Pavlina50 komentáře u knih

„Nečekej na perfektní okamžik, ale udělej okamžik perfektním!“

Nemůžu hodnotit nestranně - kniha pro mě byla neočekávaně až moc osobní. Až příliš. I přes tu absolutní a až naivní nereálnost příběhu, kterou bych za jiných okolností asi docela dost zkritizovala…
A to nejen z důvodu totální shody mých vlastních zájmů se zájmy hlavní hrdinkou - lásky k fotografování, cestování, knihám, Islandu…
Často jsem cítila paralelu mých vlastních pocitů s tím, co bylo v knize prostřednictvím Patricie vyjádřeno. Veronika Jonešová prostě hodila na papír to, co často cítím, ale nedokážu tak přesně slovy vyjádřit. Na rozdíl od knihy však vím, že když někdo najednou bez vysvětlení zmizí tomu druhému ze života, takový idylický happyend, jako v případě této knihy, se rozhodně většinou nekoná.
Kdyby se mě to tak moc vnitřně nedotýkalo, ubrala bych za tu naivitu a malou uvěřitelnost příběhu asi aspoň jednu hvězdičku…ale v tomto případě nemůžu jinak. Prostě moc osobní…

„Nejvíc se osvědčuje vzorec: Pokud se ti něco nechce, nedělej to. Pokud se ti nechce usmívat, být veselá, šťastná, nebuď. Pociťování potlačených vnitřních potřeb je očišťující. Pokud se vám chce brečet, tak brečte. Pokud vám není do smíchu, nenuťte se do toho a budete v rovnováze sami se sebou…“.

7 13.10.2021

Kniha byla úplně něco jiného, než jsem s ohledem na jasný název a anotaci očekávala. Nejdřív mě to trochu zklamalo, ale když jsem se od této představy oprostila, našla jsem napínavý a čtivý příběh o jedné pomstě ze světa velkých peněz, bankéřů, finančních machinací, podvodů a intrik. Byla to vcelku klaustrofobní záležitost, při představě, že bych se ocitla tam, kde postavy této knihy, cítím vcelku nepříjemné brnění po těle.
Konec byl sice dost přitažený za vlasy, protože naprosto popřel celý drsný profesní život mezi žraloky na Wall Street, jak byl v průběhu knihy od Sary popisován. Myslím, že to tu skvěle navozenou atmosféru „shodilo“ a knize ublížilo. V přeměnu vcelku obyčejných lidí v naprosto vše schopné supermany prostě nevěřím. Ale přesto se nad tím tentokrát povznesu, přihmouřím obě oči a pět hvězdiček ponechám, protože čtivost této knihy byla pro mě opravdu vynikající.

5 13.10.2021

Moc hezká kniha o zradě, která vlastně zradou vůbec nebyla a o lžích, které zachraňovaly život.
Byla jsem zvědavá, jak se autorka vymyslela provázanost mezi světem módy, krásných šatů a piloty Královského letectva za druhé světové války.
A myslím, že se jí to dost podařilo. Celý příběh byl velice poutavý, trošku tajemný, měl logiku, míru uvěřitelnosti, zajímavé lidské osudy a vlastně všechno, co od světového románu očekávám.
I když…něčeho měl přece jenom na můj vkus trochu přemíru. Škoda, že děj často sklouzával do typické červené knihovny. Té milostné touhy, polibků, vášně a vyznání lásky bylo na mě často trochu moc. Chvílemi jsem měla pocit, že se Skye či Kat milostně uvzdychají. Tyto části na mě bohužel působily hodně lacině, což je ale asi dáno hlavně tím, že červená knihovna prostě patří mezi žánry, ke kterým jsem opravdu nenašla žádný vztah. Ale jinak se mi kniha opravdu líbila, dějová linka kolem letců byla super, přinesla mi další nové úhly pohledu na jejich působení ve válečném období, fajn byla i dějová linka ze současnosti. Pointa příběhu měla hlavu i patu. Jednu hvězdičku ale přece jenom strhávám za to až moc „harlekýnské“ pojetí milostných vztahů.

