Ninjer komentáře u knih

Kniha, kterou jsem dostal jako dárek (opravdu!). Vypadá to na pěknou prasárnu... což taky je, ale zároveň je to překvapivě dobrý čtení.

Carlton Mellick III je jedním z předních spisovatelů žánru Bizarro, v němž se dějí neskutečně bizarní a nechutné věci, což tamější postavy moc nepřekvapuje. V této knize jsou tři povídky a každá se nějak týká sexu. Ve Strašidelné vagině hlavní hrdina zjistí, že pohlavní otvor jeho přítelkyně mluví a dokonce v sobě schovává jakýsi podivný svět, a tak se ho na její nátlak vydává prozkoumat. Potom je tu Porno v srpnu o natáčení pornofilmu na moři, na němž herci ztroskotají, a neustále usínají a probouzí se do měnící se reality, a na závěr tu máme Fantastické orgie o chlápkovi ve swingers clubu, v němž si účastníci předávají zmutované sexuálně přenosné nemoce, které zvětšují pohlavní orgány či třeba přidávají křídla nebo šupiny.

Všechny povídky jsou velmi zábavný a čtivý (snad jen Strašidelná vagína by mohla být podle mě kratší), autor se moc nezdržuje popisy prostředí a atmosféry, ale zároveň jeho neskutečně ujetá fantazie jede na řádcích na maximum. Hádám, že se v bizarnostech hodně inspiruje u Japonců - u nich jsou takové věci možná i ve školních čítankách, ale pro západního čtenáře je určitě tohleto dílko pořádně nezvyklým čtením.

Zároveň se ale nejedná jen o sled nechutností a ujetostí. Každá povídka má nějakou "hloubku". Hlavní hrdinové se třeba často snaží vyhovět svým partnerkám, až to bývá dojemné, a především v snovém příběhu o pornohercích na moři si člověk taky může nacházet různé významy (i když autor tvrdí, že rozbory vysokoškoláků o tom, jak kritizuje prázdnost pornoprůmyslu, jdou mimo něj).

Především je ale Strašidelná vagina ujetou zábavou plnou netypických, ale poměrně originálních obrazů - ale zase pokud znáte japonský ujetosti, tak můžete mít i pocit deja vu (jako já, ehm). Každopádně si rád přečtu další dílka Mellicka, případně další knihy z podobného žánru.


Sedm bizarních ujetostí z deseti.

8 01.09.2018

"Všimněte si, co vše dokázal Cimrman z mapy vyčíst. Cituji: 'Zemi českou co do jejího povrchu lze charakterizovat jako hory, doly, černý les. Hlavní město: Kostelec nad Černými lesy. Černých lesů je tolik, že Čechy jsou jedním z předních dodavatelů ebenového dřeva pro celý hudební svět. Dřeva se užívá nejvíce k výrobě klarinetů a ebenových tyčí pro školní pokusy. (...) Kulturní centra: středisko básníků Rýmařov, okultistický Duchcov a letovisko jihočeských zbohatlíků Prachatice.'"

Pokud by náhodou někdo Járu Cirmana neznal, tak tohle je jeden z jeho typických aspektů: hra se slovy, která dosahuje až absurdních rozměrů. Tahle útlá knížečka obsahuje přepisy vybraných dílů rozhlasového pořadu "Nealkoholická vinárna U Pavouka", v níž postava Járy Cimrmana vznikla. Některé vtipy a nápady se potom znovu použily nebo dále rozvíjely v divadelních hrách, ale většina textu alespoň mně (který dosud ještě pár her neviděl plus mám sklerózu a nic si nepamatuju) přišla jako svěží dílo o Cimrmanovi. Knížka je jinak opravdu krátká a hodně prostoru vyplní i různé obrázky jako třeba nákresy Cimrmanových šílených vynálezů.

Celkově příjemná a často vtipná záležitost.


Sedm předních českých géniů z deseti.

2 25.08.2018

Pokračování bestselleru Hadrový panák, který jsem jaksi nečetl. Dostal jsem už rovnou tuhle "dvojku", ve které si drsňácká seržantka Baxterová po náročném pátrání po sériovém vrahovi dlouho neodpočine, protože je tu další týpek, co si hraje na Hannibala Lectora.

Loutkář je thriller ve stylu filmů jako Mlčení jehňátek, Vraždy podle Jidáše či Sedm... Je tu nějaký tajemný masový vrah, co vraždí velice barvitým způsobem, svými oběťmi se předvádí a daří se mu před policií dlouho utíkat, protože je k tomu všemu taky génius nebo tak něco. Autor Loutkáře už asi i koukal na seriál Hannibal, který je proslulý až abnormálními nechutnostmi (scenáristům bych nesvěřil pohlídat ani křečka), a tak už vymýšlí vraždy a jiné násilnosti na hodně vysokém stupni. Bohužel pro něho však papír snese víc než film - nebo prostě není tak dobrý spisovatel - protože jím líčené nechutnosti nejsou nic, co by mě nějak zvlášť zarazilo.

