Ninjer komentáře u knih

Felicia Day, slavná internetová "nerdka", o svém životě a práci. Felicia je velká sympaťačka. Je trhlá, má výborný smysl pro humor a je taky dost citlivým člověkem. V téhle knize ukazuje, že rozhodně ke své slávě nepřišla náhodou (třeba jenom proto, že by ve své době byla jedna z mála hezkých holek, co se zajímaly o hry), ale že si to všechno dost vydřela a někdy i slušně odtrpěla (kauza Gamergate, následkem které různí trollové a internetoví bojovníci dlouze a odporně obtěžovali ženské ve videoherním průmyslu). K dobru tu Felicia dává spoustu zábavných historek, na kterých se ukazuje, jak často bojuje s nízkým sebevědomím a potřebou všechny kolem sebe potěšit. I když je vidět, jak se autorka skromná, stejně je kniha především motivační, snaží se každou chvíli povzbuzovat lidi, kteří mají pro něco zápal, ať se neohlíží na "hatery" kolem a tak dále... No, říká to o mnoho zajímavěji a víc mile.

Jinak jsem You're Never Weird on the Internet slyšel jsem jako audioknihu a Felicia je i vynikající vypravěčka.

Osm milých nerdek z deseti.

2 05.04.2020

Je to asi tak "hrozné", jak tušíte. Na rozdíl od třeba slavného Klusákova dokumentu Matrix AB se Kmenta snaží hlavně zmapovat Babišovu podnikatelskou a později politickou minulost (i když u něho je oboje provázané). Postupuje dost systematicky a vysvětluje čtenáři, na co všechno přišel. Velmi často se zdá, že má Kmenta hromadu nepřímých důkazů, podle kterých si můžeme tzv. selským rozumem dovodit "jo, takhle to bude". Ale u soudu by to nestačilo.

Kmenta fakta také různě komentuje a dodává jim ten lidský rozměr, kde vidíme, kolik času nad tím strávil a jak to pro něho muselo být těžké, když třeba viděl, jak se před jeho očima mění jeho oblíbené noviny MF Dnes nebo jak lidi skáčou na špek někomu tak bezohlednému. Blbý je, že díky rozklíženosti dnešní doby může Babišův fanoušek jednoduše říct, že si prostě Kmenta domýšlí nebo úplně vymýšlí...

Místy se Boss Babiš čte jako strhující thriller, ale občas, zvlášť v druhé půlce knihy, je důkladné rozkrývání Babišova byznysu dost náročné na čtení. Dostavila se u mě i nuda. Za to ale asi kniha tolik nemůže, jen je někdy těžké se v tom všem zorientovat. Ale možná může Boss Babiš sloužit jako referenční materiál. Možná by také pomohlo, kdyby byly občas přímo v textu fotografie, aby si čtenář mohl dosadit tváře ke jménům (je jich občas opravdu hodně a strohé popisy nestačí).


Celkově však působivá kniha, za kterou stojí obdivuhodná práce. Jo a kdo je teda Babiš? Podle Kmenty (a jeho mravenčí práce) kariérista posedlý byznysem, který zbohatl a vypracoval se díky nemorálním taktikám (kličky v zákoně, nefér konexe s nejvyšší politikou, zneužívání různých fondů...) a který se nejen že paktoval s komunistickou sebrankou před revolucí, ale který i nadále využívá všemožné bývalé STBáky a komunistické pohlaváry dnes ve svém byznysu, například ve své politické straně ANO.


Osm amorálních hovad z deseti.

8 20.03.2020

Starší inteligentní ženská z vyšší vrstvy se jednoho dne zasekne, že prostě nevstane z postele, a čtenáři se začíná odhalovat její totálně dysfunkční rodina. Tenhle román je především komedie, a to se správným britským humorem. Díky němu se dá zvládnout popisování všech těch hrozných rodinných lapáliích jako je nevěra, nevděčné drzé děcka a celkově mizerné vztahy mezi jednotlivými rodinnými příslušníky. Sue Townsendová je zkušená britská spisovatelka a psát fakt umí. Takže je to zábava číst, často se i člověk zasměje, ale... Někdy je to i trochu síla. Přiznám se, že ke konci už jsem některé postavy začal slušně nenávidět, což nevím, jestli bylo úplně cílem autorky. Taky mi přišlo, že závěr je trochu useklý - jednotlivé dějové linie byly buď narychlo uzavřené nebo zůstaly nedokončené.

