Ninjer komentáře u knih

Konečně jsem zkusil tuhle slavnou fantasy sérii a musím říct, že první díl jsem si neskonale užil. Neviděl jsem zatím seriál, pouze jsem hrál prvního herního Zaklínače, ale už tam mě dost zaujal ten dospělý fantasy svět plný politikaření, rasismu a dalších reálných neduhů. První kniha Zaklínače obsahuje delší povídky, které na sebe různě navazují a jsou doplněné jakýmisi "spojováky". Autor dává do pozadí i do popředí příběhů různé variace na pohádky (například se objeví jakási Sněhurka či Kráska a Zvíře), ale všechny jsou velice vynalézavě zpracované. Postavy v těchto "pohádkách" nejsou žádní černobílí hrdinové a zloduši, ale jsou realističtí a věrohodní, a Sapkowski opravdu důmyslně vymýšlí, jak je do příběhu zasadit a jak je udělat jiné a zábavné.

Dost na mě udělalo dojem, že je Zaklínač nejen čtivý (obsahuje hodně skvělých dialogů), ale má i promyšlené a zajímavé příběhy. Sapkowski často důmyslně dávkuje různé zvraty a odhalení s obratností režiséra áčkových thrillerů. Samozřejmě je to všechno hlavně pohádka, ale zatraceně dobře napsaná pohádka!

Jinak hlavní hrdina Geralt je pořádný drsňák a playboy, ale vůbec nepůsobí jako nějaký přehnaný akční hrdina. Je malomluvný, když je to potřeba, protože díky své inteligenci a zkušenostem dokáže být trpělivý. Dokáže se ale velmi dobře rozmluvit a svůj jazyk ovládá skoro tak dobře jako meč - Geralt je zatraceně dobrý diplomat. No a i když není dokonalý, tak se (minimálně v těchto povídkách) chová jako opravdu kladný hrdina, který má srdce na dobrém místě a nestydí se za to.

Zaklínač je opravdu vynikající, dospělé fantasy, které můžu všem jenom doporučit. Kdybych měl něco vytknout, tak některé akční sekvence pro mě byly náročnější na čtení, a to i díky používání pro mě naprosto matoucího šermířského slovníku.


Devět realistických pohádek z deseti.

14 10.08.2020

Pochmurná knížka o jednom starším chlápkovi, kterého pronásledují jeho traumata a nyní se nemůže vyrovnat s tím, že ho chce město přestěhovat kvůli stavbě dálnice. Podobně jako další knížka Richarda Bachmana (pseudonym S. Kinga) Rage je i Srovnáno se zemí antisystémovou knížkou, ze které je cítit vztek a rozhořčení nad světem. King ale je hodně talentovaný bručoun a svět hlavního hrdiny je poměrně zajímavý. Není to kdovíjak realistický svět, občas to působí trochu stylizovaně, ale nikdy kniha nepůsobí pateticky.

Bart Dawes je často bezradný, ale dokáže být i pěkný hrubián. Jeho labutí píseň je plná absolutní upřímnosti, díky níž si získává hodně nepřátel, ale také sympatie některých vedlejších postav (a moje vcelku taky). Tím, jak Bart Dawes drsňačí a umí mluvit, tak v některých chvílích kniha připomíná detektivku ze staré školy. Ale spíš je Srovnáno se zemí depresivním příběhem muže, kterému připadá, že ztratil vše, a tak chce udělat ještě jednu poslední velkou věc. I když přesně neví jakou a ani proč přesně.

Celkově fajn kniha, která sice nemá až tak skvělý příběh a možná by mohla být kratší, ale čte se dobře, hlavně díky Kingově schopnosti psát zajímavé postavy.


Sedm naštvaných starochů z deseti.

5 03.08.2020

Guy de Maupassant se snadno čte, má přívětivý jazyk a jeho povídky bývají poměrně krátké a s důrazem na pointu.

V této sbírce povídek se najdou pohodové povídky, které můžou připomenout Čakovy povídky z obou kapes, ale autor se především silně vymezuje vůči různým ošklivým lidským vlastnostem. V ústřední povídce Kulička máme vyobrazeno především nechutné pokrytectví, když se skupina lidí dostane do situace, ze které je může vysvobodit pouze zakulacená prostitutka. Drsné je, že vidíme barvitou skvadru lidí - od úspěšných obchodníků po jeptišky - a všichni se kromě "Kuličky" zachovají odporně.

Ale jak už jsem říkal, mnoho povídek je spíš pohodovějších a vtipnějších, a najdou se dokonce i dvě hororové. Jak už to tak bývá, několik povídek považuju za lepší (např. Kuličku), ale celkově si všechny drží vysokou kvalitu.


Sedm hrozných lidí z deseti.


P.S. Nakladatelství Omega už nikdy víc. Na to, že obvykle vydávají stylem CTRL+C a CTRL+V (jedná se o "public domain" knihy), tak i to dokážou zmršit, když zničehonic na nějaké straně začne chybět inerpunkce nebo třeba vypadne celé slovo.

3 27.07.2020

Žhářku jsem už četl před fůrou let, ale bylo na čase si ji osvěžit, protože jsem si ji skoro vůbec nepamatoval. Vzpomínal jsem si jen, že se mi líbila, že měla dobrého padoucha indiána a že tam bylo docela vtipné používání počítače (ty v osmdesátých letech po několika příkazech do příkazového řádku dokázaly předvídat budoucnost).