Celkově vraždy a jejich vyšetřování na mě neudělaly příliš velký dojem. Policie a tajné služby jsou docela dost neschopní a vrahův monumentální plán mi nepřišel nijak zvlášť působivý. Teoreticky se tam dějí jakoby velkolepý věci, spoustu mrtvých, chladnokrevného násilí, vražd, plán epických rozměrů... Ale v podání autora mně to nepřišlo moc zajímavý. V knize jsou navíc i nějaké zvraty, ale některé se dají očekávat, další jsou zase poněkud nereálné.

Musím ale pochválit to, že se kniha dobře čte a má hodně fajn postavy, díky kterým jsem se dobře bavil. Hlavní hrdinka je příšerná partnerka, hrozná kamarádka, ale relativně slušná vyšetřovatelka (hlavně oproti všem těm jiným mamlasům) a hlavně je to drsňačka, která zábavně nejdřív koná a potom přemýšlí. Fakt hodně slušná (anti)hrdinka.

Interakce mezi postavami, kde nechybí ani vyloženě komediální scény, patří pro mě k tomu nejlepšímu z knihy. Vlastně možná by bylo lepší, kdyby se Daniel Cole vykašlal na nějaký rádobyšokující vraždy s nesmyslnými sériovými vrahy a napsal prostě jen sitcom nebo romantickou komedii o podivínech od policie.


Šest nesmyslných nechuťáren z deseti.

1 17.08.2018

Festival Fantazie pořádá soutěž, v níž se různí začínající literáti snaží zapůsobit svými povídkami na porotu, která má ráda brutalitu a nechutnosti, a to v co nejbizarnější podobě. Tohle je výběr toho nejlepšího za dva roky.

Zezačátku jsem byl nadšený. Pokud jsem to bodování správně pochopil, na začátku máme výherní povídku a pak se propadáme v žebříčku hlouběji. První povídky jsou proto fakt skvělé. Většinou jsou krátké, úderné a nápadité. Máme tu parafrázi na Perníkovou chaloupku, opileckou sebezmrzažující hru, korporátní horor a tak. Autoři se snaží šokovat, což se jim u mě sice nestalo, už jsem zvyklý na kde co, ale jejich nebojácnost na mě působila osvěžujícím dojmem.

Přibližně v polovině se ale najednou autoři nebojí psát dlouhé povídky, ačkoliv nemají příliš nápadů ani uměleckého talentu. Někteří mají dokonce i problémy s pravopisem. V druhé části mě tedy sem tam něco pobavilo, ale už se tu dostáváme jen k ujetému průměru, někdy spíš podprůměru a hůř.

Asi se to dalo u takového soutěžního výběru čekat, ale stejně mě mrzí, že v jedné knize máme tolik dobrých věcí i tolik odpadu.


Šest bizarních krváků z deseti.

09.08.2018

Knížka s pěkně bulvárním názvem (díky které jsem ji dostal jako dárek od narozeninám) je překvapivě dobře napsaným a často i docela odborným psychologickým dílem.

Psychoterapeutka Jeanne Saferová v něm vypráví velké množství příběhů, které zná od svých pacientů, přátel a dokonce se i svěří se svými osobními zkušenostmi, a všechny se týkají nějaké podoby lásky. Máme tu chorobnou lásku, které se někteří nemohli zbavit mnoho let, ale také nacházení lásky v pozdějším věku či třeba konec velkých přátelství, což v lecčem pocitově připomíná klasický rozchod.

Jsou to často extrémní případy, nad kterými budou kulit oči i zkušení "vztahoví poradci" amatéři, ale díky tomu je kniha zatraceně zábavná. Navíc autorka jakožto profesionální psycholožka nám vždy hned v závěru příběhu přispěchá s nějakým tím odborným vysvětlením, rozklíčuje jako detektiv, proč se hrdinové daného příběhu tak divně chovali, proč si vybrali takhle divného partnera nebo proč si tolik nevěřili.

Jak jsem říkal, skvěle se to čte a rozhodně to nejsou nějaké smyšlené, stokrát ohrané rádobydramatické milostné storky z Chvilky pro tebe. Spíš velmi zajímavé a poměrně odborně napsané zamyšlení nad tou iracionální věcí jménem láska.


