PavelKrnak komentáře u knih

Kniha, která jistě nemůže chybět v knihovničce žádného oddílu. Skautského, turistického či ještě jiného. I pro samostatného táborníka, zálesáka nebo prostého poutníka obsahuje spousty užitečných informací. Nadto to není žádná "bichle" a jazyk je příjemný. :-)
Kromě praktického užitku, mohou některá hesla podnítit i úctu a lásku k přírodě a snahu o zachování životního prostředí. Knížka je dobrou zbraní v boji proti konzumní společnosti, každý si z ní vybere to, co mu přijde zajímavé či nápomocné.

2 08.01.2015

Kniha se liší od ostatní Londonovi tvorby. Není to ani drsná povídka, ani těžké čtení s filozofickou rovinou.
Přesto však mezi řádky tohoto krásného příběhu najdeme mnohé podněty k zamyšlení. Je až neuvěřitelné, že i po sto letech může kniha odrážet myšlenku, jíž se jistě zabývají milióny lidí i dnes. Tedy rozbití okovů jednotvárného života ve městě a útěk na venkov, kde budu svým vlastním pánem.
Text ukazuje šílený, strašný a nesprávný lidský svět v kontrastu se správným, rozumným a štědrým světem přírody, kde nejsou lidské zákony a spory.
Většinou je psán ze Saxonina pohledu, ovšem s nadhledem autora, který navíc vkládá mnohé autobiografické prvky. Je to krásný román o splněném snu, který má své kořeny v životě samotného Jacka Londona. "Měsíční údolí" u řeky Sonomy existuje a dnes se zde nachází Státní historický park nesoucí jeho jméno.
Nejvyšší hodnocení jsem neudělil proto, že mi kniha ve své střední části přišla trochu zdlouhavá a nezáživná. Rozdělení do tří "knih" je na místě. První část vypráví o seznámení a počátečních romantických chvílích naší dvojice, jejichž vztah má pak vykvést do neutuchající lásky, ovšem až po překonání strastí ve druhé části (proto chápu její důležitost). Třetí část je příjemný cestovatelský román o hledání a nalezení životního štěstí. Kniha druhá sice obsahuje důležité události, vedoucí k rozhodnutí opustit Oakland, ale mně do tohoto příběhu, nevím proč, všechny ty sociální nepokoje, stávky a násilnosti nějak neseděly. Na druhou stranu chápu, že pro jiného čtenáře se bude jednat o nejdůležitější část.
"Měsíční údolí" jistě věrně vykresluje obraz Kalifornie před sto lety, s jeho čmouhami i překrásnými podrobnostmi. Hrůzami i událostmi velice radostnými, jež prožíváme spolu s Billym a Saxon.

4 27.12.2014

Tuto poučnou publikaci jsem pročetl postupně a na přeskáčku, ovšem celou. Od Árona po Zvonek.
Poctivě jsem si dělal výpisky, to ovšem neznamená, že teď knihu odložím.
V pokročilém podzimu se mi ještě povedlo uplatnit některé nabyté znalosti a doufám, že na jaře budu moci vyrazit do přírody, vybaven nůžkami a rukavicemi.
Už se těším, co z toho pak doma vytvořím.
Příručka je dobře napsaná, výborně strukturovaná a bravurně přeložená. Pro ty, kteří se už s klasickou zeleninou trochu nudí, ji vřele doporučuji.
Dobrou chuť!

