Nočnípták komentáře u knih

Začátkem jsem se "prokousávala". Byla tam spousta slov ze sklenařského světa ve kterých jsem se topila. Když jsem objevila vzadu v knize slovníček už jsem ho vlastně nepotřebovala. V tu dobu jsem už byla příběhem Ilan, sklenařů a 25ky pohlcena. Nějaké mouchy bych našla, ale stejně to bylo dobrý, čtivý. Těším se na Faju.

17 21.01.2023

Co mám napsat o této knize? Vždyť ve svém komentáři už všechno napsala soukroma. Je o kousek níž, přečtěte si jej. Je výstižný, lepší bych nenapsala. Jenom tak trošičku nesouhlasím s tím srovnáváním knihy s Prokletým krajem, protože mně se líbil i ten.
Mrzí mě, že nemohu dát plný počet*. Vůbec jsem totiž neporozuměla tomu, proč autorka zmiňuje případ Kramný. Myslím, že to pro děj této knihy bylo zbytečné. Proto jen 4*

17 16.07.2022

Byla to Dáma. Dáma s velkým D. Tak jsem vždy na H.H. pohlížela. A tahle kniha mě v tom jenom utvrdila.
Četla jsem ji docela dlouho. Některé události a okamžiky v jejím životě jsou totiž tak zajímavé, že jsem se musela vracet a číst znovu. Pouštěla jsem si ke čtení její šansony a když byl konec knihy, tak mně to bylo líto.
Jsem šťastná, že jsem viděla paní naživo. Její koncert byl pro mě nezapomenutelným zážitkem.

17 22.06.2022

Sobeckost, nezodpovědnost, svoboda, soudržnost, láska, samostatnost, sebeuvědomění, dobrodružství. To všechno a ještě mnohem víc mě napadá při tom, když si na knihu vzpomenu. Čtení docela drsné, přesto po dočtení u mě převládá pocit klidu. Na tuhle knihu nezapomenu, pořád se k ní v myšlenkách budu vracet.
Doporučuji!!!

17 07.06.2022

Zjeví se někdy volán nevolán
kapitán Nemo nebo Korkorán.

Ten první přijde v ruce s kompasem,
druhému meč se houpá pod pasem.

Odejde první, zmizí ve světě,
tygřici druhý hladí po hřbetě

a také zmizí v hustém pralese;
už je to dlouho, co tak známe se.

Kdykoliv si vzpomenu na Dobrodružství kapitána Korkorána zároveň se mi vybaví začátek Seifertovo Písně o jízdě na kolenou. A samozřejmě i naopak.
Těch dobrodružných knížek co patřily k mému dětství bylo hodně, tahle však pro mě byla jednou z nejvzácnějších. Asi to nebylo dějem, spíš tím, že jsem ji nevlastnila. Nemohla jsem sáhnout do knihovny a číst, musela jsem si ji půjčovat. Ten nádherný pocit, když jsem se stočila do křesla a mohla také hladit tygřici, prohlížet si ilustrace od Mistra Buriana,ten si dokážu vyvolat ještě dnes. Zase jsem dítětem a je mi úplně jedno, jak moc naivní příběh je.
A moc mě těší, že i můj milovaný pan Seifert měl Korkorána také rád.

17 31.10.2021

Pokaždé, když si přečtu nějaký vstřícný komentář k této knize, tak si říkám, že si ji nutně musím přečíst znovu. Četla jsem ji kdysi v mládí a vůbec se mi nelíbila. Říkám si, že jsem třeba na ni neměla vhodný věk. Přece není možné, když ji většina čtenářů opěvuje, že já na ni vzpomínám jako na nezajímavou a nudnou. Jenomže mám tolik plánů co chci přečíst, že tuhle stále posunuji na konec.

Teď, po přečtení komentáře od Metla jsem se uklidnila. Konečně má někdo z knihy stejné pocity jako já. Už se tím nebudu trápit. Rozhodla jsem se ji znovu nečíst, když k tomu vlastně nemám chuť.
Čtenářce Metla za ten komentář moc děkuji. Nad těmi body jsem si teprve pořádně uvědomila, co mi na té knize tenkrát tak vadilo. A určitě by vadilo i dnes.

