-Pečivo- komentáře u knih
Budapešč vám všem, vítejte v Pečiho nedělních litaterárních vrätöch! Dnešní edice přináší maďarskou romskou literaturu. A předem říkám, že to bylo za 9/10. Jestli někam pospícháte, tak už víte hodnocení a můžete pokračovat v žehlení nebo holení nebo tom co právě děláte. Napište mi do komentářů, co právě děláte a můžete vyhrát kachnu.
Tatitatitati je o vztahu autora k tátovitátovitátovi. Ten vztah byl velmi vypjatej a jestli podobně hustej je i Gypsy CZ, tak si ho jdu hned teď pustit. Ale tipuju, že zdaleka tak hustej nebude a tak sem se teď ještě stihnul před magneťákem otočit. Uf, to je blázinec.
Támas vzpomíná jaký to bylo vyrůstat jako rom v osumdesátkách v Maďarsku. Hlavně teda z rodinného pohledu, kdy fotrfotrfotr doma lámal kosti všem, kdo mu přišli pod ruku. Zároveň fotrafotrafotra (už je to dostatečně otravný?) nezatracuje a snaží se o pochopení jeho osoby. Světlé momenty autorova dětství mi připadaly jako když člověk v hromadě hoven najde hrušku. Asi největší noční můry by mi způsobilo muset se z bezprostřední blízkosti pasivně účastnit rodičovského sexu - jelikož rodina měla jen jeden pokoj, Támas vzpomíná na noční rozhovory rodičů, cituji:
* proč přestáváš? Teď to zrovna nebolí.
* Člověk tě trochu nakrmí pérem a hnedkonc se ti otvírá huba.
Vzpomíná na to, jak děti museli v noci plné vášně odnést nalitou matku po druhém čísle i s postelí ven za stodolu aby se dožila rána, zatímco otecotecotec močil a připravoval se na číslo třetí. Velmi hutná lyrická apokalypsa. Za mne dobrý.
Tohohle autora mám rád. Bohužel jsem knížku dočetl včera a zrovna nemám internety, tak nevím jak se přesně jmenuje, ale mám ho rád. Už jsem od něj mimochodem četl jednu knihu, název bohužel taky už nevím, ale ta byla taky dobrá. Takže tak. #životpo30
Mount Kodaň je sbírka povídek, který se tématicky motaj kolem hypotetické události postavení 3.500 m vysoký hory uprostřed Dánska. Dánsko je prej plochý jak Holandsko (teď jsem chtěl napsat, že je plochý jak Martina Sáblíková, ale nejsem trapný prase!) a proto je tato hypotéza velmi zajímavá.
Autor si vystaví vlastní svět s veškerýma implikacema, která by hora na Dánsko měla - změna počasí, nová fauna i flóra, nový sociální vrstvy, turismus, ekologie a tak dále pana krále.
Tenhle ekosystém funguje jen jako úvod do jednotlivých povídek, který jsou docela až velmi zábavné - Tenista se strunama z kočičích střev, dále pak lidé, kteří se nechávají přeoperovávat na ptakolidi, muž chycen do spárů mimozemšťanů, donucen ke každodennímu nákupu krevet, protože nic jiného mimozemšťani nežerou a podobné povídky vedou k pečiho hodnocení 9/10.
Považuji se za celkem otrlého čtenáře. Knihy jsem četl ve velkém vedru, v mrazech, na záchodě, kterej nesplachoval, v leže na boku, před sexem i tři minuty později, četl jsem o hovnech, znásilnění, potratech i zoofilii, narval jsem do sebe 10 vodek a snažil se číst si, zatímco jsem koukal, jak jde Libor čůrat do terče na šipky, vykadil sem se ve tři ráno u budky na Vypichu a tak dále pana krále. Dobře, u kadění na Vypichu sem si nečetl.
Tim chci říct, že mne je tak nic nepřekvapí. Očekávání před touto knihou bylo veliké. Doufal jsem ve Velký sešit kříženej s Laskavýma bohynema a místo toho se mi dostalo jen jejich velmi slušné dítě z katolické školy. Kosinsky se snaží - popisuje hrůzy druhý světové z pohledu malého cikáněte, který rodiče v 39 pošlou schovat, což se ale moc nepovede a tak se malej hrdina potlouká Polskem a snaží se přežít.
Kosinsky naturalisticky popisuje zapalování veverek, vydloubavaní očí lžíci, sex selky s kozlem a další polské vesnické kratochvíle, ale nějak se to všechno pořád opakuje a slejvá do jedný kejdy, která skončila tak jak začala.