Počítač je pořád vtipný, ale je až v úplném závěru knihy. Indián je tam taky a pořád je to naprosto skvělá, hrozivá postava, a ta je v knize zhruba půlku času. Žhářka je totiž rozdělená na dvě části. V první je malá holčička Charlie se svým otcem na útěku, v druhé části jsou od sebe izolováni (nebudu říkat víc, protože mi přijde kniha v tomhle ohledu poměrně nepředvídatelná).

Indián Rainbird je výborný děsivý záporák, ale i další postavy jsou velmi pěkně napsané a poutavé. Charlie je sympaťačka a dá se vcítit i do různých záporných postav (povětšinou agenti tajné vládní organizace), protože nám King dokáže přidat kontext, někdy i pěkně nechutný, a tím je ozvláštnit.

Příběh Žhářky je velice dobrý. Každý asi čeká příběh o holce, co umí zapalovat věci, ale nejen že jsou její schopnosti docela promyšlené, ale hned od začátku víme, že existují i další lidi se schopnostmi, především její taťka, co má zase užitečnou schopnost mentální dominance, díky které může lidi přinutit téměř k čemukoliv. Ale i jeho schopnost je velmi omezená a pro lidi i pro něho samotného dost nebezpečná. Kdyby Stephen King psal X-Meny, tak půlka týmu umře následkem nezvládnutí mutace a zbytek mučí vláda nebo se schovává na opuštěným, strašidelným ostrově.

Kniha je docela dost dlouhá (kolem 400 stran), i když se toho v ní vlastně zase tolik nestane. Je to trochu roztahané, ale King se prostě do toho svého děje noří co nejvíce to jde a nějak se mu nechce moc ven... A ono to nakonec moc nevadí, protože díky jeho umu je to od začátku do konce zábavná kniha.


Osm hořících lidí z deseti.

6 23.07.2020

Velký cynik Flaubert napsal poměrně dost popisně historii jedné hezké, romanticky založené paničky. Život paní Bovaryové se točí kolem lásky. Provdá se za staršího doktora, který ji má hrozně rád, ale není to ten pravý, a tak lásku pod vlivem uslzené literatury a poezie hledá u různých dalších šamstrů.

Paní Bovaryová pro mě rozhodně není žádná sympaťačka. Chápu, že v polovině 19. století moc rozvody nefrčely, ale její manžel se opravdu snaží a dělá pro ni (až zaslepeně naivně) první poslední. Zatímco Bovaryová je pořádně sebestředný sobec, což se v románu občas projeví i tím, jak neskutečně kašle na své dítě.

To všechno dělá Flaubert, předpokládám, naschvál a možná se i trochu vysmívá různým nevěrným paninkám. Stejně tak kritizuje poměry na vesnici a ukazuje různé další nesympatické existence, ale většina románu se přeci jen soustředí na různé "úlety" Bovaryové. V každém případě i po tolika letech je to poměrně čtivá kniha.


Šest nešťastných romantiček z deseti.

2 05.07.2020

Toy Story, kde se hračky naštvou a společnými silami zotročí lidstvo. Aneb "Je dobrý nápad implementovat hračkám umělou inteligenci?" Cuddly Holocaust (sorry, ale originální název je o dost lepší) má poměrně béčkovou premisu, která slibuje i slušnou, ujetou zábavu. A ta přichází - ale nejen ona.

V románu sledujeme osud jedné z mála přeživších lidí, holky jménem Julie, která si nechá upravit většinu těla, aby vypadala jako plyšák a mohla se infiltrovat mezi zabijácké hračky a osvobodit svoji rodinku. Carlton Mellick III nejprve přichází s především obrovským množstvím šílené akce. Skvěle dávkuje různé nápady (dojde třeba na lidožravé "starostlivé medvídky" či ohromné roboty s bazukami), ale i když je autor umí slušně napsat, možná bylo na můj vkus akce příliš mnoho a nebyla tak efektivní, jako by byla třeba ve filmu.

Spíše jsem si užíval rozvíjení děje. Naštěstí přibližně od druhé poloviny je Cuddly Holocaust příběhovější, a Mellick umí výborně postupně odhalovat napínavý příběh a to až do úplně nejposlednější strany.

Cuddly Holocaust není nakonec zdaleka taková "prča", jak by se mohlo zdát. Je to velmi často pořádně depresivní čtení plné znepokojujících scén a obrazů. Román si zanechává svoji lehkost a černý humor, ale taky je tu výborně vykreslený svět, díky čemuž může přijít při čtení i nefalšovaná hrůza.


Plyšákolypsa, Cuddly Holocaust nebo třeba Vzpoura hraček (tak bych to pojmenoval já) je nakonec vynikajícím, zábavným i promyšleným hororem.


Osm nas*aných plyšáků z deseti.

4 20.06.2020

Pan Brouček je obyčejný chlápek, co je majitelem jednoho činžáku v Praze a moc nemusí, když se mu tam roztahují umělci. Proto pro něho není zrovna dvakrát příjemné, když se dostane na Měsíc, kde jsou místní obyvatelé přecitlivělí romantičtí básníci.

