OldřichHanton komentáře u knih
Haruki Murakami je moje srdcovka, přestože po přečtení pár jeho knížek jsem si začal uvědomovat, jak se jeho postavy, motivy i celé dějové kostry v různých románech velmi podobají.
Tentokrát jsem byl ale docela překvapen, Konec světa sice nezapře Murakamiho styl a některé motivy, ale je to asi nejvíc vymykající se román z těch, které jsem zatím četl. Jestliže ostatní romány jsou spíše realistické s více či méně výraznými fantastickými prvky, tady se jedná čistokrevnou fantastiku, navíc rozdělenou na dva samostatné příběhy, z nichž každý se odehrává v jiné realitě. Je to také jedna z Murakamiho prvotin, takže nenechává tolik věcí nevysvětlených a tolik dějových linek neuzavřených, jako je obvyklé v jeho pozdějších dílech.
I když je Konec světa určitě velmi zajímavý a skvěle napsaný román co má hloubku, nebyl to úplně můj šálek čaje. Té fantastiky na mě bylo nakonec moc, mám raději civilnější příběhy. Nepomohlo tomu ani to, že jsem ho četl ve čtečce, vždycky když jsem měl pár minut času, nakonec jsem se pak nemohl pořádně začíst.
Pěkné panoptikum pražské kriminality z přelomu 19. a 20. století. Autor čerpal převážně z tehdejšího tisku. Tam samozřejmě nejvíce rezonovaly případy hodně brutální (krvavé loupežné vraždy), nebo bulvární (vraždy ze žárlivosti, sebevraždy z nešťastné lásky). Škoda, že se u mnoha těchto příběhů už nepodařilo dohledat další osudy jejich účastníků a konce mají často docela otevřené. Trochu stranou stojí úvodní část knihy, která se docela fundovaně věnuje pražské prostituci v této době.
I když se knížka ke konci nevyhnula jisté repetitivnosti, dobře jsem se bavil. Na nočním stolku mě již čeká další díl, tentokrát o mordech z První republiky.
Poslední dobou mám jak čtecí krizi, tak krizi psaní příspěvků. Tuto audioknihu jsem doposlouchal už před docela dlouhou dobou, Hodnotím ji tedy sice s odstupem, ale taky už s bez mnoha detailů, které se mi mezitím vypařily z paměti.
Všechny, kteří by si V rouše beránčím chtěli někdy přečíst předem varuji, že se jedná asi o nejdrsnější thriller co jsem kdy četl. O týrání dětí a vraždách celých rodin se mi četlo opravdu těžko. Nejedná se ani o čistokrevnou detektivku, není tady počáteční okruh podezřelých, který by se postupně zmenšoval. Příběh se postupně odhaluje díky množství flashbacků z temné minulosti jak hlavního padoucha, tak hlavního hrdiny. Celé to autor ještě doplňuje úvahami na téma rodičovství a rodinné vztahy. Nakonec sice přijde katarze a závěr je docela silný, přesto mi hlavní dějová linka poněkud vybledla a asi bych teď už přesně nevěděl, jak se povedlo vraha odhalit. Překvapivě to, co mi v hlavě zůstalo a co mě i trochu inspirovalo, byly ty rodičovské úvahy.
Opravdu nevím, jestli tuhle knížku doporučit. Určitě je ve vícero směrech silná, ale v brzké době bych určitě nechtěl něco takového opakovat.
Při rozhodování děláme dva druhy chyb, první z nich je zkreslení, kdy se na základě našich chyb a předsudků vychylujeme jedním směrem. Tím druhým jsou náhodné chyby, kdy jeden den vyhodnotíme určitou situaci tak, a druhý den se ve velmi podobné situaci rozhodneme třeba naopak. Zatímco o různých předsudcích se vede živá společenská debata, náhodné chyby, tedy šum, se často ignorují. Asi i proto si tento šum ve své nové knize vzal na paškál slavný izraelský psycholog Daniel Kahneman.