3 12.11.2014

Ke knize jsem přišel na základě dvou podnětů. Prvním byl rozhovor s autorem v pořadu o literatuře, druhým její prolistování v rukou spolucestující.
Jsem skutečně velmi rád, že jsem si ji koupil.
Sluší se říci, že pocházím z ateistické rodiny, sám jsem však přečetl Bibli a v Boha věřím. V církvi žádné nejsem a jen občas zavítám k evangelíkům.
Kniha mi poskytla krom jiného hlavně obrovské množství podnětů k zamyšlení a kontemplaci.
Pohled pana Váchy na některé věci se slučuje s pohledem mým. To se týká například evoluce ("Bůh je hodinář. Tvoří mechanismy.") a úlohy člověka ("Čas je možnost.";"Můj osud a moje povaha není ani ve hvězdách, ani v genech. Já ji tvořím. Nejsme figurky na šachovnici. Ne Bůh, ale já jsem odpovědný za svá rozhodnutí a za svůj život.";"Bůh mě může postrčit, ale co se sebou udělám - se svými dary, charismaty - je na mně"; atd.), čímž se zabývá kapitola "Tvůrce tvoří tvůrce".
Část, jež dala jméno celé knize pak velmi příjemně žehná a povzbuzuje každého čtenáře, ale zejména citlivého, křehkého (jakým i já jsem), jenž je v životě zmatený. Neví sám pořádně, čemu věří a kam patří a proč byl povolán - "neumělec života".
Pan Vácha nám však nastíní i jakousi cestu - "Mám zadání být obrazem Božím", a to ve své "unikátnosti i velikosti".
Dále je text doplněn povětšinou zajímavými vhledy do autorova života osobního i náboženského, což někdy může maličko nudit, ovšem většinou to skvěle dobarvuje poselství knihy, o němž zde psát nebudu, i když je samozřejmě tím hlavním, proč je kniha tak povedená.
Kromě právě těchto pasáží, jež nám ale na druhou stranu pomohou se vcítit do autora (zřejmě nejbližší možnost komunikace mezi dvěma silnými introverty - autorem a mnou), "Orko" píše většinou optimistickým tónem (soudě podle mé zatím první jeho knihy) a po čtení míváte dobrou náladu. Venku pak lépe vnímáte krásy světa.
Ke konci jsou zařazena i podobenství a ukázky špatného výkladu Božího slova. Pan Vácha varuje před jistými praktikami věřících i církevních hodnostářů, jimž pýcha nakazila mysl.
Každému přeji, ať mu kniha (tak jako mně) pomůže najít v sobě kousek krásy, svátosti a dobra, úctu k lidem i přírodě a "přijmout odpovědnost za sebe i za vesmír, který je naším domovem a jenž ruku v ruce s Bohem tvoříme".

6 07.11.2014

Naslouchal jsem pozorně a nechal jsem se nadchnout.
Knihu velmi dobře shrnuje slovo prvního vydavatele, pana Kukačky, pro nějž byla vlastně původně určena.
Miloslav Nevrlý nám svým osobitým, poetickým způsobem dává nahlédnou do atmosféry Rumunských Karpat před nějakými čtyřiceti lety. Mnohé se od té doby změnilo, ovšem mohu z vlastní zkušenosti říci (nacházím se v Rumunsku, když píši tyto řádky), že si zdejší hory stále zachovávají svou tvář. Ona "krásná chudoba a poctivost" je zde stále cítit. Zatím jsem navštívil pouhá dvě ze zmiňovaných pohoří v této knize, mám však život před sebou a hodlám jeho valnou část věnovat "hraní" v Karpatských hřebenech.
Komu se zapíší Rumunské hory do srdce (a vůbec celá země i se svými obětavými vesničany) do srdce, už se zde usadí navždy.
Karpatské Hry samozřejmě musí člověku sedět povahově. To pro mě nebyl problém. Nespočet slovních spojení i celých souvětí jako by mi mluvili z duše ("Osamělé noční ohně mně byly nade vše." apod.).
Lidé okolo a dnes mě obvykle vyprazdňují a já musím odcházet, abych byl opět naplněn. Hory, příroda, samota je moje závislost. Dobrá, mám mapu a zřejmě i více informací, než měl před lety pan Nevrlý, pořád jsem však jakýsi "pobuda, darmošlap, pocestný".
Kromě stručného, ovšem na druhou stranu velmi inspirujícího popisu jednotlivých pohoří zde najdeme "hry". Každý čtenář si nějakou oblíbí a správný vandrák zjistí, že je vlastně už hrál dřív, jen je neuměl pojmenovat. Autor nás v tomto může silně oslovit (doslova - "bratříčku") a mistrným jazykem vyprávět nám dlouho známou pohádku. Ano, jsou zde i pasáže, které mně a jistě i dalším mohou připadat už trochu moc, z pohledu dnešního výletníka, důležité je však poselství knihy a její hodnota spočívá ve světle, jež vrhá na naše vlastní hodnoty.
Karpatské Hry mi v neposlední řadě pomohly odhalit to, čeho si na sobě nejvíce cením: skromnost, nezávislost, vytrvalost, úcta k zemi, svoboda.
Už teď mě opět tiskne "těžká tlapa společnosti". Toužím po horách a po samotě. Snad toho za život stihnu toliko zažít a naučit se, jako pan Nevrlý. Srdečný dík jemu i jeho přátelům a všem, kdož umožnili vznik tohoto inspirujícího, uchvacujícího díla.
Nuže poutníče, tvá duše má hlad. Nasytíš ji pouze pohledem na pusté rozlohy od obzoru k obzoru. Zapomeň na to, kdo jsi, veškeré své úlohy a role. Buď prostě člověkem a vydej se na cestu.

