Pefka
komentáře u knih

Ač jsem Hanu na základě nadšených komentářů doporučovala ve svém okolí k přečtení téměř každému, sama jsem se této knize tak trochu vyhýbala. Stále jsem si říkala, že to nebude nic pro mě, měla jsem obavy, že je kniha napsána složitě a těžce a že se mi nebude dobře číst. Navíc ta moje vysoká očekávání, která většinou končí zklamáním než nadšením. Nakonec jsem se přeci jen odhodlala, knížku si koupila, za dva dny jsem ji přečetla a nemám slov. Silný, do detailu promyšlený příběh, nad kterým budu přemýšlet ještě hodně dlouho. Během čtení jsem měla několikrát slzy na krajíčku. Kolik utrpení dokáže snést jedna lidská bytost? A proč ten nahoře nechá někoho prožít spokojený život bez jediného klopýtnutí a na někoho naloží tolik utrpení a bolesti? Více takových nezapomenutelných příběhů.


Snad poprvé v životě se mi stalo, že jsem si během četby romantického příběhu dohledávala informace k místu, kde se děj odehrává. Popis Kodaně mě absolutně uchvátil a musím se přiznat, že nemít strach z létání, tak už snad sedím v letadle směr Dánsko. Celý děj knihy jednoznačně stojí na atmosféře této dánské metropole a na fenoménu hygge. Jakmile se všechny hlavní postavy vrátili zpět do Londýna, přišel mi děj o dost slabší.


Silný, jímavý a velmi smutný příběh. Příběh, při jehož čtení jsem se až jakoby styděla za to, že bych mohla vstát z pohovky, uvařit si ke čtení kávu a sníst si nějaký zákusek. Bylo mi úplně na nic z toho, že bych si mohla v klidu "hodovat", zatímco všichni ti chudáci v koncentračních táborech trpěli hlady a pro kousek chleba byli schopní i vraždit. Všichni máme štěstí, že jsme se narodili v dnešní době, kdy se máme dobře, ač si to někteří nemyslí. Kniha ve mně zanechala tak silný dojem, že když jsem pár dní po jejím dočtení zaslechla hudbu z filmu Schindlerův seznam, málem jsem se rozbrečela před úplně cizím člověkem.


Za mě je tahle kniha těžkým průměrem a jsem opravdu ráda, že jsem si ji nekoupila a jen jsem ji měla vypůjčenou z knihovny, kam ji zítra vrátím a ani toho nebudu litovat. Děj mi přišel o ničem, dějové zvraty mě nechávaly totálně chladnou a celou dobu mi tu chyběl nějaký pořádný moment překvapení. Bohužel jsem se nedokázala ani vcítit do Darby a Jay, takže mi v konečném důsledku bylo celkem i jedno, jak to s nimi dopadne.


Velmi silný příběh o chlapci jménem Pierrot, který vlivem nešťastných událostí tráví dětství a dospívání v těsné blízkosti Adolfa Hitlera. A jak všichni víme, vůdce dokázal v době svého největšího vlivu zmanipulovat a zfanatizovat miliony lidí. Lze se tedy vůbec divit, že jeho vlivu neodolala ani dětská duše malého Pierrota? Za mě překvapivě ještě lepší, poutavější a čtivější než autorova předchozí kniha Chlapec v pruhovaném pyžamu. Možná i tím, že pro mě byl Pierrot uvěřitelnější než Bruno.


