Obrázkář komentáře u knih
Milostný příběh Colina a Chloe je dle mého názoru jedním z nejkrásnějších, ale i nejoriginálnějších v světové literatuře 20. století.
Co v něm vyzvednout?
Originální jazyk, jemný i drsnější humor satiricko-existencionální šlehy plné sarkasmu i poezie, realita protkávaná surreálnem...
Svého času jsem použil citaci z románu na svatební přání ku sňatku jedné mé kamarádce.
Knihu doporučuji ke čtení zamilovaným, ale i lidem nesmělým, toužícím po lásce či přátelství.
Některé knihy mají stovky stran, ale nejen že nepřináší nic nového či povznášejícího, ale naopak ještě nudí.
Haibunová próza Macua Bašó je nevelká rozsahem, však nasycená kvalitními ingrediencemi od první do poslední řádky. Text prozaický-jakýsi filozofický přírodní cestopis, je protkán korálky haiku a vnímavý čtenář fascinovaně a s pokorou následuje autora-básníka, filozofa a poutníka krajinou dalekého, však v něčem přece blízkého Japonska.
V jednotě s jedinečným textem pak obstarávají výtvarný doprovod krajinné malby Kamedy Bósaie a imaginární portrét básníka od slavného Hokusaie.
A dvě ukázky korálků-haiku:
Veškeré krásy počátek-
píseň žen při sázení rýže.
Pod jednou střechou spím s kněžkami lásky-
měsíc a květy hagi.
Po všech stránkách krásná kniha.
Básně z Kytice, několik dalších básní z různých etap Erbenovy tvorby a 4 lidové balady sebrané básníkem na území Čech tvoří konvolut lyrický a na výsost sličný.
Celou tu nádheru zahajuje esej-dopis Jana Skácela.
Skvostný je i obrazový doprovod ( Aleš, Bouda, Jiřincová, Trnka, Zrzavý aj. )
A vlastní básně a balady?
Nač hledat neumělé superlativy, když to tak trefně vyjádřil muž nad jiné povolaný F.X.Šalda :
Lidový svět venkovský pojímaný folkloristickým romantismem, vtělil v milostném prozáření do své poezie Karel Jaromír Erben, jeden z největších mistrů slova českého a uzavřel tím do mramoru svého verše nejen celou jednu epochu, nýbrž i celý svět, celý vesmír hodnot etických a mytických. "
A moje nejoblíbenější- z básní Svatební košile, z balad Nocleh Marie Panny.
Pěkný a záslužný čin Tomáše Vondrovice a vydavatelství Malvern. Snad poprvé je našim mladým čtenářům a čtenářkám přiblížena postava jednoho z nejznamenitějších rytířů z okruhu krále Artuše-Parsifala. Vondrovic vychází z pověstí, legend a hlavně ze zpracování látky německým básníkem Wolframem z Eschenbachu.
I jako už nějaký ten rok dospělý jsem se s chutí začetl do příběhů tohoto rytíře a přitom vzpomněl na časy, když jsem hltal báje, pověsti a legendy z dob minulých od mistra Petišky.
Věřím, že dnešním mladým čtenářům přijde rytíř Parsifal k chuti a mnozí z nich pak snad i zatouží býti jako on- chrabří, čestní, dvorní a soucitní.
Výběr Jáchyma Topola z příběhů a vyprávěnek severoamerických indiánů přináší širokou paletu textů.
Jsou zde příběhy drsné a nelítostné, kruté a krvavé, strašidelné a duchařské, kouzelné a poetické, humorné a erotické.
Topol vyšel z několika antologií indiánských příběhů sestavených různými editory a převedenými do angličtiny a tyto texty pak přeložil s dobrým citem pro poetiku těchto nám zdánlivě vzdálených vyprávění.
Myslím, že tyto příběhy jsou především dobrým svědectvím o životě a přebývání indiánského etnika v přírodě, v té, která dokáže být často i krutá a nelítostná, ale zároveň i dost dobrá pro život ( byť povětšinou nelehký).
Knihu doprovází výborný doslov historičky a etnoložky Markéty Křížové.
Charles Baudelaire vytvořil v tomto cyklu básnických próz dílo zcela mimořádné, jež zůstává i po 160 letech dílem svěžím a nadčasovým.
Proč tomu tak je?
Inspirován dílem A. Bertranda - Kašpar noci spojil v rámci konvolutu krátkých básnivých próz texty ze života se sny, s vidinami, s představami, s příběhy, s úvahami. Všechnu tu zdánlivě neslučitelnou matérii pak zabalil a oblékl do pláště svého básnického génia.
Vedle známějších a asi i populárnějších Květů zla tak vytvořil Dílo neméně dobré, však dle mého názoru snad lidštější.
Mí favorité z knihy:
Nářek staré ženy, Každý je osedlán svou chimérou, Hračka chudiny, Hrdinná smrt, Opíjejte se!
,,Nechcete-li být otroky-martyry času,
opíjejte se, bez ustání se zpíjejte!
Vínem, poezií, ctností-čím vám je libo!"
Pro mě se jedná o jedno z nejlepších zpracování biblického motivu ve formě dramatu a vlastně i v písemnictví vůbec.
Drama má jistou exotičnost, potlačované dusné napětí i rafinovanou erotičnost.
Líbí se mi ještě více než zpracování této látky v jinak výborné povídce Flaubertově Herodias.
Loni jsme v brněnském Janáčkově divadle s ženou shlédli nové nastudování Straussovy stejnojmenné opery.
