Petrush komentáře u knih
Od knihy jsem čekala víc. Některé kapitoly a pasáže výborné, jiné slabé. Víckrát jsem měla pocit, že na položenou otázku vlastně nakonec nepřišla odpověď. Ta byla třeba i dlouhá a rozvláčná, ale vyzněla jaksi do ztracena. Některé názory či závěry mě zklamaly, protože mi přišly hodně zkratkovité.
Kresby jsou v tmavších barvách, místy ponuré, místy strašidelné. Příběh byl slabší než předchozí.
Podle mě by v dětské knížce nemělo co dělat hulení. Zhulení Čendy s huličem Vílem přispělo ke zdárnému vyřešení příběhu. Tohle se mi nelíbilo natolik, že to pro mě celou knížku dost shodilo.
Kresby jsou v tmavších barvách, místy ponuré, místy strašidelné. Příběh byl povedený. Dětem se knížka líbila.
Kresby jsou v tmavších barvách, místy ponuré, místy strašidelné. Příběh byl povedený. Dětem se knížka líbila.
Četlo se to dobře. Autor je nadšený otec, rodičovství ho baví, našel se v tom. "Bavím se se svým synem odmalička úplně o všem, co jej zajímá. ... Často jsem po nocích studoval podklady k našim tématům, abych mu mohl co nejjednodušším způsobem co nejpřesněji popsat to, co se dělo nebo děje." (z kapitoly Zkuste pátrat po příběhu).
Přišlo mi, že je autor někdy až příliš přesvědčený o své pravdě (počet a odstup sourozenců a jejich soužití, striktně vymezené role ženy a muže, negativní aspekty častého pobytu dítěte mezi vrstevníky ve školce ad.).
Také mi jeho doporučení a představy občas přišly jako sci-fi. Ale to si nejspíš sám uvědomuje: "Samozřejmě jsem zde popsal ideální stav, který je bohužel v dnešní bláznivé době téměř nedosažitelný." (z kapitoly Proč si dítě nevěří).
Autor často opakuje, jak je jeho syn skvělý a jak si spolu rozumí. To je samozřejmě bezva a od autora knížky o výchově bych ani nečekala, že by neměl s dítětem pěkný vztah, akorát v knize to už tou četností na mě působilo trochu divně.
Kdybych to měla celé shrnout: dávejte dítěti především svůj čas a zájem a buďte naprostou většinu času radostní a pozitivně naladění. Nedávejte příkazy, zákazy, netrestejte, nevyhrožujte, nekřičte, nemoralizujte, nenálepkujte, ale naučte se s dětmi uzavírat dohody, využívat v komunikaci hlavně zpětnou vazbu a berte ohled na to, zda vychováváte kluka nebo holku. Abyste dokázali být radostní a energičtí, vychovávejte v poměru tři dospělí na jedno dítě (zapojte střídavě např. prarodiče, příbuzné, přátele) a/nebo mějte další dítě až s velkým časovým odstupem (aspoň 6 let, lépe 8). Takto budete mít pohodové rodičovství.
V knize nejvíc oceňuji závěrečnou kapitolu o komunikaci a nemainstreamové názory ohledně dárků, lhaní dětem a jiných témat. Celkově ji moc vysoko nehodnotím, o výchově i komunikaci s dětmi se dají najít mnohem lepší knihy.
Nestrukturované neformální úvahy o dětech, dětství, výchově, rodině, partnerství, životě. Četlo se to sice dobře, ale ten styl mi až tak nesedl. Víckrát v průběhu čtení mi přišlo na mysl, že názory jsou různé a že si každý nakonec musí vybrat, kterou cestou se vydá. Otázka ale je, jak svobodně si to vlastně vybíráme.
Autorka doporučuje zamýšlet se nad tím, jak nás vychovávali naši rodiče a co v nás spouští záchvaty emocí našich dětí. Neobviňovat se, že jsme něco dělali špatně, ale zlepšit přístup a vztah tak napravit. Doporučuje dětem naslouchat, neodmítat jejich pocity, pomáhat jim, ale přitom neřešit věci za ně. A mnoho dalšího.
Kniha mi nic až tak převratného nepřinesla. Navíc překlad to podle mě dost zkazil. Některé věty byly kostrbaté nebo - a to je samozřejmě mnohem horší - nedávaly smysl. Celkový dojem je tak průměr, o výchově jsem četla výrazně lepší knihy. Možná kdybych ji četla jako jednu z prvních na toto téma, hodnotila bych ji líp.
Pěkné vyprávění o tom, co zažila panda v Londýně. Knihu jsme četli jako náhodný výběr v knihovně bez souvislosti s cestováním.
Místy vtipné, člověk si říkal "no to je úplně přesné". Ale celkově mi tato publikace moc nesedla.
