Pebra komentáře u knih
Jednoduché ale důležité svědectví o jednom zdánlivě obyčejném večeru a noci z konce druhé světové. Krátká ale dobrá etuda k zamyšlení.
Není to špatné, ale nějak se to vleklo a zápletka s posunem hodin se semlela až v závěru na cca půlce stránky.
Prokousat se desítkami prvních stránek, v kterých se dozvídáte, kdo a jak se kdy zapletl v příbuzenském svazku, než se konečně narodí "Gabo", dalo zabrat. Na můj vkus přespříliš popisné s odkazem na každé druhé stránce. Nicméně život měl tenhle génius logicky pestrý, jinak by přece nemohl tak skvěle psát :).
Jiná doba - jiné děti, to beru. Ale tak nějak neuspořádané mi to přišlo.
Přemýšlím, proč mě knihy pana Kohouta /Katyně plus tahle Klára/ nebavilo číst a je to zřejmě tím, že jeho hrdinové jsou všichni nesympatičtí trotlové poznamenaní starým režimem. Tím pro mě přestává být kniha nadčasová.
O Petrovi Hruškovi mi nedávno kdosi cosi říkal a já netušila, že ten autor vůbec žije, a že je tak dobrý.
Obraz doby. Mělo by do textu nahlédnout každé dítě školou povinné a mělo by se mu vysvětlit, proč je polovina textu psaná v němčině. Možná by mnohem lépe pochopilo snahu obrozenců.
přiznávám, že jsem také poslouchala rozhlasovou adaptaci a musela se sem podívat, oč vlastně mělo jít a stejně jsem z toho jelen :).
Baví mě dětské příběhy z let minulých, tady je ovšem čtenářem jasně manipulováno, což mi lezlo na nervy. Jinak miluju tyhle klučičí záležitosti, jako je lézt bez obav do kanálu a podobně.
Chápu, že návrat na místo, odkud vás v dětství vyhnali, provází emoce. Psáno upřímně, s jistými výtkami. Zaujala mě především ta, proč Češi neposkytli domy a byty vystěhovaných Němců v Sudetech matkám a ženám které přišly o muže a děti ve válce.
Kluci, co bojovali (nejen) v napoleonských válkách, byli nesmírně stateční. Masakrování nevinných mladíků je zvěrstvo. Všichni někde nechávali matky, zamilované holky... a práci. Není špatné porovnat knihy, které se toho tématu týkají, například já jsem shodou okolností narazila na dětskou knížku Tonek z Napoleonovy armády od holandského autora Fabricia. (miluju dětské knihy a čtu je nejen z nostalgie nad uprchlým dětstvím). Odvaha lidem v devatenáctém století nechyběla, obdivuju je.
Oh, Davídek. Právě na mě vypadl z půdy. Musím ho oprášit a znovu si ho přečíst. Davídka jsem milovala a obdivovala. Byl tak statečný! Chodil sám po lese, nebál se žádného zvířete, do ruky vzal i hada! Už tehdy mi docházelo, že takoví kluci dnes nejsou, že zanikli spolu se starými chalupami, na jejichž místě vyrostly bytovky... Svět se mění, jak by se neměnily děti! Bohužel.
Každá věc má svůj příběh. Elstner nepodceňuje ani nedopalek cigarety. Kouzelné vyprávění, takové chlapské, bez zbytečných kudrlinek, přesto ve vás vzbudí emoce.
Tak bizarní a švihlé, jak umí Američani být. Oslovujete-li vlastní děti "Áčko" a "Béčko", živíte-li se uměle vytvořenými krádežemi a rvačkami v obchodních centrech, při kterých vaše děti hrajou hlavní roli, nejste normální. Ale co jsou pak ostatní lidi, kteří jsou schopní toto sledovat a po prozrazení těmto "hercům" zaplatit? Celé je to vyšinuté, ale čtivé, tak jako všechny šokující zprávy v novinách. Autor podle mě pouze nekompromisně trefuje čtenáře, potažmo zkaženou společnost, do slabin.
Kniha se mi dostala do ruky záhy po vydání. Popis tragédie jedné rodiny, naštěstí s dobrým koncem. To jediné mě uklidňuje. Jinak mi to přijde brutální, nechutné, stejně jako celý špinavý bulvár.