vymyšlené.


Osm malých čern... vojáčků z deseti.

9 27.11.2022

Kluk vídává čerstvě zemřelé lidi, ale na rozdíl od klučiny z Šestého smyslu si na to docela rychle zvykl. Jeho dospívání ale určitě nebude normální.

Jako dlouholetý čtenář Stephena Kinga bych skoro ani nepoznal, že tuhle knihu napsal on. Ačkoliv je možné, že v posledních letech mění styl, protože atmosférou mi Později připomnělo jeho o 8 let starší Lunapark . Ani v jedné knize čtenáře nečeká žádná grafomanie, žádná roztahanost a místo dlouhých mrazivých popisů se zde King soustředí spíše na údernost děje a popis obyčejných životů. Později je také čtivé díky občasnému cliffhangeru a dalších podobných metod na udržení čtenářovy pozornosti. To se ve starých kingovkách, ve vší úctě, moc nedělo.

Ale abych jen nesrovnával. Později je zábavným, mysteriózním dramatem, ve kterém hlavní kluk a jeho svobodná matka zažívají během jeho dospívání všelijaké patálie. Kluk je trochu outsider a mamka je vydavatelka knih, jež byla kdysi velmi úspěšná, ale nyní si musí zvykat na střídmější životní styl. Táta kluka je někde mimo, nic se o něm neví, zatímco maminka mívá "kamarádky", především jednu sexy policistku. U postav do hloubky autor příliš nejde, jsou spíše jen načrtnuté, ale je zábavné sledovat jejich osudy.

Až v úplném finále nám King připomene, že je autor hororů, a tak přijde poměrně drsné finále. To po předchozí pohodičce může až vyrazit dech, ale upřímně řečeno, mi připadalo v některých ohledech mírně přepálené.


Celkově se mi ale Později četlo skvěle a jako oddychovka posloužilo perfektně.


Osm čerstvých mrtvol z deseti.

5 22.11.2022

Skutečně komplexní kniha. Autoři František Holub a Vladimír Vondráček přichází se slovníkovým vysvětlením různých psychologických a nadpřirozených jevů a nacházejí mezi nimi souvislosti. Termínů jsou tu stovky, takže čtenáře čekají stručné, ale jasné a zřetelné texty. Styl je trochu sušší, ale čte se skvěle a navíc se v jednotlivých definicích dá naleznout i jemný, skoro až nerozpoznatelný humor.

V knize najdeme mimo jiné fascinující pohled na čarodějnice. Kromě mnoha vynucených přiznání během šílenství honu na čarodějnice se našlo i nemnoho žen, které opravdu věřily, že mají nadpřirozené schopnosti. To si dnes vysvětlujeme kombinací psychických poruch (nejčastěji forma schizofrenie) a omamných látek. A svědky často popisovaná soulož s neviditelným ďáblem byla ve skutečnosti masturbace.

Popisy toho, jak pravděpodobně vznikaly různé mýtické bytosti taky stojí za to. Čert má rohy kvůli tomu, že tak připomíná kozla, což je podobně nevyzpytatelná bestie. Černý je proto, že tma byla kdysi opravdu děsivou záležitostí, protože z ní na vás mohlo vyběhnout i reálné nebezpečí, například vlk. Vodník zase připomíná v obličeji sumce, protože tato ryba má bizarní, až lidský obličej. Pohádkové bytosti jako obr a trpaslík pak byly samozřejmě inspirovány různými reálnými tělesnými deformacemi.

Autoři se zevrubně věnují různým psychickým onemocněním, z nichž mnohé jsou pro mě osobně mnohem děsivější než jakékoliv smyšlené monstrum. Bohužel hodně lidem se stává, že vidí a slyší opravdu hrůzné a šílené věci (např. drobné lidi, který jim nadávají či je podněcují k násilí), a tato onemocnění také přispěla ke vzniku různých pověr. Mnoho uznávaných osobností z historie trpělo různými psychickými chorobami a ty často ovlivňovaly jejich dílo. Někdy to ve své době tušili, někdy můžeme to, že byli nemocní, rozklíčovat až dnes.

A to by stačilo jako taková ukázka hustě popsaných a čtivých 300 stran, podle kterých by se dalo přednášet hodiny a hodiny.

Mimořádně zajímavá záležitost.


Devět psychicky nemocných příšerek z deseti

3 17.11.2022

Série fiktivních reportáží o jedné globální zombie apokalypse, která zmasakrovala většinu lidské populace. Autor je očividně fanoušek zombie žánru a v této knize zkoumá zombíky opravdu z hodně úhlů pohledu. Kniha nejen zkoumá mentalitu různých zemí, ale snaží se i vyobrazit situaci například takových psovodů - protože psi se ukážou být užitečnými pomocníky.

Jednotlivé reportáže ve formě rozhovorů se dají brát jako takové mini-povídky, které chronologicky skládají obraz té velké zombie apokalypsy. Každý ze zpovídaných si leccos zažil a leccos viděl. Samozřejmě se obvykle jedná o depresivní věci, ale někdy i zasvitne světélko naděje a příběhy umí být překvapivě pozitivní. To myslím odpovídá žánru válečné reportáže.

Bohužel mně poměrně hodně vadilo, že kniha není příliš realistická. Tím samozřejmě nemyslím existenci zombies (kteří jsou pěknou kombinací různých slavných a uznávaných děl), ale myslím tím postavy jednotlivých příběhů, které mi často připadaly příliš stylizované. Často spíš zapadají do různých šablon z fikce, čímž mi narušovaly tu zajímavou pseudohistoričnost románu. Za všechny zmíním třeba japonského nerda, kterému se podaří přežít díky tomu, že najde katanu. Kvůli nedůvěryhodnosti postav a taky tomu, že v každé reportáži (povídce) jsou vždy jiné postavy, se mi nikdy nepodařilo si nějakou oblíbit. Občas na mě udělala dojem nějaká působivá scéna, ale nikdy jsem neměl šanci nikomu fandit.

