Ninjer komentáře u knih

Historie Batmana s důrazem na komiksovou předlohu a nerdy, kteří o ní rádi mluví. Sám autor by se určitě podle několika historek k nerdům řadit měl a přesto jeho kniha nerdy neustále popichuje a to už od samého začátku.

Sám jsem přečetl hromadu komiksů, takže jsem si ten pečlivě sestavený souhrn batmanovských komiksů s ohledem na společenské změny i celý komiksový průmysl velice užíval. Díky knize mám však lepší přehled, proč ty komiksy jsou takové, jaké jsou, a jak je tehdejší čtenáři vnímali. Komiksy s Batmanem byly desítky let velice dětské (jako většina superhrdinských komiksů), ale prvních pár let byly temnější a čím dál větší komunita nerdů se dožadovala právě tohoto zachmuřeného svalovce ve stínech. Bylo jim vyhověno až po nějakých třiceti letech v sedmdesátkách, ale na druhou stranu nerdy také rozčilovali například ujetý hraný seriál ze 60. let a filmy Batman navždy a Batman a Robin, které cílily víc na děti (a asi i na gaye).

Marvel i DC má pár kostlivců ve skříni a zde se samozřejmě musí vytáhnout ten, že Bob Kane, jenž je dodnes podepsán u všech komiksů i filmových zpracování jako původní autor postavy, je obyčejný podvodník a grázl. Další klasikou je také kontroverze kolem Batmanovy sexuality, protože v komiksech se Batman obklopuje spíše muži, především chlapeckými pomocníčky. A to nemluvím o tom, že jeden z nedávných prominentních scenáristů Batmana prohlásil, že Batman samozřejmě gay je. Autor Glen Weldon si sice rád z nerdů utahuje, ale i když je jeho spisovatelský styl odlehčený, obě témata zkoumá více do hloubky.

Weldon hodně vtipkuje na účet nerdů, ale zároveň se je snaží až psychologicky zanalyzovat. Bez jakýchkoliv skrupulí vypráví o tom, jak tihle zapálení komiksoví fanoušci (kteří jsou obvykle mnohonásobně starší než je cílovka) vnímají komiksové sešity jako nějaké posvátné jezírko, ale přitom si spíše spokojeně rochni v bažině plné průměrných a podůrměrných komiksů (můžu potvrdit). Autor jde ale ještě dál a říká, že nerdi milují Batmana proto, že - často podvědomě - touží být jako oni, a protože na rozdíl od většiny superhrdinů nemá superschopnosti, věří tomu, že by MOHLI být Batmanem, kdyby dost chtěli (...nedojídat ten další pytlík chipsů... A měli mrtvé, miliardářské rodiče). Když někdo vnímá Batmana jako vtip nebo prostě ne jako takového drsňáka, za kterého ho oni považují, neberou to jen jako útok na svého superhrdinu, berou to jako útok na sebe.

Tyto myšlenky, které jsou tu ještě dále rozvíjeny, se mi dost líbily a věřím, že na nich něco je. Mě osobně vůbec neuráží, protože jsem rozumný, neurážím se kvůli blbostem... a můj oblíbený superhrdina je Spider-Man - a to by si jen zkusil něco proti němu říct!

Těžko říct, jak může kniha bavit někoho, kdo se moc o komiksy nezajímá, protože jsou hlavně o nich. V každém případě je styl knihy mimořádně poutavý. Autorem je novinář a kniha se čte jako nějaký mimořádně dlouhý článek, kde autor nešetří dobrými vtipy. Dokonce mu i nechybí jakési "cliffhangery" na další kapitoly, takže pro mě bylo někdy vyloženě těžké knihu odložit.


Vyprávění Glena Weldona o Batmanovi a o jeho fanoušcích mě opravdu bavilo. Dozvěděl jsem se hodně věcí o (ne vždy tak) Temném rytíři, ale taky něco málo o sobě.


Deset superhrdinů, kteří jsou úplně jako já a jen oni mi rozumí, z deseti.

4 12.03.2022

Tarantino mě dostal. Původní film se mi nelíbil tolik jako jiné tarantinovky, ale dost jsem si ho užil. I proto jsem nečekal, že bych si knižní verzi stejného námětu užil o tolik víc.

Stejně jako se Tarantino nebojí experimentovat u filmů, je odvážný i u své románové prvotiny. Knižní Tenkrát v Hollywoodu je jiný než film. Dá se brát jako doplněk k filmu, protože námět je tu sice stejný, ale skáče se v chronologii, máme tu hodně flashbacků a dokonce i v několika kapitolech zažijeme western. Je asi určený především pro lidi, kteří už film viděli, protože někde v první třetině se dozvíme, jak původní snímek dopadne, a místo toho nabídne knížka jiný závěr.

Byl jsem až v šoku, o kolik víc se toho o postavách dozvíme. Z prvních reakcí, které převzala i česká média, jsem se dozvěděl, že jeden z hlavních protagonistů, kaskadér Cliff (ve filmu Brad Pitt), zabil svoji manželku. V knize to není žádné tajemství, naopak se tu dočkáme hned několik příběhů o Cliffově vraždění. Téměř všechny postavy, hlavní i vedlejší, tu mají nějaké ty eskapády a všechny jsou moc fajn. Ať už jde jen o rozhovory nebo pořádnou dávku sexu a násilí. Prostě to, co většina lidí z tarantinovek zná - i když z filmového Tenkrát v Hollywoodu zase tolik ne.

Kniha i film mají stejnou atmosféru. Tarantino tu stylově vyobrazuje konec 60. let v Los Angeles, které ovládli hipíci, na něž tak rádi nadávají stárnoucí filmoví herci přesouvající se nyní do oblíbených televizních seriálů. Máme tu tedy v podstatě stejné kulisy, stejné postavy, ale jednotlivé scény jsou zhruba z 90 % jiné. Stejně jako teď Tarantino tak rád točí alternativní historii, tak tady napsal alternativní verzi svého filmu.

