Pavlina50 komentáře u knih
…a hra na kočku a myš se Samem a Ansonem pokračuje. A pořád není jasné, kdo je ta kočka a kdo myš.
Začala jsem číst bezprostředně po dočtení druhého dílu této série, který skončil tak, že prostě nedával možnost žádné prodlevy. A jestliže jsem první i druhý díl hodnotila v superlativech, můj dojem z toho závěrečného dílu už byl přece jenom trochu jiný. Pokud jsem o předcházejících dílech psala, že i přes velké množství jsem se v ději dalo dobře orientovat, tady už to pro mě bohužel přestalo platit. Nejen živých, ale hlavně mrtvých přibývá opravdu zběsilým tempem. Vlastně jsem je už přestala počítat a vzdáleně mi to začalo připomínat česku filmovou klasiku „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“….. „vždycky když otevřu dveře, vypadne mrtvola.“ Často jsem byla opravdu docela zmatená, ztrácela jsem přehled v tom, kdo je kdo, kdo je vlastně ještě živý a kdo už ne, kdo psal a kdo nepsal deník…no, občas slušný guláš. Chápu, že většinou bývá takové matení účelové a záměrné, aby byl čtenář udržen v napětí a autor nám mohl servírovat nečekané zvraty (což mě mimochodem u thrillerů velice baví), ale tady se mi toho zdálo přece jen až přes míru. Sem tam jsem se divila, že se v tom vyznal sám autor. Celý příběh se mi s blížícím finálním rozuzlením zdál opravdu už extrémně překombinovaný a i když na konci sice do sebe všechno zapadlo a vše bylo náležitě vysvětleno, určitou pachuť z té celkové zamotanosti příběhu už mi to nepřebilo.
Zvláštní pocit ve mně vyvolalo mimo jiné i zakomponování použití viru jako zbraně a popisy způsobu ochrany proti němu (izolace, roušky…) do děje. Zejména v této době mi to přišlo ze strany autora až tak trochu nečekaně věštecké.
Každopádně i přes tyto moje výhrady si myslím, že se jedná o jednu z nejlepších a mimořádně čtivých sérií v tomto žánru. Její čtení je prostě návykové. Je to jedna z těch sérií, kde nic není tak, jak se dlouhou dobu zdá, což je určitou zárukou udržení napětí, a i když sám autor prohlásil, že tento třetí díl je opravdu konečný…na konci přece jenom nemálo otazníků ještě zůstává...Pane Barkere, co vy na to? Co třeba nová série, která by nám tentokrát naservírovala příběh Matky a Otce. Mě by docela dost zajímal i samostatný příběh této zvrácené dvojice.
Pro potencionální čtenáře: v tomto případě opravdu není vhodné číst díly série na přeskáčku. Všechny knihy na sebe tak bezprostředně navazují, že bez chronologického řazení jednotlivých událostí všech tří knih by celý příběh nedával žádný smysl a hlavně by čtenář asi vůbec nevěděl, o čem to vlastně celé je. Jinak to prostě v tomto případě nejde, znalost předchozího děje je v tomto případě nezbytná. Provázanost všech knih je dokonalá, všechno se vším souvisí a nic nelze od sebe odrhnout nebo z vytrhnout z kontextu, protože v tu chvíli by se celý příběh sesypal.
S těžkým srdcem, ale přece jen z důvodu osobní objektivity a zejména s ohledem na srovnání s prvním a druhým dílem, za ten občas nepřehledný guláš jednu hvězdičku ubírám. Ale jinak s čistým svědomím celou sérii opravdu vřele doporučuju!
Po nadšení z prvního dílu jsem k tomuto druhému přistupovala s mírným despektem, nevěřila jsem, že autor dokáže udržet tak vysoce nastavenou laťku. Ovšem naštěstí jsem se parádně mýlila. Tento díl se mi líbil snad ještě víc než jednička, přikoval mě ke knize naprosto dokonale. Byla jsem nešťastná, že musím knihu kvůli spánku odložit. Ráno jsem měla chuť si vzít dokonce dovolenou, abych ve čtení mohla hned pokračovat…už dlouho jsem tak rychle domů z práce neběžela.
Celý příběh má neuvěřitelné tempo, Bishopova hra s policií zdaleka neskočila, naopak pokračuje s daleko větší intenzitou a zamotává policii hlavy čím dál víc. Do vyšetřování se zapojuje čím dál víc osob, příběh je daleko více rozvětvený než ten předchozí, přibývá i vypravěčů jednotlivých kapitol, ale vůbec mi to nepřipadalo nepřehledné a ještě pořád jsem se v tom množství postav dobře orientovala.
