Ninjer komentáře u knih
Timothy Snyder je podobný sluníčkář jako já, jen o něco větší skeptik. A když vás straší někdo, kdo je s vámi názorově konzistentní, je to docela děsivý.
Tenhle krátký horor shrnuje, co se teď politicky odehrává v zemích Evropy a USA, a předpokládá, že to bude horší. Proto se Snyder rozhodl vám také udělit nějaké rady, kde hlavní rolí hraje odvaha, kritické myšlení, ale taky připravenost.
Je to docela inspirativní čtení, ale těžko říct, jestli vám tato knížka dokáže zachránit život, když třeba vypukne třetí světová nebo se začnou zase stavět koncetráky. Občas je to taková depka, že mohl Timothy na konci ještě přihodit pár rad na nejefektivnější sebevraždu.
Každopádně nechci tohle dílo shazovat. Jak už jsem naznačil, uvádí se v knize mnoho faktů, jde k meritu věci a je velmi čtivá.
Osm hroutících se demokracií z deseti.
Čarodějový učedník na způsob Warcraftu. Mladík s (příšerným) jménem Khadgar se má učit u excentrického mága Medivha, jehož síla nemá ve světě obdoby. Pokud Khaadkagrrr přežije a nezblázní se, možná spolu i vyřeší záhadné vraždy čarodějů.
Tahle fantasy knížečka je příjemně přímočará. Žádné větší odbočky, jen plynulý a místy docela napínavý příběh toho učedníka, co se jmenuje jak Klingon. Postupně se odkrývají různá tajemství, dojde i na zvraty...
Ujetý český úvod vám slibuje pomalu nejlepší fantasy od dob Pána prstenů a Bible, na což zapomeňte. Dobře se čtoucí fantasy to ale je. Kromě chvalozpěvu překladatele mě ale nemile překvapil i závěr, který se snaží na poslední chvíli z obyčejného příběhu udělat něco neobyčejného. U někoho to určitě zaboduje, ale mně to slušně zkazilo závěrečný dojem z knížky.
Slušné obyčejné fantasy o kouzelnících, které se na konci trochu zblázní.
Sedm potrhlých čarodějů z deseti.
Zajímavý průřez Čapkovou tvorbou. První část knihy je úžasná - různé povídky původně publikované v novinách a vybrané věci z Povídek z jedné a druhé kapsy. Tady Čapek hýří fantazií a skvělými nápady. Neskutečně jsem si přibližně půlku knihy užil.
Bohužel mě vůbec nezaujaly ukázky z jeho cestopisů. Tam Čapek jen ukazuje svůj barvitý jazyk, ale obsahově jeho popis různých koutů světa šel úplně mimo mě a docela jsem to prozíval.
V knize jsou i výňatky z jeho knih o chovu psů, a to mě taky nezaujalo. Částečně je to proto, že mám radši kočky, částečně proto, že na počátku 20. století se chovali lidé k psům o dost drsněji. Topení štěňátek included. Takže mi u čtení bylo všelijak, rozhodně mi to nepřišlo milé a roztomilé, o což se zde Čapek snaží.
Potěšily mě ale také "apokryfy" (zde vtipné variace na mytologické příběhy) a vynikající Čapkovy citáty.
Celkově zajímavý Čapkův výběr. Ale ne každý Čapek třpytívá se.
Sedm Čapků z deseti.
Válku s mloky jsem četl jako komiksovou adaptaci, ale tohle je jiný kafe. Předně je velká část knihy v postmodernistickým stylu - místo klasického vypravování kapitoly předstírají reálné odborné články, transkripce, úryvky z knih... Díky tomu se dozvídáme o mlocích opravdu hodně do detailu. Rozebírají se z pohledu biologického, obecně vědeckého či třeba i jejích společenský vliv. A upřímně, možná je toho občas příliš mnoho, protože je pak kniha místy náročnější na čtení.