Bonusový body za chlapečka v sirotčinci, kterej měl přezdívku Tank. A další za větu: “Hlavou mi létaly myšlenky jak vyděšená kuřata.” Celkem 7/10
Co. Todle. Mělo. Kurva. Bejt. Mám rad příběhy z našich poválečných dějin, ve kterých se prolínají nelehký osudy různých generací. Ale cestování časem?! To si beztrestně může dovolit jen Jean Claude van Damme, nebo Marty McFly, ne pan Pribáň.
Kdyby utnul knihu okolo strany 400, tak by zůstalo něco jako temný sněženky a machři. Příběh se motá okolo horský chaty, kam jezdí jednou za rok rodiny s dětma na dovolenou. Kniha je vyprávěna v několika rovinách - jednou deník otce ze sedmdesátých let a pak jeho syn, novinář, který odkrývá příběhy fogyho vrstevníků.
A do tý doby to je dobrý. Kdo spolupracoval s režimem, jak a proč a proč utekl nebo neutekl a tak dále pana krále. To celý pak očima již dospělých potomků, který se snaží pochopit jednání svých rodičů a hotová je polívka. Ta polívka je skoro dobrá jako frankfurtská, ale pak začne Pribáň posílat novináře do minulosti, aby se setkal s ostatními hrdiny a varoval je a celý to jde od 7/10 pěkně ke 4/10. Gratuluji, takhle to podělat není jednoduchý!
Pečiho literární vrata tentokrát o černoši a běloši. Pani polská reportérka se vydala na každoroční sjezd jedný z mnoha odnoží ku klux klanu, aby zmapovala, co se jim to honí v těch jejich vybělených mozcích.
Jak už je u absyntu zvykem, jedná se o knihu dobrou. Černoši měli v Americe težkej chleba, protože dřív žádnej chleba neměli. Pani polská reportérka stručně popisuje dějiny černoši, včetně oblíbeného triku bělochů: “čau, stavíš se na lynč nebo si už jedl?” - “měl sem jen snídani, to víš, že zajdu!” Takto bohužel přišlo o život několik černoši.
Ku klux klan má dlouhou historii a pani polská reportérka se věnuje i ji. Krom toho se setkává se spoustou účastníků sjezdu a popisuje jejich osudy, ze kterých plyne pouze to, že ti lidé nejsou velmi chytří, potažmo jsou velmi chytří a snaží se využít klan pouze k tomu, aby si namastili kapsu.
Chybí nějaká zásadní nová informace, kterou prozatím knihy absyntu přinesly. O KKK toho moc nevím, ale takhle nějak jsem si to představoval. 7/10
“Ačkoli to dělám zcela záměrně, velice se mi příčí, že každou noc znovu seru do postele.” Tak začíná kniha Opozdilec. A když takhle začíná kniha, tak to nemůže bejt sranec. Protože ten už je jak vidno z první věty v posteli. Duh!
74letý knihovník se rozohodne, že jeho stará už je tak nesnesitelná, že radši začne předstírat demenci, aby od ni měl klid a mohl si v pohodě jet sweet chilli life v domově pro seniory.
To se mu i povede a dává tím naději všem starým dědům na světě. Protože já teda neznám dědu, kterej by měl babičku radši než televizi. Děda opozdilec tuto hru na demenci dožene ale až ke konci a tak kniha nemá happy end, což je dobře.
Celkově se kniha velmi snaží, ale i přes útlych 120 stran, celkem zábavné téma, cynický tón a hovna v posteli se nepřehoupne přes 6/10. Ani nevím proč vlastně, ale jako častokrát to není problém můj, ale problém knihy. Peči out.
Když mi bylo 27, dal jsem Čaučesku a odstěhoval se do země kde hraje fotbal Herta, i Müller. Hrdinka knihy naopak dala Čaurumunsku protože tam vládnul Čaučesku a odstěhovala se do stejný země jako já. A navíc to napsala Herta Müller! Cože?? Ano, zamotaný jak Olda Kaiser v sobotu nad ránem v křoví, ale nebojte se dává to smysl.
