Okoslav komentáře u knih

Po nadějném prvním díle přišlo Stmívání pro emancipované holky.

Pokud jde o uvěřitelnost světa a logiku děje, už v prvním díle to na některých místech dost skřípalo. Ale, popravdě, vlastně to ani nevadilo. Koncept jasnovidectví i autorčin jazyk byly natolik zábavné, že jsem byla schopná ledacos odpustit. Ve druhém díle už to ale nestačí.

Zaprvé: svět Vidořádu nedává smysl. Proč svět roku 2059 vypadá, jako by vypadl z Dickensova románu? Proč vidoucí, kteří v Londýně očividně šíleně trpí, ani náznakem neuvažují o emigraci do (sporadicky zmiňovaného) svobodného světa? A proč amaurotici fungují jako obyčejný kompars, přestože se diktatura Scionu očividně negativně dotýká jich samých?

Stejně jako svět, moc smyslu nedává ani děj. Veškeré zásadní posuny v příběhu má na svědomí hrdinčina nepodložená představa o tom, že "hm, neozývá se mi, asi ho někdo unesl, a určitě ho unesl támhleten padouch" - která se vždy ukáže jako správná. Jo, protože přesně tak to dává smysl.

V prvním díle jsem se radovala nad tím, že se konečně objevila young adult fantasy, která není prvoplánovou kopií Stmívání. A vrátilo se mi to jak bumerang :-) Vidořád má totiž se Stmíváním kupodivu docela dost společných rysů: jen místo krve se tu vysává aura a zatím se neodhalil ani jeden vlkodlak.

Pozitiva: navzdory všemu je to zábavné čtení. Jazyk je jednoduchý, autorka se nebojí zabíjet důležité postavy a nakonec se přistihnete u toho, jak si říkáte... "vlastně proč ne".

2 24.12.2018

Jako když King potká Lovecrafta. A nebo Correiovy Lovce monter, jen mnohem zábavněji a taky bez blbé politické agitky.

Příběh přitom začíná jako čistokrevné béčko: u sójové omáčky, která otvírá dveře do jiné dimenze, kde, samozřejmě, nežije nic příjemného. A tohle "nic příjemného" z cizí dimenze se právě snaží ovládnout náš svět: prostřednictvím stínů, klonů, co jsou k nerozeznání od vašeho souseda, mluvících psů nebo příšer stvořených z klobás a salámů (fakt!).

Jedna z nejzábavnějších věcí za dlouhou dobu, ke které mám asi jen jednu výtku: až příliš je znát, že kniha John na konci umře původně vznikla jako série příběhů určených pro internetové publikum, a ne primárně jako ucelená kniha. John na konci umře tak místy mění tempo (a někdy dokonce i žánr), ale to je jen malá vada na kráse jinak skvělé a zábavné knihy.

2 24.12.2018

Hodně atmosférické, místy vtipné, jindy na hraně hororu.

Itálie, rok 1931. Detektiv Ricciardo není jako ostatní - vidí totiž, co ostatní ne: duše mrtvých, zachycených ve svých posledních okamžicích. Zatímco v životě to z něj udělalo nenapravitelného, melancholického samotáře, v práci se mu to hodí. Je totiž vyšetřovatel vražd. Jeho nejnovější případ ho zavede mezi společenskou smetánku, což, jak se zdá, začíná křížit cestu i sílící fašistické straně.

Moc příjemná detektivka, která s momentálně populárními severskými krimi nemá společného skoro nic (což si přeberte, jak chcete :-) ). Na pomezí čtyř a pěti hvězd.

2 24.12.2018

První díl představil svět londýnských řek, ten druhý svět londýnských divadel. Trojka jde hlouběji. Doslova. Peter Grant totiž tentokrát pátrá v hlubinách londýnského metra a kanalizací.

V porovnání s předchozími dvěma díly jde o slabší kousek: chybí atmosféra jedničky i akční spád dvojky. Zločin, který tentokrát londýnská policie vyšetřuje, je poměrně banální (navzdory svému konečnému rozuzlení), jednotlivé kroky, které přitom policisté podnikají, jako by řídila spíš Náhoda a její velký kámoš Deus ex machina.

Přestože zatím ze série nejslabší, i tak jde o zábavné čtení s příjemnými hrdiny a v české verzi opravdu jen pár překlepy :-) Tři a půl hvězdičky.

