PetK
komentáře u knih
Musíme si promluvit o Kevinovi
Lionel Shriver
Každá z nás se asi v koutku duše bojí, že porodí satana. A tady paní Evě se to podařilo. No tak teda uf.
Trochu jsem bojovala s některými řekněme "filozofickými" pasážemi, především v první čtvrtině knihy, než jsem si zvykla na její styl. Taky myslím, že by jí slušela trochu pokrácená verze, i když jak jsem se víc a víc blížila ke konci, přestávalo mi to vadit.
Celou dobu jsem se ptala: Kdo je tady vlastně psychopat? Skutečně Kevin, který se narodil už jako malé satáně, nebo matka, která se zpětně snaží sama sebe v dopisech manželovi přikrášlovat a synovy prohřešky zveličovat? Opravdu je její manžel takový slepý trumbera (občas opravdu na facku), nebo se Eva opět staví do role oběti?
Počítám se mezi matky, které se nebojí přiznat, že mateřství opravdu není jen projížďka na růžovém obláčku a občas je to fakt pěkně otupující opruz. Zastávám názor, že když se žena stane matkou, neznamená to automaticky, že musí potlačit veškeré ostatní aspekty svého života. Že my ženy jsme přirozeně sobecké a bojíme se, že o svůj život s dítětem "přijdeme", i když není společensky přijatelné to říkat nahlas. Že ne všechny svoje děti milujeme od prvního okamžiku a bezpodmínečně. A že společnost nikdy, nikdy nedocení péči, kterou matky věnují svým dětem, ať se říká cokoli. Eva o tom všem mluví s brutální upřímností, která občas možná pro někoho může hraničit s nechutností a zvráceností, ale mně je to sympatické. A autorka jí vkládá do pusy (ruky) moc hezké a výstižné, plastické slovní obraty. Působí kvůli tomu (a možná taková je) sobecky, chladně, odtažitě. Ale o tom už jsem psala výše - kde je pravda?
Taky jsem se zarazila nad tím, že střílečky v amerických školách se kdysi staly téměř "trendem", k nám se asi dostal jen zlomek těchto informací. A co to udělalo s americkou společností.
Na závěr musím zmínit, že mě štvaly chyby v knížce. Když pominu překlepy, "mě/mně" mně dost lezlo na nervy. :-)
Na to, že jsem si na začátku vůbec nebyla jistá, jestli to dočtu, koukám, že jsem napsala slušný lán. Myslím, že to je důkaz, že tenhle příběh ve mně i přes výhrady slušně rezonuje.
Chirurg
Petra Dvořáková
Doposloucháno. Takový výsek ze života jednoho ne příliš šťastného doktora. Pro mě slušný náhled do \"kuchyně\" lékařů, kterou neznám. Hlavního hrdiny je vám líto, pak vás štve, rozumíte jeho slabostem, pak ho zase nechápete. Je to chytrý chlap, kterému občas v duchu říkáte \"ty jsi ale blbec\". Napsané je to poutavě a zase úplně jinak než Dědina, kterou jsem četla po Vánocích. Teď se těším na Vrány, podle anotace to vypadá, že se Dvořáková rozkročila do zase úplně jiného tématu.
Dědina
Petra Dvořáková
Za tři večery jsem to slupla jak malinu. Su ze Slovácka, kde je nářečí součástí života a mám ho ráda, a tak mě to moc bavilo. Zjistit, co se v Dědině říká stejně jako u nás, co je rozdílné. Pro mě ten příběh v nářečí získal mnohem větší grády a uvěřitelnost.
Příběh samotný je vlastně jakási mozaika osudů několika obyvatel jedné dědiny. Dvořáková nechává nahlédnout do jejich vnitřního života a způsobu uvažování, v některých případech i z více pohledů členů jedné rodiny, což dává možnost podívat se na situace z různých úhlů a zjistit, jak rozdílně mohou určitou situaci vnímat různí lidé (to se mi moc líbí třeba i na knížkách Petry Soukupové).
Příběh plynul lehce, čtivě, vtáhl mě. Moc pěkné.
Vše, co jsme si nikdy neřekli
Celeste Ng
Jak (údajně) říká Radkin Honzák: "Rodiče to myslí dobře a dělají to blbě." Rodina, která má tajemství, a každý v ní má své vlastní tajemství. Nenaplněné ambice, křehká rovnováha rodiny, snaha vyniknout/zapadnout... Každé z postav mi bylo svým způsobem líto. Čtení plynulo bez škobrtání.
Neklidná krev
Robert Galbraith (p)
Oblíbila jsem si Cormorana i Robin a na jejich nový příběh jsem se těšila. Odložený případ zmizelé lékařky byl podle mého gusta. Přiznávám, že místy tam na mě bylo trochu moc postav, které se mi občas pletly. Délka audioknihy mi vůbec nevadila. Předešlé díly jsem četla a taky mi nevadilo, že to jsou takové bichle.
Vyměnit vodu květinám
Valérie Perrin
Poetický a něžný příběh, ve kterém se střídá smutek a nadějí. Nejvíc oceňuji, že autorka dokáže věci, místa a události (hřbitov, smrt...) popsat tak, že se na to vše dá pohlédnout i jinak. Kvetoucí zahrada plná zeleniny v těsné blízkosti hřbitova je toho symbolickým důkazem.
