pajaroh komentáře u knih

Na Skálholt a jeho slavného biskupa jsem už párkrát v islandské literatuře narazila a ráda jsem si přečetla něco o jeho životě i osobnosti. Kniha přináší dobrý dobový obraz společenských poměrů, důležitosti náboženství a majetkových vztahů. Jen je tam na starou islandskou literaturu málo spojení s přírodou, která tolik utvářela životy všech.

7 25.09.2020

Smrt ovčáka Jana nebyla vůbec ale vůbec poetická a vlastně ani život. Aby taky byl, když se opírá o skutečný příběh člověka, kterého autor potkal. Drsný realismus zachycený v mezních i všedních okamžicích podivína bez původu je plný filozofie života a přírody a také sondou do lidské společnosti v ne zrovna dobrém obraze. Tolik bych přála této kočovné duši jiný konec.

7 22.09.2020

Knihy Henriho Bosca se vyznačují otřesnými názvy v českém vydání (v originále je to mnohem lepší), rozháranými hrdiny, za které by se nemusel Mácha stydět - v tomto případě je to okořeněno cholerikem s jemnou psychickou poruchou, a skvělým popisem přírody, okolí, sídla, zakořenění, tradic a tajemna.
Nemohu posoudit, zda je to překladem nebo prostě stylem psaní, ale především na začátku jsou opravdu nadmíru používána slova "mučivý", "rozbouřený" a "vášeň". Což je občas až vtipné.
Samotný příběh a vyústění je originální a největší důraz je kladen právě na atmosféru staré zemědělské Provence, usedlosti pod Provensálskými Alpami, vztahy mezi starousedlíky - a to je na knize nejlepší.

7 08.06.2020

Tohle měla být spíše povídka, glosa, článek než celá kniha. Pohled na masovou turistiku je vtipný, ale tento vtip se opakuje stále dokola a dokola... Jako ano, všichni ti instaturisti (sedneme do auta, vyběhneme na kopec, vyfotíme se na pozadí hor a dáme to na profil) mi přijdou také směšní, ale chodit se dá mnoha způsoby a znám lidi (pravda, nemnoho), kteří hory prožívají a žijí jinak, bez bezduchých hesel a výkřiků na socsítích ###jajsemnavrcholuajsemstastnyakrasny###. To se autor zaměřil na špatný druh.
S autorovou osobností jsem se minula, s jeho humorem i popisy cest povětšinou také, a protože je to moje chyba - vše naznačuje, že kniha je o tom, o čem opravdu je - tak nechávám bez hodnocení.

Příběh dle vzoru Čokolády od J. Harrisové s prvky magického realismu, které děj šikovně oživují. Voňavá atmosféra pekárny sdružující milé i podivné postavičky ulice, dramatické okamžiky, rodinný pes a trochu duchařiny - příjemné oddechové čtení nebo je za tím něco víc?

7 28.03.2020

Jednoduchá slova obsahující hloubku. Málo popisů, pěkné úvahy, občas zdánlivě uzavřené, ale jdou přímo k jádru věci (či problému).
Fotky jsou opravdové, nezkreslené, přirozené, a i když se mé cílové kraje většinou liší, je to pěkné čtení plné zajímavých postřehů a dobrých názorů.
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že nejde ani tak o cestopis, spíš o pohled na život a na svět.

"Láska je taky dost ztráta svobody. A kdo říká, že ne, používá plastový brčka a jednorázový kelímky!"

"Lepší reálný problém s medvědem než uměle vytvořený problém v domovině."

7 07.03.2020

Velmi dobře zachycený kus života autorky a její rodiny strávený na Aljašce. Vyprávění není jen o cestě za splněním snu - zúčastnit se nejtěžšího závodu psích spřežení Yukon Qestu, o přípravách, odhodlání, pochybách - ale především o změně, kterou člověk projde samotným pobytem v drsném a krásném prostředí. Jak sama autorka píše, přestože na Aljašce strávila jen několik měsíců, zůstala v ní navždy.
A i když mi některé popisy neseděly (především hašteření a opakované stěžování na ošetřovatelku), tato kniha jen tak nezapadne v zapomnění a za odvahu a stylově velmi pěkné přiblížení života se psy na severu hodnotím plným počtem.