Nevím nic o rumunských menšinách, ani žádný detaily o krutovládě komoušů v Rumunsku. Já vlastně ani nevim, jak se správně píše ten magor Čaučesku. To všechno ale ví Herta (teď mě napadá, že Charles Manson možná nemyslel Helter Skelter, ale Herta Pelta a přivolal tím o 50 let později tak apokalypsu do českého fotbalu!) a o tom taky je Srdce bestie. Což je sice doslovný překlad originálu "Herztier", ale poetika originálního názvu odešla s Peltou. Srdce bestie zní jak album, který by spolu natočili Kryštof a Aleš Brichta. Samozřejmě jsem správnej Čech, takže se mi to sice nelíbí, ale žádnej lepší návrh nemám.
Hlavní hrdinka téhle knihy je Němka žijící v Rumunsku, která studuje aby byla překladatelka z němčiny a zároveň se schází se třema klucíma a všichni se spolu věnují intelektuálním aktivitám ve stínu společnosti. Ne, neprcaj spolu. Ani jednou. Ne, taky to nechápu.
Režim přijde brzy na to, že se tajně scházejí a i když nedělaj nic špatného začne šikana, která vyústí v nějaký sebevraždy a pár útěků ze země. Místy se mi velmi zamlouvalo, jak autorka píše, jako například zde vztah babička/vnučka:
"Tereze všechno smrdí. Květák smrdí, hrách a fazole smrdí, játra, jehněčí a králík smrdí. A já ji na to vždycky říkám, tvoje díra v zadku smrdí." Babka-burn level 9.
Místy se mi to ale nezamlouvalo a tak když všechny tyto ingredience hodím do hrnce, tak z toho mám pěkných 6 gulášů z deseti a toho už se člověk docela slušně nají.
Z nějakýho důvodu jsem si vždycky myslel, že tato kniha je milník meziválečný literatury v Německu, že popisuje společenský rozkol třicátých let v hlavním městě, dekadenci vyfrkaný berlínský smetánky a plížící se hnědnutí společnosti ústící ve vzestup toho magora. No a to jsem si myslel blbě.
Berlin Alexanderplatz je příběh Franze Biberkopfa, kterej se potlouká po Berlíně a živí se tim, co se mu zrovna namane. Odseděl si 4 roky za vraždu manželky a snaží se vést spořádanej život. Prodává noviny, pase svojí holku a při tom občas zajde do putyky. Problém je v tom, že je to celý příšerně nudný. Döblin nepopisuje skoro vůbec atmosféru města a soustředí se jen na hlavního hrdinu.
Knihu jsem četl v českým překladu a celý to připomíná německou verzi Švejka. Všichni mluví jak strašný vidle a do toho si kurzívou pořád něco pozpěvujou. Kdybych to byl věděl předem, tak bych muj výtisk dal někomu k narozeninám. Takhle budu muset k narozeninám zase něco vymejšlet. Filmové zpracování musí být absolutní peklo. Něco jako absolutní protipól Rychle a zběsile. Hitler knihu dle mého spálil proto, protože si ji přečet a byla příšerná a ne kvůli tomu, že by obsahovala nějaký ideje, který by se mu nehodili do reichskrámu.
Poslední díl Fosseho trilogie o lásce je čistej a přímej zásah do pečiva. Završení milostného příběhu Asleho a Alidy je vyprávěnej její dcerou. Ano, jeho dcera to neni. Dcera už je ale sama velmi stará a tak kniha dost připomíná druhou část Fosseho Melancholie. Stařenka si neni jistá tím co je ještě realita a co už není, i když je stále při smyslech, aby si dokázala dát dohromady, že její mozek s ní hraje banány. Možná je to tim, že moc nečtu knížky, ve kterých se vyskytujou starý lidi, nebo je to tim, že Fosse je génius a spouští ve mne přesně ty hejbátka, který mne nutí se u toho dojímat.
56 stran završený koncem, kterej byl epickej jak gól v Naganu. Za mne 10/10, přečteno na posezení. Kdybych právě neležel na gauči, šel bych to ven vydejchat.
Druhá kniha za sebou, kde se svačí dvacet
deka vlašáku a tři rohlíky! Tím ale bohužel veškerá pozitiva končí. Moje třetí a poslední Bellová.
Monolog zhrzelý ženský, na kterou se vykandí veřejně známý nadsamec - neradovat se, bohužel ne doslova - a ona stejně nakonec dosáhne svého. Sice se na ní nevykandí, ale jsou tam náznaky odstínů šedi. Pouta, pytlíky a tak. Ale jen náznaky. Jak šokující.
Bratr schizofrenik, táta homosexuál, máma šíblá, děda oběšenej - druhý dílo Bellový je tak přitažený za vlasy, že jsem rád, že jsem plešatej. 4/10.