12 29.10.2014

Na gymnáziu jsem ještě nebyl dost zralý, abych dílo pochopil a ocenil.
To se povedlo až nyní, v mých 22 letech.
Souhlasím plně se slovy Pavla Vašáka v doslovu mého vydání, že čtenář musí s básníkem spolupracovat. Dodávám, že dokonce snad i sympatizovat a sdílet jeho pohled na svět, naladit se na stejnou notu.
Mácha vnímá svět skrze rozpory a takový romantický pohled je snad blízký i mně. Symbol poutníka mě vždycky lákal a sdílím také autorův cit pro křehkou krajinu.
Děj básně je samozřejmě velmi strhující a působivý, pokud si jej dokážeme pomocí Máchových zvláštních metafor sami vybarvit. Tvoří však jen podklad pro zamyšlení nad láskou a vůbec lidským žitím.
Je to dílo lyrické i epické. Romantické, filozofické a také sentimentální. Je to dílo velmi jímavé.

4 04.09.2014

Velmi výjimečná kniha. Autorka si jistě zaslouží ovace a to nikoli za témata, nýbrž za literární um.
Kniha má neskutečně silnou "vůni", která jenom doplňuje podle mě mistrně popsanou atmosféru. V tomto dílo nemá konkurenci.
Herta si navíc všímá podobných maličkostí jako já, když jsem byl malý (spojení květů na vzorku závěsu apod.), a také obdobných, zvláštních souvislostí. Každý si v textu najde takovou tu svojí "podivnost či odlišnost", jež jej ale přitahuje a líbí se mu.
Způsob psaní má Müllerová velmi zajímavý, samotného by mne zajímalo, kolik je v celé knize spojek. Již však jen pro jiný způsob čtení, který je pro její tvorbu nutný, se mi kniha velmi zalíbila. Velmi mě také zaujalo používání nekonvenčních, ovšem velmi výmluvných přirovnání ("Obloha byla asfaltová placka").
Také se přiznám, že jsem některé pasáže musel číst hodně pomalu a po kouskách a i tak jsem možná nepronikl do plné podstaty. Ovšem právě tato rozporuplnost scén, které jsou zároveň brutálně reálné i bláznivě psychologicky surreální, je tak strhující.
Nížiny rozhodně nejsou prázdninovým čtením. Jde o formálně i obsahově a hlavně psychologicky velmi propracované dílo, v němž autorka zvláštním, velmi působivým způsobem dává nahlédnout do svých hořkých, krutých a trpkých vzpomínek, myšlenek a pocitů.

