Petrush komentáře u knih
Jednoduché, srozumitelné, respektující, s milými ilustracemi. Obrázky popisují různé situace a vhodnou vs. nevhodnou reakci rodiče. Např. dítě stojí u výlohy, ukazuje a říká "chci", odporuje, říká sprostá slova, chce všechno a hned, dělá přesně to, co jste právě zakázali, a při tom se vám dívá do očí, má strach z nových situací, stydí se, lže, trvá mu hodiny, než se obleče, stříhá kdekoli a cokoli, nechce nic půjčovat a další a další. Průběžně se v knize popisuje podle věku (až do cca 5 let), co v daném období dítěti jeho mozek (ne)umožňuje zvládnout, jak (ne)zvládá volbu z možností, jak se (ne)dokáže ovládnout, jak (ne)chápe abstrakci např. ohledně pravidel ad. V knize je spousta tipů pro láskyplnější komunikaci s dětmi. Závěrem se věnuje tomu, jak nastavit hranice bez trestání.
Sice by se našlo pár věcí, které bych knize vytkla, ale jako celek mi přijde velmi zdařilá. Obzvláště vhodná je pro rodiče, kteří si myslí, že to dítě dělá všechno naschvál, že testuje hranice, provokuje, manipuluje, hraje divadýlko apod.
"Když dáváte dítěti informace spíše než rozkazy, mobilizujete jeho frontální mozek. A to má dvojí výhodu: Bude se cítit jako aktér situace a tím pádem nebude mít potřebu se proti tomu stavět. A vybuduje si tak svou inteligenci a svůj autonomní způsob rozhodování."
"Strach a hanba vyvolané potrestáním tlumí vyšší mozkové funkce, což má dopad na intelektuální výkon, emoční život a socializaci dítěte."
Autorka představuje 12 způsobů myšlení, které vedou k tomu, že žijeme v mentálním vězení. Např. role oběti, mechanismus vyhýbání, zanedbávání sebe sama, pocity viny a studu, omílání "co by kdyby", snaha změnit ostatní podle svých představ a očekávání, trpkost a výčitky vůči partnerovi, život ve strachu, svázání předsudky, neschopnost odpuštění ad. Na konci každé kapitoly je pár tipů, jak v daném tématu pokročit a udělat změny k lepšímu. Na většinu věcí jsem narazila už jinde, ale tady to je výborně sepsáno. Kapitoly jsou překvapivě krátké a přitom výstižné.
Autorka knihu napsala ve svých 93 letech. Hlavní poselství je v tom, že život je dar, který ale nevyužijeme nebo dokonce sabotujeme, když zůstáváme zajatci v mentálním vězení, které si sami svým myšlením vytváříme. A že každý si může zvolit, jak bude smýšlet a jak bude reagovat.
Výborná kniha. A navíc mi přišla kvalitně přeložená.
"Člověk ale dost těžko může volně žít a dýchat, pokud se neustále snaží někoho změnit, do většiny situací vstupuje s předem danou představou, jak se věci mají, a pořád si hlídá, jaké má kdo skóre. Podmínkou vnitřní svobody je totiž uvědomit si, že máme vždycky na vybranou, jak budeme reagovat."
"Dokud má člověk potřebu si pořád něco dokazovat, neskutečně ho to svazuje."
Jak název napovídá, témata jsou v knize řazena podle abecedy. Sice se dá v pohodě číst od začátku do konce, ale to abecední řazení mi nesedlo. Na konci knihy je uveden seznam použité literatury, ale některá tvrzení by stálo za to přímo ozdrojovat. Např. v otázce, zda převažuje genetika nebo výchova, autorka jednoznačně uvádí jako hlavní genetiku. Není to tak dávno, co jsem četla knihu Genetika v širších souvislostech a z té naopak vyplývá, že vliv genů je přeceňován (vyjma určitých geneticky podmíněných chorob).
Autorka si občas protiřečí. A ještě ocituji (včetně zvýraznění textu) např.: "Maminky, opravdu RUŠÍTE dětský spánek, pokud spí s vámi v posteli, a narušujete partnerské soužití s vaším blízkým." Ok, ať má autorka názor jaký chce, ale ta paušalizace...