Kniha je poměrně dlouhá a jak se blíží ke konci, tak bohužel nevrcholí, ale naopak přichází méně zajímavější repotáže. Celkově však významně převyšují ty zajímavé a najdou se i skutečně děsivé.

Pěkně zpracovaná kniha, která však není tak komplexní a vybroušená jak jsem doufal.


Sedm nemrtvých z deseti

3 17.11.2022

Když mi autor do knížky napsal přání, ať mě nesežere zombík, myslel jsem si, že mě čeká nějaká literární zombie apokalypsa. Ale bohužel, zombies se v této české fantasy v podstatě nevyskytují. Různých oblud, přeludů a rock'n'rollu je tu však dostatek.

Román se odehrává v jakési alternativní realitě, konkrétně v alternativě k současné Praze. Hlavní hrdina je lidská ještěrka, nad čímž se v hlavním městě tolik nepozastavují nejen proto, že tam žije hodně sebestředných lidí, ale taky proto, že místní naráží i na podivnější věci. Například město obývají golemové, elementálové a čarodějové, a místo metrem se tu jezdí jakýmsi dutým ochočeným červem z Duny.

Celkově Karel Doležal přichází s dobrými nápady a vytváří tak trochu chaotický, ale zajímavý svět. Kdyby se tenhle svět podařilo zfilmovat, jednalo by se vizuálně o tu nejoriginálnější (ale samozřejmě taky nejnákladnější) českou fantasy. Kniha se taky nebere vážně a čtenáři často hodí vtípek v podobě hlášky či jakési narážky. Škoda, že jsou vtipné narážky někdy těžší rozklíčovat.

Námět o tom, že kapela monster hledá jakéhosi tajemného básníka, který by jim mohl pomoct s psaním kvalitních textů, není vůbec špatný, ale bohužel se moc zajímavě neposouvá. Sice se do toho zaplete i nebezpečná sekta a létající jeptišky, ale v podstatě je děj pořád jen o tom, že postavy navštěvují další postavy a další místa a před nějakým případným nebezpečím zpravidla prostě utečou.

Zhruba dvě třetiny knihy to nevadí, ale jak už pak není co řešit, je těch tři sta stran trochu moc. Poslední třetina nejen že nenabízí nic vzrušujícího, ale stagnuje i v tom, co se knížce dařilo předtím. Už tu spíš jen vidíme změť nesourodých postav, v nichž začíná být problém se vyznat a jsou zajímavé jen svým abnormálním zevnějškem. Nevadí tolik, že se o nich příliš nedozvíme. Vadí ale dost, že mezi sebou nemají skutečně zábavnou interakci.

Celkově nabízí Zombie, chiméry a rock'n'roll impozantní svět s nepříliš impozantním příběhem.


Šest pražských příšer z deseti.

2 26.10.2022

Toto dílo bláznivého autora Carltona Mellicka je ultimátním slasherem alias vyvražďovačkou teenagerů. Překvapivě dodržuje různá pravidla žánru (někdo by mohl říci "klišé"), ale zároveň všechna využívá na maximum, aby předvedl svoji verzi plnou nechutností a bizarností.

Apeshit (Magořina) má kvalitní, svižný děj. Partička středoškoláků si vyjede na chatu v lese (klasika), a i když hned zkraje dostávají různá varování, ať tam nejezdí (klasika), tak jejich život ohrožuje šílený vrah (klasika). Další klasikou taky je, že jsou v této partě nejhezčí holka ze střední, největší alfa samec a taky jedna holka, která se trochu odlišuje... Takovéto shrnutí děje zní jako něco, co - pokud se aspoň trochu zajímáte horory - jste milionkrát viděli, ale jak už jsem naznačil v úvodu, tato knížka rozhodně originální je.

Ve filmových vyvražďovačkách se často objeví něco nechutného, ale tohle je úplně jiný level. Jsou tam nechutnosti, které by nepřipraveného nebo málo připraveného čtenáře mohly naprosto šokovat. Nebudu zacházet do podrobností, ale mezi ty nechutnější témata patří potrat či násilí na zvířatech. Těžko se to asi bude vysvětlovat někomu, kdo neholduje hororu, ale v tomto případě to nepovažuju za zápor, nemyslím si, že se to snaží lacině šokovat, protože to v té knize tak nějak dává smysl. Magořina se nebere vážně, je to jen taková hra, která je maximálně černohumorná. Každopádně doufám, že se Carlton Mellick III. nijak zvlášť neproslaví, protože by na něho spousta fundamentalistů mohlo vyhlásit nějakou křesťanskou fatva.

Knížku považuju za velmi vydařenou a jedním z hlavních důvodů proč je práce s postavami. Jsou to skoro až karikatury, které jsou ale dobře (a úchylně) promyšlené. Postupně zjišťujeme, co je jaká z těch hvězd školy zač a je to jeden magor vedle druhého, kteří tajně vedou divné životy. Když se nám na začátku představí holka, která je celá potetovaná, má na hlavně kohouta a tajně udržuje milostný vztah s dvěma klukama naráz, jedná se ještě o normální charakteristiku oproti tomu, co všechno ještě o ní a ostatních zjistíme.

