Ninjer komentáře u knih

Čtvrtý gamebook ze série Fighting Fantasy zase zkusil něco jiného - tentokrát žánr sci-fi.

Hrát si na hrdiny, co putují vesmírem, nebylo nic neobvyklého ani v osmdesátých letech, kdy tato kniha původně vyšla. Steve Jackson se možná inspiroval sci-fi dračákem "Traveller" a bezpochyby se inspiroval Star Trekem. Jako kapitán ovládáte svoji velkou vesmírnou loď a pomáhají vám různí důležití důstojníci. S nimi se pak můžete teleportovat na planety a objevovat tak prapodivný mimozemský život. Váš Raketoplán Poutník byl vtáhnut černou dírou do paralelního vesmíru a nyní musíte tímto neprobádaným prostorem plout a najít způsob, jak se dostat zpátky. Takže nyní přátelské i nepřátelské, krásné i ošklivé, upřímné či lstivé tváře nepotkáváte v místnostech zámku či koutech lesa, nyní je budete potkávat na cizích planetách.

V tomto gamebooku jsou různé nové vychytávky, například boj, kterého se účastní více lidí (nebo mimozemšťanů) na obou stranách (přeci jen s sebou taháte ty různé důstojníky) či třeba souboj s fázery, které jsou rychlé a nebezpečné (žádné postupné ubírání životů). Dokonce může dojít i na vesmírnou bitvu mezi loděmi. Novinek je tedy poměrně dost a hezky fungují, nejde o nic složitého. Proto možná zamrzí, že Raketoplán Poutník není příliš dlouhý a moc si jich tedy neužijete.

Seznamovat se s různými planetami, kde obvykle hrozí nějaké to nebezpečí, mě slušně bavilo. Škoda jen, že je vaše posádka poměrně anonymní, nic se o nich nedozvíte. Ale to už je v této sérií gamebooků normální, že si o sobě i jiných postavách musíte v hlavě něco domýšlet (mně během jednoho náročného boje se zabijáckým androidem tragicky zahynula komunikační důstojnice Uhura).

Gamebook není až tak obtížný, ale o znovuhratelnost se tu stará opět jedna vychytávka, kterou nemám rád. Abyste hru mohli úspěšně dokončit, musíte něco ve správnou chvíli najít, tentokrát jde o dvě souřadnice na místo, které vás dostane domů. Opět jsou tyto věci maximálně schované a nedá se k nim vrátit. V Raketoplánu Poutník vás navíc ani knížka neupozorní, že si máte souřadnice někam zapsat. Musím říct, že mě ale docela pobavilo, jak drsné a dramatické je potom finále, pokud tyto souřadnice nezískáte - dojde i na sebevraždy. Věřte mi, že každý si minimálně napoprvé tenhle s chutí napsaný špatný konec přečte.


Celkově je však tahle hrací knížka příjemným vesmírným putováním.


Sedm neoficiálních Star Trek gamebooků z deseti.

3 17.04.2021

Konečně jsem si přečetl něco od tohoto hororového blázna H.P. Lovecrafta, jehož odkaz tak zkultovněl. Tento výběr od nakladatelství Carcosa pro mě vypadal ideálně, protože jsem slyšel, že mnohé jeho povídky/novely se dost táhnou. No, táhne se i tahle sbírka.

Převážná část knihy je obsažená z delších novel, ve kterých je děj jenom načrtnutý, ale jinak si v podstatě čteme přednášku na téma život Prastarých. A to dost odbornou a dlouhou. Lovecraft hodně probírá architekturu, biologii, historii i něco málo ze společenského života obřích supermonster, oproti kterým jsme my zanedbatelnými, pomíjivými mravenci. Autor to neustále rámuje vyprávěním nějakého vědce, který je z těch zjištění zděšený a na pokraji šílenství, ale pro mě to mělo spíš opačný efekt - Často je strašidelnější spíš strach z neznáma. Ne že by to nebylo zajímavé, texty jsou často originální. Například tu máme příběh o chlapíkovi, který si vyměnil tělo napříč časem s jakýmsi prastarým monstrem toužícím studovat naše mrzké, krátké lidské období. I zde je ale nakonec novela spíše několikahodinovou komentovanou prohlídkou muzea, kde vám jsou všechny exponáty pouze popisovány.

První, podstatně kratší povídky, jsou klasičtějšími hororovými povídkami. Opět jsou originální, opět se v nich šťourá a analyzuje a jsou docela natažené (kromě úvodní, několikastránkové), ale u nich mi to nevadilo, dokonce jsem si je vlastně i dost užíval. Lovecraft psát umí a jeho styl má něco do sebe. Máme tu například městečko, kam se narodilo podivné, rychle rostoucí dítě, co spolu se svými slizkými rodiči praktikuje temnou magii.

Zajímavý a originální horor, ale zcela úmorně vědecký a pseudovzdělávací.


Pět fiktivních Cthulhu encyklopedií z deseti.

3 13.02.2021

Sériový vrah Dexter se vrací a nechává za sebou mrtvoly... a nedořešené věci. První díl série o sériovém vrahovi sériových vrahů a jiných monster skončil velkým zvratem, který nebudu vyzrazovat, ale mělo to trochu zatřást s Dexterovým životem. No, nezatřáslo. Dexter pokračuje, jakoby se nic nestalo, a celá ta věc, která by v seriálu byla něčím, nad čím by si lámal hlavu celý tým scenáristů, se tu stěží okomentuje ve třech větách.