2 24.12.2018

Výborné zakončení grišovské série, ve kterém se vrátí snad všechny postavy, které se v ní kdy mihly (ano, TAMTĚCH šest taky). V porovnání se Zjizveným králem, který trpěl několika klasickými young adult nešvary (typicky se například víc soustředil na vzdychání hlavních hrdinů po sobě navzájem než na děj), je Vláda vlků super epický počin, ve kterém vše nakonec zaklapne tam, kam má, a který znovu potvrzuje, že v žánru fantasy young/new adult dnes Bardugo jen těžko hledá konkurenci.

1 14.06.2022

Mezi top knihy Stephena Kinga Dallas 63 určitě neřadím – zaprvý se Stephen tentokrát fakt nechal unést svými grafomanskými sklony a prostřední část knihy víc než cokoliv jinýho připomíná vatu a zadruhý je jeho vize alternativní americké historie...jak to říct... dejme tomu, že hodně prvoplánová (ale jako jo, chápu ty příběhový důvody).

Pokud se ale oprostím od srovnání s jinými kingovkami, je Dallas 63 zábavné čtení, které by si žádný fanda cestování časem neměl nechat ujít. Konec je super dojemnej.

1 07.07.2021

Můj osobní favorit v (bohužel) dosud nevyhlášené soutěži o nejhorší young adult fantasy sérii ever. Hlavní hrdinka je ukázková Mary Sue, superdrsní členové Dómu noci nemají nic lepšího na práci než řešit její milostné trable, vlkodlaka poznáte podle toho, že jezdí na motorce a neironicky říká holkám „kotě“, činnost supertajného policejního oddělení spočívá ve vzájemném pošťuchování a společných nákupech z káefcéčka (za co tihle lidé berou peníze, těžko říct), a jídelníček všech zúčastněných sestává prakticky jen z krekrů, lékořice obalené v čokoládě a minisýrečků nabodnutých na párátkách. Další díl už si fakt odpustím.

1 26.03.2021

„Netrvalo dlouho a odhalil jsem nepřítele, před kterým jsem nemohl utéct, kterého jsem nemohl porazit. Pronásledoval mě, kamkoliv jsem šel – čím dál jsem utíkal, tím víc na mě doléhal. Mým nepřítelem byla samota, nekonečné ticho chodeb.“

Lepší než jednička. Svět Forgotten Realms je super zábavný a hráči Baldur's Gate II ukápne při čtení drizztovské dvojky slza dojetí :-)

1 04.01.2021

„Většina vašeho života bude nudná a bezvýznamná. A je to tak v pořádku.“

Jak mám většinu motivačních knížek u p**le (omlouvám se, nabízelo se to :-) ), tuhle asi několika lidem doporučím. I když, vzato kolem a kolem, nakonec stejně říká úplně to samý, co všechny ostatní.

Ideální čtení pro nás, mileniály, i všechny další lidi postižené přesvědčením, že jsou (nebo mohou být) výjimeční.

1 09.05.2020

Tohle nebylo dobrý. Během čtyř pětin knihy hrdinka řeší svoje milostné trable a akční závěr pro lepší celkový dojem sám o sobě nestačí.

1 25.01.2020

Procitnutí do spiknutí není špatná kniha. Čtenářsky je ale velmi těžko uchopitelná – slibuje totiž něco úplně jiného, než nakonec dostanete. Pokud jste se na základně anotace těšili (stejně jako já) na variaci na Jasona Bournea, tentokrát ovšem ve fantasy stylu, budete zklamaní. Místo toho dostanete naději na záchranu světa, abyste po dalších pár stránkách zjistili, že záchrana světa se zatím odkládá a místo toho přichází na řadu prozkoumávání místního světa elitních zabijáků a vyzvědačů. Řada motivů je navíc navíc, knize by slušelo ještě jednou projít a proškrtat, případně (vzhledem k rozsahu) dovysvětlit :-)

Jako celek má svět Naefaru – tedy svět, v němž se Procitnutí do spiknutí odehrává – rozhodně potenciál. Je zábavný, originální a do budoucna vzbuzuje velké naděje. Pokud se autorovi v budoucnu podaří zbavit děj prvků, které s ním vůbec nesouvisí, a vyhne se nelogickým zvratům v ději, může jeho svět Naefaru získat velmi dobrý zvuk.

1 01.11.2019

Na to, že má jít o jedno z nejlepších LitRPG současnosti, najdete onoho „RPG” v Obránci perimetru pomálu. Jak celý tenhle (údajně herní) svět vlastně funguje, Atamanov ani v druhém díle nevysvětluje a veškerý herní prvek redukuje na neustálá hlášení o změně vztahu s tou nebo onou frakcí.