Osm knih se zavádějícím názvem z deseti.

4 18.07.2018

Kultovní německá knížka ukazující vážnou problematiku těžkých drog. Četl jsem (resp. poslouchal jako audioknihu) starý překlad, který u nás mohl vyjít za Komančů, protože ukazoval zkaženost Západu v 70. letech, díky čemuž překlad obsahuje občas vtipné termíny typu "kšefťák" (dealer).

Kniha je zaměřená proti drogám, slouží jako velké varování, ale líbilo se mi, že se nesnaží jen lacině šokovat. Je napsaná velice realisticky a z pohledu mladé dívky, která patří k nižší střední vrstvě. K těžkým drogám ji nakonec nestáhne jen "problémová mládež", ale především disfunkční rodina, což je právě ta nejpodstatnější příčina, kde to všechno začíná.

Čtenář se toho o drogách a o tom, jak "fetky" fungují, dozví možná víc, než by chtěl. Někdy je to pořádně drsná záležitost, která zvlášť mladé čtenáře vyděsí, ale musím říct, že na mě působilo dost hrozivě i vyobrazení 70. let v Západním Berlíně, kde školství a celková občanská společnost rozhodně nebyla na takové úrovni jako dnes, takže bylo snazší cítit se odcizeně a zdeprimovaně. Minimálně v místech, kde hlavní hrdinka knihy žila.

Na závěr se musím přiznat, že jsem myslel, že se jedná o knihu pouze inspirovanou skutečnými událostmi, ne že to je autentická zpověď mladé feťačky. Takže je mi teď blbý kritizovat občasnou zdlouhavost a že se mi zdá, že na svůj mladý věk dokázala hlavní hrdinka až moc hezky a literárně popisovat různé své stavy (nakonec to bude buď redakční úprava, nebo výjimečný talent dané holky)... Ale ve vší úctě k jejímu životnímu příběhu se mi to prostě občas moc dlouhé zdálo, nemělo to takový "drive", jak by mohlo mít.

V každém případě je to pro tu autenticitu a realistický přístup k drogám velmi zajímavá a důležitá kniha.


Sedm kšefťáků s háčkem z deseti.

2 07.07.2018

Psycholožka je vězněm ve svém vlastním obrovitánském domově, protože po prožitém traumatu nedokáže vylézt ven. Z nudy pozoruje sousedy, a to by to nebyl knižní thriller, aby se v tak příhodně rozehrané situaci neodehrálo nějaké to drama.

Žena v okně si u mě získává body tím, že hlavní hrdinka je vášnivá cinefilka, a tak s nadšením mluví o různých noir filmech, thrillerech od Hitchcocka a dalších stylových stařešinách. Hned je navíc člověku jasné, že autor při psaní právě z těchto snímků čerpal, a to je mi sympatický.

K hrdince Anně Foxové jsem měl ovšem trochu ambivalentní vztah, protože na to, jak jí dobře jdou šachy, jsou její detektivní schopnosti dost chabé. Nejspíš to prostě nebyl autorův záměr, ale mě docela mrzelo, že tu nemáme nějakého geniálního detektiva nebo aspoň někoho, kdo není aspoň občas schopen zachovat chladnou hlavu. Místo toho je tu poměrně křehká (i vlivem své nemoci a alkoholismu) a chybující žena. Ale proč ne.

V knize je velký počet zvratů, ale bohužel jsem téměř všechny čekal. Nakonec mně to však ale tolik nevadilo, protože kniha je výborně napsaná. Je opravdu velice čtivá a ke konci, po odhalení jednoho velkého zvratu, se od ní skoro nedá odtrhnout.

Žena v okně nepředstavuje žádné geniální dílo, ale je to zatraceně zábavná a napínavá záležitost.

Osm knih, které prosí o zfilmování, z deseti.

6 25.05.2018

Měl jsem chvilku dilema, jestli se do téhle knížky vůbec pustit. V kontextu dnešní doby (a doby, kdy byla vydaná) se jedná o velice kontroverzní téma - Francii ovládnou muslimové, kteří nastolí v celé zemi konzervativní Islám. Před přečtením jsem si radši trochu zagoogloval, s čím mám vůbec tu čest a jestli jsem si jen omylem nekoupil knihu nějakého konspiračního teoretika z Aeronetu. A ne, autor je docela slavným a uznávaným francouzským pisálkem.

Hodně čtenářů o knize píšou, že je to varování před Islámem (ti rozjetější už mluví o velmi blízké vizi pro Evropu), někteří naopak říkají, že je to pro Islám reklama. Můj názor je takový, že když už, tak spíš tahle kniha zvýší pravděpodobnost, že se nějaká zahalená snědá holka v tramvaji dočká vulgarismů od nějakýho vlastence se sandály a ledvinkou.