V knize se občas zevrubně rozebírají filmy a sem tam přijde Tarantino s nějakou tou peprnou historkou. Zde jsem si občas nebyl jistý, jestli je to opravdu pravda, jestli to zase není nějaká "alternativní historie". Z toho, co jsem si ale zkusmo googloval, vše sedělo. V knize se tedy třeba vypráví o kultistovi Charlesu Mansonovi, který měl svoji sektu jen jako takovou bokovku a ve skutečnosti podlízal slavné kapele Beach Boys, protože se chtěl stát rockovou hvězdou. No a pokud někoho urazilo ztvárnění Bruce Leeho ve filmu Tenkrát v Hollywoodu, tak stejnojmennou knihu pravděpodobně vzteky roztrhá.

Knižní Tenkrát v Hollywoodu je super. Působí trochu jako šestákový román, který je ale zároveň plný skvělých dialogů a hoří láskou k filmu. Možná westernové pasáže mě až tolik nezaujaly nebo spíš na mě působily až podivně realistické ve srovnání s tím, jaký seriál pak z nich měl vzniknout. Ale není jich mnoho a mají něco do sebe. Také finální kapitola je sice moc fajn, ale trochu mi tam přeci jen scházel ten masakr, který se zde shrne jen v několika odstavcích.

Celkově však paráda, která mě tak dostala, že já vlastně teď ani nijak zvlášť nechci nový Tarantinův film - chci novou Tarantinovu knihu.


Devět filmových drsňáků z deseti

7 05.03.2022

Harry se vrací v o něco temnějším dobrodružství. Bydlení u strýce a tetičky je mizérie, ale naštěstí se po krušném létě vrací do magické školy, kde to má tolik rád, i když tam teď jemu i jeho spolužákům hrozí smrtelné nebezpečí.

Druhý díl správně dávkuje Harryho objevování nových kouzelných věcí, napínavý hlavní příběh a nějaký ten vyvedený humor. O zábavu se tu stará například Zlatoslav Lockhart, do sebe zahleděný čaroděj-model, o kterém si velká část lidí myslí, že je úžasný, i když je to ve skutečnosti neskutečný patlal. Myslím, že před lety mě tato postava i trochu štvala, ale nyní jsem si užíval, jak vždycky všechno zkazí a ve všem se mýlí, ale přesto se u toho sebevědomě tváří jako vítěz.

Celkově postavy jsou tu sympatické a dobře napsané, a to i ty, které nemají tolik prostoru. Hodně mě ve dvojce bavil Ron a jeho chtěný i nechtěný humor (dojde na jeho arachnofobii) a pak jsou tu taky jeho bráchové dvojčata Fred a George, které považuju za největší borce školy. Jsou to neřízené střely, které se neohlíží na to, co si o nich ostatní myslí. Dělají si srandu z věcí, které jiní berou příliš vážně (např. když Lockhartovi valentýnští skřítci ztrapní Harryho), ale taky znají svou mez... i když tu mají trochu dál než většina lidí. A taky jsou teda zatraceně vtipní.

V tomto díle se objevuje vážnější a dospělejší téma rasismu. Malý Draco Malfoy začne používat nadávku "mudlovská šmejdka" odkazující na to, že Hermiona nemá rodiče čaroděje, navzdory čemuž se u ní objevilo kouzelnické nadání (ve skutečnosti je v čárech mimořádně dobrá). Tato urážka je ve světě Harryho Pottera považována za mimořádně nechutnou, ale zároveň zjišťujeme, že "čistou krev" zde řeší více postav a že to je dokonce součástí myšlenek hlavního padoucha Voldemorta.

Příběh o záhadě Tajemné komnaty přinese pár dramatických okamžiků a je pěkně vymyšlený. Harryho pátrání opět trochu připomene detektivku, ale ve skutečnosti je tu ještě víc náhod než v jedničce (například až zázračné přežívání některých postav), a také aby příběh fungoval, musí Harry a jeho kamarádi být přehnaně tajnůstkářští. Kdyby Harry nepřišel ve správnou chvíli na správný díl skládačky a byl se svým odhalováním sdílnější, nečekalo by ho efektivní finále - to by si odbyl třeba Albus Brumbál či v ideálním případě Fred a George Weasleyovi.


Vyvedené pokračování ze stále přitažlivého kouzelnického světa.


Osm Lockhartových vítězství v Týdeníku čarodějek o nejkouzelnější úsměv z deseti.

Po studování jedu nyní mladá Jelena studuje kouzla a z chladného hradu se přesouvá do exotičtějšího prostředí svého původního domova. Bohužel s bohatšími kulisy a větším počtem postav se kvalita fantasy série nezlepšuje, právě naopak.

První díl téhle young adult fantasy mi byl sympatický. Ochutnavačka jídla v téměř totalitním prostředí, kde na ni nebezpečí číhá na každém rohu, byla poměrně originálním námětem. Postavy kolem sice byly obyčejnější, ale pořád to bylo příjemné počtení. Zde je to bohužel horší. Jelena se přesunula do jiného kraje a setkává se s novými tvářemi, které se mi často pletly. Postavy jsou buď kladné nebo záporné (a podle toho se chovají a mluví), anebo "rozporuplné", což jsou postavy, které mají potenciál být nakonec hodní i zlí. V prvním díle do téhle kategorie patřil nájemný vrah Valek, ve druhém jsou to mladík Cahil, co si dělá nárok na trůn, a Lief, bratr Jeleny, se kterým se od útlého dětství neviděla a který sice tvrdí, že po ní léta pátral, ale když se nyní konečně vrátila, chová se k ní jako největší pitomec. I tyhle dvě postavy se mi mezi sebou občas pletly.

Na to, že nás autorka zavede i do města zasazeného v džungli, prostředí nijak zvlášť dobře nepopisuje a knize chybí zajímavá atmosféra. Nejvíc se tu řeší různé vnitřní boje hrdinky, jenže ta je nyní s nabitým sebevědomím a magickými schopnostmi, kterými všechny ohromuje, docela nudným protagonistou.

