Palivo komentáře u knih

Pakliže existuje kniha, ve které jedna povídka finišuje v momentě, kdy oba protagonisté řeší základní otázky lidství během sprintu na latrínu, protože jeden z nich má mohutnou sračku, nelze ji ohodnotit jinak než čtyřmi hvězdami minimálně. Za nadávku, že je někdo "padělek lidského druhu" navíc přihazuji pátou hvězdu a prosím o zfilmování Vítem Olmerem v prostředí Golčova Jeníkova.

2 16.03.2015

Velice půvabná kniha. Prvně se tam nic nestane a pak se tam na závěr nestane vůbec nic. Nejvíc bych tedy ocenil to, jak se nic nestalo a jak autor nijak vystihl nic. To bylo podle mě velice důležité. Taky se mi líbilo nic, které celkem dobře gradovalo až do ničeho, přičemž byl člověk celou dobu napjatý, jak tohle pravděpodobně nijak nedopadne

2 16.03.2015

Jako u ostatních nedokončených Kafkových děl, i tentokrát u mě po přečtení vyvstalo hodně nezodpovězených otázek. Například: Proč neodjel? Student Agency měli vyprodaný všechny jízdenky nebo tam vůbec nemají zastávku? Měl homosexuální styk s Barnabášem? Natáčí se na Zámku gangbang videa pro Porn Hub a už tam měli dost chlapů, tak proto ho nevzali? Kde s Frídou dělali sex, v tělocvičně nebo ve třídě? Jak velký cecky měla hostinská? Byli jeho pomocníci Laurel a Hardy? Mají ve vesnici koupaliště? Chodil vůbec na záchod? Jak to, že postavy nemusí chodit kadit? Proč si nekoupil tank a nejezdil po vesnici tankem? Proč prvně neočekoval Foursquare než tam dojel? Jak dlouhý mají zeměměřiči metr, když měří zemi?

3 16.03.2015

Tato kniha je o chlapovi, který objeví místnost. Je tedy logické, že jsem se ji rozhodl přečíst, protože jsem taky několikrát objevil místnost (obývák u babičky, kuchyň a koupelnu u našich atd). Karlsson použil k vytvoření knihy slova, které spojil do vět a které nakonec utvořily odstavce - velice chytré, ovšem v dnešní době už nikterak originální. Hlavním hrdinou těchto vět je úředník Björn, který je tak trochu dement, paranoik, samozvaný nadčlověk a těžký egoista (takže něco mezi mnou a Sagvanem Tofim), který se snaží celé oddělení přesvědčit, že vedle záchodů je i další místnost, kterou ovšem nikdo z kolegů nevidí. Celé mi to velmi připomínalo situaci, kdy jsem tátovi ve třinácti říkal, že si ty pornočasopisy u mě v batohu koupil Radek Tobolka, který je ke mě podstrčil a pak zametl stopy po své existenci, aby ho můj otec nemohl nikdy vystopovat. Protože mi otec taky nevěřil, dokázal jsem se teď velmi snadno vcítit do mizérie a marnosti, které propadal i Björn. Karlsson je švéd a proto zvolil dost odlehčenou formu vyprávění a hnědý svetr umí dort, přičemž tato věta nedává žádný smysl. Jeho Björn je daleko více než kafkovským stínem úřednickou verzí Ignácia Reillyho ze Spolčení hlupců (tajemná místnost je hned vedle záchodků - že by odkaz na problémy se záklopkou?), což je jedině dobře, protože kdyby se tato kniha brala vážně, dopadlo by to asi stejně špatně jako Olda Kaiser na masopustu. Takto Karlsson stvořil velmi údernou, strohou, temně humornou grotesku, která i přes odlehčenou formu pořád dokáže navodit onen nepříjemný podprahový pocit, který měl už Fox Mulder - pravda je tam někde venku.

