Pett komentáře u knih

Čteme knihy a dychtivě krmíme naši hladovou mysl... vyprávíme příběhy a bezmezně sytíme naši hladovou duši... taková ta óda na kouzla, která nevidíme... trochu mi tedy trvalo naladit se na všechny ty strastiplné zákruty osudů všech zúčastněných... nicméně autorův laskavý dar slova mi nakonec nejednu myšlenku vytesal hluboko do hercny... ať už o nekonečném člověčím mamonu či tolik aktuálním environmentálním zmaru... vyzdvihnu do oblak však tu nesmírnou lásku k příběhům... ke knihám... opatrujme je... především kvůli nám samotným.

8 15.11.2024

Vlk neúnavně drásajíc moji mámovskou mysl mi sakra pocuchal spaní... rodičovská zoufalost a ztrácení se v bouři dospívajícího neznáma... kde číhá život... nekonečný strach obalující duši každé jedné milující mámy... jak moc známe naše děti aneb komunikace základ rodiny... naléhavost vyprávění mi málem odpálila srdeční komoru... potřebovala jsem odpovědi... teď hned a okamžitě... jak jen já jsem spekulovala a předvídala nepředvídatelné... a bála se... bála jsem se, abych třeba i já sama jednou neprošvihla nějaký ten průser v životě mého syna... témat hozených do společenského pléna je zde každopádně více... zkrátka jedno veliké díky za tak intenzivní literární počin.

9 15.11.2024

Prvotní vyšlápnutí do československého poválečného nepříjemna rozjitřilo moji mysl očekáváním dalšího důležitého svědectví o malosti člověčího společenství... já se úplně nejvíc těšila na vyprávění zase trochu z jiné historické perspektivy... no a pak přišly holky... miluju nemiluju... zacyklení v kruhu postelovém... v kruhu internátním... příliš upovídaná vztahová mlha... příliš upovídané úplně všechno... začíná mi to být jedno... nepatrně větší ztráta pozornosti... sakra škoda... nepopírám neotřelou zajímavost tématu... jen toho bylo tentokrát asi prostě jenom moc.

5 06.11.2024

Vítejte pod kupolí Štefkovo rozhárané spisovatelské mysli... až do úplného konce jsem čekala na smysl této adéhádé mizérie... takové nekonečné prokletí Billyho Summerse... chvíli tam a dalších osm chvil zase někde jinde... moje pozornost se po nějaké době nemilosrdně vydala na dlouhý pochod na řbitov zbytečně natěšených záložek... kam se podělo to geniálně zneklidňující uskřípnutí vnitřností... právě jemu tolik vlastní... ta hrabárna v samotném epicentru zla pod povrchem člověčí existence... je mi líto... každý den zkrátka není (p)osvícení.

9 05.11.2024

Tenhle přátelský lokál mi zanechal milé útulno na duši... až jsem tím malinko překvapená... příliš smířlivý klus životem v tak lidsky neklidné době mě totiž nejednou zatahal za záložku... nicméně mi jsou blízké takové ty člověčí ztráty a nálezy... a pak ženský, co maj koule na tom správném místě... podtrženo a dočteno... bylo mi s touhle obyčejně neobyčejnou tlupou prostě hezky... díky za tu nekonečnou laskavost... půjčím si slova jiného alabamského drahouška... je mi smutno, Ninny!

16 04.11.2024

Taková příjemná jednohubka... jemně naťuknuté radosti a strasti člověčího bytí... rodiče a planeta a sociální sítě... uvítala bych silnější rezonanci všeho zmíněného... ale já už dávno nejsem cílovka... pro dětskou duši je tohle možná tak akorát nezahlcující... velká vděčnost za tyhle témata... já bych ráda myšlenky dál rozvíjela... nestačily mi pouhé náznaky... víc mi asi rozvířil emoce předešlý Žralok... každopádně absolutně a úplně nejvíc miluju to zpracování... největší čarokrásnost... každá stránka vyňuchňaná k totální dokonalosti... ach!