Autor popisuje, jak se dostane do čela politiky vychytralý muslim, který dokáže využít politické korektnosti a frustrace moderní generace. Ženy mají sice omezená práva, ale nemusí přemýšlet a mají život jednoduše nalinkovaný, chlapi (i když jen privilegovaná část) si zase můžou užívat mnohoženství. Že by se něco tak jednoduše a rychle rozšířilo, jak je popisováno v knize, mi přijde jako nereálná pitomost, protože takových jednodušších žen a frustorvaných hovad podle mě není. Dokonce ani ve Francii ne.

V každým případě je kniha čtivá a docela dost mě bavilo akademické prostředí a životní cesta hlavního hrdiny, profesora literatury. Je to taky slušnej frustrát, ale zábavnej, hlavně když mluví o francouzských autorech.

Knihu Podvolení beru jako takový zábavný postapo. Místo Islámu by tam mohl být jiný vzrušující/děsivý strašák. Však taky autor měl původně v plánu psát o radikálních křesťanech (hups). V knize jsou zábavní inteligentní hajzlíci a autor umí fakt skvěle psát. Ale jako celek mi to dvakrát sympatický není.


Šest ďábelských muslimů útočící na naše tradiční hodnoty (sic) z deseti.

5 02.05.2018

"Myslím, že je úžasné, jak to se svým zrakovým postižením zvládáte, Rosemary."
"Ale prosím vás, říkejte tomu slepota," skočila jí do řeči Rosemary. "Co vážně nesnáším, je ta vyhýbavá politická korektnost. Jsem slepá, pro Krista Pána! Jsem slepá!"
(...)
A baronesa Hollyoaksová, pamětliva skutečnosti, že Rosemary nemá ráda politickou korektnost, se otázala: "Slyšela jsem, Rosemary, že jste se podruhé vdala, tentokrát za Jihoafričana. Není to negr?"

Britský premiér Edward Clare to myslí dobře, ale dost narazí, když v jedné politické debatě bez přemýšlení odpoví, že samozřejmě jezdí vlakem, že jedním jel zrovna minulý týden, ale nedojde mu, že na něho novináři vyšťourají, že vlakem v poslední době jel jenom s mašinkou čů-čů s dětmi na pouti. Před posměchem se premiér rozhodně dočasně utéct do ústraní. V převleku za přestárlou ženou se vydává se svým překvapivě bystrým bodyguardem na tajnou cestu po Anglii, aby zjistil, jak si obyčejný anglický lid žije.

Sue Towsendová, slavná autorka tajných deníků Adriana Molea, napsala na počátku tisíciletí tuhletu satirickou věc. Stejně jako Adrian Mole je i tohle dobrá bžunda, akorát tady samozřejmě pořádně tepe do společenských a dalších problémů Británie. Zaměřuje se na "obyčejné lidi", konkrétně tedy na chudší vrstvy, a ačkoliv ukazuje i tu divočejší část s lupiči a drogovými dealery, je jasné, že je autorka politicky hodně nalevo. Celou knížku vlastně britský premiér dostává sežrat, co všechno způsobil (i když těžko říct, jestli je to jeho vina), a hlavním tématem je vlastně to, jak jsou politici odtržení od obyčejných starostí pracujícího lidu. To mi tolik nevadilo, i když v podání Towsendové teda vypadá Velká Británie jako depresivnější místo než bratislavský nádraží.

Spíš mi vadilo, že knize chybí pořádná katarze či povedenější finále. Je to spíše sled vtipných situací, z nichž některé už jsou zatraceně absurdní (například manželka premiéra si stojí za tím, že se musí s velkou parádou pohřbít amputovaná noha syna její služebné, protože si myslí, že se tím zavděčí obyčejnému lidu). Ale Towsendová píše skvěle, takže je to nakonec velmi dobrá zábava.


Sedm transvestických premiérů z deseti.

1 07.04.2018

Tyrion pořád nikde. Na konci nám George R. R. Martin osvětlí, že to udělal schválně. Rozhodl se v jedné své knize (v této edici rozdělené na dvě) věnovat se pouze jedné části svého světa, kde se nachází jen určité charaktery, abychom nemuseli příliš dlouho čekat mezi jednotlivými postavami na jejich rozjeté příběhy.

Ještě že tak. Tímhle způsobem se může v knize věnovat postavám ve svém klasické tempu... tj. čekačka cca 100 stránek na pokračování jejich děje.