Milé a vtipné čtení. Většina knihy jsou krátké kapitoly s popisem zdravých emocí (vděčnost, laskavost, pokora, skromnost, respekt a mnoho dalších). Nejvíc se mi líbily různé příběhy, na kterých jsou emoce ukázané. A taky to, jak opravdu mile a pozitivně celá kniha působí. Na závěr uvádí autor krátce tipy a cvičení pro rozvoj zdravých emocí. Tuto knížku je podle mě nejlepší číst pomalu, ideálně po jedné kapitole. Byla to první knížka od autora, kterou jsem četla, a určitě si ráda přečtu něco dalšího.
O laskavosti:
"Vlastně bych řekl, že se člověk začne chovat laskavěji už tím, že se uklidní."
O smysluplnosti, odhodlání a sebedůvěře:
"Do důsledku dovedená sebeláska znamená, že člověk abstinuje, zdravě jí, pravidelně cvičí a dobře si rozmyslí, s kým se stýkat a jak se bavit."
O vyrovnanosti:
"Být vyrovnaný, když je všechno v pořádku, je náramně snadné. Skutečná vyrovnanost se projeví za nečekaných situací."
"Odpuštění je vlastně nahrazení hněvu vyrovnaností."
Kniha je jakýsi "katalog nemocí". Autor vysledoval u svých pacientů, že často nemoci odpovídá určitý emocionální postoj nebo světonázor. Zajímavé čtení vč. příběhů jeho pacientů.
"Lidé musí pochopit, že nedokonalý není vesmír, ale jejich světonázor, tedy ne samotný svět, ale jejich model světa."
"Pane doktore, jak se mohu radovat ze života, když je tak mizerný a těžký, když se kolem dějí tak hrozné věci," slyším často od svých pacientů.
Teď také sedí v mé ordinaci starší pán a vyjadřuje svou nespokojenost se životem, s lidmi a vládou.
"V takových případech," odpovídám mu, "vždy lidem říkám, že se mají učit radovat se ze života. V dětství nás učí chodit, mluvit, psát, číst, počítat.
...
Neučí nás tomu, jak máme přijímat život takový, jaký je, bez naříkání a pocitu křivdy. Proto dospíváme nepřipravení k životu."
Nezajímavá kniha. Kdyby nebyla tak tenká, nedočtu ji. Autorka se často odkazuje na teorii her (E. Berne). Nejde do hloubky. Přišlo mi to celkově jako velmi povrchní přehled tématu.
Po přečtení skvělé knížky Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly jsem chtěla určitě přečíst i "pokračování" Sourozenci bez rivality. Kniha nezklamala. Spousta tipů, jak podpořit dobrý vztah mezi sourozenci: místo popření negativních pocitů je připouštět, nechat dítě tyto pocity nakreslit nebo napsat, děti nesrovnávat, nepřisuzovat jim role, nevěnovat pozornost agresorovi, ale poraněnému, nechat řešení sporu na dětech, zamezit fyzickému ubližování (děti od sebe oddělit), složité opakující se problémy řešit společně s dětmi (nechat je vyjádřit se, sepsat návrhy řešení - toto je podrobně popsáno např. v knize Výchova bez poražených). Autorky dál doporučují, aby každý rodič s každým dítětem trávil pravidelně čas zvlášť (a v tomto čase nemluvil o ostatních sourozencích), nebát se vyrážet na výlety občas odděleně místo všichni společně atd.
V knize je řada příběhů, příkladů dialogů, četlo se to velmi dobře. Nicméně Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly považuji za přínosnější a zdařilejší.
Knížku jsem si přečetla na doporučení. Ze začátku to bylo trochu náročnější čtení. Na některé myšlenky, které autor uvádí, jsem narazila už v jiných knihách (např. Kniha radosti, Vztahy bez stížností, Proč je bdělá pozornost lepší než čokoláda).
Velice zajímavá byla kapitola o negativních emocích, hlavně o jejich pozitivních záměrech (protože se nutně nabízí myšlenka, proč ty pozitivní záměry nerealizovat lepším způsobem). Podnětné, hutné, čtivé.
"Modely světa, které vytváří každý z nás, se liší. Jinými slovy, každý člověk žije ve svém světě, jenž se liší od kteréhokoli jiného."
"Je zapotřebí se obrátit do svého nitra a změnit určité myšlenky, tehdy se změní okolní svět."
Krásný nápad, pěkné obrázky, ale zpracování to kazí. Leporela v rámečku nedrží, otvírají se, vše se pořád sype ven a posunuje, takže nelze vyndat jen jedno každý den. Ani dát třeba na stěnu. Dobré na čtení, prohlížení a opětovné skládání do rámečku, ale ne moc jako adventní kalendář.
Nenáročné čtení, romantika a drama. Od autorky jsem už četla lepší.
První příběh (třetí díl série) nezklamal, splnil očekávání. Druhý příběh nic moc.
Nenáročná oddychovka s dramatickou zápletkou. Celkově spíš slabší a tentokrát i zdlouhavá, ale sérii mám v plánu dočíst.
Romantická oddychovka, dlouhá tak akorát, splnila očekávání.