U hororů bývá občas na nic, že postavy nemáme rády či hůř - vůbec nás nezajímají. Tady jsem postavy nijak rád neměl (z jasných důvodů, které tu nebudu vypisovat, protože by to byl spoiler), ale jsou to opravdu fascinující blázni a je zajímavé sledovat, jak se v příběhu chovají.

Carlton Mellick III. přišel s vyhroceným slasherem obaleným tunou nechutností, které jen tak někdo nevydýchá. Mě to každopádně pobavilo.


Osm šokujících brutalit z deseti.

3 02.10.2022

Nejsem expertem na česko-slovenskou hororovou literaturu, ale nebál bych se označit Jozefa Kariku za mistra slovenského hororu, protože jako málokdo umí popisovat děsivé a drsné scény.

V tomto románu se ocitneme v malém slovenském městečku v horách, které sužují brutální mrazy a pravděpodobně i jakési mýtické monstrum zaměřující se na brutální vraždění dětí. Na toto nepříjemné místo se vrací jeden nešťastný třicátník, který si už zde zažil děsivé okamžiky jako malý.

Strach má tísnivou atmosféru a solidní tempo. Bohužel se ale taky později ukáže, že má i docela obyčejný příběh. Začátek mírně připomene hororovou klasiku To, ale Strach je přeci jen mnohem komornější. Což tolik nevadí, ale přesto by knize neškodilo, kdyby šla více do hloubky, kdyby více rozvedla děj či se ponořila hlouběji do myšlení postav a vztahů mezi nimi.

Kdyby se podařilo podle této knihy natočit věrnou filmovou adaptaci, jednalo by se o opravdu děsivý zážitek, který by mnoho diváků nevydýchalo. Možná samotná kniha už je příliš filmová, příliš zjednodušující. Příběh, ač jednodušší, ale nakonec není vůbec špatný a samotný závěr je taky fajn.

Slušný atmosférický a místy nechutný horor.


Sedm zmasakrovaných dětí z deseti.

10 28.09.2022

Dům na kopci je oblíbená hororová kniha z konce padesátých let o jednom strašidelném domě, do něhož se vydává parta lidí zkoumající paranormální jevy. Řekl bych, že ani tehdy to nebyl kdovíjak nápaditý námět, ale napsané je to pěkně.

Dvě postavy mají poetická jména Eleanor a Theodora. Bohužel jsou natolik podobně poetická, že jsem si je po celou dobu knihy pletl a musel se hodně soustředit na to, která je která. Tyto dvě ženy si nejprve dost sednou a jsou z nich nejlepší kámošky, ale netrvá dlouho a začnou se hádat a dělat si naschvály... Upřímně řečeno kdyby tuhle knihu napsal muž, řekl bych, že je sexistická. Ale takhle to vypadá, že budu maximálně s kritikou těchto ženských postav za sexistu já.

Aby bylo jasno, jsou to docela husičky, ale nevadily mi. A taky nutno dodat, že výkyvy v jejich chování jsou pravděpodobně přímo ovlivňovány strašidelným domem (román je v tomto naschvál nejasný). Tak či onak, tato kniha je hodně o emocích a to hodně o ženských emocích, protože chlapská část osazenstva se tu chová normálně a Eleanor a Theodora jsou v knize nejdůležitější. A to je trochu zvláštní a ne úplně to, co u hororu hledám.

V knize je ale také mnoho působivých popisů domu a jeho blízkého okolí. Atmosféra je tu vystavěná fakt hezky. Jen bohužel se toho nakonec tolik zase nestane a nejsme svědky strašidelných jevů, ale strašidelných hádek.

Vcelku zajímavý paranoidní horor.


Šest hysterek z deseti.

02.09.2022

(čteno v originále)
Od Joe Hilla jsem už četl jeden román, který mě tolik nezaujal, ale na tuhle sbírku povídek jsem se hodně těšil, protože se mi líbila filmová adaptace jedné z nich a taky proto, že podobně jako jeho tatínkovi Stephenu Kingovi by třeba mohly i Hillovi jít více povídky?

Kniha začne skvěle s několika nabušenými povídkami. Opravdu mrazivě na mě působila povídka Best New Horror o znuděném redaktorovi hororových antologií, kterého velice zaujme jedna znepokojující povídka, a tak se vydá za jeho autorem, který je znepokojující ještě víc. Pořádně drsná jednohubka.

Ze strašidelnějších povídek je tu pak právě Black Phone, který je oproti filmu také spíše jednohubkou, ale kvalitní. Výborná záležitost je taky bizarní My Father's Mask, v němž má třináctiletý kluk trochu excentrické rodiče, kteří ho vezmou na chalupu, kde si na sebe berou ujeté rituální masky a jinak bývají nazí. V okolí se potulují podivně zvláštní děti... hlavně ho rodiče varují, aby si si dával bacha na hráče karet. Tato povídka mi připomínala takovou hororovou Alenku v říši divů natočenou Guillermem del Torem. Bohužel je to ale spíše atmosférická povídka, nemá větší děj.

Většina povídek má nějaký mysteriózní nádech nebo jsou něčím znepokojující. Bohužel mi taky většina povídek připadala průměrná a některé byly dokonce spíše podprůměrné, takže mě stačily i během své krátké délky nudit.

Joe Hill asi nemá moc rád současnou dobu. Jasně, dá se to možná odhadnout i z názvu souboru povídek v originále (20th Century Ghosts pojmenované po docela milé nostalgické povídce o kinu, ve kterém straší duch mladé filmové fanynky), ale i když to obvykle nebývá explicitně řečeno, příběhy se odehrávají obvykle kolem těch 70. let, někdy i dříve. Což si můžete povšimnout už jen tím, že děti - kteří často bývají hlavními hrdiny - nenachytáte s mobilem v ruce.