Celkově mě kniha neoslovila. Nedočteno, takže nehodnotím.
Knihu jsem si chtěla půjčit v knihovně. Náhodně jsem ji otevřela na "Metody pro předškoláky: Trestná lavice". V principu šlo o to, nechat dítě tak dlouho sedět, dokud samo neřekne, co udělalo špatně.
Knihu jsem vrátila zpátky do regálu. Ale třeba je jinak plná hodnotných a rozumných rad. To nevím.
Kniha nejde nijak zvlášť do hloubky ani nedává konkrétní návody. Je psaná nevýrazným stylem (to může být překladem).
Hlavní myšlenka je taková, že problémy v dospělosti pramení z dětství. Základní tři otázky, kolem kterých se vše točí, jsou: Byl jsem vítaný? Vyhovoval jsem? resp. Byl jsem pro své rodiče dost dobrý? Nasytil jsem se? (ve smyslu lásky, doteků)
Jestli něco ze zmíněného drhne, vytvoří si člověk už v raném dětství nejrůznější programy jako Nejsem vítaný, Nevyhovuju, Nenasytil jsem nebo např. Musím všechno zvládnout sám, Jsem neschopný, Nemám právo na radost/hněv, Svět je nejistý, Chci zůstat dítětem, Nejsem hoden lásky, Nesmím dělat chyby, Jsem vinen atd. atd. atd. Tyto programy i v dospělosti automaticky řídí naše myšlení a chování.
Autor popisuje druhy poruch vycházející z těchto programů (osobnost narcistická, hysterická, depresivní, obsedantně kompulzivní, závislá ad.). Doporučuje zvolit vhodné antiprogramy a vytrvale znova a znova myslet a chovat se podle nich. Konkrétní návod nedává, doporučuje mj. psychoterapii a meditaci.
"K dětem dorazí velmi brzo poselství: "Musíš se zlepšit, musíš toho hodně dokázat, abys vyhověl, jsi sice dobrý, ale ještě to není ono... " ... A důsledek? Všichni se bez ustání pachtí za uznáním, ale přitom jsou nespokojení."
"V hlubokém vztahu je každý z partnerů odpovědný za svoji spokojenost. Mnozí lidé mají ovšem jiný pojem o vztahu a lásce. Žijí v přesvědčení, že musí existovat partner, který je udělá šťastnými. Obzvlášť tehdy, pokud je velmi výrazný program Nenasytil jsem se."
Kniha dává hodně otázek. Odpovědi nedává žádné. Ale těch otázek a námětů k přemýšlení...
Líbil se mi autorův dovětek: Hodně lidí knihu nepochopilo. A každý si v ní najde to svoje.
Těžko hodnotit. Sice dobře napsáno, ale výraznější rezonance u mě chyběla.
V knize je spousta zajímavých poznatků, které má autor podložené dlouhou praxí. Je napsaná poněkud těžkopádně a není moc čtivá, což je škoda (autor sám v úvodu přiznává, že neumí moc čtivě psát). Občas mi unikalo, jak autor něco z něčeho vydedukoval. A občas mi přišly některé příčiny-důsledky dost zjednodušené.
V první části knihy najdeme poznatky od těhotenství až po dospělost. Autor zmiňuje důležitost rituálních procesů (období vzdoru, začátek dospívání a po dokončení střední školy uvítání "dospělého dítěte").
Dál rozebírá role v rodině, vazby dítěte k mámě, tátovi, sourozencům, vazbu máma a táta, máma a sourozenci atd. Upozorňuje na rizika střídavé péče a dává pro ni určitá doporučení. Kritizuje situaci, kdy starší dítě chodí do školky, když je máma doma s mladším. A také kdy dítě musí chodit do školky a není na to ještě niterně připravené.