V knize Jelena proplouvá různými dobrodružstvími, kterým často nechybí napětí. Autorka stejně jako v prvním díle často ukončí kapitolu nějakým zajímavým nápadem či zvratem. Tempo je taky solidní, ale bohužel kvůli důvodům, které jsem popsal výše, mně poměrně brzy přestalo zajímat, co bude dál. A nepomohlo ani to, že i v tomto díle jsou občas nakousnuty drsná témata (např. znásilnění) a dokonce se v něm i zabrousí do politiky (není lepší první kraj se svými mírně totalitními metodami ale neexistencí chudoby než druhý kraj, který je plné ideálů, ale sociální problémy se v něm neřeší?)

Celkově nepříliš kvalitní fantasy.


Čtyři postavy obdivující magii Jeleny z deseti.

06.02.2022

Chtěl jsem začít tuhle recenzi tím, že Nick Carter je takový béčkovější Sherlock Holmes, ale tenhle brilantní detektiv a mistr převleků, co pomáhá policii chytat vychytralé zločince, začal vycházet v novinách o rok dříve než jeho slavnější kolega. V každém případě Nick Carter nejčastěji vycházel v časopisech a "šestákových románech" a u nás si našel cestu i do téhle knížky sestávající se z několika jeho případů.

Nick Carter je mladý detektiv, který už má v těchto povídkách za sebou celou řadu případů. Používá dedukci, ale zároveň se nebojí ušpinit si ruce a odvážně navštěvuje různé brlohy ďábelských kriminálníků. Víc než klasická detektivka jsou tyto příběhy spíš takovým akčním dobrodružstvím. Je znát, že příběhy vycházely původně na pokračování, protože kapitoly nejen že končívají napínavým zvratem, ale také jsou mírně natahované, aby měly podobnou délku. Literární styl je ale natolik přímý a stylový, že to nijak zvlášť nevadí - alespoň tak je tomu v českém překladu těchto pořádně starých příběhů, které původně vycházely na úplném počátku 20. století - což jsem si mimochodem musel vygooglovat, protože tyto informace české vydání z nějakého důvodu tají.

Případy na sebe mírně navazují, a tak se detektiv Carter několikrát utká s nebezpečným géniem zločinu Morrisem Carruthersem a na konci dokonce i s jeho krásnou, ale snad ještě ďábelštější družkou Inez. Spisovatel přivádí Cartera na různá pochmurná místa a jeho pátrání je plné tajných chodeb a převleků. Téměř až absurdní je situace, kdy se v jednom příběhu potkají v zločineckém doupěti namaskovaný Carter s namaskovaným Carrutheresem a během boje se snaží přesvědčit zločinecké podsvětí, že to ten druhý je nějak podezřelý. Jsou to fajn příběhy, ale neštítil bych se použít výraz "braková literatura". Ale snad ve 21. století už umíme uznat i takovýto druh počtení.

Carter je místy takový Superman a autor ho sice líčí jako geniálního detektiva, ale spíše má velké štěstí a celkově mu spisovatel nadržuje. Nick Carter není tolik o detektivním pátrání jako spíš o zábavných situacích a překvapivě dobré atmosféře. Milým aspektem je také to, jak zločinci chtějí Cartera zabít a Carter je chce poslat na elektrické křeslo, ale zároveň k sobě chovají úctu a bitkám předchází jakési "verbální soutěže"... Prostě se snaží toho druhého setřít.

Zábavný detektivní brak.


Sedm detektivů ze staré školy z deseti.

2 30.01.2022

Po mnoha letech jsem si znovu přečetl tenhle hororový tisícistránkový epos, který ani dnes nepřestává fascinovat.

Městečko Derry terorizuje vraždící klaun se záhadnými neuvěřitelnými schopnostmi. Umí v dětech vyvolat jejich nejniternější děsy a zdá se, že má celé Derry v hrsti. Postaví se mu však parta kamarádů a to dokonce dvakrát - jako děti a po letech jako již dospělí.

Protože jsem miloval nejprve televizní film a později ještě víc knihu, bylo pro mě poslední čtení pořádnou nostalgií. Vlastně jsem se téměř jako hlavní hrdinové vracel zpátky do Derry (i když mně nebylo nejprve 12 jako hlavním hrdinům). Spousta scén je pro mě ikonických a hlavní postavy jsou mi stále velmi blízké. Věřím ale, že to není jen nostalgie a že kniha je stále opravdu dobře napsaná.

Stephen King píše často hrozivě zdlouhavě a nemůžu říct, že zdlouhavý není občas ani To. Většinu času to nevadí, protože King má stále mnoho nápadů a i vedlejší postavy jsou dost zajímavé. Na druhou stranu se mi nyní moc nelíbí, jak hlavně na začátku, ale i v pozdějších částech knihy, nás autor pořád láká na to, jak se stane tohle a tohle. Doslova při nějaké reminiscenci řekne, co se odehraje, například že zemře tahle a tahle postava - a několikrát to ještě zopakuje - aby se k tomu dostal až za sto nebo dvě stě stran. Chápu, že to je zde součást jeho vyprávěcí techniky, ale obešel bych se bez toho. Zbytečně se tím King připravuje i možnost nečekaného zvratu. Také je tu poměrně dost odboček, které se týkají historie města Derry a předchozího výskytu klauna Pennywise. Určitě to není nezajímavé, ale trochu to narušuje plynulost knihy. Je to jako kdyby nám autor naservíroval doprostřed knihy několik spin-offů.

V knize je mnoho působivých a drsných scén. Kingova fantazie a cit pro detail jede v knize naplno a je dost osvěžující, jak je To místy odvážné, jak autor jakoby neměl žádnou stopku. Stephen King očividně své postavy miluje, ale zároveň je nešetří a ukazuje i jejich slabší a velice intimní stránky. Na rozdíl od obou filmových adaptací se v knize dětství a dospělost hlavních postav neustále prolíná, takže po těch mnoha a mnoha stranách čeká čtenáře dvojité (a působivé) finále.