5 13.10.2021

Příjemně a humorně laděná knížka, při čtení které nejpoužívanější slovo za poslední téměř dva roky „korona“ výjimečně nevzbuzuje ani strach, ani obavy, a vlastně téměř vůbec žádné negativní pocity. Prostě dokonalý protipól chodu dnešního světa. Příjemný únik aspoň na několik večerů.
Hlavní hrdinka Jitka je sympatická, její peripetie s klienty působí reálně a jsou zcela uvěřitelné, protože snad každý z nás, kdo občas cestuje, na podobné typy lidí občas narazí. A to nemusí být ani delegát cestovní kanceláře. Já sama jsem zažila spoustu okamžiků, kdy mi na cestách bylo průvodců, kteří nás měli na starosti, opravdu docela líto. A to jsme slovo COVID ještě vůbec neznali. Prostě, bez ohledu na dobu - někdo si cestování umí užít s nadhledem a neřeší malichernosti, a někdo to má naprosto naopak. Malichernosti povyšuje na zásadní problém a umí si tak kolikrát otrávit celou dovolenou. Kniha není moc obsáhlá, čte se dobře, akorát škoda, že jsem řecký slovníček na konci knihy neobjevila hned na začátku. Někdy mi to dost zkomplikovalo čtení, ale to je moje vlastní blbost. Nijak mi nevadilo ani často vulgárnější vyjadřování, žiju v reálném světě a takový slovník kolem sebe slyším dnes a denně. Je to bohužel reálné tak, jak je reálná „korona“ kolem nás.
Prostě odpočinková četba, která neurazí a pobaví.
…..Akorát potencionálním delegátům nebo průvodcům, kteří jsou na tuto práci natěšení, možná sebere pár iluzí….

1 13.10.2021

Z knihy jsem trochu rozpačitá, protože jsem se při jejím čtení cítila trochu jak na horské dráze. Chvíli jsem ji neskutečně hltala a hned z toho mě nudila tak, že jsem se do jejího čtení musela spíš i nutit.
Je to kniha, která je kompletně celá napsaná formou dopisů, kniha, která prostřednictvím sondy do duše matky popisuje destrukci psychiky nepřímých obětí zločinu. A bezpochyby ji popisuje skvěle. To je také to, co se knize rozhodně nedá upřít – ta vynikající propracovanost, psychologie a vykreslení různorodých lidských charakterů a povah. Ovšem na druhé straně mi některé popisy a vzpomínky na uplynulou část jejího života připadaly až moc zbytečně zdlouhavé a popisné. Myslím, že by knize vůbec neublížilo, kdyby měla tak o jednu třetinu stránek méně.
Tato kniha ale určitě nutí k přemýšlení. Není to rozhodně žádná oddechovka, která před usnutím zklidňuje mozek, právě naopak – vyvolává řadu otázek a děsí svou aktuálností v dnešní době. Řeší zejména otázku, jak velký podíl na budoucím chování dětí má výchova v rodině a z jak velké míry můžou rodiče ovlivnit to, co se z jejich vlastních dětí stane. Co hraje větší roli v tvorbě osobnosti? Míra lásky a způsob života v rodině nebo je osobnost člověka tvrdě dána už narozením a jakékoliv rodinné návyky už nehrají žádnou roli?
V této knize jsem si nenašla žádnou postavu, kterou bych si oblíbila. Maximálně možná Celii, ale té mě bylo v její dětské nevinnosti spíše jen líto. Jinak nic – nemohla jsem najít sympatie v matce, která své dítě nenáviděla už v době, kdy se ještě ani nenarodilo nebo v otci, který odmítal vidět to, co měl přímo před očima. A Kevin? Ten mě z popisu matky děsil hned už od narození…
Zvláštní kniha.
Ale nedá se jí upřít gradace. A pokud čtenář vydrží 450 stránek psychologie, propracuje se k slušně šokujícímu závěru.
Ale jestli byla zodpovězena základní otázka, proč….spoilerovat nebudu.