Seriál se nimral ve vztazích občas až moc a občas to bylo otravné, ale knižní Dexter má přesně opačný přístup, což taky není dobrý. Ve druhém díle je jasně vidět, jak jsou postavy jednorozměrné, slouží spíš jen jako zábavné figurky, které můžeme kdykoliv odstranit z hracího plánu. Někdo by mohl říct, že to může být tím, že takhle holt asociální Dexter vnímá svůj svět a my čteme knihu jeho očima. Jenže prostě u některých situacích by bylo potřeba nějaké drama mezi postavami. Samotný Dexter je pak jediná propracovaná postava. Je opravdu zábavným vypravěčem, který nejde pro hlášku daleko, a jeho vlastní dilemata a občas i překvapivý pohled na svět je fakt velkým tahounem knihy. Škoda jen, že když dojde na interakci mezi postavami, tak všichni kolem něho jsou spíš jenom prázdné nádoby z béčkových kriminálek. S druhou hlavní postavou, jeho sestrou Debrou, leccos prožijí, ale ve společných rozhovorech pouze řeší případ nebo se jen navzájem (někdy i vtipně) stírají. Civilní Dexter (ten, co nedává na veřejnosti najevo svou pravou temnou povahu) je celkově možná až moc velký vtipálek. Téměř neustále na všechno reaguje s humorem jako nějaký neúspěšný komik. Navenek není žádný roztomilý mimoň jako v seriálu.

Dextera nyní otravuje seržant Doakes, který ho neustále šmíruje, a tak nemá prostor na svůj oblíbený koníček (vraždění sadistických pedofilů a tak podobně). V Miami se však vyskytl i záhadný vrah, který své oběti rád rozřezává na kousky - zaživa. Narovinu říkám, že pro slabší povahy tahle kniha není, protože místní zabiják je neskutečný úchyl. Na druhou stranu mi taky jeho vraždění přišlo už trochu přitažené za vlasy. Nejsem si jistý, jestli lidské tělo takhle může fungovat... No, ale nejsem doktor (a dokonce ani sériový vrah ne).

Co je ale rozhodně už trochu otravné a nerealistické je řešení samotného případu. Celý policejní tým nikdy nedokáže vypátrat to, co Dexter během jednoho sezení u počítače nebo během meditace v autě. OK, možná je jen Dexter nějak napojený na mysl všech vrahů a úchyláků, což mu dává až nadpřirozené detektivní schopnosti. Ale šílený je, jak jeho sestra policajtka, on jakožto odborník na krev a později tajný agent z Washingtonu naprosto svobodně vyšetřují případ sériového vraha. Nikomu se nezodpovídají, nikomu nic neříkají... jakoby policie ani neexistovala. Je to tak nebezpečnější (nezavolají si třeba zálohu), ale myslím, že hlavně spisovatelsky jednodušší.

Drasticky dojemný Dexter je stále zábavný i napínavý, ale je občas příliš jednoduchý, co se týče postav i děje. Působí to už spíše jako béčkový pulpový román.


Sedm postav na zabití z deseti.

3 11.10.2020

Guy de Maupassant se snadno čte, má přívětivý jazyk a jeho povídky bývají poměrně krátké a s důrazem na pointu.

V této sbírce povídek se najdou pohodové povídky, které můžou připomenout Čakovy povídky z obou kapes, ale autor se především silně vymezuje vůči různým ošklivým lidským vlastnostem. V ústřední povídce Kulička máme vyobrazeno především nechutné pokrytectví, když se skupina lidí dostane do situace, ze které je může vysvobodit pouze zakulacená prostitutka. Drsné je, že vidíme barvitou skvadru lidí - od úspěšných obchodníků po jeptišky - a všichni se kromě "Kuličky" zachovají odporně.

Ale jak už jsem říkal, mnoho povídek je spíš pohodovějších a vtipnějších, a najdou se dokonce i dvě hororové. Jak už to tak bývá, několik povídek považuju za lepší (např. Kuličku), ale celkově si všechny drží vysokou kvalitu.


Sedm hrozných lidí z deseti.


P.S. Nakladatelství Omega už nikdy víc. Na to, že obvykle vydávají stylem CTRL+C a CTRL+V (jedná se o "public domain" knihy), tak i to dokážou zmršit, když zničehonic na nějaké straně začne chybět inerpunkce nebo třeba vypadne celé slovo.

3 27.07.2020

Právem oceňovaná sbírka (resp. sbírky) Karla Čapka. Čapkovi opravdu formát povídek jde. Jsou úderné a člověk se může tak akorát pokochat autorovým citem pro jazyk a schopností vyobrazit různé profese a typy lidí. Samozřejmě dnes to má i hodně nostalgickou hodnotu, protože se dnes žije a pracuje přeci jen jinak. Každopádně zde nejde jen o formu, obsah je totiž nadčasový a má co říct i dnešní společnosti. Některé povídky jsou milejší, jiné vtipnější, u některých může i trochu zamrazit. Všechny si ale drží svou vysokou kvalitu.

Vynikající počtení.

Osm čtivých vyprávění z deseti.

3 10.03.2020

Můj první Remarque. Chápu jeho oblíbenost, protože se čte fakt dobře, ale tématicky mi tahle kniha moc nesedla. První část se točí především kolem aut a kšeftování s nimi, druhá je zase o jedné velké lásce, která nabere dramatický spád. Do toho vidíme silné kamarádství mezi třemi chlapy, co si prošli válkou, a především Německo před druhou světovou, které je dost depresivní. Chudoba, shánění různých kšeftíků, prostituce, topení starostí v alkoholu. Tři kamarádi sice tu dobu zajímavě ukazují, ale Remarque tu klade na můj vkus příliš silný důraz na auta a romantiku, což mě v tomhle případě tolik nezaujalo.