Bohužel tedy velkou část povídek nepovažuju za obzvlášť dobrou. Hill má zvláštní styl, ve kterém se docela s nadšením věnuje různým popisům, aby umocnil atmosféru, ale na mě to ne vždy fungovalo. Kupodivu mě zklamala povídka Cape, která má komiksový nádech a dokonce podle ní vznikla komiksová verze. Tu jsem i kdysi četl a moc se mi líbila, ale z nějakého důvodu mě to nyní v této literární verzi nebralo.

Na závěr ještě ale zmíním jednu povedenou povídku, která se v rámci této knihy úplně vymyká. Jmenuje se Pop Art a vidíme v ní chlapce, který je ve skutečnosti nafukovací hračkou (což je zde prezentováno jako speciální nemoc. Má kamaráda, se kterým si spíš puberťácky nadávají a dělají ze sebe srandu, a sebevražedné tendence. Hodně bizarní, hodně milý.

Nejradši bych tuhle knihu vzal a seškrtal ji. Kdyby byla víc než o polovinu kratší, byla by skvělá. Takhle je to spíš jako chodit po pěkné cestě s působivým výhledem, ale pořád o něco zakopáváte a pořád a neustále si musíte zavazovat rozvázané tkaničky. Zbytečně zkažený dojem.


Šest strašidelných nostalgií z deseti

1 13.08.2022

Arnold je pro několik generací legendou. V 80. a 90. letech frčeli ve filmu obří drsní svalovci v hlavních rolí, ale Arnold Schwarzenegger vždy něčím vynikal. Třeba tím, že se snažil nejen hláškovat, ale točit i regulérní komedie. Také je zajímavý (a někdy vtipný) svým rakouským přízvukem, který jsem bohužel docenil až později, až když jsem objevil kouzlo filmů bez českého dabingu.

V této obsáhlé autobiografii Arnold shrnuje svůj dosavadní život. Ve svých 60 letech toho dokázal mimořádně mnoho. Kniha má vlastně tři hlavní témata - kulturistiku, herectví a politiku. V tomto pořadí se Schwarzenegger na tyto oblasti zaměřoval a ve všech dosáhl vrcholu. Stal se několikrát vítězem důležitých kulturistických soutěží (např. Mr. Olympia), ve své době byl jedním z nejlépe placených herců a objevoval se v kvalitních filmových trhácích (Conan, Terminátor, Predátor...) a nakonec se stal guvernérem důležitého amerického státu Kalifornie.

Každá z těchto částí je něčím zajímavá. Vidíme rozmach kulturistiky během Arnoldova mládí a jeho velkou píli. Herecká část zase potěší filmové fanoušky, protože nám Arnold ukáže spoustu zajímavostí se zákulisí a poví nějaké ty "historky z natáčení". Politická část už může být trochu náročnější, ale také je to místy fascinující čtení. Mě jakožto filmového fanouška nejvíc bavila ta filmová část, ale velmi dobře jsem se bavil u celé knihy.

Všechna témata a celý Arnoldův život spojuje to, že byl velice cílevědomý a motivovaný. Zdá se, že to, co dnes lidi čtou v knihách a koukají na videa o motivaci, sebezdokonalování a efektivní práci měl už Arnold před desítkami let v malíku. Měl vizi, stanovoval si velké i menší cíle (které si i pečlivě zapisoval) a na všem soustavně pracoval - i když někdy na úkor osobního života. To, jak popisuje svůj klidný přístup k řešení překážek, je často inspirující. V jeho případě často využíval své charisma, efektivní komunikaci a nebál se přiznat chybu. Hodně ho taky fascinoval marketing. Trval na tom, že je velmi důležitý jak u kulturistiky tak u filmů a především propagace ho dost bavila. Údajně i díky tomu mnoha filmům pomohl v jejich úspěchu.

Ač původem z Rakouska, Arnold má opravdu velice americké sebevědomí, což se do knihy jasně promítá. Občas řekne o něčem, co udělal, že to bylo "dokonalé", že "celý sál byl nadšený" a že po těžké práci prostě dosáhl toho, co chtěl, na sto procent. Samozřejmě takhle nemluví o všem, ale ať už jde o profesní nebo osobní život, vždycky Arnold přijde s něčím, co udělal prostě perfektně a umí se za to náležitě pochválit. A třeba jo, třeba to bylo dokonalý, ale moje české sebevědomí by mi nikdy nedovolilo něco takového říct nebo napsat. Vždycky bych měl pochybnosti, jestli opravdu "všichni" byli spokojení, jestli opravdu v nějakým detailu nešlo něco udělat ještě líp. No nic, Schwarzenegger ze mě očividně nebude.

Arnold byl ale taky pěkný kulišák. V realitě to pravděpodobně není zachmuřený akční drsňák, ale spíš vysmátý přátelský chlapík. To ale neznamená, že neumí být... tak trochu svině. Sám to v knize přiznává (samozřejmě ne s pomocí tohoto výrazu). Asi záleží, jak má kdo nastavenou morální laťku, ale jsou tu věci jako: psychologické hrátky u kulturistické soutěže (pro vítězství klidně oponenta zesměšním), nevěra s hlavní hrdinkou béčkového filmu Red Sonja, kterou vypráví jako veselou historku, ač na něho doma čekala přítelkyně (z pozdější nevěry, z níž má i nemanželského syna, se už ale Arnold kaje) či lhaní svým klientům u své opravářské firmičky (předpřipravená scénka s kolegou, aby z klienta vytřískali víc peněz). To všechno nejsou zase takové zločiny proti lidskosti a nikdo není dokonalý, ale přeci jen budou na světě lidi, kteří jsou větší dobráci než Arnold.

