OtaPlk komentáře u knih
Chodil jsem do lesa houbařit, nasát voňavý vzduch, občas chytit nějaké to klíště a na podzim pohledem vychutnávat pestrou paletu barev, které nabízely koruny stromů.
Po přečtení knihy jsem vstoupil do lesa s mnohem větším respektem ke každému stromu. Začal jsem les "číst" z jiného pohledu a byl jsem překvapen, že kniha dává smysl a stromy se opravdu chovají tak, jak autor popisuje. Přečtením knihy čas nepromarníte!
Gracias autorům za tuhle knihu. Progres byla kapelou, která už od útlého mládí vrstvila v mé duši poetiku, tajemno těch nekonečných dálek u Proxima Centauri, pocit vnitřní svobody a vytříbený hudební vkus. Není mým záměrem hodnotit úroveň celé jejich tvorby a polemizovat, jestli měli něco udělat jinak. Jsem jim vděčný, že byli a jsou. Taky že si zase na bigbítu s Pavlem zavzpmínám na Osud, se Zdeňkem zaletíme na Planetu Hieronyma Bosche a Roman mi připomene, komu (nebo čemu) má ten jeden muž z tisíce podobnou tvář. Podobnost s jinou kapelou široko, daleko Progres 2 nemá, proto jsou tak jedineční.
Tři rány v Robertově srdci během krátkého období. Každá bolela jinak a přitom všechny stejně. Ať to byla ztráta kamaráda Gottfrieda, výměna Karla, toho spolehlivého pomocníka a vlastně čtvrtého kamaráda, za společné čekání v sanatoriu na konec, nebo smrt Pat, završující smutek příběhu. Ten poslední prázdný list knihy symbolicky zobrazuje Robbyho vyhlídky do budoucnosti.
Tak tuhle knihu jsem četl u kompu a trvalo mi to dost dlouho. Každou skladbu, uvedenou na stránkách bohatě ozdobených fotografiemi bigbítových hrdinů sedmdesátých let předešlého století, jsem si "ozvučil" na jůtůbku. A to od předvoje Zeppelinů, kapely Yardbirds, až po sólové projekty zbylých členů L.Z., po rozpadu kapely. Byly to hodně příjemné chvíle, při kterých jsem se vrátil do svého mládí. I když nejsem detailní znalec tvorby a dění kolem Led Zeppelin, myslím si, že autor podal informace čtivým způsobem. Polemizoval bych ale s některými jeho výroky. Třeba že Jimmy Page dostal ke 12. narozeninám první kytaru, která údajně "roky ležela bez povšimnutí." Přesto jsem zhlédl video, kde jako třináctiletý hraje Page ve studiu se skupinou a zmiňovaný nástroj mu očividně nepřekáží, řekl bych že naopak. A není to jediná nesrovnalost, kterou jsem našel. Proto by asi nebylo špatné nevěřit zas úplně všemu, co je v knize napsáno. Po vizuální stránce je kniha hodně dobrá a jako bonus potěší i kopie vstupenek a plakátů. Dík komoušům jsem mohl duo Plant Page vidět živě až ve středu 25. února 1998. Jak příznačné, bylo to zrovna 50. let od chvíle, kdy se Kléma vrátil z Hradu...
Protože jsem v popisované době poslouchal z kotoučů i nahrávky "Druhé kultůry", (když se staršímu bráchovi podařilo nějaké sehnat), se zájmem jsem si titul přečetl. Život, v němž pendrek hrál častou roli ne jako pochutina, nýbrž pádný argument vylízaného benga, nebyl asi moc sladký. Proto patří má veliká poklona lidem, kteří zůstali pořád sví a nebáli se to nahlas říci.
O to víc mě udivil despekt, s jakým popisuje Miroslav Skalický folkaře "Hutky" a "Merty". Na rozdíl od něj jsem přesvědčen, že se spolu s Vláďou Mišíkem nemají zač stydět. Ba naopak...
Musím přiznat že má chuť do čtení byla větší, než si kniha zasloužila. Nickův styl vyjadřování mě nepřesvědčil a až na pár vyjímek jsem ze vzpomínek nevyčetl nic nového. Dle mého gusta jde někdy do nudných podrobností. K některým událostem mi naopak jeho komentáře chybí. Nezajímají mě informace bulvárního typu, jako třeba skandální výstřelky po koncertech mezi hotelovými zdmi. Chtěl bych docela vědět jak hodnotil například Rogerovou výtečnou sólovku "Amused to Death" a vůbec jeho pofloydovskou sólovou éru. Nicméně je mi Nick hodně sympatický, není nabubřelý a vyznačuje se málo vídanou a čítanou upřímností. Například když v knize uvádí, že mnoho svých partů při nahrávání "A Momentary..." přenechal jiným bubeníkům, neboť si svým výkonem nebyl moc jistý. Zřejmě se mu na vznik alba nedobře vzpomíná, protože mi připadne, že se i po létech s tím "momentálním výpadkem" hodně těžce srovnává. A zmínka o setkání s prezidentem Václavem Havlem přikrmila úžasné vzpomínky na následný nepřekonatelný koncert před sedmnácti léty...