Šest zamilovaných automechaniků z deseti.

3 25.01.2020

Zajímavá experimentální kniha. Kurt Vonnegut v úvodních kapitolách slibuje čtenáři (a matce vojáka), že napíše knihu o bombardování Drážďan, mimořádně krvelačné události druhé světové, originálním způsobem - a to také dodrží.

Čekal jsem různé bizarní příběhy z války, a těch se mi taky dostalo. Rozhodně jsem ale nečekal, že jeden z hlavních hrdinů je přesvědčený o tom, že umí cestovat v čase. V rámci svého života tedy. Plynule skáče do dětství, do války, do manželského života... a taky do budoucnosti, která je dle všeho jen vysněná. Autor jasně naznačuje, že jeho kniha není sci-fi a hrdina cestuje v čase jen ve své hlavě. Vlastně se nejedná o nic jiného než vzpomínání na různé části jeho života, což je vlastně standardní způsob vyprávění, i když to zrovna tady není chronologické.

Je to zábavné, ale taky velmi zvláštní, protože hlavní hrdina je posedlý mimozemšťany. Věří, že byl jimi unesen a že se jednou dočká velké slávy. Upřímně, netuším, jestli to má být nějaká paralela, metafora nebo prostě jen ukázka nějakého psychologického jevu. Vím jen, že mě to bavilo číst, ale zároveň to bylo trochu někdy náročné a taky to možná nebylo úplně to, co jsem chtěl číst v souvislosti s drážďanským bombardováním, což je mimořádně zajímavé téma.

Originální a zvláštní knížka, která je zajímavě pojatá, ale fanouška Vonneguta ze mě neudělala.


Sedm skoků v čase z deseti.

3 02.08.2019

Podtitul této knihy by mohl být "Můj život před Monty Pythony". Většina fanoušků Johna Cleese ho zná díky jeho působení v komediálním uskupení Monty Python, ale ačkoliv je kniha poměrně obsáhlá (skoro 400 stran), na Pythony téměř nedojde - jejich spolupráci se věnuje jen jedna menší kapitolka plus je zde krátce popsáno jejich znovusetkání, když vyprodali několikrát O2 arénu.

Bylo by fajn tohle vědět dopředu, ale Cleese je naštěstí zajímavá osobnost. Za nejlepší část považuju začátek, kde se věnuje svému dětství a studiu. Popisuje své zážitky s podivínskou matkou a na chlapeckých školách, kde narážel i na dost drsné věci. John Cleese se zajímá o psychologii, takže se snaží leccos vysvětlovat z psychologického hlediska a zajímavě nad svým životem rozmýšlí.

V druhé části se hodně věnuje tomu, jak se mu rozjela herecká kariéra v divadle a v televizi. To je taky fajn a zde taky pěkně popisuje různé své kolegy z brandže, ale postupně už to trochu ztrácí dech. Nemluví moc o Pythonech a většina jeho kamarádů komiků není moc známá a hodně se v jeho vzpomínkách střídají, takže už se nejedná o tak záživné čtení jako u vyprávění o škole (Cleese byl dokonce krátce i učitelem).

Celkově mě překvapilo, že John Cleese na mě vždy v rozhovorech působil jako sebevědomý suverén, ale zde čtenáři od začátku ukazuje svou citlivější stránku, je velmi sebekritický a hodně si ze sebe dělá srandu.

Samozřejmě Cleese je taky vtipný člověk a tak je kniha napsána s lehkostí a humorem jemu vlastním. Obsahuje i nějaké ty zábavné historky, ale především je to zamyšlení nad jeho životem, které je protkané kvalitním humorem.

"No nic" je velmi fajn biografie jednoho Pythona.

Sedm chybějících Pythonů z deseti.

3 18.02.2019

Postarší britští manželé se vydávají na velkou cestu po Evropě se svým mladistvým synem. Bohužel pro hlavu rodiny jím ale syn pohrdá a manželka mu oznámí, že po dovolené od něho odejde.

Hlavním hrdinou románu od mého nového oblíbence Davida Nichollse je právě tento tatínek, kterého musí většina čtenářů hned instinktivně litovat a fandit mu. Je to racionální vědec, který se svým logickým pohledem na svět často naráží u umělěcky založené manželky i syna. Ale snaží se a navíc svou manželku léta vroucně miluje. Postupem času se však ukazuje, že situace v rodině není vůbec tak jednoduchá a že za napětí v rodině může především on sám. V knize se proplétá přítomnost (dovolená) a minulost, v níž zjišťujeme, jak se s manželkou seznámili, jak se k sobě přistěhovali, vzali se, počali dítě... A je čím dál smutnější sledovat, jak se hlavní hrdina postupem let proměnil. Začal být žárlivý, egocentrický, majetnický a ještě víc asociální. Kdybych si měl pomoct seriálem Teorie velkého třesku, tak se změnil z Leonarda v Sheldona.

V každém případě nečekejte nějakou vážnou sociologickou studii - Román Tři na cestě je především velice zábavný a hlavně překvapivě napínavý. Nicholls si umí udržet čtenářovu pozornost, takže sem tam přijde nečekaný zvrat a vy nejspíš budete chtít vědět, jak tohle asi dopadne. Navíc kdo už něco od Nichollse četl, ví, že tohle není obyčejná romanťárna, takže to může dopadnout opravdu všelijak.