Máme tu teda klasický střet odlišných povah, který má být zdrojem komedie. Osobně jsem se teda u Broučka smíchy za břicho nijak nepopadal, ale to bych ani u komedie z 19. století nečekal. Každopádně buclatý Brouček, který by se rád na Měsíci jen v klidu najedl, ideálně to ještě zapil nějakou tou plzničkou, mi byl určitě sympatičtější než všechny ty éterické bytosti představující fakt ty nejšílenější umělce, co se dojímají nad svými básněmi, idealizují si svou lásku tak, že radši na ni počkají třeba deset let a tak podobně. Pravděpodobně to je parodie umělců, a za to dávám autorovi bod k dobru, to je fajn.

Bohužel Svatopluk Čech je sám taky básníkem, takže větší část knihy je psána poměrně poeticky. Dává na odiv to, jak s tím krásným českým jazykem umí čarovat a jak neobvykle a květnatě dokáže cokoliv popisovat. Na popis oblohy potřebuje odstavec a Měsíc v jeho podání není samý kráter, ale divoká krajina všech možných barev a tvarů. Mě tahle poezie nijak neoslovuje, takže se mi to kvůli tomu často dost blbě četlo. Místo pohodové satiry je Brouček na můj vkus příliš básnický a zadumaný.


Pět básníků utržených ze řetězu z deseti.

4 16.06.2020

O jedné nešťastné lásce alias "friendzone" existoval i v 18. století. Sledujeme Werthera, jakéhosi umělce, který se fláká v nějakém městečku a nadbíhá tam zadané holce. Je zajímavé, že v první části knihy je ještě Werther poměrně optimistický. Hodně filozofuje o životě a sem tam se zde vyskytne skvělá nadčasová myšlenka (např. že člověk by se neměl srovnávat s ostatními). Taky kupodivu hlavní hrdina nadává na lidi, co jsou zbytečně zachmuření, a obecně vyzdvihuje, jak je ten život skvělý. Většina knihy je napsána formou Wertherových dopisů, kde adresátem je často nějaký jeho kamarád, ale vzhledem k tomu, že máme vždy jako nadpis den napsání dopisu, kniha se spíš čte jako deník. Jazyk knihy je hezky poetický, i když místy je kvůli tomu román náročnější na čtení.

V druhé části už se Werther více naladí do emo-módu a začne hodně fňukat. Nepomůže ani když z městečka odjede, stejně si na ni myslí a rochní se ve svém smutku. Občas mu někdo racionálně něco řekne a snaží se mu pomoct, ale on si stojí za svým. Zamilovaný je, a to sice tak, že to může působit romanticky, ale ve skutečnosti je jeho láska spíš sobeckou posedlostí.

Ke konci je Utrpení mladého Werthera čím dál otravnější číst. Je zde dokonce i dlouhá pasáž, kdy Werther předčítá svůj překlad poezie, a to byla pro mě vyloženě zívačka. Škoda, první půlka je ještě i dodnes svěžím filozofováním z v podstatě vesnického prostředí.


Šest zaláskovaných umělců z deseti.

7 05.06.2020

Oblíbená Kingova knížka, podle které vznikl film a dokonce inspirovala i televizní seriál. Má hodně přitažlivé téma: Chlápka, který po autonehodě vidí velmi slušně do minulosti i do budoucnosti - stačí, aby se vás dotknul. Takové to, na co si hrají tisíce a tisíce lidí po celém světě, aby z vás vymámili vaše těžce vydřené peníze. Jenže hlavní hrdina John Smith (vtipně obyčejné jméno, který si hlavní hrdina uvědomuje) je v Mrtvé zóně dosti tragickou postavou. Kvůli autonehodě přijde o zajímavě se rozvíjející vztah (v kómatu totiž stráví mnoho let), jeho schopnosti jsou mu nepříjemné a prostě není ten typ, který by chtěl být hlavní hvězdou EZO.TV. Celá kniha je vlastně dost smutná.

Mrtvá zóna je delší román a občas jde hodně do detailu. Než to John se svými schopnostmi víc rozjede, sledujeme jeho rande, potom bolestivou rekonvalescenci a návrat do běžného života. Kniha je taky hodně politická. Jedna dramatičtější část se věnuje sériovému vrahovi, ale hlavní příběh je o nebezpečném parchantovi, o kterém John Smith díky svým schopnostem ví, že to může v americké politice dotáhnout vysoko, až na prezidenta. I když je tento možný prezident sadistickým hajzlem, tak je taky velice chytrý a schopný, takže se mu mezi lidmi daří. Protože King nikam nespěchá, sledujeme střípky z úplných počátků vzestupu diktátora.

Hodně fajn knížka o smutném jasnovidci v sedmdesátých letech.


Osm nešťastných věštců z deseti.

8 01.06.2020

Nejznámějšího dílo mimořádně kontroverzního novináře Huntera S. Thompsona. Hunterovo alter ego se se svým kamarádem právníkem vydává v luxusním fáru do Las Vegas kvůli reportáži a přitom se předhánějí, kdo toho víc vyfetuje. Oba jsou velmi často paranoidní a hysteričtí, ale také dokážou být ve správnou chvíli přesvědčiví a efektivně s lidmi manipulovat.

Hlavní téma je pozorování tehdejší Ameriky, kde tyhle dva magoři můžou fungovat. Kromě toho, že mají velké štěstí a určité konexe, tak dokáží vychytrale využívat, zneužívat a různě obcházet systém. Například si ve VIP půjčovně pořídí drahé auto, které úplně zdevastují, ale protože měli předtím výhodné pojištění za pár dolarů, je jim to jedno. Autor si ale všímá i těch méně šťastných, kteří na nefunkčnost systému někdy tvrdě doplácí (např. kvůli zkorumpované policii).