6 31.08.2014

Knihu jsem si vypůjčil na základě jednoho citátu, v ní obsaženého, na nějž jsem narazil na nějaké stránce:
"Lidi mě vyprazdňují. Musím odejít, abych se naplnil."
Jelikož jsem se s touto promluvou naprosto ztotožnil, řekl jsem si, že tedy pokud se dílo pana Bukowského odehrává v tomto duchu, měl bych je zkusit. A proč nezačít přímo touto knihou?
Nejsem zklamán, ale nejsem ani nijak zvlášť nadšen.
Autor v knize nádherně a jednoduše vyjadřuje své znechucení lidmi a to se mi zamlouvalo. Nicméně většina zápisků "starýho spisovatele co prostě jenom chodí na dostihy a chlastá a civí do počítače" jsou prostě jenom taková nijaká pěna mezi několika málo perlami. Dlužno však říci, že tyto jedinečné věty stojí i za tu nudu mezi nimi. Možná, že to Charles dělá schválně. Ukolébá vás a pak kopne. Ty kopance jsou výborné a vyryly se mi do mysli, zejména když korespondují s mými vlastními úvahami.
Je zajímavé, že ilustrace většinou prezentují spíše nudnější scény z knihy, až na "seru bohu do ksichtu" chlápka. Mimochodem, tyto zajímavé lidi kolem sebe popisuje autor znamenitě. Možná, že byl ilustrátor omezen umístěním na určité stránce, nevím.
Ono je to hlavně tak, tedy podle mě, že každý si v knize najde ty své kopance, které se mu zamlouvají, a třeba si je (tak jako já) i někam přepíše. Pro jiného mohou být onou "vatou", ale tak to má být.
Pro mě osobně měla kniha šťávu zhruba v první třetině, poté nic moc a poslední kapitola to zase "totálně utloukla".
Dílo jsem musel kousat po malých soustech a s úsilím je vnímat. Určitě jsem se snažil víc než "starej spisovatel", když to psal. Ale snad jsem pochytil všechno.
S Charlesem jsem ještě neskončil, má svůj styl, ale hlavně svůj pohled na svět, který mi je sympatický.

01.08.2014

Pro "klasického" fotografa, který chce mít doma všechnu tu chemii a "nádobíčko" a pomýšlí na profesionální kariéru to určitě bude výborná kniha.
Nebo pro běžného rekreačního fotografa, ale před dvaceti lety.
S nástupem digitálních fotoaparátů a počítačů se v tomto světě otevřely naprosto nové, netušené možnosti, kterých se kniha jen chabě dotkne. Další aspekty a procesy kolem výroby fotografie se naopak prakticky uzavřely, a tak rozsáhlé kapitoly o vybavení domácí temné komory a vyvolávání snímků ztrácejí svůj smysl.
Nicméně i malý fotograf, vlastnící digitální aparát (který si fotí jen tak pro radost, ale záleží mu na kvalitě snímků) si najde v této příručce spoustu hodnotných informací a také inspirujících snímků.
Já nemám s čím porovnávat, prostě jsem se prokousal touto knihou a určitě jsem za to rád. Kapitoly "Jak se správně dívat" a "Jak fotografovat" budou platit vždy, i pokud budete fotit "ájfounem". :D
Autor moc pěkně popisuje, k čemu být při různých objektech citlivý a na co si naopak dát pozor.
Na závěr si dovolím takovou malou úvahu:
Možná se mění to, čím fotíme. Ale nemění se to, co fotíme.