Zaměřuje se především na přijímací pohovory v koporacích, kde i přes velké sebevědomí HR oddělení, jsou výsledky často téměř takové, jako kdyby se uchazeči vybírali losem. Dále pak na americké soudnictví, kde za stejný trestný čin můžete být potrestáni jednou pokutou a jindy mnohaletým vězením. Nezapomene ani na rozdíly v lékařských diagnózách, kdy už jde někdy opravdu o život.
I když toto téma pro mě není úplně neznámé, Kahneman ho zpracovává velmi přehledně a důkladně, v některých ohledech mi určitě "otevřel oči". Nevynechá ani rady a strategie pro snížení šumu, dokonce se vyrovnává s nejčastějšími námitkami proti nim. Přesto jsem měl po nějaké době pocit, že než popularizační knížku, čtu učebnici, nebo korporátní příručku a občas se i trochu nudil. Proto bych Šum doporučil hlavně lidem, které téma zajímá, nebo opravdu potřebují snížit šum v rozhodování.
Přestože jsem Les přízraků četl hodně dlouho, moje dojmy z něj jsou docela dobré. Když už jsem se ke čtení dostal, dobře jsem se bavil. Je to samozřejmě vyloženě oddechová četba, spíše dobrodružný příběh, než detektivka, navíc s pár téměř pohádkovými motivy.
Když v předchozím dílu série chyběl kapitán Stein, tentokrát odpočívá notář Barbarič. Ději to ale nijak nevadí, autor má zase více prostoru propracovat ostatní postavy a otevřít vedlejší dějové linky, které asi budou pokračovat v dalších dílech ságy. Prostředí Trutnova a Krkonoš je určitě atraktivní a pro takový dobrodružný příběh dobře zvolené.
Les přízraků je podle mě jeden z nejlepších dílů série, tak doufám, že to bude pokračovat i nadále. Už stihly vyjít další dva díly a Já mám trochu skluz, ale ten myslím brzy doženu.
První díl Duny jsem četl docela nedávno a docela se mi líbila. I když je to velká sci-fi klasika, tak podle mě skoro vůbec nezestárla a i po téměř šedesáti letech má stále skvělou atmosféru. S chutí jsem tedy sáhl po druhém dílu.
Bohužel, čekalo mě docela velké zklamání. Ačkoli je Spasitel Duny docela krátká knížka, nemá ani polovinu stran co první díl, nemohl jsem se jí vůbec prokousat. Jako bych stále nemohl pobrat, o co tam vlastně jde. Na konci naštěstí jednotlivé části příběhu trochu zapadly do sebe a mohl bych vám vyprávět základní zápletku, ale příběhy a motivace mnoha postav mi asi zůstanou už navždy skryty. Možná to bylo i tím, že zatímco první díl jsem poslouchal jako docela kvalitně zpracovanou audioknihu, Spasitele Duny jsem četl jako amatérský ebook, kterému se díky špatnému formátování rozpadaly odstavce. To mému porozumění textu taky moc nepřidalo.
Samozřejmě je to pořád Duna, jsou tady červi, koření, fremeni a téměř všechny postavy z prvního dílu, takže kdo tohle universum miluje si asi přijde na své. Já však asi u druhého dílu na dlouho zůstanu a do Dětí Duny se opravdu jen tak nepustím.
Pátý díl zapomenutých příběhů se po trochu experimentálním čtvrtém dílu vrací ke klasickému formátu. Vypráví příběhy z různých dob i koutů světa, které, i když mi často nebyly tak úplně neznámé, jsou napsány velmi svěže, čtivě a často i z netradičního úhlu pohledu. Samozřejmostí je hezká obrazová příloha.
Zapomenuté příběhy jsou stále skvělé a mohu je určitě každému doporučit. Přece jen tento díl už nehodnotím úplně absolutně, především proto, že i když je něco skvělé, napopáté už to prostě tak nezapůsobí.
Musím se přiznat, že ačkoli jsem věděl o čem tahle novela je a docela znal i děj, film jsem nikdy neviděl. Na jednu stranu je to ostuda, na druhou stranu jsem jím zase nemohl být už dopředu ovlivněn.
Je to opravdu krátká novela (audiokniha má něco přes dvě hodiny), možná i to je důvod, že se ji povedlo tak dobře zfilmovat. Je to i docela jednoduchý příběh o dospívání, je však podán jedinečným hrabalovským stylem, který dokáže poetiku, brutální násilí i erotiku neskutečně zkombinovat. To této knížce, i když vznikla v jiné době, dává nadčasovost.