Ale i když to Martin s množstvím postav neuvěřitelně přehání (nejlepší je, když začne vyjmenovávat každýho lůzra v davu, co má na sobě a odkud je), tak o nich pořád píše mistrovsky. Celý ten svět je neuvěřitelně živý a působivý.

V této části není tolik dramatických a epických scén, ale pořád je to zatraceně dobrá knížka.


Osm hodin čekání na Tyriona z deseti.

3 25.03.2018

Blíží se prezidentské volby v Česku a nečekaným černým koněm se stává Novák, který sice plácá blbosti, ale lidé mu naslouchají. Vše pozorně sleduje jeho mladá sarkastická asistentka.

Mnohá témata, která si Stanislav Biler do své satiry vybral jsou správně aktuální (bulvarizace médií, macho společnost, ovlivnitelnost lidí...), ale humor mi přišel dost obyčejný. Jsou to takové ty hlášky a vtípky, kterým bych třeba na Facebooku v komentářích dal lajk, ale v beletrii velmi rychle omrzí.

Moc mě nebavily ani samotné postavy, kde prezidentský kandidát Novák je částečně parodie na Babiše, ale částečně je to bez nadsázky retard... a taková kombinace mně přišla prostě zvláštní a ne moc zábavná. Hlavní hrdinka je poměrně fajn, ale na konci začne docela trapně drsňačit.

Kniha se jinak snadno čte, protože je v ní hromada dialogů a Biler píše krátkými údernými větami. Pár vtípků je slušných, ale jako román u mě Nejlepší kandidát moc nefungoval.


Pět zpackaných prezidentských voleb z deseti.

8 11.03.2018

Po bitvami nabité Bouři mečů se opět dostáváme spíše k pomalému budování budoucích velkých konfliktů. A jako by George R. R. Martin těch postav a odlišných kultur neměl dost, tak v Hostině pro vrány přidává mnoho dalších. Ale pro oboje má veliký talent, takže to tak nevadí. Zamrzí však, že tentokrát už nečekáme 100 stran na další děj ke své oblíbené postavě. Teď už čekáme celou knihu (Tyrione, kde jsi???).

Osm lidožravých vran z deseti.

1 30.01.2018

Krátký román z dystopické budoucnosti, ve které je společnost otupělá televizními stěnami a jinými technologiemi, díky níž slepě přijímají skutečnost, že stát vede neustále války a mládež se běžně baví násilnostmi. V tomto světě jsou jedním z klíčových aspektů tzv. požárníci, kteří nehasí oheň (domy jsou už ohnivzdorné), ale vyhledávají a pálí knihy, jež jsou považovány za škodlivé. Jedním z těchto požárníků je Montag, který začíná o svém poslání pochybovat.

V knize je spoustu skvělých nadčasových myšlenek a poměrně dobře se čte. Určitě oceňuju, že něco takového bylo napsáno v 50. letech, kdy se toho ještě tolik o totalitních režimech nevědělo. Za dokonalou knihu ale 451 stupňů Fahrenheita nepovažuju.

Bradbury se na můj vkus příliš často vyžívá v emocionálním popisování různých skutečností. Takže i když má často našlápnuto na zajímavou akci (např. je tu nebezpečný robotí pes, který nesnáší hlavního hrdinu), často je napětí trochu rozmělněné v dlouhých popisných odstavcích. Místo nich bych se radši více dozvěděl o načrtnuté dystopické společnosti a konkrétních lidech v ní. Je tu třeba velitel požárníků, který je pro hlavního hrdinu nebezpečným protivníkem, ale má evidentně velmi načteno. Vystupuje proti knihám, ale dokáže mnoho z nich citovat a využívat je k ospravedlnění názoru, jak jsou nebezpečné a jak vám udělají v hlavě guláš. Z nějakého důvodu mi to ale nepřipadá moc důvěryhodné, že by se někdo tak vysoce postavený netajil svými znalostmi knih. Nevidím u něho žádnou motivaci, proč by je měl tak nenávidět, když se vlastně v knihách tak vyžívá.

451 stupňů Fahrenheita je velice zajímavá kniha, která má stále co říct, ale jako dobrodružný příběh není až tak působivá.


Sedm nespálených knih z deseti.

7 17.12.2017

Postarší britští manželé se vydávají na velkou cestu po Evropě se svým mladistvým synem. Bohužel pro hlavu rodiny jím ale syn pohrdá a manželka mu oznámí, že po dovolené od něho odejde.