Příběh Violette byl poutavý, přiznám se, že jsem se chvílemi trochu ztrácela v časových rovinách a na můj vkus by kniha mohla být kratší. Přesto doporučuji všem, kteří mají rádi podobný typ příběhů, ve kterém dostanou i životní moudra podaná stravitelným způsobem.
Svědectví o životě v KLDR
Nina Špitálníková
No, to je teda síla. Velmi cenné informace o životě v KLDR a uvažování lidí. A především zjištění, že všude žijí stejní lidi a mají úplně stejné touhy, radosti, strasti a problémy jalo my. Poslouchala jsem audioknihu, tak nevím, jestli to třeba v tištěné knížce není jinak, ale trochu mi chybělo pozadí, uvedení do situace - jak se autorka dostala k uprchlíkům, kdy a kde s nimi rozhovory dělala, jak je našla, jak si je získala... takhle to pro mě, i když velmi zajímavé, trošku plavalo ve vzduchoprázdnu. Každopádně velmi oceňuji informační hodnotu knihy.
Venuše ze zátoky
Dominik Dán
Moje první audio dánovka, kterou nenačetl Marian Geišberg (budiž mu země lehká). Měl jsem z toho obavu, protože dle mého názoru dodával Dánovým detektivkám tak 30 % charismatu. Většinu z nich už jsem slyšela 2× a myslím, že ne naposled.
Pan Mňahončák sice není MG, ale obávala jsem se zbytečně. Myslím, že nelehkého úkolu nástupce se zhostil se ctí, i když si asi ještě budu zvykat. Každopádně myslím, že výběr interpreta to byl šťastný.
Příběh samotný... začíná bolet. Všechny z partie už beru "za svoje" a představa, že by některý z nich nebyl, mě teda fakt deptá. No a jinak - jinak to prostě furt stejně miluju.
Modlitba za Owena Meanyho
John Irving
Zdoláno, snad po třech týdnech, což je pro mě docela dlouhá doba na jednu knihu.
Fascinuje mě, jak může být někdo schopen vymyslet si hrdinu typu Owena Meanyho, dát mu všechny ty podivuhodné vlastnosti a ještě kolem něj vystavět tak propracovaný příběh. Ten je opravdu silný, pro mě, většinového čtenáře detektivek a thrillerů, výjimečný. Owena nelze nemilovat, vše umocňuje láska a silný vztah vypravěče k němu, která je patrná z celé knihy. A finále... ach, to finále.
Už u Garpa (audio) jsem měla problém s tím, že mi některé pasáže přišly zbytečně rozvleklé a díky tomu příběhu padal řetěz. A u Owena jsem to měla stejně. Za to, že jsem vydržela, jsem pak byla několikrát odměněna naprosto brilantní absurdní situací s nádechem tragikomična. Taky trochu cítím jako hendikep, že fakt nejsem zběhlá v náboženství a fakt nemám páru, jaký je rozdíl mezi episkopály a kongregacionalisty... Ono to ve výsledku vlastně nehraje až tak velkou roli, ale v knize je otázce víry a církví věnován hodně velký prostor, tak se domnívám, že znalý člověk by z toho měl o to věší zážitek.
Kolem a kolem - myslím, že Owena si budu pamatovat, Johna mně vždycky bude líto a ten příběh ve mně (na rozdíl od spousty jednohubkových detektivek) i přes drobné výhrady zůstane.
Pohřbeni zaživa
Dominik Dán
První dánovka, kterou jsem ČETLA (v originále), ne poslouchala (v originále), a byla jsem zvědavá, zda to bude pořád tak bezva zážitek.
Mariana Geišberga, budiž mu země lehká, jsem stejně v hlavě pořád slyšela (a nedokážu si představit, kdo bude dánovky načítat teď).
Tak trochu omylem jsem přeskočila jeden nebo dva předchozí díly (čert aby se v tom vyznal, když to Dán nepíše chronologicky, dřív jsem si to poctivě hlídala, teď mi to uteklo, chjo), takže jsem se evidentně připravila o nějaké to překvapení.
Nicméně to, co od dánovek čekám, jsem opět dostala - dva zajímavé případy, temnotu, plnotučné a poutavé vyprávění, osobní příběhy detektivů a jejich svojský humor. Kéž Dominik Dán nikdy nepřestane psát o partě z kancelárie 141.
Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
Někdy okolo dvacítky první čtení, teď opakovačka jako audio v podání Igora Bareše. Pamatuju si zvláštní smutek, který je přítomný (aspoň co si pamatuju) ve všech autorových knihách. Moc hezký, vlastně úplně obyčejný příběh, ze kterého správná forma vyprávění dokáže stvořit něco nevšedního. Moc hezký návart.