Zbytek knihy je velké dobrodružství, občas i s hororovým nádechem. Čapkovi mloci jsou zatraceně působivou bytostí, na kterou jen tak nezapomenete.
Válka s mloky je nadčasové dílo, které by si zasloužilo nějakou hodně propracovanou seriálovou adaptaci, třeba od HBO. Má potenciál vyrazit dech celému světu.
Osm mlaskajících monster z hlubin z deseti.
Matylda je jedna z klasických děl mistra pohádek Roalda Dahla, kterého Česko poznává spíše až v nedávné době. Hlavní hrdinka Matylda je holčička, která nastupuje do základní školy, kde se ukazuje, že má velký talent na učení, ale také na různé lumpárny.
Větší část knihy je o tom, že se k Matyldě chovají odporně její vidláčtí rodiče a sadistická ředitelka a ona jim to vrací skrz různé promyšlené plány. Potom kniha docela zvážní, skoro se promění ve viktoriánské drama, a ještě k tomu přibudou zvláštní schopnosti. To mě docela zarazilo. Do té doby je kniha docela realistická, ale pak to v jedné části skoro vypadá, že Matyldu navštíví profesor Xavier a přidá se k X-menům.
Matylda je docela roztomilá dětská knížka... když přehlédneme to, že tam (nejen) Matyldu neustále šikanují nějací zlí lidé.
Sedm lumpáren z deseti.
Dopředu jsem o téhle knize nevěděl vůbec nic. Upřímně řečeno jsem si podle názvu a obálky myslel , že půjde o nějaké historické drama, třeba o vyrůstání afroamerické holčičky na jihu USA. A ona je to zombies knížka.
Začátek knihy je dost působivý. Vidíme holčičku, která sice není černoška (zajímavost: ve filmové adaptaci JE černoškou, tam si většina postav prohodila barvu kůže z nějakého důvodu, co jsem tak viděl na fotkách), ale zato má takový menší problém. Je zombíkem. Ale nějakým chytřejším zombíkem, protože přemýšlí jako normální dítě, dokonce jako nějaké vysoce inteligentní dítě. Lidští přeživší se jí ale stále bojí, a tak je držená ve speciálním vojenském zařízení, kde se k ní a dalším dětským zombíkům nechovají moc hezky. Mají však jakési školní vyučování, kde se můžou pevně přikurtováni k židlím vzdělávat.
To se děje asi prvních 100 stran a je to hodně dobrý čtení. Je to depresivní drama, kde jsou drsní vojáci, co musí dělat svou práci, a učitelé, kteří jsou vlivem zombie apokalypsy dokonce v ještě o trochu větším stresu než v současném světě.
Pak se kniha ale promění v poměrně klasickou zombie jízdu. Máme tu malou partičku přeživších, co musí někam cestovat, a kterou ohrožují jak živí mrtví tak živí živí, co jsou často větším nebezpečím než lidožravá monstra. A bohužel tahle část už není zdaleka tak dobrá. Může za to hlavně skutečnost, že postavy ve skupince nejsou příliš dobré. Chápu jejich motivace a tak, ale učitelka je příliš hysterická, což si drsný voják nechává příliš moc líbit... Vědátorka je až absurdně sadistická a sobecká a mladý voják je taky docela blbeček. Nejsou to úplně špatné postavy, často mají své světlé chvilky, ale rozhodně to nebyla skupina lidí, o které si chci číst zbylých 300 stran.
Pak je tu ještě holčička alias inteligentní zombík, což je v podstatě postava bez jakýchkoliv chyb (ehm, tedy kromě toho, že touží po tom žrát lidi), ale přiznám se, že mi byla velice sympatická po celou dobu knížky. Vlastně je pro mě tahounem celého románu, bez ní si tuhle zombiárnu ani nechci představovat.
Docela oukej zombie knížka s dobrými částmi a sympatickou zombie-holčičkou.
Šest lidí sežraných zombies z deseti.