Thompson si v románu asi příliš nevymýšlí, maximálně jen věci sem tam přifoukne, a tak vidíme provokativní život feťáka až příliš zblízka. Zároveň však možná čtenář trochu otupí, protože Thompson je jako feťák spíše jen pasivní a cynický pozorovatel děje, takže jako bysme někdy dost šílené a odporné věci vnímali přes dvojí filtr. Což nevadí, protože tahle drogová jízda se snaží být hlavně zábavná, což minimálně pro mě určitě byla.

Strach a hnus v Las Vegas je i dnes dost kontroverzní, až šokující kniha, i když kromě zábavného a sem tam zajímavého pohledu na nixonovskou Ameriku toho zase tolik nepřináší.

Sedm bláznivých feťáků, které nechcete potkat, z deseti.

5 25.05.2020

Hlavní děti (Edmund, Lucinka a další dva) si po událostech z Lva, čarodějnice a skříně takhle jedou vlakem, když v tom je něco vytáhne z našeho světa a vrátí zpátky do Narnie. Později se ukáže, že byli přivoláni kouzelným rohem a budou muset pomoci princi Kaspianovi.

Tenhle díl má fajn začátek, ale velmi rychle mě přestal bavit. Máme tam nějakou zlou šlechtu, která manipuluje králem Mirazem, který má být v podstatě hlavním padouchem, i když je neuvěřitelně pasivní, nic moc nedělá, neříká a v závěrečné bitvě je téměř okamžitě poražen. Kniha je přeplněná hromadou magických stvoření, které sice jsou sem tam roztomilé, ale bylo jich na mě příliš mnoho a nebyli ani příliš zajímavé, takže jsem na mnohé zapomněl skoro hned potom, co jsem je poznal.

Často C. S .Lewis píše opravdu milým, vybraným stylem, ale k čemu to, když většina knihy je o tom, že postavy někam jdou a povídají si - a nejde o žádné filozofické řeči ani vtípky; obvykle se spíš nějak handrkují, často kvůli blbostem.

Byla by to ještě možná poměrně fajn kouzelná procházka, kdyby to občas nebylo na můj vkus ujeté, například v tom, jak si lev Aslan furt hraje na Ježíše (zde se například záhadně zjevuje různým lidem, což vyvolává akorát další hádky mezi postavami), nebo ve velmi jasně ohraničené hranici mezi dobrem a zlem, kupříkladu u zvířat ("mluvící zvířata" jsou šlechetné bytosti, "nemluvící zvířata" můžeme zabíjet pro jídlo i pro zábavu).

Chápu, je to starší dílo a taky nejsem zrovna cílovka. Princ Kaspian je tedy u mě podprůměrnou pohádkou, která ani není příliš výchovná.


Pět zapomenutých magických bytostí z deseti.

2 18.05.2020

Velice čtivá šílenost o jednom románku mezi nerdem Jonathanem milujícím lego natolik, že v něm i bydlí, a sukubou z pekla jménem Veška, která mu původně chtěla vysát duši, ale otěhotněla a zamilovala se do něho. Jejich neobvyklé lásce moc nepřeje ani skutečnost, že Jonathanova rodina je plná radikálních křesťanů, zatímco čertovská rodina mučí a zabíjí lidi na potkání.

U Carltona Mellicka je hodně vidět inspirace videohrami a především japonskými anime seriály. Sukuba Veška je přesně tak slepě oddaná i infantilní jako většina manga holčiček a občasná akce taky jakoby popisovala to brutálnější z asijské tvorby. Tento převod z jednoho média do druhého ale nepůsobí nijak křečovitě.

Autor se hodně snaží o co nejlepší romanťárnu, takže tento pár naráží na různé překážky, hádá se a usmiřuje a všechno to hezky eskaluje. Nemyslím si ale, že by to nakonec byla kdovíjaká super love story, protože čertice Veška je přeci jen na můj vkus moc prostoduchá a hlavní lůzr zase je příliš v pohodě se skutečností, že kolem něho umírají nevinní lidi - a celkově je to docela sobec. Naštěstí tohle zase tolik nevadí, protože ta druhá rovina - šílený bizarní děj - funguje naprosto skvěle. Pěkně to odcejpá, postavám se v jejich epických scénách dá fandit a Mellickovi se taky zatraceně povedlo nadupané akční finále plné lego brokovnic a vyhřezlých vnitřností.

Dobře napsaná bizarní romance.


Osm zamilovaných ďáblic z deseti.

7 14.05.2020

Stephen Fry, britský populární komik uznávaný také pro svou vzdělanost a příjemný mluvený projev (namluvil například audioknihy Harryho Pottera), se rozhodl napsat knihu o svých oblíbených řeckých mýtech. A jak nám říká už obálka, nezapomněl je odlehčit humorem.