I když zase musím říct, že si u Nichollse trochu připadám, jako když čtu romantickou knihu napsanou pro chlapy. Super britský humor a pohled muže na věc třeba ocení i ženy, ale nemohl jsem si nevšimnout toho, že ženské postavy v jeho knihách bývají... prostě super. I zdejší manželka je parádní. Je krásná, inteligentní, zajímavá a k nedostatkům svého manžela velice trpělivá. Neříkám, že je dokonalá - ale k dokonalosti má zatraceně blízko.


Tři na cestě je šíleně zábavná kniha o jedné rozpadající se rodince plná humoru i smutných momentů.


Devět chlapských romanťáren z deseti.

3 14.11.2017

V druhém díle Stopaře se naše parta (excentrický prezident vesmíru na útěku, jeho přítelkyně, dopisovatel pro Stopařova průvodce a poslední muž planety Země) dostane - jak už název napovídá - do luxusního podniku, kde můžete díky různým hrátkám s časem a prostorem (nechtějte to po mně vysvětlit) sledovat při žvýkání stejku konec vesmíru, života a vůbec. Samozřejmě se hlavní hrdinové zapletou do další šlamastyky a poklidná večeře je nečeká.

Návštěva restaurantu obsahuje pár skvělých scén, ale překvapivě mě nebavila tolik, jak jsem čekal, a následný útěk z tohoto podniku začal být dost matoucí a zvláštní. Velkou část knihy se mi dostalo podivného, nezáživného děje s dobrými a někdy naprosto vynikajícími hláškami. Na konci přichází další nečekaná změna prostředí, v níž se Ford a Arthur dostanou na planetu podobnou Zemi spolu s jakýmisi opičími lidmi, ale především zástupci světa, který měl zaniknout, ale nezanikl - to jen třetině obyvatelstva nakecali, že se blíží armagedon, aby je vyslali na "záchranný let" co nejdál od nich. Takže Ford a Arthur trpí mezi línými budižkničemy, agresivními generály, co preventivně vyhlašují válku opuštěnému ostrovu, manažéry, co nevymysleli kolo, protože nejdřív musí podniknout průzkum trhu, jaká je po kole poptávka a jakou barvu kola by zákazníci nejvíce ocenili... a taky jsou tam kadeřníci z nějakého důvodu.

Co se týče postav, tak se toho moc nezměnilo. Zafod je docela zajímavý, ale rád ho nemám, Ford a Arthur jsou fajn, ale pořád často chováním zaměnitelní (jen Ford je sebevědomější) a Trillian je pořád úplně k ničemu postava. Naopak září depresivní Marvin, se kterým je skvělá sranda.

Poslední část (cca posledních 30 stran) je naprosto úžasná zábava, zbytek je fajn.


Hodnotím sedmi večeřemi na konci vesmíru z deseti.

3 23.08.2017

Když mi autor do knížky napsal přání, ať mě nesežere zombík, myslel jsem si, že mě čeká nějaká literární zombie apokalypsa. Ale bohužel, zombies se v této české fantasy v podstatě nevyskytují. Různých oblud, přeludů a rock'n'rollu je tu však dostatek.

Román se odehrává v jakési alternativní realitě, konkrétně v alternativě k současné Praze. Hlavní hrdina je lidská ještěrka, nad čímž se v hlavním městě tolik nepozastavují nejen proto, že tam žije hodně sebestředných lidí, ale taky proto, že místní naráží i na podivnější věci. Například město obývají golemové, elementálové a čarodějové, a místo metrem se tu jezdí jakýmsi dutým ochočeným červem z Duny.

Celkově Karel Doležal přichází s dobrými nápady a vytváří tak trochu chaotický, ale zajímavý svět. Kdyby se tenhle svět podařilo zfilmovat, jednalo by se vizuálně o tu nejoriginálnější (ale samozřejmě taky nejnákladnější) českou fantasy. Kniha se taky nebere vážně a čtenáři často hodí vtípek v podobě hlášky či jakési narážky. Škoda, že jsou vtipné narážky někdy těžší rozklíčovat.

Námět o tom, že kapela monster hledá jakéhosi tajemného básníka, který by jim mohl pomoct s psaním kvalitních textů, není vůbec špatný, ale bohužel se moc zajímavě neposouvá. Sice se do toho zaplete i nebezpečná sekta a létající jeptišky, ale v podstatě je děj pořád jen o tom, že postavy navštěvují další postavy a další místa a před nějakým případným nebezpečím zpravidla prostě utečou.

Zhruba dvě třetiny knihy to nevadí, ale jak už pak není co řešit, je těch tři sta stran trochu moc. Poslední třetina nejen že nenabízí nic vzrušujícího, ale stagnuje i v tom, co se knížce dařilo předtím. Už tu spíš jen vidíme změť nesourodých postav, v nichž začíná být problém se vyznat a jsou zajímavé jen svým abnormálním zevnějškem. Nevadí tolik, že se o nich příliš nedozvíme. Vadí ale dost, že mezi sebou nemají skutečně zábavnou interakci.

Celkově nabízí Zombie, chiméry a rock'n'roll impozantní svět s nepříliš impozantním příběhem.


Šest pražských příšer z deseti.