To se takhle jeden "obyčejný" muž rozhodne napsat na pokraji své smrti životopis o svém "obyčejném" životě. Román se odehrává před více než 100 lety, takže nejdřív tu máme vcelku milé nostalgické vzpomínání na vyrůstání na vsi, kde se pěstovala řemesla, děti si hrály prosté hry a hlavní hrdina vyrůstal v citlivého a chytrého mladíka, co půjde studovat a poté pracovat na dráhu, která ho vždy tak přitahovala...
A najednou, v půlce knihy, se začne ozývat druhý vnitřní hlas. A po něm třetí i další. A všichni začnou upozorňovat na to, že hlavní hrdina při prvním vyprávění zamlčel pár skutečností, které jsou přeci jen dost důležité. Tady najednou Karel Čapek dost zdrsní a román začne být slušně temnej. Čtenáře čekají znepokojující scény týkající se sexu a různých špatných vlastností, které běžně nedáváme najevo.
Čapek píše brilantně a tohle je především filozofické zamyšlení nad životem, jak ho vnímáme a jak ho prožíváme. Je to jakási dekonstrukce života, kde se vracením k různým klíčovým událostem a jejich rozkladem vzniká dost nelichotivý a komplikovaný obraz něčeho, co může působit na první pohled jednoduše a správně.
Strhující a nadčasová kniha od českého velikána.
Devět "obyčejných" životů z deseti.
Další kniha s bizarním názvem, kterou mi darovali přátelé. Vysokoškolský profesor se promění v ženské ňadro. V skoro dvoumetrovou slepou kozu, co si tak polehává v nemocnici, kde si s ním odborníci nevědí rady. To je v podstatě celý děj knihy (no, spíše povídky, má pouze 70 stran).
Roth ale není žádný amatér, napsal fůru knih a některé jsou i hodně oceňované, dostal dokonce i Pullitzera. Od začátku je vidět, že autor umí pěkně psát, a že nepůjde jen o nějakou prasárničku, ačkoliv na nějaké ty nemravnosti taky dojde.
Kniha je zajímavá díky postavě hlavního hrdiny, který nejprve přijme svůj zvláštní stav poměrně s klidem, ale následně začne propadat paranoie. Jeho myšlenkové pochody jsou poměrně originální, jedná se o velmi inteligentního a vnímavého člověka, a právě v nich se dá taky najít nějaká ta satira, kterou se české vydání chlubí přímo na obálce.
Poměrně zajímavá a zábavná jednohubka.
Mladá maminka Lucie je v osmdesátých letech na dovolené v Jugoslávii, kde si začne povídat s autorem knihy o tom, jestli by neměla emigrovat. Dohodnou se, že budou dvanáct večerů rozmlouvat o tom, co je vlastně to Československo zač, čím si prošlo a proč je takové, jaké je.
Pavel Tigrid jen tak nemluví do větru, ale v knize vychází jako důsledný historik z hromady relevantních zdrojů - knih, dopisů, oficiálních dokumentů... - a postupně skládá obraz Československa. A je to pořádně depresivní obrázek. Autor se snaží být nezaujatý, neustále upozorňuje na to, že pravda není často jednoduchá a snaží se podívat na věci z různých úhlů, ale stejně tu prosakuje jeho názor. Například ukazuje mnoho odporných věcí, které (nejen) nám provedl Sovětský svaz, nebo představuje ve velice nelichotivém světle Edvarda Beneše.
Samotná Lucie má v knize minimum prostoru. Ukazuje se jako archetyp tehdejší mládeže, která má nějaké přibližné ponětí o historii své země, ale zároveň ji "politika" příliš nebaví. To Tigrid jde často opravdu až neskutečně do hloubky a tato kniha tudíž může sloužit jako taková propracovaná dějepisná učebnice - 300 stran knihy jsou nahuštěné fakty, zajímavostmi a taky nějakým tím zamyšlením nad událostmi 20. století jako První republika, Mnichovská dohoda či Pražské jaro... Je to poutavé, ale zároveň taky dost náročné čtení.
Osm depresivních historických knih z deseti.