"Můžeš dostat chlapce z ghetta, ale nikdy nedostaneš ghetto z chlapce!" - přesně jak říkával muj děda! Volné pokračování Pomejeho "Jak se plave ke dnu" popisuje Zlatanovu kariéru až do přestupu do AC Milán. Musim se přiznat, že po přečtení si získal mé sympatie. Každej kdo trochu sleduje fotbal ví, že je namyšlenej jak Dáda Patrasová, ale zejména po přečtení kapitoly, kde popisuje svůj rok v Barceloně (Guardiola je blbost), čtenáři dojde, že je to vlastně sympaťák. Nikdo kdo má rozum, přece nebude fandit Barceloně.
Zlatan je čirej fotbalovej kapitalismus - kdo dá víc, má Zlatana. Což bohužel asi znamená, že se v Bohemce Zlatana asi nikdy nedočkáme.
Literární hodnota knihy je někde na pomezí návodu na vysavač a Baudelairem. I u této knihy se těším na zfilmování.
Příběh o prcájících hraběnkách z Anglie. Chápu, že to moji babičku mohlo před x lety šokovat. Erotická literatura je přežitek stejně jako karavan. Buď chci bydlet (kniha), nebo jezdit autem (Pornhub).
Naprcat tchýni to je level 28, bacha spoiler. Nějak mi ani po třetí knížce nejde bejt z Barnese vydřenej. Příběh jako vždy pěknej, rozuměj, všechno je konečný, život je smutnej a utíká rychle, lidi sou bezpáteřní svině a tak dále, tak jak to holt chodí. Příběh 4 kamarádů z dětství, kdy jeden druhýmu přebere buchtu, načež ten jemuž jí přebral - Tony - na novej páreček sešle papírovýho hejta (dopis) a parta se na to konto rozpadne.
Život plyne dál a na starý kolena Tony dostane vyrozumění, že jeho starej kamarád, kterej mu vyštěkal bejvalou, se oběsil. Poté Tony - už mailem - kontaktuje bejvalou přítelkyni a zjistí děsivý tajemství! Ale děsivý! Ale nechci spoilerovat. Všechno je mi strašlivě sympatický, to co hlavní hrdinové čtou, jak se chovaj, jak se Tony chová ve stáří, staví k světu, svýmu životu, to že si ho chodí honit do koupelny a že je plešatej a tak dále. Ale prostě z toho nejsem vysranej.
Původně jsem chtěl dát jen tři hvězdy, ale pak sem si vzpomněl, že existujou knihy jako Alchymista a dám teda 4.
Čtyři a půl strany krásné české literatury z roku 1933. Štýrský bruslí po papíře jak Jarda Jágr. Krása prcá nádheru.
"Válka bez ohně, je jako klobása bez hořčice." - Jacobsen na to jde i v Dřevařích pěkně z vostra.
Roku 1939 se ruská armáda nakýblovala do Finska. Jelikož to finské armádě ale napověděly satelitní snímky, tak na to byla připravena a města postupně evakuovala a vypalovala. To aby si Rusové neměli kde odpočinout.
Ve městě, které očekávaná útok Rusů, žije dřevorubec Timo, kterej pá, že nikam nepůjde a počká ve městě az skončí válka. Tak ho tam teda Finové nechaj.
Den na to přijde sovětská armáda a je jim samozřejmě divný, proč tam na ně čeká jeden nařvanej chlap se sekerou. Timovi se podaří je přesvědčit, že neni kukačka a že tam prostě zůstal, protože to je jeho domov. Vhod mu přijde i to, že finská armáda mezitím odřízne Rusy od dodávek zásob a posil a Rusové tak čumí jak Němci ve Stalingradu.
Koukal jsem na předpověď počasí a ve Finsku je zima jak v Rusku, tzn. v zimě i minus čtyřicet. A tak se musí topit a na to sou potřeba dřevaři. Timo dostane k ruce par neschopných Rusů, kteří už se nehodí na vojáky a je každej den posílán na dříví.
Připadalo mi, jako by to byl příběh o mně a mém dětství, protože mě babka často posílala na kopřivy a to i když trochu pršelo.
Tak jako Ostrov, i Dřevaři jsou příběhem bez zásadních zvratů a velkolepých hrdinských činů. Kniha je o tom, že přátelství je nezávislé na rase, národnosti nebo náboženství člověka. Což víme, že neni tak úplně pravda, protože to říkal Tomio i Miloš.