26.07.2014

Knihu jsem otevřel na základě doporučení výborné a příjemné vyučující předmětu "hlasová a řečová výchova" na pedagogické fakultě.
Určitě jsem rád, že jsem tak učinil. Je to pojednání zajímavé a poučné.
Text uceleně přistupuje k problematice dýchání, a to z hlediska fyziologického, psychologického, emočního a dokonce i spiritualistického a řekněme náboženského. To by právě mohl být problém přijetí této knihy, pro skeptického čtenáře. Materialisté mohou na tuto knihu rovnou zapomenout, nic jim nedá.
U mě se projevila tato překážka tak napůl, a to jsem podle mě dost významný idealista, otevřený všemu možnému. Cvičím jógu a zároveň věřím v Boha.
Knížka žel Bohu však patří k těm pojednáním, jež budou mít právě takový efekt na čtenáře dle víry, kterou do textu vloží. Umím si představit člověka hltajícího každé autorovo slovo i jiného jedince po vteřině odhazujícího knihu do ohně.
Kromě ověřených vědeckých i lékařských faktů (dávajících knížce pevnou kostru a kvalitu) se pak autor opírá především o taoismus, ze všech možných myšlenkových směrů. To by bylo do jisté míry v pořádku, co se mě týče. Kdybych nevěřil na jistý neměřitelný zdroj energie, která nám pak proudí tělem a je možné ji využít, nemohl bych ani cvičit jógu, při níž jsem se právě naučil celkem obstojně dýchat. S tím text dobře pracuje a poskytuje vodítko, jak této energie k dechu plně využít. Dále se zabývá různými centry a proudy, kde už bych byl trochu skeptičtější. Přijmout, že z ledvin vede jakýsi meridián ústící do chodidla, kam když sáhnu, budu dotyčný orgán stimulovat, prostě nemohu.
Kdo uvěří, dokáže zřejmě více.
Ale tak je to se vším.
Knížku každopádně doporučuji všem, kdo ví, že nedýcháme jenom vzduch a že nejsme jenom maso a krev.

1 08.07.2014

V prvé řadě bych se chtěl sklonit před panem Kaňou, že určitě velmi složité dílo tak čtivě převyprávěl.
Místy je čtenář tak trochu uklimbáván samými jmény hrdinných králů a jarlů a jejich činy, které se v podstatě opakují a text někdy působí jako pouhý výčet prvků. V tom mi kniha překvapivě dokonce místy připomínala Starý zákon.
Jindy však je příběh oživen perličkou nebo podrobněji popsanou zajímavou scénou, jež si i ze zevrubného popisu můžeme případně dotvořit ve vlastní fantazii. To mi, jakožto náročnému čtenáři, jenž potřebuje dostatek prostoru pro svou představivost, vlastně imponuje.
Knížka určitě poskytne výborný vhled do zajímavé doby i země, na přelomu dvou tisíciletí i dvou náboženství, kdy mnohdy plamenný nástup křesťanství na úkor starší pohanské víry je v knize velmi zajímavým prvkem.
I když je knížka avizována pro mládež, doporučil bych ji spíše pro zralejší jedince, kteří se umí orientovat ve jménech a místech. Tolkienovci budou za vodou (k tomuto dlužno říci, že například Norský král Gándalf a dalších mnoho prvků nám jasně říká, kde Tolkien čerpal inspiraci).
Až ještě trochu více dozraji, tak se za pár let pustím asi i do samotné Eddy, jelikož mě tato tématika moc baví, tak snad to zvládnu, když jsem se prokousal Sillmarilionem, a vlastně i tím Starým zákonem.

25.06.2014

Mnohem lepší sbírka než Těžká hodina, v mých očích.
Wolker je zde skutečně ještě mladý a naivní student, plný života, lásky, optimismu. Občas se už projevuje jeho pozdější tématika, jež bohužel podle mě tak kazí jinak výborné básně. Zde však naštěstí autor ještě oslavuje krásy života. S neskutečnou vnímavostí povznáší i běžné věci, což se krásně čte. Mně se zalíbila Vzdálená milá, dále Ukřižované srdce, Ze soboty na neděli, Básníku, odejdi! a Smrt. Svatý kopeček má moc dobré některé pasáže, spíše ke konci básně. Tak jako Svatodušní svátky a Návrat.
Celkově hodnotím o hvězdičku lépe než Těžkou hodinu. Nebudu se bavit o tom, co je lepší pro společnost, nýbrž mohu soudit, že pro tvůrčí psaní je lepší věřit v Boha než v socialismus. To krásně vidíme na příkladu Jiřího Wolkera, který v této sbírce vnímá a chválí svět, jaký je. V Těžké hodině se jej už snaží změnit, ale to podle mého názoru není úkolem básníka.
Wolkerovo dílo ve mně bude každopádně delší dobu rezonovat, čímž se řadí mezi působivá díla.