Čtivý Šabach tentokrát s příběhem, který se výjimečně odehrává až po revoluci. Ale ani zde se autor politice úplně nevyhne, protože vidíme divoké devadesátky, v nichž bujela korupce a vystrkovala růžky i mocná mafie.
Ramon ale není nijak zvlášť depresivní, naopak jde o poměrně veselou a nostalgicky působící knihu o klukovi z malé vesnice za Prahou, který si stejně jako další obyvatelé vesničky zvykají na svébytného indiána, jenž se u nich usídlil.
Téma připomene spíše dětské knížky, ale to Ramon určitě není, protože Šabach zde ukazuje své oblíbené témata jako komplikované milostné a rodinné vztahy. Přesto, jak už jsem psal, jde spíše o pohodové a občas i dosti vtipné čtení.
Sedm překvapených vesničanů z deseti.
Knížka Petra Šabacha, ze které trochu čerpá film Pupendo. Stejně jako u Občanského průkazu je hlavní hrdina klučina, který prožívá mládí v komunistické době a snaží si co nejvíc užít tu náročnou dobu, v níž vám kdejaký kádrovák mohl zničit nebo alespoň pěkně znepříjemnit život.
V Opilých banánech se ale tolik politika neřeší. Nevidíme tu tolik konfliktů s esenbáky či dokonce tajnou policií, ale vidíme především různé "klukoviny" hlavní party. A upřímně řečeno jde v mých očích často i o těžký kalibr, když třeba kluci děsí lidi předstíranými rvačkami či utíkají z hospod bez zaplacení. Taky se v knize pořádně chlastá, především táta hlavního hrdinu je těžký alkoholik, který se každou chvíli ocitá v protialkoholické léčebně a je schopný prochlastat peníze na dovolenou v Chorvatsku.
Opilé banány jsou ale hlavně sbírkou různých příhod a historek posbíraných od Šabachových kamarádů, a protože jsou i velmi dobře napsaný, dobře se knížka čte a mnohokrát jsem se u ní dobře pobavil. Možná bych ale uvítal silnější děj a asi i o něco sympatičtější postavy.
Sedm prochlastaných let z deseti.
Podtitul této knihy by mohl být "Můj život před Monty Pythony". Většina fanoušků Johna Cleese ho zná díky jeho působení v komediálním uskupení Monty Python, ale ačkoliv je kniha poměrně obsáhlá (skoro 400 stran), na Pythony téměř nedojde - jejich spolupráci se věnuje jen jedna menší kapitolka plus je zde krátce popsáno jejich znovusetkání, když vyprodali několikrát O2 arénu.
Bylo by fajn tohle vědět dopředu, ale Cleese je naštěstí zajímavá osobnost. Za nejlepší část považuju začátek, kde se věnuje svému dětství a studiu. Popisuje své zážitky s podivínskou matkou a na chlapeckých školách, kde narážel i na dost drsné věci. John Cleese se zajímá o psychologii, takže se snaží leccos vysvětlovat z psychologického hlediska a zajímavě nad svým životem rozmýšlí.
V druhé části se hodně věnuje tomu, jak se mu rozjela herecká kariéra v divadle a v televizi. To je taky fajn a zde taky pěkně popisuje různé své kolegy z brandže, ale postupně už to trochu ztrácí dech. Nemluví moc o Pythonech a většina jeho kamarádů komiků není moc známá a hodně se v jeho vzpomínkách střídají, takže už se nejedná o tak záživné čtení jako u vyprávění o škole (Cleese byl dokonce krátce i učitelem).
Celkově mě překvapilo, že John Cleese na mě vždy v rozhovorech působil jako sebevědomý suverén, ale zde čtenáři od začátku ukazuje svou citlivější stránku, je velmi sebekritický a hodně si ze sebe dělá srandu.
Samozřejmě Cleese je taky vtipný člověk a tak je kniha napsána s lehkostí a humorem jemu vlastním. Obsahuje i nějaké ty zábavné historky, ale především je to zamyšlení nad jeho životem, které je protkané kvalitním humorem.