Dál se autor věnuje konkrétním 16 "maličkostem". Mezi tyto "maličkosti" patří např. naučit děti rozlišovat hlad a chuť a neplýtvat jídlem, dostatečně děti mazlit (protože něhou nelze rozmazlit), dávat dětem dostatek a ne nedostatek ani přehršel podnětů (přičemž nuda není špatně), pořídit dětem sourozence nebo aspoň parťáka v rodině přátel či příbuzných, dbát na pravidelný spánek, dostatek pohybu (běhání venku místo sezení u tabletu), osamostatňovat děti (v pravý čas a vhodným způsobem), naučit děti být užitečný (děti mají mít povinnosti - činnosti užitečné pro ostatní. Uklízet hračky není povinnost, ale samozřejmost), vytvářet pohodovou rodinnou atmosféru, zajímat se, povídat si atd.
Opakovaně je v knize zmiňovaný obrovský význam vazby s mámou a důležitost něhy a doteků (dítě si tuto potřebu nemá sytit s paní učitelkou v mateřské školce, ale s rodiči, hlavně s mámou), kopírování vzoru, sexuální identita, role tatínků, jejich chování k mámám/ženám (v žádné knížce o výchově jsem se ještě nesetkala s tak "proženskými" radami mužům, např. že muž má ženu respektovat/ctít jako první a ona má vlastně "za to" respektovat/ctít jeho). Autor zmiňuje důležitost chválení resp. důležitost konstatování reálných dovedností (místo "ty jsi šikulka").
Za klíčovou rodičovskou výchovnou kompetenci považuje emoční neutralitu (uvědomovaným způsobem kontrolujeme svoje emoce, abychom nereagovali způsobem, který by dítě poškodil). K tomu je podle něj potřeba ještě schopnost většího nadhledu a vlídná trpělivost.
Každé dítě je jiné a má jiné potřeby a na rodičích je, aby každému dítěti dávali to, co je optimální zrovna pro něj (a ne pro sourozence nebo co si myslí, že by potřebovat mělo). V závěru knihy se autor krátce věnuje tématu školy a učitelů. Nemáme přenášet svou odpovědnost za děti (výchovu) na instituce.
Líbila se mi závěrečná kapitola Užitečné tipy, kde autor částečně shrnoval již řečené a také útržkovitě zmiňoval svoje různé další postřehy. Jméno růže v doporučené literatuře docela překvapilo.
Knížka je hutná a stojí za přečtení. Věřím, že si tam každý najde to svoje. Při hodnocení jsem váhala mezi 3 a 4 hvězdičkami.
"Děti vám vždy "odpustí", že neměly nejmodernější věci, ale neodpustí vám, že jste nebyli doma a nebyli spolu."
Přeskakování v čase mi trochu vadilo, ale chápu, že to mělo zvýšit napínavost. Příběh poněkud překombinovaný a sepsaný dost zdlouhavě. Zajímavější to začalo být až tak ve dvou třetinách. Věta o tom, že si někdo zapálil cigaretu, mi už časem lezla na nervy. Závěr s pointou dojem trochu vylepšil.
Krásná knížka o hledání a nehledání, plynutí, splynutí, nalezení, přítomném okamžiku, jednotě, jedinečnosti, naukách, slovech, myšlenkách, moudrosti. A tak dále.
"Krásný byl svět, když jej tak člověk pozoroval, tak beze všeho hledání, tak prostě, tak dětsky. Krásný byl měsíc a souhvězdí, krásný byl potok a břeh, les i skála, koza a střevlík, květina i motýl. ... Všechno to zde věčně bylo a on to neviděl; nebyl při tom. Teď přitom byl, teď k tomu patřil."
"Zakusil jsem na svém těle a na své duši, že jsem velmi potřeboval hřích, potřeboval jsem rozkoš, potřeboval jsem honbu za majetkem, marnivost, a potřeboval jsem nejbídnější zoufalství, abych se odnaučil odporovat, abych se naučil milovat svět, abych jej už nesrovnával se světem, jaký bych si přál či namlouval, s dokonalostí, kterou jsem si vymyslel, nýbrž abych jej nechal takový, jaký je, a miloval jej a rád k němu náležel."
Tak toto byla asi nejslabší knížka, kterou jsem od autorky četla. Ale dočetla jsem to.
Druhý příběh mi přišel lepší, ale oba byly celkově spíš slabší. Konce měly nečekaně rychlé. Jako romantická oddychovka každopádně splnilo očekávání.