A nakonec z toho vyšla fakt vynikající publikace. Řečtí bohové (a polobohové a různé kreatury...) jsou oblíbené téma v popkultuře a napsalo se o nich stovky odborných knih; Mýty jsou něco mezi. V žádném případě se nemusíte bát nudy a zároveň se mnohé dozvíte - možná i více, než byste čekali. Jako lingvistu-amatéra mě například zaujalo, jak velké množství postav a jejich příběhů se reflektuje v dodnes používaných slovech. Autor se na rozdíl od mnohých autorů minulosti nevyhýbá zmínit i dodnes kontroverzní věci (především sadismus a incest) a zajímavé také je, že se vyhýbá interpretacím jednotlivých příběhů. Různé společné aspekty a témata jen naťukne, ale spíše se věnuje tomu, že prostě vypráví - a Fry je skvělý vypravěč!

Vynikající pohled mezi řecké mýty.


Osm nadržených bohů z deseti.

Poměrně ambiciózní díl Letopisů Narnie. Tentokrát žádné cestování z našeho světa do tajemných říší, Kůň a jeho chlapec je o klukovi, který už v jednom takové magickém světě dávno bydlí. Konkrétně jde o jakési pouštní království ve stylu pohádek Tisíce a jedné noci. Jenže chlapec Šasta tam moc spokojený není, a tak se vydává spolu s mluvícím koněm do Narnie. Útěk se stává čím dál dramatičtějším, protože se ukáže, že hodný Šasta může být dokonce zachráncem Narnie před ďábelským plánem krále pouštního království...

Začátek, kdy vidíme chudého Šastu a trochu nafoukaného koně, které spojí společný cíl, mě bavil hodně. Postupně ale začne přibývat postav - holka, která má také mluvícího koně, dvojník Šasty, kamarádka holky s koněm, zlá šlechta z pouštního království... A ne že by v tom byl úplný zmatek (trochu je, protože se mi blbě pamatovala jejich exotická jména a pletl jsem si je občas), ale spíš je problém, jak se autor přestává pořádně věnovat postavám a jejich interakci a spíš se soustředí na příběh, který není až taková bomba. Dokud to byla spíše komorní záležitost, jak naznačuje i název knihy, bylo to fajn, ale ten jakoby epický konflikt začne postupně nudit.

Jako vedlejší postavy se zde objeví hlavní děcka z Lva, Čarodějnice a skříně (která tu jsou vyobrazená jako už dospělá královská rodinka) a samozřejmě nesmí chybět lev Aslan. Ten se tu opět chová "božsky", například tím, že má v zásobě nekonečnou zásobu triků, všichni jsou z něj u vytržení a taky se rád plete do cizích záležitostí a neštítí se i nějaké té manipulace, aby někomu uštědřil lekci. No, nemám ho rád.

Slušně rozjeté fantasy, které bohužel přestane být zajímavé, když se nakupí příliš mnoho postav s nepříliš zajímavým dějem.


Šest mluvících koňů z deseti.

4 04.05.2020

První (napsané) Letopisy Narnie. Oproti chronologicky prvnímu Čarodějovu synovci je tohle už klasičtější pohádka s pořádným začátkem, středem a závěrem. Čtyři děti jedou na prázdniny ke svému excentrickému strýčkovi a v jeho obřím sídle narazí na skříň, skrz kterou se dá občas dostat do čarovné říše Narnie.

Narnii momentálně vládne zlá Bílá čarodějnice (ta stejná z Čarodějova synovce), která do pohádkové země přináší nekončící zimu a terorizuje ty magické bytosti, které se k ní nepřidají. Hranice mezi Dobrem a Zlem je tu jasně vytyčená. Některé bytosti jsou prostě zlé, některé hodné (výjimka je zrádný prcek Edmund, ale to je "lidské dítě", ty mají v Narnii výsadní postavení). Moc se o magických stvoření nedozvíme, mnohé poznáme jenom z popisu davových scén. Stejně tak ani není kdovíjak popisná závěrečná bitva, v níž mimochodem umře hodně Zlých, protože Dobří neberou zajatce. Holt když lev Aslan kácí les v Narnii, tak lítají třísky.

Lev, Čarodějnice a skříň je fajnová pohádka, vhodná především pro mladé čtenáře. Často totiž nejde moc do hloubky, spíš jde jen o to nadchnout tím světem a zanechat dost prostoru fantazii. Na druhou stranu kromě bezstarostného zabíjení je tu poměrně drsná scéna s Aslanem, kterou nechci vyzrazovat dopředu, pokud ji náhodou neznáte, ale samozřejmě si C. S. Lewis u svého Lvího Ježíše neodpustil další biblickou paralelu.

Pohodové dětské fantasy.


Sedm mrtvých magických stvoření z deseti.

2 25.04.2020

Čarodějův synovec je svým způsobem první díl fantasy série Letopisů Narnie. Je to trochu matoucí, autor ji napsal jako předposlední, ale chronologicky ve světě Narnie se odehrává jako první a já se rozhodl řídit autorovým doporučením, v jakým pořadí jeho dílo číst.

Knížka začíná tím, že kamarády Polly a Digory pošle zlý strýček do tajemné říše, ze které se vyklube dokonce jakýsi portál do mnoha různých světů. Digory v jednom mrtvém světě omylem probudí zlou královnu, impozantní vysokou Čarodějnici, kterou omylem přivedou do Londýna. První část se opravdu slušně rozjede, protože Čarodějnice je fakt slušná mrcha, která využívá svůj půvab i nadpřirozené schopnosti k tomu, aby si podrobila celé světy a nad nějakou menší genocidou ani nemrkne okem.