1 13.10.2021

I přesto, že mám pocit, že knih s podobným námětem se v poslední době vyrojilo až až, četby Zuzanina dechu určitě opět nelituju. Téma holocaustu je sice už natolik „provařené“, že se může zdát, že už nemůže přinést nic nového, mě osobně něco jiného a zajímavého opět přineslo. Možná to bylo díky trochu odlišné formě zpracování, které autorka pojala velice minimalisticky a osobitě. V poslední době této formě psaní docela přicházím na chuť (podobně překvapivě v dobrém slova smyslu na mě působila třeba kniha od Michala Vaněčka Mlýn). Kniha působí dost stroze, neobsahuje žádné přímé řeči, věty jsou krátké bez zbytečných a zdlouhavých popisů, a přesto je zde vyjádřeno naprosto vše. Emoce i přes tu určitou strohost vůbec nechybí.
Tento příběh o milostném trojúhelníku na pozadí druhé světové války je vymyšlen velice hezky, neměla jsem problém se do jednotlivých postav a jejich prožitků vžít, vcelku žádná z hlavních postav mě nenechala chladnou, každou jsem si musela buď zamilovat, nebo nenávidět. Závěr je slušně vygradovaný a naprosto skvěle, i když drsně a překvapivě vypointovaný. Možná můžu říct, že Zuzanin dech mi na konci úplně vzal dech.

19 13.10.2021

Pod nenápadným a poetickým názvem je ukrytý velký příběh jedné ženy s nezdolnou vůlí, které sice osud nerozdal moc šťastné karty, ale která se přesto neskutečně statečně dokázala rvát se všemi těžkostmi života.
Je to takový docela obyčejný příběh docela obyčejné ženy, která na sklonku života trochu bilancuje a předkládá nám vzpomínky na svůj život zejména z poválečného období až po drsná padesátá léta. I když… v mých očích vlastně zas až tak obyčejná nebyla. Její sílu jsem hodně obdivovala, moc se mi líbilo, že v každé, i sebetěžší situaci, do které se dostala, dokázala najít vždycky aspoň kousek dobra. Je to sice jen fiktivní román a fiktivní hrdinka, ale i přesto poutavým způsobem ukazuje to, že i člověk, který v životě nemá zrovna „ustláno na růžích“, může být prostě a jednoduše docela šťastný. Všechno je to vlastně o subjektivním pohledu na život.
Kniha se mi opravu líbila, příjemně se četla, což dosvědčuje i fakt, že jsem ji přečetla na jeden zátah za jeden večer.

15 24.09.2021

Asi netřeba velkého množství slov.
Tuto knihu by si měl přečíst každý z nás, abychom si opravdu vážili svobody, protože asi skutečně nevíme (a chci pevně věřit i přes tu dnešní podivnou dobu, že to tak zůstane), co to nesvoboda je.
Orwellovo 1984 je fikce, toto je 1984 v realitě.
Neskutečné, těžko uvěřitelné, nestravitelné, šílené, mrazivé.
Děsivý obrázek 20. a 21. století.

12 17.09.2021

(SPOILER) Tak s touto knihou jsem se bohužel trochu trápila, a to i přes její velice slibný začátek.
Plánovaný odpočinkový výlet se pro hlavního hrdinu mění v děsivou noční můru a z útulného útočiště horského srubu se stává život ohrožující vězení. Boj o přežití začíná.
Zápletka začala velice originálně – představa ztráty zraku v opuštěné chatě v horách je hororem už sama o sobě. Ta absolutní bezmoc a bezbrannost pomalu ale jistě přerůstající v paranoiu a ve stupňující se šílenství je dostatečně děsivá a taková zápletka má docela slušný potenciál. Ovšem moje nadšení začalo následně ale docela rychlým tempem upadat. Nemám totiž moc ráda knihy ani filmy typu, kdy lze dost těžko rozeznat rozdíly mezi reálnou skutečností a představami jen v hlavách hlavních postav a takové závěry knih, ve kterých zůstává spousta nezodpovězených otázek. A právě takových situací bylo v této knize na můj vkus až až. Například - kdo vlastně byl onen záhadný „koledník“ a co ho motivovalo k psychickému týrání hlavního hrdiny? Co se vlastně stalo se zmizelou rodinou v nedalekém domě?…A proč tam vůbec taková zápletka byla, když neměla žádný hlubší význam nebo vliv na další pokračování děje? Co ti dva „pytláci“ a tak trochu nelogická scéna s nimi? A pokud použiju nadsázku, často jsem k tomu všemu měla pocit, že hlavní hrdina byl skoro až klon Ramba nebo přinejmenším Bruce Willise, zejména proto, že nakonec z naprosto každé zcela beznadějné situace se vždycky nějak nepochopitelně dostal a přežil.
Knihu jsem dočetla hlavně ze zvědavosti, co se z toho všeho nakonec vyklube. Přece jenom jsem tajně očekávala nějakou bombastickou pointu, která bohužel ale nepřišla.
Co ale na knize musím ocenit, že autor dokázal postavit knihu na jedné jediné postavě, na které celý příběh stojí a padá. Myslím, že takový minimalismus není v literatuře zas tak moc běžný a od J. Kariky to považuju bezesporu za odvážný počin. Hodně dobře je zde také vystižen postupný rozklad lidské psychiky, a taky to, co dokáže provést s člověkem jeho vlastní mysl v mezní situaci bezprostředního ohrožení života.
Ale celkově mě kniha spíš zklamala. Velkolepá pointa se nekonala a celkové vysvětlení celého příběhu mě spíš naštvalo, než šokovalo. Žádné WOW se prostě nekonalo. Pro mě – nevyužitý potenciál. Tři hvězdy za první třetinu knihy.