Autor v úvodu a pak dál průběžně vyzdvihuje výsledky svých výzkumů a mluví o tom, že objevil tajemství šťastných párů. Takže kniha celkem vzbudí očekávání, ale nakonec mi zas tak skvělá nepřišla. Na druhou stranu se ta reklama dá pochopit, když je toto téma součástí jeho byznysu. Zkoumal a hovořil s několika stovkami (ale i kdyby tisíci) páry, většinou americkými, a je podle mě otázka, jak relevantní ten výzkum vlastně je.
Nicméně i přes výše uvedené kniha stojí za přečtení. Doporučení jsou rozumná a věřím, že můžou opravdu mnoha párům pomoct. Autor považuje přátelství za základ vztahu, doporučuje např. více se zajímat o druhého, o jeho plány a sny, naučit se líp řešit konflikty (ohlídat mírný nástup, vyhýbat se kritice, naslouchat, hledat kompromis, provádět a přijímat tzv. pokusy o nápravu), projevovat vděčnost, oceňovat druhého, přijímat partnerův vliv, uznat svůj podíl viny na konfliktu, zavést společné rituály, sdílet hodnoty, cíle atd. atd. Za průšvihy považuje mj. kritiku, pohrdání, defenzivnost a zazdívání. Rozděluje problémy na řešitelné (předkládá kroky vedoucí k jejich řešení) a přetrvávající (předkládá kroky k tomu, jak se naučit s těmito problémy žít a předcházet tzv. patové situaci). V knize je mnoho konkrétních příběhů různých párů a také cvičení a otázek, některé jsou pro jednoho, jiné pro oba partnery.
Nepřišlo mi to nijak zvlášť čtivé, asi mi nesedl styl psaní a ani celkový přístup, ale za přečtení to stálo. Už jen samotné přečtení knihy může vést k většímu pochopení a ocenění partnera.
Z knihy mám trochu rozporuplné pocity. Na jedné straně se snaží být velmi praktická a nabízí řadu cvičení (jejich efektivitu ale nemůžu posoudit) a na druhé straně občas zabředává dost do názvosloví a teorie s odkazem na nejrůznější psychology a studie. To by samo o sobě nevadilo, ale v té knize to na mě působilo jaksi zmateně.
Autorky upozorňují na negativní důsledky tradiční mocenské výchovy, vybízejí k zamyšlení nad vlastním dětstvím, nad dřívějšími i nynějšími vztahy, nad zajetými vzorci chování (a řeší, kde se vzaly a proč je používáme), popisují stručně funkci a vývoj určitých částí mozku, popisují znaky zralého a nezralého chování, při záchvatu vzteku radí např. uvědomovat si sám sebe, tj. zůstat v kontaktu sám se sebou (toto téma se pak v různých variacích v knize opakuje, např. v tématu vlastních hranic), v závěru je kapitola o odpoutání se od vlastních rodičů.
Kdybych to měla shrnout: za svoje reakce zodpovídáte vy sami, tak se chovejte konečně dospěle a převezměte za své chování zodpovědnost. A celá kniha se k tomu snaží vést a pomáhat.
"Když se staneme rodiči, je na čase, abychom se naučili (možná poprvé v životě) zacházet se svými emocemi, abychom je přestali potlačovat, nebo je naopak neřízeně nehrnuli na ostatní."
"Převažující výchovné metody uplynulých desetiletí už samy o sobě stačily k tomu, aby vybudovaly nervový systém, v němž pro klid a uvolnění nezbývá téměř žádné místo."
K Summerhilu jsem se dostala díky zmínce v knize Bdělost. První polovina popisuje fungování školy (samosprávu a školní schůze, hry, práci, stravu, přístup k sexu, k náboženství, hraní divadla, učitele atd.), druhá část je autobiografie. Obojí mi přišlo hodně zajímavé a čtivé, navíc autor měl smysl pro humor, takže kniha je občas fakt vtipná. Summerhill byl založen cca 1920 a knihu autor napsal kolem roku 1970 ve svých skoro 90 letech. Po tolika letech vedení školy se snaží zmínit úspěchy i neúspěchy a fungování školy co nejobjektivněji popsat. Základní myšlenka celé školy je v tom, že emoce dítěte jsou důležitější než jeho intelektuální pokroky. Dával větší váhu životu, svobodně prožitým emocím a štěstí než výuce a vzdělávání. Proto také např. byla v Summerhillu docházka do vyučování dobrovolná.