2 26.10.2022

Chtěl jsem začít tuhle recenzi tím, že Nick Carter je takový béčkovější Sherlock Holmes, ale tenhle brilantní detektiv a mistr převleků, co pomáhá policii chytat vychytralé zločince, začal vycházet v novinách o rok dříve než jeho slavnější kolega. V každém případě Nick Carter nejčastěji vycházel v časopisech a "šestákových románech" a u nás si našel cestu i do téhle knížky sestávající se z několika jeho případů.

Nick Carter je mladý detektiv, který už má v těchto povídkách za sebou celou řadu případů. Používá dedukci, ale zároveň se nebojí ušpinit si ruce a odvážně navštěvuje různé brlohy ďábelských kriminálníků. Víc než klasická detektivka jsou tyto příběhy spíš takovým akčním dobrodružstvím. Je znát, že příběhy vycházely původně na pokračování, protože kapitoly nejen že končívají napínavým zvratem, ale také jsou mírně natahované, aby měly podobnou délku. Literární styl je ale natolik přímý a stylový, že to nijak zvlášť nevadí - alespoň tak je tomu v českém překladu těchto pořádně starých příběhů, které původně vycházely na úplném počátku 20. století - což jsem si mimochodem musel vygooglovat, protože tyto informace české vydání z nějakého důvodu tají.

Případy na sebe mírně navazují, a tak se detektiv Carter několikrát utká s nebezpečným géniem zločinu Morrisem Carruthersem a na konci dokonce i s jeho krásnou, ale snad ještě ďábelštější družkou Inez. Spisovatel přivádí Cartera na různá pochmurná místa a jeho pátrání je plné tajných chodeb a převleků. Téměř až absurdní je situace, kdy se v jednom příběhu potkají v zločineckém doupěti namaskovaný Carter s namaskovaným Carrutheresem a během boje se snaží přesvědčit zločinecké podsvětí, že to ten druhý je nějak podezřelý. Jsou to fajn příběhy, ale neštítil bych se použít výraz "braková literatura". Ale snad ve 21. století už umíme uznat i takovýto druh počtení.

Carter je místy takový Superman a autor ho sice líčí jako geniálního detektiva, ale spíše má velké štěstí a celkově mu spisovatel nadržuje. Nick Carter není tolik o detektivním pátrání jako spíš o zábavných situacích a překvapivě dobré atmosféře. Milým aspektem je také to, jak zločinci chtějí Cartera zabít a Carter je chce poslat na elektrické křeslo, ale zároveň k sobě chovají úctu a bitkám předchází jakési "verbální soutěže"... Prostě se snaží toho druhého setřít.

Zábavný detektivní brak.


Sedm detektivů ze staré školy z deseti.

2 30.01.2022

Prvotina Chucka Palahniuka, který se proslavil Klubem rváčů, není příliš dobrá. Rukopis Chucka je tu jasný, ale o to víc mě mrzelo (protože ho mám jinak rád), jak zde ta jeho snaha nepadá na úrodnou půdu.

Tento autor nepíše normální věci o normálních lidech, takže hlavním hrdinkou Neviditelných nestvůr je znetvořená bývalá modelka, která cestuje v autě s nádhernou autoritativní supermodelkou a zvláštním povrchním chlápkem, a čas si krátí tím, že během prohlídek luxusních domů a vil kradou původním majitelům drahá léčiva. A začíná to tím, že se všichni nějak pozabíjeli a my teď zjišťujeme, jak k tomu došlo. Námět je perfektní.

Zpracování je horší. V první půlce se autor až příliš zaobírá detaily, jaké šílenosti má jaká postava na sobě. Většinou jde o šatičky z co nejtenčího materiálu či kožichy z co nejvíc ohrožených druhů zvířat, ale tenhle vtip přestane být vtipný po deseti stranách. V druhé půlce tu zase máme různé detaily z plastické chirurgie. Oboje je nerealisticky přehnané, a jak už jsem řekl, nepříliš vtipné a ani zajímavé.

Taky tu jsou palahniukovsky cynické postavy komentující svět kolem sebe. To už je lepší a některé hlášky rozhodně stojí za to. Bohužel se ale tyto postavy neocitají v příliš zajímavých situacích a jejich interakce je taky pouze zvláštní.

Dalším aspektem Palahniuka je šokující zvrat na konci. No, zde je zvratů hned několik a ke konci se na sebe kupí a je to čím dál absurdnější, až to skoro vypadá, jako kdyby se Palahniuk vrátil v čase a zparodoval svou zálibu ve zvratech.


Neviditelné nestvůry jsou zajímavá kniha plná černého humoru, nechutností a různých bláznivin, která má výborný námět, ale není příliš dobře napsaná.


Pět road-tripů s modelkami z deseti.

2 21.11.2021

Komiksoví superhrdinové v literární podobě není zrovna obvyklá věc, a tak jsem se knížce rozhodl dát šanci.

V knize se objevuje poměrně dost dějových linek, protože mnoho členů Avengers zažívá na pokračování nějaké své dobrodružství, které se má až na úplném konci protnout. Bohužel většina tohoto děje je ve stylu "Superhrdina A versus Superpadouch B". Máme tu tedy knihu plnou akce, což sice k superhrdinům patří... ale rozhodně to není vše, co superhrdinský žánr nabízí. Jenže bohužel - tahle kniha je napsaná spíše jako zpracovaný scénář k nějakému akčnímu komiksu. A to hodně průměrnému komiksu, který by mohl být zábavný, kdybysme se aspoň mohli koukat na obrázky, jak tahle barevná postavička nakopává tuhle barevnou postavičku. Dan Abnett v mých očích rozhodně není tak dobrý autor, aby zaujal se superhrdiny i v beletristické formě - rozhodně ne s tímhle dílkem.

