Okoslav
komentáře u knih
Město v oblacích
Anthony Doerr
Výborný. Stylem i strukturou hodně připomíná mého oblíbeného Davida Mitchella, což je pochvala nejvyšší.
Kdyby ze světa zmizely kočky
Genki Kawamura
Nápad fajn, provedení banální. Přemýšlím, do jaké míry knize uškodil překlad. Japonsky umím a u řady (v češtině) podivných vět mi bylo jasné, jak zřejmě vypadaly v originále – a z českého výsledku mám pocit, že byl překlad možná až moc otrocký.
Každopádně Ďábel v havajské košili byl top.
Poznáš to z polibků
Julia Quinn
V rámci žánru více méně standardní, ale oceňuju autorčinu nenápadnou sebeironii (obzvlášť „uklována k smrti holuby“ je v kontextu bridgertonovské rodinné historie dost vtipné).
Spasitel Duny
Frank Herbert
Druhému dílu Duny jsem se kvůli spíš špatným recenzím dlouho vyhýbala. Chyba :-)) Spasitel Duny sice není tolik dějově rozkročený jako první Duna a akce tu najdete taky pomálu, zato jde o chytré (někdy skoro až kontemplativní) dílo, které řeší hlavně to, jestli (a jak) je možné utéct osudu a předurčenosti.
A Muad'Dib Paul je nově – i díky Spasiteli Duny – mým novým oblíbeným (anti)hrdinou.
Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
„Same, tady je ta kniha. Je tak krátká a rozvrzaná proto, Same, že o masakru se nic jiného říct nedá. Předpokládá se, že všichni jsou mrtví, že už nikdy nic neřeknou. že už nikdy nebudou nic chtít. Předpokládá se, že po masakru se rozhostí hluboké ticho, a taky tomu tak vždycky je, nemluvě ovšem o ptácích. A co říkají ptáci? Všechno, co se o masakru dá říct, takové věci jako Ptí-píí-ptíp.“
Tváří se to jako sci-fi o muži, kterého unesli mimozemšťané, ve skutečnosti jde ale o čistě protiválečný román, který veškeré sci-fi motivy využívá jen k zobrazení hrůz války. Není náhodou, že hlavní hrdina, který cestuje jednotlivými chvílemi svého života, zažívá zkušenosti ze svého zajetí a bombardování Drážďan vždy v přímém srovnání s jiným svým, podstatně šťastnějším, ale zároveň velmi podobným zážitkem (např. scénka, ve které ho, coby batole, maminka poplácává po umytém bříšku, přichází uprostřed scény s odvšivováním v zajateckém táboře apod.).
Koneckonců, je to přesně tak, jak říkají Trafalmadořané o knihách: „Mezi jednotlivými sděleními žádný určitý vztah není, tedy krom toho, že je autor pečlivě zvolil tak, aby v souhrnném pohledu vytvářely obraz života, jenž je krásný, překvapivý a hluboký. Nemají začátek, střed ani konec, nenajdete v nich napětí, morálku, příčiny a následky. Co na svých knihách milujeme, jsou hlubiny mnoha skvělých okamžiků, viděných v jednu jedinou chvíli.“
Podlý král
Holly Black
Hodnotím o fous lépe než jedničku – hlavně proto, že ubylo středoškolských motivů a přibylo zákulisních pletich a machinací. V rámci žánru stále velmi fajn.
Krutý princ
Holly Black
V rámci žánru (young adult fantasy s romantickou linkou) je to fajn. Počítejte ovšem s tím, že v porovnání kupříkladu s Dvorem trnů a růží, ke kterému bývá Krutý princ často přirovnávaný (a se kterým toho má společného tolik, až je to trochu podezřelé :-)) ), je to opravdu spíš „young“ než „adult“. Včetně třeba klasického středoškolského settingu (byť ve fantasy provedení). Naopak velmi oceňuju, že příběh neslouží pouze jako zástěrka pro romanci, naopak, samotná dějová linka je smysluplná a v rámci žánru i relativně propracovaná.