Jediná malá skvrnka, co mi trochu (ale opravdu jen nepatrně) vadila, bylo zhuštění celého obsáhlého příběhu do čtyř dnů, to mi přišlo opravdu dost nereálné a ryze nepravděpodobné. Ale nad to jsem se díky ostatním kvalitám tohoto thrilleru dokázala jednoduše povznést.
A ten konec…..pane Barkere…no tohle! To se teda fakt nedělá!
Ještě, že mám připravený třetí díl na stole! Nemít ho, asi by mě kleplo.
Anson Bishop má pořád ještě náskok…
Tak toto se dost povedlo.
Další dostatečně ujetý vrah vyrůstající v rodině totálně zvrácených psychopatů, kde dostal opravdu „slušné“ základy pro svou psychiku a vůbec celý život. Proti němu sympatická parta detektivů, mezi kterými dostatečně funguje chemie a kteří brutalitu kolem sebe vyvažují jemným a ironickým až sarkastickým humorem mezi sebou.
Do děje jsem byla vtažena okamžitě, příběh odsýpal, hodně tomu pomohly krátké kapitoly střídající se s deníkovými zápisky vraha, které mě možná bavily ještě víc, než samotný klíčový příběh.
Zápletka je tentokrát postavena na vcelku často oblíbeném základu, kdy si pachatel činů cíleně a promyšleně pohrává s hlavním detektivem jak kočka s myší a víceméně sám vede jeho kroky k vyřešení celého případu (drobná narážka v knize na film „Sedm“ vybízí k předsvědčení, že autor se možná tímto dílem nechal vzdáleně inspirovat). Nicméně, připadalo mi, že tentokrát byl pachatel podstatně chytřejší než celá parta detektivů, byť byli sebesympatičtější. K posunu ve vyšetřování a k rozřešení dílčích indicií totiž nedospívali vlastními úvahami a logikou, ale většinou objevovali jen to, co jim vrah naservíroval až přímo pod nos. Nicméně vůbec nijak mi to nesnižovalo hodně dobrý dojem z knihy.
Trochu jsem přemýšlela o důvodu vsuvky osobního, smutného příběhu hlavního detektiva, připadal mi tam tak trochu zbytečně vložený, ovšem závěr knihy mi jeho smysl dostatečně zdůvodnil. Je patrné, že autor měl zřejmě moc dobře promyšlenou nejen zápletku této knihy, ale už i všechny další díly této série. Hezky to na nás vymyslel a posledními odstavci chytře docílil toho, že málokdo nemá ihned chuť otevřít další díl. Já na něho tedy rozhodně jdu!
„Úctu si lidé vymyslili, aby maskovali prázdnotu tam, kde by měla být láska.“
(Pozor – nepravděpodobný, ale přesto možný spoiler!)
Ruským klasikům jsem se ve školních letech v povinné četbě úspěšně vyhýbala, nicméně teď jsem nějak pocítila, že bych aspoň některé dílo přece jenom mohla zkusit. Volba padla na Annu Kareninu. Přesto, že více jak 800 stránek ve mně vzbuzovalo trochu nedůvěry v úspěšné prokousání se tímto dílem…ale přece jenom to není Vojna a mír…
Anna Karenina je příběh o vztazích… o touze po lásce, o utrpení, o vášni, o destrukci člověka, o pokrytecké morálce a o touze po důstojném postavení ve společnosti. Na jejím příběhu Tolstoj ukazuje především psychický rozklad osobnosti, kdy se ze silné, energické a vyrovnané ženy v důsledku výčitek svědomí postupně stává naprosto hysterická osoba plná depresí a nevyrovnaných emocí směřující k nevyhnutelnému konci. Toto Tolstého dílo vlastně jen potvrzuje, že duševní choroby, které mají zejména v dnešní době bohužel vzrůstající trend, byly evidentně běžné už i v dobách, kdy jim ještě nikdo nepřikládal civilizační charakter a neuměl je takto přesně diagnostikovat.
Výraznou myšlenkou knihy je otázka typu, jaká volba je pro šťastný život prospěšnější – zda žít v jistotách, ale s pocitem, že vám v životě něco chybí, anebo zariskovat a podlehnout citům, vášni a volit cestu srdce, využít v životě aspoň chvíli, co se nabízí, i s vědomím, že tato cesta často nakonec nekončí moc šťastně.
