Pett
komentáře u knih
Až uvidíš moře
Scarlett Wilková
Zajímavá sonda do života řeckých uprchlíků v komunistickém Československu... jen škoda té příběhové zkratkovitosti a tím způsobené možná jakési emoční nedostupnosti... tohle vše bohužel vytlačilo nějaký můj hlubší zájem o všechny zúčastněné... takto silným tématům občas sluší drobná vybroušenost textu, která podtrhne fatálnost popisovaných událostí a zanechá alespoň malý šrám na chlopni... tento trošičku mornštajnovsky nenáročný způsob vyprávění zdál se mi zkrátka v tomto případě poněkud nešťastný... promiňte ;)
Josefíně všichni lžou
Kateřina Pantovič
Obratně vytříbený styl autorky mi vždy vyčaruje hřejivé pousmání na duši... naprosto miluju její hru se slovy... miluju ty její životní pravdy naservírované v lehce rozmarném kabátku... tentokrát se mi do záložky nejvíc opřela myšlenka ohledně toho, jak moc dětem vědomě ohýbáme skutečnost... mnohdy i v totálních hloupostech... a velmi často úplně zbytečně... každopádně takových společenských nešvarů se ve vyprávění objeví povícero... kvituju správně mířený nejeden dloubanec... a hlavně... hlavně ten mysl burcující závěr!
Takové maličkosti
Claire Keegan
Čirá esence lidství... zdánlivě příjemně plynoucí příběh jednoho obyčejně neobyčejného muže s uhlím na dlani... naťuknutí hrůzostrašných praktik kruté irské církve ukazuje prstem na bolestnou lhostejnost společnosti... víceméně tak moc nadčasová myšlenka... riskovat vše či raději zbaběle zavřít oči před utrpením jiných... kde bychom byli, kdyby bylo na světě více odvahy konat dobro a tak nějak zkrátka být dobrým člověkem... závěrečná scéna v sobě má obrovskou sílu... snad jen... díky za tak skvostnou literárně komorní maličkost.
A ta okouzlující obálka? Ta je už jen pomyslnou špičkou na vánočním stromečku.
Annin útěk
Mattia Corrente
Sicilské ztráty a nálezy naplněné tou nejryzejší lidskostí... hledání sebe sama v nemilosrdném víru očekávání ostatních... duše zahlcená smutkem a nespokojeností... duše toužící po své vlastní svobodě... Anna a Severin... oni dva spolu a přesto každý tak moc sám... lásku zkrátka rozumem nevykřešeš... ženská versus mužská optika společného bytí... prostě život... nicméně... i tak se vyprávěním line taková zvláštní aura smíření a vlídnosti... možná i určitého zpomalení a zamyšlení se nad svým vlastním vnitřním světem.
Julie a žralok
Kiran Millwood Hargrave
Miluju poselství ukryté v tomto mimořádně skvostném žlutém kabátku... vyprávění plné křehkosti bezelstného dětského bytí... kolik jen si toho děti nakládají do svých životních chlebníků... jak moc dokážou vinit samy sebe z nešťastných přešlapů svých rodičů... jak moc tahle vina sžírá jejich duši a následně je stahuje hluboko ke dnu... právě proto je tolik třeba mluvit... vždy a o všem... jakýsi temnější ráz příběhu zde nenásilně tříští laskavost a pochopení... někdy zkrátka láska i žraloky přenáší... veliké díky za tak chytrá a vlídně uchopená témata pro mladší čtenáře... i ty malé bytosti v nás větších ;)
Chybějící světlo
Nino Haratischwili
Život zachycený nemilosrdným okem fotoaparátu... nemilosrdným okem jedné ze čtyř kamarádek... podobně jako v Pastvě pro oči nám jsou fragmenty vyprávění servírovány formou výstavy fotografií... snímek po snímku si pak skládáme svůj vlastní obrázek o nelehkém gruzínském bytí... o přátelství, lásce i kruté nenávisti.
Chvílema mi tedy ty jejich vztahové peripetie cuchaly cévku a úplné nadšení mi tentokrát záložku neochromilo... nicméně... vzhledem k mnoha vrstvám příběhu se mi nakonec tahle silná ženská čtyřka přeci jen zavrtala hluboko pod kůži... možná i pro ten brilantní dar slova, který je zkrátka stále značně návykový.
Severka
Nina Špitálníková
Hrůzně znepokojivé nahlédnutí do mysli další jedné totalitou zpustošené bytosti... bytosti, která dala pojmu "oběť režimu" zase trochu jiný rozměr... veliké díky za tak moc intenzivní vykřičník čeho všeho je nemocný svět stále ještě schopen... mašinérie nekonečné krutosti... to snad ani mozek normálního smrtelníka hovícího si v pohodlí svobodného gauče nemůže nikdy pochopit... NICMÉNĚ... zvláštně volená slova... občasná zmatečnost textu... je mi líto, ale tohle všechno bohužel narušovalo moji pozornost, kterou by si tenhle příběh úplně nejvíc zasloužil... škoda!