Letos mám rok thrillerů. V okamžiku, kdy se ke mně začne pomalu a jistě plížit čtenářská krize, sáhnu po nějakém napínavém příběhu, který mi spolehlivě pomůže přízrak krize zažehnat. A jedním z takových thrillerů byla i tato kniha. Celý děj se točí kolem tří hlavních postav – mladé učitelky Cass, jejího manžela Matthewa a její nejlepší kamarádky Rachel – a kolem jedné brutálně zavražděné ženy. A je to právě ona zavražděná žena, na kterou nemůže Cass přestat myslet. Potýká se s výčitkami svědomí, tajemnými telefonáty domnělého vraha, zapomínáním a celkovou zmateností. Neustále se bojí nejen toho, že ji někdo sleduje, ale i toho, že je duševně nemocná. Situace, se kterými se potýká, se jakoby neustále opakují a vyvolávají tak nejen v Cass, ale i ve čtenáři stále větší paranoiu a napětí. Bohužel jsem se ale nemohla zbavit pocitu, že autorka jaksi netušila, jak se právě z těch neustále se opakujících situací vymotat a jak knihu dotáhnout do nějakého přijatelného konce, takže náhoda, díky níž bylo vše vyřešeno, mě vyloženě zklamala a v celkovém kontextu knihy mi přišla jak z jiného světa.


Kniha je jednohubka na pár hodinek čtení. Ač se dle anotace jedná o napínavý příběh, napětí se v ději v konečném důsledku moc nedočkáme. Příběh tak nějak poklidně plyne. Žádná napínavá zápletka. Žádné překvapivé rozluštění. Děj je obohacen i o romantickou linku, která však čtenáře také nijak zvlášť nenadchne. Vztah mezi Jennifer a Daneem je pojat jakoby z rychlíku. Bohužel jsem velmi brzy úplně zapomněla, o čem celý příběh byl.


Hate list je příběhem středoškolské studentky Valerie, která se svým přítelem Nickem sepisuje takzvaný hate list, neboli seznam všech, které nenávidí a všeho, co nenávidí, ať již jde o členy rodiny, učitele, spolužáky nebo fronty v obchodech. A jak je uvedeno na obálce knihy, zatímco pro ni to byla jen slova na papíře, pro něj to byly cíle k odstranění. Proto jednoho dne přijde Nick do školní kantýny se zbraní v ruce a rozpoutá vražedné peklo. Avšak nenechte se mýlit, kniha není ani tak o samotném útoku, jako o událostem, které mu předcházely (šikanování Nicka a Valerie ze strany spolužáků, jejich neutěšené rodinné situace, vývoj jejich vztahu) a samozřejmě o všem, co následovalo poté. Post-traumatický stres. Vyrovnávání se s pocity viny. Život po ztrátě blízkých osob. Vliv útoku na mezilidské vztahy. Úloha médií. Příběh Valerie dokazuje tolikrát opakovanou pravdu, že nikdo z nás nevidí do hlavy a myšlenek druhého člověka a že si kolikrát můžeme jen domýšlet, co si ten druhý ve skutečnosti myslí a co se v něm odehrává.


Už dlouho jsem si chtěla přečíst nějakou knihu od Fredrika Backmana. Když jsem tedy v knihovně náhodou narazila na tuto útlou novelu, moc jsem o jejím zapůjčení neváhala, ač mi bylo zcela jasné, že nepůjde po emocionální stránce o vůbec snadné čtení. A měla jsem naprostou pravdu. Autor na pouhých pár stránkách láskyplně a velmi empaticky vypráví příběh o stárnutí a obavách ze ztráty veškerých vzpomínek - toho nejcennějšího, co v životě máme. Kniha mi pomohla uvědomit si, že z vyprávění rodičů a z osobní zkušenosti vím, jak náročný je život s člověkem, jehož mozek odejde dříve než jeho tělo, avšak nikdy jsem se nezamyslela nad tím, jak obtížný je život pro onoho dotyčného. A právě tento druhý úhel pohledu Backman svým čtenářům nabízí.