Kdo ještě nečetl, přečtěte si, Já si zase doplním film.
Čtvrtý díl zapomenutých příběhů trochu vybočuje z řady, všechny příběhy spojuje jedno téma, trest smrti v Anglii. Za mě to asi nebylo nutné, nemusím číst pouze o popravách, ale vlastně to bylo jedno. Pořád je to hrozně čtivá knížka plná zajímavých příběhů. Opět jsem se dobře bavil, i se dozvěděl nové věci. Jediné, čeho jsem litoval bylo, že knížka nebyla delší, i když mám pocit, že každý další díl je vždy o něco rozsáhlejší. Naštěstí nebudu smutnit dlouho, hned se pouštím do pátého dílu.
Petr Čornej splnil svůj životní závazek a po téměř sto letech vznikla nová velká biografie Jana Žižky z Trocnova. Na knize je poznat, že Petr Čornej je nejen zřejmě největším odborníkem na husitství, ale také pedagog a popularizátor historie. Když se spojí stále atraktivní téma husitských válek s jeho lehkým a poutavým stylem, není se co divit, že se knihy prodaly desetitisíce výtisků a byla oceněna Magnesii Literou jako kniha roku 2020. Opravdu málokdy se mi stalo, že by mě odborná historická publikace takhle bavila a četla se tak lehce. Knížka samozřejmě není pouze biografií, na pozadí Žižkova života docela podrobně popisuje české dějiny před a v prvních letech husitské revoluce. V závěru se i trochu věnuje žižkovu obrazu ve starších historických dílech a jeho stopami v kultuře. Jako roztomilý bonus je v knize i pár nápadů na výlet v jeho stopách.
Čornejův Žižka je podle mě skvělé dílo, které asi zůstane několik generací nepřekonané a každý, kdo se alespoň trochu o toto téma zajímá, by ho měl otevřít.
Policie je desátý díl možná nejslavnější detektivní série současnosti. Když ji porovnám s předchozími díly, zařadil bych ji určitě k nadprůměru. Příběh, u Nesba poměrně neobvykle, hodně navazuje na předchozí díl, má spád a zajímavou zápletku. Vrah, který začne vraždit ty, kteří by měli vrahy chytat, bude vždycky atraktivní. Na úplné pochopení všech vedlejších zápletek a postav bych ale určitě doporučoval přečíst si nejdříve předcházející díl, nebo dva. S tím ovšem souvisí i jistá překombinovanost. Vraha jsem neodhalil ani náhodou a chvílemi jsem se i trošku ztrácel. U takto jubilejního dílu jsem trochu očekával velké finále a uzavření většiny dějových linek, ale nestalo se. V úplném závěru je dokonce, u Nesba opět ne úplně typický, klasický cliffhanger.
Policie je určitě velmi dobrá detektivka, ale Já začínám být Nesbem a Harry Holem trošku přesycený. Než se vrhnu na zbývající díly série, dám šanci pár jiným autorům.
Ďáblův spár je typická moderní generická detektivka. Má vlastně všechno potřebné. Normanské ostrovy jsou určitě zajímavá a ponurá lokalita. Dvojice vyšetřovatelů, novinářka a policista, se vzájemně doplňuje, navíc má každý z nich svoji "origin story". Vražda mladé dívky, která je nějak propojená s podobnými případy z minulosti, také vypadá atraktivně.
Bohužel, i když jsem byl zpočátku docela natěšený, postupně se vkrádala nuda a pocit, že už jsem to mnohokrát četl. Příběh, zasazení i postavy jsou opravdu plné různých klišé. Vše navíc není ani příliš uvěřitelné. Zhruba třetina kapitol je psána z pohledu vraha, nicméně mi nepřišlo, že by to děj nějak posouvalo, naopak to ubíralo prostor věnovaný klasickému vyšetřování.
Pokud jste nic takového nečetli, tak to asi zkuste, atmosféra je dobrá a nejspíš se budete bavit. Někdo jako Já, kdo už pár desítek detektivek přečetl, tam už toho asi moc nenajde.