5 17.09.2021

Určitě zajímavý (a děsivý) pohled na život v Číně, ovšem samotný příběh mi připadal už trochu přitažený za vlasy.
Rozhodně ne, co se týče řízení růstu populace v Číně, kontroly porodnosti a okolností adopcí, to zde bylo vykresleno skvěle, ale spíš způsob, jak se hlavní hrdinka i s nemluvnětem, navíc neznalá jazyka a s minimem prostředků dostávala ze všech situací. Navíc, i přesto, že dokážu pochopit až zoufalou touhu některých žen po dítěti, váhám, zda je možné získat za cca čtyři dny soužití s dítětem tak silnou vazbu, pro kterou jsou ochotny riskovat vše, nejen vlastní svobodu, ale i život.
Nevím…nějak mi tam prostě chyběla míra uvěřitelnosti, aby mě ten příběh zasáhl tak, jak zřejmě měl.

2 15.09.2021

Takové milé počtení.
Že je sportovní komentátor Vojta zábavný a vtipný mě nijak díky různým pořadům v televizi, kde vystupoval, nepřekvapilo, ale že je až takový „cíťa“ mě překvapilo naopak až moc (aby nedošlo ke špatnému pochopení, to rozhodně není v žádném případě kritika). Myslím, že velká spousta náš žen by takového milujícího a citlivého muže brala. Zaujalo mě, že se do sepisování svých zážitků a útržků ze svého rodinného života vydal docela netradičním směrem a rodinné zážitky se svými dětmi nepojal jako drtivá většina spisovatelů sarkastickým stylem „děti na zabití“, ale naopak…z každé kapitoly čišela neskutečná pohoda, klid a opravdová a nefalšovaná láska. Ukázal vlastně, že vtipnost z rodinného prostředí nemusí jít jen ruku v ruce s ironií a sarkasmem a černým humorem. Líbily se mi i různé vsuvky z jeho zážitků mimo domov, ať už komentátorské, či ze života jeho přátel a zbytku rodiny. Krásně to celé jeho vyprávění zpestřovaly a příjemně osvěžovaly denní peripetie plné vtipných dětských hlášek do té míry, že se z nich nestal stereotyp, který by po čase začal i trochu nudit. Při čtení této knížky mě najednou bylo dost líto, že jsem neměla ten skvělý nápad a každou vtipnou a originální hlášku svého dítěte (a že jich bylo!) jsem si také někde nezapisovala. Lidská paměť není až tak bezedná a většina z nich se prostě časem ztratila. Teď jsem si uvědomila, jaká je to škoda. Vojta na to prostě vyzrál.
Knížka, která pohladila.

6 15.09.2021

Téma fajn, ale zpracování mě nějak moc nesedlo. Měla jsem problém se do knížky začíst a víc se do ní ponořit. Spíš jsem jen setrvačně čekala na rozuzlení, ze kterého jsem byla ale stejně trochu zklamaná, připadalo mi to celé nakonec dost překombinované. Pro mě osobně – nepříliš zdařile využitý potenciál skvělého nápadu.