Hlavním hrdinou románu od mého nového oblíbence Davida Nichollse je právě tento tatínek, kterého musí většina čtenářů hned instinktivně litovat a fandit mu. Je to racionální vědec, který se svým logickým pohledem na svět často naráží u umělěcky založené manželky i syna. Ale snaží se a navíc svou manželku léta vroucně miluje. Postupem času se však ukazuje, že situace v rodině není vůbec tak jednoduchá a že za napětí v rodině může především on sám. V knize se proplétá přítomnost (dovolená) a minulost, v níž zjišťujeme, jak se s manželkou seznámili, jak se k sobě přistěhovali, vzali se, počali dítě... A je čím dál smutnější sledovat, jak se hlavní hrdina postupem let proměnil. Začal být žárlivý, egocentrický, majetnický a ještě víc asociální. Kdybych si měl pomoct seriálem Teorie velkého třesku, tak se změnil z Leonarda v Sheldona.

V každém případě nečekejte nějakou vážnou sociologickou studii - Román Tři na cestě je především velice zábavný a hlavně překvapivě napínavý. Nicholls si umí udržet čtenářovu pozornost, takže sem tam přijde nečekaný zvrat a vy nejspíš budete chtít vědět, jak tohle asi dopadne. Navíc kdo už něco od Nichollse četl, ví, že tohle není obyčejná romanťárna, takže to může dopadnout opravdu všelijak.

I když zase musím říct, že si u Nichollse trochu připadám, jako když čtu romantickou knihu napsanou pro chlapy. Super britský humor a pohled muže na věc třeba ocení i ženy, ale nemohl jsem si nevšimnout toho, že ženské postavy v jeho knihách bývají... prostě super. I zdejší manželka je parádní. Je krásná, inteligentní, zajímavá a k nedostatkům svého manžela velice trpělivá. Neříkám, že je dokonalá - ale k dokonalosti má zatraceně blízko.


Tři na cestě je šíleně zábavná kniha o jedné rozpadající se rodince plná humoru i smutných momentů.


Devět chlapských romanťáren z deseti.

3 14.11.2017

V malém švédském městečku je ve vaně nalezena mrtvola místní krásky s podřezanými žilami, ale na sebevraždu to přeci jen nevypadá. Mladá spisovatelka Erika a mladý policista Patrik spolu odhalují temná tajemství ukrývající se v na první pohled mírumilové komunitě.

Rozhodl jsem se ponořit do vod severských detektivek, a náhodně jsem si vybral tuhle knížku, která je prý dost oblíbená. Je hodně čtivá, ale i když není příliš dlouhá, stejně jsem z ní měl pocit jedné příliš natažené epizody Vražd v Midsommeru. Samotné vyšetřování je spíše odhalování spletitých rodinných a romatnických vztahů, ale výraznou část zabírá taky osobní život hlavní hrdinky.

Vyšteřování mě docela zajímalo a postavám jsem docela fandil. Docela. Policajt Patrik je fajn, Erika taky není špatná baba, ale trochu mě štvala, když občas bez zjevného důvodu tají zásadní informace před policií (kromě důvodu, aby příběh víc gradoval) a taky bych od hlavní hrdinky detektivní série čekal trochu větší "koule", když přijde na řešení domácího násilí.

Celkem slušná detektivka, ale inspektor Barnaby a seržant Troy jsou zábavnější.

Šest zmrzlých mrtvol z deseti.

4 04.11.2017

Lidstvo v blízké budoucnosti na tom není nejlíp. Znečištěná Amerika je rozdělená na části, kde přežívá chudoba, a na malé části, kde se majetným daří žít slušné životy. Stát však musí své obyvatele oblbovat drogami a televizí. A v jejich moderní televizi, tzv. "vévé", teď frčí vysoce oblíbená reality show Běžec, v níž démonizovaná chudina utíká před zbytkem USA - slušní občané ho musí nahlásit, aby ho státní policie zabila dřív, než vás všechny znásilní.

Námět je poměrně béčkový, ale zpracování Stephena Kinga je prostě perfektní. Dystopický svět je výborně vymyšlený, působí realisticky a v lecčem byl nadčasový - ignorování globálního oteplování, strašení z "nepřizpůsobivých", ale taky tu King tepe i do levice, když se ukáže, že vznikl protirasistický zákon zakazující vulgární označení pro černochy, který byl přehnaný a snadno se zneužíval. Věčně zapnutá televize připomene 1984, ale zde není těžké si představit, jak jejich reality show (napsáno v době, kdy ani tento výraz neexistoval) opravdu udrží pozornost lidí a zmanipuluje bohatší část společnosti. Chudina je tu představována jako odporní zločinci, takže kdo by se nechtěl té "rakoviny společnosti" zbavit, a to ve stylu akčních filmů.