2 13.06.2014

Zajímavá směsice. Sice jsem čekal trochu té severské mytologie a ta se nekonala, i tak to ale bylo zajímavé počtení. Je nesporné, že i některé naše příběhy mají kořeny v těchto legendách. Děkuji za vhled do jiné doby v jiném místě. Zejména mě zaujaly příběhy Utopený hrad a pak ta předposlední, Bukolla a chlapec. Ta je taková příjemná. Mnoho se jich hodí pro děti, ale některé jsou trochu horor. Každopádně pěkné počtení.

08.06.2014

Jakožto pravicově smýšlející člověk a těžký individualista jsem měl s některými pasážemi této sbírky samozřejmě jistý problém. Vybrané básně jsou téměř nečtivé. Jiné básně se vyvíjejí velmi dobře, načež se objeví dělník, boj proletariátu, význam práce a kolektivismu apod. a úroveň jde rychle dolů.
Naopak básně, jež se nesnaží svým obsahem změnit společnost, jsou krásné. Mnohdy velmi silné a emotivní. Mám na mysli zejména Baladu o nenarozeném dítěti. Také hovořím o básních Oči nebo Muž. I Balada o Snu má své dobré pasáže, tak jako Sloky a dokonce i Balada o očích topičových, která však, společně se samotnou Těžkou hodinou, představuje pilíř autorova odboje.
V doslovu se píše (Bohuš Balajka, 1958), že ve sbírce Host do domu byl Wolker ještě mladý, naivní a plný života. Vlivem zbytkového křesťanského smýšlení zde prý popisuje radostný svět plný lásky a odpuštění. No, to jsem zvědav.

3 18.05.2014

Radost čísti.
Autoru pánu, jenž slove August Sedláček, velký dík patří a poklona hluboká.
Sebrav a utřídiv pověsti lidu, pracuje brilantně s jazykem českým, košatým a květnatým.

4 10.05.2014

Nevím, zda jsem pro seznámení s autorem zvolil vhodný text.
Čekal jsem ale něco víc, od toho Kafky, jehož všichni tak velebí a klaní se mu.
Chápu, že smyslem této povídky je jen nést nápad a příjemně a vtipně ho umístit do života prostého městského občana. To se zajisté povedlo, ale trošku mi tam chyběl nějaký podtext. Druhotný záměr jsem buď neodhalil, či zde vůbec není.
Nepřekvapily by mne rozsáhlé vnitřní Řehořovi monology, snad i zavánějící filozofickými myšlenkami. Celý text se však naopak skládal z prostého příběhu jen sem tam doplněného myšlenkami a poznámkami, jež však povětšinou jen věcně konstatovaly úroveň protagonistova martyria, nebo se zabývaly světskými záležitostmi. Je to zkrátka krátká příjemná povídka o zvláštní příhodě, řekněme podivné události, proměně.
Pro mě to bylo mnohem lehčí čtení, než jsem čekal. Snad nějaká další autorova práce na mě dolehne více.