6 05.10.2024

Svižné střídání vypravěčů vyvolávalo nutkání zůstávat ve čtecím módu furt a pořád... nikdo nedostal prostor mě nudit jakoby... jenže... nikdo nedostal ani prostor se mi dostat nějak víc pod kůži... což bohužel vyústilo v nešťastnou absenci jakýchkoli emocí... vše plynulo hrozně moc rychle a já se nestačila pozastavit ani nad jedním jediným osudem... spíše jsem bez většího zájmu o všechny zúčastněné jen slepě konzumovala obsah ve stylu "stalo se... hmm... další"... což mi vlastně vzhledem k tak hutnému tématu bylo trochu líto.

8 05.10.2024

Kápnu božskou... měla jsem zpočátku trochu orosenou záložku z další nešťastné klučičí romance... nicméně obavy honem rychle odcválaly stranou a vystřídala je čirá závislost na každém jednom osudu všech zúčastněných... láska v boji s nekonečnou lidskou nadřazeností... síla ženy v kontrastu smutné zbabělosti muže... nejeden okamžik mi chladnokrevně vyrval duši z těla... sakra lide... je mi z tebe občas tak moc šoufl... leč drobná vidina naděje mi v mysli rozvířila myšlenkový rej... všichni bychom měli totiž patřit jen a jen sami sobě... děkuju... krásný to bylo!

8 05.10.2024

Boha jeho, jeho a jeho taky... ta intenzita zoufalého zmaru světa pohltila celou moji existenci... já tam byla... nedokázala jsem být ani na okamžik jinde... mám pocit, jako by mi každé jedno písmenko uvízlo hluboko v duši... mluvit... já tolik potřebovala mluvit... podrobit i tu sebedrobnější myšlenku sáhodlouhému výslechu... úzkost a téměř až hmatatelný strach o ně všechny mě doslova paralyzovaly... strach o lidstvo samo... člověk člověku katem... dokonale zpracováno tisíc a jedno veledůležité poselství smíření v časech smutně krvelačného nemíru... až příliš mnoho emocí mnou cloumá... díky za tak neotřelý literární počin plný lidskosti... do dnešní možná trošičku jednostranné doby je ho sakra moc třeba!

8 21.08.2024

Počáteční jezerní romance mi tak úplně do záložky na první dobrou nepadla... až časem přišlo na tísnivě rudé kupčení s lidskými osudy a to mi teprve náležitě rozbombardovalo mysl... poslušně zatratit svoji duši v davu či se nespokojit s přežíváním a dovolit si žít a být sám sebou... toť kulervoucí otázka hozená do polského totalitního pléna... nicméně... skrze tu nekonečnost bolestné beznaděje lze zachytit i záblesky takové až podivně uklidňující melancholie... umně odvyprávěno!

12 13.08.2024

Tuhle pohozená ruka... támhle noha... zpočátku jsem se skutečně rochnila v cévku drásajícím napětí... potřebovala jsem výmaz svého posledního fungujícího neuronu a tohle vypadalo sakra slibně... jenže... pak jsem se v tom nekonečném běsnění Croty tak trošku poztrácela a Ďáblova bota nakonec začala moji pozornost dost nepříjemně tlačit... škoda... těšila jsem se zase jednou na strachy zcepenělé útroby ;)

6 15.07.2024

Strávila jsem na této včelí cestě necelý měsíc... což asi příběhu ku prospěchu moc nebylo... nicméně bohužel... já se tentokrát uklouzala po tom povrchu až k téměř takové jakési podivně šedé lhostejnosti... možná jsem příliš očekávala alespoň jedno to sakra nepříjemné žihadlo... půjdu tedy tak trochu proti úlu... nepodlehla jsem prozaickému kouzlu Sergejova výletu... něco mi na tom všem zkrátka hrozně moc nesedlo... nevadí... třeba zase někdy jindy.

6 14.07.2024

Schůzka naslepo... čekáš magii vonící po Šepotu a on to černokněžník Hitlerojc ve vší své ukrutné nadutosti... ve spojitosti s dnešním vyšinutým mocenským chtíčem téměř za humny mi tohle neplánované dostaveníčko s válkou zase o trochu víc uskříplo vnitřnosti... nicméně i přes nepřetržitou duševní nevolnost mi přeci jen sem tam okysličila chlopeň láska linoucí se z obou rodin... láska a neobyčejná síla kontra odporně nelidský hnus ulpívajíc na sežmoulané záložce už navždycky... odvyprávěno s tou největší grácií... veliké díky... stále je třeba celému světu připomínat, jak moc nebezpečná může být ztráta zdravého rozumu!

