OldřichHanton komentáře u knih
Nevím, jestli toto byla moje první kniha od držitele Nobelovy ceny, ale rozhodně to byla první kniha, jejíž autor Nobelovku dostal když jsem ji zrovna četl.:-) Knížka je částečně autobiografická, vypráví, jak Thaler a jeho kolegové stvořili behaviorální ekonomii jako obor, jak se postupně z popelky stala uznávaná součást ekonomické vědy, na jaké problémy při tom naráželi a o jakých otázkách se nejvíce diskutovalo s představiteli klasické školy. Dozvíte se i podrobnosti a pozadí jejich nejznámějších zjištění a pokusů.
Bohužel někdo jako Já, kdo už četl Thalerovu předchozí knížku Šťouch (Nudge) a Kahnemanovo Myšlení, rychlé a pomalé, se nic moc nového už nedozví. Navíc nesporně velmi zajímavé části jsou naředěny o dost méně zábavným popisem akademických bojů a ustavování pracovních skupin a komisí.
Ten však, koho behaviorální ekonomie zajímá a zatím toho o ní
ještě tolik neví, určitě neudělá chybu, když po Neočekávaném chování sáhne.
Hon na ovci je třetí Murakamiho román, ale první, který psal jako profesionální spisovatel. Možná je škoda, že jsem toto jeho rané dílo četl až po jeho novějších a slavnějších románech. Bylo by určitě zajímavé sledovat, jak se mění přístup ke svým typickým tématům, jako je metaforické putování na okraj civilizace, či vyrovnávání s japonskou historií, o kterých tato knížka vypráví především. Samozřejmě nechybí ani sexualita, různé magické prvky jakoby vložené do našeho světa a množství odkazů na jiná literární a hudební díla. Oproti pozdějším dílům nezůstane na konci tolik otevřených záhad, což může být pro někoho plusem, pro jiného mínusem. Přestože Murakami dosáhl spisovatelského vrcholu až později, je Hon na ovci výborný román, který bude ve mně ještě dlouho rezonovat.
Knihy s komisařem Wallenderem pomohly odstartovat velký boom severské krimi a dnes už se jedná téměř o klasiku. Přestože už byly, hlavně Jo Nesbøem, v mnoha směrech překonány, dýchla na mě temná severská zimní atmosféra a dobře jsem se bavil. Bohužel se nejedná o čistokrevnou detektivku, nazval bych to spíše kriminálním románem, protože pachatele rozhodně od začátku neznáte. Wallander toho také sám moc nevyšetří, je událostmi spíše vlečen a pomáhá mu hlavně náhoda, i když jsem možná ovlivněn tím, že díky televiznímu seriálu jsem už věděl jak to dopadne. Jako zajímavost beru to, že i před pětadvaceti lety byli uprchlíci ve Švédsku velkým tématem.
Robotická detektivka a zároveň první román ze série "o robotech".
Samotná detektivní zápletka nijak převratná není, moc možných pachatelů nebylo k dispozici a řešení bylo zbytečně překombinované. Jako sci-fi však Ocelové jeskyně, i více než šedesát let od vydání, neztratily svoji svěžest a stále si drží vysokou laťku kvality. Samozřejmě jsem se u některých popisů občas neubránil úsměvu, představy o budoucích technologiích vypovídají především o době svého vzniku, zároveň je ale zajímavé, jak i dnešní autoři dystopií vycházejí často z úplně stejných představ o budoucím vývoji lidstva.
Knížka je životopisným vyprávěním o několika posledních letech herečky Ivanky Deváté, které skončily její hospitalizací na psychiatrii. Přestože jsem se při poslechu mnohokrát zasmál, je to vcelku dost smutný příběh staré paní, kterou stále více trápí různé zdravotní problémy a už není schopna efektivně řešit vcelku běžné sousedské spory. Přesto stále velmi intenzivně pracuje, stres a únava narůstají, až se jednoho dne zákonitě zhroutí. Chápu, že napsání této knihy bylo součástí autorčiny osobní terapie, Já jsem ale příliš nevěděl co si s tímto vyprávěním počít. Je určitě plus, že audioknižní vydání, které jsem měl k dispozici, si paní Devátá sama namluvila.