"No nic" je velmi fajn biografie jednoho Pythona.
Sedm chybějících Pythonů z deseti.
Rudiš napsal další, snadno se čtoucí knížku. Chlapi se schází v sauně a mudrují, stěžují si, vtípkují, hádají se a lehce se nám odkrývá i jejich temnější minulost.
V knize jsou téměř výhradně dialogy, jen místo "Honza řekl" zde máme místo jmen ustálené popisy postav typu "Ten, co je v důchodu" nebo "Ten, co byl mistrem republiky ve stolním tenise". To je docela zajímavý koncept. Postav je totiž v knize poměrně dost (kolem deseti), takže kdyby tam byl jenom "Jarda" a "Pepa", mohl by se v tom člověk ztrácet. Jenže já jsem se v tom občas ztrácel i tak, protože Rudiš občas uvede rozhovor tímto strohým popisem a pak už jen vidíme za sebou jdoucí věty, kde si musíme pamatovat, kdo spolu hovoří.
Tolik to nevadí, upřímně řečeno jsem to tolik neřešil a spíš se nechával "unášet" jednotlivými rozhovory, protože i když to je často takové plkání, tak je to napsáno skvěle a velmi zábavně. Autor krásně vystihuje různé archetypy Čechů a jejich řečičky. Češi si ze sebe dělají srandu a kritizují se často, a proto je až malým zázrakem (ve skutečnosti spíš daný velkým talentem autora), že "čecháčkovské" řeči místních chlapů působí svěže, stále zábavně a nikoliv jako klišé.
Ústředním tématem je "chlapáctví", kde před sebou v sauně chlapi machrují především o sexu, ale nebojí se postupně odhalovat i svá zranitelná místa. Postavy jsou fajn, ale rozhodně to jsou spíš takový macha, se kterými bych já osobně do asi hospody nešel.
Pohodová zábavná knížka o životě (některých) českých chlapů.
Sedm chlapů v sauně z deseti.
Petr Šabach, autor knižní předlohy Pelíšků, mi zatím jako spisovatel unikal. Rád jsem si ale přečetl tuto útlou knížku, na jejíž základě byl natočen skvělý stejnojmenný film. Stejně jako ve filmu jsou i zde různé neuvěřitelné historky z komunistického marasmu z pohledu mladých kluků, kteří by se nejradši jen opíjeli a balili holky, jenže neustále narážejí na šikanu tehdejšího totalitního režimu.
Na rozdíl od filmu působí historky trochu nahodile, a i když jsou zábavné, tak možná i kvůli jejich úspornosti může být trochu matoucí, co a hlavně kdy se právě stalo. Obzvlášť lidi, co toho moc o komunismu u nás neví, můžou být často mimo. Ale ve srovnání s filmovou adaptací kniha nabízí (jak už to tak bývá) hlubší pohled do problematiky a života daných postav.
Především je ale Občanský průkaz výborně napsaný. Některé příběhy jsou mrazivé, některé zarážející, některé zatraceně vtipné. Super.
Osm zakomplexovaných STBáků z deseti.
Tak tohle rozhodně není kniha pro každého. Já jsem však vášnivý čtenář komiksu, od Marvelu toho mám načteno hodně a zajímá mě zákulisí komiksového průmyslu, takže tohle je pro mě naprostá trefa do černýho.
Sean Howe je borec. Ve své 450stránkové bichli se postupně zabývá vývojem Marvelu od počátku 20. století, kdy ještě ani Marvel oficiálně neexistoval, až po žhavou současnost. A soustředí se především na lidi. Howe efektivně popisuje všemožné autory i vedení a především ukazuje spoustu trápení, kteří lidé pod záštitou tohoto podceňovaného média zažívali. Autor se ale ani nevyhýbá popisům různých zásadních komiksů, které ovlivňovaly komiksovou historii.