9 06.07.2024

Na jedné straně živé obrazy epické přírody ve vší své nezkrotné síle... na straně druhé lidská bezmoc ve vší své zoufalosti... zachraňovat jiné je leckdy jednodušší než zachránit sám sebe... jak je možné, že jiným dokážeme naslouchat a sami sebe neslyšíme... a kolik bolesti ještě unesou už tak bolavá záda... ten nekonečný pocit dluhu... dlužím to jim... mámě... tátovi... ale co dlužíme sobě... nedlužíme si taky jeden takový plnohodnotný ŽIVOT... svůj vlastní... tohle syrové víření emocí je mi zkrátka více než blízké.

Zamilovaná na první skvostnou... znepokojivý dojezd nenasytné lidské masy... srdcervoucí osudovost... duše obalující se jedinečností vět... vět, které burcují mysl k rozjímání o našich vlastních letokruzích a kořenech... naprosto uhrančivě vybudovaná atmosféra mě opakovaně okrádala o dech... uháněla jsem s ustaranou chlopní tam a zase zpátky a nejvíc fascinovaně jsem cestou klopýtala o náhodně poházené fragmenty života všech zúčastněných... jinými slovy... mistrovsky poskládáno a já zas jednou nekonečně děkuju za tak osvěžující literární krásno!

13 03.07.2024

Trpělivost básně přináší... z počátku jsem trochu bojovala... pak mi nesedla možná až příliš explicitní dětská sexualita... nejednou jsem měla totiž pocit takové jakoby až nadbytečně uhoněné záložky... nicméně s každým jejich příštím životním zavrávoráním jsem se vpíjela do ubíhajících písmen s čím dál větší intenzitou... zásluhu na tom jistě nese ten krásně vytříbený dar slova, který zejména ke konci tolik lahodil mojí duši... život je zkrátka někdy blázen a láska není tím, čím se mnohdy zdá být.

7 02.07.2024

Přehlcená záložka si zase jednou vyprosila nekompromisní zběsilou jízdu... tak tumáš a nech si... krutopřísná akce naservírovaná na zaprášeným asfaltovým podnose... může být... řezala jsem ty zmatený Bugovo křižovatky života doslova a do písmene do plnejch... moje tepovka mi nedovolila zpomalit... emoce lítaly... voko za diamant a zub za pomstu... tak nějak prostě slovy klasika... geny nevycikáš, kámo.

6 28.06.2024

Laskavé vyprávění mi obalilo záložku tou nejvlídnější člověčinou... bylo fajn si nějaký ten moment posedět v té či oné chalupě... tiše přihlížet nekonečné houževnatosti a vesnické pospolitosti arménsky čarovného bytí... aneb... láska nechodí po horách, ale po lidech... a mnohdy ji ani zdánlivě smrtelné lože nezastaví... konejšivá poetika nevšedních všedností mi zanechala příjemně melancholický klid na duši... snad i trochu uchlácholila zoufalou mysl z dnešní tak nějak zrychlené a lidskost pozbývající doby.

16 18.02.2024

Ledové Elenino království mi trochu zapřáhlo záložku... možná z důvodu absence vřelosti a přehršle bezcitné tvrdosti vyprávění to nebyla úplně láska na první začtenou... nicméně... nepříjemně chladná jízlivost vztahu matky a dcery... náročnost bytí chátrajícího nemocného... těžkost žití blízkého pečujícího... kvalita života u obou víceméně na hranici zoufalosti... to vše mi ulpívá na duši a rezonuje mnou ještě teď... dlouho po dočtení... nejde tu o případ... jde tu o nekompromisní pohled na komplikovanost lidské (ne)existence. Ámen!

10 03.02.2024

Větší podivno jsem dlouho nečetla... chvílema mě vyprávění tak strašně moc iritovalo a pak zase dojímalo a pak se zase příběh ocitl na hranici odložení... zmítala mnou nekonečnost pocitů... možná jsem čekala trochu něco jiného... nicméně... zvláštně boží osobitost textu mi uhranula záložku... potřebovala jsem zkrátka být Mikovi po boku až do posledního písmenka... objevit tu citlivě okouzlující pointu a nechat ji v sobě náležitě rezonovat... komplikovaný svět kluků z dětských domovů mi přeci jen trochu zašmodrchal duši... smutné a tak moc lidsky opravdové.

7 27.01.2024