Talisman
Stephen King
Asi tuším, o co King se Straubem usilovali – to fantasy převyprávění putování Huckleberryho Finna, tentokrát v Americe 80. let, se připomíná v nejrůznějších motivech tolikrát, že to nemůže být náhoda. A vlastně to mohlo být skvělé a zhruba v prvních dvou třetinách i bylo. Poslední třetina byla ale čirá nuda a utrpení, kdy se autoři (nevím, který z nich v tu chvíli držel hlavní kormidlo) utápěli v nekonečných popisech a přirovnáních (nejčastěji k penisům, šourkům nebo bradavkám). Nebýt to (aspoň zčásti) King, kterého jinak miluju, asi bych se k dočtení nedonutila. Hvězdu navíc přidávám za Vlka a Sluneční domov.
Ready Player Two: Nová hra sa začíná
Ernest Cline
Já vám nevím. Možná je to tím, že v žánru LitRPG už stihly vzniknout jiné (a mnohem zajímavější) knihy. Nebo je to prostě fakt o tolik horší než jednička. První třetinu knihy zabírá dlooooouhá expozice (ano, definitivně jsem si potvrdila, že tenhle svět a celý Clineův worldbuilding nedávají smysl), druhou třetinu další „hon“, tentokrát za sedmi úlomky duše Sirény (ty osmdesátky jsou tu už fakt na sílu a, je to jen mnou, nebo proč celá OASIS ve dvojce působí o tolik směšněji než v prvním dílu?), a celkový dojem zachraňuje jen jakž takž ucházející závěr. Kdyby to byla fanfikce z Wattpadu, asi by mi to celé dávalo mnohem větší smysl.
Já, robot
Isaac Asimov
„Od nynějška jsou nevyhnutelné jediné Stroje.“
Výborná povídková sbírka, obzvlášť z pohledu dnešní doby, kdy AI a „Stroje“, jak říká Asimov, možná skutečně a nenápadně začínají hrát první housle. Stejně jako u Bradburyho, i u Asimova mě fascinuje, jak přesně dokázal s předstihem mnoha desetiletí trefit otázky, které si klademe dnes. Jen ten technooptimismus, se kterým přichází v poslední povídce, mu závidím a, viděno dnešnímu očima, příliš jeho prognóze nevěřím :-)
„Zažila jsem to od začátku, kdy chudáci roboti neuměli mluvit, až do konce, kdy se postavili mezi lidstvo a zkázu. Vy uvidíte, co přijde dál.“
Legendy & latéčka
Travis Baldree
Tak toto bylo extrémně milé a extrémně o ničem zároveň :-) Milovníci kávy a kavárenské kultury ocení dvojnásob.
Rod nebes a dechu
Sarah J. Maas
Bez spoilerů: ten konec je ukázkový fan service and I think that's beautiful :-)
Rod země a krve
Sarah J. Maas
Ze všech sérií od Sarah J. Maas (TG, ACOTAR, CC) má právě tahle nejlepší setting (urban fantasy šmrncnuté špetkou cyberpunku) i worldbuilding. Což s sebou mimo jiné nese i fest dloooouhou expozici, kterou ale bohatě vynahradí zhruba posledních 200 stran, které jsou fakt skvělé.
Dvůr mlhy a hněvu
Sarah J. Maas
Ok, takže to není tak, že by Maas neuměla psát. Ona prostě jen neumí psát první díly. Stalo se to u téhle série a stalo se to i u Skleněného trůnu. Jako by se Maas v prvních dílech svých sérií jen rozkoukávala (v obou případech prostřednictvím blbé zápletky a nedopsaných postav) a teprve v dalších dílech chytla dech a a) dotáhla postavy k nějaké komplexnosti a b) došlo na skutečný příběh.
Vím, že spousta lidí se k Dvoru mlhy a hněvu kvůli špatnému prvnímu dílu málem nedostala (včetně mě). Budu teď chodit po světě a říkat jim, že to byla chyba. Třeba dají druhé dílu ještě šanci, protože ten je fakt s jedničkou nesrovnatelný.