Slavný hororový majstrštyk není (alespoň v mých očích) dokonalé dílo, ale stále jde o zatraceně kvalitní horor, před kterým se sluší smeknout. Stephen King zde stvořil něco mimořádného.


Osm znepokojivých scén z deseti.

10 16.01.2022

Harryho jsem už četl. Mnohokrát. Ale naposled to bylo někdy na střední škole a už je to nějaký ten páteček, co jsem maturoval. Takže hurá zpátky do světa Harryho Pottera.

Poprvé čtu Harryho v originále, a tak jsem si při Harry Potter and the Philosopher's Stone řádně vychutnával krásnou britskou angličtinu. Mám rád český překlad, ale některé názvy a některé fráze zde mají jistou nedostižitelnou eleganci.

J.K. Rowlingová umí svými vyprávěcími schopnostmi čtenáře okamžitě vtáhnout do děje. Příběh ubíhá s neskutečnou lehkostí a je plný kouzelných nápadů. Často jsou to i různé drobnosti, u kterých pak autorka neodolala a vrátila se k nim v dalších knihách. Vlastně mám i takovou teorii, že Rowlingová vždy při psaní dalších knih velmi pečlivě projížděla svá předchozí díla, aby její série působila co nejvíce provázaně.

Příběh zde asi nemusím vyprávět, snad jen připomenu, že jde svým způsobem o detektivku. Poté, co se původně obyčejný chlapec Harry stává legendárním čarodějem na škole kouzel, se snaží se svými kamarády přijít na to, co se v Bradavicích schovává (chudák nezná název své vlastní knihy) a poté kdo se tu věc snaží odcizit a proč. K ději by se dalo namítnout, že je tu celá řada menších i větších náhod, které Harrymu pomůžou tuhle záhadu vyřešit a vůbec přežít. Kniha je správně napínavá tím, že je Harry často ve vážném nebezpečí (terorizuje ho profesor Snape, školník Filch i spolužák Malfoy), ale také má tento obrýlený čaroděj celou řadu výhod, ať už jde o jeho legendární štěstí, tak o jeho dobré kamarády. A dokonce mu nadržuje i samotný ředitel školy - což se neslavně ukáže při nefér sčítání soutěžních bodů na konci školního roku.

Už v první knize dokázala autorka vyčarovat vynikající svět s hutnou atmosférou. Zpětně musím říct, že do prvního filmu se podařilo přenést opravdu hodně z knihy, ale málem jsem zapomněl, jak je kniha oproti filmům vtipná. Zdejší lehký humor je nejen situační či o vtipných hláškách, ale kniha se nebere příliš vážně a v celkové struktuře čarodějnického světa občas najdeme nějakou tu potrhlost a úsměvnou nesmyslnost (a nemluvím teď jen o famfrpálu).


Výborná pohádka.


Osm přátel, které stačí mít, z deseti.

Genealog Pavel pracuje na zakázce, v níž má za úkol vystopovat rodokmen v jedné malé staré vesničce. Přitom ale odhalí i mnohá nepříjemná tajemství a možná i odolá jiskření mezi ním a mladou holkou z města.

Hlavní hrdina se v rámci příběhu vrací do vesnice, v níž vyrůstal, což je pořádná díra. Potkává v ní různé depresivní existence, které ho moc nevítají zpátky s otevřenou náručí, protože absolutně nechápou a neuznávají ne-fyzickou práci. V knize pak kromě skoro až detektivního pátrání můžeme nahlédnout do života na takové současné vesničce. A fakt to není žádné vzrůšo. Tvrdá práce, bydlení ve starých baráčcích, hospoda, automaty, nezájem o okolí.

V kontrastu s tím ale Pavel taky není bůhvíjaký sympaťák. Zatvrzele pokračuje ve své práci a snaží se být až božsky trpělivý vůči nespravedlnostem, které se mu dějí, a nevyužívat nadbíhání krásné mladé holky, jenže to mu sice možná připíše nějaký body v teoretickém nebi, ale jako hlavní hrdina knihy nic moc. Je s ním docela nuda.

Na druhou stranu je Selský baroko dost čtivé a dobře napsané. Má solidní tempo a stylově rozplétá ty vztahy na vesnici. Když se dostane víc do minulosti, začne to být i zajímavé. Příjemně mě taky překvapil konec, který obsahuje dobře zpracovaný zvrat.

Čtivá kniha o nesympatických lidech na vesnici.


Šest vidláků z deseti.

4 31.12.2021

Kdysi jsem viděl filmovou adaptaci, která se mi líbila, ale i u této poměrně krátké knížky platí, že v předloze toho najdete mnohem, mnohem víc.

Ten, kdo stojí v koutě, je nostalgické a posmutnělé vyprávění jednoho citlivého kluka jménem Charlie, který se považuje za outsidera, někoho, kdo spíš jen pozoruje věci kolem sebe a moc se nezapojuje. Děj se odehrává na střední škole a začne to hnedka zostra - sebevraždou jeho kamaráda. Charlie je z toho zdrcený, ale naštěstí náhodou poznává dva starší spolužáky, se kterými se začne kamarádit (a do holčičí části této dvojice se i tajně zamiluje).

Děj je vyprávěn pomocí anonymních dopisů, které jako nějaký deník Charlie posílá neznámé postavě, u níž tuší, že se jí může svěřovat. Autor Stephen Chbosky v Charlieho podání píše jasně a stručně a někdy možná na svých 15 let působí příliš dětsky. To je ale pravděpodobně i záměr, protože Charlie není úplně obyčejný kluk. Sice bývá smutný a dokonce velmi často (doslova) brečí, ale zároveň se snaží na sobě pracovat a hlavně je velmi empatický k ostatním. Je vnímavý, naslouchající a přející i k lidem, kteří si to na první pohled vůbec nezaslouží.