Bohužel její řádění v našem světě je velice krátké. Chvilku to v knize vypadá, jak kdyby nějaký působivý mix Dartha Vadera a komiksového superpadoucha měl zotročovat naši Zemi, což bych určitě v sérii Letopisy Narnie nečekal, ale rozhodně mě to zaujalo. Jenže Polly, Digory, Čarodějnice a pár dospěláků se pomocí kouzelných prstenů rychle dostanou do jiného světa - do samotné Narnie, v jejímž středu stojí božský lev Aslan.

C. S. Lewis se stejně jako J. R. R. Tolkien snažil o dospělejší pohádku, ale na rozdíl od svýho dávnýho kámoše a rivala z Oxfordu Lewis víc ujíždí na náboženských paralelách. A rozhodně to nejsou žádné nenápadné nuance. Lev děti oslovuje "syn Adamův" a "Evino dcero", a pošle je, aby utrhli jablko, kde je v roli pokušitele zlá Čarodějnice. Ta už se v Narnii moc nechytá, je oslabená a v podstatě poražená jenom tím, že je v tomhle magickém světě.

Celkově druhá část v Narnii je dost nic moc. Je tam narychlo zpunktovaná výprava za jablkem, ale v podstatě jen sledujeme stvoření světa (Narnie), kterému dominuje přechytralý Bůh Aslan, ze kterého jsou všichni naprosto hotoví. Děti netouží po ničem víc než ho potěšit, nebojí se ničeho víc než ho zklamat. Mně přišel spíš otravný. Po porážce Čarodějnice kniha ztrácí drive a nejzajímavější postavu knihy.


Čarodějův syn je poměrně zábavná fantasy knížka, která se přes tajuplné cestování cizími světy a setkání s ďábelskou Čarodějnicí bohužel velmi rychle dostává k biblickému patosu.


Šest zajímavých padouchů z deseti.

4 19.04.2020

Na tuhle knížku jsem náhodou narazil v knihovně, aniž bych o ní cokoliv věděl. Ani mě nijak zvlášť nelákala, obálka připomíná nějakou béčkovou detektivku a sice na mě z ní hned křičí doporučení Stephena Kinga, ale tomu se líbí kdeco. Dokonce už jsem měl knihu vrátit, protože mi vypršela výpůjční lhůta, ale pak přišel COVID-19 a knihovny se zavřely... A tak jsem si nakonec mohl tenhle skvostný horor přečíst.

Přitom když vám řeknu nástin děje, tak asi budete kroutit očima. Příběh je o mladé rodince, v níž se starší, 14letá dcerunka začne chovat dost divně, doktoři si s ní nevědí rady, a někteří pojmou podezření, že je posedlá Ďáblem. Přichází na řadu kněz, který z ní má Ďábla dostat, a to dokonce téměř v přímém přenosu, protože zoufalým manželům dochází peníze, a tak přijmou nabídku televize natočit svůj netypický život ve stylu napínavé reality-show....

Jenže Paul Tremblay není naštěstí tak nudný vypravěč jako já. Kniha je rozdělená do tří různých částí, které se navzájem proplétají. Příběh začíná a končí v přítomnosti, v níž vidíme mladší dceru Mary (tu druhou, co nebyla "posedlá"), kterou zpovídá spisovatelka pro svoji knihu o té slavné tragické události. To je ještě taková klasika, u níž jsem byl nejprve trochu podezřívavý, jestli tam opravdu musí být, ale nakonec se ukázala jako důležitá část pro stavbu knihy (především samotný závěr).

Další částí je ta samotná událost, kterou vnímáme z pohledu Mary, jíž bylo v té době pouhých 8 let. Tady Tremblay fakt válí, protože je to neuvěřitelně citlivě napsáno. Je to místy i vtipné, velmi často roztomilé... a taky samozřejmě děsivé. Vidíme zde, jak jsou malé děti, které jsou ve skutečnosti velmi vnímané, často podceňovány. Dokážeme Maryino chování zcela pochopit, není to žádné otravné děcko, ale zároveň se nejedná o "malého dospěláka", protože se i pří vší své vnímavosti a inteligenci stále chová jako malé dítě, které si chce hlavně hrát a zbožňuje svoji starší sestru.
Tato část je samozřejmě ta nejhororovější, protože vidíme, jak se začnou dít různé děsivé věci, taky nějaké to rodinné drama a v neposlední řadě i přípravu takové reality-show, což můžeme brát nejen jako kritiku tohoto formátu, ale i jako zajímavý pohled zevnitř.

A pak je tu ještě třetí, velmi originální část. Jedná se o analýzu výše zmíněné reality show od anonymní bloggerky na internetu. Ta píše sice velmi pubertálním stylem, ale zároveň má pořad "Posedlost" dokonale nakoukaný a je velkým odborníkem na horory. Samozřejmě hned srovnává pořad s Vymítačem Ďábla (čímž vidíme, že autor knihy si dobře uvědomuje a přiznává inspiraci), ale nejen s ním. Nerozebírá pouze "děj", ale i to, jak jsou jednotlivé scény natočeny, jak jsou upraveny, co je působivé, proč je to strašidelné a tak dále... Odkazuje se na hromadu věcí a tahle část nejen že nezapomíná dál rozvíjet děj, ale pro fanoušky filmů a především hororů je tohle fakt zábavné počtení. A já zrovna mezi takové fanoušky patřím, takže to byla lahůdka probírat se všemi těmi odkazy.