Dům v blankytně modrém moři
TJ Klune (p)
Začínala jsem mít už trochu těžkou záložku po vší té neutěšené temnotě... takže tuhle partu božanů jsem teď potřebovala snad víc než Lucy konec světa nebo Talia svůj vysněný rýč... naprostá a absolutní zamilovanost... nešlo se přestat culit nad tou dětskou bezelstnou přímočarostí... láskyplná vlídnost kontra lidská malost... společnost zalknutá předsudky... jinakost obalená opravdovostí a láskou... výjimečnost každého jednoho z nich... výjimečnost každého jednoho z nás... tohle vyprávění mi zkrátka tak moc načechralo duši. Miluju a děkuju!
Srpny
Jakub Stanjura
Srpnová symfonie bolesti... jak jednoduše dokážeme ztratit sami sebe a stát se cílem predátorského manipulátora... jak moc o sobě pochybujeme... jak moc si potřebujeme dokazovat svou moc a nadřazenost... jak moc z důvodu svojí vlastní nedostatečnosti dokážeme ublížit... zase jeden příběh z cyklu "děkujeme, rodičové!"... a sakra znepokojivý příběh... nejednou dost nepříjemně zabrnkal i na moje vlastní bytí... navíc jeden obrovský vykřičník... kolik jen takových osudů okolo nás tiše křičí o pomoc a my je přehlížíme z našeho pečlivě střeženého písečku... alarmující... tak moc alarmující a smutné!
Na závěr snad jen... buďme víc vnímaví a milujme svoje děti... bezpodmínečně, prosím!
Všechen můj hněv
Sabaa Tahir
Miluju hudební emoce... a v tomto podání absolutně geniální nápad... každá jedna písnička tam má svoje místo a dokonale podtrhuje děj... zároveň vás přinutí zpomalit a příběh si prožít až do poslední ožmoulané záložky... určitě si poslechněte... naprosto skvělá záležitost! Navíc... i přes hutnost témat mě nedusila těžká duchna beznaděje... což jsem vlastně tentokrát velmi ocenila a potřebovala jsem s nimi být téměř nonstop... hltala jsem každý jejich osudový okamžik a tolik jim přála už klid na duši... to nutkání zabalit ty dva do deky a udělat jim pořádně sladký kakajíčko... nejvíc prostě!
Půjdu s tebou
Lina Nordquist
Půjdu s tebou... zašeptala mi zlověstně bezútěšná temnota do záložky a zahalila moji mysl svojí zasmušilostí... nechala jsem se nakonec tou ponurou atmosférou zcela pohltit a to díky tak moc čarokrásně dokonalému umu slova... to byla totiž čirá radost pobývat mezi těmi takřka až básnickými řádky... což je vlastně největší paradox vzhledem k obrovské tíze příběhu... jelikož mi zároveň některé momenty vypalovaly díru do duše... syrové a velmi intenzivní to bylo!
Naše ztracená srdce
Celeste Ng
Mrazivé vyprávění o blízké budoucnosti... jenže... život přemožený strachem... bujení nenávisti v otráveném podhoubí zmanipulované společnosti... násilím vynucovaná občanská poslušnost... opravdu se zde bavíme o blízké budoucnosti? Děsí mě a bolí, jak aktuálně tohle všechno zní... v souvislosti s děním všude okolo nás... už jen proto mi nebylo mezi řádky vůbec příjemně... kolik jen takových Ptáčků je teď momentálně na světě... díky za takové příběhy, které udržují naše záložky ve střehu... je jich zkrátka čím dál víc třeba... bohužel!
Kočka a Generál
Nino Haratischwili
Válka... válka dělá z chlapců vyděšené muže a z malolidí aka rádoby chlapáků ty nejkrutější zrůdy... trvalo mi bohužel až hanebně dlouho ponořit se do životů všech zúčastněných... možná jsem se i maličko utopila v počátečním pocitu zahlcení... nicméně pak přišel ten nejbrutálnější bod zlomu... moment, který mi svou silou bez pardonu rozdrtil duši... v tu chvíli mnou nedopochopené fragmenty do sebe zapadly a mě pohltila úzkost, jaký dokáže být svět někdy fakt hnusný místo... tenhle boží dar slova vám zkrátka nedovolí nad zmíněnými osudy jen tak mávnout rukou a jít zas o záložku dál.
Krámek s fantazií
Tabitha Bird
Čarovná medicína pro každou usouženou duši... nebyla jsem tam... neudělala jsem dost... možná jsem mohla... aneb tíživé obtěžkání mysli vinou ze smrti milovaného člověka... taková ta bolestná hra na "co by kdyby"... laskavé vyprávění, které mě s kouzelným jemnocitem provedlo mými vlastními smutky a odpuštěním... přeci jen... komu z nás by neulevil alespoň jeden takový smířlivý telefonát z místa tam za duhou... tenhle nenápadný krámek je zkrátka fantazie sama.