Super je, že postavy nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak se na první pohled můžou znát. Jeho rodiče jsou na svou dobu velmi liberální, ale ne nijak parodicky. Většinu věcí dle mého názoru dělají ve výchově velmi dobře. Charlieho ségra působí nejprve jako povrchní mrcha, která jen využívá svého vzhledu, ale vztah s jedním klukem, který sám neví, co si s ní počít, ji dost ovlivní a to dost paradoxním způsobem. A mohl bych pokračovat. Kniha je plná realistických postav, které dělají chyby i kontroverzní věci, ale s vypravěčem Charliem v nich vnímáme hlavně to pozitivní. Sám Charlie však taky není žádný gándhí a udělá pár pitomostí.

Ten, kdo stojí v koutě je především velice čtivá záležitost, do které se snadno ponoříte. Bylo by to "lehké čtení", kdyby v něm však nebylo tolik vážných témat, o kterých pravděpodobně budete přemýšlet ještě dlouho po přečtení.

Vynikající introspekce jednoho neobyčejného středoškoláka.


Devět traumat z deseti.

7 05.12.2021

Prvotina Chucka Palahniuka, který se proslavil Klubem rváčů, není příliš dobrá. Rukopis Chucka je tu jasný, ale o to víc mě mrzelo (protože ho mám jinak rád), jak zde ta jeho snaha nepadá na úrodnou půdu.

Tento autor nepíše normální věci o normálních lidech, takže hlavním hrdinkou Neviditelných nestvůr je znetvořená bývalá modelka, která cestuje v autě s nádhernou autoritativní supermodelkou a zvláštním povrchním chlápkem, a čas si krátí tím, že během prohlídek luxusních domů a vil kradou původním majitelům drahá léčiva. A začíná to tím, že se všichni nějak pozabíjeli a my teď zjišťujeme, jak k tomu došlo. Námět je perfektní.

Zpracování je horší. V první půlce se autor až příliš zaobírá detaily, jaké šílenosti má jaká postava na sobě. Většinou jde o šatičky z co nejtenčího materiálu či kožichy z co nejvíc ohrožených druhů zvířat, ale tenhle vtip přestane být vtipný po deseti stranách. V druhé půlce tu zase máme různé detaily z plastické chirurgie. Oboje je nerealisticky přehnané, a jak už jsem řekl, nepříliš vtipné a ani zajímavé.

Taky tu jsou palahniukovsky cynické postavy komentující svět kolem sebe. To už je lepší a některé hlášky rozhodně stojí za to. Bohužel se ale tyto postavy neocitají v příliš zajímavých situacích a jejich interakce je taky pouze zvláštní.

Dalším aspektem Palahniuka je šokující zvrat na konci. No, zde je zvratů hned několik a ke konci se na sebe kupí a je to čím dál absurdnější, až to skoro vypadá, jako kdyby se Palahniuk vrátil v čase a zparodoval svou zálibu ve zvratech.


Neviditelné nestvůry jsou zajímavá kniha plná černého humoru, nechutností a různých bláznivin, která má výborný námět, ale není příliš dobře napsaná.


Pět road-tripů s modelkami z deseti.

2 21.11.2021

Katniss zvítězila v loňských Hladových hrách a sice má teď v totalitním světě o něco jednodušší život, ale stále je obklopená chudobou a nespravedlností. Lidé jsou čím dál nespokojenější a mnozí by rádi mladou lovkyni viděli jako vůdkyni odporu. Jenže to rozhodně nebude tak jednoduché.

Pokračování Hunger Games Vražedná pomsta je rozděleno na tři části. První je zaměřena na těžký život v krajích, kde si na rozdíl od smetánky v Kapitolu, moc srandy neužijou, naopak už v tak tvrdém režimu začíná přituhovat. Tahle část je místy poměrně drsná, dojde i na veřejné lynčování či popravy. V prostřední části se Katniss a další připravují na další ročník Hladových her, který má být tentokrát něco extra, a poslední je přímo o hrách.

Každá část je trochu jiná a každá mě jinak bavila. Začátek má opravdu dost napjatou atmosféru. Čekáme, jaká přesně bude úloha Katniss, která sama je rozpolcená mezi útěkem s rodinou a pokusu o nějaký vzdor. Je to "young adult" román, takže kromě boje o přežití ještě musí řešit nějaký tem milostný trojúhelníček, ale ten je poměrně originální (musí na kamery předstírat vztah) a docela mile nevinný (chudáci její ctitelé se nedostanou přes první metu).

Druhá část, v níž se Katniss vrací do Kapitolu je také velmi dobrá. Vrátí se nějaké staré vedlejší postavy z bohatého hlavního města, u nichž je zajímavé sledovat, jak jsou odtržení od reality, což jim ale často hlavní hrdinka nevyčítá a naopak pro ně má pochopení. Také se seznamujeme s novými postavami, z nichž některé vypadají zajímavě a slibují zajímavý střet v aréně.

Bohužel samotné Hry mě moc nebavily. Je to slušná řezničina, o tom žádná, ale prostě všichni chrání Katniss a všichni milují Katniss a najednou je konec. Postavy, co vypadaly zajímavě, nakonec zajímavé moc nejsou, protože se dají v podstatě rozdělit na "zcela hodné, statečné a sebeobětující se" a "zlé". Bohužel tedy zhruba třetina knihy za moc nestojí.


Vražedná pomsta je temnějším fantasy určené pro mladší čtenáře. Je toho v ní mnoho zajímavého, ale na konci se to trochu rozpadne do nezajímavého uslzeného zabíjení.


Sedm odznáčků "Milujeme Katniss" z deseti.

8 13.11.2021

Komiksoví superhrdinové v literární podobě není zrovna obvyklá věc, a tak jsem se knížce rozhodl dát šanci.