Na tuhle knížku jsem se docela těšil. Pavel Bareš je mladý sympatický muž mnoha zájmů, mimo jiné propagátor komiksů, RPGček a dalších nerdovin. Projekt Kronos navíc asi částečně vznikal v jedné mojí oblíbené kavárně. Bohužel, když jsem se teď po dlouhé době konečně dobral ke konci, musím říci, že to nebylo nic pro mě.
Kdybych měl problémy této knihy rychle shrnout, tak bych řekl že je moc dlouhá, moc komplikovaná a moc young adult. Když začnu od konce, tak už se nedokáži tolik ztotožnit s dospívajícími hrdiny a jejich problémy s rodiči a na internátní škole. Další věc ale je, že toho bylo na mě zkrátka moc. V knize je postapo, superhrdinové, politika, intriky, mučení, "škola pro nadané děti", umělá inteligence, pandemie.... Spousta a spousta postav a dějových linek, které jsou často jenom naznačeny a dočkáme se jich i v dalších dílech. I když má tištěná verze knihy má přes 500 stran, pořád jsem se na konci úplně neorientoval.
Někdo si Projekt Kronos jistě užije, Já nejsem cílovka a navíc moc nepomohlo, že jsem knížku poslouchal ve volných chvílích, i když by asi potřebovala víc času a soustředění. Přesto po druhém dílu asi jen tak nesáhnu.
Knižní vydání populárního fiktivního blogu tří třicátníků, kteří moc neví co s životem. Vzhledem k tomu, že je to tak trochu generační výpověď, jsem byl nadšen. Většina historek mi byla jaksi povědomá a ovlivnila mě i stejná popkultura jako knižní hrdiny. I když já osobně jsem se už trochu posunul a s dvěma malými dětmi řeším zase jiné problémy, byly mi postavy v knize hodně blízké.
Bohužel autoři trochu prováhali možnost napsat generační román a převážně se drželi osvědčeného formátu z jejich předchozího projektu "1000 věcí, co mě serou", kdy většina příspěvků jsou takové jednohubky, které děj moc neposouvají vpřed. Navíc knížka je dost krátká, měl jsem pocit, skoro jako by blog byl ukončen předčasně.
Poslední důvod proč se nezabít se mi určitě líbil a hodně na mě zapůsobil, divadelní hra na jeho motivy však byla ještě lepší.
Přízrak je už moje devátá detektivka s Harry Holem. Podařilo se mi dohnat všechny resty, takže už čtu pěkně chronologicky. Po tolika dílech jsem se trochu obával, jestli se série už pomalu nevyčerpala a nezačne se opakovat. Naštěstí, jako by si toho byl Nesbø vědom, je zápletka Přízraku poměrně netypická a, i díky zasazení do zajímavého norského feťáckého prostředí, se mi knížka moc líbila. Asi bych ji zařadil mezi tři nejlepší Holeovky. Kromě hlavní dějové linky se již druhou nebo třetí knihu vine ještě jedna, taky dost povedená, jejíhož rozuzlení se dočkám pravděpodobně v příštím jubilejním 10. dílu. Právě neuzavřený příběh mě docela motivuje si ho přečíst co nejdříve.
Doposloucháno. Není snad větší detektivní klišé, než vyšetřoval, který díky vánici náhodou uvízne v horském hotelu a než ho vyprostí, stihne se tam stát vražda, kterou samozřejmě vyřeší. I přesto mě tahle česká detektivka velmi potěšila, protože podle mě tady všechno správně zapadlo na své místo. I když se jedná o vědomou poctu klasickým anglickým detektivkám, povedlo se autorce hezky vystihnout české reálie. Zápletka je samozřejmě nadsazená, ale ještě realistická. Hlavní hrdinka sympatická a humor vtipný.
Shrnuto, Kdo maže ten jede pro mě bylo velmi příjemné překvapení a už se těším na nějaký další díl.