Anně jsem zpočátku fandila - navzdory často pokryteckým pravidlům a zásadám soudobé ruské aristokratické společnosti - si šla za svým snem a místo konzervativního a chladného muže si zvolila osudovou lásku – ovšem cestu nepřijatelnou pro okolní společnost. Toto svoje rozhodnutí se nijak nesnažila skrývat, a to i s vědomím, že se jí dostane pohrdání nejen od společnosti, ale i od svých vlastních přátel. S ubíhajícím dějem jsem ale k Anně postupně sympatie ztrácela, vadil mi její vztah/nevztah k vlastním dětem, měla jsem občas dokonce pocit, že vlastně možná víc fandím Kareninovi. Připadalo mi čím dál víc, že vlastně neví, co chce, často se chovala naprosto nelogicky a nepochopitelně, což bylo ale možná zapříčiněno právě postupně se plížící psychickou nemocí. Anniny paranoidní představy nabíraly na síle a vyústění celého tragického příběhu tak už nemohlo vůbec nikoho překvapit.
Konec mě zklamal. Na to, jak autor každý sebemenší detail knihy rozpitvával, konečná pointa mi přišla tak trochu odfláknutá (teda za toto slovo se vlastně ve spojitosti s ruským klasikem až stydím…). Ale chybělo mi trochu větší vykreslení pocitů všech postav po Annině konci. Najednou se veškerá pozornost obrátila k Levinovi a jeho dalším nekonečným filozofickým úvahám o víře a smyslu života. Pro mě bylo takové a zvláštní zakončení tohoto obsáhlého románu docela zklamáním. Rozhodně celému příběhu ubralo na finální dramatičnosti ve spojitosti s Anniným osudem.
Kniha obecně byla pro mě dost rozporuplná. Pořádně jsem se do ní začetla vlastně téměř až v její polovině. Některé pasáže byly hodně čtivé…ale vlastně výhradně jen ty, které se týkaly dějových linek a psychologie jednotlivých postav a jejich vztahových propletenců. Naproti tomu jsem pořád nemohla strávit ty nekonečné dlouhé filozofické úvahy či popisy čehokoliv, ať už aktuální politické situace v Rusku, života šlechty nebo rolnictva, prací na poli, lovů zvěře nebo kapitoly, které například dlouhosáhle řešily třeba příčiny nepříznivého stavu zemědělství. Připadalo mi, že tyto zdlouhavé a pro mě dost nezáživné úseky knih, nikam děj neposunují. Proto jsem často takové kapitoly spíš jen přebíhala očima, než četla a hledala v nich maximálně jen nějaké záchytné body, které eventuálně měly význam pro další směřování děje. Ale to asi zejména k ruským klasikům patří.
Naopak ale Tolstému rozhodně nelze upřít umění výborného vykreslení charakteru postav, jejich myšlenkové pochody a názorové posuny a postupný vývoj ohledně vnímání světa a vlastních životů.
Kniha rozhodně nebyla špatná, ale zároveň nechci být ani pokrytec a jen proto, že je to obecně uznávaná klasika, tvrdit, že mě okouzlila. Pro mě (bez ohledu na autora) takový průměr – tři hvězdičky.
„…a kde končí láska, tam začíná nenávist…“
Po delší sérii drsných thrillerů jsem zatoužila po nějaké oddechovce bez prolití krve nebo bez psycha a především díky vysokému hodnocení zde, jsem si vybrala na tuto knihu (přečteno jako e-kniha). Nejsem velký vyznavač románů pro ženy, i když se najde pár kousků, které se mi hodně líbí (např. série Sedm sester), tak jsem doufala, že třeba narazím na něco podobného. Ale bohužel brzy jsem pochopila, že toto můj šálek kávy opravdu nebude. Cca od třetí strany i bez znalosti anotace byla jasná hlavní zápletka knihy, i to, jak celý příběh dopadne. Románem bych to snad ani nenazvala, prostě typická červená knihovna a pro mě bohužel podstatně ještě víc červenější, než jsem čekala. Klasický sladkobolný příběh dvou lidí nerovného postavení – v tomto případě trpící a neprávem odsouzená žena – trestankyně a svobodný muž – její pán. A tak, jak už to v tomto žánru většinou bývá, oba jsou zasaženi tragickou minulostí, oba jsou přitažliví, během několika okamžiků se počáteční nenávist podle očekávání mění v postupnou přitažlivost a emoce začnou prýštit. Navzdory tomu ale kolem mě emoce neprýštily vůbec. Do takového šablonovitého příběhu se prostě neumím dostatečně vžít. Téma a zápletka nejsou vymyšleny zas tak špatně, ale podle mého názoru to ztroskotává na příliš jednoduchému a plochému stylu psaní, kdy k posunům v ději a především ke změnám v chování obou hlavních hrdinů dochází tak rychle, že to čtenáři nedává vůbec žádný prostor k nějaké fantazii, prostor, aby se s jejich pohnutkami a pocity nějak sžil a chápal rychlou proměnu charakterů obou hrdinů. Bohužel plytký a předvídatelný děj přesycený nekonečně opakujícími se popisy vzrušení, sexuální přitažlivosti a vzápětí pak nekonečným vyznáním lásky, nezachrání ani kontrast lidských tragédií a drsného prostředí (i když i tady toho blahovičníku a jeho vůně bylo až moc). Ale to všechno asi patří mezi standardní pravidla tohoto žánru. Proto chápu, že toto asi není problém samotné knihy, ale především problém můj a mého vkusu. Proto už nebudu knihu víc hanit, hlavně proto, že kouzlu červené knihovny prostě a jednoduše nerozumím, a příště si dám větší pozor, do jakého žánru se to vlastně pouštím. Toto byl pro mě fakt přehmat. Dávám aspoň tedy dvě hvězdičky – za námět a za prostředí.