V knize se objevuje poměrně dost dějových linek, protože mnoho členů Avengers zažívá na pokračování nějaké své dobrodružství, které se má až na úplném konci protnout. Bohužel většina tohoto děje je ve stylu "Superhrdina A versus Superpadouch B". Máme tu tedy knihu plnou akce, což sice k superhrdinům patří... ale rozhodně to není vše, co superhrdinský žánr nabízí. Jenže bohužel - tahle kniha je napsaná spíše jako zpracovaný scénář k nějakému akčnímu komiksu. A to hodně průměrnému komiksu, který by mohl být zábavný, kdybysme se aspoň mohli koukat na obrázky, jak tahle barevná postavička nakopává tuhle barevnou postavičku. Dan Abnett v mých očích rozhodně není tak dobrý autor, aby zaujal se superhrdiny i v beletristické formě - rozhodně ne s tímhle dílkem.

Téměř všechny postavy jsou v Abnettově podání nezajímavé. Spisovatel navíc nejspíš počítá s tím, že už znáte všechny postavy, včetně padouchů, které se ještě ve velkých filmech neobjevili, takže je jenom velmi stručně popíše a pak už čtete, jak se bitkaří či hází průměrné otřepané hlášky. Kniha nijak nevyužila příležitosti se podívat na jednotlivé postavy (které jinak mají co nabídnout) více do hloubky. O postavách se vlastně nedozvíte nic nového, a to ani v případě, že znáte jenom pár marvelovských filmů.

Kniha s Avengers je něco, co mohlo fungovat v komiksu jako taková akční jednohubka, ale nakonec je to spíše nudnější rozvleklá kniha o tom, jak hrdinové bojují zvlášť s jednou hrozbou, aby se pak spojili a bojovali s hrozbou největší. Najde se v ní pár povedených scén (např. jedna část konfliktu s Ultronem) a občas je docela fajn sledovat postavy, které jste si už oblíbili, v psané formě, ale to určitě nestačí.


Čtyři ploší superhrdinové z deseti.

2 07.11.2021

Havel v Americe nepojednává o jeho slavné návštěvě amerického Kongresu, jak by se mohlo podle názvu a obálky na první pohled zdát. Jedná se o sérii rozhovorů s různými významnými osobnostmi, které rozhodně nejsou žádná interview z lifestylových časopisů.

Dlouhý úvod seznamuje čtenáře s tím, co má čekat, a vlastně nás i ujišťuje o vážném, až akademickém přístupu. To, co slibuje, taky splní, ale taky přitom zbytečně vyzradí celou řadu myšlenek z nadcházejících rozhovorů. Vzhledem k tomu, že některé osobnosti říkají podobné věci, to však až tolik nevadí. Alespoň si to díky tomuto opakování lépe zapamatujete.

V knize jsou rozhovory s lidmi jako Madeleine Albrightová, Goerge Bush senior, George Bush junior, zpěvačka Suzanne Vega či současný populární spisovatel Timothy Snyder, který depresivně varuje před totalitou v knížce Tyranie. Albrightová a Vega nešetří chválou, Bushové profesionálně lichotí a Snyder (ač Havlův fanda) analyticky kritizuje. I když kniha není příliš tlustá, v tématech se jde obvykle do hloubky a je potřeba ji číst pozorněji. Sem tam se vyskytne nějaká ta vtipná historka či postřeh, ale především jsou to vážná zamyšlení nad Havlem a minulým i současným světem. Kupříkladu se zde hodně zmiňuje to, jak Západ vnímal Východ, čímž neobvyklý disident a později prezident Havel dost zatřásl. Snyder potom rozebírá svou myšlenku, že Havel na oplátku nedokázal plně pochopit Západ, který měl tak rád, a mnohem víc rozuměl disidentům v zemích s pochroumanou demokracií.

Havel v Americe je sérií zajímavých rozhovorů, která se snaží zkoumat Havlovu osobnost, význam, jeho možné nedostatky a přenositelnost jeho myšlenek do současného světa.


Osm zamyšlených rozhovorů z deseti.

4 27.10.2021

Čím víc, tím míň. Zde konkrétně čím víc stran, tím míň zábavy.

Věž vlaštovky se dělí na dvě poloviny (i když na ně kniha není přímo rozdělena). V první vidíme Ciri, jak se vzpamatovává ze svých vážných poranění u jakéhosi poustevníka. V minulé knihy si toho zažila až až, ale během vyprávění zjišťujeme, že se jí přihodily ještě další šílenosti. Většinou nic milého, protože přidat se k bandě lapků, když po ní ještě pasou další záhadné síly, nebyl nakonec ten nejlepší nápad. Tahle část je docela fajn, i když už to nebylo zdaleka tak působivé jako předchozí romány.

Druhá půlka je o tom, jak hromada postav, z nichž většina je naprosto nevýrazná, si povídá. Nejčastěji o Ciri a pak tak různě pletichaří. Něco takového už mi kazilo předchozí knížku, ale tady je toho všeho mnohonásobně víc. Třeba se tam ještě skáče v čase. Jo, Sapkowski umí psát a to i velmi dobré dialogy. Ale tady se asi rozjel a spíš jenom pro sebe či pro nějaké mnohem vnímavější čtenáře než jsem já splétá, rozplétá či zacuchává jakousi pavučinu intrik. Protože je autor tak zručný ve svém řemesle, nemůžu říct, že jsem se nudil. Můžu ale říct, že se mi stávalo, že jsem při rozečtení další kapitoly zapomněl, co se stalo v předchozí.


Pět lidí, co mluví o Ciri, z deseti.

3 16.10.2021

V jednom odlehlém americkém městečku mají tajemství. Po staletí je sužuje čarodějnice, která se tiše se zašitými oči a řetězy objevuje a zase mizí. Zdánlivě jim nic nedělá, ale kdo se do města přestěhuje, už se nikdy neodstěhuje. Žijeme však už ve třetím tisíciletí, a tak si místní komunita vypomáhá funkční sítí a aplikací HEX, aby udrželi vše pod kontrolou a v relativním míru... Což samozřejmě nevydrží dlouho.