Skladatel vytvořil i libreto, právě podle divadelní hry Oscara Wilda.
V režii Davida Radoka jsme se dočkali přímo fascinujícího zážitku.
Komenského dílo Orbis Pictus aneb Svět v obrazích je dílo dobové, ale zároveň bezpochyby nadčasové.
Doprovázeno názornými půvabnými dřevoryty přináší obraz světa viditelného i neviditelného, chápaného vzdělaným moudrým mužem doby barokní.
V knize, kterou mnozí odborníci označují za nejslavnější učebnici jazyků všech dob je možné najít mnoho dobrého a inspirativního i pro naše 21. století. A teď ještě dva kratičké citáty:
,,Škola jest dílna, kde se mladistvé duše ctnosti vyučují." ( z hesla Škola)
,,Pilný žák se podobá včelám, jež z rozmanitých květů snášejí med do svého úlu." (z hesla Pilnost)
Četl jsem už před pár lety od ,,Buka" básně z let 1974-1978, obsažené ve sbírce- Láska je pes.
Byly dobré.
Básník zestárnul a jeho verše z osmdesátých let jsou pořád dobré, ale malinko jinačí. Bukowski v nich více vzpomíná, přemýšlí o běhu života, o stáří, o slávě, o smrti. Neodpustím si jednu ukázku:
Boty
když jste mladí
pár
dámských
bot na vysokém podpatku
zapomenutých
v šatníku
vám dokáže
rozproudit
krev
když jste staří
je to jen
pár bot
v kterých nikdo
nechodí
a
ještě že
tak.
A ještě jedna věc.
Bukowski měl rád alkohol, dostihy a ženy. To se ví a každý o tom mluví.
Jeho velkou láskou však byl i poslech klasické hudby a tuto vášeň pro tóny často reflektoval právě v básních.
Volným veršem psaná ,,Neskonalá" je básnickou knihou-svědectvím o životě, smrti a lásce.
Je to svědectví bolestné, upřímné, pravdivé a čiré.
Faber nešetří sebe, ani svou ženu, ani čtenáře.
Píše o společném životě dvou lidí, kteří se našli, žili spolu a milovali se až do konce.
Napředposledy
Nikdy jsme nevěděli,
kdy to bude
naposledy.
Bylo důležité nevědět.
Milovali jsme se
napředposledy,
vždycky napředposledy,
tolikrát,
jak jen čas dovolil.
Šli jsme vždy do postele
a dali hlavy
dohromady, snažili se najít,
kam jsi odešla.
Tvoje nemoc byla rozlehlý
kraj, ale nějak jsme
Tě znovu a znovu
našli.
Mapa a území je pátým románem Michela Houllebecqa, do kterého jsem se začetl a který jsem si ve výsledku i vrchovatě užil. Je to dílo už vyzrálého autora , který se v něm s velkou zaujatostí snaží popsat dnešní svět v co největší komplexnosti. Umění, život, láska, samota, smrt-o tom všem vydává autor osobité svědectví. Příběh života, tvorby a smrti Jeda Martina skvěle propojený s úvahami o smyslu umění, kritiky a práce a se skoro detektivním pátráním po vrahovi samotného autora je zatím asi tím nejlepším co jsem z pera MH četl. A skvělé detaily? Je jich hodně. Třeba ten zvláštní tíživý smutek po noci, kterou Jed stráví po letech po boku Olgy, ženy kterou chtěl milovat, nebo tísnivě intimní vánoční setkávání s Jedovým otcem-nemocným architektem.
Jak píše v samém závěru svého doslovu ke knize Jovanka Šotolová: ,,Mapa a území by mohla být románem, který nás přežije."
Tohle tvrzení mohu bez zaváhání podepsat.
Druhý a vlastně i poslední román kanadského básníka, písničkáře a spisovatele Leonarda Cohena rozhodně není lehkým soustem pro každého čtenáře.
Jak sám Cohen napsal o nějakých 40 let později: ,, Nádherné poražené jsem psal venku na stole postaveném mezi skalami, divokým plevelem a sedmikráskami vzadu u mě za domem na Hydře, ostrově v Egejském moři..."
Román je třeskutou směsí výtrysků, stříkanců, pocitů, modliteb a krutostí vylitých na prudce osvětlený bílý papír.
Všemu pak vládne neuvěřitelně bohatý jazyk tehdy mladého autora.
Příběh dvou mužů a dvou žen, tak rozdílných a zároveň tak blízkých. Příběh lidí a vlastně i samotného básníka na začátku cesty s plným ruksakem nejednoduché minulosti na zádech.
Nerozsáhlá knížečka rozhovorů které s legendárním ,,Jestřábem" vedl v osmdesátých letech minulého století tehdy mladičký Pavel Maurer je sličným a milým doplňkem k dílu velkého vypravěče.
Nedá mi to, abych z knížky necitoval.
V závěru posledního rozhovoru se Maurer Foglara ptá:
,, Co by jste chtěl čtenářům našich rozhovorů vzkázat?"
A Foglar odpovídá:
,, Aby si vážili každého dne, každé hodiny, dokud jsou ve věku chlapců, nebo děvčat. Aby z něho neutíkali i když mají třeba trable ve škole a doma je všelijak pérujou. Ten věk totiž trvá jen krátce a najednou zmizí jako pára nad jezerem. Není třeba spěchat. Pak totiž přijdou do normálního života, který je mnohdy krásný, ale i tvrdý, a v něm už zůstanou navždy. "