Pozor! Možný spoiler: Bryndzovy knihy mě začínají bavit čím dál víc. Po přečtení „Dívky v ledu“ jsem si k němu vytvořila sice tak trochu „ledovější“ přístup, ale s přibývajícími přečtenými knihami čím dál víc taju. A tato kniha to naprosto potvrdila. Bryndza je jedním se spisovatelů, který umí do knihy okamžitě vtáhnout, děj není nijak komplikovaný nebo překombinovaný, přesto slušně propracovaný. Téměř na každé stránce se něco děje, není to zbytečně protahované, a i přesto, že tu netečou žádné hektolitry krve, často vzbuzuje nepříjemné obavy až strach, což by smyslem a cílem thrillerů určitě mělo být. Vše je nakonec dokonale vysvětleno a motivy činů nezůstávají otevřené, kdy si čtenář kolikrát může jen domýšlet jejich pravý smysl. I v tomto případě jsme rozuzlení celého příběhu dostali přímo „na zlatém podnose“, i když bylo podstatně složitější, než jsem očekávala…Přesto se moc neztotožňuju s některými zdejšími komentáři, že pravý motiv byl nějak až moc násilně a bez souvislostí vložen. Nepatrné náznaky, co by mohlo trochu souviset právě s motivem vraždy, se totiž objevují už docela brzy. Už brzy při vyšetřování totiž padne v odpovědích při výslechu několik nenápadných slovíček, nad kterými se každý čtenář může zamyslet, proč tam právě tyto slova autor dal, že musí mít nějaký pro příběh hlubší smysl a význam. Právě tyto nenápadné narážky byly pro finální zápletku opravdu určující a okolnosti, kterých se bude rozuzlení celého příběhu týkat, šly proto tak trošku přece jenom odhadnout. Vrah je usvědčen celkem dost brzy před koncem knihy, což k mé radosti vždycky avizuje, že to nemůže být pravý konec a že zákonitě dojde ještě k nějakému zásadnímu zvratu. A to mě vždycky hodně baví. Ale…akorát s osobou pravého vraha (tak jako i hodně lidí zde) mám opravdu velký problém. S jeho identitou se nějak pořád nemůžu smířit…ten (vzhledem k popisu a stylu vraždy v úvodu knihy) je pro mě opravdu strašně těžko uvěřitelný. V přeneseném slova smyslu mě to přenáší až skoro do sféry sci-fi. Myslím, že toto Bryndza dost přehnal a nedomyslel.
Ale z mého pohledu je to jediná skvrna na jinak skvělém thrilleru, autorovi to především pro jinak výborně promyšlený příběh odpustím, nad identitou vraha prostě hodně zavřu oči a těch pět hvězdiček, vzhledem k tomu, jakým knihám jsem je už dala, přece jenom dám taky. Jinak si to totiž u mě tato kniha absolutně zaslouží.
Myslím si, že téměř každá, i ta sebevíc milující matka, zažila někdy totální vyčerpání a poznala, že mateřství není jen o nažehlených dupačkách a spících andílcích, jak je obecně prezentováno všude kolem nás, a aspoň na drobný okamžik si představila, jak by bylo všechno jednodušší bez toho malého „křiklouna“. Samozřejmě, že to téměř nikdy není myšleno vážně a po takových myšlenkách přichází zákonitě stud. Ale co když se tyto krátké okamžiky změní v reálné deprese a psychózy – někdo je bohužel třeba nezvládne a stane se tragédie…anebo, že by to bylo úplně jinak?