Celkově ale vyvedená britská komedie, i když někdy i mírně nepříjemná.


Sedm nešťastných rodinných příslušníků z deseti.

2 19.03.2020

Dystopický román se zvláštní "reality show". Stephen King je v tomhle ohledu slušný vizionář, o pár let později také píše o jakési "reality show" v Running Manovi - dlouho předtím než se něco takového rozjelo ve velkém a vlastně vůbec vznikl termín "reality show". Každopádně zde vidíme jednu bizarní obrovskou soutěž, kterou sleduje celý národ. Sto pečlivě vybraných chlapců se dorovolně přihlásili do Dlouhého pochodu, který má jednoduché pravidlo - musíš jít dopředu, jinak zemřeš. Poslední bere vše, konkrétně získá nějakou vysněnou odměnu, která (pravděpodobně v nepříliš veselé budoucnosti? To je pouze naznačeno...) mu zaručí vše, na co si vzpomene.

Bachman/King zde ukazuje to, jakcí jsou lidi voyeuři, jak je snadné získat slávu a další aspekty velkých soutěží. Kluci se sice o soutěži často baví, ale čtenář se přesto pořádně nedozví mechanismy soutěže a vnímá ji pouze z pohledu (postupně čím dál unavenějších) chodců, celý okolní svět je pro nás mlhavý. Hlavně proto to vypadá, že by se román pochod neměl brát doslovně a spíš se snaží poukázat na různé vnitřní problémy.

No, ale to mně občas trochu vadilo, protože by mě víc zajímalo, co je venku. Že jde o nějakou metaforu na život mi nestačí. Nejhorší pak pro mě byl závěr, který je sice svým způsobem působivý, ale taky jasně háže ručník do ringu, co se týče jakéhokoliv vysvětlování záhad kolem Dlouhého pochodu. Nic se nedozví ani účastníci pochodu, ani čtenář. Můžeme si jen zafilozovat, no...

Zajímavá knížka, stylově napsaná, ale chtěl bych od tohoto tématu víc.


Sedm puchýřů na nohou z deseti.

7 10.03.2020

Právem oceňovaná sbírka (resp. sbírky) Karla Čapka. Čapkovi opravdu formát povídek jde. Jsou úderné a člověk se může tak akorát pokochat autorovým citem pro jazyk a schopností vyobrazit různé profese a typy lidí. Samozřejmě dnes to má i hodně nostalgickou hodnotu, protože se dnes žije a pracuje přeci jen jinak. Každopádně zde nejde jen o formu, obsah je totiž nadčasový a má co říct i dnešní společnosti. Některé povídky jsou milejší, jiné vtipnější, u některých může i trochu zamrazit. Všechny si ale drží svou vysokou kvalitu.

Vynikající počtení.

Osm čtivých vyprávění z deseti.

3 10.03.2020

Upřímně řečeno mě nejdřív tenhle Young Adult román moc nelákal. Říkal jsem si, jestli už nejsem na něj moc "old", a taky depresivní téma, kde lidi umírají žízní, není pro mě zrovna největší lákadlo. Ale Sucho je fajn. Je velmi čtivý a efektivně střídá vyprávění z pohledu různých postav. Obvykle jde o jeden souvislý děj, který pak díky tomuhle "triku" můžeme vnímat z různých pohledů a taky se podívat, jak vlastně ty jednotlivé postavy přemýšlí, což může být někdy dost zajímavé zjištění.

Čekal jsem od "young adult" nějakou naivitu, a ta tam taky podle mě je - hlavně u postav, které mi občas připadaly trochu přehnané. Na začátku je tu jeden podivín, co je shodou náhod zrovna ten typ, co s celou rodinou očekává podobnou katastrofu. Ukazuje se, že díky tomu může ukázat své schopnosti a že není až takový pošuk, jak si o něm celý život jeho sousedka, hlavní hrdinka, myslela. Jejich vztah pak překvapivě není AŽ tak naivní, ale přece jen je tenhle blázen dle mého názoru příliš empatický a společenský. Ale není v tom sám. V průběhu románu se tu vyskytne DALŠÍ cvok, který je "jiný" než ostatní, a s ním se to má podobně... Z postav je tu taky dále jedna drsňačka, která taky působí spíš jak z nějaké fikce než z reality.