Nemám moc ráda, když je některá kniha připodobňována k jiné mnohem slavnější knize a snaží se tak tak trochu svézt na jejím úspěchu. Avšak zcela upřímně, kdyby na knize Normálně jiní nebylo uvedeno, že je určena pro fanoušky Hvězdy nám nepřály a Než jsem tě poznala, asi bych si ji nepřečetla, protože bych ji považovala jen za další "obyčejný" příběh o vztahu dvou mladých lidí. A to by byla určitě škoda. Děj knihy se totiž netočí pouze kolem partnerského vztahu devatenáctileté Maddy a stejně starého Alberta, ale dotýká se mnohem závažnějších témat, jakými jsou život s postiženou sestrou, komplikovanost vztahů uvnitř dvou různých rodin a důležitost víry v sebe sama, ve své schopnosti a v plnění svých snů. Bohužel mě úplně neupoutal konec příběhu, jelikož jsem jej tak nějak očekávala. Neproběhlo u mě žádné překvapení.


Na tuhle knížku jsem se hrozně moc těšila a jak to tak bývá, když se na něco těšíte, tak se pak zpravidla dostaví zklamání. Asi nejsem cílová skupina - "náct" už mi není nějaký ten pátek. Můžete si o mně myslet, že jsem bezcitná, ale během četby jsem opravdu nedokázala litovat Eleanor kvůli jejímu zpackanému životu a těšit se s ní z jejího vztahu s Parkem. Pořád jsem čekala nějaký pořádný zvrat, který se však nedostavil. Vše plynulo v jedné rovině a závěr to pro mě nezachránil. Čekala jsem, že aspoň ten bude smutný, ale nějak se nestalo.
Vzhledem k tomu, že se blíží konec roku, tak můžu s klidem napsat, že pro mě osobně je tato kniha zklamáním roku na celé čáře.


Nicholas Sparks patří mezi mé nejoblíbenější autory. Tato kniha mi opět připomněla, proč tomu tak je. Úplný závěr byl sice předvídatelný, ale mně to nevadilo.
Pro Andvejku: Takto prozradit ostatním čtenářům vyústění knihy, to se snad nedělá, ne?


Tolik překlepů a vět, které tak nějak nedávají smysl, jsem neviděla snad v žádné knížce.


Souhlasím s uživatelem kilometr - byla to nuda. Měla jsem co dělat, abych knihu dočetla. Nejvíc mě ale štvalo, že si autor zřejmě myslí, že čtenáři jsou absolutní hlupáci, kteří si nezvládnou zapamatovat, že Agatha vystupuje v knize Nedokončený portrét jako Celie. Jednoduchá informace, kterou není nutné opakovat na každé stránce!!!


Prvních sto stránek bylo absolutně perfektních. Pak se ale napětí začalo nějak vytrácet. Závěr byl zklamáním.


Tahle knížka pro mě byla zklamáním. Děj se mi podivně vlekl, nějak jsem se celou dobu nedokázala začíst. Občas jsem dokonce přemýšlela, že knížku odložím nedočtenou. Závěr je opravdu dost zvláštní. Jakoby Sparks nevěděl, jak to ukončit.


Od poloviny knížky jsem si myslela, že stoprocentně vím, kam příběh směřuje a jaké bude rozuzlení. Trošku jsem se sice zmýlila, ale i tak mě konec nějak nepřekvapil. Ještě bych chtěla dodat, že mít vedle sebe tak otravného partnera, jakým byl Gitin přítel Martin, tak mě z něj asi brzo klepne. Ten chlap neuměl nic jinýho než v jednom kuse fňukat, na něco si stěžovat nebo Gitu neustále z něčeho obviňovat. Absolutně nesnesitelný člověk.


První kniha, kterou jsem od této autorky přečetla. Příběh je zajímavý. Nápad s předáváním vzpomínek skrz krevní transfuzi se mi zdál celkem originální. Po celou dobu četby jsem si říkala, že to rozhodně bude pět hvězdiček. A ono nakonec ne. Samotný závěr mi přišel uspěchaný. Mnoho situací zůstalo nevysvětleno, osudy některých postav mi zůstaly skryty, což mi u této knihy dost vadilo. Rozhodně mě to ale neodradilo od četby dalších autorčiných knih.


Od Lindy Howard už jsem přečetla řadu knih a tahle patří rozhodně k těm nejlepším, co autorka napsala. Napínavá a vtipná zároveň.
