palladium komentáře u knih
Rozhovory Ireny Novákové Kafkové s Vladimírem Kafkou. Část, kde řeší svou historii malování mě moc nezajímala, ale to nevadí, pro někoho je to jistě zajímavé. Jiné části mě zaujaly moc. Pan Kafka byl podle mého názoru soudobý osvícenec a jeho vysvětlování o fungování vědomí jsou skvělé. Tato i jeho jiné knihy mi daly hodně.
Příběhy a povídání o duchovním rozvoji od Míly Tomášové, na kterých je vidět, že autorka byla na duchovní cestě velice daleko, snad až nejdál kam se člověk může dostat. Pár věcí mi zapadlo tam kam mělo, něco mě minulo.
Sbírka básniček stejného formátu (sonet) od Shakespeara, které používal pro záznam svých myšlenek. Je pěkné vidět, že i on řešil stejné věci jako my a že je to pořád dokola to stejné. Např. jestli má člověk dělat to co ho baví a mít míň peněz nebo jít čistě po penězích a společenském uznání. Otázky rodiny, lásky atd. Dost sonetů jsem nepochopil, co tím autor myslel, některé zapadly krásně.
Vladimír Kafka byl skutečný osvícenec a předával své poznání hlavně nemocným lidem. Je neuvěřitelné, kolik jich vyléčil a že je to vůbec možné. V knize je pár příběhů lidí vyléčených z "neléčitelných" nemocí a především vysvětlená jeho filosofie a cesta k osvícení, které se pro mě i díky této knize stává běžnou věcí. Je to něco tak obyčejného, až je neskutečné co za nedosažitelnou blbost jsme si z toho udělali. Vladimír musel mít skutečně obrovské schopnosti vidět neviditelné věci, protože popisuje věci, na které až dnes přichází nejmodernější fyzika. Například Vladimír říká, že základem skladby světa jsou geometrické obrazce. To zní jako blbost, ale nejnovější fyzika objevila, že existuje další rozměr časoprostoru, ve kterém jsou geometrické tvary a nikdo neví proč tam jsou a co tam dělají, jen víme, že tam prostě jsou. Vladimír také říká, že základem všeho je vědomí a neviditelný svět. To také objevuje nejnovější fyzika. Například víme, že vzdálenosti vlastně neexistují. V roce 2022 byla udělena Nobelova cena za důkaz, že tato realita nefunguje na základě lokality (lokální realizmus), neboli že vzdálenost je jen iluze. A tak dále. Prostě duchovní mistři mají pravdu, materializmus bude muset na lopatky, je to jen otázka času. A Vladimír tohle všechno věděl a předával, v této knize naprosto bravurně.
Jsem velice rád, že se ke mě dostala tato kniha z bazaru. Jde o psaný souhrn duchovního sdělení autorky, které takto ucelené ve videích není. Škoda, že nedochází k dalším vydání, knížka mi hodně dala.
Plno zajímavých informací, které člověka chytnou. Zaměstná to mysl takovým způsobem, že je to poutavé a hltá to. Po čase jsem ale začal vidět, že je to vlastně hromada informací, ale praktické využití nic moc. Něco z knihy mě zaujalo, ale v radosti jsem z ní nebyl. Spíš naopak, začal jsem se v tom hledat. Na jaké úrovni jsem tedy já? Jsem dobrý nebo špatný? A co ostatní, kde jsou? A hodnocení sebe nebo druhých není duchovní růst, naopak.
Obsáhlé shrnutí všeho, co autor zjistil při LSD psychoterapiích s pacienty. Některé věci pro mě byly zajímavé, ale hodně textu jsem přeskočil, protože to byl návod pro lidi, kteří chtějí LSD sezení absolvovat nebo vést. Pokud se na to nechystám, tak mě celkem nezajímá, jaké přesně prostředí je vhodné, jakou zvolit hudbu, jak se chovat k pacientům na terapii atd. V knize jsou ale i poznatky nebo pár osobních příběhů a to pro mě bylo zajímavé.