9 16.03.2015

Tato jednohubka mě moc nezaujala. Problém byl v tom, že celá povídka působila jako stručnej ořezanej memoár jednoho člověka, který vlastně náhodou trpí opačným stárnutím, v odborných kruzích nemocí známou jako syndrom Thomase Mullera z Bayernu. V žádném bodě nejde Fitzgerald do hloubky, což je tentokrát dost na škodu. Očivividně nečetl memoár Jirky Pomejeho, to by mu pak došlo, že záleží na každým karbanátku. Takhle shrnuje dost zásadní situace, zajímavé konflikty a emotivní ždímačky jednou či dvěma větama, což bych ocenil kdybych měl průjem, ale já měl zrovna dnes docela dlouhý kakání a dočíst knihu před vykaděním, to je snad horší než kousnout do mokrýho chleba nebo zažít holokaust!

2 16.03.2015

Po dlouhý době kniha, která mě tak kurevsky nudila, že jsem ji ani nechtěl donést zpátky domů a švihl jsem ji u Flory do kontejneru. Tak trochu Murakami, akorát v lese.

16.03.2015

Tak nevím, jestli je to tím, že nejezdím do Berlína autobusem jak Jára Rudiš, abych v pruhovaným tričku a baretu popisoval umělce, jak se proplétají mezi holubama a blitkama plných kebabu, ale tahle německá "nová" vlna jde mimo mě.

Především bych tedy rád neocenil styl, jakým Sudabeh Mohafez knihu napsala. Myslím, že se pro ten styl velice hodí literární termín "úplněnapiču." Žádný uvozovky, vnitřní hlasy alter eg blekotající nesmysly, prase aby se v tom vyznalo. Ještě bych byl schopnej to nějak zkousnout, kdyby se v knize dělo něco zajímavýho. Za zajímavý ale nepovažuji sledovat duševní rozpoložení rozmazlený berlínský buchty, která je, samozřejmě, aby to mělo grády, umělkyně se zlomeným srdcem a jakýmsi vnitřním bordelem, z něhož by se vosypal i Jung. To, že má dvě kočky snad už ani nemusím dodávat.

Takže teda děkuju, ale při tomhle se nedá ani srát.

PS: Uvádět kapitoly texty písní System of a down může potěšit snad jen hluchoslepý.

16.03.2015

Trochu jsem se bál, že v této Marquézově novele bude taky 14 000 000 postav jako v ostatních jeho knihách, ale naštěstí jich bylo jen asi sedm a půl milionu a z toho se polovina jmenovala Manuel a druhá Miguel, takže se v tom dalo snadno orientovat. Problém ale je, že i když jsem se orientoval, tak mě teda dvakrát nenadchl příběh,ve kterým farář, soudce, tajemník a starosta chodili po městě a hráli na schovku, přičemž když se našli, tak si řekli nějaký věty a pak šli zase hledat další lidi, aby jim mohli říct nějaký další věty. Jedinou dobrou postavou byl doktor, kterej všechny stíral jako stěrač na volkswagenu. Ve finále se pak nic nestalo, což byla docela škoda. Nikdo taky nemasturbuje jen proto, aby nevystříknul. To přece nedává smysl.

3 11.03.2015

Od Cormacka jsem už v kině četl Tahle země není pro starý a Cestu, takže jsem si řekl, že bych se mohl rozhlédnout i po knihách. Vzhledem k tomu, že to ještě předloni četl kdejakej hipster, počkal jsem si až do roku 2015 a když si McCarthy solidně pohnojil renomé s Konzultantem, nic už nebránilo tomu, abych se do tohohle emerickýho Vívega pustil. Musím hned z kraje přiznat, že jsem byl překvapen, jak líbezné téma si autor vybral. Střílení a vojíždění mrtvých žen je hned po tankách, análu, Jirkovi Pomejovi, rychlovarných konvicích a Ivetě Bartošové moje šesté nejoblíbenější téma. Hlavní postava mi tedy byla sympatická hned z kraje. Co víc, pod vlivem předešlých filmových adaptací jsem si v hlavní roli okamžitě představoval špinavého a neoholeného Pomejeho, jak se toulá po lukách kolem Třeboně, a bylo vymalováno. Kniha je napsána dost svižně, akorát mě teda mrzelo, že mezi vražděním Cormack popisoval i přírodu, což zbytečně zabíralo místo dalšímu vraždění. Navíc všichni už od malička víme, jak vypadá les a déšť, takže nevidím důvod, proč to popisovat. To je stejný nonsens jako jet do Říma, když už to tam všichni vyfotili a dali na Instagram. I přesto ale kniha udržela moji pozornost natolik, že jsem kolikrát šel na záchod číst a to se mi ani nechtělo kakat. Ve finále dobrý.