Nejsmutnější mi přijde, že se toho vlastně od doby, kdy knihu napsal, ve školství nic až tak převratného nezměnilo. Pořád musí žáci poslušně sedět a poslouchat výklad, který je obvykle vlastně nezajímá, raději by běhali, něco vyráběli nebo se učili něco jiného. Výborné mi přijde, že tu knihu napsal po tolika letech zkušeností, takže nemluví jako teoretik, ale z praxe.
Knihu určitě doporučuji. Silně narušuje naše přesvědčení, konvence a představy. Prostě skvělá kniha.
"Upusťte od všech konvenčních domněnek ohledně čistoty, nepořádku, vyvádění, nadávání, sexuální zvědavosti a neúmyslného ničení hraček (zdravé dítě by naopak mělo v průběhu dospívání zničit značné množství hraček zcela úmyslně). "
"Nenapadám zde studium, ale učení by mělo přijít až po hře."
Na tuto knížku byla v knihovně fronta asi 15 rezervací. A dostala se ke mně zrovna po knize Vědomý rodič. Nejde si nevšimnout, že v obou těch knihách se píše v podstatě totéž, akorát v každé trochu jinými slovy a způsobem. Bdělost je taková hutná, syrová, ke čtenáři drsnější. Líbily se mi nejrůznější citáty a příběhy, kterými je kniha proložená. Přečetla jsem ji hned dvakrát po sobě, podruhé jsem pak viděla určité rozpory apod., ale to je v pořádku. Každopádně přečíst by se dala se zaujetím určitě hodněkrát.
Autor záměrně zmiňuje různá témata znovu a jinými slovy: Když se moc snažíme být bdělí, bdělosti nedosáhneme. Stačí se jen pozorovat. Zbavme se nálepek. Pojmy omezují vnímání. Jsme naučení být závislí na uznání a ocenění od ostatních, potřebovat ke štěstí různé věci, být se sebou nespokojení. A tak dále a tak dále.
"Vy nejste zamilovaní do člověka, jste zamilovaní do toho, co si o něm myslíte."
"Nechceme být šťastní bezpodmínečně. Jsem ochoten být šťastný, budu-li mít toto, tamto a pokud možno i ono."
"Vidíme věci i lidi nikoli takové, jací jsou, ale takové, jací jsme my."
"Když se na vás vaše matka zlobila, neřekla, že je něco v nepořádku s ní, řekla, že je něco v nepořádku s vámi. Jinak by se nerozzlobila. Ale já jsem učinil velký objev, že když se zlobíš, matko, je něco v nepořádku s tebou."
Od knihy jsem neměla žádné očekávání, o to větší přišlo překvapení. Není to vlastně kniha o výchově, je to kniha o bytí rodičem resp. o bytí vědomým člověkem. První cca dvě třetiny knihy mi přišly výrazně lepší než závěr. Autorka se často opakuje, např. "Jak můžete naučit děti respektu, když nerespektujete sami sebe? Jak můžete děti naučit sebeúctě, když nemáte úctu sami k sobě?" apod.
Autorka doporučuje zahodit očekávání a plány pro své děti, nechat je být a nechat je rozhodovat v tom, na co stačí. Velmi podobné rady (včetně tématu emočních zranění) se dočteme např. v knize Kéž by to naši četli, akorát každá z autorek to popisuje jinými slovy. Rovněž kniha Dítě na vlastní pohon vlastně radí něco dost podobného a v ní to autoři pojali vědečtěji s odkazy na studie.
Autorka Vědomého rodiče na to jde přes osvobození od posuzování, hodnocení, analyzování, od svého ega (popisuje ego vnější image, ego dokonalosti, ego lpící na společenském postavení, ego, které lpí na konformnosti a přizpůsobivosti, ego lpící na udržení kontroly nad druhými), přes emoční zranění, posazení se se svými emocemi, přijetí reality místo snahy o její změnu, přes důvěru v život, ve štěstí právě teď a ne "až...". Klade důraz na to, že je potřeba na děti (a vlastně nejen na ně) reagovat ne ze svého ega a nahromaděných emočních zranění (která si často neseme ze svého dětství), ale vědomě, bděle, přítomně, adekvátně dané situaci.