Podobná věc potkala hlavní hrdinku thrilleru Susan – Emmu. Ano… dvě jména a ty jsou v této knize bohužel naprostým standardem. U hlavní hrdinky tyto dvě identity sice nijak nekomplikují přehlednost, ale jak přibývají stránky a současně přibývá i jmen, začíná být jasné, že osob, které vystupují pod jinými jmény, bude asi podstatně víc.
I proto jsem se ze začátku docela ztrácela zejména v kurzívou psaných kapitolách se spoustou zmatečných chlapeckých jmen – v celkem nezáživných popisech útržků ze života klukovské bandy jsem hledala jakoukoliv souvislost s hlavním příběhem, i když bylo patrné, že právě v těchto kapitolách bude ukrytý klíč k celému příběhu. Měla jsem pocit, že autorka si změnami identit vcelku zjednodušila práci, protože místo promyšlenějšího děje, nad kterým by čtenář musel přemýšlet a logicky si ve své hlavě vypracovávat své teorie, prostě změnila osobám jen jméno. Veškerá logika pak docela postrádá smysl a čtenář může jen tipovat, kdo je vlastně kdo.
Celková pointa příběhu je vcelku předvídatelná už od začátku, i když samotná zápletka se mi zdála až příliš přitažená za vlasy. Připadalo mi, že sama autorka se do toho děje a spousty propojených postav dost zamotala a ke konci neví, jak z toho ven, a rozuzlení příběhu trochu překombinovala. Rozhodně ale nebudu knize upírat čtivost. Zas hodně hluchých míst v knize nebylo a děj rychle ubíhal a nutil neustále pokračovat ve čtení.
Asi bych to zařadila mezi takový standardní thriller, kterému bych dala průměrné tři hvězdičky, ale právě za tu čtivost nakonec přece jenom přidávám i tu čtvrtou. Od autorky jsem již četla Podivnou holku, a ta se mi líbila přece jenom trochu víc.
Noční můra.
Bezesporu téměř největší tragédií životě je ztráta dítěte. Ale co když mojí vinou zmizí dítě, které sice není moje, ale za které jsem byla zodpovědná?
Do této situace se dostane hlavní hrdinka knihy Lisa, které tato situace hluboko zasáhne do života a v jednom okamžiku nenapravitelně zničí život. Příběh je sice lehce předvídatelný, takže pointa příběhu není až tak šokující, ale kniha je napsána vcelku poutavě, čtivě. Souběžně s pátráním po ztraceném dítěti nahlížíme do životů jednotlivých dotčených rodin, postupně odhalujeme jejich skrytá tajemství vedoucí až k očekávanému rozuzlení příběhu. Je to nenáročné, průměrné čtení, nad kterými není potřeba moc přemýšlet, ale které udrží pozornost a pobaví. A proč ne?
Díky atmosféře sněhové bouře je to mrazivý thriller v pravém slova smyslu.
Který z pěti lidí odříznutých od okolního světa je psychopat?
Je to slušně vystavěný thriller s překvapivými zvraty, o které tu opravdu není nouze. Vytkla bych možná jen takový ten klasický nešvar tohoto žánru, a to je „nesmrtelnost“ hlavních postav a až nereálné hrdinské superschopnosti hlavní ženské postavy zejména v závěrečné části knihy, což u mě trochu snižovalo celkový dojem z knihy.
Je to taková čtivá akční jednohubka, která se dá přelouskat na jeden zátah a za přečtení určitě stojí.
Před mnoha lety jsem hltala jednu Cookovu knihu za druhou, až jsem se tzv. „přecookovala“ a musela si dát od jeho knih trochu oddech. Teď jsem se k němu vrátila a s odstupem to bylo docela příjemné osvěžení. Zajímavý, trochu mrazivý námět zejména z pohledu žen, kdy se člověk chtě-nechtě musí trochu zamyslet, jak moc by takové případy mohly stát reálné v běžném životě.
Dvě vysokoškolačky objeví slušný finanční zdroj v dárcovství vajíček na seriózně vyhlížející specializované klinice. Že vše není tak, jak se na první pohled zdá, zjistí záhy a stávají se z nich takzvaní samozvaní detektivové v sukních, aby pravé aktivity kliniky prohlédly. Do pátrání se vrhají se přímo po hlavě, často bez pořádného promyšlení a s odvahou, která mnohokrát ale hraničí spíš s naivitou, že čtenář je tak nějak vnitřně přesvědčený, že v boji s takovým protivníkem nemůžou vyhrát.