Všechny části jsou skvělé, vyvážené a perfektně napsané. Na první pohled nezajímavý děj se tu stává naprosto fascinující sondou nejen do hororové události jedné rodinky, ale i do hororového žánru jako takového.


Devět vymítačů ďábla z deseti.

4 15.04.2020

Kniha mého dětství. I když si nejsem jistý, jestli jsem ji doopravdy někdy dočetl (radši jsem louskal komiksy s Rychlými šípy). Hoši od Bobří řeky jsou nejen dobrodružnou knihou, ale také překvapivě i knihou motivační, skoro taková self-help knížka, který dnes frčí. Autor totiž často přímo čtenáře vyzývá k tomu, aby byli jako tihle skautíci (pardon, pionýři, když už) a spolu s nimi sbírali bobříky. Hlavní hrdinové knihy mají jako vzora staršího chlápka, který si říká Rikitan a který když uvidí, jak se kluci z města nudí a jenom se rvou, vezme je pod svá křídla a naučí je milovat přírodu, práci, sport a ty správné lidské hodnoty. Různě je motivuje skrz zmíněnou odměnu v podobě bobříků, tajemný příběh o zálesáku Royovi a taky svoje charisma.

Hoši od Bobří řeky působí místy skoro jako až utopický román, protože jen s drobnými zádrhely se Rikitanovi podaří dát dokupy velice soudržnou skupinku chlapců, co se navzájem motivuje a zlepšuje se. V románu sledujeme vlastně celý jeden rok, ale hlavní část se odehrává v létě, kdy je Rikitan vezme úplně mimo civilizaci (rodiče kluků jsou zde až podezřele volnomyšlenkářští...). Tam může naplno rozjet jejich dobrovolnou "převýchovu" z kluky v muže. A jo, je to občas docela gay, když si Foglar sem tam neopustí pochválit jejich opálená pevná těla. Holky v téhle partě vůbec nemají své místo. Holt jiná doba. Možná je to i tím, že ve 30. letech se zdálo, že holky už jsou vychované dost (a na přírodu jsou to moc jemné květinky), zatímco kluci jsou tu raubíři, co by se by se měli stát moderními rytíři.

Jo, působí to naivně. Naštěstí Foglar ve vhodnou chvíli přichází s detektivní zápletkou, v níž jejich tábor začne ohrožovat tzv. Zelená příšera, která vždy něco provede a ve vzkazu se jim vysměje. Je to někdo zvenku, nebo někdo z jejich party? Není to úplně detektivka, která by Agathě Christie vyrazila dech, ale v knize to funguje a místy je to i díky tomu slušně napínavá četba.

Celkově příjemné počtení, ale víc takových knih by se mi asi číst nechtělo.


Sedm vzorňáků z deseti.

5 14.04.2020

Peter Pan je klasická pohádka, kterou skotský autor J. M. Barrie napsal původně jako divadelní hru před více než sto lety. O několik let později, v roce 1911, pak z ní udělal i román a ten jsem teď přečetl. Na to, že je Peter Pan tak starý, je to pořád velmi čtivé (četl jsem v originále). Především zaujme originální a hravý vypravěč, který třeba "nahlas" přemýšlí, co by vám tak o Petru Panovi řekl, hraje si s vašim očekáváním a tak podobně. To bych v takhle staré pohádce opravdu nečekal.

Co jsem naopak čekal, je nějaká ta hrubost a násilí. Není ho mnoho, jen pár vedlejších postav zemře (a ne na stáří) a Petr Pan je od začátku do konce sobeček. Což ale nemění nic na tom, že jeho postava je velmi zajímavá. Jak asi všichni víte, je to "chlapec, který odmítá vyrůst", ale také je jeho mentalita velice vázaná na přítomnost. Je charismatický, přirozeně vůdčí, často baví ostatní a strhne všechny kolem k nějakému tomu dobrodružství, ale vůbec ho nezajímá, co bylo a co bude.

Nejslavnější animovanou verzi od Disneyho už jsem dlouho neviděl, ale řekl bych, že podstata tam zůstala. To je to okouzlení Petrem Panem a jak spolu s dětmi odletí do Země Nezemě, aby prožívali dobrodružství s piráty a indiány. Nejsem si ale už tak jistý, jestli tam je také takový důraz na to, jak jsou děti i Petr Pan fixováni na "matku". Tu jim musí celou dobu dělat Wendy, jejich starší ségra, které to však nevadí, i to je pro ni hra. Většina jejich života v Zemi Nezemi totiž nejsou půtky s kapitánem Hookem, ale "hraní si na rodinku", kde je Wendy jako jejich matka opečovává, připravuje jim jídlo, dává medicínku a tak. Je pak dost zřejmé, že Petr Pan netouží tolik po Wendy jako takové, ale po "matce".

Celkově překvapivě svěží pohádka, velmi dobře napsaná. Zastaralá jenom trochu, zatímco některé motivy jsou překvapivě zajímavé a hodné hlubší analýzy od někoho chytřejšího a vzdělanějšího než jsem já.


Sedm ztracených dětí z deseti.

5 11.04.2020

Chuck Palahniuk zase šokuje... I když já už si na jeho šokující věci zvykl a teď jsem často rozpačitý z výsledků jeho snažení.