Gladwell si ve své nejnovější knize vybral velmi zajímavé a do života praktické téma, jak dobře (špatně) dokážeme odhadovat cizí lidi. V pár kapitolách se například ptá, proč si většina lidí, včetně policistů, myslí, že dokáže dobře odhadnout, jestli člověk lže? Nebo proč některým tajným agentům a podvodníkům procházela jejich činnost dlouhá léta, i když jejich utajení nebylo nijak zvlášť sofistikované a ze zpětného pohledu byli od počátku velmi podezřelí? Věnuje se i znásilněním na studentských kampusech a přidává i zajímavý a neotřelý pohled na policejní násilí v USA.
Ačkoli je knížka docela krátká, mnohé věci jsem už věděl a je vyloženě populární, mohu ji jen doporučit. Je velmi čtivá a ve svém žánru patří ke špičce.
Poté co Dan Hrubý důkladně zpracoval příběhy Malé Strany a Hradčan, přesunul se na druhý břeh řeky a vydal tuto malou knížku o pražském Josefovu těsně před asanací.
Formát knihy je docela netradiční, první část tvoří krátká novela, spíše rozšířená povídka, od dnes již skoro zapomenutého spisovatele Josefa Veselého, z roku 1917. V druhé části Dan Hrubý doplní faktografické informace a přidá několik dalších, hlavně kriminálních, příběhů z Josefova.
I přes zvláštní formát a malý rozsah, knížka je opravdu malá, hodně zaberou bohaté "psychedelické" ilustrace, hodnotím Zánik pražského ghetta velmi kladně. Přínosné a originální je hlavně to, že autor se o asanaci nezajímal z architektonického nebo urbanistického hlediska, ale kladl důraz hlavně na lidi a jejich osudy. Úvodní novela sice není žádné spisovatelské veledílo, ale atmosféru a životy lidí v Josefově popisuje znamenitě. Celou knihou se pak táhne zajímavá otázka, kam se po asanaci všichni ti lidé, často z okraje společnosti, nakonec poděli.
Dan Hrubý v současné době pracuje na dalším dílu Pražských příběhů, tentokrát ze Starého města, na který se moc těším. Zánik pražského ghetta pro mě byl takový malý, ale velmi chutný, předkrm.
Říkají mi Lars je taková česká pocta detektivkám z "americké drsné školy". Obsahuje všechny nezbytné ingredience. Lars je drsné osamělé soukromé očko, které holduje alkoholu a řídí se vlastními zásadami. Jsou zde i zakouřené bary, krásné ženy a hodně akce. Na začátku jsem byl trošku rozpačitý, ale po chvíli čtení mi bylo jasné, že i autor si uvědomuje, že v dnešní době se už tento žánr nesmí brát úplně vážně, takže nechybí ani černý humor a celková nadsázka. I když se nakonec nejedná moc o detektivku, lepší by bylo říci detektivní thriller, protože žádné velké vyšetřování se tady nekoná, bavil jsem se dobře. Určitě k tomu přispělo i to, že Lars tenká knížka, spíš delší povídka, než román, takže děj rychle odsýpá.
Příležitostně si možná přečtu i další díly, není to vůbec špatná oddechovka.
Je zvláštní číst nějakou knihu znovu po 25 letech. Tehdy se mi myslím ani moc nelíbila, ale jistě na mě zapůsobila. Jednak proto, že jsem ji nyní znovu vzal do ruky a jednak jsem si její atmosféru a určité pasáže docela pamatoval.
Les mytág se sice odehrává v poválečné Anglii, ale jinak je to čistokrevné fantasy. Motiv tajemného lesa, kde čas a prostor fungují jinak, kde žijí tajemné bytosti a do jehož středu musí hrdina podniknout cestu, je starý jako lidstvo samo. Velmi podobný má třeba Haruki Murakami v Kafkovi na pobřeží. Holdstock navíc zajímavě pracuje s různými mýty a legendárními postavami i s tím, jak tito hrdinové a jejich příběhy vznikají a fungují.
Jediné co mě trošku zklamalo, že do tohoto zajímavého a mnohavrstevnatého universa je zasazen vcelku jednoduchý, až banální, příběh. Přišlo mi, že toho zůstalo hodně nenapsáno. Les mytág je naštěstí jen první díl celé dlouhé série, takže se o něm třeba někdy dozvím víc.