Téměř všechny postavy jsou v Abnettově podání nezajímavé. Spisovatel navíc nejspíš počítá s tím, že už znáte všechny postavy, včetně padouchů, které se ještě ve velkých filmech neobjevili, takže je jenom velmi stručně popíše a pak už čtete, jak se bitkaří či hází průměrné otřepané hlášky. Kniha nijak nevyužila příležitosti se podívat na jednotlivé postavy (které jinak mají co nabídnout) více do hloubky. O postavách se vlastně nedozvíte nic nového, a to ani v případě, že znáte jenom pár marvelovských filmů.

Kniha s Avengers je něco, co mohlo fungovat v komiksu jako taková akční jednohubka, ale nakonec je to spíše nudnější rozvleklá kniha o tom, jak hrdinové bojují zvlášť s jednou hrozbou, aby se pak spojili a bojovali s hrozbou největší. Najde se v ní pár povedených scén (např. jedna část konfliktu s Ultronem) a občas je docela fajn sledovat postavy, které jste si už oblíbili, v psané formě, ale to určitě nestačí.


Čtyři ploší superhrdinové z deseti.

2 07.11.2021

Bylo super vrátit se s touhle knížkou do dětství. Původní trilogii Hvězdných válek jsem zbožňoval a v lecčem mě fascinuje i dnes. Hvězdné války s podtitulem "Z dobrodružství Luka Skywalkera" je tzv. novelizace filmu, která vyšla ve stejném roce jako první Star Wars (s názvem "Nová naděje" přišli až později), ale u nás byl kvůli bolševickým nokům vydán až po revoluci v roce 1991.

Příběh o mladém Lukovi Skywalkerovi, který se z obyčejného farmáře stane zachráncem jakési galaxie před dávnými časy, tu snad nemusím nijak zvlášť představovat. V téhle knížečce je o něco víc prostoru na rozvíjení postav, což je hodně fajn právě u Luka, ale třeba i u Dartha Vadera, který má zajímavé interakce s dalšími imperialistickými hlavouny. Po setkání s hustým frajerem Hanem Solem se ale příběh trochu táhne a finální bitva je bohužel nudná.

Problémem je také nevýrazný spisovatelský styl. Kniha tvrdí, že ji napsal George Lucas (na hřbetě českého vydání jako George "Lukas"), ale napsal ji za něho ghostwriter. Za horší čitelnost může pravděpodobně i překlad Ondřeje Neffa. Křečovité a ne moc čtivé věty bývají ještě doplněny výrazy, které stihly za třicet let zastarat nebo se ani nezačaly pořádně používat (například se tam pořád někdo "sardonicky" směje). Některé termíny jsou přeloženy dobře (i když některé se dnes překládají jinak, např. jsou tu "laserové meče"), některé jsou strašné (např. "x-plány" místo "x-wingů").

Celkově jsem si četbu povětšinu užíval, ale upřímně řečeno nejspíš i proto, že jsem si do toho mohl představovat všechny ty filmové scény s postavami, které tak důvěrně znám. Jen těžko si představit, jaké by to bylo číst tuhle knížku bez znalosti filmu. I tak se ale jedná o působivý a originální příběh... bohužel jen v této podobě kostrbatě odvyprávěný.


Sedm kultovních vesmírných oper z deseti.

2 08.08.2021

Zajímavá a poměrně čtivá kniha, která se snaží oslovit čtenáře tím, jak je důležitá tzv. emoční inteligence. Na úvod se mluví o tom, jak v druhé polovině 20. století bylo hrozně populární IQ, jež se i stalo jakýmsi symbolem úspěchu. Kdo je v tomhle směru hodně inteligentní, musí mít v životě vyhráno. Později se však ukázalo, že to není zdaleka tak jednoduché, protože důležité a dokonce i často důležitější než tento druh inteligence je něco, co Goleman nazývá "emoční inteligencí". Tento termín nevymyslel, ale touto knihou zpopularizoval (možná znáte nesprávnou zkratku EQ - správně EI).

Knížka je poměrně jasně strukturovaná a vědecky důkladná. Goleman vychází z desítek, možná i stovek výzkumů, které jsou neustále ilustrovány na reálných případech. Třeba o tom, jak někomu "ruplo v bedně", i když tomu mohlo být zabráněno, nebo naopak jak někdo, kdo nebyl zrovna génius byl úspěšným, vyrovnaným člověkem. Později se kniha hodně zaměřuje na děti a jejich emocionální problémy.

Emoční inteligence je něco, pro co má někdo větší talent či predispozice, ale Goleman neustále vyzývá k tomu, že jde o něco, o čem by se mělo mluvit a odborně učit. Je důležité, aby takové vzdělávání bylo dobře vymyšlené a mělo dlouhodobější charakter. S takovým vyšším EQ a větší obeznámeností, jak vyhodnocovat lidské emoce, totiž může nejen vznikat méně konfliktů (z nichž některé můžou mít tragické důsledky), ale hlavně můžou být lidi oblíbenější, úspěšnější a šťastnější. Konkrétně častou situací třeba je, že nějaký nesebevědomý outsider si myslí, že se na něho někdo "špatně podíval", začnou se v něm zmítat negativní emoce a to vše může vyvrcholit třeba i fyzickým napadením. Je důležité se nejprve uklidnit, popřemýšlet o situaci, která právě nastala a snažit se ji racionálně vyřešit. To je samozřejmě něco, co se hodí dětem i dospělým.