Jako vesmírné sci-fi se Obránce perimetru pohybuje v průměru. Jako LitRPG nefunguje vůbec. Na třetí díl už to za sebe nevidím, a pokud se na nějakou LitRPG sérii teprve chystáte, mnohem víc doporučuju třeba „konkurenční” Cestu šamana.

1 18.08.2019

Jestli jsem předchozí díl označila za dosud nejslabší, Šamanova pomsta je naopak moje osobní jednička v rámci celé série. Mahaněnko si hraje s hlavní zápletkou, svému hrdinovi nedává nic zadarmo, a než se dočkáme velkého rozuzlení, čeká nás hned několik (mnohdy fakt překvapivých) zvratů. Doporučuje 11 z 10 Okoslavů :-)

1 22.06.2019

První dva díly True Blood jsem viděla jako seriál, a tak jsem si řekla, že takhle před půlkou „switchnu“ a zkusím pokračovat s knihami – a víte co? Není to vůbec špatný.

Oproti knize je hlavní hrdinka (Sookie) menší blbka, hlavní hrdina (Bill) větší blbec a upíři všeobecně jsou méně exaltovaní. A všechno dohromady se to čte moc dobře. Takže i když zrovna tenhle díl nepovažuju za nějaké dějové orgie (uvidíme, jak na tom budou pokračování), v rámci subžánru „upírské young adult“ jde rozhodně o lepší počin, než jsou nejrůznější Stmívání nebo Vampýrské akademie (i když s tou VA si to ještě musím rozmyslet, v prosince 2016 mě zachránila v době, kdy jsem zažívala variaci tragické rýmičky, tak k ní mám sentimentální vztah :-)).

1 13.03.2019

Dějově pomalejší než předchozí díly, Hrad fantomů totiž mnohem víc rozvíjí vztahy mezi jednotlivými postavami (pokud nemáte rádi Anastarii, v tomhle díle budete ronit hořké slzy). V jednu chvíli vám Mahaněnko skoro udělá fakt velkou radost – to když se začne zdát, že by se Mahanovi mohlo přestat všechno tak dařit. Pak ale zjistíte, že to všechno vlastně byl jen jeden velký prequel k dalšímu dílu, a musíte skončit s konstatováním: jednou šaman, vždycky šaman.

(Mimochodem, naprosto zbytečné pasáže typu „hrdina léčí malou dívku ze sociální úzkosti tím, že ji nechá proletět se na drakovi“ jsou fakt cringe.)

1 01.03.2019

Četli jste jedničku? Tak teprve teď začíná jít do tuhého. Protože hra se osamostatňuje. A umělá inteligence se začíná bouřit. Ovšem nejde o jediné změny na herním poli. Do hry, tedy do Jiného světa, totiž stále výrazněji začíná pronikat reálný svět – to když si mocní tam venku začínají všímat, jak výrazně mohou virtuální světy otřást vším, co dosud existovalo...

Hraju, abych žil je rozhodně zábavné čtení, na tom se od jedničky nic nezměnilo. Ubylo sice levelování, zato přibylo lootování a především i skutečného děje. Co se od jedničky rovněž nezměnilo, je hlavní postava: ano, je to pořád takový blbeček, jak jsme zvyklí (a vzpomeňte si na moje slova v samotném závěru Klanu, kdy já osobně mlátila hlavou do čtečky).

Glenovi se každopádně stále daří. Až neuvěřitelně. Tam, kde normální postavy zabíjejí gobliny na pátém levelu, on sbírá epické předměty a ability. Proč ne. Pro nás, kteří jsme ty tenhle „munchkin style“ nikdy na vlastní herní kůži nevyzkoušeli, je vlastně docela zábavné to sledovat. O to nezajímavější jsou ovšem vedlejší postavy: stejně jako v jedničce, i ve druhém díle Hraju, abych žil zůstávají nepropracované a jednodimenzionální. Objevují se a mizí, jak se autorovi zrovna hodí. A logiku to příliš nedává.

Na pomezí tří a čtyř hvězdiček, těším se, až konečně vyjde v češtině i třetí díl :-)

1 20.02.2019

Měla to být česká Hra o trůny. Místo toho to dopadlo jako špatná variace na Pána prstenů. A je to škoda. Ollo – země sváru, knižní prvotina Háty Kreisinger Komňacké, totiž vůbec nemusela být špatná. Stačilo udělat pár věcí jinak.