8 11.03.2015

Za věty typu "Co je škodlivější než jakákoliv neřest? Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými - křesťanství." si u mě tenhle pán vysloužil hned z kraje pět hvězd, ale jelikož jsem z přibližně 140 000 slov v této knize nerozuměl asi 85 000, tak musím dát o hvězdičku níž a počkat, až to na ČT natočí jako seriál s Martinem Dejdarem.

PS: čtení Antikrista při sraní ve Starbucks (tato věta je zároveň odpovědí na otázku, proč jsem byl ve Starbucks) bych na měřítku divných pocitů zařadil vedle momentu, kdy jsem našrot dorazil ve čtyři ráno do KFC s kompletním pětikilovým vydáním Proustova Hledání ztraceného času a objednal jsem si "hjvalucwvmdppgc.!"

18 11.03.2015

První autor, vedle něhož vypadá styl Borise Viana suše jako kupé ve vlaku, ve kterém cestuje mrtvola a Radek John. Což je lichotka.

Vřele doporučuji všem, které někdy zajímalo, jak by vypadal pervitin, kdyby byl literatura.

3 11.03.2015

Takže. Začne to tak, že si mladá blbá nána sedne do hospody. Přijde k ní idiot, kterej jí od začátku uráží a chová se jako idiot. Vedle něho i můj kamarád Spacák, který používá balící hlášku "pujč mi zapr***," vypadá jako absolvent Jejlu. Náně to přijde urážlivé, ale protože je pitomá jak motyka, tak si řekne, že se s ním půjde podívat na jeho zahradu. Tam ji vojede asi tak jak Spacák vojížděl holky u nás za diskotékou Eden a mezitím si vymění pár vět, jejichž level mindfucku by nepřebil ani Dan Nekonečný na heroinu. No a pak si dají druhý rande. Logický.

Do tohoto momentu, což je teprve nějaká 30 stránka jsem si říkal, že už to prostě nemůže bejt horší.

chvíle napětí...

samozřejmě, že bylo.

Druhé setkání:

"Kolik bylo manželovi, když od tebe utekl?"
"Sedmadvacet."
"Takže nebyl starý a krásný, co?"
"Přestaň s těmi stupidními řečmi. Co to s tím má co do činění?"
"Jak to mám vědět? To bys měla vědět ty. Ale už na to nemysli."
"Jsi vážně nemocný! To je jako ten příběh o muži, kterému bylo sděleno tajemství, jak vyrobit zlato z obyčejného kamene, jako jediná podmínka mu bylo uloženo, že nesmí ani na okamžik pomyslet na bílé slony. A on se samozřejmě nedokázal přimět k tomu, aby nemyslel na bílé slony. Tak proč mi říkáš, abych na to nemyslela. Od teďka na to myslet budu!"
"Budeš, ale nikam se nedostaneš."
"A kam bych se měla dostat? Nerozumím ti."
"Nemusíš mi rozumět."
"Kecáš jen samé blbosti."

Po tomto intelektuálním průjmu pak pro zlepšení image začne hlavní hrdinka sypat z rukávu Goetheho Mignona a Fausta, což byl od autorky velice chabý tah jak nás přesvědčit, že má mozek, když hned náhle protagonisté pokračují:

"Běž do koupelny. A tím nemyslím umít se. Jak tomu říkáte?"
"Utrousit penci?"
"Ne, jinak!"
"Lu-lu."
"Jo, to je ono. Jdi se vylulat!"

LITERATURO, VZDÁVÁM SE.
PS: největší hnůj co jsem snad kdy otevřel.
PS2: nejotřesnější dialogy co jsem kdy četl.
PS3: nejvíc idiotské postavy
PS4: poslední potvrzení mé doměnky, že jsem si v ranném dospívání postavil Odeon na piedestal (páč jsem nic jiného neznal) a ona to je přitom řada, kde vychází až neúměrně obrovské množství průměrných a podprůměrných srajd.