Především je tato kniha prostě božsky napsaná. Často je to drsně kousavé - Howe nemá problém bez patosu kritizovat cokoliv - ale nikdy to není vyloženě zlé a cynické. Těžko říct, jak ta kniha může působit pro někoho, kdo toho o prostředí komiksu moc neví, ale pro mě byla četba téhle knihy jako sledování kvalitního seriálu od HBO. Úplně mě pohltilo číst si o všech těch šílenostech, které Marvel a jeho pracovníci zažívali.
V knize převažují smutné okamžiky a jen málokdo by si asi po přečtení této publikace řekl, že by chtěl pro Marvel v minulosti pracovat. Vše kolem Stana Leeho, Jacka Kirbyho a Stevea Ditka mi připadá dost depresivní. Ale čtení pro mě nebyla jen depka, protože ta šílená jízda Marvelu je taky pořádně zábavná a ani Howe neopomíjí skutečnost, že se jeho zaměstnancům podařilo vytvořit něco výjimečného, něco Zázračného.
Devět superhrdinských zázraků z deseti.
Asi nejmilejší knížka o psychopatovi, co existuje.
Saturnin je komorník, jenž elegantně, nenápadně a často s humorem terorizuje fyzicky i psychicky všechny, kteří jakýmkoliv způsobem stojí ve štěstí hlavnímu hrdinovi. Ten je zase pro změnu roztomile nevinným a jemným džentlmenem, který se zamilovává do krásné Barbory.
Ale bez nějakého zbytečně hlubokého rozboru - Saturnin je především velice zábavná knížka. Působí originálně, a když už si čtenář myslí, že se bude děj trochu opakovat, začne se v ní úžasně parodovat tehdejší kýčovitá literatura.
Super. Osm nebezpečných komorníků z deseti.
Veliký fanoušek Stephena Kinga ze Švédska překecal spoustu hororových autorů, aby mu poskytli do jeho sbírky různé zajímavé povídky, někdy i poměrně vzácné, téměř nikdy nevydané kousky.
U povídkových sbírek různých autorů je blbý, že se kvalita může dost lišit, takže pár skvělých záležitostí zastíní nějaká ta pruda od horších autorů. To se nevyhnulo ani téhle knize. Navíc z nějakého důvodu ty nejhorší povídky často taky bývají ty nejdelší. V tomto případě je to Vábení plamenů od Kevina Quigleyho, kde se padesát stran popisuje útěk anonymních dětí (v podstatě žádná charakteristika) před tuctovým monstrem (už si ani nepamatuju, jak vypadalo) v domě hrůzy (spíš jen nesmyslné bludiště).
Ale naštěstí je tu taky spousta vynikajících povídek. King tu má spíš takovou drastickou pocitovku (vnitřní vztek a následná vražda obézní paní), ale jsou tu i působivější věci - za asi nejlepší povídku považuju Pidžin a Theresa od Clivea Barkera o oživlém papouškovi a želvě, kteří získají lidskou podobu od anděla, co zrovna vzal do nebe jejich páníčka, z něhož se ale v průběhu příběhu vyklube pedofil (teď to zní trochu jako náhodný generátor slov, ale ve skutečnosti je to skvěle napsaná a milá záležitost). Další naprostá paráda je Strážcův průvodce o klukovi (loserovi a docela zm*dovi), který se najde v tom, že začne dělat "pána jeskyně" v dračím doupěti ve stylu H.P. Lovecrafta. Výbornou součástí je třeba taky úderná krátká povídka od Edgara Alana Poea Zrádné srdce o vraždě a pocitu viny.
Možná i díky tomu, že nejhorší povídka je přibližně uprostřed mám z téhle hororové sbírky skvělý pocit a velice ji doporučuju všem fandům hororu.
Osm hororových děsů z deseti.
Z nějakýho důvodu jsem si myslel, že to bude vleknoucí se nuda, ale na to, že je děj poměrně prostý - starý rybář loví velkou rybu - tak se jedná o překvapivě akční záležitost. Teda, alespoň stylem psaní, hlavní Stařec nestřílí na rybu M-16kou ani po ní nehází ručními granáty.