1 03.09.2021

Kapitola čtyřicátá druhá:
„O tomhle vyprávět nebudu. Odmítám to.
Jsou věci, o nichž víte, že spíš umřete, než byste je vypověděli, věci, o nichž víte, že jste měli spíš umřít, než je vidět.
Já se díval a viděl je.“

Já četla a přečetla to. Podrobněji hodnotit nemůžu a nechci.
Toto bylo až příliš úchylné. Vlastně se stydím za to, že jsem to byla schopna dočíst a dočíst jsem prostě musela, protože jsem prostě po těch odpornostech nutně potřebovala happyend.
Přišel – nepřišel?
Spoilerovat pro ty, co budou mít odvahu se do této knihy pustit, nebudu.
Kdo má dobrý žaludek, tak možná do toho…, ale jinak opravdu nedoporučuju. Byla to prostě Hra…

„V tom sklepě, s Ruth, jsem chápal, že zlost, nenávist, strach a osamělost tvoří jediné tlačítko, které čeká na dotek jediného prstu, aby je odpálil k ničení.
A pochopil jsem, že můžou chutnat jako vítězství…“

Duchařiny sice zas tak moc nevyhledávám, ale tady mě anotace a vcelku vysoké hodnocení zlákalo. A rozhodně času nad touto knihou nelituju. Navíc byl ten čas velice krátký, protože to byla další z knih, která mě nutila číst na jeden zátah. Originálně vymyšlený příběh se třemi dějovými linkami mě hodně zaujal. Líbilo se mi skvělé nadávkování trochy tajemna, trochy mysteriózna, trochy strachu a trochy napětí. Atmosféra knihy vyznívala s ohledem na samotný příběh dostatečně ponuře a mrazivě. Postav zde bylo docela velké množství, ale díky přehledné formě psaní se v nich dalo slušně orientovat.
Na druhé straně mě ale jako hodně lidí i zde zarážela podobnost s Kingovým Řbitovem zvířátek. Ale i pokud je to opravdu Kingova vykradačka, autorce to asi odpustím, protože i přes úctu ke Kingovi, tohle se mi prostě četlo daleko líp. Mírné zklamání jsem cítila akorát z rozuzlení – smysl sice dávalo, ale ten konec mi připadal takový rychlý a uspěchaný, navíc, přece jenom jsem si přála trochu jiný typ vysvětlení a „mysterióznější“ pointu. Ale celkově se mi kniha opravdu líbila.
Asi jsem už dostatečně otrlá vůči thrillerům, vůči hororům evidentně asi zatím ne, protože po přečtení knihy jsem na svoji skříň vedle postele začala večer pohlížet s jemným mrazením po těle.
Mohl by se toho příběhu chytnout nějaký dobrý scénarista, myslím, že by z toho mohl být docela dobrý film.
Ale jinak….láska až za hrob?
Radši fakt ne!

5 31.08.2021

(SPOILER) Román motivovaný skutečnou událostí z konce 40. let ve Spojených státech, byť (jak píše sama autorka v doslovu) autentická je jen základní osa příběhu a většina jmen. Jinak je ale většina činů, myšlenek a úvah jednotlivých postav pouze autorčinou literární fantazií. To ale ani trochu nesnižuje velice smutnou výpověď o jedné malé dívce, které osud opravdu nepřál, která byla ve špatný čas na špatném místě a udělala jednu fatální chybu, která měla osudový vliv na její celý další, i když nedlouhý život. Je to příběh poukazující zejména na nebezpečnost a zrádnost dětské důvěřivosti a naivity - ale je nutné také říct, že nejen o dětské. Dokážu si představit strach a obavy dítěte z následků svého „zločinu“, který ji nutí k nepochopitelnému chování (tolik příležitostí, kdy se mohla svěřit lidem, které postupně potkávala a kterým snad mohla důvěřovat – strach byl ale asi podstatně silnější), ale co její matka??? Z dnešního pohledu tu její naivitu a laxní přístup absolutně nedokážu pochopit. Ale na druhé straně – jiná doba, jiná mentalita, jiné životní podmínky a do psychiky druhého vlastně nikdo nevidí.
Chci jen pevně věřit, že dnes jsou současné děti daleko víc „osvícené“ a na takovou banální léčku by zas tak jednoduše neskočily.
…i když, kdo ví…
Případů a podobných kauz, na které lze v médiích narazit, je bohužel pořád ještě dost.…co například taková Natascha Kampusch?
Jsem ráda, že jsem dopředu po skutečném příběhu Sally nepátrala. Už z anotace knihy jsem pochopila, že únos sice asi skončí šťastně, ale ta tragická dohra!
Takovou tečku jsem fakt nečekala a opravdu mě to hodně zasáhlo. Někomu prostě není dáno a ani zdánlivě šťastné konce občas nemívají svůj happyend.
Na knize se mi také dost líbilo, že při líčení sexuálního zneužívání autorka nezacházela do žádných velkých podrobností a tyto situace popisovala velmi citlivě, často spíš jen v náznacích. Malou osobní výtku mám jen k úplnému závěru knihy, který vyzněl na můj vkus až příliš melodramaticky a balancoval trochu už na úrovni citové „ždímačky“, ale na druhé straně…smutný osud Sally si určitě aspoň těch pár slz zaslouží.