Velmi dobrý historický román z raných anglických dějin, kdy Anglie čelí velké invazi Normanů. Toto období není zrovna moje parketa, takže nemohu posoudit historickou přesnost, ale podle doslovu autora by měla být celkem slušná. Děj je hodně svižný a akční, s mnoha popisy různých bojů. To, v čem se však Poslední království liší od ostatních historických románů, jsou sympatické nečernobílé postavy. Hlavní hrdina Uhtred sice prožije a uvidí spoustu středověkých hrůz, ale některé i sám vykoná. Není zde žádné dělení na hodné Angličany a zlé Normany. Uhtred se pohybuje mezi různými stranami konfliktu, prožívá svá dobrodružství, potkává různé lidi, občas někoho zabije, a Vy mu fandíte.
Knížka je vlastně soubor krátkých přednášek, kde se Murakami zamýšlí nad různými aspekty spisovatelství. Určitě je zajímavé, že autor, který si tak chrání své soukromí, nechává trochu nahlédnout i do své kuchyně. Dozvíte se jak začal psát, možné zdroje inspirace, jak se vyrovnával s japonskou kritikou, i jak se nakonec prosadil v téměř celém světě. Přestože většina věcí byla zajímavá a knížka se četla dobře, musím vytknout občas malý spád. Kdyby Spisovatel jako povolání neměl jen 220 stran, asi by se mi někdy zavíraly oči. Přesto, kdo má rád Murakamiho, měl by do Spisovatele jako povolání investovat. Pomůže to zasadit jeho romány do širšího rámce.
Když jsem tuhle knížku začal číst, uvědomil jsem si, že už jsem jednou ve Varech viděl stejnojmenný film. Ten je knihou sice spíše jen inspirován, ale až po přečtení knihy jsem některé jeho dějové linky plně pochopil. Gomora se skládá z několika jen volně provázaných kapitol, kde v každé z nich autor popisuje jak fungují různé "podnikatelské aktivity" neapolské mafie camorry, často na příbězích lidí, kteří s ní přicházeli úzce do styku. Gomora je určitě strašně zajímavá, i dnes, více jak deset let po vydání, byla některá odhalení pro mě šokující, bohužel autor na můj vkus píše příliš emotivně. U literatury faktu bych spíše očekával více věcnější a nezaujatější popis, než jeho hodně květnatý až básnický styl plný spravedlivého hněvu.
Útočník byl moje první románová detektivka z tzv. "americké drsné školy". I když od napsání uplynulo už více jak šedesát let, román je dobře vystavěný a čas mu rozhodně neubral na čtivosti. Jenom jsem se občas musel pousmát nad množstvím stereotypů o ženách co zvlášť vyniknou při srovnání s moderními severskými detektivkami.
Už jsem rozhodně četl lepší detektivky. Příběh byl dost předvídatelný a vraha jsem odhalil vzápětí poté, co se jeho postava objevila. Na knížce je vidět, že se jedná o autorčinu prvotinu a některé věci nebyly ještě úplně doladěné. Přesto je Neviditelný napsán poutavě, děj má spád a postavy mi byly vcelku sympatické. Asi bych ale doporučil šáhnout spíše po dalších dílech série.
Stejně jako Architektura štěstí je i Umění cestovat souborem několika provázaných esejů. Tentokrát nám každou kapitolou dělá průvodce nějaký malíř či literát, jehož dílo Botton cituje a rozvíjí na něm různé otázky spojené s cestováním. Kniha je plná velmi zajímavých myšlenek a rozhodně mě obohatila, přesto se mi nad ní i občas zavíraly oči. Nevím jestli je to tím, že některé jednoduché myšlenky jsou rozebírány zbytečně důkladně, nebo jen tím, že toto téma mi není zas tak blízké.
Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta je má třetí přečtená kniha od Davida Mitchella. Neuchvátila mě tolik jako Atlas mraků, ale líbila se mi o něco víc než Třináct měsíců. Oproti předchozím knihám se tentokrát jedná plnohodnotný historický román odehrávající se v Japonsku na přelomu 18. a 19. století. Na začátku mě příběh příliš neuchvátil, ale zhruba od jeho druhé třetiny, jsem ho už četl jedním dechem. David Mitchell je stále úžasný vypravěč a jenom každý z epizodních příběhů vedlejších postav by vydal na dobrou povídku. Jediné co se dá vytknout jsou trochu černobílé postavy, přesto se však tato knížka řadí mezi špičku historických románů.