V čem mě ale Sucho mile překvapilo, je příběh a celkově vývoj tý katastrofy. V tom před autory klobouk dolů. Ne že bych dokázal nějak erudovaně zhodnotit realističnost, ale působí to opravdově, originálně, zajímavě... a dost děsivě. Myslím, že citlivější povahy to může místy dost rozhodit.

Takže vlastně je tu dobrý děsivý příběh, který často kazí přehnanost postav. Chtěl jsem dát průměrnější hodnocení, ale ke konci autoři šlápli na plyn a finále je neskutečná jízda plná emocí, od které jsem se nemohl odtrhnout, takže... dobrý!

Sedm zoufalých, ale cool umírajících děcek z deseti.

2 25.02.2020

Volné pokračování Opilých banánů - to znamená, že jsou tu stejné postavy, ale teď už je po revoluci, takže politika se tu moc neřeší, řeší se tu hlavně rodinné záležitosti a vztahy. Teď už totiž nejde o kluky dělající šílenosti, neustále na útěku před policajty, ale o chlapy od rodin. Šabach, jak je u něho zvykem, vytahuje jednu šílenou historku za druhou, a do toho běží hlavní děj o tom, jak si chlapi, co se rádi napijou piva a podívají po pěkných holkách, vyrazí za Prahu sjíždět řeku.

Pohodová knížka, která je slušně zábavná a velmi dobře napsaná. Možná jen slibovala nějaké větší finále, které nakonec nepřijde, ale rozhodně jsem nenašel v knize nic, co by mě nějak obzvlášť vadilo.


Sedm opilých vodáků z deseti.

2 18.02.2020

Můj první Remarque. Chápu jeho oblíbenost, protože se čte fakt dobře, ale tématicky mi tahle kniha moc nesedla. První část se točí především kolem aut a kšeftování s nimi, druhá je zase o jedné velké lásce, která nabere dramatický spád. Do toho vidíme silné kamarádství mezi třemi chlapy, co si prošli válkou, a především Německo před druhou světovou, které je dost depresivní. Chudoba, shánění různých kšeftíků, prostituce, topení starostí v alkoholu. Tři kamarádi sice tu dobu zajímavě ukazují, ale Remarque tu klade na můj vkus příliš silný důraz na auta a romantiku, což mě v tomhle případě tolik nezaujalo.

Šest zamilovaných automechaniků z deseti.

3 25.01.2020

Pořádná literární jízda. Tahle kniha předběhla svou dobu o pořádnej kus, protože je i dnes nejen úžasně čtivá a svižná, ale téma knihy stále rezonuje. Hlavní hrdina Holden je zajímavý sympaťák. Snaží se trochu vybočovat, nedokáže zapadnout a občas si jen tak ze srandy nebo spíš ze zvyku vymýšlí dost propracované lži, jen aby mohl něco zajímavého říkat. Pálí mu to, ale ve škole mu to pořád nejde, a tak jeho nešťastní rodiče doufají, že ho alespoň z té poslední školy nevyhodí. Vyhodí. A tak Holden odjíždí ze školy domů. Chce vidět svou malou sestřičku, ale bojí se čelit svým rodičům, a tak se místo toho tak různě toulá popíjí, přemýšlí, kam se vrtnout a zažívá všemožná městská dobrodružství.

Kdo chytá v žitě je plné pocitů jednoho sympatickýho, i když trochu loserovskýho kluka, co neví jak si počít s životem. Každopádně to umí skvěle popsat a třeba to i čtenáře může donutit k nějakému tomu zamyšlení či si třeba vybavit dobu, kdy byl sám podobně zmatený. Skvělá úderná knížka.

Devět nočních drinků z deseti.

6 31.12.2019

Nic pro slabé povahy. Jack Ketchum vypráví drastický příběh o mladé pohledné dívce, kterou její sadistická teta spolu s dětmi mučí ve sklepě. Ketchum umí zatraceně dobře psát, a tak tu máme nejdřív takové retro z amerického předměstí, kde se všechny děti znají, pijou Coca Colu, hrají si u rybníka, poslouchají Elvise... prostě taková vesnická idylka, když nepočítáte pár dětí se sadistickými sklony ke zvířatům. Příběh však začne být čím dál temnější a eskaluje a eskaluje a eskaluje... Spolu s hlavním hrdinou, sotva patnáctiletým klukem, se stáváte voyeurem, kterému je zle z toho, co vidí, ale zároveň je tím vším vyděšený i fascinovaný a hlavně se nemůže přestat dívat.