Dlouho, hodně dlouho jsem se na knihy pana Třeštíka chystala. Tahle je první na kterou konečně došlo. Teda jak já se pobavila. Nad některými jeho postřehy jsem se smála nahlas. Pár čtenářů zde píše, že tyto statusy měli zůstat na Facebooku. Já teda sobecky přiznávám, že jsem ráda, že nezůstaly. Číst na Facebooku mne nebaví, mám ráda šustění stránek knihy při listování. A ta vůně knížek je úžasná /ovšem čichám jenom k novým/.
Knížku jsem měla půjčenou.Při čtení jsem si začala dělat výpisky. Přestala jsem brzy, vypadalo to, že opíšu většinu knihy. Tak si ji tedy musím koupit. Michael Třeštík totiž stvořil lék na různé "nenálady" jako je splín, vztek,smutek ... ( každý si dosaďte podle svého). A čtení při nemoci vás napůl uzdraví.

Přidávám si pana Třeštíka do oblíbených autorů. Nejen pro jeho umění vyvolat dobrou náladu, také proto, že má rád poezii, fidorky a kešu oříšky. Já taky.

Ještě malá ochutnávka z knihy.

Teď jsem si uvědomil, jak přesné a výstižné je rčení "hnutí mysli". Mysl je nějak normálně nastavená, tiše vrčí, a najednou bum, něco se pohne a během desetiny vteřiny mysl vrčí úplně jinak. Otevírám ledničku, sahám pro jogurt, najednou bum a naleju si panáka.

Sedím, myslím si, že je úterý jedenáct hodin, a najednou slyším, že odbíjejí poledne. Sakra, říkal jsem si, to budu mít švicuňk. A to jsem ještě ani nevěděl, že už je středa.

Svlékám si mikinu, ale nemůžu ruku vytáhnout z rukávu, protože ji mám sevřenou v pěst. Ale nemůžu tu pěst rozevřít, protože ji mám plnou oříšků kešu a nechci, aby to moje žena viděla. Infarktová situace.

17 18.02.2021

Četla jsem loni do výzvy. Docela jsem se na čtení těšila. Kdysi dávno jsem verneovky přímo hltala. Teď nějak nevím. Moc mne to nebavilo. Asi je pravda, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Taky už mi není těch jedenáct, dvanáct, třináct.....
Nebo si to už moc nepamatuju, třeba nepatřila k mým oblíbeným ani tenkrát, protože Matyáše Sandorfa a Dvacet tisíc mil pod mořem jsem si vysloveně užila i po těch letech.
Přesto jsem dala 4*, pan Verne si je zaslouží.

17 21.01.2021

Tak jak mně v knihách nikdy nevadilo hodně postav, tady vadilo. Chvílemi jsem se ztrácela. Dokonce přišla vhod tužka a papír. Fakt jsem si některá jména čarodějek a čarodějů musela napsat. A taky, ke komu z vládců patří. A kdo je s kým, nebo proti komu. Pak už to bylo dobré. I když zde bylo docela málo Geralta, kterého miluju, kniha měla spád a četla se dobře. Líbila se mně, už jsem zvládla i další díl, ale přesto si cením víc prvních dvou povídkových knih.

I když je kniha romanticky zaměřená, není to žádná červená knihovna. Dvě dějové linie, minulost a současnost, které se v závěru protnou. Romantika i dramatičnost v tomto příběhu jsou nenásilné, prostě tak nějak ze života. Líbilo se mi to.

17 28.10.2020

Zase další krásný zážitek a potěšení. Mám takové knihy moc ráda. Nejdříve se potěším obrazy, pak přijde na řadu čtení. Přečtu knihu docela rychle, ale do knihovny ji ještě nezařadím. Zatím ji musím mít po ruce, ještě nějaký čas si v ní budu listovat a tu a tam znovu číst co mne zaujalo, nebo co jsem přehlídla.
Tato publikace je docela výstižně zpracovaná. Jako bonus pro mne je chronologický seznam na konci knihy.
Knihu moc doporučuji, dýchá z ní něha a klid.

17 07.05.2020

Opět jsem nadšena. Miluji Geralta z Rivie - jeho klid, jeho sarkasmus, jeho kodex i jeho "slabší" stránku, kterou je láska.
Poslechla jsem rady, které jsem dostala zde na DK a poslední povídku jsem nečetla. Nechci vědět dopředu, jak vlastně všechno dopadne.
Čtení těchto povídek jsem si opravdu užila. Snad ještě víc, než těch v první knize. Mám ráda pohádky a tady jsem našla všechno, co do pohádek patří.