"Na malou chviličku mi bylo dopřáno nahlédnout do tajného zákoutí v jejich srdcích, do míst, o nichž člověk sice ví, ale která úplně nechápe. Právě zde se skrývá touha tažných psů běžet zimou i bouří, horkem i peklem, právě tady probíhá oslava křehké nádhery přežití."

7 24.01.2020

Zajímavé vypravění jedné ženy, která se nebála žít svůj romantický sen a přijala bez větších obav šanci, která se ji nabídla. Nic není růžové ani černobílé, ale autorce její spokojenost s životem, který si zvolila, prostě věřím. Jednoduše a výstižne napsané, taky kdo by čekal literární kudrlinky od někoho, kdo žije v dřeveném srubu kanadské samoty. Jen ten konec mi přišel hodně useklý, jako by kus knihy chyběl.

7 13.01.2020

Příběh je to zajímavý, netradiční, jen mi nesedl styl autorky, avízovanou "práci s vytříbeností a esenciálností jazyka, cit a poetiku" jsem v jejím psaní neobjevila. Naopak mi to přišlo strohé, popsané až s jakousi nudou, což vyprávění ubírá na síle, kterou by si samotný příběh zasloužil.

7 16.10.2019

Nějak nedokážu odhalit, kde přesně je ukryta síla tohoto románu a čím mě tak zaujal. Možná detailním náhledem do psychologie postav, jejich životní situace (mezidobí, kdy je člověk donucen se zastavit, sebrat, nadechnout a pořešit minulost a rodinné vztahy), možná originálním stylem a krásným jazykem M. Robinson nebo filozofováním o životě.
Každopádně na první pohled opravdu nezáživné téma a děj, ve kterém se toho moc neděje - řešení a opatrnost v názorech a hovorech a až neúpřimné tanečky okolo problému mě semo tamo rozčilovaly, rozjímání o náboženství unavovalo. A přesto se mi knihu nechtělo odložit.

"Doma. Jenže duše si najde domov sama, pokud se vůbec kdy nějakého dočká."

7 19.08.2019

Podle názvu i přebalu by člověk očekávál nějaké humorné historky o pacientech z ordinace, ale ne (i když se nedá panu Honzákovi upřít skvělý cit pro ironii). Jedná se o výběr článků na různá témata (nejen psychiatrie či zdravotnictví, ale i literatura, malířství, politika, život...). Úvahy autora mi přijdou velmi moudré, občas rozhořčené (spravedlivě) a přinášejí zajímavé informace. S knihou jsem strávila několik příjemných cest ráno autobusem do práce (díky "kabelkovému" vydání), texty jsou ideální k nastartování mozkových závitů po ránu.

7 26.07.2019

Cesty na Sibiř... či do hlubin autorovy duše. Knihu jsem četla dlouho a dlouho nad ní přemýšlela. Při čtení jsem kolísala mezi nadšením (které se většinou dostavovalo při popisu cesty, konkrétního místa, lidského osudu či ruského naturelu) a nepochopením (vztahy, holky ruské i české, nestálost filmovaného tématu...). Velkým otazníkem zůstává autorův vztah k šamanství. Kniha je tak trochu podobná jako autorovy cesty - hup sem, hup tam, útěk tam, útěk zpět. Martin Ryšavý drží v rukou silné téma, ale proklouzává mu mezi prsty a tak nějak se tříští mezi mnoho nesourodých myšlenek, lidí, vztahů a cest. Škoda, že dává tak velký prostor popisům toho, co řekly jeho přítelkyně a co měly na sobě... tyto odstavce by mohl věnovat převyprávění dalšího osudu člověka nebo mýtu, které mu jde dobře.

A absenci nějaké dějové linie, vysvětlení nebo spojovacího prvku cítím i ve výsledném dokumentu Sibiř - duše v muzeu, o jehož vzniku vypráví podstatná část knihy. (https://www.youtube.com/watch?v=PbjaOEL4WOw)

Nejvíce mě z knihy zaujala úvodní zprostředkovaná báseň lovce z Věrchojanských hor...
"Ty, šťastné ráno, a ty, dobrý západe,
jiskřivé kameny na dětských dlaních,
můj sobe bělostný s černavým parožím,
s radostným srdcem,
kde jste?
S bílými sněhy a vysokým nebem,
s nesmírnou tundrou a smělými lidmi,
kde je má země?
Svědomí, čest, naděje, sny,
nůž, puška, moje doba, kořist?
Kde je ten krutý a dobrý,
strašný a upřimný svět?
Nic, vůbec nic už tu není...
A ani já už tu nejsem."