Kniha se dotkla mého ticha, jak autor nazývá ten klid v nás, který je za vším, i když ho zrovna necítíme. Je to ten klid, který je stavem co nejde popsat, protože promlouvá jen tichem.
Skvělé příhody ze života vědce bádajícího světem psychedelik. Líbí se mi, že jsou tam příběhy ze života, skutečné zážitky. To mám velice rád a baví mě to. Některé věci jsou tak zvláštní, až se člověku nechce uvěřit. Opravdu je možné vnímat co se děje v místnosti 1,5km daleko od domu kde jsem já?
Knihu jsem nedočetl, nudila mě. Filosofické úvahy autora jsou pro mě podané příliš naivně, nezáživně a prvoplánově.
Velice nepřehledně napsané, hromada textu o všem možném dohromady. Autor dokonce probírá středověké mučící praktiky, aby tím osvětlil, jak je špatné autotrakční lehátko. Mučící praktiky jsou rozebírány docela obšírně, včetně mnoha obrázků. Na závěr knihy o tom, jak to všichni dělají blbě, autor popisuje záhadnou a zázračnou metodu, kterou nazval vertebrorevitologie. Od tohoto názvu odvodil i nějaké další poddruhy, podobně nevyslovitelné patvary. Jak se tato metoda praktikuje se ovšem nedozvíte, v knize je pouze pár fotografií rukou na těle v místě páteře. Má se tedy jednat o zázračné masážní techniky, které umí jen zasvěcení. Tato kniha slouží jako reklama na tuto pochybnou pandořinu skříňku. Na internetu najdete rozsáhlou kritiku autora, například že používá titul profesor, ale v žádné akademické databázi není uveden, takže takový titul nemá. Na mě to působí jako šarlatán zneužívající nemoci lidí k výdělku.
Druhý díl Grofova soupisu všech jeho poznání po šedesátiletém výzkumu stavů LSD apod. Tento díl mě zpočátku méně bavil, bylo to takové popisování historie a věcí z okolního světa. V poslední třetině se ale věnuje možným variantám vesmírného vědomí, jak možná funguje a jak to on chápe. Opět zajímavé dílo.
Krátká čtivá knížka mířená na duchovní rozvoj v tom smyslu, že vše co vnímáme kolem nás je jen naše představa, je to vlastně sugesce, jako kdybychom se sami zhypnotizovali, resp. naše okolí nás zhypnotizovalo, abychom vnímali vše co vnímáme, tak jak to vnímáme.
Krátký příběh o mesiáši, který se rozhodl svou činnost na zemi ukončit. Hlavní zpráva knihy je v tom, že vše kolem nás je iluze. Podobně jako to říkají duchovní nauky. Pro mě málo praktické, resp. sdělení úplně nerozumím, nemůžu ho přijmout, když jsem ho neprožil. Knížka se ale hezky čte i jako příběh. A některé věci mě přinutily k zamyšlení.
Souhrn zkoumání Stanislava Grofa. Dává důraz na to, že současný psychiatrický pohled je nevyhovující a je potřeba přijmout nové paradigma, že psychika člověka je tvořena nejen jeho životem po narození, ale také porodem, životem plodu v matčině lůně a částí, kterou Grof nazval transpersonální. Jde o lidské nevědomí, které je nezávislé na mozku. Grof došel po šedesáti letech zkoumání k tomu, že není možné, aby vše co lidé prožívají ve změněných stavech vědomí vznikalo v mozku. Grof to považuje za prokázané. Já sice takové důkazy nemám, ale osobně mi to připadá logické. Pokud totiž toto paradigma přijmeme, život dává smysl. Zatímco považovat sám sebe za projev náhodného jevu hmotného světa, smysl nedává. Stačí si dát otázku, co tedy bylo před velkým třeskem? Je nesmyslné, aby nebylo nic, pak se najednou objevil velký třesk "z ničeho nic". Nejen proto si myslím, že Grofovy závěry jsou správné.