Každopádně aby tahle recenze nebyla delší než tenhle 600stránkový kolos... Total Recall: Můj neuvěřitelný životní úspěch je velice čtivá kniha. Je dlouhá, ale přesto stručně shrnuje zajímavý život velice úspěšného chlápka z Rakouska, který dobyl Ameriku. Arnold Schwarzenegger není dokonalý, ale inspiruje svou pracovitostí, cílevědomostí a také třeba až překvapivým citem pro obchodní stránku věci. Je otázkou, jestli Arnold ze svého barvitého života něco důležitého nevynechal, ale to bychom se mohli ptát asi u všech autobiografií. Místy mi ale připadal spíš nečekaně otevřený.


Osm amerických svalovců/herců/politiků z deseti

5 21.07.2022

Od Carltona Mellicka III. jsem četl už čtyři knihy... a tato je pro mě bohužel nejslabší.

Opět tu máme bizarní příběh s různými až nahodilými nápady a obrazy, u nichž se autor inspiruje svými sny. V této knížce také vychází ze svého dětství, které asi muselo být dost osamělé. Hlavní hrdina je malý kluk, který celý život bydlí v jakémsi záhadném domě, ze kterého může ven, pouze když se teleportuje do školy. Společnost mu dělá doma pouze jeho protivná sestra (která má parohy) a přísná chůva. Nemá rodiče a zoufale se snaží s nimi shledat. Postupně zjišťuje, jaké neskutečné záhady dům ukrývá...

Postavy jsou poměrně jednoduše napsané. Hlavní klučina je hodný, ale všechny postavy se k němu chovají odtažitě a ošklivě. Díky tomu může být příběh ještě smutnější a depresivnější, ale byl bych radši za zajímavější postavy - třeba i s nějakým vývojem. Námět je velmi dobrý a je fajn, že postupně záhady rozplétáme, ale bohužel nová zjištění nejsou nic moc.

Pro autora je možná toto dílo velmi osobní, protože se v něm nachází otisk jeho vlastního depresivního dětství a dospívání, ale výsledkem je bohužel román, který má sice jednoduchý čtivý jazyk, ale působí příliš roztahaně a příběh prostě není dostatečně zajímavý.


Šest bizarních smutných nápadů z deseti.

1 13.07.2022

Spíše delší povídka, podle které vznikl hororový film s ikonickým monstrem přezdívaným Pinhead. Za knihou i filmem netypicky stojí stejný tvůrce - Clive Barker, jenž je považován za jednoho z mistrů hororu.

A určitě ne nezaslouženě. Hellraiser je správně atmosférický a má zajímavý námět. Vidíme mladý manželský pár, kterému to úplně neklape, jak se sestěhuje do nového domku. A v něm tak trochu straší. Ale není to klasický strašidelný dům. Bývalý milenec manželky a zároveň bratr manžela v jejich domku vyvolá odporné bytosti z jiné dimenze (jedním z nich je "Pinhead" - mimochodem v knize je to žena), které mu dopřejí ohromnou rozkoš, ale taky ho přitom tak trochu zabijí. Tenhleten lidský grázlík se ale ještě zuby nehty drží v naší dimenzi jako nějaký duch či Voldemort v prvních Harry Potter knihách. Pomoci mu navrátit se v plné síle může manželka jeho bratra, která po něm stále touží a je pro něho schopná udělat ledacos...

V Hellraiserovi najdete nechutnosti a znepokojivé scény, ale příběhově je to v podstatě tragédie jak od Shakespeara či ještě z dávnějších příběhů, které si lidstvo vypráví odnepaměti. Zrada, zakázaná láska a touha po moci. Taková skoro pohádka z dob, kdy pohádky byly surovější.

Čtivý temný příběh s originálními démony, tzv. "cenobity".


Osm extrémních akupunktur z deseti.

5 06.07.2022

Herečka Sandra Pogodová napsala se svým tátou knížku, ve které se střídají ve vyprávění historek ze svého života. Z knihy to vypadá, že se jedná o dost aktivní a pozitivní lidi, kteří se rádi zasmějou cizímu neštěstí, ale i svému - nic jiného jim také nezbývá vzhledem k tomu, že jak Sandra, tak její tatík jsou docela nešikovní a rádi se vrhají do věcí po hlavě.

Příběhy jsou velmi krátké, stejně i knížka se přečte rychle. Kromě popisů různých nehod na čtenáře dýchne slušný závan nostalgie, hlavně v tátových příbězích, v nichž se vyskytují slavní čeští herci, např. Miroslav Horníček nebo tátův dlouholetý kamarád Jan Kanyza.

Nejdřív mně přišly historky trochu obyčejné. Sandra i její otec mají bohatou slovní zásobu a občas používají různé zastaralé výrazy, a nejen kvůli nim vyprávění občas "drhne". Převládají ale čtivé pasáže a často je to opravdu příjemné počtení. Několik příběhů v knize je opravdu vtipných a celkově se povedly.

Sice jsem se zasmál jen několikrát, ale měl jsem z knihy pocit, že ani jeden z autorů při vyprávění nijak zvlášť nepřehání a ty příběhy se nějak takto opravdu staly, což mi je sympatické. I když mě to taky občas trochu děsilo, protože jejich rodinka občas provádí docela nebezpečné kousky, takže se se divím, že to všechno ve zdraví přežili.


Fajn vyprávění o jedné trochu bláznivé rodince, kterou potkávají různé nehody i milé náhody.