17 18.04.2020

Neřeším, jestli je kniha autobiografická, nebo autor podváděl. Pro mne je vzácným malým pokladem. Setkala jsem se v ní s takovým množstvím lásky, pravdy a života, jako snad ještě v žádné knize.
Nyní jsem poslouchala jako audioknihu. Vždy říkám, že kniha je lepší, ale tady si tak jistá nejsem. Poslech byl pro mne velkým zážitkem.
"Dědeček řekl...."
5*

17 29.03.2020

Podle mne patří mezi nejlepší verneovky. Mám ji celou odrbanou jak jsem ji v dětství četla pořád dokola. Chtěla jsem ji použít do loňské výzvy, tak jsem ji přečetla znovu. A zase jsem byla ta nadšená dvanáctiletá holka. Tenkrát jsem četla při baterce pod peřinou, dnes při lampičce do rána.

17 06.02.2020

Už si nepamatuji kdy jsem knihu četla poprvé, ale ještě dnes cítím ten otřes z toho, co dokáže člověk udělat člověku. V prosinci jsem četla knihu podruhé, abych splnila výzvu. Přesto, že nahlíženo jinýma očima, zase jsem měla husí kůži. Když pominu dohady nad knihou i autorem, co je pravda a co ne, vidím moc dobře napsanou reportáž.
Přesto, že jsem si řekla, že víckrát už ji číst nebudu, už teď vím, že vydání z roku 2008 přečíst musím.

Výzva 2019 - 17. Kniha jejíž děj se odehrává ve vězení

17 09.01.2020

Asi před rokem jsem na Leni psala pochvalný komentář. Na mé chvále se nic nezměnilo, nebudu se opakovat. Jenom musím napsat, že si opravdu o knize s vnučkou pěkně povídáme. Také se jí líbila.
Ostatní píšu do diskuze.

17 02.12.2019

Kdysi dávno, dávníčko pro mne bylo jedničkou mezi knihami Vejce a já. Nikdy mne nenapadlo, že ji nějaká jiná předčí. Tahle to dokázala. Paní Dubská výstižně popisuje nejen své příhody ze života na samotě, ale také krásnou a drsnou krajinu svého nového domova. Sousedy, kteří se napřed musí přesvědčit, co vlastně zač jsou ti noví, než je přijmou mezi sebe. Slunce a pohoda pro duši.

Už mám od autorky přečtené všechno, a tak budu netrpělivé čekat a doufat, že už má pro nás, své čtenáře, připraveno něco nového.

17 11.06.2019

Jsem nadšená. Knížku jsem objednala z bazaru. Je úplně nová, mohla bych ji použít jako dárek. Ovšem jako vždycky, když nějakou koupím, tak se s ní nakonec nemohu rozloučit. Prahu mám ráda, a ráda chodím po památkách. Tahle kniha bude vlastně mým průvodcem. Příběhy v ní jsou skoro všechny pro mne neznámé. Tak teď budu odhalovat postupně tajemství magické Prahy.

17 14.04.2019

Když je kolem knihy hodně slávy a velkých řečí mám často opačný názor. Proto jsem se bála zklamání, a tak jsem čtení Hany stále oddalovala. V tomto případě jsem se bála zbytečně. Kniha se mě líbila. Četla se moc dobře. Je pravda, že zpracování tématu války a holocaustu je zde jaksi jednodušší nebo lehčí než v jiných knihách, ale mě se líbila právě proto. Mám dojem, že tak vynikl víc příběh Miry, že příběh Hany jej nepotlačil.
Mám ráda příběhy založené na skutečných událostech. Mám ráda styl, kterým píše paní Mornštajnová. Přesto pro mne není Hana tou jedničkou v nejlépe hodnocených knihách. Vždyť třeba Slepá mapa je úplně stejně dobrá a čtivá. Nebo Němci od Katalpy. Nedokážu rozhodnout, která je lepší.

17 12.08.2018

Moje první kniha od Mornštajnové. Mám ráda příběhy, které se odehrávají na pozadí skutečných událostí. Životní osudy Anny, Alžběty a Anežky jsou tak skutečné, že na tom nezmění nic ani to, kdyby byly vymyšlené. A pokud je jejich příběh příběhem žijících postav, tím lépe.
Alena Mornštajnová se řadí k autorům, kteří dokáží používat češtinu v takové šíři a rozmanitosti, že si hned uvědomíte, jak dřív byla většina knih chudá ve výrazových prostředcích.
Moc se mně líbí Dcery od Kateřiny Dubské, ale musím říct, že tahle Mornštajnová ještě o chloupek víc. Možná proto, že mně přijde optimističtější. Už si ji zařazuji mezi oblíbené autory a samozřejmě dávám 5*. Ve vlastních seznamech pak do 5*nestačí.

17 02.08.2018