A asi tento svět se vydal hledat autor, což je úkol naprosto nemožný. Co se mu však nedá upřít je upřimnost a neidealizovaný pohled na sebe, cestování i Sibiř samotnou.

7 01.06.2019

Takové pitvání se v nechutnostech bez vyústění nebo závěru, psáno nijak výrazným stylem. Postavy jsou kontroverzní a některé jejich projevy či změny ne moc uvěřitelné. Možná ve své době byla skandální, ale já od literatury čekám více.

7 30.05.2019

Silná kniha o tolik odkládaném tématu, kterou by si dříve či později měl přečíst každý ze smrtelníků a která je velmi dobře napsána. Překvapilo mě, kolik jsem v ní našla hloubky a lásky (i toho smutku, samozřejmě). Jsou knihy, u kterých si člověk odpočine, a KNIHY, které člověku pomohou a tak nějak ho posunou dál. Tohle je jedna z těch druhých.

7 19.03.2019

Ano, anotace je zajímavá. Ale "podmanivou finskou přírodu" aby jeden pohledal, silnou hlavní hrdinku...no.
Je to o politice, o fašismu, o lidech zdegenerovaných válkou. Možná šlo autorce o záznam nelehké doby - ano, povahy lidí a události jsou síla, ale ten povrchní způsob psaní, zkratkovité zaznamenávání děje, odosobněné popisování mě neoslovil. Možná kniha ve finštině vyzní jinak, avízované finské nářečí se do češtiny asi těžko překládá a jeho projevem je v tomto případě vulgarismus (velké zastoupení slova pinda či pipina). Možná mám od finské literatury přílišná očekávání...

7 07.03.2019

Velmi originální forma přebalu i neobvyklá kompozice příběhu samotného. Text si udržuje básnický nádech i mimo vypsaná haiku, závěr mi přijde dokonale uzavřený i přes svou nekonečnost kruhu. Moc si nedokážu představit pokračování a asi se po něm nebudu pídit.
Ideální čtení pro poetické duše, což já až tak nejsem, ale oceňuji originalitu.

7 05.03.2019

Čtivý psychologický thriller, děj má strhující spád, dobře vykreslenou atmosféru Falkland, ekologické problémy ostrova i psychické překážky postav, ale závěr je na můj vkus překombinovaný a to "červenání" v předposlední kapitole se nehodí do rázu a nálady knihy jako celku.

7 01.03.2019

Příběh z malé části života několika lidí v Oslu vyprávěn v ich fomě s mírou naivismu, pozitivního náhledu i sarkasmu pro společnost "bláznivým", mile svérázným hrdinou, který je pochopitelnější než většina lidí. Takové vřelé lidské povídání k zamyšlení.

7 06.01.2019

Má šestá kniha od J.K. Stefánssona a opět dávka krásné severské nostalgie. Všechny ty lidské a "vesmírné" otázky a odpovědi a otázky bez odpovědí vystupují z příběhu hlavních postav a ještě nějak více z okamžiků a příběhů lidí, kteří se v knize jen mihnou, a přesto zanechají silný dojem. K tomu si dodejte islandský vítr, moře, černé lávové pole a máte nádherné zimní čtení.

7 14.12.2018

Tato kniha ležela v mé knihovně asi 15 let a čekala, než dozraje ten správný čas (a já). Dokud vypravěčka příběhu popisuje, co se děje ve srubu a jakou rybu ulovili, je to takový obyčejný příběh, ale jakmile se zatoulá do svých myšlenek, vztahů, do vzpomínek na dětství, přístup k víře, sledování instinktů, tak to jde opravdu z hlubin a do hloubky. Výborně jsou zachyceny chorobné mezilidské vztahy i rezignace a neschopnost je změnit. Příběh graduje, upozorňuje na problémy "moderní" povahy a tak nějak mě silně zasáhl.

7 07.11.2018