Sedm pozitivních rodin z deseti

4 19.06.2022

Slavná knížka Milana Kundery je opravdu zajímavě napsaná. Vyskytuje se v ní er-forma, ale autor si s ní dost pohrává. Kromě občasného skoku v děje si svými poznámkami o struktuře románu jakoby drží od postav odstup, ale zároveň zase jinými poznámkami naznačuje, že jsou postavy skutečné.

Nesnesitelná lehkost bytí je milostným příběhem, ve kterém se filozofuje a prozkoumá se v něm nelehký život v Československu za dob komunismu. A vlastně všechny tyto tři aspekty knihy jsou zde nezvyklé. Romantická část nepostrádá lásku, ale oba zdejší vztahy ne úplně fungují. Například proto, že hlavní mužská postava se nedokáže vzdát svých bokovek. Filozofická část je psaná v lehkém stylu a Kundera se odkazuje na různé filozofy a jejich myšlenky provokativně a přisprostle rozvádí. A totalita v Československu je tu v lecčem naprd, ale zároveň není nijak démonizovaná, protože hlavní hrdinové jí relativně příjemně proplouvají. A ukáže se tu i povrchní aspekt disidentu.

Kniha také sem tam přijde s nějakou tou sexuální sprosťárnou, takže pokud je Nesnesitelná lehkost bytí povinnou četba na gymplu, tak doufám, že žáci nepředčítají určité pasáže nahlas. Někoho, kdo je ohledně sexu puritánský, může kniha i slušně rozhodit.

Nesnesitelná lehkost bytí působí stále svěžím a neokoukaným dojmem. Navíc je to čtivé.

Myslím, že kniha může ale i dnes narazit na to, že některá témata budou prostě na někoho "moc". Nemyslím si, že by byl román v dnešní době nějak zvlášť provokativní, ale například některé postavy nemusí být každému sympatické. U mě to bylo tak tak - s žádnou z hlavních postav bych se kamarádit nechtěl, ale byly dostatečně fascinující na to, abych si o nich něco málo přečetl - s čestnou výjimkou druhé hlavní mužské postavy. Franz je zamilovaný do umělkyně Sabiny, se kterou předtím spal hlavní hrdina Tomáš. Jeho příběh mě moc nezajímal, i když pak vyvrcholí překvapivě komediální a provokativní satirou na téma "celebrity zachraňují svět". To byl docela úlet, který si myslím, že není příliš dobrou satirou (je příliš jednoduchoučká), ale vtipně napsané to bylo.


Netypická milostná knížka, která se dobře čte.


Sedm lásek za dob totality z deseti.

8 29.05.2022

(SPOILER) Slavný utopický nebo spíše anti-utopický román. Vize o budoucnosti, kde všechno na první pohled dobře šlape, ale asi by si ji nikdo dobrovolně nevybral.

Budoucnost je tu vyobrazena zajímavě a velmi originálně. Působila nově a neokoukané v 30. letech, kdy knihu vizionář Aldous Huxley napsal, a působivě neotřele i dnes. V této vzdálenější budoucnosti se lidstvo zbavilo břemene minulosti a vymazalo všechny historické knihy, beletrii i jiná umělecká díla. Taky se zde pěstuje promiskuita. Láska a dokonce i rodinné struktury jsou považovány za něco nemravného a ujetého. Lidstvo se rozšiřuje skrz jakési klonování a děti jsou odmalička psychicky manipulovány skrz hypnózu a další prostředky. Lidstvo je rozděleno podle úrovní, a ať už jste přiřazeni do vysoké kasty krásných alfa samců či nízké kasty dělnické třídy, vždy je vám vštěpováno, že právě ta vaše kasta je nejlepší a jste v životě šťastní. V tomto světě se moc nepřemýšlí a jen se pracuje a konzumuje.

Úsměvným aspektem knihy je, že náboženství nahradilo uctívání Henryho Forda, skutečného člověka, který kdysi způsobil revoluci vymyšlením pásové výroby. Zde je z něho hotový mesiáš, což se projevuje i tím, že symbol kříže nahrazuje T-čko odkazující na jeho revoluční auto Ford model T, které bylo cenově dostupné běžnému Američanovi.

Brzy je nám představen pár, který úplně do tohoto světa nezapadá, a vypadá to, že se mezi nimi může rozvinout láska. Možnou paralelu s podobnou zápletkou v Orwellově 1984 ale zařízne druhá polovina, v níž se hlavní pár vydá mezi "divochy" a dva tito "divochové" se následně vydají do moderní civilizace. Tito "divoši", matka a její syn, jsou více spřízněni s přírodou a především u nich funguje koncept rodiny a lásky. Bohužel zápletka s nimi mi nepřišla příliš zábavná. Má své pěkné chvíle a dialogy, ale nejedná se o nic extra poutavého a přestává se nám dostávat dalších informací a zajímavostí k výborně ztvárněnému světu. Spíše se z románu stane taková sci-fi telenovela.

Výborná vize budoucnosti s nepříliš zábavnou druhou polovinou.


Šest zmanipulovaných lidí posedlých konzumerismem z deseti.

4 14.05.2022

Novinářka Saša Uhlová se rozhodla na vlastní kůži zjistit, jaké to je pracovat na pozicích, na níž lidi s nízkým vzděláním dostávají minimální mzdu. Vznikly reportáže, hraný dokument a dokonce i divadelní představení. Toto je původní zdroj ve formě deníkových zápisků.

Saša Uhlová si vyzkoušela několik zaměstnání, například v Albertu, ve Vodňanském kuřeti či třídila odpad v Ostravě. A je to přibližně taková hrůza, jakou byste čekali, pokud se o tuhle tématiku aspoň trochu zajímáte. Mzda je opravdu bolestivě nízká, zaměstnanci mají taky minimum pauz a často jsou pod neustálou kontrolou hraničící se šikanou. Myslím, že není až tak přehnané tvrdit, že i v českém kapitalismu bují takové moderní otroctví.