V knize je totiž všeho moc: moc příběhových linií, moc motivů, moc postav – a pohromadě to nedrží ani s přimhouřeným okem. Poté, co autorka načrtne základní půdorys, v němž se její Ollo bude odehrávat, začne v rychlém sledu představovat desítky dalších, mnohdy epizodních postav. Jednotlivé pohledy se rychle střídají, stejně jako se střídají jednotlivé scenérie a dějové motivy, často po několika málo větách. Kniha je natolik zmatená, že tím trpí samotný příběh. Takže když konečně dojde k zásadnímu (a krvavému) střetnutí, přistihnete se, jak se vám celou dobu honí v hlavě jediná věc: „Kdo je to, sakra, ten Andvari?“

Výsledný dojem nezachraňuje ani autorčin jazyk. Ten spoléhá na květnaté popisy, méně pak na přímou řeč. Když už na ni ale dojde, šustí postavy papírem. Pokulhává i slovní zásoba. Protože když pocity, tak „zvláštní“. Když zář, tak „zvláštní“. Když stáří, tak „zvláštní“. A když podoba, tak (ano, tušíte správně) také „zvláštní“. No není to celé tak trochu… zvláštní?

Fakt škoda.

1 15.02.2019

Jako celek je čtvrtý román o telepatce Magnólii fajn čtení. S několika málo ale:

1) Pokud jste nečetli předchozí díly a/nebo neznáte svět Asterionu, budete se místy ztrácet. Hanina Veselá vás šetřit nebude, připravte se na to :-)
2) Jakkoliv je Magnólie sympatická a tak vůbec (na pivo bych s ní asi zašla), je to zřejmě nejpasivnější hlavní postava, jakou jsem ve fantasy zažila: nic nechce, cíle nemá, plány taky ne. Jen se nechává zmítat ve vichru okolností. I když nakonec... proč ne. Nemusí být každá Hermiona Grangerová.
3) Některé pasáže a celé epizody působí jako dějová vata. Mírné proškrtání by celku rozhodně prospělo.

Jako celek ale rozhodně lepší tři hvězdy, fandové české fantasy by měli minimálně nakouknout.

1 03.02.2019

Kniha, ve které je bohužel hodně věcí špatně.

V tomhle spin-offu Vampýrské akademie (která už sama o sobě nebyla žádné velké umění) hraje hlavní roli alchymistka Sydney. Ano, ta Sydney, nad kterou jsme si už ve Vampýrské akademii svorně říkaly "wtf" a která jako vypravěčka nemá ani charisma, ani vtip na to, aby utáhla vlastní sérii.

A první díl Pokrevních pout to dokazuje. Sydney nudí, vedlejší postavy nudí taky a jediný, kdo čtenáře aspoň trochu zajímá, je Adrian Ivaškov, který bavil už ve VA. Děj je předvídatelný (zhruba po 50 stránkách je vám jasné nejen to, jaký zásadní "twist" se chystá, ale i jak se budou vyvíjet vztahy mezi postavami a kdo bude nakonec největší padouch), což je u detektivně laděného příběhu trochu blbý. Prostředí střední školy, kde se Pokrevní pouta odehrávají, celkovému dojmu taky neprospívá: teda pokud se nevyžíváte ve čtení o tom, kdo má zrovna bad hair day a jak se hlavní hrdince daří v chemii.

Mimořádně špatný je i jazyk, který autorka používá. Což je vlastně docela překvapující, jelikož Richelle Mead už několikrát ukázala, že psát umí (viz zatím nedokončený Věk X).

Nebudu to protahovat: pokud fandítě dobrému ději zajímavým postavám, nečtěte to. A jestli to přece jen budete číst, nebrečte, sami jste si to zavinili (stejně jako já, protože teď, ať už je to jakýkoliv, musím dočíst všech pět zbylých dílů, protože kvůli každé nedočtené sérii umře jedno koťátko :-/).

1 25.12.2018

Myslela jsem, že jdu číst young adult... a nakonec z toho byla spíš jen "adult" (což se asi dá očekávat od něčeho, co se jmenuje Sukuba, já vím, já vím) :-)

Je tam hodně sexu, hodně různých chlapů a hodně citů a pocitů, takže ve výsledku jsou všichni ti démoni, andělé, skřeti a vampýři spíš jen kulisou pro vztahový román. Vlastně to ale ničemu nevadí. Richelle Mead znovu ukazuje (poprvé ve Věku X), že dospělejší postavy jí literárně svědčí víc než středoškolačky, její Georgina je dobře vykreslená, uvěřitelná postava a nakonec se přistihnete u toho, že téhle sukubě, která smrtelníky odsuzuje k zatracení, vlastně fandíte.

1 25.12.2018