U filmové adaptace (která vypadá, že se hodně drží předlohy, ale asi ji nechci nikdy vidět) se někdo na ČSFD podivuje nad tím, proč se vůbec něco takového točí. No, v případě knihy jde myslím o to, že jako každý kvalitní horor (a tohle je zatraceně kvalitní horor) i Dívka od vedle nutí čtenáře k tomu, aby se postavil svému strachu. Ne jen tak z hecu, ale proto, že se tím člověk může dozvědět i něco sám o sebe, a snad ho to i připravit na různé reálné děsy. A v tomto konkrétním případě kromě toho, že má tahle kniha nepopiratelné literární kvality (opravdu), tak se rozhodně jen nesnaží šokovat, protože tenhle příběh je bohužel volně inspirován reálným, ještě odpornějším činem. Svět je někdy zatraceně hnusný místo nejen v románech Jacka Ketchuma, a občas asi není na škodu si to uvědomit.

Odporné, fantasticky napsané, znepokojující a opravdu hrůzostrašné.

Devět drastických hororů z deseti.

9 30.12.2019

Miniknížka s několika povídkami. Tohle není klasický Šabach, jak ho znám - tj. drsnější komediální příběhy z dob komunismu - jsou to různé, dalo by se říct moderní povídky. A je to trochu zvláštní čtení. Ne že by Šabach byl nějak úplně mimo, když píše o mladých lidech v současnosti, ale nepůsobí to tak přirozeně. Vlastně některé povídky mi spíš připomínaly nějaké nepříliš povedené díly Bakalářů, i když občas tam Šabachův talent prosákne. Čte se to velmi dobře, jsou tam někdy dobré obraty, ale samotné příběhy nejsou až tak zajímavé. Jako odpočinkové počtení ale proč ne.

Šest odpočinkových povídek z deseti.

1 27.12.2019

Výběr krátkých příběhů, které jsou psané jako rozhlasová hra. Odehrávají se v různých dobách ve 20. století (někdy je to docela těžké identifikovat kdy přesně), ale obvykle je důležitým prostředím vesnice nebo nějaké hodně malé město, kde se všichni lidi znají. Je tam tedy určitá vesnická estetika, kde jsou různé staré chalupy, chlapi v hospodě, husté neprostupné lesy, počasí ovlivňující úrodu a tak podobně... Upřímně řečeno, nic, co by mě kdovíjak zajímalo.

Hlavně se ale v snad každém příběhu vyskytuje určitý prvek Záhady. Může jít o zločin jako krádež či dokonce vraždu, ale vždy se skrz dialogy rozplétá ta záhada, takže tu máme vlastně určitou detektivkou. Bohužel musím říct, že někdy mě fakt zajímalo, jak to asi dopadne, a snad vždy mě rozuzlení zklamalo. Například si tu dva lidi povídají o pěti různých lidech... Podezřelí, řeknete si. Jenže autorka spolu s postavami pak dojde k postavě číslo šest - a to je pachatel! Samozřejmě to takhle neplatí u všech povídek, ale rozhodně vás nečeká žádná opravdová detektivní práce, ve které byste si mohli dumat nad tím, kdo to asi udělal.

Pro mě bylo tohle docela originální a neobvyklé počtení, ale bohužel mě taky nějak zvlášť nebavilo. Některé povídky byly zábavnější, některé míň, ale téměř nikdy se mi nelíbila pointa.

Pět vesnických záhad z deseti.

27.12.2019

Novela, kterou dnes zná hodně lidí především díky filmu s Audrey Hepburn (nejsem výjimkou). Budu se na něho muset znovu po letech podívat, ale pokud si dobře vzpomínám, tak předloha se dost liší. Předně nejde o pohodovou romantiku, ale spíš docela smutný příběh, i když pár zábavných momentů se taky najde.

Snídaně u Tiffanyho se točí kolem jedné dívky jménem Holly, která fascinuje hlavního vypravěče i hromady mužů, co se kolem ní neustále točí. Kromě krásy je na Holly zajímavá určitá kombinace jednoduchosti a sofistikovanosti. V lecčem je naivní, ale taky si umí jít za svém, což v jejím případě často znamená to, že tahá z chlapů peníze. Velmi jednoduše by někdo tuto postavu mohl popsat jedním slovem začínajícím na K a končícím na RVA, ale Trumanu Capotemu se daří jí zajímavě vykreslit.