24 osobností Billyho Milligana
Daniel Keyes
Jako chronický dočítač jsem měla trochu sevřenou záložku z uchopení takového osudu... přeci jen počet stran zdá se téměř nekonečno... jenže... Růže pro Algernon je moje srdcová záležitost, takže neotevřít chlopeň "novému" Keyesovo příběhu by byl neodpustitelný hřích!
A už od prvních stránek jsem věděla, že tohle vyprávění bude opět neobyčejný zážitek... ukrývá v sobě tolik témat k sáhodlouhým diskuzím... sám život ve svém neskonale bolestném zmaru... jak ničivý dopad na lidskou mysl dokáže mít surově pošlapané dětství... a lze vůbec vyváznout z Billyho hlavy nerozervaná na kusy? Lynč nebo soucit... to je totiž to, oč tu běží... mistrovsky odvyprávěno!
Každopádně úplně nejvíc z duše mi mluví komentář Terezy níže- díky za něj, protože snad poprvé někdo vyjádřil moje pocity do posledního rozpolceného písmenka.
Hory zpívají
Nguyễn Phan Quế Mai
Nesnesitelná těžkost vietnamského bytí... soused sousedovi katem... člověk člověku osudem... i přes notnou dávku nelidské krutosti mi záložku obalila taková zvláštní hřejivá lidskost... možná díky všeobjímající houževnatosti Dieu Lan a její moudré mysli... možná díky její rozhodnosti a ženské síle... možná zkrátka jen díky její nezlomné lásce k rodině... v kontrastu toho všeho na mě pak bohužel tenká červená linie Huong působila až otravně a tak trochu povrchně... NICMÉNĚ... ta téměř až hmatatelná pokora na závěr mi rozprášila duši.
U severní zdi
Petra Klabouchová
Malé modré autíčko... jedno takové má můj syn... jedno z nejoblíbenějších! O to víc moje zoufalá chlopeň prosila ty zrůdy o slitování... vztek a obrovský smutek mi zahalily duši... nebránila jsem se... frustrace z čirého zla lidské masy zdá se být nekonečná... nejpokornější díky za tak sakra bolavý dloubanec do záložky... je třeba stále dokola každému jednomu z nás... navíc... bravurně česky odvyprávěno!
Prosím čtěme i takové příběhy a neschovávejme před nimi hlavu do pohodlí svých vyvoněných polštářů... už jen kvůli všem těm ztraceným duším, co si bohužel tenkrát vytáhly nemilosrdného rudého Klementa.
Počkej na moře
Veronika Opatřilová
V jednoduchosti je krása a v lidskosti ta nejněžnější síla... miluju čekat na moře a miluju ty hmyzáky v břiše... až téměř opojně naservírováno, že jsme všichni prostě jen člověk... občas děláme vlny... jindy hledáme sebe sama... sekáme mnohdy až osudové chyby... stavíme mosty a pak je bez pardonu pálíme... o tolik víc pak mrazí z těch nenávistných homofobních debat... láska je přeci o lidech... obaluje duše bez rozdílu pohlaví.
Nechte si rozkmitat chlopeň, protože láska je aneb díky moc za tak potřebné svěží krásno v záplavě českých stejnobrdovských dramat... ach!
Zahrada mrtvých duší
Lukáš Boček
Máme tady další rodinné podivno, našeptávala mi mírně skeptická záložka... takže ano... čekala jsem duševní marast, ale tahle hnusná temnota mi sakra brzy přiskřípla vnitřnosti... útržky vzpomínek a ta jejich znepokojivě strašidelná atmosféra... plíživá úzkost se mi stránku za stránkou víc a víc zadírala pod kůži... až ten konec utnul neodbytný proud domněnek v mojí zoufalé mysli a já při tom doslova přestala dýchat... protože pane bože, ten konec!!!
NICMÉNĚ... moje já zaplesalo i nad tou slovní vymazleností... nekonečné díky za tak boží češtinu.
Těžko se doporučuje, ale určitě stojí za to si tímhle bolestným tajemstvím projít... už jen kvůli všem těm dětským duším okolo nás či v nás samotných.
V noci je každá krev černá
David Diop
Ocitnout se uprostřed rozjitřené Alfovo mysli mi opět zakalilo duši zrůdnou absurdností veškerého válečného tažení... neúprosně naléhavý tok myšlenek ze samého dna nelidsky zasviněného zákopu pomíchaný s čistotou chlapecky nevinného dětství ve mně vyvolával až nepříjemný dojem jakési podivně zmatené blízkosti... jako bych já byla on a on byl já... boženamouduši, to byl tak zvláštní pocit... krátký, ale sakra intenzivní pocit.