Průšvih pro bohaté (a zároveň paráda pro čtenáře) je, že se hlavním aktérem Běžce stává chudý chlápek, který kromě nezištné motivace (umírá mu malá dcerka) je taky sympaťák, jemuž to fakt pálí. Je zvyklý přežívat v těžkých situacích, má i nějaké to vzdělání, ale především má hromadu tzv. "selského rozumu". Zároveň to není žádné neviňátko, takže umí být i pěkným drsňákem. Prostě Ben Richards je fakt výborný protagonista.

Running Man je vysoce napínavý thriller, který neustále překvapuje, zvrat střídá zvrat, a temný svět budoucnosti je tak úžasně vymyšlený, že bych si hned přečetl další knihu ze stejného prostředí.


Devět zabijáckých reality show z deseti.

6 08.10.2017

Třetí díl pětidílné trilogie Stopařova průvodce galaxií...a trochu se obávám, že tahle kultovní sága bude mít sestupnou tendenci.

Začátek je vyloženě slabý a děj roztříštěný, často až surrealistický. Různé odbočky z Průvodce bývají moc fajn, ale o to větší je pak zklamání, když se kniha vrátí do podivného děje. Přibližně v polovině se konečně začne rýsovat nějaký pořádný příběh, a to o podivných bílých malých zabijáckých robotech, kteří mají na svědomí smrt mnoha planet, a hlavní parta, složená z posledních dvou pozemšťanů, jednoho Stopaře a excentrického prezidenta galaxie, má zachránit vesmír.

Celkově ale je velmi nerealistické, že by zrovna tahle cháska někdy něco dokázala (parta z Červeného trpaslíka jsou oproti nim profesionální vesmírná armáda), ale vzhledem k tomu, že mají loď běžící na nepravděpodobnostní pohon... A nejen to. V tomhle díle už se Douglas Adams utrhl ze řetězu a schválně popisuje jednu maximálně nepravděpodobnou událost za druhou... S tím, že už se to moc ani nenamáhá vysvětlovat.

Mimochodem děj z předchozích dílů se moc neřeší, takže nezjistíme, proč si nechal prezident galaxie Záfod Bíblbrox upravit mozek a romantické napětí mezi Trillian a Arthurem je tu minimální. V prvním díle mimochodem Trillian randí se Záfodem, ale tady se to moc neřeší, asi se na něho někdy naštvala, každopádně v knize je to všem to jedno.

Bohužel jakákoliv práce s postavami je tu dost mizerná. Douglas Adams Stopaře píše hlavně kvůli různým šíleným vtípkům o vesmíru, které jsou někdy vynikající, někdy ne až tak zajímavé. S každým dílem je těch dobrých vtipů méně a nudných pasáží více.


Šest nepravděpodobných hvězd z deseti.

5 28.09.2017

Ani jsem nemusel jít do kina, aby mě zklamala Temná věž. I když tady jsem to trochu čekal, protože první díl Kingovy fantasy ságy jsem se už kdysi číst snažil.

Kniha Pistolník by se dala rozdělit na tři části. První je Rolandovo putování postapokalyptickou krajinou, kde sem tam narazí na nějakou osadu a lidi v něm, kteří už bývají unavení životem, opíjejí se a sem tam jsou agresivní. Tahle část je úplně v pohodě, a kdyby taková byla celá kniha, vůbec bych nebrblal. Pak však přichází cesta s malým chlapcem, kde se kromě občasných flashbacků do Rolandovy minulosti neděje v podstatě nic, a tak moje pozornost umírala rychleji než rodina Kennedyů. A na konec přichází část nejhorší, část filozofická. Stephen King umí hodně věcí, ale druhej Platón to fakt není. Sranda je, že suverénně nejzábavnější, nepoutavější a "nejkingovější" je doslov o tom, jak s kamarády zamlada našli barevné papíry a všichni je chtěli popsat něčím výjimečným. Všechny části (kromě doslovu) spojuje to, že postavy nejsou nijak zvlášť vykreslené. Paradoxně čím víc se v knize objevují (Roland, Muž v černém...), tím méně o nich víme. Chápu, že mají asi být metaforou, reprezentovat síly dobra, zla, přírodního řádu a bůhvíčeho, ale... to mě fakt nebaví.

Temná věž přesto zaujala hromadu lidí po celém světě, takže je asi dobře, že ty papíry našel a tolik let na téhle fantasy věci pracoval. Pro mě ale Rolandova sága určitě nebude.


Pět mlčenlivých záhadných postav z deseti.