Číst Vláďovy názory či zážitky je podobno poslechu jeho muziky. Krásně se vstřebává, má šmrnc a zaručeně vždy pohladí minimálně 20 deka mojí duše.
Mišík a Hladík - bardi českého bigbítu.
Milý Franto.
Jsetli je pravdivá jen polovina zážiků, tak to muselo být maso! Taky se mi moc nezdá, že byl Klásek takový krkoun. Tvoji tvorbu beru s rezervou, až na dvě vyjímky. Parádní bigbít s Jirkou. Na ten hudební nářez v roce 1981 v Opavě se nedá zapomenout.
Druhou výjímkou je tato kniha. Klobouk dolů, málokterá mě tak rozesmála...
Jako adolescent jsem ji ještě za "soudruhů" četl jak jinak, než v samizdatové podobě. Pro mě tehdy nepochopitelný děj byl bijící kladivo a hluboký dojem z příběhu zase dláto, které tepalo do mé najivní a neznalé duše výstrahu před zbožňovanými nadlidmi s rudým, hnědým, či jiným barevným odstínem...
Vnucované "sovětské" autory jsem na základní škole už z principu nesnášel. Jenže na druhou stranu: Mohli za to, že nám byl Sovětský svaz denodenně předhazován, nabízen a poukazován, jako vzor všeho bodrého a dobrého? Já si myslím, že nikoliv.
Ruská, potažmo Arménská duše člověka je bezelstná, bezedná a natolik vrstvená, že se infiltruje do srdcí všech, kteří v něm mají jen malinko místa.
Před mnoha léty jsem si knihu přečetl a zřejmě mně zaujala, neboť jsem na ni dodnes nezapomněl...
"... Ruce má tak dlouhé a bílé a jemné, až mám dojem, že jedna druhou vyřezala z mejdla, a někdy mu utečou a klouzavě před ním poletujou, volné jak dva bílí ptáci, dokud si jich nevšimne a nelapí je mezi kolena; má z těch hezkých rukou mindrák..."
Nad myšlenkami náčelníka Bromdena můžeme hádat co prožívá opravdu a co díky přídělu léků od naleštěného okénka Velké sestry. Hlavně v tom vidím kouzlo mého nejoblíbenějšího titulu. Kniha je napsaná skvělým způsobem a taktéž i Jaroslavem Kořánem přeložena.
Nepokrytě Ravicovi závidím, jakou se stal pro Joan personou. Dlužno dodat, že právem. Byl to opravdový formát. Remarque brilantně vykreslil charaktery obou postav a přitom jim ponechal tolik nevyřčeného tajemna. Hned po prvním přečtení knihy jsem začal považovat calvados za vyjímečné pití. Také já souhlasím s "pajonkem", že je to autorova nejlepší kniha.
Nemám rád sentimentální příběhy, ale na tento titul se hodlalo podívat i pár zvědavých slz, cože mě to vlastně tak bere...
Pokud můj mozek nenavštíví Alzheimerova choroba, nikdy nezapomenu na situaci z roku 1983 v kasárnách v Holýšově, kde jsem sloužil u černých hadic. V posádkové knihovně jsem si půjčil tento cynický, živočišný, břitký, jemný, morbidní i malinko romantický příběh, uložený do 279 stránek. Jeden večer na pokoji nás navštívil politruk praporu Čukyla a vida že si něco čtu, vzal mi knihu a ironicky všem přítomným předčítal krušné chvíle 509. Ve svých dvaceti letech jsem se při posměchu jeho i některých spolubojovníků styděl. Ne za sebe, nebo za titul který držel těmi špinavými prackami, ale za něho. Až o pár let později jsem pochopil tu paralelu a mrazí mě z ní doposud...
Copak asi dodat k takové klasice? Snad jen, že jsem si ten děj bohužel prožil taktéž...
Výborný debut Michale. Ať Ti to stále tak dobře píše...
Jen málokoho překvapí, že byl Cimrman největším světovým sběratelem pohádek. V jeho stínu zůstávají mezi jinými i bratři Grimmové, přestože na to byli dva!