V této knize je spoustu povídek (kolem dvaceti) a kvalita je velice proměnlivá. Několik málo povídek mi přišlo opravdu vynikajících, například o zoufalé matce, která musela pracovně na nějakou dobu odjet pryč a teď se snaží za každou cenu po telefonu rozmluvit svoji uraženou dcerku. Nastupuje paranoia, že dcera s ní nemluví a že manžel - se kterým to momentálně moc neklape - s ní hraje nějakou zvrácenou hru. Tahle povídka má i skvělý, maximálně vyeskalovaný závěr.

V Něco si vymysli je poměrně dost povídek, který mají skvělý nápad, ale dost nic moc závěr (někdy vyjde do ztracena, někdy závěrečný zvrat prostě není ono). K té se řadí třeba ta o vraždě na jednom alternativním festivalu, kde tlustému organizátorovi, který si tyhle jednoroční orgie drog a sexu maximálně užívá, začne telefonicky vyhrožovat jeho manželka.

Pak je tam mnoho průměrnějších povídek, které se ale některé čtou moc pěkně, protože tam je buď nějaký zajímavý nápad anebo je to fakt dobře napsané. Palahniuk je třeba fakt dobrý na přirovnávání. Ve sbírce je trojice povídek, ve kterých postavy mají jména zvířat. To může na první pohled působit jako moderní bajka, jenže to je podle mě jenom klamný dojem (resp. záměrně vyvolaný klamný dojem), protože tu nemáme žádné ponaučení na závěr a především se postavy sice jmenují po zvířatech, ale nejen že se chovají jako lidi, ale jako lidi nejspíš i vypadají, neboť tu není jediná chvíle, kdy by bylo jasné, že nevypadají lidsky (a že by k tomu měl Palahniuk mnoho příležitostí vzhledem k tomu, že dojde i na nějaké ty prasárničky). Tyhle "bajky" se potom dokonce odehrávají ve stejném "světě", protože je vždy v nějaké povídce nějaká letmá narážka na postavu z povídky jiné.

Když jsme u těch narážek, tak Palahniuk tam hned třikrát (minimálně třikrát, možná jsem něco přehlídl) udělá narážku na svůj nejslavnější román Klub rváčů, jedna povídka je dokonce takové ujeté pokračování či variace. Někdo ošklivý by mohl říct, že vykrádá sám sebe. Za mě je to spíš takové pokrčení ramenou. Je to trochu zvláštní.

A to nejhorší na konec - několik povídek je naprosto PŘÍŠERNÝCH, alespoň já u nich trpěl. Jedna je úplně nečitelná, protože hlavní hrdina má asi nějaké nižší IQ, a tak přibližně každé třetí slovo řekne špatně, resp. řekne nějaké podobné. Např. místo "nenávidí" řekne "nenáviďuje", místo "obsazená" řekne "osázená", místo "útulnou" řekne "utulenou"... Palahniuk kdysi napsal celý román, kde hlavní vypravěč mluví divně (Pygmej), ale tam se to sice hůř četlo, ale bylo to zábavné. Tady je to jen maximálně otravné, je to jako luštit půlhodiny nějakou nudnou přesmyčku, ze který vám nevyjde nic zajímavýho. Díkybohu je tahle povídka aspoň krátká, takže vám to zabije jen tak 25 minut vašeho života.

To se bohužel nedá říct o povídce Sklony, která je možná nejdelší z celé knihy a hned po výše zmíněném blábolu ta nejhorší. Úvod vypadá nadějně. Hlavní hrdina předstírá, že je homosexuál, protože doufá, že ho jeho slušná americká famílie pošle do "odteplovacého" zařízení, kde prý homosexualitu léčí tím, že jim tam posílají šlapky. Navíc viděl, jak lidi, kteří byli takto "vyléčeni", jsou potom ve své komunitě za hrdiny. Když potom však přijde do tohoto přísně střeženého zařízení, zjistí, že není sám... Všichni kluci, co tam jsou s ním, si taky jen chtějí zašukat.

Vypadá to na vtipnou ujetou satirickou hříčku, jenže Palahniuk se pak zblázní a pokouší se tu rozehrát horor. Zařízení ovládá chlápek, který je nutí pitvat ženskou mrtvolu, což ve spolupráci s autorem knihy nechutně detailně popisuje. Je to naprostá odpornost, která postrádá jakoukoliv logiku. Kluci se pak snaží utéct, do toho Palahniuk odhalí nějaký zvraty... A je to pořád nechutnější a stupidnější (jejich útěk nedává smysl, chování rodičů nedává smysl - komu by přišlo OK své dítě X týdnů nevidět a jen od něho dostávat podivné zcenzurované dopisy - proč si někdo může myslet, že pitvání ženy léčí homosexualitu, proč na to po X letech, co to zařízení nikdo nepřišel, když se tam navíc tvrdí, že se nikdo z něho nevrátil... a tak dále a tak dále...). Myslím, že tohle prostě jako abnormální hříčka nefunguje, protože se tu Palahniuk očividně snaží spíš o napínavý hororový příběh, což nikdy nemůže být, když tu nemáme ani smítko reality, o který bysme se mohli opřít.


Trochu dlouhá recenze, ale s Palahniukem to holt nebývá lehký. Mnohokrát bych dokázal takhle sáhodlouze mluvit jen o jeho kvalitách, ale tady mě spíš zklamal.


Pět nechutně napsaných ujetostí z deseti.

2 09.04.2020