Nemělo by se ale v žádném případě čekat na školu, až někde mezi prvoukou a psaním a počítáním vaše nezdárné dítko pančitelka naučí jak se správně chovat. Dítě už od velmi raného věku (někdy už od 2 let) napodobuje chování svých rodičů, a to i například v tom řešení krizových situací. Pokud maminka bude fyzicky trestat svého synka, nesmí se pak divit, že její starší syn, který toho byl svědkem, zase bude tímto způsobem "uklidňovat" děti ve školce.

I když je v knize hodně příběhů ze života a má kratší kapitoly, je místy spíše náročnějším čtením. Občas na mě i působila tak, že se autor trochu opakuje. Každopádně množství zajímavých a dobře zdokumentovaných poznatků je v knize opravdu veliké množství.


K této knize mají mnozí vědci různé výhrady. Například údajně nesplňuje vědecké standardy, zaměňuje některé termíny a dodatečně nezdůrazňuje, že emoční inteligence se dá zvýšit, ale hodně záleží na individuálním člověku - každý má nějaký ten limit. Četl jsem upravené vydání z roku 2005 a mám takový dojem, že na výtky Goleman mírně dal a do knihy zahrnul několik důležitých vět navíc.

V každém případě je Emoční inteligence působivá kniha projednávající důležitý aspekt lidské povahy, správně apelující na jeho poznávání a rozvoji.


Osm pozitivních emocí z deseti.

2 28.07.2021

Pokud jste neobjevili kouzlo "gamebooků", tak jde o takové šikovné knížky, které vám dovolí si zjednodušeným, ale kouzelným způsobem zahrát dobrodružství, která znáte především z videoher. V 80. letech to rozjížděli v Británii Steve Jackson a Ian Livingstone se svou sérií gamebooků, která po revoluci vycházela i u nás a mnozí na ni nedají dodnes dopustit. I já jsem několik z nich v dětství a pubertě hrál, a teď jsem se rozhodl si je po mnoha letech znovu vyzkoušet.

Čaroděj z ohňové hory je úplně první gamebook, který byl v zahraničí obřím hitem a vydláždil cestu dalším "hracím knihám". Příběh je jednoduchý a připomene RPG hry nebo Dračí doupě. Jste hrdinou, který se vydává do podzemní jeskyně, v níž sídlí tajemný a zatraceně bohatý čaroděj. Můžete si zahrát za předvolenou postavu nebo si vymyslet svoji, ale v každém případě budete tak trochu anarchista, protože se bez většího důvodu rozhodnete mágovi jeho poklad vzít. Se svým hrdinou poté bloudíte jeskyní, kterou obývají sadističtí orkové a jiná monstra, ale sem tam narazíte i na nějakou tu přátelskou tvář.

Hraní/čtení mě opravdu bavilo. Koncept je jednoduchý, ale zároveň dost propracovaný, takže hra pěkně šlape a stylově si formujete svoje dobrodružství plné akce. O nějakých propracovanějších postavách tu nemůže být řeč, ale vzhledem k tomu, jak je kniha herní, tak to není potřeba. Naopak třeba gamebooky hezky rozvíjejí fantazii, protože tím, že není popisován váš hlavní hrdina, si můžete dobrodružství v hlavě mírně přizpůsobovat a rozvíjet.

První část je samé zábavné setkání, ale v druhé části přichází dost obtížné bludiště, ke kterému si musíte nelehkým způsobem kreslit mapku (případně si ji můžete dohledat jako já, hehe). V úplném závěru pak přichází slušná sviňárnička. Potřebujete tři klíče. Pokud je nemáte, GAME OVER. Já měl jenom dva, nevěděl jsem, že jsou potřeba tři, a tak jsem technicky vzato tenhle gamebook nevyhrál. Nevadí, peníze stejně kazí charakter. Jo a Čaroděje z ohňové hory jsem zabil... i když nevím přesně proč.


Velmi prostá, ale velmi zábavná fantasy herní kniha, která je občas slušně nefér.


Sedm mrtvých boháčů z deseti.

2 27.02.2021

Tuhle knížku jsem náhodně vyhmátl díky tomu, že její autor hraje v seriálu Office (v americkém remaku). Jeho postava sice nepatří mezi mé nejoblíbenější, ale nějak jsem tušil, že na něm něco je, když jsem si z titulků všiml, že hned zpočátku se na této výborné komediální záležitosti podílí i kreativněji (některé epizody napsal, režíroval i produkoval). A měl jsem pravdu. B.J. Novak je borec - a zatraceně dobrej spisovatel.

Kniha One More Thing: Stories and Other Stories... (četl jsem v originále) obsahuje velké množství povídek. Velká část z nich je velmi krátká (několik stran), některé z nich mají dokonce jen pár odstavců. Ať už jsou ale povídky delší (i takové se najdou) nebo kratší, vždy jsou velice chytré a hravé. B.J. Novak obvykle přijde s nějakou zajímavou a originální premisou (např. Předávání ceny za "nejlepší věc na světě", kterou každý rok vyhrává Láska a na druhém místě Smích...) a dokáže přijít i s poutavým příběhem a skvělým zakončením.