3 31.08.2021

Nic složitého, jednoduchá oddechovka, u které lze vypnout mozek a nechat ho chvíli bez práce.
Hlavní hrdinka mi se svými svéráznými rodinnými příslušníky, trapasy, sebekritickým ironickým pohledem na svět a věčným hledáním ztraceného sebevědomí vzdáleně připomínala Bridget Jonesovou. S ohledem na název jsem sice očekávala podstatně víc vtipných historek motajících se kolem dětí, ale dostala jsem spíš docela vtipnou romantiku, i když s předem předvídatelným koncem. Jako vsuvka na odreagování mezi thrillery a dramaty všeho druhu ale naprosto splnila účel.

4 30.08.2021

Tak z této knihy jsem trochu rozpačitá. Téma umocněné autobiografickými prvky sice bylo dostatečně silné a znepokojivé, ale mě osobně tentokrát moc nesedlo zpracování. Ani tak mi nevadila forma vyprávění z pohledu dítěte, která byla často zpracována formou jakoby divadelní hry (naopak, vzhledem k prostředí, kde se příběh většinou odehrával – v divadelním kroužku – to bylo docela neotřelé a zajímavé), ale kniha mě prostě nedokázala pořádně vtáhnout do děje. Nestává se mi často, že bych nedokázala definovat, co konkrétně mi na knize vadí nebo co mi v ní chybí, ale tady se mi to prostě stalo. Prostě mi asi nesedla.
I přes to naléhavé a aktuální téma na mě díky mírně nezáživné formě zpracování kniha nijak převratně nezapůsobila. Myslím si, že ani u sebesilnějšího zpracovaného tématu neexistuje povinnost ji nekriticky uznávat právě jen kvůli tématu, pokud z ní nemám literární zážitek.
Co na knize ale tentokrát dost oceňuju, jsou velice zajímavé ilustrace. Jinak…tak nějak průměr, na který brzy zapomenu.

5 30.08.2021

Když jsem tuto knihu otevírala, vůbec jsem netušila, jak mě dostane. Její čtivost mě vzhledem k tématu opravdu až překvapila.
O osobě Hildegardy jsem dosud neměla žádné povědomí, její osud byl pro mě nepopsaný list, takže jsem hltala každou její stránku a děkovala, že jsem se narodila až do této doby. Pokud byla její životní cesta aspoň z části taková, jak ji M. Sharratt vylíčila v této knize, Hildegarda byla opravdu neskutečně pozoruhodná a výjimečná osobnost. Autorce jsem totiž téměř všechno „sežrala“ i s navijákem. S Hildegardou v jejím dětském věku jsem neskutečně prožívala všechny její až nelidské útrapy, měla jsem sto chutí vzít krumpáč a rozbořit tu zeď, která ji připravila o celé dětství, dospívání i celý mladý věk. Tu „svatou“ Juttu bych taky nejraději praštila něčím po hlavě, aby přestala být tak fanaticky a nesmyslně zaslepená.
Samozřejmě chápu, že ve 12. století svět fungoval úplně jinak. Život všech lidí byl postaven jen na víře a jejích nezdravě přísných a hlavně nezpochybnitelných pravidlech. I to, co je dnes pro nás absolutně nepochopitelné, bylo pro lidi žijící v té době vcelku standardní. Jednání a myšlení hlavní hrdinky mě ale hodně nutilo k přemýšlení. Připadalo mi podivné, že na to, že se z historického hlediska jedná o „svatou“ osobnost, představenou kláštera, jsem z ní paradoxně necítila téměř žádnou opravdovou víru. Do kláštera se doslala už v dětství a z donucení a ani po letech strávených v něm, jsem v ní žádné velké náboženské přesvědčení nenašla. Připadalo mi, že celý svůj život hledala vlastně jen cestu zpět k ukradené svobodě v rámci podmínek, ze kterých se nemohla vyvázat. Na svou dobu působila až neskutečně osvíceně a moderně, třeba i tím, že si přiznávala a uvědomovala svoje ženské slabosti, což se s ohledem na zakořeněné představy u zbožných jeptišek těžko přijímá. Ale to bych se asi nechtěně dostala ke spekulacím, co jsou historická fakta a co literární fantazie. Knihu jsem brala jako beletrii a ne literaturu faktu.
Přesto jsem se ale sem tam musela pozastavit nad občasnou na můj vkus příliš „současnou“ mluvou. Moc se mi do příběhu ze středověku nehodily slova jako například trapas nebo inteligence. Představa, že by se mniši, jeptišky nebo vlastně jakýkoliv člověk té doby takto vyjadřoval, je pro mě dost málo uvěřitelná. I když...co my vlastně víme…Možná se lidé z té doby od nás opravdu zas tak moc nelišili.
Každopádně knihu bych k přečtení určitě doporučila, a to rozhodně nejen těm, kdo milují historické romány. Paradoxně, i právě díky tomu trochu současnému náhledu si myslím, že její cílová skupina je opravdu podstatně širší. Je tam vlastně všechno - velký emotivní a drsný příběh, drama, útrapy, láska…a takto čtivou formou přiblížit širší veřejnosti vcelku nezáživnou dobu středověku prostě oceňuju.