Říká, že vše záleží na tom, jak si danou skutečnost interpretujeme. A také že pokud se rodiče zaměřují při svém přístupu k přítomnosti na to, co jim chybí, co nemají a postrádají, začnou to jejich děti kopírovat a nahlížet na svět očima nedostatku.
S dětmi doporučuje zavést hlavní a pružná pravidla, podporovat v dětech autenticitu (vnitřní bytí) a sebeovládání (vycházení s druhými lidmi), aby si mohly osvojit schopnost vědomého jednání. Těšit se z krásy obyčejnosti svého dítěte, zaměřovat se na proces, nikoli na výsledek. Vyjadřovat vděčnost. A rozvíjet rodičovské umění vyjednávání a umění odevzdání se.
Zlobení zrcadlí nenaplněné emoční potřeby dítěte - tj. je nutné přijmout svůj podíl na chování svého dítěte. Obecně autorka odmítá tresty a doporučuje místo trestů poukazovat na to, kdy se dítě chová žádoucím způsobem. Najít v tom, co udělalo špatně, aspoň špetku toho, co udělalo dobře. A doplňuje to otázkou: "Věříte tomu, že vaše dítě potřebuje být motivováno tím, co je v něm dobré, anebo má být spíše motivováno trestáním?" Nicméně v závěru knihy některé tresty zmiňuje (postavení do kouta, domácí vězení, odebrání oblíbené hračky nebo činnosti). To mi sice osobně moc nesedlo, ale v kontextu se to dá chápat asi tak, že reakci na dítě je potřeba přizpůsobit svému i jeho temperamentu a osobnosti. Takže jinak budeme jednat s poddajnými dětmi a jinak s rozhodnými, energickými a tvrdohlavými. Mimochodem proto jsou vlastně jakékoli konkrétní výchovné rady liché.
Knihu považuji za přínosnou a inspirativní. Je to mix východní filozofie a západního myšlení. Určitě nemusí sednout každému. Jak už jsem psala, autorka se až moc často opakuje (i když uznávám, může to být záměr) a závěr mi přišel slabší, takže nedávám plný počet hvězdiček.
Několik náhodně vybraných citátů:
"...naše děti nepotřebují naše představy, očekávání ani naši nadvládu či kontrolu, ale jediné, co opravdu potřebují, je to, abychom na ně byli vyladění celou svou pozorností a byli jsme s nimi plně přítomní."
"Změny v chování dětí vycházejí ze změny ve vztahu s jejich rodiči a jsou jejím důsledkem."
"...často projevujeme svým dětem souhlas a ocenění za jejich činy, nikoli za jejich pouhé bytí. Oslavovat a oceňovat bytí svých dětí znamená dovolit jim existovat bez našich svazujících očekávání. Znamená to těšit se z jejich existence, aniž by tyto musely udělat jedinou věc, cokoli dokázat nebo dosáhnout jakéhokoli cíle."
"Žijeme jen velmi málo v přítomnosti a nemáme čas na vychutnání si neobyčejnosti našeho obyčejného života."
"... je nezbytné přijmout své děti takové, jaké jsou." (a k tomu doplním název jedné z podkapitol: Své dítě dokážeme přijmout pouze do takové míry, do jaké přijímáme sami sebe)
"Lpění našeho ega maskuje naše strachy..."
"Prostřednictvím svých dětí můžeme podobně jako v divadle přihlížet celému představení svých vlastních nezralých projevů, a to ve chvílích, kdy v nás naše děti vyvolávají intezivní emoce..." (a k tomu dodává, že děti ty pocity nevyvolávají, pouze probouzejí nezpracované emoční problémy našeho dětství. Ale my je za své vlastní intenzivní emoční reakce obviňujeme.)