Autorka se ale nesnaží šokovat. Ukazuje i spoustu dobrého a snaží se pochopit nejen ty na nejnižších pozicích, ale i jejich nadřízené. Často tu vidíme, jak se mizernému vedení pouze soustředí na rychlost práce, což je ale v konečném důsledku kontraproduktivní. Vedoucí zaměstnance však nikdo nenaučil jak to pořádně dělat a demotivuje je taky fakt, že kvůli náročnosti práce se jejich podřízení rychle střídají a mnozí z nich ani neumí česky. Vyšší management je pravděpodobně bezradný a dělá vše hlavně proto, aby udržel nízké náklady. Asi i kvůli nedotáhnutým zákonům či šikovností vedení zákony obcházet tak jen tlačí na zaměstnance a vystavuje je hrozným podmínkám.

Člověk je totiž tvor vysoce přizpůsobivý, a tak leccos zvládne jak "intelektuálka Saša", tak někteří stálejší zaměstnanci, které v práci potká. Přesto že tyto práce, které by chtěl dělat dobrovolně málokdo, velice dobře zvládají, smutnou odměnou jim je kromě nízkého platu taky vědomí, že kvůli nutnosti brát přesčasy přichází o společenský a rodinný život. Je to dost smutné, protože je vidět, že šikovné a pracovité lidi máme, systém v základu je dle mého názoru taky vytvořený dobře (ať už jde o pásovou výrobu či velké prodejny), jen tu jsou zbytečné komplikace, které se jaksi přehlíží. Ale třeba by se mohly i díky práce Saši Uhlové přehlížet o něco méně.

Hrdinové kapitalistické práce jsou čtivým textem, který se někdy čte jako mrazivý horor, někdy jako zajímavý vhled do nejen zaměstnaneckých procesů, ale i mentality lidí v nich. Uhlová je očividně velice vnímavá, empatická a společenská a zde se díky jejím stručným zápiskům mnohé dozvíme.

Zhruba první půlka je až napínavé čtení, ale v druhé půlce přichází jistá repetetivnost. Také oceňuji, že Uhlová do textu vložila i něco ze svého osobního života (který tímto jejím experimentem trochu trpěl), ale zde se přiznám, že jsem se v její rodinné situaci trochu ztrácel. Příběhy zaměstnanců jsou jasně vysvětlené, ale příběh její rodiny moc ne.

Kniha je také dost autentická kvůli písemnému projevu, který obsahuje obecnou češtinu ("pražštinu"), ale přiznám se, že i já, který rozhodně nejsem žádný jazykový purista, jsem si na to musel chvíli zvykat.

Důležitá a zajímavá kniha.


Osm hrozných zaměstnání z deseti.

9 01.05.2022

Třetí díl poutavé ságy o mladém čarodějovi. Ani tentokrát nebude mít Harry klidný rok, jde totiž po něm masový vrah.

Autorce J.K. Rowlingové jdou velmi dobře scény, které vyvolávají silné emoce, a zde své postavy často nešetří. Dvojice kamarádů Ron a Hermiona se mezi sebou pohádají kvůli domácím mazlíčkům (takhle to zní hloupě, ale oba mají dobré důvody, proč spolu nemluvit, a obou mě bylo líto) a Draco Malfoy krutě šikanuje Harryho i dobráckého poloobra Hagrida. Frustrace nad různou nespravedlností je tu až hmatatelná.

Naštěstí je ve Vězni z Azkabanu i mnoho odlehčených scén (třeba když si Ron dělá srandu ze své potrhlé učitelky jasnovidectví) a po mnohých útrapách také dochází k menším i větším vítězstvím, které si pak čtenář o to víc užije.

V knize se také dál rozvíjí fascinující svět kouzelníků. S ním však taky přichází další trhliny. Možná je trochu hloupé pátrat ve fantasy knížce cílené pro děti nelogičnosti, ale nemůžu si pomoct, ten nápad, že Hermiona dostane stroj času - teoreticky nejmocnější artefakt, co si snad dokážu představit - aby se mohla lépe učit... Ten si měla bývalá šprtka Rowlingová nechat do nějaké jiné, ujetější ságy.

Jinak je totiž Vězeň z Azkabanu solidní detektivka. Prvky detektivky jsou již v předchozích dílech, ale v tomto ohledu je třetí díl zatím nejambicióznější. Podstrkává nám mnoho stop a vše směřuje k velkolepému finále, které ale funguje spíše na té emocionální úrovni než detektivní. Přeci jen je tu hodně náhod, aby vše takhle dopadlo.

Famfrpál jinak stále nedává smysl, ale kapitoly s ním jsou navzdory tomu zábavné a napínavé. V reálném světě by ta hra byla dost nuda, když nepočítám to, že by hráči padali z košťat a umírali (zde to vždy nějak zvládnou, samozřejmě), protože 150bodový rozdíl chytače, který si někde bokem chytne zlatonku, je natolik obrovský, že by si zbytek hráčů spíš dával někde kafíčko než blbnul s nebezpečnými lítajícími mičudami. Jenže Rowlingová vždy přijde rychle s nějakým novým nápadem, proč je zrovna tenhle zápas napínavý. Takže vlastně nakonec super.

Celkově velice dobrá kouzelnická detektivka se silnými momenty a výborně napsanými postavami.


Osm šprtek snících o delších dnech na šprtání z deseti.