Kniha nenudila, děj plynule ubíhal a zejména v závěru tempo nabralo velmi slušné obrátky, až jsem při spoustě rozhodnutí obou hlavních hrdinek hodně trnula a měla o ně obyčejný lidský strach. Strašně moc jsem jim chtěla některé jejich „nápady“ zakázat a upozornit na jasné nebezpečí, které ony nevnímaly. Oddechové, mírně napínavé čtení s celkem překvapivou pointou. Klasický Cook – spokojenost.
Další z knih na téma podlehnutí sektám, které je pro mě vždycky přitažlivé, i přesto, že takové chování a jednání lidí moje hlava prostě nebere. Je to velice útlá kniha a podle anotace se jedná o román napsaný podle televizního scénáře. A bohužel na knize je toto dost patrné. Navzdory tíživému a mrazivému námětu na mě osudy postav nijak zvlášť nezapůsobily, nedokázala jsem se do nich vžít a sdílet s nimi jejich prožitky a pohnutky – suchý popis děje, rozpracovanost postav téměř nulová. Knihu jsem přečetla zhruba s takovými emocemi, jako čtu třeba recept na bábovku. Tím vůbec nechci snižovat a zesměšňovat bezesporu otřesné zážitky lidí, kteří se do podobně děsivých situací dostali. Rozhodně je nutné tyto příběhy ukazovat už kvůli tomu, aby takovým nebezpečným sektám podléhalo co nejmíň lidí, ale problém, který jsem s touto knihou měla, je opravdu jen v jejím stylu. Mnohem víc než román mě to bohužel připomínalo opravdu jen béčkový televizní film. Dvě hvězdičky dávám proto jen za naléhavost tématu, které je o to silnější, že se jedná o příběh vzniklý na základě skutečných událostí. Pro srovnání zkusím mrknout na ten film.
Do knihy jsem se pustila, i přesto, že zřejmě asi nejsem ta správná cílová skupina, pro kterou je určena. Ale po zkušenosti, že mě i v mém věku dokázala oslovit například série Hunger Games, jsem v tom neviděla žádný problém. A rozhodně jsem nelitovala.
Téma reality show, kdy je pro 15 soutěžících v honbě za pohádkovou výhrou dovoleno naprosto vše, není sice už v dnešní době tak originální a novátorské, ovšem pro mě je pořád ještě dostatečně přitažlivé.
Tato kniha rozhodně není pro slabší povahy, některé scény jsou opravdu velmi brutální, drastické, až nechutné a myslím si, že někdy může být proto některým čtenářům až fyzicky nevolno. Já si sice už po přečtení několika knih od Chrise Cartera možná začínám trochu zvykat, i když připouštím, že jednu konkrétní kapitolu (nebudu spoilerovat, ale většina lidí, co už knihu v ruce měli, bezpečně ví, kterou) jsem spíše prolistovala, než přečetla, protože detailní popis děje jsem prostě nebyla schopna zvládnout.
Kniha měla spád, udržovala si svižné tempo, děj byl napínavý, dramatický, možná bych ubrala aspoň trochu právě těch až zbytečně podrobně popisovaných drastických scén. Sem tam jsem se sice nad nějakými absurdnostmi pozastavila, ale jinak jsem se nechala unášet napínavým dějem bez zbytečného pitvání se v některých nelogičnostech. Žádnou velkou psychologii postav ani „vzletné“ myšlenky bych v tom asi nehledala, myslím, že jsem k ní přistoupila tak, jak autor zamýšlel – jako k zábavě.
Nevím, do jaké míry se tento mladý český autor inspiroval třeba právě sérií Hunger Games, nebo například Kingovými Dlouhým pochodem či Během o život, ale každopádně napsal knihu, která je možná v tomto žánru i celkem konkurenceschopná knihám zahraničním.
Hlavní hrdinka Olivia s paranormálními schopnostmi a vizemi, jeden dost přitažlivý vyšetřovatel, jeden neméně přitažlivý kněz a jeden magor, který je přesvědčený, že plní boží vůli. Pro thrillery s náboženskými motivy, mám prostě slabost. Kniha byla čtivá, napínavá, zápletka dostatečně promyšlená. Na thriller sice nezvykle dost erotiky, ale to mi zase tak moc nevadilo, aspoň to trochu vyvažovalo ty morbidní vraždy. Kniha nezklamala, pobavila.