"Kdybychom se přestali pouštět do typických bitev "buď já anebo ty" a namísto toho jsme si řekli: "Všichni okolo mě jsou mým zrcadlem", reagovali bychom na náročné situace úplně jinak. Tradiční dynamika "rodič versus dítě" by ustoupila do pozadí a namísto ní bychom si uvědomili, že naše děti jsou často moudřejší než my a dokáží napomáhat našemu duchovnímu vývoji stejně účinně, jako my napomáháme jejich vývoji."
"Výchova nemůže být založena na přístupu "Už jsem řekl, a hotovo"".
Sice je už v názvu knihy uvedeno "v širších souvislostech", ale stejně mě ta šíře překvapila. V první kapitole se dočteme např. o Sokratovi, Platónovi, Keplerovi, Darwinovi, Newtonovi a mnoha dalších. Autorka probere mj. evoluci, kvantovou fyziku, teorii strun, astrologii, fraktály. V knize také opakovaně zmiňuje teorie, o kterých říká, že sice nejsou v současné době vědeckou komunitou uznávány, ale že stojí za to o nich přemýšlet. Na příkladech uvádí, že dříve byly taky některé teorie ve své době nepochopeny, jejich autoři zesměšněni, potrestáni a čas pak ukázal, že jejich teorie byly více či méně správné.
Celkově na mě kniha působí poněkud nevyváženě a nerovnoměrně. Jakoby kompilát kapitol, které spolu někdy ne úplně souvisí a nenavazují. Některé kapitoly jsou psány naprosto srozumitelně (např. ta o rodokmenu), jiné jsou tak odborné, že vypadají spíš jako článek do odborného časopisu (např. ta o laboratorních metodách a diagnostických genetických vyšetřeních).
Obecně autorka v knize cituje, ale často se také dočteme "bylo prokázáno, že..." bez odkazu na citaci. Vzhledem k citovaným zdrojům nelze publikaci považovat za čistě vědeckou (cituje např. web celostnimedicina.cz).
Dočteme se, že geny nejsou až tak určující, jak se dlouho předpokládalo (vyjma určitých geneticky podmíněných chorob, kterým je určena jedna kapitola). Naopak se ukazuje, že činnost konkrétních genů se vypíná a zapíná v závislosti na prostředí, a to jak vnějším, tak vnitřním (strava, stres, láskyplné vztahy, spánek ad.).
Autorka zajímavě popisuje řídící procesy lidského těla, metabolismus, mikrobiom, hormony. Dává doporučení ohledně toho, co můžeme v našem vnějším a vnitřním prostředí ovlivnit (konkrétně se věnuje stravě, dýchání, meditaci, pohybu, spánku). Jde vesměs o aktuální doporučení, která se lze dočíst i v jiných publikacích (např. Cirkadiánní kód, Proč spíme, Velmi osobní kniha o zdraví, Proč je bdělá pozornost lepší než čokoláda). Vlastně nic až tak překvapivého či podrobného nepřináší. Témata jako hormonální disruptory, pesticidy, znečištěné životní prostředí zmiňuje autorka jen stručně. Při doporučování jednotlivých potravin by se podle mě hodilo kromě benefitů upozornit také na rizika (např. kontaminace ryb).
V závěru knihy je část věnovaná psychice, emocím, archetypům, hlubinné psychologii. Je to sice všechno zajímavé a čtivě napsáno, ale vlastně je to (a vzhledem k rozsahu asi být musí) takové klouzání po povrchu. Je potřeba to brát jen jako přehled a v případě zájmu si o tom zjistit víc.
Zajímavá mi přišla kapitola psaná z pohledu teorie systémů.
Vydání knihy mi nesedlo - formát A4, hodně těžká. Na modré písmo jsem si zvykla bez problému. Alegorický styl ilustrací se ke knize hodí.
Kniha má celkem široký záběr, pokrývá hodně témat do různé hloubky, zdůrazňuje velký význam psýché. Některé kapitoly mě zaujaly víc, jiné míň.
"Tři základaní vlivy dané geny, psýché a prostředím nejsou od sebe jasně oddělitelné, naopak tvoří velmi provázaný systém, kdy jedna složka ovlivňuje druhou. Toto je potřeba mít vždy na paměti. A to je také hlavní poselství této knihy."
Dva romantické příběhy, nenáročné čtení, happy end, příroda.