7 30.08.2021

„Zlo se rodí plíživě a nenápadně. Zprvu bývá obtížně postřehnutelné. A jak rychle dokáže rozbujet, když se lidé sveřepě drží „jedné jediné pravdy“ a odmítají byť jen vyslechnout mínění strany druhé. Obávám se, že takový postoj zastávají někteří lidé dodnes. Bohužel…“ (K. Lednická - z doslovu ke knize)

Tak toto bylo prostě skvostné!
Zatímco k prvnímu dílu jsem měla docela vlažný přístup, tady neváhám napsat jen samé superlativy. Toho, co jsem postrádala u prvního dílu, jsem tady dostala vrchovatou měrou – zejména emoce a pocit porozumění k jednání většiny postav. Možná tomu pomohla ta generační výměna, postavy mi byly daleko bližší, nečišila z nich ta absolutní pasivita, kterou jsem vnímala celý první díl. Naopak – do postav jsem se tak vžila, až jsem měla pocit, že žiju mezi nimi, což dokazuje například i fakt, že s blížícím se rokem 1939 jsem začala mít obrovský vnitřní podvědomý strach.
Kniha opět přibližuje dobové události kolem pro mě absolutně neznámého česko-polského konfliktu, dějově se posunula do ponuré a tragické doby 2. světové války.
Pochopitelně mě hodně zasáhl zejména osud Fančiny rodiny, i když nejvíce jsem ale asi fandila Žence, se kterou se život taky nějak moc nemazlil a uštědřoval jí jednu ránu za druhou. Pevně věřím, že náznaky v závěru knihy jí ale do budoucna dávají ještě nějakou novou naději. Ono vlastně žádná z postav v knize nemá vůbec jednoduchý život, což je ale samozřejmě dáno obecně těžkou a složitou dobou. V knize je nádherně zobrazeno, jak se se svým osudem pere každý po svém, rozdílným způsobem a naprosto jinak.

Autorka taky skvělým způsobem popsala, jak válka dokázala rozdělit rodiny, jak fatální pro život bylo jediné rozhodnutí ohledně volby národnosti a jak toto rozhodnutí dokázalo poštvat proti sobě celé rodiny i ostatní blízké lidi.
Tato kniha by měla být mementem, ale mám pocit, že lidstvo opakuje bohužel stále stejné chyby a my se můžeme jen modlit, aby nějaká na první pohled jen nenápadná situace nezašla zase až nebezpečně daleko. I v kontextu dnešní doby mi tento problém připadá velmi naléhavý.