Fakt je to vcelku svižná knížka, spíše taková delší povídka, kde se hlavní hrdina jménem Santiago sem tam zatoulá v myšlenkách, ale vždy jen na chvíli. Hemingwayovi se daří efektně popisovat lov ryb, jen bohužel o rybách ani o jejich lovu nic nevím, takže plynulost mého čtení mírně narušovala všemožná rybářská terminologie. Plus jsem také nepochopil, proč se v českém překladu říká levé ruce "levička" místo "levačka" a pravé ruce "pravička" místo "pravačka".
Stařec a moře je vděčný na všemožný výklad, ale to poslední, co bych chtěl, je přemýšlet, "co chtěl autor říci". Pro mě je kniha především o tom, že se člověk nemá vzdávat svých snů, že je fajn mít nějaký svůj velký cíl, ačkoliv mu lidé nemusí rozumět, a že zároveň může být uklidňující najít si ve svém životě takovéto své malé velké cíle a jít si za nimi. Jeho věrný obdivovatel, bezejmenný chlapec, pak může být někdo, kdo za vámi půjde, když budete tu "svou věc" dělat dobře a inspirativně.
No, ale abych se do toho moc neponořil - Stařec a moře je čtivá kniha o jednom dramatickém rybářském výletu.
Sedm tvrdohlavých rybářů z deseti.
Zibura se vrací. Teda, už se spisovatelsky vracel před nějakým tím pátkem, ale já si teprve teď přečetl jeho druhou knížku. Stejně jako u "jedničky" (40 dní pěšky do Jeruzaléma) se i zde vyplatí vidět jeho stand up (tentokrát jsem viděl naživo a skoro non stop jsem se smál) i přečíst si knihu o stejném výletu. Kniha je také vtipná, ale jde mnohem více do hloubky a Ladislav nám tak dává více nahlédnout do své křehké duše nesmělého zmatkáře. Jinými slovy vidíme, že na cestách i dost trpí.
Co Ladislav říká na dané země nebudu prozrazovat, ale rozhodně je čtenářům originálním způsobem představuje a nijak zvlášť při popisování nespěchá, a tak skoro budete mít pocit, že jste si to jeho cestování prožili s ním. Jen vás tedy nebudou tolik bolet nohy a prázdný žaludek.
První kniha v Jeruzalémě byla možná o něco zábavnější, ale i v Číně a Tibetu ukazuje Zibura, že je nejen dobrý chodec, ale také i inspirativní spisovatel.
Sedm prasknutých puchýřů z deseti.
Šéfredaktor Respektu napsal jakési pásmo úvah, které rozebírá různé staré i nové nešvary v české společnosti, obvykle související s politikou. Jak podtitul "od Masaryka po Babiše" vyzrazuje, nejprve Erik Tabery rozebírá počátky 20. století (např. humanismus Masaryka, za který ho mnoho lidí nemohlo vystát), ale poměrně rychle skočí autor k modernějším problémům jako novodobí populisti, fake news, uprchlická krize, Babiš a podobně...
Kniha má tedy mnoho témat, a Tabery je vše popisuje poměrně stručně, ale zároveň se opírá o fakta a přidává různé zajímavosti a postřehy. Opuštěná společnost tak na poměrně malém prostoru nabízí opravdu hodně. Čtivým způsobem čtenáři předává ucelený a jasný obrázek o Češích a problémech, kterým momentálně čelíme. Autorovi to také nedalo a přidá i pár rad, co bychom měli dělat, aby se v Česku žilo líp... aby pak následně na základě historických zkušeností řekl, že stejně bude nejspíš hůř (ale potom zase líp).
Opuštěná společnost je takový moderní a velice zábavný dějepis. České moderní dějiny se zamyšlením - co teď s tou naší minulostí dělat dál?
Devět českých problémů z deseti.