Tato kniha mě hodně ovlivnila v mém životě. Je to podle mě proto, že už jsem dozrál k tomu být otevřen zprávě, kterou sděluje. Uvěřil jsem mnohým svědectvím shrnutým v této knize. Ačkoliv autorka sama žádný výzkum nedělala, má prostudované velice pečlivě všechna díla o zážitcích blízkých smrti v USA. Tato kniha shrnuje vše důležité z těchto knih v jedné úzké knížce a to pragmatickým způsobem, autorka je lékařka, takže bere vše velice seriózně a připouští i vlastní chybovost. Mě tato kniha pomohla utvrdit si novodobý pohled na svět, který se nezadržitelně musí stát mainstreamem, pokud nechceme ignorovat ty tuny důkazů valící se ze všech stran. To sdělení je jasné: vědomí nepochází z hmoty, je to obráceně. To potvrdil i šedesátiletý výzkum Stanislava Grofa a mnohých dalších. Jak to celé funguje, to samozřejmě už tak jasné není, ale je jisté, že hmota není tvůrcem všeho. Kniha mi tedy pomohla toto si utvrdit a díky ní jsem začal vnímat i hluboký smysl lidského života. Pokud totiž život není jen evoluční náhoda a bezesmyslná bublinka ve vesmíru, ale projev s původem ve vědomí a jeho každičký detail je kdesi nezapomenutelně zaznamenán, pak je zajímavý a smysluplný už jen tím, že existuje, že ho žijeme.
Autora potkalo zcela nečekaně prožití absolutna, byl zarytý skeptik a ateista. V knize líčí svůj pohled na fungování jsoucna a vesmírného nevědomí (Boha) a svou objevenou víru v Boha, jak se z nemocného vědce stal v sedmdesáti zdravým věřícím. Ačkoliv autor všude možně říká, že existenci Boha dokazuje, já to v jeho díle nevidím. Resp. dokazuje jeho existenci svými zážitky, ale to je pouze svědectví. Nějaký jednoduchý opakovatelný test, díky kterému je to prostě jasné a nebude nutné věřit, bude to vědění, to nemá. A nebo to nechápu. Autorovo vyjadřování je takové zmatené, skáče mezi tématy. Je to zajímavé svědectví, ale asi by bylo třeba ho potkat osobně a zažít třeba uzdravení (které se v jeho přítomnosti dělo) a pak by člověk řekněme prožil důkaz, stejně jako autor. V knize je také pěkné svědectví stavu české psychiatrie v devadesátých letech.
Tato kniha mi trochu připomněla Kámen mudrců od Larsena, asi protože je v ní příbuzný vzkaz, totiž že jsme vším, jsme více než tělo, jsme především duch. Smrti se není třeba obávat. Málo hvězdiček dávám za příliš drastické čtení, mám raději dění umístěné někam jinam, než jsou ty nejhorší podmínky co lze ve své době najít. V knize je více příběhů a všechny dost drsné, i když zpráva za nimi je pozitivní, tedy od čtení neodcházím špatně naladěn, alespoň tedy nakonec. V průběhu čtení to někdy bylo na mě více drsné, než je mi milé.
Pro mě velice nezáživné čtení, knihu jsem přestal číst po dvou kapitolách. Jednak jsou tam nesmyslné nápady z hlediska fyzické proveditelnosti (to muselo být zřejmé i v době autora, myslím že si s tím nedělal hlavu) a jednak jsou postavy málo propracované, jejich psychologie mělká a nepřesvědčivá. Kniha mě nevtáhla do děje.
Kniha o cestě od rakoviny, přes uzdravení až k osvícení. Dnešní Zdenka už je jinde, věci které jsou v knize považuje za berličky, které jí pomohly, ale jiný člověk může mít jiné. Dnes už vidí, že vše je v našich představách a skutečné je pouze věčné vědomí, Bůh nebo átman, jak je to kdo zvyklý nazývat. Vše ostatní je jen představou našich myslí, postaviček, které zde hrají hru na život. Kniha se mi líbila, i když nejde o duchovní dílo, je samo o sobě "osvicující" jen vidět její cestu.