Dvůr trnů a růží
Sarah J. Maas
První půlka za dvě hvězdy, druhá za tři, takže budu hodná a zůstanu u tří. Do druhého dílu aspoň nakouknu, minimálně proto, abych se přesvědčila, že mě čtenářská intuice neklame a Maas zopakuje svou osvědčenou rutinu ze Skleněného trůnu. Už zbývá jen tipovat, co tentokrát vymyslí, aby se zbavila Nápadníka číslo 1 a mohla Neohroženou Hrdinku spárovat s Nápadníkem číslo 2 (ano, všichni víme, kdo to bude).
Poznámka pod čarou: četla jsem na internetu spoooustu debat na téma Maas vs. Bardugo. Nechápu, jak tohle může být vůbec k diskusi, protože zatímco knihy Bardugo fungují samy o sobě, a jsou tak přístupné nejen YA čtenářům, ale i těm klasickým fantazáckým (koukám na vás, Šest vran), tak když z knih Maas odeberete veškeré pokusy o romanci a erotiku, zbude vám pár víl a jinak velké tučné nic.
Nezbytné věci
Stephen King
Dokonce i na Kinga nezvykle dloooouhá expozice, skvělá druhá půlka a tradičně kingovsky ujeté finále. A jsem jediná, komu story katolíci vs. baptisté připadala jak side quest ze Zvonokosů? :-))
Dívka ve vlaku
Paula Hawkins
Zhruba od půlky víte, jak to celé dopadne, ale psychologie postav je překvapivě dobře popsaná, takže vám ten nedostatek napětí nakonec vlastně ani nevadí.
Než vystydne káva
Tošikazu Kawaguči
Každá z povídek působí jako epizoda fakt dobrého japonského animé – sedí struktura děje, dialogy, zápletka i typologie postav (už z toho někdo to animé udělal?). Esence japonskosti, obsahově i formálně. A rozumím, že pro neznalé japonské kultury to opravdu není.
Čaropisci
Robert Jackson Bennett
Jestli Bennet něco fakt umí, je to worldbuilding. Jeho nová série propojuje klasickou urban fantasy s moderním programováním (teda pardon, „scribováním“) se vším, co k tomu patří – s fantasy variacemi na hackery, průmyslové špionáže, počítačové servery nebo třeba opensource – a je to skvělý. V porovnání s předchozí trilogií Zázračná města je děj trochu šablonovitý (s kým, jak a proč nakonec hrdinka skončí, je jasné snad každému, kdo v životě přečetl víc než jednu fantasy knihu), ale za ten propracovaný svět to rozhodně stojí.
Toulavá země
Liou Cch'-sin
„Lidé konečně pochopili, že kdyby nějaký bůh skutečně existoval, musel by to být beztak pěkný prevít.“
Liouovi občas někteří čtenáři vyčítají, že je víc fyzik než spisovatel – a v Toulavé zemi je to bohužel úplná pravda. Liou s vědeckou poctivostí rozpracovává jednotlivé nápady ve stylu „co bude, až…“ nebo „co by se stalo, kdyby...“, a v téhle rovině Toulavá země fakt funguje. Když ale dojde na všechno ostatní, je to bolest: obrovský kontrast mezi fyzikální poctivostí a sociologickou naivitou je do očí bijící, děj, dialogy a charaktery jsou zcela upozaděné a často se z Lioua stává vyslovený ideolog (viz třeba když v povídce Pro dobro lidstva absurdním způsobem popisuje hrozbu kapitalismu, čínští soudruzi z něj musí mít radost).
Hvězdičku přidávám za povídku Láska z Tchaj-Juanu, kde si ze sebe dělá srandu a je to skvělý.
„Když pak později vesele popíjeli v jedné mozečkárně, prozradil rozjařený Liou Cch'-sin příteli svůj další velkolepý plán: hodlal napsat desetidílnou sci-fi ságu o třech milionech znaků, v níž by popsal dva tisíce zániků dvou set civilizací a mnohonásobné přeformátování vesmíru způsobené rozpadem vakua, a nakonec by nechal celý známý vesmír zřítit se do super velké černé díry jako do záchodu. “