1 10.09.2017

V druhém díle Stopaře se naše parta (excentrický prezident vesmíru na útěku, jeho přítelkyně, dopisovatel pro Stopařova průvodce a poslední muž planety Země) dostane - jak už název napovídá - do luxusního podniku, kde můžete díky různým hrátkám s časem a prostorem (nechtějte to po mně vysvětlit) sledovat při žvýkání stejku konec vesmíru, života a vůbec. Samozřejmě se hlavní hrdinové zapletou do další šlamastyky a poklidná večeře je nečeká.

Návštěva restaurantu obsahuje pár skvělých scén, ale překvapivě mě nebavila tolik, jak jsem čekal, a následný útěk z tohoto podniku začal být dost matoucí a zvláštní. Velkou část knihy se mi dostalo podivného, nezáživného děje s dobrými a někdy naprosto vynikajícími hláškami. Na konci přichází další nečekaná změna prostředí, v níž se Ford a Arthur dostanou na planetu podobnou Zemi spolu s jakýmisi opičími lidmi, ale především zástupci světa, který měl zaniknout, ale nezanikl - to jen třetině obyvatelstva nakecali, že se blíží armagedon, aby je vyslali na "záchranný let" co nejdál od nich. Takže Ford a Arthur trpí mezi línými budižkničemy, agresivními generály, co preventivně vyhlašují válku opuštěnému ostrovu, manažéry, co nevymysleli kolo, protože nejdřív musí podniknout průzkum trhu, jaká je po kole poptávka a jakou barvu kola by zákazníci nejvíce ocenili... a taky jsou tam kadeřníci z nějakého důvodu.

Co se týče postav, tak se toho moc nezměnilo. Zafod je docela zajímavý, ale rád ho nemám, Ford a Arthur jsou fajn, ale pořád často chováním zaměnitelní (jen Ford je sebevědomější) a Trillian je pořád úplně k ničemu postava. Naopak září depresivní Marvin, se kterým je skvělá sranda.

Poslední část (cca posledních 30 stran) je naprosto úžasná zábava, zbytek je fajn.


Hodnotím sedmi večeřemi na konci vesmíru z deseti.

4 23.08.2017

Konečně jsem si přečetl první díl z kultovní pětidílné trilogie. Znáte to - ručník, paranoidní android, smysl života je 42... Pokud ne, tak na vás občas lidi koukají divně, když jejich narážky nepochopíte (obvykle proto, že většinu času koukají ostatní divně na NĚ). Já jsem viděl pouze starý povedený seriál a nový nepovedený film, takže konečně doháním tenhle svůj velký literární rest.

První díl Stopařova průvodce po Galaxii je skvěle ujetá komediální sci-fárna, která je velmi kreativně napsána. Obyčejný Angličan Arthur Dent jednoho dne zjistí, že se mu chystají zbořit dům, což si měl zjistit na příslušném úřadu. Pozemská byrokracie je ale potrestána, když se ukáže, že se planeta Země taktéž neinformovala na příslušném úřadu ve své galaxii o plánované intergalaktické dálnici, a tak bude zbourána ještě dřív než dům Arthura Denta (vlastně technicky vzato najendou). Nebohý Arthur je ale včas zachráněn svým kamarádem Fordem, u něhož se ukáže, že je mimozemšťanem a dopisovatelem nejoblíbenější encyklopedie o vesmíru a životu v něm, a společně se vydávají na společnou kosmickou cestu, v níž jde každou chvíli o život.

Že je Stopař pořádná sranda asi nemusím zdůrazňovat. Douglas Adams si skvěle střílí z byrokracie, náboženství a lidstva obecně. Postavy jsou taky velmi zábavné, jen je velká škoda, že se (minimálně v prvním díle) moc neprojevují. Arthur a Ford jsou si svými hláškami občas příliš podobní a dívčí část party Trillian je v knize spíše jen na ozdobu. Především je ale divné - i když možná pro Stopaře příznačné - jak jsou hlavní postavy téměř pořád pasivní. Dějí se jim šílené věci, ale oni z toho vždy nějak vyklouznou, aniž by se museli snažit. Pomáhá jim především loď Srdce ze zlata, která jezdí na nepravděpodobnost, díky čemuž vzniká pro knihu taková deus ex machina. Smrtelné nebezpečí se může ve vteřině změnit v plejtváka a jede se dál.

Na druhou stranu postupné objevování šokujících informací kolem Země, která není nakonec tak bezvýznamná, jak se na začátku knihy naznačuje (ve Stopařově průvodci má pouze jednoslovné heslo: "Neškodná"), už měl asi autor promyšlené a ty dokáží čtenáře svou absurditou správně překvapit.


Zatraceně zábavná knížka se zvláštně pasivními hrdiny.

Osm ručníků z deseti.

7 28.07.2017