Sice nevím, proč jsem to po Marquézovi udělal, ale zase jsem šáhl po španělácký knížce, tentokrát tedy z Mexika, což je vlastně taky Španělácko, akorát tam hrajou fotbal s hlavama vod kuřat. Celkově teď mám takový španělácký období, nedávno jsem viděl Real Madrid v televizi a mezi nohama sem se neholil už tak dlouho, že to tam vypadá jak v narvaným autobuse z Tijuany. Guillermo Arriaga napsal 21 gramů a Amores Perros, což sou filmy, který jsem měl poctivě rád, dokud Bay nenatočil Transformers. Věděl jsem tedy co čekat a i když to trochu zavánělo detektivkou (kniha sleduje vraždu mladé Adely a jak se s ní vyrovnává ospalé městečko), nakonec to žádná detektivka nebyla, díkybohu, protože v mexiku nejsou žádní detektivové, jen ožralí chlapi co flušou na zem, škubou všechny domácí zvířata co se v tom vedru ještě hejbou a vraždy řeší starou dobrou pomstou. Vlastně bych teď chtěl upřímně ocenit fakt, že Arriaga vůbec neřeší kdo tu nebohou fuchtli podřízl a nedá ani jednu nápovědu (možná ji dal, ale mezi řádky jsem nic nenašel, byl tam jen prázdný bílý papír. Jednu chvíli jsem si teda myslel že jsem něco mezi řádky objevil, ale byl to drobek z loupáku, kterej jsem zrovna ukusoval) a místo toho se soustředí na to, jak se městečko veze na vlně první teorie, které jej postupně zcela ovládne. To už pak nikdo neřeší co je pravda a co lež, prostě se to musí stát. Tahle uměle zkonstruovaná osudovost, do které se postavy samy naženou, je potom výborným motorem pro spletitý chuchvalec vztahů, který se postupně odráží od dalších náhod až k finále, které je prostě neodvratné. No a jelikož to bylo čtivý a mělo to spád jako Petr Kolář na schodech do baru, musím dát za čtyři, i když tam nebyly žádný tanky. To by ale bylo nefér vyčítat, páč v Mexiku nemají ani holící strojky.

3 11.03.2015

Zatím asi největší překvapení tohoto roku. I když to napsal francouz, tak to není nudný, nikdo tam neprcá ani nejí čokoládu nebo kroasanty. Dá se říci, že je to vlastně jen trochu hutnější povídka, ale přesto zanechá stopu jako jégr v gatích po sobotě, protože Rufin tu opravdu vykřesal nádhernej příběh, který mě na 99 stránce málem poslal na záchod. A to přátelé mám rád psy akorát tak na smetaně. A ať se mi nikdo nesnaží namluvit, že jsem necita - já měl psy vždycky rád, ale tohle ze mě udělalo žití v Praze, nebo bych spíš měl napsat žití v tom nejvíc posraným městě na světě, kde každej den šlápnu minimálně do čtyřiceti hoven od těch vašich zkurvených labradorů a pudlů, po kterých jste líní uklízet ty jejich hovna, protože se vám v sedm ráno, z životem na piču a ženskou na hovno nechce ani vohejbat, natož něco někam vyhazovat. Že si raději nekoupíte playstation. Ať mi někdo vysvětlí, jaký kouzlo je v tom mít doma v paneláku zavřenou třímetrovou dogu, který dopřeju jedinou radost denně a to když ji vezmu ven do mrazu vysrat na tři minuty? Ale to jsem asi trošičku odběhl od knížky, takže abych zase pokračoval. Bylo to tedy výborný. Vřele doporučuju. Bylo by to i za pět hvězd, kdyby to Rufin neukončil spielbergovsky jako úplná bačkora. Obrovská škoda.

2 11.03.2015

Vynikající manifest da-da, který se v těch nejodvážnějších momentech blížil pocitům, kdy si ve tři ráno čtu na záchodě návod k použití WC Ducku v maďarštině. Naštěstí kniha obsahuje i vysvětlivky (čítající ještě víc stran než samotný text), který tento už tak kouzelný blábol (kompliment) ještě dovysvětlily a kupodivu jej i víceméně objasnily. Asi jako by Vám David Lynch udělal lobotomii pomocí staršího čísla Playboye. Dal bych i pět hvězd, ale dneska jsem tvrďák.

1 11.03.2015