Kniha hutná jak bramboračka. Kámoš vypraví v druhý osobě o kamošově sebevraždě. O tom jak smrt dala jeho životu řád, vzpomíná na jednotlivé epizody jeho života bez jakýchkoli citlivých cintů a patosu. O tom jak jednoho dne, kdy si zapomněl raketu na tenis, požádal manželku ať počká, že si pro ni jen dojde domů a při tom si prohnal kulku hlavou. Jelikož takto začíná kniha, tak to neni spoiler.
Jakkoli cinická kočička jsem, tak tohle bylo velmi hutný a donutilo mě přemejšlet o něčem jiným, než o tom, jakou barvou v práci zítra vymaluju tabulku v excelu.
Třešničkou na pohřebním dortu budiž fakt, že si Levé 10 dní po odevzdání rukopisu sám vzal život. Mrazivý. Strašně mrazivý a to jak obsah, tak forma: "Konečně je tu sklep, kde leží tvé tělo. Je nedotčené. Nevystřelil sis mozek, jak mi řekli. Jsi jako mladý tenista, který po zápase odpočívá na trávníku. Řeklo by se, že spíš. Je ti pětadvacet let. A teď toho víš o smrti víc než já." 10/10
Krajně nevhodné jako literatura na záchod, kde jsem měl v plánu si pěkně zpříjemnit ranní stolici krásnou poezií. Nezvalovo básně jsou tak dlouhý, že bych se u kadění stihl i nasnídat a tu snídani zase vykadit. Na druhou stranu mne to inspirovalo k tomu, abych si sám po ránu zaveršoval a mohl se tak připojit ke svému nejlepšímu příteli Palivovi do řad básnických:
Slunce zamčené v ranním šeru
Vyčkává dokud se nevyseru
A ptáci nedostanou pokyn vzleť
Dokud nevytlačim svou ranní hněď
Dráha světla se po noci zase srovná
Když vyseru všechny svoje hovna
A neni zač, světe, protože seru rád
Čímž každé ráno startuji tvůj aparát
O freudovský psychoanalýze toho moc nevim, ale na druhou stranu uzenář taky nejsem a plesnivou klobásu stejně poznám. Stejně tak můžu s klidem říct, že hlavní hrdina tohoto příběhu je solidní úchyl. Jakožto bystrý čtenář jsem identifikoval i několik pasáží, které mohly mit dopad na jeho vývoj - ať už když jako malý lízal anál důchodkyni nebo nabízel svůj jazyk matce jako náhradu za toaletní papír.
Protagonistův příběh je svázaný s osudem jeho matky a tak tyto dvě postavy kočujou Německem a Švýcarskem, kde jeho matka pracuje jako pokojská v menších penzionech. S postupem času, začíná jeji syn být taktéž výdělečně činný - jako lyžařský instruktor, somelier, zubař a podobně. Plus spousta prasáren.
To že příběh je asi o lásce dítěte k matce a naopak, je celkem vedlejší. Řekl bych, že jsem docela otrlý čtenář, ale Gstaad mi dal zabrat a kolikrát jsem si už v duchu říkal, jestli to už není moc. Je, ale i tak 9/10.
Zolova Paříž koncem 19. století připomínala dnešní Václavák. Šlapky posedávaly u mekáče, fetky chodily krást do knihkupectví a hodně se žebralo. Do tohoto období je zasazen děj Zabijáka, což je jedna z dvaceti (!!) knih série Růžena-McKvartýr.
Hlavní hrdinka je buchtička, která se v útlém věku nechá zbuchtičkovat a porodí dva syny. Protože její starej je k ničemu, musí makat jako pradlena v prádelně. Starej jí uteče, ona si najde jinýho, pučí si prachy, otevře si svojí prádelnu, porodí dceru (Nana - o ní je taky jeden z dvaceti dílů), starej začne lejt, zkrachujou, ona začne lejt. Jak by řekla Lenka Kořínková - story of my life.
I když to nebylo hrozný, tak dalších 19 knih číst nebudu. 6/10
Zatím nejlepší Čapek. Oceňuji jeho smysl pro megalomanství, kdy stejně jako u mloků a R.U.R., příběh zahrnuje celej svět a jeho možnou zkázu bílou nemocí a válkou. Bohužel mezi bílou nemocí a válkou není nebo, a tim pádem si to Čapek zase Mirko-Dušínovsky šněruje tam, kam by to čekal i slepej.
Tentokrát se nekoná happy end, když už to vypadá, že jo, tak to Čapek utne. Jako Řecko naše tažení na Euru 2004. 8/10, protože je to přeci jen zbytečně černobílý.