Jak už jsem řekl, nejedná se o žádnou velkou romanci, protože hlavní hrdina, začínající spisovatel, si udržuje od Holly úspěšně odstup, takže spíše z povzdálí sleduje její romantické avantýry a destruktivní životní styl.

V každém případě Snídaně u Tiffanyho není až taková depka, jak by se možná podle mého popisu mohlo zdát. Je to spíše taková delší povídka o jedné nepříliš šťastné dívce z venkova, co touží po úspěšném životě ve velkoměstě. Kniha má dobře popsané postavy, ale možná na můj vkus se tam toho neodehrálo tolik, abych si k nim mohl najít bližší vztah. Možná ten odstup autora byl na mě příliš velký.

Posmutnělá novela se zajímavými postavami.

Sedm fascinujících zlatokopek z deseti.

1 15.12.2019

Původně jsem koupil tuhle knížku mamce, ale už ji měla, tak jsem se rozhodl ji přečíst. No, moc se mi nelíbila.

Předně kniha přímo na obálce slibuje variaci na slečnu Marplovou. Ne že bych s ní někdy něco četl, ale předpokládám, že jde o detektivky. Tuhle knihu bych detektivkou nenazval. Ano, je tam nějaký zločin, ale ten se odehrává úplně na pozadí. Důchodkyně si žijí své šílené životy (k tomu se ještě vrátím), a do toho je občas nějaká zmínka o tom, že tohle a tohle smrdí, že došlo k tomuhle a tomuhle, někde kdesi... Čekal jsem alespoň velkolepé finále, kde babky usvědčí kriminálníka, ale ani to tam není.

Babičky na útěku jsou především bláznivým příběhem o stařenkách ve Finsku, které se snaží nějak pozitivně dožít. Jedná se o relativně pestrou sbírku důchodkyň, některé jsou lépe naladěné, některé milují operu, jedna by furt mluvila o eutanázii... Zdejší babičky jsou "na útěku" v tom smyslu, že odešly z domova důchodců, protože tu jedna fušerská firma rekonstruuje takovým způsobem, že se tam dlouhodobě nedá existovat. Jedna ze stařenek má bohatého šamstra, který je ubytuje v supermoderním bytě, kde nechybí ani hlasitá televize s nemravnými pořady či striptérská tyč, takže o údiv stařenek je postaráno.

Postavy a ústřední příběh nejsou vůbec nezajímavé. Místy je to slušná sranda a je taky zajímavý podívat se na to, jak si žijou důchodci ve Finsku. Hodně se tam kritizují určité aspekty jejich systému, že mi z toho bylo trochu smutno... Na druhou stranu furt se tu kritizuje třeba to, že jejich asistentky, co je zadarmo koupou, oblíkají, masírujou a vaří jim, jsou příliš mladé, nezkušené a unavené. Předpokládám, že normální český důchodce s jejich bolestí tak souznět nebude.

Babičky na útěku mě ale nakonec nenadchly hlavně kvůli tomu, že detektivka to teda není vůbec, i když to i sama kniha svým způsobem naznačuje, a že ty jejich eskapády nejsou zlé, ale rozhodně ne tak zajímavé, abych si o nich musel číst 300 stran. Zas taková bžunda to není. A to je tohle druhý díl trilogie... Není to špatné čtení, ale jsou mnohem lepší oddechová čtení.


Pět nedetektivních babiček z deseti.

14.12.2019

Několik příběhů se Sherlockem Holmesem. Jde o docela úderné povídky, ve kterých se obvykle nejdříve rozmlouvá někde v klídečku a pak bum-prásk nějaká akční sekvence, kde se to úvodní povídání promění v nějakou tu pointu. Někdy ta pointa je skvělá, někdy spíš obyčejná, někdy jsem měl i pocit, že nás trochu Doyle vodí za nos, ale obvykle to funguje. Po několika povídkách se ale v každém případě začínají příběhy lehce opakovat, jen se mění prostředí a občas je v příběhu nějaká o trochu zajímavější postava.