8 22.04.2014

Na začátek bych chtěl říct, že Kunderův styl psaní mi opravdu sedne a já se dokážu přesně naladit na jeho notu, což se asi každému nepoštěstí a proto si nedokáže jeho dílo tak užít.
Hodnotu tohoto románu bych pak viděl v propracovanosti všech jeho rovin, které se navzájem prolínají a střetávají.
První rovinou je samotný děj, kde už jen způsob vypravování je velmi zajímavý. Autor dokáže mistrovsky vystihnout pohledy jednotlivých postav a čtenář se nemůže ubránit "sžívání" se s nimi.
Každý člověk pak "přičuchne" k jednomu z charakterů. U mě to byl ze začátku sám Ludvík, ale když se později drala na světlo jeho pravá povaha, sympatizoval jsem spíše s Jaroslavem.
Ostatně psychologie postav a jejich vnitřní monology je další úžasnou hodnotou díla, jež se vyřádila především na Ludvíkovi. Ke konci knihy (ne úplně ke konci) jsem ho upřímně nenáviděl.
Ludvík myslí jen na sebe a na své přízemní touhy.Dokonce i Lucie, kterou miluje, ho vnímá jako zprznitele. V jedné Kostkově samomluvě (motlitbě) uvnitř knihy mu to Kostka pěkně nandal, když přemýšlí o tom, že "Ludvík žije v pekle". Je spoután neschopností odpustit. Otrokem své křivdy. Touží jenom po mstě a neštítí se pro splnění své přízemní touhy ničeho. Zneužije ženského těla, ba co hůř, i důvěry a lásky Heleniny. Na jeho obhajobu byste mohli namítnou, že byl zlomen vyhnáním ze Strany. Tím však nebyl jeho charakter zásadně změněn. Už předtím jeho život směřoval chtíč, erotická touha a potřeba moci a silného postavení.
Už jen to, že si dokáži tyto nakažlivě nemocné vlastnosti člověka uvědomit a že ve mně vyvolávají emoce, mluví podle mě o brilantnosti této knihy. To je její poselství.
Jednu hvězdičku jsem ubral za lehký nádech propagandy "svornosti" a socialistické společnosti, ale to do knihy asi patří, stejně tak jako ona "knedlíkovitost", myšlence na níž jsem se nemohl ubránit.
Nicméně obrázek doby je další hodnotnou rovinou knihy, a je zde nepostradatelná.
I čtenáři méně náročnému má kniha co říci. "Prolnutí" dějových linií a dramatické, silné nebo dokonce melodramatické uzlové momenty a konfrontace nutí člověka živě a barvitě si onu scénu přehrávat před očima ještě minuty, hodiny, dny,...poté co knížku zavře.

3 05.04.2014

Působivý cyklus.
Některé básně mi moc neseděly, kdežto jiné zas vystihly atmosféru brilantně.
Zejména se mi líbí červenec, říjen a první sloka září.

01.04.2014

Knížka obsahově velmi zajímavá.
Moc se mi líbilo, že celá "povídka" je vlastně jedním velkým vnitřním monologem, Haňťovým zamyšlením. Proto do jisté míry i chápu strukturu textu, jenže mému stylu čtení to prostě nesedne. Je to škoda, protože autorovy motivace pro krásný text, jež se valí v rytmických vlnách jsou jedinečné a jistě opodstatněné.
Jenomže já se rád při čtení zastavím, vzhlédnu a zamyslím se (zamyšlení si toto díle jistě zaslouží) a u Hrabala člověk nemá kde. Jeho styl nutí čtenáře proud textu hltat po obrovských doušcích, jimiž se někdy může i zalykat. Zvlášť pak takový "Hrabalovský analfabet", jako jsem já.
Co mi naopak velmi sedlo do noty, bylo bohatství přirovnání a barvitost popisu scén. Celý text je krásně živý a vitální, což kontrastuje se zádumčivým a resignovaným postojem hlavní postavy.
Nicméně, nad knížkou budu ještě dlouho přemýšlet a to je u mě známka dobré knihy. Vnímání jiných kultur, humanismus, pozornost vůči kontrastům světa kolem sebe a také vlastní osoby a v neposlední řadě smysl bytí. To jsou náměty, nyní díky tomuto dílu vložené do mé mysli. Za to autorovi vřele děkuji.

4 20.03.2014

Přestože je kniha psána perem odborníka, je určena pro každého.
A to i lidem, kteří zdánlivě pomoc nepotřebují.
Pomocí příkladů, přirovnání a v neposlední řadě ústřední pohádky autor příjemně a jednoduše poskytuje návod k osobnímu růstu.
Já jsem po této publikaci sáhl v rámci předmětu "psychohygiena", dalece však přesáhla roli povinné četby a velmi rozšířila můj obzor.
S jednou z v knize zmiňovaných chorob jsem se jednu dobu léčil u psychiatra a teď jsem díky této knize mohl zpětně proniknout do původu mého problému.
Za to autorovi moc děkuji a knížku všem, zejména lidem depresivním a úzkostným, vřele doporučuji.

5 14.03.2014