Je to kniha povídek o rozchodech, rozvodech, o dysfunkčních rodinných vztazích a především o dopadech toho všeho na děti. Nosné téma – upozornění na tyto v dnešní době určitě docela časté situace, je určitě správné, ovšem ze zpracování jsem trošku rozpačitá. Mám pocit, že autor snad sesbíral všechny absolutně nejsmutnější příběhy a nahustil je do jedné knihy, takže vzniká pocit, že svět je plný jen nešťastných dětí, manželů a manželek utápějících se v depresích a sebelítosti. Jednotlivé povídky mě přišly dost šablonovité, kdy jeden je jasný viník a druhý nevinný ublížený, který s pokorou přijímá svůj osud a beze snahy se jakkoliv vzepřít. To, co mi na knize asi nejvíc vadilo, je nejen totální absence jakéhokoliv optimismu, ale především nulová snaha rvát se za správnou věc a bojovat s nespravedlností často ve jménu štěstí vlastních dětí. Hlavní (dospělí) hrdinové se často staví až téměř do mučednické polohy. Autor tak dost tlačí na pilu a sentiment, který z povídek plyne, mi připadal často až hodně násilný a prvoplánovitý. Taková cílená klasická citová ždímačka. Prostě trochu mi vadil tento jednostranný a zjednodušený pohled na vztahy, které v běžném životě nejsou tak černo-bílé a myslím si, že někdy je rozchod i pozitivním řešením.
Všechny povídky jsou opravdu tíživé, těžké a smutné – první pocit po přečtení knihy byl totální deprese a absolutní absence jakékoliv radosti a štěstí….ale pak, když se rozhlédla kolem sebe, jsem viděla, že tomu naštěstí tak zas tak úplně není. Rozhodně nedoporučuju číst, těm, kteří aktuálně řeší složité rodinné vztahy.
Asi první třetinu knihy jsem nechápala, jestli se tam ta anotace knihy dostala omylem (kde je to Toskánsko a proč nesedí vůbec jména postav ???), ovšem další stránky vše vyjasnily a uvedly na pravou míru. Námět je dobrý, i když vzhledem k tomu, že obětmi jsou děti, čtení není vůbec příjemné. Téměř na pětseti stránkách rozvíjí autorka příběh psychopata, který je nebezpečný o to víc, protože jeho temné sklony jsou skryty za „slušnou a přitažlivou fasádou“. Od začátku je známá jeho identita, postupně se také odhaluje jeho minulost, která nemalým způsobem ovlivnila a možná i zapříčinila jeho budoucí činy, takže opět to není detektivka v pravém slova smyslu. Knihou se netáhne žádný popis vyšetřování, příběh je založen na situaci, kdy se vlivem náhody či osudu setká pachatel přímo se matkou jedné z obětí a téměř až do konce ani jeden z nich netuší, koho má proti sobě. To ví jen čtenář, a proto je velmi zajímavé a poutavé sledovat jejich jednání a chování plynoucí z nevědomosti a čekat, kdy pachatel udělá nějakou osudovou chybu a všechno vyjde najevo. Svým způsobem děj velké části knihy není nijak strhující, plyne pomalu a spíš jen udržuje a mírně přiživuje napětí, kdy a jak dojde k odhalení. Dost jsem ocenila, že se autorka vyhnula nějakým až příliš drsným popisům vražd…přece jenom se jedná o děti a takové utrpení se sdílí o to hůř. Autorka se také věnovala některým postiženým rodinám a na jejich dalších osudech ukázala destruktivní vliv prožité tragické události, což v nejednom případě vedlo až k rozkladu rodiny a fatálnímu konci. Až závěr knihy je opravdu strhující, čte se jedním dechem, a to i přesto, že konec je úplně jiný, než jsem si přála. Způsob potrestání pachatele kvůli potencionálním čtenářům spojlerovat nebudu, každý si po přečtení asi udělá svůj názor na to, zda bylo dostačující a spravedlivé nebo naopak příliš jednoduché a milosrdné. Každopádně si myslím, že kniha za přečtení určitě stojí.
Vzhledem k tomu, že jsem od této autorky přečetla všechny její dosud vydané knihy, automaticky a bohužel bez seznámení s anotací jsem sáhla i po této. A nejsem si jistá, že to pro mě byla ta úplně správná volba. Ne proto, že by kniha byla špatná nebo špatně napsána – to naopak. V. Hanišová v ní jen potvrzuje svůj „literární um“ zejména ve vypracování atmosféry a psychologických profilů postav, ale ten můj rozporuplný pocit pramení naprosto ze společného tématu jednotlivých povídek – tématu sebevražd a motivace k těmto činům. Knihu jsem otevírala v běžném pozitivním naladění, ovšem zavírala s pocitem totální deprese, úzkosti a sklíčenosti. Přemýšlela jsem nad tím, co mi kromě těchto pocitů ta kniha vlastně dala a odpověď jsem nenašla. Náhled do hlav lidí, kteří se vědomě a při smyslech rozhodují tento nevratný čin uskutečnit, pro mě nebyl vlastně nijak přínosný, protože vnitřně tyto pohnutky i přes sebekvalitnější literární zpracování nedokážu nikdy pochopit. Viktorie Hanišová umí psát, to je pro mě nepopíratelné, ovšem z této knihy na mě padla opravdu jen ta ryzí deprese. Rozhodně bych její přečtení nedoporučila lidem, kteří se momentálně nacházejí v nějaké nepříliš dobré psychické pohodě.
