Pett
komentáře u knih

Dokonalý psycho, kdy dočtete a s prominutím jen čumíte! Úzkostí ani nedýcháte, když čekáte kdy, kde a jak se zase něco stane nebo nestane? A tam se taky něco šustlo, proboha tak co? Zabije ho někdo nebo ne? No, takže asi tak :) Líbilo se moc!


Tak tohle pro mě byla trochu silná káva...dlouho jsem nečetla nic tak depresivního...přistihla jsem se, jak neustále hledám nadsázku a nechci si připustit syrovost podání...čišela z ní na mě beznaděj a obrovský smutek....každopádně vede k zamyšlení a tím si mě i přesto všechno získala...


Dobře, vezmu to rychle a pak se dám na zběsilý útěk...3...2...1... nelíbilo se mi to! Uff a je to venku :)
Příběh Josefa měl tak hezky našlápnuto a četl se mi ještě nejlíp... i když ke konci už jsem protáčela nejednu panenku... Hana už se dala snést o něco hůře... těch trapných náhod a osudových setkání tam bylo tolik, že se příběh stával spíše úsměvným než dramatickým... pokračování ve formě Alexe pro mě bylo už jen takovým rozplizlým čímsi... pokus o okořenění sem tam nějakou filozofickou úvahou na závěr byl fajn, ale celkový plytký dojem "červené knihovny" už nezachránil...
Těšila jsem se na hutnost textu, obraz té a té doby... na depresi, která na mě sedla třeba po přečtení Zatím dobrý... ale bohužel, tohle šlo úplně mimo mou maličkost...


Příběh Teddyho mi moc srdeční chlopní nezahýbal, a to jsem za předchozí Ursulu byla schopná i dýchat... střídáním velkého časového rozmezí vám děj prozrazuje víceméně už na začátku, co s kým bude a to mi postupně ubíralo chuť do čtení... chybělo mi gradující poodkrývání jejich životních peripetií... chybělo mi to zběsilé hltání písmenek... jakékoli emoce... ALE... ten konec je naprosto geniální! Ta myšlenka dokonalá! Jen to tentokrát bohužel nestačilo k celkovému nadšení... škoda!


Příběh zaječínského literárního spolku mi učaroval od úvodního slova... můj pověstný písmenkový fetiš byl uspokojen a nad leckterým slovním spojením mi zacukaly koutky... dýchla na mě i ta správná "sněhuplná" atmosféra, což jsem při čtení u vody v infarktových čtyřicítkách více než ocenila :) ... ale můj božský Murakami to zdaleka není, bohužel... něco málo tomu pořád chybělo... i když ten konec byl opravdu nečekanou a moc hezkou tečkou celému vyprávění...


Chvíli se mi to líbilo a pak zase méně... možná kdyby příběh zůstal u melancholické noty a nesnažil se ukrojit od každého trochu nebo zase spíše odkrojil to vážné drama a zůstal jen milou oddechovkou... přišlo mi to celé takové roztříštěné... nakonec to ve mě nic nezanechalo... škoda... ač jsem se Agátiným trefným urážkám fakt zasmála a společně s Millie mi bylo sakra úzko... možná mi zkazil dojem z poslední stránky několikastránkový nesympatický děkovací proslov a následná esej... ale i tak mi tří hvězdiček bylo pro tuhle partu líto :)


Fu Kuej viděl Forresta leda tak z rychlíku... zde musíte číst mezi řádky... taková koncentrace smutku, bídy a neštěstí snad ani není možná...nechce se vám věřit... ale nedává to nakonec všechno smysl? Ať nás potká cokoli, musíme se sebrat a jít dál.... ŽÍT! I přes tu sžíravou depresi vám to dá lehký pocit optimismu... když on, tak proč bych to nepřežil já...


Začátek byl mírným rozčarováním, ale s přibývajícími řádky příběh dostával smysl...s rozporuplnými pocity nakonec dočteno s tím, že se mi to fakt líbilo a bylo mi to něčím blízké...příběh o lásce, samotě, fobii ze společnosti a nezdravé závislosti na tom druhém...


Příběh na takové to běžné domácí čtení... čte se dobře, drží vás v napětí a i nějaké ty emoce vám naservíruje... ale tak trochu tomu pořád něco chybí... příliš postav... příliš osudů... každopádně i tak se mi vyprávění líbilo... tečka a vykřičník!


Asi jsem měla zbytečně velká očekávání...čekala jsem něco chytrého, jiného...a ve finále šlo o vcelku průměrnou detektivku, která se mi bohužel moc pod kůži nedostala...i když... bože, ten Bergman mě fakt točil a... totálně mi znechutil pokračování v této sérii... takže, zřejmě mise splněna... nadále tedy zůstávám věrná Kallentoftovi...slabá čtyřhvězdička...