Djatlovova výprava fascinuje množství více či méně seriózních badatelů už desítky let. Tato knížka se naštěstí nesnaží přijít s nějakou převratnou novou teorií, ale spíše chce střízlivě shrnout všechna fakta, dokumenty a hypotézy a závěrečný úsudek nechat na čtenáři. To se myslím daří, dozvěděl jsem se všechny podstatné informace, viděl všechny fotografie, dokonce si přečetl i přepisy deníků.
Bohužel autor byl asi placen od normostrany, protože kniha je zanesena neskutečným množstvím balastu. V poznámkách pod čarou je popsána úplně každá reálie, se kterou se textu setkáte, takže ve finále jsou mnohdy delší než mateřský text. Z deníků je nejdřív hojně citováno a následně narazíte i na jejich úplné přepisy. Mezi dalšími přílohami nechybí ani podrobný popis děje béčkového hororu, co byl na motivy této záhady natočen. Počet stránek by šel snížit na polovinu a čtenář by o nic nepřišel, naopak.
Architektura štěstí není dlouhá kniha, vlastně je to jen pár esejí notně proložených obrázky. Bottonovi se však povedlo na tomto malém prostoru srozumitelně vyjádřit velké myšlenky o vnímání architektury a jejím vlivu na člověka. Po přečtení této knihy už budu nad otázkami o kráse hmotných věcí a jejich působení na člověka přemýšlet jinak a nebudou mi chybět argumenty do různých debat o nových budovách.
Tento díl se mi z celé série líbil asi nejméně. Nevím, zda to bylo zápletkou, náboženská nenávist je téma opakující se v téměř každém historickém románu, menší propracovaností a uvěřitelností celého případu, nebo tím, že morální nejednoznačnost příběhu nakonec vyzněla docela divně. Autorovi se stále nedá upřít dobrá znalost historických reálií, kniha má slušný spád a jako bonus jsem se i dozvěděl, jak vzniklo jedno známé přísloví. Jako vyloženě oddechová literatura to pořád není špatné.
Báječná léta pod psa pro mě nebyla úplnou novinkou. Už jsem viděl film, který je, i díky malému rozsahu románu, poměrně přesnou adaptací. Přesto na mě kniha působila jinak. Film je především komedie, jeho předloha je jakoby mnohem syrovější. Veselé rodinné historky najednou nebyly tak veselé, ale spíše mrazivé, postavy mnohem méně sympatické a minulý režim o dost více nepřátelský. Spoustu situací si dnes už člověk dokáže těžko představit, proto je dobré si je takhle připomenout.
Opravdu velká pohádková klasika. Četl jsem ji sice poprvé, přesto jsem skoro všechny pohádky, hlavně z různých televizních adaptací, znal. Potěšilo mě, že ač jsou samozřejmě určeny hlavně pro děti, v každé z nich si něco najde i dospělý čtenář.
Nadčasová detektivní klasika, která hezky přibližuje, trochu idealizovanou, starou Čínu. Knížka mě bavila, jenom jsem se v tom množství postav trošku ztrácel . Nevím, jestli je to tím, že soudce vždy řeší hned tři případy naráz, exotickými jmény, nebo jen mojí nepozorností, ale u dalšího dílu si určitě dám záložku u počátečního rejstříku.
Velmi zajímavá a poctivě napsaná knížka, která rozebírá Foglarovy knihy z religionistického hlediska. Autor v jeho díle nejen hledá náboženské motivy a srovnává jej s dílem Tolkiena a C. S. Lewise, ale i ukazuje, že tzv. Foglaring má mnohé rysy skutečného náboženství.
Kraťoučká sbírka různých povídek a esejů, které asi už byly vydány jako sloupky v časopisech. Halina si drží svůj styl a humor a ačkoli nejsem typický čtenář této knihy, docela jsem se bavil. Kdo měl rád Banánové rybičky se bude určitě bavit také.