Dvoujazyčné vydání je super v tom, že můžete srovnávat překlad s původním textem. Na druhou stranu anglický text obsahuje český překlad pod čarou u některých slov, které by měly být pečlivě vybrané, ale dám ruku do ohně za to, že to tak nebylo - vybírala se tam slova v podstatě náhodně (někdy jsou vybraná úplně lehká, zatímco těžká se nechají nepřeložená) a překlad těchto slov je jen opsaný z nějakého slovníku, takže tam kolikrát ani nemáte definici, která se hodí do kontextu dané věty.

Sedm šokujících zvratů z deseti.

24.11.2019

Kniha, kterou jsem dostal kvůli názvu od kamarádů (hodí se hezky k Ňadru, Zlatému kondomu a Strašidelné vagíně). Jedná se o výbor díla jednoho chlápka, který asi není dnes zdaleka tak známý jako býval za svého života. Tenkrát to tedy sice nebyla až taková celebrita jako jeho kámoš Jaroslav Hašek, ale měl docela výsadní postavení v tom, že se živil psaním básní a povídek. Z jeho textů je pak docela znát, že si dobře uvědomuje, jak vládne peru a psaní si užívá.

V téhle obsáhlé sbírce je nějaká ta jeho poezie, různé příběhy z vesnického prostředí a poté vzpomínání na Haška. Ve všem se ukazuje charakter autora, který byl tulákem, co rád pil, bavil se s lidmi a taky ho zajímá určitá česká vychytralost. Jasně tam zmiňuje a nestydí se za to, že z psaní o Haškovi mohl vydělat peníze, protože to lidi tak zajímá, i to, jak se nechal vydržovat různými mecenáši umění či alespoň využil nějakého toho velkostatkáře, co měl volnou světničku pro pana umělce.

Jak jsem říkal, Kuděj psát uměl, i když já nejsem zrovna ten typ, kterého by nějak extra zajímala vesnice na počátku 20. století. Vzpomínání na Haška jsem si užíval víc, a to taky proto, že mě víc zajímá život ve městě.

Kuděj pro mě rozhodně nebude představovat nějakého literárního génia, o kterém bych chtěl všude vyprávět, ale četlo se to dobře.


Sedm píšících tuláků z desti.

2 24.11.2019

Obsáhlá sbírka povídek od F.S. Fitzgeralta ukazuje, že psal hodně dokola podobné věci. Většinou tam jsou bohatí nebo alespoň hodně vyšší třída, která řeší své milostné problémy. V lecčem se s tím může ztotožnit i "obyčejný" člověk, například to, jak nečekaně může zamilovanost ochladnout, jak okolnosti mění vztahy apod. Fitzgeralt se vlastně trochu cynicky vysmívá klasickým romantickým příběhům a ukazuje, že není žádné "a žili spolu šťastně až do smrti".

Je tu taky zajímavý aspekt toho, jak tehdejší boháči byli velkými celebritami. Asi bylo ještě málo filmových a hudebních hvězd, takže s penězmi přicházela i taková prestiž, že váš osobní život hned dopodrobna probíraly bulvární noviny. Pro mě to bylo trochu zvláštní a vlastně i otravné v tom, jak hlavní postavy neustále přemýšlí, co na to řekne veřejnost, jako by to byly nějaké hvězdy... Přitom nic extra zajímavého neumí nebo se alespoň se svými schopnostmi v podstatě narodili. Buď se v povídkách vyloženě flákají, anebo jdou pracovat, aby za rok dva shromáždili bohatství - a mohli se zase flákat...

Výjimkou v této sbírce je povídka o Benjmaninu Buttonovi, což je zde taková krátká vtipná záležitost - žádné velkolepé drama jako ve filmové adaptaci. Pak je ještě správně šílená povídka o jednom mega-boháči, kde jeho jmění přesahuje představitelnost většiny smrtelníků a momentálně má obří obydlí s rodinkou na nezmapovaném území kdesi v horách, které úzkostlivě tají a nebojí se přitom i zabíjet. To mi trochu připomínalo až Chucka Palahniuka, i když tahle povídka není zdaleka tak promyšlená a logická.

Celkově zajímavý pohled na dílo tohoto amerického spisovatele, i když to není úplně můj šálek čaje.

Pět zamilovaných milionářů z deseti.