A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
Pokud by to bylo to první, co bude člověk od Backmana číst, jen velmi lehce nakoukne do jeho krásného, dojemného světa. Sám říká, že to původně neměla být kniha, ale především to téma je jiné, než je jeho klasika. Přesto myslím velmi hezky popisuje problém "odcházení", i když tu člověk ještě pořád je. Musím říct, že poté, co jsem před spaním přečetla půlku, měla jsem pak dost zmatené sny plné prapodivných zmatených náměstí a lodí...
Pískový vrch
Joanna Bator
To nebyl jen zážitek, ale přímo požitek. Autorka má úžasný dar obrazotvornosti. Stačí si pár prvních stránek zvyknout na styl vyprávění, ale nenechte se odradit, odměna bude sladká. A pokud jste zažili socík, budete si to užívat o to víc. Je jedno, jestli v Polsku nebo Československu, realita ani sny se příliš neliší. Výborné čtení.
Chatrč
Wm. Paul Young (p)
Strašně mi ta kniha lezla na nervy. Přišlo mi, jako by ze čtenáře dělal autor blbce a snažil se mu navykládat nějakou pohádku o Bohu, která ale nemá vůbec žádné kouzlo. Navíc mi celý ten příběh jako řešení tragédie - ztráty dcery - přišel neskutečně plytký. Pravda, když jsem to četla, měla jsem celkem čerstvě dceru, tak to možná bude i tím :-) Každopádně nadšení některých mých kamarádek opravdu nechápu.
Pryskyřice
Ane Riel
Zážitek. Není to thriller, je to psychologické drama, kdy se děs plíží pomaličku zpod keříků na ostrově jménem Hlava. Viděno a vyprávěno očima malé dívky nabývá příběh ještě dalších rozměrů. Tohle jsem si opravdu vychutnala.
Chlorid sodný
Jussi Adler-Olsen
Já je prostě miluju, ty divné lidi z oddělení Q. :-) Vlastně už je mi (no, ne úplně samozřejmě) jedno, jaký případ vyšetřují, baví mě je sledovat. Tady si nemůžu stěžovat ani na případ a samozřejmě ani na "rozuzlení" dlouhodobé dějové linky. Jen doufám, že J. A. Olsenovi nebude trvat další dva roky napsat další (prý poslední) díl.
Prokletý kraj
Michaela Klevisová
Baví mě české detektivky Michaely Klevisové, vždycky si vybere nějaké zajímavé prostředí, tady navíc ozvláštněné o příběhy slovenských Rumunů, kteří byli nuceni vrátit se "domů" na Šumavu.
Ke konci jsem maličko měla hokej v postavách, především těch z historie. Ale můžu to přičíst i únavě a faktu, že jsem u toho vždycky v noci usnula a na druhý den přemýšlela, co že jsem to četla. :-)
Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
No, takže je to celé o smrti. Konkrétně o sebevraždě z různých úhlů pohledu. Takže je otázka, jestli by to měli číst lidé na toto téma citliví nebo kteří nemají zpracovanou smrt blízkých... možná to na někoho může působit i jako terapie, i když těžko říct.
Protože jsem tušila, do čeho jdu (aspoň co se týče tématu), jednoduše jsem se rozhodla, že to na sebe nenechám hluboce působit a jaksi se odosobnila. Přesto se mě dva tři příběhy dotkly poměrně hodně.
I když povídky nejsou mým oblíbeným útvarem, myslím, že těmto příběhům sluší. Hanišová píše lehce, čte se to jako když proudí voda a co do rozsahu se jedná o poměrně subtilní dílo. Vzhledem k tématu je to, myslím, dobře. Úplně stačí "babrat" se v tom tři večery. Což nemyslím zle, jen vzhledem k tíži, kterou může téma vyvolat.
A taky oceňuju, že na rozdíl od předchozích románů Hanišové tyhle povídky mají všechny konec. :-)
Stvořit knihu na podobné téma muselo chtít odvahu jak autorky, tak vydavatele. Přece jen je sebevražda v naší společnosti do značné míry pořád tabu. I proto dávám pět hvězd.
Rybí krev
Jiří Hájíček
Hezký příběh, smutný i s nadějí. Poslouchala jsem audio a tímto mám tuším Venkovskou trilogii komplet. Muselo být hrozné přijít o domovy, půdu... jsem z opačného konce republiky, a tak o tomto tématu moc nevím. Takže pro mě zajímavé i z tohoto pohledu.
Poslední deník Květy Fialové
Josef Kubáník
Rovnou říkám, že Jožka Kubáník je už přes 20 let mým drahým přítelem a díky němu jsem měla možnost paní Květu osobně poznat, takže jsem trochu zaujatá. Nicméně i tento pohled snad pro další čtenáře může být cenný - a to proto, že můžu říct, že i když jsem paní Květu znala, v knize jsou skutečně věci, které jsem ani netušila. A opravdu o nich věděl jen málokdo. Taky můžu potvrdit, že paní Květa je v té knize naprosto autentická. A v neposlední řadě, že ta kniha je napsaná s upřímnou láskou a pokorou. Vím, kolik času i bolesti Jožku stálo ji napsat. Proto jí přeju, aby ji jako upřímnou vnímali i čtenáři. Já jsem u ní plakala, smála se, několikrát mi zatrnulo... Rozhodně to nejsou nudné memoáry.