8 18.04.2022

Bestseller, který se myslím prodává tak dobře i díky dobře zvolenému názvu. Hodně lidí naláká si něco takového koupit a mrknout, co se pod tím docela provokativním názvem ukrývá, a mnoho lidí napadne, že to může být vtipný dárek pro kamaráda.

The Subtle Art of Not Giving a F*ck jsem si nakonec přečetl proto, že jsem náhodou viděl rozhovor s autorem a překvapilo mě, že jde o člověka se zajímavou minulostí, co už má něco odžito. Není sice tak starý (je mu teprve 38, v době napsání knihy mu bylo teprve 32), ale jeho hledání štěstí ho přivedlo k psaní úspěšného blogu, kde se původně zaměřoval na balení holek, ale postupně se i díky zajímavým odezvám nešťastných lidí začal intenzivněji věnovat méně povrchním hodnotám. No a hlavně je to zábavný vypravěč.

To se zde do knihy promítá tím, že je velice čtivá. Nejlepší pasážemi jsou historky o slavných osobnostech či přímo o něm. Ty jsou pěkně vypointované a mají často "wow" faktor. Co se týče samotných rad do života, tak ty jsou poměrně fajn. Možná v době vydání byly originálnější, ale nyní už nejde o zase takovou překvapivou osvětu, obzvlášť pokud se o tohle téma trochu zajímáte. V podstatě autor obrací naruby různé naše přístupy k životu, které jsou špatně. Nejsme výjimeční - jsme průměrní a to je OK. V hrozně moc věcích se mýlíte - a to je OK. Neustále budete chybovat a dělat věci špatně - a to je OK. Myšlenek je ale samozřejmě mnohem víc a jsou dobře popsané. Navíc je fakt znát, že to ten chlápek nepíše od stolu a rád se svěří i s dost osobními a citlivými věcmi.

Celkově zábavná knížka se sympatickými radami.


Sedm uklidňujících rad z deseti.

4 14.04.2022

(SPOILER) Slavná postapokalyptická kniha z padesátých let, která připomene zombie filmy. Jen s tím rozdílem, že místo zombíků ohrožují lidi zabijácké rostliny (tzv. Trifidi), a aby toho nebylo málo, tak ještě drtivá většina obyvatelstva oslepla.

Obyvatelé Londýna se kochali meteorickým rojem, aby se druhý den probudili slepí. Hlavní hrdina Bill Masen to prospal v nemocnici, kde skončil kvůli fascinujícím rostlinám, které lidi využívali k výrobě levného oleje, jenže málokdo tušil, že se v nich skrývají zlověstné choutky. Po probuzení je Bill svědkem totální chaosu a zhroucení civilizace, v němž vidí jen hrstka lidí a zlé pohybující se rostliny bičují lidi svými smrtícími žihadly. Ne zrovna námět na další disneyovku.

Přichází to, co znalci znají ze zombie žánru. Tvoří se různé skupinky, které se snaží přežít, a ukazuje se, že je člověk ohrožován nejen monstry, ale i sebou samotnými. Takový člověk totiž může mít v tomto nově vzniklém bezpráví různé cíle. Ve Dni trifidů je situace opravdu vážná, a tak se objevuje nemálo drsných a depresivních scén.

Hned od začátku a v podstatě po celou délku románu je zde překvapivě mnoho zdánlivě racionálních lidí. Přemýšlí až vědecky nad tím, co udělat a mají různé ambiciózní plány. Také se tu nahlas přemýšlí nad morálním aspektem celé situace. Hlavní hrdina je vlastně vědec (biolog), a tak možná až chladně dojde k závěru, že nemůže pomoci všem slepým, a tak musí ignorovat jejich prosby o pomoc. Musí se soustředit na záchranu civilizace. Kdyby se soustředil na krátkodobou pomoc vybraných lidí, kteří jsou stejně odsouzeni k zániku, zabil by tím brzy i sám sebe. Někteří to "vidí" jinak, například věřící paní se svou komunitou, kde musí lidi těžce dřít, aby pomohli nevidomým. Ale taky se najdou lidi, co to mají přesně opačně a představují si budoucnost ve vykořisťování nevidomých.

Kniha se dobře čte a některé postavy jsou zajímavé. Hlavní hrdina není takový monstrum, jak by se možná mohlo z předchozího odstavce zdát, spíš je to poměrně fajn přemýšlivý chlapík. Pak je tu hlavní ženská postava Joselle, která má zajímavou minulost. Proslavila se napsáním sexy knížky o sobě, jenže netušila, že jí to přinese do života nálepku dívky lehkých mravů - většina lidí totiž knihu nečetla, jen zná její provokativní název, případně filmovou adaptaci. Bohužel se ale po jejím neobvyklém představení rychle stává klasickým objektem touhy, který věrně následuje hlavního hrdinu.

Zajímavý je i Coker, jehož postava je mixem dělnické a vyšší třídy (což se v Anglii dodnes děsně řeší) a který díky své inteligenci dokáže pěkně zamotat hlavu lidem kolem sebe. Bohužel ten v knize moc není a spíš se tu jinak hemží nevýrazné a jednoduše zapomenutelné postavy. Den trifidů se však v konečném důsledku nesoustředí tolik na to, jak spolu fungují jednotlivci (jako kupříkladu Živí mrtví), ale spíše na fungování společnosti jako takové.

Na závěr trochu kritiky: Romantická část knihy trochu drhne a není moc zajímavá. A na to, jak má kniha zezačátku dobře našlápnuté tempo, se konec už trochu táhne. Přesto je Den trifidů stále působivá a originální kniha.


Sedm dvouokých mezi slepými z deseti.

18 27.03.2022