HEX je horor a to poměrně strašidelný, místy slušně drsný i nechutný. Je i pěkně napsaný. Dobře se čte a občas působí dost filmově, když popisuje různé znepokojující výjevy, například záznamy kamer. A když mluvím o kamerách, tak je hodně fajn, jak jsou do knihy zapojené moderní technologie. Nepůsobí to vůbec křečovitě, naopak je docela logické, že v dnešní době se v městečku kromě kamer a již zmíněné aplikace budou vyskytovat i "youtubeři"... kteří jsou pro žánr horor jak stvoření.

Městečko Black Spring je relativně fajn a autor se nejspíš snaží napodobit Stephena Kinga při vyobrazení nějaké té malé komunity, kde existují silné či velice napjaté vztahy. Bohužel dle mého názoru v tomhle ohledu dost selhává. Většina postav je dost nevýrazných. Často se mi mezi sebou pletly, někdy i kvůli tomu, že mají překvapivě podobná jména. To se mi u žádné "kingovky" nestalo, ani u těch, co mě nebavily.

Bohužel HEX je poměrně rozmáchlý, snaží se právě o vyobrazení života toho města a postav v něm, což mu ale tolik nejde, takže má pak kniha i slabá místa a je příliš dlouhá a mírně zmatená. Jinak je to ale však poctivý hororový kousek, po kterém vám i může naskočit husí kůže.


Sedm nepříjemných čarodějnic z deseti.

1 02.10.2021

Druhý díl slavné vesmírné ságy v románové formě. První knižní Hvězdné války pro mě byly příjemný závan nostalgie, a tak jsem se vrhnul i na Impérium, ale tentokrát v originálním jazyce (a ne v tom vtipném českém překladu). A upřímně řečeno, už to nebylo ono... a nemyslím si, že to bude tou angličtinou.

Impérium vrací úder začíná dramatickými okolnostmi na ledové planetě, kde se buňka hrdinských povstalců úspěšně ukrývala před zlým Impériem, ale tomu je teď konec. Balí kufry, jenže jejich hrdina Luke Skywalker se nějak nevrací ze své výpravy a nevypadá to s ním dobře. Tohle a následující vesmírné bitvy nejsou v knize nijak zvlášť vzrušující. Vlastně je to často dost nuda.

Románovou adaptaci zachraňuje především druhá polovina. Trénink Lukea Skywalkera mistrem Yodou (který zde není zelený, ale modrý skřítek a navíc má bílé vlasy) je fajn, ale především se to pořádně rozjede v Oblačném městě. No a finální střet Lukea a padoucha Dartha Vadera je konečně něco, kde jsem si říkal, že tohle má i smysl číst, nejen vidět. Nebudu spoilerovat (ano, existují lidi, co neviděli Star Wars), ale tady už získává finální duel další rozměr, protože Luke svádí vnitřní boj mezi světlou a temnou stranou Síly, a na to je literární forma jako dělaná.

Poměrně slušný přepis kultovního snímku.


Šest Lukeových dobrodružství z deseti.

1 12.09.2021

Prequel Balada o ptácích a hadech byla příjemná fantasy, a tak jsem se rozhodl dát šanci i dnes už klasické trilogii, která je obecně hodnocena lépe. A jo, první díl Hunger Games s podtitulem Aréna smrti je opravdu ještě lepší.

Hlavní hrdinkou je Katniss Everdeenová, šestnáctiletá dívka nezkušená v lásce, ale zase dosti zkušená v lovu, což se jí bude hodit ve zvrhlé reality show, v níž děti bojují na život a na smrt. Příběh se odehrává v budoucí Americe, ve které po devastaci válkou zase vystrkuje ouška civilizace a moderní technologie. Bohužel však především u tzv. Kapitolu, který se mstí za dávný válečný konflikt okolním chudým krajům právě těmito "hladovými hrami". Takže jo, zdejší fantasy svět je slušně depresivní a drsný.

Tolik se toho ale o státu (jménem Panem) nedozvíme, protože kniha je vyprávěna pouze z pohledu Katniss a s ní čtenář intenzivně prožívá její příběh. Protože během Hladových her nemá kontakt s vnějším světem, nevíme o něm nic ani my. Jak reagují diváci či organizátoři soutěže (proti kterým se snaží Katniss trochu bouřit) se můžeme spolu s hlavní hrdinkou pouze domnívat. Občas je to škoda, ale také má takovéto komornější a soustředěné vyprávění něco do sebe. Rozhodně to přispívá k tomu, že se kniha snadno čte, protože v ní nejsou žádné odbočky a soustředí se hlavně na děj, ve kterém nechybí všemožné zvraty.

Hunger Games jistě patří do škatulky "young adult" románů, a tak nesmí chybět romantická linka. Katniss tu obletuje pekařský synek, který také skončí v aréně (ve skutečnosti je to velká plocha, jejíž prostředí se střídá podle ročníků, nyní je to především les), ale je tu poměrně originální aspekt toho, že si hlavní dvojice nejen příliš nedůvěřuje, ale dokonce začíná každý hrát svoji hru na diváky, protože si dobře uvědomují, že za dobře předvedenou šou můžou získat od diváků různé životně potřebné dárečky. Takže i ta romance je podobně jako okolní svět překvapivě chladná.

Aréna smrti nabízí čtivý a akční příběh, který nehýří optimismem, ale dobrými nápady ano.


Osm bedlivě sledovaných puberťáků z deseti.

7 01.09.2021

Od plachého dramatika k politické superstar.

Michael Žantovský, Havlův blízký spolupracovník a kamarád, napsal o prvním českém prezidentovi biografii, která se považuje za tu nejlepší a nejpropracovanější.

I když si autor Havla velice váží, nemyslím si, že by mu Žantovský nějak zvlášť "nadržoval". Naopak využívá své znalosti literatury a především psychologie k hlubšímu pohledu do života a díla Václava Havla.