Několik povídek je fakt vtipných a nahlas jsem se u nich smál. Například tu máme povídku o muži v nespecifikované minulosti, který vynalezl kalendář, ale postupně vlivem různých událostí opouští od původního plánu, ve kterém by počet měsíců a dnů dával větší matematický smysl (únor je otrava, radši už ho ukončíme a zkusíme nový měsíc...), nebo parodii na tvz. komediální "roasty", kde si komici tentokrát dělají srandu z Nelsona Mandely. Některé povídky jsou milé, ale zároveň k zamyšlení, a dojde taky na povídky překvapivě dojemné a dramatické. Taková je třeba povídka o sexuálním robotovi, který se zamiluje, což by mohla být další vtipná povídka, ale ve skutečnosti to spíš připomene epizodu Black Mirroru.

V povídkách se mírně střídají žánry, ale všechny vynikají hravostí a nápaditostí. Obzvlášť při první polovině jsem měl skoro až otevřenou pusu údivem nad tím, jak dobré texty to čtu. V druhé půlce už se najdou i povídky, které nejsou až takové bomby, ale celkově je to stále mimořádně vyvedená sbírka.


Osm skvělých vypointovaných povídek z deseti.

Oblíbené literární dílo s ještě oblíbenější filmovou adaptací se mi na začátku nečetlo moc dobře.

Tankový prapor je rozdělen na delší kapitoly, které můžou fungovat i jako samostatné povídky, a zrovna ta první mě nijak zvlášť nenadchla. Je o tom, jak se různí vojáci flákají na cvičení, a velitel je za to "prcá". To slovo jsem si nevymyslel, Škvorecký ho v knize hojně používá (ve smyslu "seřvat, pérovat, nadávat podřízenému"...), a není to jediné sprostší slovo. Kniha je plná vulgarit, takže pokud vám tohle vadí, tahle knížka nebude pro vás. Tankový prapor se snaží být realistický, takže dává smysl, že tam vojáci budou sprostí, ale přesto bývá zvykem míru sprostoty ve fiktivním díle snižovat, takže i v dnešní době tenhle aspekt docela překvapí. Na druhou stranu je taky zábavné sledovat, jaká sprostá slova frčela v 50. letech.

Škvorecký má zajímavý styl psaní. V jeho díle se objevuje hodně dlouhých dialogů, nebojí se různých sprosťáren, ale zároveň dokáže být slušně popisný, někdy používá až básnické přirovnání. To dává smysl, protože jeho alter ego Danny Smiřický je velký romantik a snílek. Což tedy v tomhle případě znamená někdo, kdo myslí drtivou většinu času na holky, dokáže rychle vzplanout, ale stejně rychle ochladnout. A hlavně je šíleně nadrženej. Často je kvůli holkám nešťastný, jenže ani on není zrovna pro svou zasněnost a přelétavost nejlepší partií.

Tenhle aspekt se objevoval i v starším Škvoreckého díle Zbabělci se stejným hlavním hrdinou. Každopádně o tom je jen menší část knihy. Především tu máme poměrně dost zajímavý, vtipný a hlavně kritický pohled na vojenskou službu za komunismu. Některé kapitoly ("povídky") se mi opravdu líbily, především ta o zkouškách Fučíkova odznaku, který se vojáci nijak zvlášť nesnaží získat, jsou k tomu spíš přinuceni, a tak tam nějak všichni (včetně nadporučíka) tahají z fusekle hrozný žvásty o hrdinech komunismu.

Kniha není nějak zvlášť natřískaná humorem (pokud vás tedy výjimečně nebaví sprostá slova), ale občas se zadaří nějaký výborný vtip, několikrát jsem se i srdečně nahlas zasmál.

Tankový prapor nabízí lepší i průměrnější příběhy o vojně (ačkoliv se všechny odehrávají už ke konci služby). Občas je to sranda a jako pohled obyčejného vnímavého člověka, jak to tenkrát (ne)fungovalo, to stále dobře funguje.


Šest otrávených vojáků z deseti.

2 24.01.2021

Dohnal jsem prvotinu mého oblíbeného britského autora Davida Nichollse. Nenapsal toho mnoho, ale líbí se mi, že i když má svůj osobitý styl, každá jeho kniha je přeci jenom dost odlišná.

V téhle čtenář zažije intenzivní a především dost zábavný první ročník na vysoké škole z pohledu jednoho šprta, který ve svém rodném městečku nikdy nebyl příliš spokojený, ale nyní je plný nadějí - teď určitě dosáhne toho dokonalého života plného inteligentních nočních rozprav a úžasných romantických lásek. Možná dokonce i vyhraje slavný univerzitní kvíz v televizi! Samozřejmě spíš dojde na mnoho kocovin, často i morálních. Nicholls vystihl 19letého prváka plného pochybností, který naivně hledá na univerzitě to pravé štěstí, naprosto výborně.

Otázka za deset vypráví poměrně klasický příběh. Loser se zamiluje do nejkrásnější holky na škole, chce se změnit, ale během toho nastane spousta různých patálií a trapasů. Jenže to by to nebyl Nicholls aby v příběhu nebylo mnoha realistických a originálních zvratů a rozuzlení. Tenhle autor se taky specializuje na velice působivé finále, které může být pro hlavní hrdiny jak hodně pozitivní, tak hodně negativní. Nebudu samozřejmě říkat, jak tahle knížka dopadne, jenom poznamenám, že jo, závěr téhle knížky je taky dost mazec.

Nichollsův první román je parádně napsaná a občas zatraceně vtipná knížka, která velmi dobře vyobrazuje život v prváku na vysoké škole.


Osm přednášek s kocovinou z deseti.

2 18.10.2020