1 24.11.2019

Čapka mám moc rád, ale tenhle román byl pro mě místy utrpení. Nápad s náhodně vynalezenou výbušninou, která se může stát neuvěřitelně mocnou zbraní, a tak se o ní přetahují světové velmoci, je super, ale bohužel je tenhle užvaněný román zaměřený z 90 % na romantické kratochvíle hlavního hrdiny. Inženýr Prokop je mrzout, který se vždy zamiluje do nějaké krásné záhadné dívky, tvrdí, jak ona je ta úplně nej, aby na ni v zápětí zapomněl kvůli jiné holce. Celé mi to připadalo takové uslintané a dětinské.

Pět otravně zamilovaných chlapů z deseti.

5 24.11.2019

Tak slovenský horor jsem asi ještě nečetl. No a díky Jozefu Karikovi si teď budu myslet, že Slováci si to v hororu dost dávaj. Trhlina má neuvěřitelně obyčejný příběh, a přesto je velice čtivý, napínavý i vyloženě strašidelný. Hlavní hrdina Igor nejprve narazí na tajemné nahrávky někoho, kdo se zbláznil v slovenském pohoří Tribeč, což musí neodvratně skončit tím, že se tam s dalšími lidmi vydá, aby si na to posvítil. V podstatě je to Blair Witch na slovenský způsob.

Jak to, že ale takovýhle okoukaný námět má 300 stran a přesto je to tak podmanivá kniha? Karika totiž na čtenáře chrlí jeden spisovatelský trik za druhým a je v tomhle úplnej kouzelník. Od začátku tvrdí, že se to opravdu stalo a k přesvědčivosti přidává různé internetové zdroje (které opravdu existují, ale... no, to je na delší diskuzi). Transkripce záznamů působí důvěryhodně díky přeřekům, nesrozumitelným částem a tak podobně. Většinu knihy se taky neděje nic, co by se opravdu nemohlo stát, na první pohled se nezdá nic přehnané a nereálné.

Skvělé jsou postavy. Jsou všichni dost nedokonalí, především hlavní hrdina je často spíše antihrdina, protože se přiznává k dost sobeckým, až temným myšlenkám... To ho ale činí dost přesvědčivou a autentickou postavou. Kniha je taky originální tím, že se v ní neustále přemýšlí nad tajemnými jevy, zpochybňují se, ale především se vážou na různé teorie o jiných dimenzích, a to všechno je ještě později nabaleno na slovanské mýty.

Trhlina je opravdu hodně dobře napsaný horor. Je to fakt promyšlená kniha, na které se toho dá hodně chválit. Na druhou stranu tím, jak se úpěnlivě snaží kniha čtenáře přesvědčit, že se to stalo, mě víc nutí k tomu, abych nacházel věci, kvůli kterým autor pěkně kecá. Odpustím mu to, ale dám mu kvůli tomu menší hodnocení.


Osm nepříjemných lesních procházek z deseti.

11 16.08.2019

Zajímavá experimentální kniha. Kurt Vonnegut v úvodních kapitolách slibuje čtenáři (a matce vojáka), že napíše knihu o bombardování Drážďan, mimořádně krvelačné události druhé světové, originálním způsobem - a to také dodrží.

Čekal jsem různé bizarní příběhy z války, a těch se mi taky dostalo. Rozhodně jsem ale nečekal, že jeden z hlavních hrdinů je přesvědčený o tom, že umí cestovat v čase. V rámci svého života tedy. Plynule skáče do dětství, do války, do manželského života... a taky do budoucnosti, která je dle všeho jen vysněná. Autor jasně naznačuje, že jeho kniha není sci-fi a hrdina cestuje v čase jen ve své hlavě. Vlastně se nejedná o nic jiného než vzpomínání na různé části jeho života, což je vlastně standardní způsob vyprávění, i když to zrovna tady není chronologické.

Je to zábavné, ale taky velmi zvláštní, protože hlavní hrdina je posedlý mimozemšťany. Věří, že byl jimi unesen a že se jednou dočká velké slávy. Upřímně, netuším, jestli to má být nějaká paralela, metafora nebo prostě jen ukázka nějakého psychologického jevu. Vím jen, že mě to bavilo číst, ale zároveň to bylo trochu někdy náročné a taky to možná nebylo úplně to, co jsem chtěl číst v souvislosti s drážďanským bombardováním, což je mimořádně zajímavé téma.

Originální a zvláštní knížka, která je zajímavě pojatá, ale fanouška Vonneguta ze mě neudělala.


Sedm skoků v čase z deseti.

3 02.08.2019