Václav Havel, ač byl "holkař", měl vždy nízké sebevědomí a neustále o sobě pochyboval. Trochu se styděl za privilegia, která se mu jako dítěti z bohaté rodiny dostávala (i když ta mu tehdejší komunisti nezapomněli řádně zkrouhnout), a toto jeho špatné svědomí jen posilovalo touhu pomáhat lidem, především změnit národ, který se zmítal v marastu nesmyslnosti a nespravedlnosti. Jeho životní dráha poté dospěla k osobní statečnosti, která nejspíš překvapila i jeho samotného. Nakonec se díky své hloubavé povaze a celkově výjimečné osobnosti dostal až na pozici prezidenta.

Chvíli byl naprostá hvězda, milovaný a obdivovaný i daleko za hranicemi našeho národa. Prakticky od začátku svého nástupu do prezidentského úřadu se ale také stal terčem mnoha lidí, kteří ho neváhali špinit a drsně mu nadávat, což citlivý (ač už s trochu sebevědomější) Havel těžko nesl. Pravidelně mu například dával zabrat Václav Klaus, se kterým se pravidelně scházel po vzoru anglické královny, aby byl informován o státních záležitostech, jenže pro tehdejšího premiéra to byla vítaná příležitost Havlovi vždy za něco "vyčinit" a celkově ho spíš šikanovat. Zabrat mu dávala také média, především nově vzniklá TV Nova a bulvár Blesk. Jestli šlo opravdu o reakci na zklamání z Havlova prezidentství a nesouhlas s jeho liberálními názory, anebo spíš honba za senzací a odraz nespokojenosti z vlastního porevolučního života, ať už si sáhnou do svědomí sami kritici. V každém případě si Havel zažil několik okamžiků adorace a zbožštění, ale také mnoho chvil odporu a dalších nepříjemných situací, které mu dvakrát dobře nedělaly.

Žantovský detailně popisuje celý Havlův život. Dětství, vojna, divadlo, vězení, Charta, prezidentství i obě manželství a smrt. Jde o dlouhé, ale zábavné a poutavé čtení, v němž se dozvídáme mnoho detailů, které nedělají z Havla dokonalého člověka, ale zajímavého umělce a působivého filosofa s dobrými i špatnými vlastnostmi. Jen část s Havlovým prezidentstvím není tak čtivá, možná proto, že obsahuje mnoho dobových situací s nedostatkem kontextu.

Havel Michaela Žantovského je v každém případě vynikající biografií o výjimečné české osobnosti.


Osm státníků-intelektuálů z deseti.

6 27.08.2021

Neil Gaiman, uznávaný autor fantasy, si nastudoval nějaké ty severské mýty a rozhodl se některé z nich převyprávět. Čtenáře čekají příběhy o bozích a dalších nadpřirozených bytostech jsou obři či skřítkové.

Knížka je opravdu pohodové čtení - jsou to v podstatě pohádky. Jen jaksi ty pohádky nemají žádný edukativní prvek, žádné ponaučení na závěr. Hlavní hrdinové jsou bohové, nejčastěji Thor a Loki, které nyní díky Marvelu každý zná. Jak to tak ovšem u původních bohů bývá zvykem, tihle jsou dost sobečtí, náladoví a zlomyslní. Ale je s nimi sranda.

Gaiman nijak zvlášť nevysvětluje kontext a prostě vypráví. V tom se liší od Stephena Frye a jeho moderního vyprávění řeckých mýtů, které je mnohem propracovanější. Zdejší mýty jsou ale podobně bizarní a občas také postrádají logiku. Gaiman nevyužívá tolik své fantazie, spíš se dost zarytě drží originálu (resp. originálů, verzí bylo často víc) a jde mu především o zábavnost.

Čtivé a stručné příběhy, díky kterým zjistíte, co si tak kdysi dávno Vikingové vyprávěli u ohně.


Sedm malicherných bohů z deseti.

3 14.08.2021

Bylo super vrátit se s touhle knížkou do dětství. Původní trilogii Hvězdných válek jsem zbožňoval a v lecčem mě fascinuje i dnes. Hvězdné války s podtitulem "Z dobrodružství Luka Skywalkera" je tzv. novelizace filmu, která vyšla ve stejném roce jako první Star Wars (s názvem "Nová naděje" přišli až později), ale u nás byl kvůli bolševickým nokům vydán až po revoluci v roce 1991.

Příběh o mladém Lukovi Skywalkerovi, který se z obyčejného farmáře stane zachráncem jakési galaxie před dávnými časy, tu snad nemusím nijak zvlášť představovat. V téhle knížečce je o něco víc prostoru na rozvíjení postav, což je hodně fajn právě u Luka, ale třeba i u Dartha Vadera, který má zajímavé interakce s dalšími imperialistickými hlavouny. Po setkání s hustým frajerem Hanem Solem se ale příběh trochu táhne a finální bitva je bohužel nudná.

Problémem je také nevýrazný spisovatelský styl. Kniha tvrdí, že ji napsal George Lucas (na hřbetě českého vydání jako George "Lukas"), ale napsal ji za něho ghostwriter. Za horší čitelnost může pravděpodobně i překlad Ondřeje Neffa. Křečovité a ne moc čtivé věty bývají ještě doplněny výrazy, které stihly za třicet let zastarat nebo se ani nezačaly pořádně používat (například se tam pořád někdo "sardonicky" směje). Některé termíny jsou přeloženy dobře (i když některé se dnes překládají jinak, např. jsou tu "laserové meče"), některé jsou strašné (např. "x-plány" místo "x-wingů").

Celkově jsem si četbu povětšinu užíval, ale upřímně řečeno nejspíš i proto, že jsem si do toho mohl představovat všechny ty filmové scény s postavami, které tak důvěrně znám. Jen těžko si představit, jaké by to bylo číst tuhle knížku bez znalosti filmu. I tak se ale jedná o působivý a originální příběh... bohužel jen v této podobě kostrbatě odvyprávěný.


Sedm kultovních vesmírných oper z deseti.

2 08.08.2021