Tento druhý díl jsem četla s delším odstupem po prvním dílu, tak jsem měla obavy, zda se na jednotlivé postavy upamatuju a budu se v nich aspoň trochu orientovat. Obavy byly ale brzy rozptýleny, protože autorka průběžně formou drobných vsuvek a vzpomínek zakomponovala do děje i ty jejich základní dějové linky z prvního dílu, což mi hodně právě v orientaci pomáhalo.
Teď se hodně těším na třetí díl, jestli hrdiny knih čeká aspoň trochu více naděje na jednodušší život, ale bohužel jsou před nimi ještě neradostná 50-tá léta. Možná právem se proto domnívám, že Barka, Ludwik, Ženka, Fanka, Anuška a spousta dalších se i nadále budou těžce rvát o své životní štěstí a ran osudu dostanou ještě až až.

Druhý díl byl pro mě opravdový čtenářský zážitek. Knihu jsem několik dnů nemohla vytěsnit z hlavy, ještě teď ve mě rezonuje a doznívá…
Nádherné, tleskám.


Citace z knihy:

„Žádná politika nestojí za to, aby se obyčejní lidé hádali. Stejně většinou akorát slepě opakují to, co jim někdo nabulíkoval, a přitom pravda kolikrát leží úplně někde jinde.“

„Nesmí v sobě utlouct naději. Nesmí se nechat pomořit strachem. Každý večer před usnutím neslyšně pronáší krátkou modlitbu. Neprosí Boha, aby jí dal větší pokoru. Právě naopak. Žádá o dostatek vzdoru a hrdosti. To jsou mnohem lepší společníci pro její vysosanou duši: ti sílu naopak přidají. Vůbec nevadí, že stojí na vachrlatých základech.“

19 16.08.2021

U této knihy nepochybně platí staré pořekadlo, že méně je někdy více. Je to velmi slabá kniha, ovšem jen co do počtu stránek. To, co se autorce podařilo vyjádřit tímto hodně úsporným způsobem, je totiž naopak extrémně silné.
Je to příběh o jednom moc smutném dětství, o nepochopeném dítěti, o osamělosti, bolesti a marné touze po obyčejné mateřské lásce. Příběh rodiny, kde je nepochopitelně protěžováno jedno dítě, a to druhé žije pouze v jeho stínu.
Dospívající Bára se urputně snaží dokázat, že i ona si zaslouží získat přízeň rodičů, jakou vidí u své sestry, většina jejího snažení však končí naprostým nezdarem a Bára tak podléhá čím dál více vlastní nejistotě a nevíry sama v sebe a ve své schopnosti.
Naprosto tragické je i to, že obrovská touha po větším uznání od rodičů vede k tomu, že nakonec i evidentní náznaky zneužívání považuje paradoxně za projev přízně a otcovské lásky.
Na knize bylo zajímavé porovnávat vnímání stejných situací střídavě z pohledu matky a současně z pohledu dcery. Srovnávat jejich myšlenkové pochody a chápání motivů, příčin a taky důsledků, které z těchto situací následně vyplynuly.
Postavy jsou zde opět jednoznačně rozděleny – jedni jsou bezvýhradně hodní a ti druzí bez výjimky zlí – prostě opět jen černobílý svět, k čemuž mám zase drobné výhrady. Svět až tak černobílý prostě nikdy není. Možná bych proto přece jenom uvítala aspoň náznaky vysvětlení příčin chování obou rodičů, co z minulosti si vlastně v sobě nesou a z jakého důvodu dělají takové rozdíly mezi oběma dcerami. Chtěla bych aspoň trochu pochopit jejich chování, a to, jak si ho oni sami před sebou obhajují.
Jinak ale celý příběh působí naprosto věrohodně a autenticky, autorce se na pár stránkách velice dobře podařilo vykreslit depresivní a dusnou atmosféru v naoko úplně běžné rodině.
Závěr mě slušně zaskočil (teda…pokud jsem ho opravdu správně pochopila). I když jsem se v průběhu knihy neustále plácala v negativních emocích, konec mi přesto způsobil nečekaný šok.

Bylo to opravdu kruté čtení.

Po přečtení kniha nutí sáhnout si i do vlastního svědomí…opravdu jsem někdy v některých situacích nereagovala třeba aspoň trochu podobně jako matka v tomto příběhu? A bylo to opravdu nutné?
Ta cena za několik neuvážených slov, i když třeba pramení jen z únavy v důsledku kolotoče běžných starostí a povinností, může být někdy až příliš vysoká…

19 10.08.2021