Pátý díl „sester“ (pro mě čtvrtý přečtený) a znovu sázka na jistotu v tomto žánru. Šablona příběhu zůstává naprosto stejná – romantika, milostná dramata, záhadná minulost, střídání současného příběhu další ze sester a dějové linky z minulosti její biologické rodiny. To vše je korunováno výborně vykreslenými scenériemi dalšího krásného koutu našeho světa – tentokrát především Španělska a oblasti kolem Granady, kde se hlavní hrdinka seznamuje s historií zdejší velmi chudé cikánské komunity žijící na okraji společnosti, která je ale na druhé straně i současně velmi „bohatá“, a to v podobě přemíry talentu a lásky k hudbě a tanci kultovního flamenca. Kniha mě opět nezklamala, a to i přes tu již očekávanou zápletku a nepochybně očekávaný šťastný konec. Tato pohádková sága mě zatím ještě pořád baví a čím dál víc ve mně vzbuzuje napětí, jaké rozuzlení ohledně táty „Soli“ si na nás Lucinda vlastně připravila. Náznaky nejasností kolem jeho smrti se totiž neustále množí. Je to prostě kniha dokonale vhodná pro aktuální čas – dovolená a odpočinek.
Příjemné překvapení.
Pro mě je Jenny Blackhurst zcela neznámou autorkou a její příběh dětské psycholožky Imogen, která se po jednom svém profesním selhání vrací do svého rodného města začít nový život, a osiřelé Ellie, kolem které se děje až moc podivných věcí, mě dost zaujal. Autorka mě dokázala neustále krásně mást a každou chvíli mě nutila měnit názor, na které straně je pravda, kdo lže, kdo nadmíru podléhá zcela nereálným skutečnostem a kdo si vlastně udržuje chladný rozum. V jednu chvíli jsem bez výhrad věřila Elliině nevině, abych v zápětí pohled na ni naprosto otočila a uvěřila v její až „magické “ a nereálné schopnosti. Chvílemi má kniha téměř až hororový nádech, sem tam hodně mrazí a napětí a pocit nejasnosti udrží vlastně až do posledního odstavce. Překvapivé konce prostě miluju.
Moje třetí kniha od Roberta Bryndzy a pro mě prozatím jeho nejlepší. Erika Fosterová má problémy s nadřízenými, kteří jí znemožňují práci na případu mrtvých dívek, které měly shodně smluvenou schůzku prostřednictvím sociálních sítí, a tak na něm pracuje zpočátku tak trochu „ilegálně“. Motiv nebezpečí a špatných stránek sociálních sítí je v dnešní době čím dál víc aktuální a domnívám se, že i velmi důležité. Je to další z knih, kde je identita vraha známá téměř od začátku, ale nijak to nenarušuje napětí a čtivost, nenudí, naopak – je zábavné a zajímavé sledovat současně postupné kroky vraha i policie. R. Bryndza mě rozhodně touto knihou opět nezklamal.
I přes vesměs kladné recenze jsem z této knihy byla spíš zklamaná. Začátek knihy a jejich několik prvních kapitol se mi líbilo, očekávala jsem, že v podobném poutavém duchu se kniha ponese celá. Ovšem zdálo se mi, že postupně tato poutavost pomalu mizí, kapitoly se mi vlekly, byly pro mě čím dál víc nezáživné a děj přestával mít spád. Dost mi nesedl způsob psaní autorky a kniha mě vlastně postupně přestávala bavit. Navíc anotace knihy většinu děje bohužel prozrazuje, takže ani napětí a nějaké překvapivé okamžiky nelze očekávat. Nový a naprosto neznámý byl pro mě příběh Iliany – matky obou bratrů, které je v knize věnován podstatně větší prostor než samotnému a daleko známějšímu příběhu Romula a Réma. Zejména za toto „rozšíření“ mýtů a pověstí kolem založení Říma, se kterým jsem se dosud nesetkala, dávám aspoň dvě hvězdičky.